K výkladu § 237 odst. 3, věty za středníkem, o.s.ř. – „k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží“

Ústavní soud České republiky: K výkladu § 237 odst. 3, věty za středníkem, o.s.ř. – „k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží“

     Ústavní soud je toho názoru, že ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1.7. 2009 jsou i nadále aplikovatelné závěry vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu ve vztahu k ústavně konformnímu výkladu vzájemného vztahu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (ve znění před 1.7. 2009)  k ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z hlediska základního práva na přístup k soudu, vyplývající mj. z nálezů ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u., sv. 37, str. 355), ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (https://nalus.usoud.cz), ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 (https://nalus.usoud.cz) a ze dne 15. 3. 2010 IV. ÚS 2117/09 (https://nalus.usoud.cz).

      Pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř., dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=66897&pos=7&cnt=3163&typ=result)

Z odůvodnění:

 
       Návrhem podaným osobně dne 19. 5. 2010 se Z. Z. (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tato rozhodnutí zrušil; současně navrhla, aby Ústavní soud, s ohledem na její aktuální velmi nedobrou majetkovou situaci, která by odůvodňovala osvobození od placení soudních poplatků, usnesením rozhodl, že: "Účastník řízení je povinen nahradit stěžovateli náklady tohoto řízení k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení."

    Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 7. 2009 a rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 15. 4. 2010 č.j. 30 Cdo 4926/2009-107 vyplývají následující skutečnosti.

     Dne 15. 5. 2007 Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jež by zavázalo žalovanou zaplatit jí částku 138.695,40 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

     Dne 1. 7. 2009 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2007 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

     Dne 15. 4. 2010 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.)...

     K tvrzení o porušení základních práv rozhodnutím dovolacího soudu:

    Jak bylo již výše naznačeno, dovolací soud dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009 odmítl s tvrzením, že dovolání nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ). Jinak řečeno, nedospěl-li dovolací soud k závěru, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka promlčení práva stěžovatelky dovolat se relativní neplatnosti předmětného darování peněžních prostředků měla být posouzena jinak, nebylo možno dovoláním napadenému rozsudku přiznat charakter rozhodnutí majícího po právní stránce zásadní význam.

    V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, že: "Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatnila i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz tvrzení o absenci procesního poučení dovolatelky ze strany soudu, či výtka, že se odvolací soud s některými - dovolatelkou v dovolání neuvedenými - námitkami ‚nevypořádal ani zmínkou´), přehlíží, že občanský soudní řád v případě posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) explicitně vylučuje možnost přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3."

     Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že dovoláním stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2009, tj. rozhodnutí vydané téhož dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tzv. "souhrnná novela o. s. ř."), měnící mj. ustanovení § 237 odst. 3 o. .s. ř., jehož současné znění je následující: (3) Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

     V souvislosti se základním právem na přístup k soudu nutno připomenout, že i když Listina, resp. Úmluva, nezaručují jakékoliv právo na odvolání resp. dovolání v civilních věcech, pokud jsou uvedená procesní práva zaručena zákonem, hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se přiměřeně povaze daného opravného prostředku vztahují i na odvolací, resp. dovolací, řízení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 4. 2010 ve věci Georgiy Nikolajevič Michajlov proti Rusku, stížnost č. 4543/04, odst. 51. a tam citovaná rozhodnutí).

     Právo na přístup k odvolacímu, resp. dovolacímu, soudu však není absolutní a stát může právo na odvolání, resp. dovolání, omezit, přičemž má jistou možnost uvážení. Nicméně zákonem stanovená omezení musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, jehož má být dosaženo.

  
      V dané souvislosti vzniká proto otázka, zda ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1. 7. 2009 (jak tomu bylo v projednávaném případě) jsou i nadále aplikovatelné závěry vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu ve vztahu k ústavně konformnímu výkladu vzájemného vztahu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před 1. 7. 2009) k ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z hlediska základního práva na přístup k soudu, vyplývající mj. z nálezů ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u., sv. 37, str. 355), ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (https://nalus.usoud.cz), ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 (https://nalus.usoud.cz) a ze dne 15. 3. 2010 IV. ÚS 2117/09 (https://nalus.usoud.cz).

    Ústavní soud je toho názoru, že právní závěry z výše uvedených nálezů plynoucí lze aplikovat i v projednávaném případě (tj. ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu o dovoláních proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1. 7. 2009); pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř., dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

     Při rozhodování o ústavních stížnostech tvrdících porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu nerespektováním výše uvedených závěrů plynoucích z citovaných nálezů Ústavního soudu bude ovšem samozřejmým předpokladem (podmínkou přípustnosti), že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována (jak mj. plyne i z požadavku domáhat se svého práva "stanoveným postupem" vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny); v opačném případě by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy.

     V projednávaném případě se stěžovatelka o jakékoliv otázce procesní povahy mající judikatorní přesah v ústavní stížnosti nezmínila a její případnou formulaci nelze dovodit ani z odůvodnění na str. 2 rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 15. 4. 2010. Za takové situace by nebylo možné v této části ústavní stížnosti vyhovět ani za předpokladu, že by zrušení citovaného rozhodnutí dovolacího soudu bylo v petitu výslovně navrhováno.

      Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.