K aplikaci § 39 obč. zák. (§ 580 odst. 1 o. z.) při uzavření dvou převodních smluv k téže nemovitosti

Došlo-li k uzavření dvou převodních smluv k téže nemovitosti, přičemž u jedné z nich (na základě které by povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) byl převodce personálně propojen s nabyvatelem nemovitosti, nelze v takovém případě pouze mechanicky vycházet z jinak správné (konstantní) judikatury, že smlouva o převodu nemovitosti není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejnou nemovitost na jinou osobu, ale je zapotřebí zkoumat, zda smlouva není ve smyslu § 39 ObčZ 1964 postižena absolutní neplatností z důvodu, že se příčí dobrým mravům.

Rozsudek NS z 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 926/2014

K věci: Žalobce se proti žalované domáhal určení, že je vlastníkem označeného pozemku, k němuž vlastnické právo zakládal na tvrzení, že dne 21. 2. 2005 uzavřel s prodávajícím Ing. D. K. kupní smlouvu, dle které prodávající prodal tento pozemek žalobci za 650 000 Kč. Prodávající ovšem posléze tento pozemek prodal na základě kupní smlouvy z 25. 8. 2008 (v uvedeném mezidobí založené obchodní firmě) žalované. Žalobce dovozoval neplatnost posledně zmíněné kupní smlouvy i z hlediska § 37 odst. 1 a § 39 ObčZ 1964.

OS Praha – východ rozsudkem určovací žalobu zamítl a k odvolání žalobce KS v Praze rozsudkem dle § 219 OSŘ potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že v daném případě došlo v důsledku vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch žalované k zániku závazku z kupní smlouvy z 21. 2. 2005. Žalobce tak má vůči převodci pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, který namítl, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z osobního propojení Ing. D. K. (předsedy představenstva žalované) s žalovanou, který jménem žalované uzavřel pozdější kupní smlouvu, je nepochybné, že v rozporu s dobrými mravy jednaly obě smluvní strany. Odvolací soud pochybil, pokud jako předběžnou otázku neposoudil platnost kupní smlouvy z 25. 8. 2008 (uzavřené mezi prodávajícím Ing. D. K. a kupující žalovanou) a tím nezjistil všechny předpoklady nutné pro správné právní posouzení věci.

NS rozsudkem zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: V judikatuře NS bylo opakovaně zdůrazněno, že § 39 ObčZ 1964 (jenž stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudky NS z 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, z 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, z 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). NS ve svém rozsudku z 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013 (navazujícím na jeho předchozí judikaturu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 30 Cdo 2677/2011) vyložil a odůvodnil právní názor, že k neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 ObčZ 1964. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.

Prostřednictvím výše judikovaných právních závěrů (obsažených v rozhodnutích publikovaných před vydáním dovoláním napadeného rozsudku) měl odvolací soud posuzovat otázku platnosti kupní smlouvy z 25. 8. 2008, obzvláště v situaci (roz. i kdyby v tomto směru žalobce v průběhu řízení neučinil žádnou námitku), kdy prodávajícím byl Ing. L. K. a kupující žalovaná, kterou coby obchodní firmu zastupoval její předseda představenstva Ing. L. K. Odvolací soud se touto zásadně významnou skutečností nezabýval a mechanicky vycházel z jinak správné judikatury, že smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo, a že dojde-li ke střetu obligačního práva s již existujícím vlastnickým právem, pak je třeba dát vlastnickému právu přednost (srov. např. rozsudek NS z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdo 848/97). Posledně zmíněná judikatura ovšem vycházela ze skutkového rámce, že převodce nebyl nijak personálně propojen s třetí osobou (nabyvatelem), což se ovšem netýká nyní posuzovaného případu, kdy Ing. L. K. byl v době převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku předsedou představenstva žalované, kterou také (jak již bylo zmíněno) v onom majetkovém transferu coby statutární zástupce zastupoval. Je tedy zřejmé, že v těchto skutkových souvislostech se přímo vybízelo posoudit, zda uvedené jednání dotčených smluvních stran posledně zmíněné převodní smlouvy (ne)koliduje s dobrými mravy, resp. není již podřaditelné pod jednání příčící se dobrým mravům, když okolnost, že žalobce, ač mohl podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, takto nepostupoval, nevytěsňuje poměřování jednání dotčených stran korektivem dobrých mravů, obzvláště v situaci, kdy kupní cena byla řádně a včas žalobcem Ing. L. K. a pozdějšímu (v době uzavření předmětné kupní smlouvy již činnému) statutárnímu zástupci žalované zaplacena, takže lze předpokládat, že Ing. L. K. nemohl pochybovat o trvání tohoto závazkového vztahu s žalobcem, a že relevantní informaci o existenci uzavřené převodní smlouvy, na základě které dosud nebyl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, získala (prostřednictvím Ing. L. K. coby statutárního zástupce žalované) i sama žalovaná. Odvolací soud se tedy v popsaných skutkových poměrech měl důsledně zabývat otázkou případné aplikace § 39 ObčZ 1964 ve světle připomenuté judikatury dovolacího soudu, a pokud tak neučinil, pochybil.

 Komentář: Publikovaný právní názor je využitelný i po 1. 1. 2014, neboť jedním z hlavních důvodů neplatnosti ve smyslu § 580 odst. 1 ObčZ je i právní jednání, které se příčí dobrým mravům.