K nálezu Ústavního soudu SR v otázce "nemo plus iuris": Vývoj sociální reality jako okolnost mající vliv na změnu judikatury

     Dne 16. 3. 2016 pod sp. zn. I. ÚS 549/2015, se Ústavní soud Slovenské republiky vyjádřil opět k problematice "nemo plus iuris". Nyní - oproti své předchozí judikatuře (I. ÚS 50/2010) - Ústavní soud SR dospěl k opačnému právnímu názoru a ztotožnil se s právním názorem Ústavního soudu ČR. 

     Kdo ovšem bude v tomto nálezu hledat vyjasnění možné koeexistence právního institutu vydržení s nabytím nemovitosti od nevlastníka, pak nic takového zde nenajde. Oproti judikatuře Ústavního soudu ČR ovšem v tomto slovenském nálezu nelze ani nalézt vymezení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka, resp. podle tohoto nálezu k ochraně "nabyvatele" postačí, pokud soudy zjistí, že nabyvatel jednal v dobré víře, v důvěře v zápis do katastru nemovitostí. 

      Pochopitelně respektuji uvedené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ovšem s politováním musím konstatovat, že v žádném z nich (podle mého názoru) nelze dohledat právní argumentaci, jež by byla schopna překlenout (chcete-li vytěsnit) právní argumenty, které vyložil kupř. Nejvyšší soud ČR, případně i Ústavní soud SR ve svém nálezu I. ÚS 50/2010. 

      A tak problematika "nemo plus iuris" se i na slovenské justiční půdě stala "definitivně vyřešenou". Pro mne se uvedené téma stalo definitivně nevyargumentovaným problémem, kdy zřejmě právě onen "vývoj sociální reality" nakonec přivodil změnu v judikatuře (náhledu na řešení daného problému). 

      Za povšimnutí stojí, jako novodobí autoři odborných statí přeskakují nevyplněné (nevyargumentované) téma udržitelnosti koeexistence zmíněných dvou právních institutů a obratně se překlopují k racionálnímu, ústavně souladnému názoru, v jehož důsledku nabyvatel získává vlastnického právo i od nevlastníka, za kteréžto tvrzení se ještě před nějakým časem mj. "vyhazovalo" u zkoušky z "občana." Já vím, ten "vývoj sociální reality" tu a tam přivodí změnu judikatury, byť ve stále nevětrané místnosti starých právních pravidel.         

      Z uvedeného nálezu vybírám následující právní závěry:

       I když občanský zákoník explicitně neupravuje obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka pouze na základě dobré víry nabyvatele, s výjimkou vydržení, nelze bezvýjimečně tvrdit, že samotná absence vlastnického práva převodce povede automaticky k neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. V tomto směru musí dojít k určitému posunu v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v řešení otázky "nemo plus iuris" (I. ÚS 50/2010) o nové interpretační závěry či vývoj sociální reality zejména ve smyslu zásadní ochrany té osoby, která provedla právní úkon s důvěrou v určitý - druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Navíc, pokud byl potvrzen údaji z veřejně státem vedené evidence a zejména, pokud to potom aprobuje i příslušný orgán veřejné moci (katastr nemovitostí, soud apod.).

Nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 549/2015 - úplné znění zde: Rozhodnutie - Nález I. ÚS 549_2015.pdf (207740)

Zrušené rozhodnutí Nejvyššího soudu SR je zde: 48530_subor.pdfNS SR.pdf (257527)