K formulaci žaloby na vydání (předání, resp. uchopení) držby. K vrácení vzájemného plnění podle § 457 obč. zák.

01.03.2011 22:49

     Formálně právním vyjádřením uplatněného nároku na vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci je i formulace žalobního petitu ústícího v požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci označenou nemovitost. Takový žalobní požadavek přitom může vycházet nejen v důsledku výkonu (vlastnického) práva žalobce k žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 a § 130, resp. § 131 obč. zák., ale i v důsledku požadavku na vrácení plnění (vrácení nemovitosti) z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák.  

 

    V případě, kdy se držba pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo určeno jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování soudu o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná.

 

     S vydáním (předáním, resp. uchopením) držby nemovité věci je v soudní praxi zpravidla spojován požadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti. Ovšem v situaci, kdy žalobce nebude mít zájem na vyklizení nemovitosti, ale na vydání (předání, resp. uchopení) její držby anebo kdy vyklizení nemovitosti nebude možné (např. oprávněný držitel nemovitost v době své držby po právu pronajal), přichází v úvahu (v závislosti na konkrétních okolnostech případu) domáhat se po žalovaném (bývalém oprávněném držiteli) např. vydání příslušné (listinné) dokumentace (např. nájemní smlouvy) nezbytné pro řádnou držbu nemovitosti. Je ovšem nesprávné formulovat žalobu na „vydání (předání, resp. uchopení držby (specifikované) nemovitosti (domu, pozemku atd.).

 

(rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/58B9D19D57DC6D8BC12578480023F38A?openDocument)

Poznámka: Proti cit. rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR usnesením ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. IV. ÚS 1496/11, odmítl.

Text cit. usnesení Ústavního soudu:

 

IV.ÚS 1496/11 ze dne 02.08.2011

 

 

 

 

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu
 

 

 

 

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 ze dne 28. 2. 2011, takto:

 

Ústavní stížnost se odmítá.

 

Odůvodnění

 

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

 

Napadené rozhodnutí, jak je patrno z jeho obsahu a obsahu ústavní stížnosti, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, opírající se o ustanovení § 457 občanského zákoníku, kterou stěžovatel při jednání dne 7. 7. 2009 částečně vzal zpět pokud jde o určení neplatnosti kupní smlouvy, týkající se označených pozemků a domáhal se tak vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému (kupujícímu) uložena povinnost vrátit, tj. vyklidit označený pozemek a předat jej žalobci proti zaplacení částky 4.914,- Kč, která se za každý započatý kalendářní měsíc, počínaje srpnem 2009, snižuje o částku 4,33 Kč do předání věci.

 

Soud I. stupně - Okresní soud v Děčíně svým rozsudkem sp. zn. 13 C 141/2008 ze dne 9. 7. 2009, poté, co v důsledku zpětvzetí řízení o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zastavil, zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovanému byla stanovena povinnost vyklidit a předat vyklizené předmětné pozemky oproti zaplacení uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.

 

Odvolací soud - Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, svým rozsudkem sp. zn. 30 Co 540/2009  následně odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný s podrobným zdůvodněním potvrdil, a to přesto, že na rozdíl od soudu I. stupně, který žalobu posuzoval z hlediska naplnění podmínek ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, sám žalobu, resp. v řízení zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustanovení § 457 občanského zákoníku, tj. jako žalobu o vrácení vzájemného plnění z absolutně neplatné kupní smlouvy. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z názoru, že k tomu, aby mohla být žaloba na vyklizení úspěšná (jedno zda uplatněná samostatně nebo podmíněná vydáním vzájemného plnění), musí být tvrzen nějaký zásah do vlastnického práva žalobce k nemovitosti, tedy že žalovaný má v (na) nemovitosti své věci nebo nemovitost sám užívá nebo žalobci brání v užívání nemovitosti nebo vstupu (na) do ní či jakýmkoliv jiným způsobem ji činí nepřístupnou či žalobci brání v jejím ovládání, a tento stav musí být k okamžiku rozhodnutí soudu také prokázán. V projednávané věci však stěžovatel s odkazem na specialitu ustanovení § 457 občanského zákoníku dovozoval, že zásah do svého vlastnického práva tvrdit nemusí, když měl s odkazem na označenou judikaturu za to, že zásah představuje již to, že se žalovaný chopil držby předmětných pozemků vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nic takového však z označené judikatury podle odvolacího soudu neplyne. Soud I. stupně tak podle odvolacího soudu ve svých úvahách nepochybil, pokud žalobu neshledal důvodnou proto, že stěžovatelem nebyl tvrzen žádný zásah do vlastnického práva ze strany žalovaného. Odvolací soud sice stěžovateli přisvědčil v tom, že soud I. stupně jej výslovně nepoučil o jeho procesní povinnosti tvrdit konkrétní zásah do vlastnického práva k předmětným pozemkům, resp. o následcích jejího nesplnění, tato vada řízení však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v řízení před oběma soudy stěžovatel setrval na tom, že pro úspěch žaloby nemá takové tvrzení význam.

 

Stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí posoudil jako přípustné s odkazem na svou judikaturu, podle níž není rozhodující, jak odvolací soud své rozhodnutí označí, ale jak ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně vyhodnotí obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu I. stupně odlišně. Věcí se tak zabýval meritorně, dovolání stěžovatele však s obsáhlým zdůvodněním, podrobně reagujícím na dovolací námitky stěžovatele a obsahujícím také odkazy na vlastní judikaturu, jako nedůvodné zamítl. V návaznosti na svá obsáhlá vysvětlení a úvahy v závěru svého rozhodnutí, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, dovolací soud uvedl, že v případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno jeho vlastnické právo k tomuto pozemku (a na straně žalovaného tak objektivně zanikla držební vůle), který žalovaný ani prostřednictvím jiné osoby v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval (absence znaku faktického ovládání věci), je žaloba na vyklizení z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání resp. uchopení držby) takto volného, přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci.

 

Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobným způsobem jako v dovolání polemizuje s názory obecných soudů. Dovolacímu soudu v podstatě vytýká, že napadené rozhodnutí představuje další z řady rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud nedostál své zákonné povinnosti sjednocovat rozhodovací praxi a v této souvislosti odkazuje na přehled vývoje názorů soudů při hledání důvodů, pro které žalovaný nemá povinnost plnění přijaté z neplatné smlouvy vracet. Oponuje pak obsáhle úvahám dovolacího soudu vedoucím jej k zamítnutí dovolání. Podle něj jde o zcela nový právní názor, který zákonnou povinnost k vrácení plnění z neplatné smlouvy prolamuje. Činí tak s odkazem na názory Nejvyšším soudem vyjadřované v jeho dřívější judikatuře, z níž cituje. Opětovně dává najevo své přesvědčení o tom, že pro závěr o splnění povinnosti kupujícího vrátit (vydat) předmět bezdůvodného obohacení je podstatné, aby prodávajícímu (žalobci) bylo vráceno nejen vlastnické právo k nemovitostem, které bylo neplatnou kupní smlouvou na kupujícího převedeno, ale i nemovitosti samotné, tedy předmět smlouvy, konkludentní vrácení věci je podle něj pojmově vyloučeno z důvodů, které ve stížnosti dále rozvádí. Dává dále najevo nesouhlas s vyjádřením dovolacího soudu k jeho námitce týkající se toho, že rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na vrácení plnění z neplatné smlouvy představuje překážku věci rozsouzené i pro případná žalobní žádání nynějšího žalovaného na vrácení kupní ceny a konečně podle něj nemůže obstát ani další závěr dovolacího soudu, že za dovolací důvod nelze považovat ani nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně na základě odlišného právního názoru, který žalobci nezpřístupnil. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů, které dále rozvedl také v doplňku ústavní stížnosti, reagujícím na vydání dalšího rozhodnutí Nejvyšším soudem sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, jež podle něj představuje zásadní průlom do synallagmatického charakteru závazku vyplývajícího z ustanovení § 457 občanského zákoníku a navíc je podle něj v rozporu i s dosavadní judikaturou, v závěru dovozuje, že rozhodnutí dovolacího soudu není v souladu s jeho legitimním očekáváním, neboť mohl důvodně očekávat, že Nejvyšší soud bude rozhodovat jednotně a v souladu se svou judikaturou i rozhodovací praxí Ústavního soudu a že postup soudu v této věci není v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i předcházejících rozhodnutí soudu I. a II. stupně.

 

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

 

Ústavní soud nejprve s odkazem na svou judikaturu připomíná svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícího mimo soustavu obecných soudů, jakož i to, že výklad "jednoduchého práva" přísluší právě Nejvyššímu soudu, především v jehož pravomoci je, jako vrcholného soudního orgánu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Této své roli podle přesvědčení Ústavního soudu se v dané věci napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud jako soud dovolací nijak nezpronevěřil a rozhodl v souladu se svou na daný případ použitelnou judikaturou. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud odklon od vlastní judikatury Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí nezjistil. Stěžovatel totiž pomíjí, že Nejvyšším soudem zaujaté právní názory v rozhodnutích, jichž se stěžovatel dovolává, je třeba vždy vnímat ve všech souvislostech se skutkovými okolnostmi toho kterého případu (jen příkladmo lze ke stěžovatelem zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu uvést, že ve věci sp. zn. 31 Cdo 2250 sice bylo ustanovení § 457 občanského zákoníku aplikováno, řešena však byla v souvislosti s jeho použitím především problematika promlčení ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku; v dalším rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4715/2010, týkajícím se totožných účastníků řízení jako v nyní posuzované věci, sice byla rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem zrušena, šlo však o skutkově odlišný případ potud, že pozemky, které byly předmětem neplatné smlouvy v uvedené věci, se staly předmětem nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené žalovaným s další osobou a napadené rozsudky byly dovolacím soudem zrušeny pro nedostatečně zjištěný skutkový stav; ve věci sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 byla rozhodnutí soudů nižších stupňů rušena pro nedostatky v procesu zjišťování skutkového stavu). V posuzované věci dovolací soud na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí, poté, co poukázal na dispoziční zásadu vyjadřující vázanost soudu žalobou - v daném případě, jak konstatoval dovolací soud, stěžovatelem nejen skutkově vymezenou, ale též právně kvalifikovanou jako žaloba ve smyslu ustanovení § 457 občanského zákoníku - řádně a dostatečně objasnil, z jakých důvodů neshledal dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podrobně dále rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 457 občanského zákoníku, včetně vysvětlení právního institutu držby a problematiky tzv. uchopení držby. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Za stavu, kdy vlastnické právo stěžovatele k předmětným pozemkům bylo pravomocně deklarováno soudním rozhodnutím a při skutkových zjištěních, že pozemky jsou volně přístupné a neužívá je žalovaný ani případní nájemci - opak netvrdí stěžovatel ani v ústavní stížnosti - považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí za ústavně konformní a nelze tak stěžovateli přisvědčit v tom, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává.

 

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

 

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

 

V Brně dne 2. srpna 2011

 

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

 

zdroj: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=70845&pos=17&cnt=3644&typ=result

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy