Aktuálně k problematice nabytí nemovitosti od nevlastníka

03.07.2015 10:53

K rozporné judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí

 

1. Senát č. 30 Nejvyššího soudu podle rozvrhu práce rozhoduje mimo jiné ve věcech sporů o platnosti a účinnosti převodů vlastnických práv; rozhoduje tedy i ve sporech, v nichž je řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.

 

2. V této otázce však došlo k rozkolu judikatury Nejvyššího soudu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě zaujímá právní názor, že za platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud primárně vychází z plenární judikatury Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, vyložil, že ustanovení § 446 obch. zák. lze aplikovat pouze za přísného  respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které byl stanoven (z čehož lze také dovodit, že jen zákonem stanoveným způsobem může být upraveno nabytí věci od nevlastníka). V dalším nálezu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, pak Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že nemá důvod se odchylovat od svého nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, v němž byl zaujat právní názor, že: „Z právního vztahu vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvci, včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře a bez rozporu s § 39 obč. zák. nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem.“ (z čehož také vyplývá, že pokud je smlouva o převodu nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí absolutně neplatná, nemůže se uplatnit ochrana nabyvatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

 

3. Závěru o nemožnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí svědčí i právní doktrína, jakož i z posledního období úmysl zákonodárce vtělený do důvodové zprávy nového katastrálního zákona č. 256/2013 Sb., anebo i (při obdobné právní úpravě) judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Slovenské republiky.

 

4. Ještě kupř. v nálezu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03, Ústavní soud ve shodě se shora připomenutou svou plenární judikaturou judikoval (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění tohoto nálezu), že je-li smlouva o převodu k nemovitosti mezi A a B absolutně neplatná, nemohl B nabýt vlastnické právo k této nemovitosti a nemohl je ani následně převést na C, který se rovněž nemohl stát jejím vlastníkem (B ani C tedy nedisponovali titulem pro nabytí nemovitosti, ačkoliv jim svědčil modus). Dobrá víra je tedy rozhodná pouze potud, že jí lze přiznat veškerá práva a povinnosti oprávněného držitele tak, jak vyplývají z ustanovení § 129 a násl. obč. zák. Pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti by měla dobrá víra C význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo by tak dojít k jejímu vydržení.

 

5. Odklon od dosavadní judikatury Ústavního soudu bylo možné zaznamenat v nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, z něhož (formulačně upraveno) vyplývá, že nabyvateli C nemovitosti je třeba poskytnout ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ochranu, i když první převodní smlouva k téže nemovitosti mezi A a B byla ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Z nálezu však nelze zjistit právní argumentaci, která by odůvodňovala takovou zásadní změnu právního názoru při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (mimo právní institut vydržení). Za povšimnutí také stojí, že zatímco v tomto nálezu Ústavní soud odkazuje na nezbytnost poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (otázka však zní, proč by se měla byť oprávněnému držiteli poskytovat ústavní ochrana jeho údajnému vlastnickému právu k nemovitosti, kterou podle platného práva nemohl tímto způsobem vůbec nabýt), v pozdější své judikatuře (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/11) Ústavní soud již vysvětluje, že: „dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu v Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny.“ Je zřejmé, že tato judikatorní nesourodost v samotném právním základu tvrzeného práva dobrověrného nabyvatele budí stále rozpaky a rozkližuje ucelené vnímání daného problému z hlediska přesvědčivosti a právní relevance.

 

6. Zásadní zlom v judikatuře Ústavního soudu v řešení předmětné právní otázky lze pak spojovat s nálezem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, v němž bylo judikováno, že: „nebyla doposud žádná adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto nejsou osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále odpovídajícím způsobem chráněny. Není přitom akceptovatelné, aby po dobu cca deseti let zákonodárce v dané věci nejednal a v právním řádu ponechal polovičatou právní úpravu...., v konečném důsledku neslučitelnou s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů. Dlouhodobá nečinnost Parlamentu, který brání uplatnění základních práv, je přitom Ústavním soudem považována za protiústavní...Z tohoto důvodu musí obecné soudy samy v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám.“

 

7. Jak je zřejmé z cit. nálezu, Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí zdůraznil, že je zapotřebí poskytnout ochranu dobré víry nabyvatelům, avšak v odůvodnění nálezu již neuvedl žádné relevantní právní argumenty, jež by vytěsňovaly do té doby v soudní praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby nabyvatel byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení či jiný – v té době zákonem předvídaný - další způsob nabytí vlastnického práva. V nálezu není ani uvedeno, jak potom nahlížet na právní institut oprávněné držby ve smyslu § 129 a násl. obč. zák., na základě jaké právní argumentace je třeba jej odlišovat od dobré víry nabyvatele jednajícího v zápis v katastru nemovitostí, a proč a konkrétně na základě jaké aplikační úvahy je v takových případech nezbytné pominout úpravu vydržení nemovité věci. V zásadě Ústavní soud v nálezu zkritizoval stávající stav předmětné právní regulace, označil jej za protiústavní, aniž by však přistoupil ke zrušení příslušných ustanovení např. zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem č. 256/1992 Sb., zkritizoval nečinnost zákonodárce, popsal ve stručnosti zahraniční právní regulaci (která však pochopitelně nemohla jakkoliv ovlivnit tehdejší právní stav a regulaci dané výseče problematiky), vyřkl, že obecné soudy musejí dobrověrným nabyvatelům poskytnout ve skutkově obdobných případech soudní ochranu, aniž by právě v těchto souvislostech byl konkrétní a pro aplikující soudy instruktivní z hlediska vyložení příslušné právní reglementace, kterou by měly obecné soudy při svém rozhodování v obdobných věcech zohlednit.

 

8. Přesvědčivosti tohoto nálezu ani nepřispělo, že krátce poté Ústavní soud se problematikou nabytí nemovitosti od nevlastníka opět zabýval a v přijatém (byť jen usnesení) ze dne 24. 8. 2011, sp. zn.. I. ÚS 3391/10, naopak zaujal právní názor konvenující judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž vyložil, že je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady „nemo plus iuris...“, tj. že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má) převést do vlastnictví subjektu C.

 

9. Na nemožnost nabytí nemovité věci od nevlastníka upozorňovalo také později vydané usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2469/11, v němž orgán ochrany ústavnosti dospěl k závěru, že: „Právní závěry obecných soudů v této věci (ohledně nemožnosti nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí) byly pečlivě odůvodněny a respektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu – poznámka: jednalo se o usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, v němž Nejvyšší soud kriticky reagoval právě na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 se závěrem, že jeho právní závěry pro skutkově obdobné případy nelze převzít).

 

10. V nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase přisvědčil té části své judikatury, jež se přiklonila k přípustnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že: „i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ Ústavní soud dále vyložil, že: „Posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v takových případech v řízení před soudem zásadní význam. Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolá, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by navrhovateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatelů vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny.“

 

11. Z nálezu je také patrno, že Ústavní soud si je vědom, že předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě pouhé dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení), přesto však ukládá obecným soudům, aby v případech, jež co do skutkových znaků v nálezu dále popisuje (což nelze vnímat jinak, než jako vymezení skutkové podstaty nabytí nemovitosti nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí), zvažovaly aplikaci obecného principu dobré víry. Zásadním problém ovšem, že sám Ústavní soud v dřívější své judikatuře připomenul pravidlo (ve stručnosti shrnuto), že pokud pro určitou výseč společenského chování svědčí právní regulace v podobě existujícího  příslušného právního pravidla, pak není možné toto platné právní pravidlo (tvořící součást právního řádu) vytěsnit tím, že na v příslušné právní normě popsané chování bude přímo aplikován obecný právní princip, který tak svými důsledky nahradí právní regulaci dané právní normy, jež by jinak na takový případ dopadala (v našem případě postavení oprávněného držitele ve smyslu § 129 a násl. obč. zák.). Nyní ovšem Ústavní soud - v části své judikatury svědčící pro závěr o nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem na základě jeho pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí - tuto optiku, kdy lze a kdy nelze obecný právní princip přímo aplikovat přehlíží a dotváří si sám pravidla  chování namísto zákonodárce.

 

12. Nezbývá tedy, než připomenout plenární judikaturu Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, mimo jiné vyložil, že „Akceptace i dalších pramenů kromě práva psaného (zejména obecných právních principů) evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ A Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater legem“ (čili pokud psané právo nestanoví jinak), což později připomenul Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014).

 

13. V souvislosti s otázkou přijetí nové skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka, mimo zákonem předepsané způsoby, lze poukázat na další plenární nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, v němž se uvádí, že: „Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o tom, jak ten který institut konkrétně upraví. Není tedy ve svých úvahách vázán stanoviskem aplikační praxe. Rozhodne-li se změnit nějaké pravidlo, byť je v povědomí právní veřejnosti zažito, nese za takové rozhodnutí leda politickou odpovědnost. Navrhovatel si musí uvědomit, že justice je realizátorem jednotné, normativně vyjádřené státní vůle, Jinak než vahou svých odborných argumentů na podobu zákona působit nemůže. A nemůže tak činit ani Ústavní soud, který je pouze negativním zákonodárcem, a to jen v souvislosti s kontrolou ústavnosti zákona, nikoliv též jeho ‚doktrinální čistoty.‘“

 

14. S přihlédnutím k plenárnímu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 lze tedy zrekapitulovat, že jestliže v systému psaného práva má obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater legem (čili pokud psané právo nestanoví jinak), nelze ani v případě řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka pominout, že občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil, a to např. prostřednictvím vydržení na základě dobré víry nabyvatele mimo jiné i v zápis v katastru nemovitostí (k tomu srov. § 129 a násl. obč. zák.) ústící v naplnění znaků pro originární nabytí vlastnického práva vydržením ve smyslu § 134 obč. zák. Není tedy možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), takže ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 vyvstala vážná otázka, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 129 a násl. obč. zák. za souladnou s plenárním nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

 

15. V popsané situaci senát č. 30 Nejvyššího soudu, jakmile mu po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 napadla skutkově obdobná věc, dospěl k závěru o nezbytnosti předložení takové věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též „velký senát Nejvyššího soudu“), a to i s ohledem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2805/2011, který vyložil, že rozpory v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu, a že prosté převzetí názoru Ústavního soudu tříčlenným senátem Nejvyššího soudu ke sjednocení rozhodovací praxe nepostačuje.

 

16. Ohledně řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí posléze rozhodl velký senát Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015; publikace tohoto rozhodnutí tak současně vyjadřuje názor celého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (respektive do 31. 12. 2014 – srov. § 3064 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) nemohl (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.

 

17. Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcně právní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že soudem založená nová právní norma – nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí – představuje „prohloubení“ této judikatury (viz bod 53 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura při řešení uvedené právní otázky.

 

18. Proti (kasačnímu) rozsudku velkého senátu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, byla podána ústavní stížnost, kdy stěžovatelka zjevně předpokládala, že problematika nabytí nemovitosti od nevlastníka je natolik významná a existuje k ní natolik rozporná judikatura, že je zde naděje, aby se věcí zabýval Ústavní soud, případně aby byla řešena v plénu Ústavního soudu. Leč (nejen k údivu stěžovatelky) Ústavní soud tuto stížnost usnesením (soudcem zpravodajem) ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15, odmítl, když v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, na nějž se odvolává i stěžovatelka v nyní posuzovaném případě, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo...Stěžovatelka sice odkazuje na nepochybně významnou problematiku vymezení vztahu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, respektive  prosazení závaznosti nálezů Ústavního soudu, Ústavní soud nicméně nespatřuje důvod, proč by nebyly dostačující řešit uvedenou problematiku a související otázky v případech, kdy bude řádně zachován princip subsidiarity ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy před jejím podáním definitivně skončeno.“ Přesto si však Ústavní soud (prostřednictvím svého soudce zpravodaje) neodpustil poznámku, že: „Nehledě na pochybnosti stěžovatelky není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl krajský soud respektovat judikaturu Ústavního soudu za předpokladu existence dobré víry stěžovatelky při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.“

 

19. Uvedený závěr ovšem vůbec nezohledňuje, že velký senát Nejvyššího soudu právně zavázal odvolací soud, jak má řešit danou věc a že právní argumenty obsažené v judikatuře Ústavního soudu nelze s ohledem na popsané argumentační defekty reflektovat a těmto rozhodnutím tak přiznat precedenční závaznost. Jinými slovy řečeno, pokud by odvolací soud závěry obsažené v kasačním rozhodnutí velkého senátu nerespektoval a vyšel ze závěru soudce zpravodaje Ústavního soudu v předmětném usnesení, jemuž nelze přiznávat precedenční závaznost, pak v případě podaného dovolání by Nejvyšší soud zřejmě musel konstatovat, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu.

 

20. Fenomén nereagovat na právní argumentaci Nejvyššího soudu v problematice „nemo plus iuris...“ byl pak utvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, v němž Ústavní soud pominul dosavadní právní argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou zejména v jeho rozsudku velkého senátu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, a v dalších – na tento rozsudek – navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový přístup Ústavního soudu v natolik exponované právní otázce ovšem budí opravdu značné rozpaky, neboť jen zachovává stávající stav, kdy Nejvyšší soud zaujímá k řešení zcela odlišný právní názor, než Ústavní soud, aniž by Ústavní soud tuto situaci napevno vyřešil v plénu, případně jeho tříčlenný senát se pečlivě vypořádal s právní argumentací, kterou ve své rozhodovací praxi zaujímá Nejvyšší soud. Obecné soudy jsou tak zmateny, když dílem přisvědčují judikatuře Nejvyššího soudu, a dílem v některých případech zaujímají pohled jako Ústavní soud. Problematické ovšem je, že pokud soudy poskytují onu ochranu tzv. dobrověrnému nabyvateli, vydávají zcela nepřezkoumatelná rozhodnutí, v nichž chybí právní posouzení věci, resp. toto je mylně ztotožňováno s pouhým odkazem na výčet příslušné judikatury Ústavního soudu týkající se předmětné otázky. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, zdůraznil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodněné jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učinil pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K tomu lze doplnit, že stejná situace nastane tehdy, jestliže odvolací soud k odkazu na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu stran právního posouzení věci cituje některé obecné právní principy, bez relevantního promítnutí své aplikační úvahy ve spojitosti s příslušným ústavněprávním předpisem.

 

21. Ke škodě věci tak Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, nereagoval na věcné připomínky obsažené ve vyjádření Nejvyššího soudu (kromě obecného odkazu na povinnost respektovat vykonatelné nálezy Ústavního soudu), z nichž je vhodné část nyní (pro závažnost problematiky) publikovat:

 

„Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, pokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z přísl. kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu (což pochopitelně nelze kupř. považovat v případě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15), bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně, jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.

 

Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že ‚Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘

 

S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

 

Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace: A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní. Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).“

 

22. Popsaná patová situace má podle mého názoru jediné schůdné řešení v podobě rozhodnutí pléna Ústavního soudu, které by s konečnou platností celou popsanou právní problematiku vyřešilo a především (jako esenciální) vyjasnilo, zda shora popsaná jeho předchozí plenární judikatura vskutku zakládá možnost dalšího rozvinutí právních úprav do pozice nově formované skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, jak směle (coby de facto pozitivní zákonodárce) vyjádřil první senát Ústavního soudu v již shora označeném nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012.  Za stávajícího stavu Nejvyšší soud stěží může akceptovat tu část judikatury Ústavního soudu, která vůbec nereaguje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu k otázce „nemo plus iuris...“, ale ani na zcela jasný vzkaz zákonodárce v jeho důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu (že stávající úprava neumožňovala nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí). Vydáváním kasačních rozhodnutí tříčlennými senáty Ústavního soudu, v duchu posledně zmíněného nálezu, se pochopitelně situace nijak nezmění.

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy