Česká televize: Duševně nemocným se otevřela cesta k dokazování neplatnosti smluv

    Podle České televize "Dokazovat neplatnost smluv u duševně nemocných by mělo být jednodušší. Lépe chránit je chce Ústavní soud. Do budoucna podle něj postačí, když lidé prokážou, že při podpisu trpěli s vysokou pravděpodobností poruchou, kvůli které nerozuměli dopadům. Právě tito pacienti jsou častou a snadnou obětí podvodníků." (https://kuc.cz/pph5k0). Obdobným způsobem informovala česká média již před několika dny. Jde o  velmi závažnou otázku, neboť sporů, kdy jsou s odkazem na duševní poruchu jednající osoby zpochybňovány předmětné právní úkony, je značné množství. Cit. nález Ústavního soudu začíná být předmětem rozličných výkladů. Dovoluji si proto především pro soudce řešící uvedené spory učinit k danému problému několik svých poznámek:

     K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13

     Dne 2. 9. t. r. byl na internetových stránkách ÚS zveřejněn jeho nález ve věci sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž se český orgán ochrany ústavnosti vyjádřil k tzv. důkaznímu standardu ve sporech, v nichž je řešena otázka neplatnosti právních úkonů dle § 38 odst. 2 ObčZ 1964. Tedy v případech, kdy podle žalobní verze měl žalobce anebo jeho právní předchůdce učinit právní úkon v duševní poruše, která jej činila k tomu právnímu úkonu neschopným. K tomu byla připojena tisková zpráva ÚS s nadpisem, že „Důkazní standard pro prokázání jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní.“

        Především dosavadní doktrinální pohled nečinil k judikatuře dovolacího soudu řešící otázky související s aplikací § 38 odst. 2 ObčZ 1964 žádné výhrady. Pokud se nemýlím, v komentářích civilního kodexu NS judikované závěry o nezbytnosti bezpečného zjištění, zda dotčená osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která jej činila k tomu úkonu neschopným, byly (k ObčZ 1964) a jsou i nadále (k ObčZ) přejímány. NS (jakékoli) signály o tom, že „důkazní standard pro prokázání jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní“, nezaznamenal ani z rozhodovací praxe samotného ÚS. Naopak, kupř. v usnesení z 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ÚS ve shodě s judikaturou NS zaujal právní názor, že „závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 ObčZ nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.“ V publikovaném nálezu ovšem ÚS tyto (podle mého názoru nikoli nevýznamné) okolnosti ponechává stranou a raději se soustředí na zjištění, jaké že jsou standardy posuzování platnosti právního jednání uskutečněného osobou, jejíž duševní schopnosti byly dočasně narušeny, v zahraničí. To samo o sobě jistěže obohacuje odůvodnění rozhodnutí, avšak nic to nevypovídá o dosavadní právní doktríně a soudní praxi, která byla v řešení uvedené záležitosti prakticky jednotná.

     Nynější nález ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 173/13 navozuje u interpreta textu odůvodnění tohoto rozhodnutí zdání, že NS postavil závěr o aplikaci § 38 odst. 2 ObčZ 1964 pouze při „stoprocentním“ zjištění, že dotčená osoba jednala v duševní poruše, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopou.  Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom NS opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v § 132 OSŘ – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 ObčZ 1964 vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 OSŘ neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 ObčZ 1964. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:

     * Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 ObčZ neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;

     * Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 ObčZ 1964 vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;

     * Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 OSŘ (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38 odst. 2 ObčZ 1964;

     * Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 ObčZ 1964;

     * Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 ObčZ 1964 až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.

     Rozborem judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci § 132 OSŘ z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil „hodnocení důkazů“ odvolacím soudem. Oproti tomu ÚS v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi „důkazní standard“ v těchto sporech, tvrdí-li, že „spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.“ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž ÚS podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury ÚS) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) ÚS nepřísluší znovu „hodnotit“ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí ÚS ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).

     Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva¹ zaujal právní názor, že „V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.“ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: „Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“

     Domnívám se tedy - pokud bez kontextu okolností byla ÚS věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích NS, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice -  že nikoliv „vysoká míra pravděpodobnosti“ coby „důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše“, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 ObčZ 1964, resp. § 581 ObčZ. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle ObčZ 1964 po provedeném řízení uzavřel, že „sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání asi došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle § 38 odst. 2 ObčZ 1964 absolutně neplatná...“

¹ Knapp, V.: Teorie Práva. 1. vydání. Praha. C. H. Beck 1995, s. 178