K odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 až 4 o. s. ř.

23.11.2011 23:01

 

    Poznatky z rozhodovací činnosti senátu č. 30 Nejvyššího soudu vypovídají o tom, že soudy nižších stupňů v mnoha případech nevěnovaly patřičnou pozornost náležitému odůvodňování písemných vyhotovení rozsudků vydaných v občanském soudním řízení. S přihlédnutím k těmto zjištěním a zaznamenaným pochybením je proto v předkládaném příspěvku věnována pozornost této problematice, a to především z oblasti sporného řízení.

 

      V prvé řadě je zapotřebí si uvědomit, že součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právně relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění. Povinnost řádně a korektním způsobem odůvodnit rozhodnutí vyplývá rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Potřeba řádného odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývá také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“,  „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).

 

     Zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů).

 

     Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku.

 

      Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede:

 

  1. čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá;
  2. z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení);
  3. stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv;
  4. o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil;
  5. proč neprovedl i další důkazy;
  6. jaký učinil závěr o skutkovém stavu;
  7. jak věc posoudil po právní stránce;

 

přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy;  soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

 

 

1.      Uvedení, čeho se navrhovatel (žalobce) domáhá

 

    Stručná reprodukce (žalobního) požadavku v odůvodnění rozsudku identifikuje předmět řízení z hlediska výčtu právně rozhodných (tvrzených) skutečností, z nichž navrhovatel (žalobce) odvíjí svůj tvrzený nárok. Podle skutkové a právní závažnosti věci se pak odvíjí reprodukce tohoto navrhovatelova (žalobcova) požadavku. Je proto nesprávné opisovat návrh (žalobu), který mnohdy obsahuje i popis právně bezpředmětných skutečností či okolností, jejichž existence nemá žádnou relevanci z hlediska právního posouzení věci. Faktické opisy často velmi dlouhých pasáží z návrhů (žalob) již v této úvodní části odůvodnění rozsudku  znepřehledňují soudní rozhodnutí a do jisté míry jsou výsledkem nedůsledné práce soudce při odůvodnění vydaného rozhodnutí. Tato úvodní část odůvodnění rozsudku ovšem může být i „průkazem“ soudcova pochybení v tom směru, že právně irelevantní skutečnosti, jak jsou tvrzeny v návrhu (žalobě), nesprávně považuje za právně rozhodné, což se posléze může odrážet (a je-li tomu tak, pak je to potvrzením o nedůsledné práci soudce) v dalších částech odůvodnění rozsudku a může vyústit až v právně kvalifikační pochybení při rozsouzení věci. 

 

 

2. Uvedení, z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení)

 

     Znalost procesní (skutkové a právní argumentace) obrany žalovaného (jiného účastníka řízení) předznamenává znalost (obsahu) spisu. To, co bylo uvedeno ve vztahu k žalobci (navrhovateli) shora, přiměřeně platí i ve vztahu k  protistraně (žalovanému, resp. dalšímu účastníku řízení). Pokud se žalovaný (jiný účastník) v řízení k podanému návrhu (žalobě) vyjádřil (skutkově a příp. i právně argumentoval ve prospěch své obrany), je nezbytné v této části odůvodnění rozsudku stručně a výstižně postihnout základní skutkové a právní momenty jeho argumentace (obrany).

 

     Ač to občanský soudní řád výslovně nestanoví, vhodné je v odůvodnění rozsudku stručně uvést též všechny právně významné procesní situace, které mají spojitost s návrhem (žalobním požadavkem) (např. připuštění změny žaloby ať již v její narační nebo petitorní části), s okruhem účastníků (přistoupení dalších účastníků, vedlejších interventů, záměna účastníků) či s okolnostmi vyvolanými úmrtím účastníka (procesní nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení) anebo v souvislosti s převodem, přechodem práva či povinnosti (procesní nástupnictví při singulární sukcesi).

 

 

3. Stručné a jasné vyložení, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoliv

 

        Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezován základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009). 

 

     Jestliže předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). Řádně podaná žaloba tedy obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Soud v řízení pak prověřuje takto žalobcem tvrzená skutková tvrzení a posuzuje, zda zjištěný skutkový stav je či není podřaditelný (subsumovatelný) pod příslušnou právní normu (právní pravidlo chování).

 

     Má-li být meritorně skončeno řízení vydaným rozsudkem (a nejde-li přitom o rozsudek pro uznání či zmeškání, resp. o rozsudek, který je přípustné stručně odůvodnit ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř.), je zapotřebí, aby soud v důvodech svého rozhodnutí osvětlil zjištěný skutkový stav, který (logicky) musí vycházet, resp. být postaven na právně významných dílčích skutkových zjištěních. Jinak řečeno, zjištěný skutkový stav se skládá z dílčích skutkových zjištění, která soud čerpá povětšinou z provedených důkazů, pokud nevzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, posléze vyúsťujících v závěr o skutkovém stavu věci. Jen v těch případech, kdy žalobce v důsledku mylného právního názoru odvozuje žalobou uplatněný (tvrzený) nárok ze skutkových tvrzení, která – i kdyby byla v řízení prokázána – by beztak nemohla být podřazena pod žádné (právní) pravidlo chování, neboť taková právní úprava v platném právním řádu absentuje, soud zpravidla neprovádí dokazování (neboť by bylo zcela zbytečné, neúčelné) a bez dalšího přistoupí k zamítnutí takto zjevně nedůvodné žaloby. Pokud výčet žalobcem tvrzených (právně významných) skutečností je naopak podřaditelný pod příslušné pravidlo chování (právní normu) a takové skutečnosti se žalobci v řízení podařilo prokázat, je nezbytné, aby soud, který podané žalobě vyhověl, v odůvodnění rozsudku ozřejmil právně významnou skutkovou část rozsouzené věci. Tato část se sestává z dílčích skutkových zjištění, které v souhrnu vytvářejí podklad pro soudem učiněný závěr o (celkovém) stavu věci, o skutkové právní větě, jež je povětšinou předvídána v hypotéze první normy, o jejíž aplikaci se v daném případě jedná. Výčet těchto dílčích skutkových zjištění není tedy ani nahodilý ani bezbřehý, ale představuje konkrétní skutková zjištění učiněná soudem z příslušných důkazních prostředků, která ve svém souhrnu vytvářejí materiální základ pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci (skutkové právní věty).  Bez těchto skutkových zjištění soud nemůže přistoupit k tvorbě závěru o skutkovém stavu věci, přičemž bez závěru o skutkovém stavu věci nemá soud ani relevantního skutkového podkladu, který by mohl podrobit právně kvalifikačnímu posouzení. Zatímco prvně popsaný skutkový deficit ústí vždy v závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť absence dílčích skutkových zjištění na straně jedné a soudem zformulovaný závěr o skutkovém stavu věci na straně druhé je typickým znakem (projevem) tzv. souhrnného (souborného) skutkového zjištění, druhý popsaný skutkový deficit (absence závěru o skutkovém stavu věci) nemusí vždy takovou nepřezkoumatelnost rozsudku zakládat. Bude tomu tak v těch situacích, kdy dílčí skutková zjištění ve spojení s právním posouzením věci umožní identifikovat skutkovou podstatu, jež byla soudem v daném případě právně kvalifikována, což povětšinou bude vyplývat právě z aplikovaného pravidla chování (právní normy) na rozsouzený případ.

 

     Zákonný požadavek, aby soud v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, tedy vyvolává potřebu, aby v důvodech rozhodnutí byl stručně a přehledně uveden z jednotlivých důkazních prostředků učiněný výčet dílčích (logicky na sebe navazujících) skutkových zjištění, jež v konečném důsledku spoluurčují, resp. vytvářejí skutkový základ rozsouzené věci. Teprve potom, kdy je takto skutková podstata projednané věci vylíčena, je namístě uvést, co vypověděli ostatní svědci nebo účastníci, a proč soud uvěřil důkazům dříve uvedeným a proč naopak neuvěřil důkazům z této druhé skupiny. Z odůvodnění rozsudku tudíž musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají.  Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, která z rozhodných, resp. pro posouzení věci významná skutková zjištění jsou pravdivá, tj. které z nich bude  soudce považovat za prokázaná poznatky získanými provedením jednotlivých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 440/2001).

 

     Naopak neodpovídá zákonem stanoveným požadavkům, jestliže soud v odůvodnění svého rozsudku pouze vymezí výčet v řízení provedených důkazů a poté bez dalšího přejde k souhrnnému skutkovému zjištění, aniž by bylo zřejmé, která dílčí skutková zjištění a z jakých (konkrétních) důkazních prostředků učinil. Nejde přitom o žádný formální požadavek.  Vyžadovaný sled dílčích skutkových zjištění s odkazem na jednotlivé důkazy coby prameny poznání relevantních informací má totiž značný význam, neboť uvedený způsob formulace odůvodnění rozsudku je průkazem toho, jak v procesu soud (soudce)  postupoval, co (konkrétně) z důkazů, které v řízení provedl, vlastně vzal za prokázané a co nikoliv. 

 

     Nikoliv výjimečně bylo možno u některých (především) prvoinstančních soudů zaznamenat pochybení v části vyložení právně rozhodných dílčích skutkových zjištění v tom směru, že v odůvodnění rozsudku nebylo uvedeno, co konkrétně bylo soudem z toho kterého důkazního prostředku zjištěno, nýbrž byl proveden nepřípustný opis takové důkazu (např. „svědek...uvedl...“, „v písemné výzvě se uvádí...“, „znalec popsal zdravotní stav vyšetřovaného tak, že konstatoval...“). Dochází pak k situacím, že soud provádí opis jednotlivých důkazů, které jsou – co do obsahu informací – protichůdné, přičemž není zřejmé, jaká dílčí skutková zjištění  z těchto důkazních prostředků (z některých z nich) soud skutečně  učinil. Popsaný postup je pochopitelně v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a zatěžuje dotčené rozhodnutí jeho nepřezkoumatelností.

 

     Takovou úvahou se neřídil např. Krajský soud v Brně ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 900/2003, který i když konstatoval, že jemu předložené prvoinstanční rozhodnutí je zčásti (a jak bylo zřejmé, tak v relevantních bodech) nepřezkoumatelné [okresní soud vyjma přijatých dílčích skutkových zjištění z provedených listinných důkazů v zásadě rezignoval na zjišťování skutečností z provedených výslechů svědků, příp. účastníků řízení, dále na vyložení, proč žádná skutková zjištění z těch kterých důkazů neučinil, a namísto toho inkriminovanou část vyhotovení odůvodnění rozsudku v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. pojal jako opis spisu (arg.: „svědkyně J.K. slyšena....vypověděla“, „svědkyně D.D....vypověděla“, „žalovaný 2...jako účastník vypověděl...“)], neboť v něm absentovalo zhodnocení v řízení před okresním soudem provedených důkazů, přesto za této procesní situace – evidentně tendující k vydání kasačního usnesení – sám učinil skutková zjištění z důkazních prostředků jím ovšem v odvolacím řízení neprovedených, čímž nerespektoval ani ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009). 

 

     Nedůslednost při odůvodnění písemného vyhotovení byla vytknuta také (měnícímu) rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce v Jihlavě ze dne 16.9. 2008, sp. zn. 54 Co 37/2008, v němž oproti zákonem předepsanému způsobu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) absentovala dílčí skutková zjištění, jakož i precizovaný závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta). Za nedostatečné totiž dovolací soud považoval v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu použité formulace typu „ze znaleckého posudku...bylo zřejmé“, „z obsahu posudku však bylo zřejmé“, aniž by bylo, v situaci, kdy odvolací soud podané žalobě vyhověl, uvedeno, co odvolací soud z toho kterého důkazu konkrétně zjistil a na podkladě jakých dílčích skutkových zjištění učinil (celkový) závěr o skutkovém stavu věci (skutkovou právní větu), na kterou bylo aplikováno příslušné pravidlo chování.

 

     Další pochybení bývá zaznamenáváno také v těch případech, kdy soudy provádějí u toho kterého důkazu konkrétní skutkové zjištění, ale takovým způsobem, kdy jednotlivá zjištění si navzájem odporují. Za takové procesní situace nelze pak z odůvodnění rozsudku pochopitelně zjistit, kterým zjištěním soud přisuzuje prioritu z pohledu zjišťování skutkové stavu věci, což jde opět na vrub přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Tak např. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění rozsudku ze dne 10.9. 2009, sp. zn. 9 Co 606/2008, na straně jedné uzavřel, že žalobce „neprokázal, že by společná vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření jiné smlouvy...“(roz. kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem), přičemž následně zase konstatoval, že „Z provedeného dokazování vyplývá, že žalované šlo v zásadě o splnění závazku žalobce (roz. vrácení půjčky), a protože žalobce finanční závazek nevyrovnal, přijala věcné plnění a své vlastnické právo nechala zapsat do katastru nemovitostí. Zároveň bylo umožněno žalobci – po finančním vyrovnání dluhu – od smlouvy odstoupit“ (kupní smlouva jako tzv. propadná zástava). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, k čemuž dochází i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci). Zdůraznil dále, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není zřejmé, na základě kterých důkazů odvolací soud posledně cit. dílčí závěr (o plnění finančního závazku žalobce ve vazbě na zmíněné „přijetí věcného plnění“ žalovanou) učinil s tím, že měl-li by takový závěr relevanci a oporu v obsahu spisu, bylo by nutno v této skutkové konstelaci reflektovat judikaturu Nejvyššího soudu řešící problematiku tzv. propadných zástav (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011).  Z popsaného případu je tedy zřejmé, jak důležité je přesné vymezení skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku z hlediska následně provedeného právního posouzení takto zjištěného skutku a že případné rozpory v dílčích skutkových zjištěních nemusejí vždy vyznívat jako pouhé formální nedopatření, ale naopak mohou mít zásadní význam pro rozhodnutí o podaném odvolání, resp. dovolání. 

 

     Ve výčtu pochybení je možno pokračovat dále. Např. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku ze dne 31.5. 2011, sp. zn. 30 Co 3167/2009 (v souvislosti s přezkumem rozsudku  Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.3. 2008, sp. zn. 18 C 288/20002) pro své meritorní rozhodnutí převzal jako správná a úplná skutková zjištění, která v řízení učinil soud prvního stupně, a zcela tak ponechal stranou, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu (jak byl rozveden v odůvodnění jeho rozsudku) vychází ze vzájemně si odporujících dílčích skutkových zjištění. Nalézací soud totiž na straně jedné z předmětné kupní smlouvy vzal za zjištěné, že „podpisem předmětné smlouvy oba prodávající současně potvrdili i převzetí kupní ceny v celém rozsahu“, na straně druhé z výslechu žalobkyně měl zase za zjištěné, že „při podpisu kupní smlouvy na Městském úřadě v U...kupní cena v hotovosti nebyla žalobkyni při podpisu této smlouvy vyplacena, a to ani následovně“, přičemž v další části odůvodnění z výslechu žalované 2) učinil skutkové zjištění, že uvedená žalovaná „předala žalobkyni v hotovosti kupní cenu spoluvlastnického podílu v hotovosti.“ Přitom výše uvedená zjištění o uzavření kupní smlouvy, ale také o (ne)zaplacení kupní ceny, soud prvního stupně následně negoval dalším dílčím zjištěním „z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24.1. 2005, sp. zn. 6 T 196/2006 (č.l. 228-233 spisu), že žalovaná 2)...vylákala na žalobkyni uznání vlastního podpisu na kupní smlouvě, když před ní zatajila, že se jedná o ověření podpisu na kupní smlouvě, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že podpisem kupní smlouvy prodávající stvrzuje převzetí kupní ceny, zatímco žalobkyně byla v domnění, že se jedná pouze o ověření podpisů na smlouvě týkající se prodeje toliko spodní části domu, když ve skutečnosti žalovaná 2) ani při ověření podpisů dne 22.5. 2002 ani později nezaplatila kupní cenu uvedenou v předmětné kupní smlouvě ve výši 780.000,- Kč.“ Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí konstatoval, že v daném případě rozsudek odvolacího soudu je postaven na (shora citovaných) vzájemně si odporujících dílčích skutkových zjištěních (jež odvolací soud převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně), což navodilo situaci, kdy takto vadně zjištěný skutkový stav (již z povahy věci) objektivně znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, neboť platí zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý anebo je – jako tomu bylo v tomto případě – pro svou obsahovou vnitřní rozpornost nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového „skutku“ je nesprávné. Za tohoto stavu ovšem Nejvyššímu soudu byla upřena možnost na základě podaného dovolání, v němž dovolatelky namítaly právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, v rozsahu podle § 242 odst. 1 o. s. ř. věcně přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tomu bránily uvedené rozpory mezi dílčími skutkovými zjištěními, jež jsou jinak zásadně významné pro právní posouzení věci a které v dovolacím řízení nebylo možno odstranit (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

 

     Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 20.10. 2005, sp. zn. 27 Co 383/2005 (v právní věci o zaplacení částky 227.337,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 239/95), jednak paušálně konstatoval, že „odvolací soud vycházel, stejně jako v předchozím odvolacím řízení, ze zjištění soudu I. stupně, že účastníci ústně uzavřeli smlouvu o dílo, týkající se rekonstrukce domu v P.“, a že „v průběhu stavby žalovaný od smlouvy odstoupil“, aniž by zákonem stanoveným způsobem konkrétně odkázal na ty důkazní prostředky, z nichž čerpal  anebo přejímal od nalézacího soudu skutková zjištění v procesní situaci, kdy svým rozhodnutím v meritu věci změnil rozsudek soudu prvního stupně (o zcela jinou situaci by se jednalo kupř. tehdy, pokud by odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil jako věcně správný rozsudek okresního soudu a v tomto směru se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn nalézacím soudem a odkázal na odůvodnění potvrzovaného prvoinstančního rozhodnutí). Dovolací soud dále konstatoval, že nepřezkoumatelností je rovněž zatíženo „skutkové zjištění“ odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku ohledně údajného odstoupení žalovaného od předmětné smlouvy, které odvolací soud v zásadě konstruuje formou domněnky, nikoliv na podkladě skutkového závěru přijatého z právně relevantního zhodnocení (§ 132 o. s. ř.) těch důkazních prostředků, z nichž byla činěna příslušná dílčí skutková zjištění, jež se stala významná pro právní posouzení věci (v tomto směru z hlediska posouzení otázky odstoupení od smlouvy o dílo žalovaným) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009).

 

      V případě odůvodnění měnících rozhodnutí odvolacích soudů je třeba ještě zmínit, že i když skutková zjištění jsou vybudována na vlastním hodnocení důkazů, jsou nepoužitelná a tedy bezcenná v procesní situaci, kdy odvolací soud nepřistoupil k dokazování a vycházel z dokazování v řízení před soudem prvního stupně.  I když ve smyslu § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to ještě, že od skutkových zjištění, která nalézací soud čerpal z výpovědí účastníků a svědků, popřípadě z jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil svá skutková zjištění, musí tyto důkazy zopakovat a popřípadě i doplnit o další důkazy (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, který se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat.

 

     Z toho, co bylo shora uvedeno, lze shrnout, že z odůvodnění rozsudku musejí přesně, určitě a srozumitelně vyplývat – v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům – skutková zjištění, která v souhrnu vytvářejí skutkový nález, při němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem aplikované právní normy). Z povahy věci přitom vyplývá, že dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazních prostředků nemohou být protichůdná, nesrozumitelná, nýbrž naopak musejí vytvářet skutkovou jednotu. Zákonu ovšem neodpovídá ani takový postup soudu, jestliže soud v odůvodnění rozsudku provádí výčet zásadně odlišných skutkových zjištění, z nichž posléze některá z nich favorizuje, resp. přejímá do závěru o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobuje právnímu posouzení.

 

      

4.      Uvedení důkazů, o které soud opřel svá skutková zjištění a úvahy, jakými se při hodnocení důkazů řídil (hodnocení důkazů)

 

     V předchozí části bylo popsáno, že je nezbytné u jednotlivých dílčích skutkových zjištění uvést vždy důkazní prostředek, z nějž jsou příslušné informace soudem činěny. Tento popis ovšem nestačí. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích zdůraznil, že součástí pojmu právního státu je i povinnost své rozsudky řádně odůvodnit, a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5.8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08). V dalším nálezu ze dne 11.6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, Ústavní soud zdůraznil, že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek „výchovy k zachovávání zákonů [...] k úctě k právům spoluobčanů“ (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu odpovídající) rozhodnutí naplňují – jako neoddělitelná součást „stanoveného postupu“ – ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1).

 

     Již v Rozboru a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, které projednalo a schválilo bývalé prezídium Nejvyššího soudu dne 23.1. 1967 pod sp. zn. Prz 36/67 (dále již „Rozbor NS z r. 1967“ nebo jen „Rozbor“), je poukazováno na častější pochybení v praxi soudů prvního stupně ohledně povinnosti soudů vyložit v odůvodnění rozsudku stručně a jasně, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl další důkazy. V Rozboru se také uvádí, že v této části odůvodnění rozsudku musí být vyjádřen nejen obsah v řízení provedených důkazů, ale také hodnocení výsledků dokazování, a to zejména v tom smyslu, do jaké míry odpovídají podle úsudku soudu, objektivní realitě a kterým jednotlivým získaným údajům a zprávám přiznává soud věrohodnost, pravdivost. Nejde tu o opis prováděného dokazování, o rozvláčné reprodukování jednotlivých důkazů, ale o vyvozování hodnotících závěrů o zjištěných skutečnostech. Závěrem této části odůvodnění rozsudku soud také vyloží, proč další důkazy již neprovedl a proč je pokládal za zbytečné. Kromě již shora popsaného pochybení spočívajícího v popisných formulacích z provedených důkazů („uvedl“, „vypověděl“), případně z výčtu vzájemně si odporujících dílčích zjištění, je další nesprávnou formou vyjádření skutečností, které soud má za prokázány, zpravidla i to, že těmto „zjištěním“ nepředchází žádné hodnocení důkazů, přičemž soud po pouhém výčtu provedených důkazů přikročuje k právním závěrům. Z toho je zřejmé, že takto interpretujícím soudcům není jasné, že z hlediska obsahu odůvodnění rozsudku „skutečnosti, které má soud prokázány“ (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) jsou jen ty skutečnosti, o nichž soud po předchozím hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, že je pokládá za prokázané, a z kterých provedených důkazů vycházel a proč, a to na rozdíl od ostatních tvrzení, údajů a zpráv, které za prokázané nepokládá, a o nichž rovněž výslovně v odůvodnění rozsudku uvede, proč k nim nebere zřetel. Při formulaci té části odůvodnění rozsudku, v níž má soud vyložit, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, nutno mít na zřeteli, že předmětem dokazování jsou skutečnosti a nikoliv skutkové či právní závěry; ty jsou předmětem úvahy soudu. Nesprávná je tedy formulace např., že „soud zjistil z výpovědi svědka....že manželství účastníků je rozvráceno.“

 

     Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26.1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, vyslovil, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ umožňující  soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní reglementace tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v citovaném paragrafu, však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady  tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6. 2001, sp. zn. 29 Odo 1438/2000). V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí.

 

     V mnoha případech soudy musejí řešit „informační konflikt“ podávající se z různých skupin důkazů podporujících tu či onu skutkovou verzi příslušné procesní strany (skupiny svědků vypovídajících ve prospěch skutkové verze žalující nebo žalované strany). Lze v těchto případech pak souhlasit s právním názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 10 Co 244/2007, že v procesní situaci, kdy určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům řízení vypovídá, resp. zprostředkovává soudu právně významné informace (např. související s posouzením otázky držby předmětné části pozemků v dobré víře) k výsledku určité stavební činnosti, přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže události jiné (zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelský či kolegiální, je zapotřebí, aby soud velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložil, proč, resp. na základě jaké (logické) úvahy nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, resp. z jakého důvodu přejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah, na rozdíl od druhé skupiny svědků. V případě dvou skupin svědků bez vztahu k účastníkům je zapotřebí zcela jasně a dostatečným způsobem vyložit, proč je ta či ona důkazní skupina svědků favorizována (proč soud z výpovědí těchto svědků činí skutková zjištění) a proč naopak žádná skutková zjištění neučinil z výpovědí svědků ze druhé důkazní skupiny. V každém případě musí být takové hodnotící hledisko soudu z odůvodnění jeho rozsudku seznatelné a na straně druhé nesmí být nelogické.

 

     V návaznosti na shora uvedené je žádoucí také připomenout, že důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud – s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů – pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97).

 

    Opomenuté důkazy (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. nezabýval), podle judikatury Ústavního soudu mohou založit i protiústavnost. Je tomu tak z toho důvodu, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanským soudním řádem) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka  odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 20.5. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05).

 

      Vadné hodnocení důkazů, z něhož lze usuzovat při posouzení odůvodnění rozhodnutí s obsahem spisu však v dovolacím řízení nenaplňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nýbrž může se jen uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že  rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází především tehdy, jestliže a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,  nebo 4) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Odůvodnění rozsudku tak v konfrontaci s obsahem spisu v případě, kdy lze uplatnit dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., stává se klíčovým identifikátorem z hlediska posouzení, zda v daném případě takový dovolací důvod byl důvodně uplatněn či nikoliv. Popsané lze ilustrovat na následujícím případu.

 

     Ve věci sp. zn. 30 Cdo 352/2008, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.6. 2007, sp. zn. 17 Co 358/2004, v právní věci týkající se určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 885/92. Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že M. N. byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných nemovitostí. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že v době převodu zůstavitelka nebyla ani omezena, ani zbavena způsobilosti k právním úkonům. Konstatoval, že v daném případě žalobci neunesli důkazní břemeno tvrzení o tom, že zůstavitelka v době uzavření převodní smlouvy nedokázala posoudit následky svého chování. Odkázal dále na znalecké posudky, v nichž znalci „uvedli, že....skutečný psychický stav a případná duševní porucha zemřelé, by byla možná prokázat pouze v případě, že by po smrti zemřelé byla provedena pitva, nebo že by za života M. N. u ní byla provedena mozková biopsie...soudní znalci však vycházeli pouze z klinického obrazu, který tvořila připojená zdravotní dokumentace, a z vyjádření svědků z obsahu soudního spisu.“ K odvolání žalobců Krajský soud v Brně změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud hledal opodstatněným. V rozsudku ze dne 6.8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, uvedl, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil  s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v zásadě vytvořili dvě důkazní skupiny, v rámci té které účastníci, resp. svědci vypovídali o chování a jednání zůstavitelky v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znalecké posouzení označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet, získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocení a tvorbu závěru. Nejvyšší soud zdůraznil, že v posuzované věci takto postupováno nebylo, neboť všichni tři znalci ve svých posudcích fakticky učinili výpis ze soudního spisu a zdravotnické dokumentace M. N., aniž by měli soudem identifikovaný důkazní podklad těch v řízení vyslechnutých osob, jejichž výpovědi měly při odborném posouzení přesvědčivým způsobem zohlednit v jimi zpracovaných posudcích. Z pohledu úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického odůvodnění nebylo možno pro výše naznačený skutkový deficit považovat znalecké posudky za úplné pro učinění odborných závěrů. Jakkoliv soud není oprávněn přezkoumávat či hodnotit odborné závěry znalce, nelze kupř. v případě znaleckého posudku znalce B. nepostřehnout, že jednoznačný znalcův závěr o tom, že „posuzovaná M. N....trpěla ke dni....vaskulární demencí, komplikovanou přechodnými stavy deliria. Ať již tento den měla či neměla delirium, nebyla schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle a to ve vztahu k provedenému úkonu – darovací smlouvě....“, byl postaven, resp. vychází ze skutkového základu založeného na předpokladu duševní poruchy posuzované osoby, nikoliv ze zjištění těch skutkových okolností, které jednoznačně umožňovaly učinit závěr, jaký zmíněný znalec nakonec ve svém posudku zformuloval: „Poněvadž posuzovaná pacientka pitvána nebyla, trpěla ale dlouhodobě vysokým krevním tlakem, cukrovkou a arteriosklerosou, padá v úvahu demence vaskulární a to v daném případě subkortikální, obecně nejčastěji onemocnění mozku...“, a to dále ve světle výslechu znalce při jednání před okresním soudem dne... viz arg.: „Subkortikální vaskulární demence je podkladem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům v daném případě, pokud to podporuje celkový klinický stav posuzovaného...Definitivní narušení substrátu lze prokázat pitvou po smrti osoby nebo za života mozkovou biopsií. V případě posuzované M. N. nebyla pitva provedena a za jejího života...nebyla provedena biopsie. Na otázku, zda je jisté, zda každá posuzovaná osoba ve zdravotním stavu odpovídajícím posuzované M.N., je či není schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle, uvádím, že nelze jednoznačně odpovědět...“ Dovolací soud proto uzavřel, že pokud soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vycházely z uvedených znaleckých posudků, které zatěžoval zmíněný skutkový deficit, dovolateli se tak podařilo osvědčit jím uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř

 

     Výše uvedené závěry posléze Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku ze dne 21.12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, a to následujícím způsobem: „Je...nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti...Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav, obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy musí být soud jist, zda jím zjištěný skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě měla být aplikována či nikoliv.  Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat příslušnou právní normu).“

 

    Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odůvodnění (potvrzujícího) rozsudku ze dne 30.4. 2009, sp. zn. 22 Co 362/2008, své rozhodnutí založil na dominanci posudku znaleckého ústavu s tím, že „případný  výslech ošetřujícího personálu, který přicházel se zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení jejího duševního stavu.“ Z toho bylo možno vygenerovat závěr, že při stanovení rozsahu prováděných důkazů, což je jinak zcela věcí rozhodujícího soudu, byla apriori (jako neúčelná) vyřazena možnost důkazní verifikace právně rozhodných skutečností prostřednictvím výslechů svědků – „laiků“ – tj. osob, které se nepodílely na poskytování zdravotní péče zůstavitelky, i když se zůstavitelkou (podle tvrzení dovolatele) byly v předmětném období v častém (intenzivním) kontaktu a mohly by tak pro účely znaleckého zkoumání zprostředkovat další informace. Tento odvolacím soudem (implicitní) výklad § 125 věty první o. s. ř. byl však nesprávný a v případě posuzování (ne)platnosti právního úkonu osoby, jež podle žalobního tvrzení měla jednat v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), jde i o výklad, který je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal i na tu část výpovědi zaměstnankyně Ústavu prim MUDr. H. P., která se podílela na zpracování posudku Ústavu, v níž jmenovaná uvedla, že „Projevy onemocnění si myslím v běžném životě nelze poznat, pokud jde o laika, a pokud s takovou osobou laik nevede nějakou diskusi či rozhodovat“, což v opačném gardu (logicky) připouští interpretaci, že i osoba (laik), byla-li by v inkriminovaném období v intenzivnějším kontaktu se zůstavitelkou, by mohla znamenat její určité nestandardní chování, pokud by zůstavitelka byla v tomto období stižena duševní poruchou, jakkoliv by laik jistěže nebyl schopen takto vnímané chování, resp. poruchu chování zůstavitelky též diagnostikovat. V každém případě by – již s přihlédnutím k tomu, co připustila vyslechnutá zaměstnankyně Ústavu – mohly takové informace ještě více objektivizovat znalecké posouzení, k čemuž ovšem oba soudy nevytvořily patřičné procesní předpoklady, neboť nesprávně měly za to, že při řešení této předběžné otázky ve sporu o určení vlastnického práva by takové dokazování bylo zjevně neúčelné. Odvolací soud i soud prvního stupně tak v uvedeném směru zjevně zatížily daná řízení (popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009).

 

     Problémy s naplněním zákonného požadavku, aby v odůvodnění písemného vyhotovení byly odpovídajícím způsobem vyloženy úvahy, jakými se při hodnocení důkazů soud řídil, jsou ovšem stále (s někdy s opakujícími se zásadními pochybeními) a v poměrně hojném počtu registrovány. Tak např. ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, se žalobci domáhali určení, že „V. Ž. byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni....vlastníkem předmětných nemovitostí...“, neboť kupní smlouva, kterou (jako prodávající) uzavřel s žalovanými (jako s kupujícími), a jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalované, je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně neplatná). Jednající zůstavitel totiž tento právní úkon mel uzavřít v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Zatímco Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne  19.9. 2007, č.j. 6 C 882/2000-541, žalobu zamítl z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by zůstavitel v době, kdy uzavřel předmětný právní úkon, trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, přičemž při rozhodování vycházel nejen ze skutkových zjištění, která učinil ze znaleckého posudku prof. MUDr. K.  Ch., CSc. (dále též „znalec Ch.“), ale i ze skutkových zjištění, která čerpal z provedených výslechů svědků, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) v (žalobě vyhovujícím) měnícím rozsudku ze dne 30.7. 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, primárně vycházel z jediného důkazního prostředků – revizního znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v B. (dále též „znalecký posudek ústavu“ nebo „posudek“ a „Ústav“). Přitom relevanci znaleckého posudku znalce Ch. či posudku znalce MUDr. P. Ch., zpracovaného v odvolacím řízení, odvolací soud vytěsnil následovně: „Vzhledem k tomu, že znalecký posudek MUDr. Ch. se jevil odvolacímu soudu jako nepřesvědčivý a i po slyšení zůstaly neodstraněny pochybnosti o jeho správnosti, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. a zadal přezkoumat znalecký posudek znaleckým ústavem. K takovému postupu se odvolací soud uchýlil za situace, že zde byly rozporuplné posudky. Odvolací soud nehodnotil znalecký posudek předchozích znalců z odborného hlediska, avšak přesvědčivost posudku ho co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy neshledal.“ Odvolací soud ovšem nejenže alespoň ve stručnosti v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, v čem, resp. z jakých důvodů považoval ostatní posudky za nepřesvědčivé (aby bylo možno pochopit, pro jaké konkrétní důvody bylo vlastně přikročeno k vypracování revizního znaleckého posudku), ale ani nevyjasnil, proč nepovažoval ostatní důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně čerpal dílčí skutková zjištění pro své rozhodnutí, za významné z pohledu meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19.5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil, že poněvadž rozsudek odvolacího soudu postrádá dostatečnou argumentaci, z níž by bylo možno vyvodit důvod dominance znaleckého posudku zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v B., který se pro odvolací soud stal esenciálním informačním zdrojem z hlediska zjišťování skutkového stavu, na jehož základě odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku tak, že podané určovací žalobě vyhověl, je třeba uzavřít, že toto rozhodnutí nevyhovuje požadavkům, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a že z pohledu dovolacího řízení představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a jež již sama o sobě založila důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku také uvedl: „Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2010, avšak odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000 (den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj. tři dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě – jak je zřejmé z citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží – vycházejí z předpokladu (presumpce) pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch, jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat, resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž (zcela jasně) konstatovat (učinit jednoznačný odborný závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v posudku uvedené) skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel dne 20. října 2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen uvedenou duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36)...tak i  přijaté odborné závěry či výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2010 (arg. »Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria...tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita«, »podpis kupní smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů...«, »je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí...«, »nelze vyloučit«, »toto také nelze vyloučit«, »vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice«, »toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného«). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že »Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.«). Tedy opět z presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého posudku popisu okolností a mj. též opisu výpovědí  svědků, při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyně D. (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní smlouvy) či např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v inkriminovaném období v kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela konkrétně a jasně vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato absence jde na vrub přesvědčivosti zmíněného posudku....Tím že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchou bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 (v zásadě) předpokládáno, a ponechal předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v dovolacím řízení zopakovány ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., jsou výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postiženy vadným (nelogickým) postupem.“

 

     Vyložení úvah, jimiž se soud při hodnocení důkazů řídil, je nejen zákonem požadovanou (obsahovou) náležitostí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ale je výhradním pramenem poznání intelektuální činnosti soudce při verifikaci skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci. Charakter, resp. skutková závažnost posuzované věci bude pak pochopitelně určovat rozsah a obsah konkrétního odůvodnění rozsudku; ve věci, kde bude zapotřebí provést rozsáhlejší dokazování a kdy se budou soudu soustředit důkazy obsahující rozdílné či protichůdné informace, bude nezbytné v odůvodnění rozhodnutí odpovídajícím způsobem vyložit kromě zjištěných skutečností i úvahy, jakými se soud (soudce) při této důkazní verifikaci řídil. Pregnantně tuto problematiku vystihl Nejvyšší soud Slovenské republiky v usnesení ze dne 28.5. 2010, sp. zn. 1 Obo 23/2008, když zdůraznil, že zákonnost řízení před soudem předpokládá, že soud jedná zásadně nestranně, nezávisle a s využitím všech zákonem vytvořených prostředků na dosažení účelu občanského soudního řízení. Jen objektivním postupem se v rozhodovacím procesu vylučuje svévole, jejíž nebezpečí spočívá v potencionálním uplatnění ničím (objektivně) nepodložené úvahy soudu bez objektivního limitu, který je v podmínkách právního státu kromě jiného garantovaný zákonnými způsoby zjišťování skutkového základu pro rozhodnutí. Objektivní postup soudu v občanském soudním řízení se tak musí projevit nejen ve využití všech legálních a přitom dostupných zdrojů zjišťování skutkového základu pro rozhodnutí ve věci samé, ale i v tom, že takové rozhodnutí obsahuje (musí obsahovat) i odůvodnění, které nepochybně vychází z těchto objektivních postupů a jejich uplatnění v souladu s procesním předpisem.

 

     Ze slovenského právního prostředí je vhodné ozřejmit ještě jeden instruktivní judikát, který naznačuje, v jakém rozsahu a s jakou obsahovou kvalitou je nezbytné odůvodnit meritorní výrok civilního rozsudku při rozsouzení sporu z oblasti závazkového práva. Nejvyšší soud Slovenské republiky v usnesení ze dne 31.3. 2009, sp. zn. 1 Cdo 82/2008, k této problematice vyložil následující (text byl přeložen do českého jazyka): „Oba nižší soudy úplně přehlédly (nevzaly na zřetel) a logicky nevysvětlili, proč by nemělo být považováno za zjevný nátlak (vážnou hrozbu) ustanovení čl. 3 odstavec 3 třetí věty předmětné smlouvy, hovořící o tom, že nezaplacení příslušné roční splátky v určeném termínu se považuje za zanechání studia dárcem. Tato formulace bez dalšího spojuje celkem jednoznačně smluvní vztah darování se vztahem studia. Pokud by nižší soudy dospěly k jinému názoru, musely by i z hlediska principů jazyka a logiky tento názor přesvědčivě a srozumitelně vysvětlit, což se v důvodech jejich rozhodnutí nestalo. Pouze kusé závěry a neúplném právní posouzení jsou v obou odůvodněních nižších soudů nedostačující a navíc ještě i logicky rozporné (např. jako podmínku studia navrhovatelky považují úhradu částky 40 000 Sk ročně – na rozvoj fakulty a externího studia, ačkoli to by zjevně vylučovalo bezúplatnost takového plnění), že zakládají nepřezkoumatelnost v otázce právního posouzení věci. Okolnost pouze samotného podepsání smlouvy navrhovatelkou bez pečlivého přezkoumání (analýzy) a vyhodnocení všech dalších naznačených rozhodujících skutečností v odůvodnění nemůže stačit pro závěr, že předmětný právní úkon je neplatný. Takovýto přístup (závěr) se jeví nejen jako nepřípustně zjednodušující, ale zejména jako neodpovídající požadavku příslušným ustanovením o soudní ochraně, kam patří i zákonný požadavek na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku jako výklad myšlenkového postupu soudu o tom, jak dospěl k příslušnému výroku rozsudku (enunciátu) má splňovat požadavek, aby  byl účastníku řízení (a také každému čtenáři písemného vyhotovení rozhodnutí) objektivně srozumitelný a přesvědčivý, tj. aby bylo z něho možné přezkoumat správnost postupu soudu a zároveň získat i odpověď na všechna podstatná argumentační tvrzení uplatněná účastníky řízení, jakož i na právní a skutkově relevantní  otázky související s předmětem soudní ochrany. Pokud rozsudek takovéto odůvodnění neobsahuje, potom je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.“

 

    Problémy stran skutkových zjištění ve vazbě na skutkový závěr mohou nastat i v případě odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jak lze dokumentovat na případu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.4. 2011, sp. zn. 30 Co 337/2007, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28.2. 2007, sp. zn. 9 C 92/2006 (v právní věci o určení vlastnického práva k nemovitostem). V tomto případě odvolací soud v odvolacím řízení nejen zopakoval dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale také dokazování doplnil o další důkazy (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).  V takovém případě pro odvolací soud – ve vztahu k obsahovým náležitostem odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku – vyplývala z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. povinnost buďto i přes uvedené dokazování stran skutkových zjištění zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (pro případ, že podle názoru odvolacího soudu skutkové závěry jsou totožné s nalézacím soudem) a dále s vyložením, proč z doplněného dokazování nebyla učiněna žádná dílčí skutková zjištění [tj., že z tohoto doplněného dokazování nevyplynuly, resp. nebyly zjištěny – oproti zjištěním, které učinil soud prvního stupně – žádné další (jiné) skutečnosti, jež by podle přesvědčení odvolacího soudu měly být zásadně významné pro právní posouzení věci], anebo naopak  [např. v případě, že soud prvního stupně z některých provedených důkazů neučinil dílčí skutková zjištění, byť je reflektoval (zohlednil) v závěru o skutkovém stavu věci] povinnost uvést, která dílčí skutková zjištění a z jakých důkazů (po jejich zhodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř.) učinil, proč z některých důkazů dílčí skutková zjištění naopak neučinil, resp. jaké skutečnosti zjistil na podkladě doplněného dokazování, to vše s promítnutím těchto dílčích zjištění do závěru o skutkovém stavu věci (tzv. skutkové právní věty), který podřadil (a proč, tj. na základě jaké aplikační úvahy) pod citované příslušné (hmotně)právní pravidlo chování daného právního předpisu, in eventum s odkazem na právní posouzení věci v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě ovšem odvolací soud v odůvodnění rozsudku u některých provedených důkazů učinil skutková zjištění, u jiných důkazů (v rámci doplnění dokazování) postupoval tak, že je pouze nepřípustně (zčásti) opsal (např. výslechy žalobkyně a jednoho svědka). Takový způsob odůvodňování písemného vyhotovení rozsudku ovšem nejenže neodpovídá zákonem stanoveným náležitostem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), ale ve svém důsledku značně zeslabuje jeho přesvědčivost, neboť bez jakéhokoliv smysluplného vysvětlení je na straně jedné vytvářen skutkový terén ústící v jeho právní posouzení, aniž by byly zohledněny, resp. vytěsněny (skutkovým zjištěním odporující) informace, jež se podávají z dalších provedených důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.). Dovolací soud konstatoval, že „Jestliže odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů i z listiny označené jako »Vedlejší ujednání ze dne 11.03. 2005«, která byla uzavřena téhož dne jako převodní smlouva, a v níž se mimo jiné uvádí, že »V případě, že k uvedenému datu převodce (roz. žalobkyně a/) využije svého předkupního práva, které mu nabyvatelé touto formou zřizují a nabyvatelům nejdéle do tohoto data uhradí částku 1.480.000,- Kč...v plné výši a ve stanoveném termínu na běžný korunový účet..., souhlasí nabyvatelé s následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět na převodce«, pak měly být důsledně verifikovány (a to především ve vztahu k hodnocení výslechů žalobkyně a svědků) okolnosti, za kterých účastníci přistupovali k uzavření převodní smlouvy. Jinými slovy a zkrátka řečeno, protože nebývá běžně zvykem, aby kupující kupoval od vlastníka – prodávajícího nemovitosti s tím, že uhradí-li mu prodávající, který je nadto i po prodeji oprávněn prodané nemovitosti užívat po stanovenou (delší) dobu, do určitého termínu částku odpovídající kupní ceně, pro takový případ souhlasí »s následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět na převodce«, pak vyplývají-li podobné okolnosti z provedeného dokazování, je nezbytné se v takovém případě zabývat i otázkou simulovaného (převodní smlouvy), resp. disimulovaného právního úkonu (např. zajišťovacího převodu vlastnického práva, in eventum tzv, propadné zástavy), neboť takové okolnosti k podobnému závěru (hypoteticky) tendují. K verifikaci těchto okolností, jež se v daných souvislostech evidentně (jak vyplývá z obsahu spisu) nabízela, bylo třeba přistoupit důsledným zhodnocením všech odvolacím soudem provedených důkazů, a to (již opakovaně zmiňovaným) způsobem ve smyslu § 132 o. s. ř., obzvláště v situaci, kdy žalobkyně a), svědkyně S. B. či kupř. svědek J. B. vypovídali o okolnostech předcházejících uzavření převodní smlouvy, resp. někteří o kauze uzavření předmětné smlouvy [viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. září 2010 na č.l. 321 a násl. – výslech žalobkyně a) – arg. »Matka vylíčila panu C. celou situaci, tedy že dluží...Pan C. nabídl oproti zástavě našeho domu, že by peníze půjčil s tím, že do roka budou matkou zaplaceny...Vzpomínám si, že B. říkal, že se byli s panem C. na dům podívat a že jako zástava je dostačující...Dohodnuto bylo tedy, že nám takto poskytnou částku 800.000,- Kč a my do roka tuto částku vrátíme plus 2 x 340.000,- Kč. Každá z těchto částek byla určena pro žalované...pokud jde o vedlejší ujednání, to se týkalo vlastně toho, že pokud peníze zaplatíme, takže tam znovu můžeme bydlet, resp. nám barák do roka vrátí a bude tam takto předkupní právo...z vedlejšího ujednání mi nenapadlo, že by se nejednalo o zástavní smlouvu, jak jsem se původně domnívala«, výslech svědkyně S. B. – arg.: »V každém případě mi přislíbil pan C., že mi peníze poskytne s tím, že trval na tom, že do 1 roku já naopak peníze vrátím...Jednání vlastně proběhlo v kanceláři u dr. U., kde jsem poprvé vlastně viděla pana B., bylo mi vysvětleno, že on bude vlastně věřitelem spolu s panem C....Stále nám podsouvali, že smlouva neznamená pravý prodej, a že vlastně slouží k tomu, aby jim peníze byly vráceny...«, výslech svědka J. B. – arg. »Já jsem se účastnil...jednání...vím, že se jednalo o poskytnutí půjčky paní B. na dům V. R. Vím, že se tam hovořilo o smlouvě o zástavě, rozhodně si nevybavují, že by se hovořilo o nějaké kupní smlouvě«, výslech svědkyně JUDr. O.U. – arg.: »na pokyn pana C. a B. ještě jsem sepisovala vedlejší ujednání ke kupní smlouvě, kde bylo uvedeno, že pokud do jednoho roku zaplatí prodávající kupní cenu, takže se přepíše kupní smlouva tak, že by se udělala dohoda o odstoupení od kupní smlouvy...Mohu potvrdit, že nikdy se nejednalo o ničem jiném, než o kupní smlouvě...Navíc nemovitost, jak jsem zjistila, byla zastavená, takže bych ani nemohla klientovi doporučit uzavřít zástavní smlouvu, resp. 2 zástavní smlouvy...« (dovolacímu soudu není zřejmé,, proč výslech svědkyně nebyl odvolacímu soudu veden též v tom směru, aby byl zjištěn motiv, stimul jednání žalovaných (navíc odděleně od kupní smlouvy) uzavírat zmíněná vedlejší ujednání, v nichž je obsažena jejich (právně nevynutitelná) deklarace možného »zpětného« převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobkyni a) (přitom zmíněná svědkyně coby advokátka poskytující žalovaným předmětnou právní službu byla v zásadě tou nejpovolanější osobou vytěsnit pochybnosti, jež se odvíjejí od takto projevené vůle účastníků a které důvodně zakládají úvahy o simulování kupní smlouvy a disimulování zcela jiného právního úkonu souvisejícího s poskytnutím půjčky S.B.]....Vzhledem k tomu, že určitá množina v odvolacím řízení provedených důkazů nebyla odvolacím soudem vůbec zhodnocena, resp. takový výsledek nebyl zákonu odpovídajícím způsobem obsažen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci; k této jiné vadě byl přitom dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. Z vyloženého tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; dovolací soud jej proto ve smyslu § 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení...“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011).

 

 

5. Zdůvodnění, proč soud neprovedl i další důkazy

 

     Ačkoliv rozsah prováděného dokazování zásadně určuje soud a účastníci nemají „právní nárok“ na provedení jimi navržených důkazů, nezbavuje tato okolnost soud povinnosti, aby v odůvodnění rozsudku též náležitě vyložil, proč nakonec nebylo přistoupeno k dokazování, jak navrhoval ten který účastník. Jestliže totiž soud zcela tuto otázku ponechá bez povšimnutí [tedy ve svém rozhodnutí nevyloží, že např. dokazování by bylo nadbytečné, neboť žalovaným navržené důkazy již nemohly s ohledem na dosud provedené důkazy vyvrátit zjištěný skutkový stav, když svědci (z jejichž výpovědi soud zjistil rozhodné skutečnosti), které navrhl žalobce, byli přímými účastníky předmětné události, kdežto žalovaným navržení svědci měli informace, které jsou předmětem sporu, získat zprostředkovaně od třetích osob atd.], pak se povětšinou bude jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí, ledaže bude (např. v případě  podaného odvolání) odvolacímu soudu zjevné, že jde o důkazy, jejichž provádění by bylo nadbytečné či neúčelné. V pochybnostech ovšem lze takovou okolnost vykládat k tíži přezkoumatelnosti rozsudku. V této souvislosti je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28.5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, v němž se mimo jiné uvádí, že porušením práva na spravedlivý proces může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost, a že protiústavnost rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost je také téměř vždy založena tzv. opomenutými důkazy.

