Domnělý právní titul jako právní důvod vydržení pozemku při omluvitelném omylu s ohledem na poměr plochy pozemku v osobním užívání a skutečně drženého pozemku

21.05.2013 23:04

Dle rozvrhu práce: http://kuc.cz/ifq1du

 

S ohledem na platnou právní úpravu judikatura dovolacího soudu vydržení vlastnického práva k nemovitosti připouští v nejzazší míře v souvislosti s tzv. domnělým právním důvodem. Právní důvodem vydržení ovšem nemůže být geometrický plán, znalecký posudek, projektová dokumentace, ani to, že držitel svou dobrou víru odvozoval od pouhé okolnosti, že předmětný pozemek byl jeho rodiči a posléze i jím samým nerušeně užíván od předmětného období v daných hranicích v důsledku „připlocení“ k pozemku v osobním užívání rodičů a posléze držitele, ač se držitel v soudním řízení sám vyjádřil, že „kupní smlouva nemohla být nabývacím titulem pro sporný pozemek, neboť k tomuto pozemku nebylo zřízeno právo osobního užívání.“

 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011

 

Z odůvodnění:

 

Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 15 C 348/2009-46, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 207/5 v katastrálním území B. (dále též „předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení (skutkově) uzavřel, že „Z podnětu otce žalobce byl dne 27. 03. 1972 vypracován geometrický plán č. 762-0057-2 na oddělení části pozemku parcelní číslo st. 374/2, pozemku 207/5 a 4331/2. Ve výkazu výměr přiloženém k tomuto geometrickému plánu je uvedeno, že rodiče žalobce užívali po novém vyměření parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2, st. p. č. 374/2 o výměře 468 m2 a parcelu č. 207/5 o výměře 326 m2…Dle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Karlových Varech ze dne 1. 2. 1973 byly do osobního užívání rodičům žalobce přiděleny pozemky stavební parcela č. kat. 374/2 o výměře 468 m2 a pozemková parcela č. 4331/2 o výměře 733 m2. Rodiče žalobce uzavřeli dne 3. 4. 1973 s Místním národním výborem v Bochově kupní smlouvu o rodinném domku a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku a nabyli do vlastnictví rodinný domek č. p. 343 v B. – bývalou stodolu na parcele č. 374/2 o výměře 468 m2. Kupní cena byla odhadnuta ve výši 7.000,- Kč(s) a zahrnovala stodolu v ceně 4.595,- Kčs a pozemky – st. parcelu č. 374/2 o výměře 468 m2, pozemek parcelu č. 207/5 o výměře 326 m2 a pozemek parcelu č. 4331/2 o výměře 733 m2 a cena těchto pozemků byla ve výši 3.054,- Kč. Z projektové dokumentace bylo zjištěno, že projekt rodinného domku č. p. 343 je částí (terasou) na parcele č. 207/5. Po dostavění rodinného domku byly nemovitosti patřící rodičům žalobce oploceny a to včetně parcely č. 207/5 o výměře 326 m2. Takto byly nemovitosti užívány rodiči žalobce a jsou beze změny užívány dodnes.“ Soud prvního stupně rovněž vycházel ze zjištění, že „Před uzavřením kupní smlouvy dne 28. 2. 1972 požádal otec žalobce o identifikaci parcel a na základě jeho žádosti byl vyhotoven geometrický plán na oddělení části pozemku v k. ú. B.…a pro předchůdce žalobce odděleny a v terénu železnými trubkami označeny nové výměry poz. parcel 374/2 (468 m2), 207/5 (326 m2) a 4331/2 (733 m2)…“ Dospěl poté s odkazem na § 134 odst. 1 obč. zák. k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem, poté, co v odvolacím řízení zopakoval listinné důkazy, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že v dané věci je zcela zřejmá a účastníky nezpochybňovaná skutečnost, že sporný pozemek nebyl rodičům žalobce přidělen do osobního užívání a nebyl tedy ani předmětem následné dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřené mezi nimi a tehdejším Místním národním výborem v Bochově dne 3. dubna 1973; rodiče žalobce se proto ve smyslu § 872 odst. 1 obč. zák. nemohli stát jeho vlastníky. Zdůraznil, že nelze dovozovat objektivní dobrou víru právních předchůdců žalobce při držbě sporného pozemku ze znaleckého posudku, geometrického plánu či z projektové dokumentace. Nejde totiž o tituly (právní důvody), na jejichž základě by mohlo právním předchůdcům žalobce vzniknout vlastnické právo. Takovým titulem může být pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Stran procesních vad namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť odvolací soud svůj rozsudek „dostatečně neodůvodnil, resp. některá tvrzení žalobce zcela opomněl.“ Tento dovolací důvod pak dovolatele v dovolání blíže rozvádí. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci dovolatele nebyli a nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli předmětného pozemku. Dovolatel nerozporuje skutečnost, že jím v řízení předložené listiny (znalecký posudek, geometrický plán či projektová dokumentace) nejsou právní tituly, na jejichž základě by mohlo právním předchůdcům dovolatele vzniknout vlastnické právo. Dovolatel se však domnívá, že oprávněnost držby, resp. dobrou víru svých právních předchůdců k uvedenému pozemku lze těmito listinami prokázat. Dovolatel v řízení netvrdil, že předmětný pozemek nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy či na základě skutečnosti, že by jeho právním předchůdcům bylo k tomuto pozemku zřízeno právo osobního užívání. Pouze poukazoval na skutečnost, že pozemek byl jím a jeho právními předchůdci užíván v domnění, že tento náleží k dalším nemovitostem v jejich vlastnictví, neboť „pozemek byl k těmto připlocen.“ Dovolatel a jeho právní předchůdci se domnívali, že oplocení vyznačuje skutečný průběh hranice mezi předmětnými pozemky. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 4257/2008, z něhož vyplývá, že lze vydržet vlastnické právo k pozemku, který sice nebyl předmětem převodu (resp. k němu nebylo zřízeno právo osobního užívání), ale byl užíván s nemovitostmi, jež přešly do vlastnictví určité osoby, „tzn., že pozemek byl k převáděným nemovitostem například připlocen.“ Odkazuje na další judikaturu dovolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci. V daném případě byly rodičům dovolatele rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru v Karlových Varech přiděleny do osobního užívání pouze pozemky p. č. 374/4 a 4331/2 a nikoli sporný pozemek p. č. 207/5. Nemohli proto být v dobré víře, že předmětný pozemek užívají oprávněně. Rovněž v kupní smlouvě, jejímž předmětem byla stodola na pozemku p. č. 374/2, nebyl (v části související s přidělením souvisejících pozemků do osobního užívání) předmětný pozemek – na rozdíl od ostatních parcel – vůbec zmiňován. Pokud dovolatel dovozuje oprávněnost držby z některých dalších zjištění (např. z existence geometrického plánu, výkazu výměr pozemků k tomuto geometrickému plánu, z projektové dokumentace k rodinnému domu), pak je třeba uvést, že vypracování těchto listin bylo objednáno rodiči dovolatele. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustně, avšak není (jak bude vyložené níže) důvodné.

Předně dovolací soud uvádí, že oproti názoru dovolatele nedospěl k závěru, že je rozsudek dovolacího soudu pro nedostatek důvodů v odůvodnění jeho písemného vyhotovení nepřezkoumatelný a že je tak naplněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud si pro meritorní rozhodnutí procesně korektním způsobem (§ 213 o. s. ř.) zajistil zásadně významné skutečnosti, které v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku seznatelným způsobem (v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložil, stejně jako svůj právně kvalifikační závěr. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je také zcela zřejmé, proč se odvolací soud neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť vycházel z konstantně judikovaného názoru (k tomu viz níže), že (ve stručnosti shrnuto z jeho vyložené aplikační úvahy) okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí. V daných skutkových poměrech tedy takovým právním důvodem nemohl být ani geometrický plán, ani zpracovaný znalecký posudek, ale ani zmíněná projektová dokumentace rodinného domu právních předchůdců dovolatele.

Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy (všechna v tomto rozsudku označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Jestliže v posuzované věci sám dovolatel již ve svém podání (označeném jako „doplnění vyjádření žalobce“) ze dne 18. února 2011, které bylo doručeno odvolacímu soudu dne 21. února 2011 (viz č.l. 75-76) výslovně uvádí, že „si je vědom toho, že tato kupní smlouva nemohla být nabývacím titulem pro sporný pozemek, neboť k tomuto pozemku mu nebylo zřízeno právo osobního užívání“, pak tím současně vyloučil i možnost tzv. putativního titulu, neboť ani s touto okolností vydržení vlastnického práva nespojuje. Právní závěr odvolacího soudu je proto logický a konzistentní s dosavadní judikaturou, která – jak již výše bylo připomenuto – vydržení vlastnického práva připouští v nejzazší míře v souvislosti s tzv. domnělým právním důvodem. Jen v případě existence (alespoň putativního) právního důvodu se pak otevírá i možnost posuzování omluvitelnosti omylu držitele s případnou okolností (ne)poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku atd. Pokud tedy dovolatel spojoval existenci dobré víry svých právních předchůdců, resp. své dobré víry od pouhé okolnosti, že předmětný pozemek byl jeho rodiči a posléze i jím samým nerušeně užíván do uvedené období v daných hranicích v důsledku „připlocení“ a odkazoval přitom i na výše již zmíněné listiny mající prokazovat dobrou víru jeho právních předchůdců i jeho samotného, pak je tba konstatovat, že za takto zjištěných skutkových poměrů zde absentoval právně významný titul, od nějž dovolatel objektivně mohl takovou dobrou víru dovozovat. Absence (byť i putativního) právního titulu, od nějž by dovolatel (jeho právní předchůdci) mohl(i) dovozovat dobrou víru tak nemohla vést k jinému právnímu posouzení věci, než které učinil a v souladu s požadavky kladenými na obsahovou kvalitu rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozsudku (v jeho písemném vyhotovení) vyložil odvolací soud.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy