A opět "nemo plus iuris" aneb rozdílná judikatura Ústavní soudu a Nejvyššího soudu

    Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12,  mj. zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve kterém dovolací soud zaujal právní názor (stručně shrnuto), že mimo zákonem předvídané způsoby nelze nabýt vlastnické právo na základě dobré víry v zápis v katastr nemovitostí. Ústavní soud tento právní názor dovolacího soudu neakceptoval a s odkazem na svou předchozí judikaturu dovodil odlišný právní názor. V odůvodnění svého nálezu k předmětné otázce uvedl:

       „14. Napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu byla opřena o právní názor, dle nějž byla eventuální dobrá víra stěžovatelů 2) a 3) při uzavírání kupní smlouvy bez významu, a to vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má. Dle obecných soudů platí, že je-li tedy některá ze stran smluv v řetězci převodů vlastnického práva absolutně neplatná, činí to absolutně neplatnými i všechny následující dispozice s předmětnou věcí.

       15. Výklad uvedený v předchozím bodu nemůže z hlediska ústavněprávního obstát, neboť byl překonán nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 35, str. 359 a násl.), sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (publikován tamtéž, svazek 61, nález č. 88, str. 359 a násl.), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12 ze dne 28. 11. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 (všechny dostupné na https://nalus.usoud.cz).

     16. Ústavní soud v citovaných nálezech konstatoval, že dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. V materiálním právním státu nelze apriori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.“

     V odůvodnění nálezu není ovšem vytěsněna právní argumentace dovolacího soudu¹, takže situace je taková, že Nejvyšší soud zaujímá právní názor A s tvrzením, že odborné veřejnosti známý plenární nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 75/04) byl a je i nadále určující pro judikaturu (nejen) Nejvyššího soudu, a že pozdější nálezy Ústavního soudu nijak nevytěsňují právní argumentaci Nejvyššího soudu ani onoho plenárního nálezu, zatímco Ústavní soud právním názorem B poukazuje na změnu své judikaturu, s oním plenárním nálezem se vůbec nevypořádává (jako by vůbec vydán nebyl) a toliko odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, v nichž ovšem není právně relevantním způsobem rozebírána (vytěsněna) právní argumentace Nejvyššího soudu A. „Malé“ senáty Nejvyššího soudu se přitom nemohou odklonit od judikatury Nejvyššího soudu, neboť předmětná problematika byla řešena i velkým senátem Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, zohledňující též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29/2007),  takže se nelze s již vyřešenou právní otázkou obracet na velký senát Nejvyššího soudu. Judikatura Ústavního soudu zase nerozebírá právní názory Nejvyššího soudu, ani okolnost, proč (a zda bylo možné vůbec se odklonit) od onoho plenárního nálezu Ústavního soudu a na něj navazující (nejen) judikatury Ústavního soudu. Ta vycházela a ze strany Nejvyššího soudu i nadále vychází z premisy, že případy, kdy právní úprava výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. judikaturu Ústavního soudu Slovenské republiky, která za obdobné právní úpravy je prakticky totožná s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky) a upřednostňující před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž „koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod  (článek 4 odst. 4 Listiny)“ (srov. k tomu především nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, a něj navazující rozhodnutí Ústavního soudu).

     Nejen obecné soudy pochopitelně bedlivě sledují tento (bohužel neblahý) judikatorní vývoj (stav), ale také (především) advokáti, kteří v nelehké legislativní situaci od 1. 1. 2014 mají zájem na poskytování kvalitních právních služeb. Zdá se ovšem, že se situace ohledně posuzování sporů zahájených do 31. 12. 2013, v nichž byla (také) řešena otázka nabytí vlastnictví (v námi sledovaných případech) k nemovité věci, dnem 1. 1. 2014 poněkud vyjasnila, i když tuto situaci Ústavní soud ve shora cit. nálezu nijak nezohlednil, ač pro závažnost situace by si tato otázka toto vyjasnění pro nastalé právní poměry od 1. 1. 2014 zasloužila alespoň nepatrnou pozornost. Nestalo se tak.

     Jde totiž o to, že podle § 3030 (přechodné ustanovení) obč. zák. (z r. 2012) „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních  právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ Tedy mj. i ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) stanovící (jednu ze zásad, na které „soukromé právo spočívá“, že „vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká.“ Toto ustanovení je tak ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, která konstantně zaujímala (zaujímá) za účinnosti obč. zák. (z r. 1964) právní názor, že  „Vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013; https://kuc.cz/8ghxxe, https://kuc.cz/04x53f).

      Znamená to tedy, že v obdobných sporech je třeba též přihlédnout k uvedené soukromoprávní zásadě, jakož i k ustanovení § 3064 obč. zák. (z r. 2012), upravujícího účinky materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí. To ovšem za předpokladu, že zde nepřevládne již zaznamenaný právní názor, že ustanovení § 3030 obč. zák. (z r. 2012) zde zavádí ústavně právně nepřípustnou pravou retroaktivitu; tato okolnost by přesto neměla žádný vliv na Nejvyšším soudem jednotně zaujímaný právní názor, jenž se odvíjí od R 29/97, resp. R 56/2010, jehož nosné momenty jsou obsaženy v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 75/04,  který by měl být reflektován i v samotné judikatuře Ústavního soudu.

Poznámka:

¹⁾  Ústavní soud v nálezu sice vytýká Krajskému soudu v Brně i Nejvyššímu soudu, že „….otázka dobré víry stěžovatelů…byla pro posouzení otázky vlastnictví předmětných hodnocení podstatná, obecné soudy proto závažným způsobem pochybily, jestliže se s námitkami stěžovatelů v tomto směru vznesenými nikterak nevypořádaly“, přesto nelze popřít fakt, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval, jak je zřejmé z níže citovaného  odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, a že naopak Ústavní soud tuto právní argumentaci Nejvyššího soudu, jenž poukázal i na rozpornou judikaturu Ústavního soudu, především na právní argumenty, které mu znemožňují uvažovat o nabytí vlastnictví od nevlastníka pouze na základě dobré víry dobrověrné osoby, prostě – z hlediska řešení podstaty věci pominul (právě na vytěsnění nebo potvrzení těchto argumentů Ústavním soudem soudní, resp. právní praxe čeká) – viz arg. z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu:

     „Pokud jde o námitku dovolatelů, že při „nabývání“ uvedených nemovitostí jednali v dobré víře, je právní posouzení této otázky odvolacím soudem rovněž správné. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 vyložil, že „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že, obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám', avšak, nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru, nabyvatele, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [(mimo institut vydržení)(příp. v situaci předvídané v § 486 obč. zák. - nabytí od nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite (jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C." (uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 544/2012 jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz].

    Rovněž v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, Nejvyšší soud k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, vyložil, že toto rozhodnutí se „jeví jako odklon od dosavadní rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu, jež vycházela z premisy, že případy, kdy právní úprava výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňují před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž, koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)' (srov. výše citované nálezy Ústavního soudu, zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak dává přednost dobré víře nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, a bez výslovné zákonné úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka) prolamuje obecně přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže převést více práv, než má sám.

     Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že „v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuzris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li „nabyvatel“ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury. Na tomto místě je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem vyslovený právní názor, který byl dovolacím soudem i v této věci reflektován: „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06).“