 

     Rovněž je nezbytné se v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vypořádat i s případnými námitkami účastníků, které učinili v průběhu řízení k prováděným důkazům. Pokud např. žalovaný měl konkrétní výhrady k vyslýchaným osobám nebo čteným listinám (jejich pravosti) a soud tyto výhrady nesdílel, resp. právě i z těchto důkazů čerpal skutková zjištění, je nezbytné, aby v odůvodnění rozsudku i v tomto směru bylo stručně vyloženo, proč nakonec soud dotčeným účastníkem vytýkané nedostatky neshledal za podstatné, resp. důvodné.

 

 

6. Závěr o skutkovém stavu (skutková právní věta)

 

     Občanský soudní řád rovněž zakotvuje požadavek, aby soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku též uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Závěr o skutkovém stavu zde nelze chápat jinak než jako logicky propojený souhrn (dílčích) skutkových zjištění z těch důkazů, z nichž soud čerpal předmětná skutková zjištění pro své rozhodnutí. Rozsah těchto dílčích skutkových zjištění, resp. celkového závěru o skutkovém stavu věci se v podstatě musí krýt s rozsahem těch skutečností, které jsou z pohledu sledované (aplikované) právní normy zásadně významné. Zásadně významná skutečnost, resp. zásadně významné  skutečnosti obsažené v právní normě vytvářejí skutkovou podstatu; při jejich existenci dochází ke vzniku, změně či zániku normou předvídaného (regulovaného) právního vztahu. Aby se odůvodnění rozsudku mohlo stát přesvědčivým aktem aplikace práva soudu, je (již z povahy věci) nezbytné, aby v něm byly uvedeny všechny zásadně významné skutečnosti, jakož i skutkový závěr, který z nich soud učinil a na nějž aplikoval příslušnou právní normu, anebo naopak  vyloženo pro jaké důvody k takové aplikaci nepřistoupil.

 

      Výčet skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci se odráží v závěru o skutkovém stavu věci. Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy nezbytné promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, a dále třeba  rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008).


      Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, judikoval, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) podřaditelný pod tu kterou právní normu. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale též i při posuzování relevantnosti dovolací námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o. s. ř.) učinil, či ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom základním pramenem pro kontrolu takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je nejen vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která – jak již shora bylo uvedeno – nemohou být protichůdná (rozporná). Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.

 

     Přijatý závěr o naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) tedy i z tohoto pohledu zcela jasně vypovídá o důsledcích při nerespektování zákonem stanovených náležitostí na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Názory, že jde o určitý příklon k formalismu, zde nejsou na místě a tato okolnost nebyla ani v rámci diskuse na Občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu takto pojímána. Jak lze posuzovat věcnou správnost rozsudku, pokud z jeho písemného vyhotovení není vůbec zřejmý skutkový základ, z nějž soud při rozsouzení věci vycházel? Jak lze posuzovat, zda odvoláním či dovoláním (v případě jeho přípustnosti) napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení, pokud nelze vůbec zjistit, na základě jakých skutkových zjištění, resp. na základě jakého závěru o skutkovém stavu soud věc rozsoudil? Aby odvolací či dovolací soud mohl korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je pochopitelně nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i popsaná skutková stránka věci. Pokud by tomu tak nebylo, musel by soud v rámci odvolacího či dovolacího přezkumu takové skutečnosti zjišťovat sám, čímž by de facto nahrazoval funkci nižšího soudu, což je nepřípustné. Proto shora popsaný deficit, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu, mohou v dovolacím řízení naplnit i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

 

    Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části právního posouzení věci může být založena i v situaci, kdy sice odůvodnění rozsudku obsahuje řádně vyloženou aplikační úvahu soudu na zjištěný skutkový stav, avšak toto právní posouzení neobstojí, resp. je v rozporu s výrokovou částí rozhodnutí. Takový případ popsal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30.7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2396/2010, ve kterém vyložil: „V posuzované věci je...nepřezkoumatelnost...spatřována v nesrozumitelnosti mezi obsahem výroku rozsudku odvolacího soudu a zaujatým právním závěrem v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku..., v němž odvolací soud dospívá k závěru, že pozemek p. č. ...právně neexistuje, přesto však předmětným výrokem žalobkyni k tomuto pozemku deklaruje vlastnické právo se závěrem, že nelze jinak, než tímto způsobem zajistit soulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, dospívá-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k závěru, že předmětný pozemek – vzhledem k tomu, že předmětná převodní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla – neexistuje, je pak jeho rozhodnutí nesrozumitelné, pokud i přes výše uvedené je tímto rozsudkem deklarováno vlastnické právo žalobkyně k tomuto právně neexistujícímu pozemku a je dovozováno, že tímto způsobem dojde k dosažení souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1323/97, v němž dovolací soud zaujal mj. následující právní názor: »Je proto třeba trvat na tom, že výrok rozhodnutí by měl vyplynout jako logický závěr premis obsažených v odůvodnění rozhodnutí...«).“

 

     Lze tedy sumarizovat, že závěr o skutkovém stavu věci slouží k lepší přehlednosti rozsudku v jeho skutkové části potud, že představuje (z dílčích skutkových zjištění logicky propojený) skutkový nález, k němuž soud nalézá příslušnou právní normu, kterou je třeba na takto zjištěný skutkový stav aplikovat.  Uvedený závěr přichází v úvahu za situace, kdy žalobcem vylíčený tzv. žalobní skutek byl v řízení prokázán, poněvadž v opačném případě je žaloba zamítána, což není pochopitelně důsledkem aplikace právní normy, nýbrž neprokázáním právně významných skutečností. Jakkoliv samotná absence závěru o skutkovém stavu v odůvodnění rozsudku nebude zpravidla zakládat jeho nepřezkoumatelnost, jestliže skutkový závěr je odvoditelný z učiněných skutkových zjištění (dílčí skutková zjištění v souhrnu zcela jednoznačně implicite vedou ke skutkovému nálezu), požadavku řádného odůvodnění rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odpovídá, jestliže prokázané skutečnosti (skutková zjištění) jsou promítnuty do závěru o skutkovém stavu věci, který stručně a výstižně vyjadřuje zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), jenž je rozhodný pro právní posouzení věci.

 

 

7. Právní posouzení věci

 

     Poté, co soud učiní dílčí skutková zjištění a zaujme závěr o skutkovém stavu věci, vyloží své úvahy při hodnocení důkazů, uvede, proč z ostatních provedených důkazů neučinil žádná zjištění, proč nepřistoupil  k dalším v řízení navrženým důkazům, musí následně přistoupit k právnímu posouzení věci. Jde o to, že po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů soud zjistil skutkový stav věci v takovém rozsahu, který je dostatečný pro vyhledání právní normy (pravidla chování), kterou je nezbytné na daný případ aplikovat.  Protože žalobce ze zákona není povinen v žalobě uvádět i tzv. právní kvalifikaci jím tvrzených skutečností, musí si soud sám ujasnit, o jakou právní normu by se mělo jednat, resp. jaké pravidlo chování by mělo být použito, pokud by se skutková tvrzení, která ve své žalobě vylíčil žalobce, prokázala.

 

     Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení v odůvodnění rozsudku musí konkrétně poukázat na právní předpis, ze kterého soud své právní posouzení dovozuje. Není myslitelné právní posouzení opírající se jen o úvahu soudu, že „tomu tak má být.“ Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. totiž zcela jasně stanoví, že soud v odůvodnění svého rozsudku též uvede, jak věc posoudil po právní stránce. Nesprávná je pak praxe soudů, pokud se v odůvodnění omezí jen na citaci, nebo snad jen na označení konkrétního aplikovaného paragrafu příslušného právního předpisu, aniž by v odůvodnění učinily alespoň stručný výklad obsahu použitého právního předpisu v souvislosti s řešeným případem. Soud tedy v rámci právního posouzení v odůvodnění rozsudku vysvětlí, proč určitého zákonného ustanovení použil, ale zároveň také obsah použitého zákonného předpisu vyloží, a to zejména v tom smyslu, aby byl účastníky řízení pochopen především vztah mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením v řízení o projednávané věci a proč tedy logicky a zákonitě muselo být citovaného ustanovení použito (srov. Rozbor NJS z r. 1967).

 

    Správně např. Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 28.8. 2008, sp. zn. 14 Co 263/2008, vyslovil, že jednou z esenciálních náležitostí soudního rozhodnutí je jeho odůvodnění v písemném vyhotovení, ať již jde o meritorní či nemeritorní výrok, a že přitom nikoliv každá absence odůvodnění toho kterého výroku rozhodnutí představuje vždy vadu, jež zakládá kasační důvod, nýbrž musí jít o takový nedostatek, který vskutku – v kontextu celého obsahu rozhodnutí – znemožňuje ustálenými interpretačními mechanismy seznat ty právně významné okolnosti, pro které (nalézací) soud vydal příslušné rozhodnutí. Dále správně také zdůraznil, že zákonem (v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo nalézacím soudem v rozsouzené věci užito, ale že je nezbytné v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (poznámka: pochopitelně je třeba do rozhodovací praxe promítnout i judikaturu Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva).

 

     Právní posouzení věci musí být jako celek souladné, což znamená, že právně kvalifikační závěr zjištěného skutkového stavu nemůže být postaven (vycházet) z odlišných (rozporných) aplikačních úvah. Pokud je takový nesoulad obsažen v odůvodnění rozsudku a nelze jej ani z kontextu aplikační úvahy vytěsnit, je rozhodnutí v této části postiženo nepřezkoumatelností.  Tak např. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zaregistroval v odůvodnění rozsudku  Městského soudu v Praze ze dne 13.6. 2007, sp. zn. 12 Co 151/2007, pochybení uvedeného typu. V posuzované věci Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 12.12. 2006, sp. zn. 12 C 126/2005 (ve sporu o zaplacení částky 7.000,- EUR s příslušenstvím), z listinných důkazů činil dílčí skutková zjištění, která měla tvořit základ pro tvorbu právního závěru, že součástí rezervační smlouvy byl i návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Odvolací soud (v rámci rozhodování o odvolání proti cit. prvoinstančnímu rozsudku) kromě doplnění zjištění z čl. II. odstavce 4 rezervační smlouvy, tato nalézacím soudem učiněná zjištění převzal pro své rozhodnutí, avšak při právním posouzení na straně jedné dospěl k závěru, že součástí rezervační smlouvy byl „návrh o budoucí smlouvě“, zatímco v další části odůvodnění svého rozsudku zase dovodil, že „účastníci učinili smlouvu o smlouvě budoucí součástí rezervační smlouvy.“ Dovolací soud k těmto zaregistrovaným odlišnostem mj. uvedl, že je pochopitelně třeba odlišovat jednostranné právní úkony, které již samy o sobě mohou aktivovat vznik, změnu nebo zánik příslušnou právní normou předpokládaného právního vztahu, od dvoustranných či vícestranných právních úkonů, které mají zase právní relevanci především při uzavírání, změně či zániku smluv. S odkazem na §§ 43a a 44 odst. 1 obč. zák. konstatoval, že návrh na uzavření smlouvy ještě neaktivuje příslušný právní vztah, nýbrž představuje počáteční stadium procesu uzavírání smlouvy. Proto je nezbytné tento institut důsledně odlišovat od institutu smlouvy, jejímž uzavřením se zakládá příslušný právní vztah. Uzavřel, že jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku tyto instituty neodlišoval a při právním posouzení věci je dokonce směšoval, pak je třeba uzavřít, že jím učiněné právní posouzení věci je nesprávné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 977/2009).

 

    Odůvodnění rozsudku, které neobsahuje právní posouzení věci, případně neobsahuje seznatelné vyložení právně kvalifikačního závěru v rozsouzené věci je nepřezkoumatelné. Od absence vyložení právně kvalifikační úvahy soudu v rámci jeho aplikační činnosti v konkrétní právní věci v odůvodnění rozsudku je pak třeba odlišovat (v souvislosti s odvolacím či dovolacím řízením) závěr o právně kvalifikačním pochybení. K nesprávnému právnímu posouzení věci dojde tehdy, jestliže se soud dopustil při právním posouzení omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu.

 

    V rozhodovací praxi bývá poměrně často zjišťován nesprávný postup soudů při odůvodňování rozhodnutí i v tom směru, že soudy opomíjejí vypořádat se s právní argumentací procesně neúspěšného účastníka řízení, která kromě vlastní prezentace právně kvalifikačního pohledu, jak by měla být věc rozsouzena, povětšinou obsahuje i odkazy na tvrzenou relevantní judikaturu, jež takto prezentovaný právní názor má argumentačně podporovat. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Uvedl dále, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s těmito názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný je výklad práva ten, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 10.1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když zaujal právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud se nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.

 

     K výše citované judikatuře je třeba uvést, že požadavek, aby soud (v odpovídajícím rozsahu) reagoval (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) na argumentaci účastníka, je zachován pro odvolací řízení (jež vyústilo ve vydání měnícího rozhodnutí) i tehdy, byla-li taková argumentace učiněna (pouze) v prvoinstančním řízení procesně úspěšným účastníkem řízení. Jinými slovy řečeno, mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo procesně příznivé pro účastníka, jenž v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém přísl. soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v cit. rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno zohlednit při rozhodování v odvolacím řízení, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.).


    V této souvislosti je vhodné také připomenout, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Tento postup při práci s judikaturou je přirozeně nezbytné dodržet tím spíše v situaci, kdy v obdobné věci Nejvyšší soud zaujal k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, stanovisko, anebo rozhodl-li v určité věci velkým senátem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Z popsaného vyplývá, že již učiněný judikatorní výklad by měl být, nedojde-li  k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, nález Ústavního soudu  ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04).

 

    Obecné soudy ovšem vedle své povinnosti reflektovat při své rozhodovací činnosti judikaturu vyšších soudů musí také respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a že s ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu České republiky je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu coby orgánu ochrany ústavnosti, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, tj. závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02). Přitom nerespektování právních názorů Ústavního soudu vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování ústavnosti a navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).

 

      Výše judikovanými závěry se neřídil např. Krajský soud v Praze při odvolacím přezkumu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1.6. 2009, sp. zn. 7 C 10/2007, v právní věci o určení neplatnosti kupní smlouvy. Jak totiž vyplynulo z obsahu spisu, v dané věci žalovaná 1) ve svém písemném vyjádření na podporu své právní argumentace (že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení) odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 (které v kopii ke svému podání připojila) řešící skutkově obdobnou věc. Odvolací soud, který rozsudkem ze dne 10.12. 2009, sp. zn. 27 Co 399/2009, změnil (žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, ovšem na tuto argumentaci (procesní obranu žalované 1/) ve světle zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu vůbec nereagoval (jako by jí nebylo). Přitom platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem účastníků, které – vždy po zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly do fáze dovolacího řízení, a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítal jako nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které v těchto případech potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily otázku naléhavého právního zájmu v souladu s právem. Poněvadž se tedy odvolací soud v posuzované věci nevypořádal s relevantní argumentací žalované 1), která poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci (od níž se navíc odvíjela další judikatura dovolacího soudu) konstatoval Nejvyšší soud, že odvolací řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnuti ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010).

  

 

8. Přesvědčivost rozsudku

    

    Občanský soudní řád rovněž ukládá soudu, aby dbal o přesvědčivost svého rozsudku. Přesvědčivost rozsudku spoluurčuje přesvědčivost zjištěných (dílčích) skutkových zjištění, zhodnocení důkazů, námitek účastníků, neprovedených důkazů, vyložení závěru o skutkovém stavu věci, jakož přesvědčivost aplikovaného pravidla chování s případným odkazem na odbornou literaturu či na publikovanou judikaturu ve skutkově a právně obdobných věcech. Přesvědčivost rozsudku však spoluvytváří i použitá stylizace textu, formální úprava textu i jeho bezchybnost. Účastníku, jemuž  je  doručen  rozsudek,  který obsahuje dva „splývající“ odstavce, v  němž  se  velmi  nesnadně  dají  odlišit  skutkové  a  právní  závěry, v němž soud

používá zvláštní (a místy zkomolený) styl vyjadřování, v němž soud činí vůči tomu kterému účastníku, znalci apod. kritiku, jež nemá žádné (právní) opodstatnění být v odůvodnění rozsudku vyložena, v němž se činí dokonce jakési ironické poznámky vůči tomu kterému zástupci či dokonce vůči právnímu názoru soudu vyššího stupně vyloženému v jeho (předchozím) kasačním rozhodnutí atd., nemůže být přesvědčivý. Rovněž nevhodné a nedomyšlené formulace snižují účinnost soudního rozsudku, vedou často k tomu, že účastníci podávají opravný prostředek, který směřuje v podstatě jen proti důvodům rozhodnutí, takže není toto odvolání přípustné; následuje pak složité vysvětlování a poučování účastníka řízení o rozdílu mezi odvoláním a návrhem na opravu rozsudku a uspěchanost v písemném vyhotovení rozsudku, zdůvodňovaná vždy nedostatkem času a přetížeností, přináší mnohdy několikanásobné zatížení ne jednoho, ale podstatně více soudních osob (viz Rozbor NS z r. 1967).

 

     Obecný soud by měl při své argumentaci obsažené v odůvodnění svého rozsudku též dbát na jeho  celkovou přesvědčivost, tedy jinými slovy, aby premisy zvolené v rozhodnutí, stejně jako závěry, k nimž na základě těchto premis dospěl, byly pro širší právnickou (ale i laickou) veřejnost přijatelné, racionální a v neposlední řadě i spravedlivé a přesvědčivé. Obecné soudy musejí vycházet z toho, že mají poskytovat v občanském soudním řízení materiální ochranu zákonnosti tak, aby byla zabezpečena spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 332/09). Jestliže  v konkrétní věci soudem vydaný rozsudek stručně,  věcně výstižně jak po skutkové stránce, tak i z hlediska zaujatého právně kvalifikačního závěru postihuje všechny právně významné momenty rozsouzeného případu, jestliže se soud v odůvodnění vypořádává (byla-li v řízení uplatněna) i s nedůvodnou obranou neúspěšného účastníka, podpůrně odkazuje i na v úvahu přicházející stávající judikaturu (cituje zásadní judikáty řešící skutkově obdobné případy), pak je třeba konstatovat, že takové rozhodnutí je důsledkem profesionálního výstupu soudce, odrazem jeho postupu a hodnotících úvah, které zaujal při rozsouzení konkrétního případu.

 

 

9. Zkrácené odůvodnění rozsudku

 

     Občanský soudní řád stanoví, že v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně a jasně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání. V praxi ohledně výkladu tohoto požadavku, jak je obsažen v ust. § 157 odst. 3 o. s. ř., vznikají určité výkladové potíže potud, že podle jednoho názoru v tomto typu rozsudku není třeba činit právní kvalifikaci, ale postačí uvést údaje o předmětu řízení, učinit stručný výklad o důvodech takového rozhodnutí z hlediska vyložení, proč soud má za to, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo zmeškání. Podle druhého názoru, který je obsažen např. i v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 38/2004, musí soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pro uznání nebo zmeškání vyložit i právní kvalifikaci skutkového základu věci založeného nastanuvší právní fikcí nesporných tvrzení žalobce. Tento názor je tedy založen na právní argumentaci, že jestliže nastane právní fikce nespornosti tvrzených skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci, resp. uznání nároku, nic to ještě nemění na tom, že je zapotřebí, aby soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyložil právní kvalifikace takto (právní fikcí) nastanuvšího skutkového stavu věci. Jestliže právní posouzení věci v ust. § 157 odst. 3 o.s.ř. (explicite) zapovězeno není, pak lze podle názoru uvedeného odvolacího soudu dospět k takovém výkladu, že za povinnost soudu vyložit „důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání“ je třeba považovat i (stručné) právní posouzení věci.

 

        Judikatura Nejvyššího soudu ovšem takovéto (ve světle posledně citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem) odůvodnění u těchto typů rozsudku nevyžaduje. Konstantně zastává právní názor, že při závěru stran naplnění předpokladů pro vydání rozsudku (v níže cit. případě) pro zmeškání, se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy), a dále na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Další „právní posouzení“ pak podle Nejvyššího soudu věci tkví pouze v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (na tomto místě je v judikátech dovolacího soudu činěn odkaz na jeho  rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle Nejvyššího soudu dokonce odkáže-li soud v této souvislosti též na konkrétní právní normu, případně na příslušný právní institut, samo o sobě to – je-li odkaz nesprávný – vliv na správnost právního posouzení věci ve výše uvedeném smyslu (co do možnosti odvolacího soudu zrušit rozsudek pro zmeškání pro „nesprávné právní posouzení věci“) nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5214/2008).

 

     Ústavní soud ovšem ve svém nedávno vydaném nálezu ze dne 20.6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, vyložil následující, pro právní praxi závazný, právní názor:

 

    „23. Ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. ukládá soudu, aby v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvedl předmět řízení a stručně vyložil důvody, pro které rozhodl jedním z těchto rozsudků.

 

24. Předmětem řízení je nárok (v procesním smyslu), jenž je tvořen dvěma prvky. Předmětem nároku a základem nároku. Ve sporném řízení, ovládaném projednací zásadou, je předmět nároku představován požadovanými účinky soudního rozhodnutí, vyjádřenými v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, kterými žalobce odůvodňuje to, čeho se domáhá. Co bylo předmětem řízení, lze z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně poznat, a v tomto směru je možno požadavek § 157 odst. 3 o. s. ř. považovat za splněný.

 

25. Citované ustanovení občanského soudního řádu dále vyžaduje, aby v odůvodnění rozsudku pro zmeškání byly stručně uvedeny důvody, pro které soud tímto rozsudkem rozhodl. Ústavnímu soudu je známo, že se v praxi vyskytují rozdílné názory na otázku, zda požadavek stručného vyložení důvodů odklizení sporu kontumačním rozsudkem zahrnuje i právní posouzení věci či nikoliv (k tomu srov. Vrcha, P. Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, s. 50 až 54). S ohledem na funkci, kterou plní odůvodnění soudního rozsudku v demokratickém právním státě (jak z pohledu samotných účastníků, možnosti přezkumu rozhodnutí, tak i z hlediska kontroly veřejnosti), jakož i na vymezení předpokladů rozsudku pro zmeškání v § 153b o. s. ř., se Ústavní soud přiklání k názoru, který vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem kupř. v usnesení ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 10 Co 632/2005 (dostupný v právním informačním systému ASPI), dle nějž pojem "důvody", pro které soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání, zahrnují též hmotněprávní předpoklady, které umožnily, aby soud žalobě vyhověl.

 

26. Urychlení řízení, kterého se pomocí kontumačního rozsudku dosahuje, se dotýká pouze oblasti ovládané projednací zásadou, tedy skutkového stavu, na němž bude rozsudek založen. Se zmeškáním účastníka není spojena žádná fikce uznání nároku, ale pouze skutková domněnka, že tvrzení druhé procesní strany odpovídají skutkovému stavu, jak před procesem a nezávisle na něm objektivně nastal. Platný občanský soudní řád to v § 153b odst. 1 vyjadřuje těmito slovy: "…pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná…". Právní úprava nijak nevylučuje právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu, ale naopak jej předpokládá. Soud může žalobci kontumačním rozsudkem vyhovět pouze tehdy, pokud z žalobcem tvrzených skutečností vyplývá uplatněný nárok; jestliže tomu tak není, soud žalobu zamítne (k tomu srov. Winterová, A. Rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání. Právní praxe, 1993, s. 594). Z tohoto hlediska právní posouzení otázky, zda z žalobních tvrzení vyplývá uplatněný nárok, bezpochyby patří mezi "důvody, pro které soud rozhodl … rozsudkem pro zmeškání" ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř.; právní kvalifikace v tomto smyslu proto musí být součástí zkráceného odůvodnění rozsudku pro zmeškání.

 

27. V souzené věci takováto právní kvalifikace zcela chybí. Odůvodnění se omezuje na výčet formálních předpokladů rozsudku pro zmeškání, dále na citaci § 153b o. s. ř. a na konstatování, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Takové - v podstatě nepřezkoumatelné - odůvodnění nejen neodpovídá požadavkům § 157 odst. 3 o. s. ř., ale ani nárokům na odůvodňování soudních rozhodnutí plynoucích z práva na spravedlivý proces.

 

VII.

 

28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ústavní stížnosti proto - aniž se zabýval dalšími námitkami - dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a kontumační rozsudek a rozsudek odvolacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.“

 

 

10. Rekapitulace

 

        1. Účelem odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) je vyložit opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost výroku rozsudku coby závěrečného úsudku o konkrétním předmětu občanského soudního řízení. Odůvodnění rozsudku musí být též předmětem kontroly správnosti postupu soudu při vydávání rozhodnutí soudu, tj. musí být přezkoumatelné.  Proto je základní povinností soudů po vyhlášení rozsudků v zákonem stanovené lhůtě a způsobem předepsaným v občanském soudním řádu (§ 157 odst. 2 až 4 o. s. ř.) odůvodnit předmětný (individuální) akt aplikace práva.

 

     2. Zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů).

 

     3. Nejde-li o případ tzv. zkráceného odůvodnění rozsudku, je nezbytné, aby soudy při odůvodňování respektovaly (dodržovaly) následující podmínky na obsahovou kvalitu odůvodnění rozsudku.

 

      3.1. V úvodní části odůvodnění rozsudku musí být vyložena alespoň stručná reprodukce (žalobního) požadavku identifikující předmět řízení z hlediska výčtu právně rozhodných skutečností, z nichž navrhovatel (žalobce) odvíjí svůj tvrzený nárok.

 

      3.2.  Pokud se žalovaný (jiný účastník) v řízení k podanému návrhu (žalobě) vyjádřil (skutkově a příp. i právně argumentoval ve prospěch své obrany), je zapotřebí v této části odůvodnění rozsudku stručně a výstižně postihnout i základní skutkové a právní momenty jeho argumentace (obrany).

 

      3.3. Z odůvodnění rozsudku musejí dále přesně, určitě a srozumitelně vyplývat – v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům – skutková zjištění, která v souhrnu vytvářejí skutkový nález (závěr o skutkovém stavu), při němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem aplikované právní normy). Z povahy věci přitom vyplývá, že dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazních prostředků nemohou být protichůdná, nesrozumitelná, nýbrž naopak musejí vytvářet skutkovou jednotu. Je rovněž nesprávný (zákonu odporující) postup, jestliže soud v odůvodnění rozsudku provádí výčet zásadně odlišných skutkových zjištění, z nichž posléze některá z nich favorizuje, resp. přejímá do závěru o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobuje právnímu posouzení, aniž byl zjevný jeho hodnotící úsudek, proč k takovému upřednostnění určitých skutkových zjištění přistoupil.

 

    3.4. I když  rozsah prováděného dokazování zásadně určuje soud a účastníci nemají „právní nárok“ na provedení jimi navržených důkazů, nezbavuje tato okolnost soud povinnosti, aby v odůvodnění rozsudku též náležitě vyložil, proč nakonec nebylo přistoupeno k dokazování, jak navrhoval ten který účastník.

 

     3.5. Soud je dále povinen v odůvodnění rozsudku vypořádat se i s případnými námitkami účastníků, které učinili v průběhu řízení k prováděným důkazům. Pokud např. žalovaný měl konkrétní výhrady k vyslýchaným osobám nebo čteným listinám (jejich pravosti) a soud tyto výhrady nesdílel, resp. právě i z těchto důkazů čerpal skutková zjištění, je nezbytné, aby v odůvodnění rozsudku alespoň stručně, avšak výstižně vyložil, proč uvedené námitky účastníka neshledal právně relevantními.

 

     3.6. Soud je rovněž v návaznosti na vyložení dílčích skutkových zjištění, jež jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, povinen materiální základ rozsouzené věci sumarizovat vyložením závěru o skutkovém stavu  (precizací tzv. skutkové právní věty). Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných (logicky na sebe navazujících) skutkových zjištění. Závěr o skutkovém stavu věci musí být v odůvodnění uveden v takovém rozsahu a s takovou obsahovou kvalitou, aby se mohl stát východiskem pro právní posouzení věci.

 

     3.7. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou zásadně významné pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek – z pohledu dovolacího přezkumu - zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti dovolací námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

     3.8. Při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§ 220 o. s. ř.) tento soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí se musí odpovídajícím způsobem vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen poukazem na všechny skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní závěry, které přijal.

 

     3.9. Odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byly zásadní pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého (jakých) důvodu (důvodů) došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.

 

    3.10. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení v odůvodnění rozsudku musí konkrétně poukázat na právní předpis, ze kterého soud své právní posouzení dovozuje. Vyložení takové aplikační úvahy soudu v odůvodnění rozsudku bude závislé na stupni právní závažnosti rozsouzené věci; v méně složité právní věci postačí odkaz na použité pravidlo chování (právní normu) se stručnou aplikační úvahou, kdežto v právně obtížnější věci bude nezbytné právní posouzení věci podrobněji rozvést, seznatelně zprostředkovat aplikační úvahu soudu s případnou reflexí k tomu se vztahující judikatury, případně s vyložením hledisek a důvodů odklonu od dosavadní judikatury a závěrů právní doktríny.

 

     3.11. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s těmito názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.

 

     4. Odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pro uznání nebo zmeškání musí obsahovat i právní posouzení skutkového základu věci založeného nastanuvší právní fikcí nesporných tvrzení žalobce.

 

(zpracováno pro Wolters Kluwer ČR, a. s.)

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy