K nařizování ústavní výchovy - několik poznámek ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 202/2010

14.12.2010 21:42

      Na prosincovém (dne 8.12. 2010) zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) bylo zaujato stanovisko zn. Cpjn 202/2010 k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů, a rozhodnuto o publikaci tohoto stanoviska ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní podstata zaujatého stanoviska je obsažena v právní větě tohoto znění: „Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“ Stanovisko je postaveno na argumentaci, že k nařízení ústavní výchovy musí být doloženy závažné skutečnosti. „Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. Nejde o případ, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena, ani o případ, kdy z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit...Navíc pouhá »chudoba« nebo nedostatek bydlení jsou řešitelné za pomoci orgánů státu či orgánů územní samosprávy (srov. »Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.« v ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které stát a orgány územní samosprávy za tímto účelem vytvářejí.“

     Domnívám se, že právní věta stanoviska je jak z interpretačního hlediska, tak i z hlediska jeho praktické využitelnosti v soudní praxi poněkud problematická, a to z následujících důvodů.

     Problém podle mého názoru tkví předně již v tom, že zpracovaná právní věta, ve snaze (jistěže jinak správně) co nejstručněji a nejvěcněji vystihnout právní podstatu řešené (posuzované) věci, skýtá - s ohledem na její obsahový význam či nabízející se stylistická synonyma (např. nedostatečný též jako nepostačující, neuspokojivý, nedostačující, pojem materiální nedostatečnost rodiny též jako chudoba, resp. relativní a absolutní chudoba – viz např. definice chudoby zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chudoba) – možné, resp. zásadní interpretační potíže. Tak proti právní větě stanoviska, že „Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“, lze v opačném gardu (pro vyvolání diskuse) větu formulovat např. takto: „I materiální nedostatky rodiny, resp. její špatné bytové poměry mohou být výjimečně samy o sobě důvodem pro nařízení ústavní výchovy, pokud je v jejich důsledku výchova nezletilého dítěte vážně ohrožena.“ Zatímco druhá právní věta z logického hlediska onu materiální nedostatečnost rodiny či špatné bytové poměry co do důsledku spojuje (pouze a jedině) s vážným ohrožením výchovy nezletilého dítěte (např. matka s kojencem, resp. s rodinou čítající několik nezletilých dětí bydlí v zimním období v nevytápěném bytě, bez elektřiny, bez přívodu vody, rodiče bydlí s nezletilým dítětem v bytě napadeném plísněmi, resp. v prostředí ohrožujícím zdraví nezletilého dítěte, případně, kdy rodiče nezletilého dítěte odmítnou orgánu sociální péče vytvořit sebemenší součinnost ke zlepšení jejich nuzné materiální situace, nevyhovujících bytových podmínek, s poukazem, že podle jejich přesvědčení je o jejich dítě /děti/ řádně postaráno atd.), první právní věta může, a podle mého názoru v praxi i bude, pro její interprety skýtat určité výkladové potíže. Je tomu tak z toho důvodu, že formulace typu zmíněných „materiálních nedostatků rodiny“ či „špatných bytových poměrů“ v sobě v reálu obsahují mnohdy zásadně odstupňované situace (stavy), resp. hodnocení (výsledky) těchto situací či stavů, takže pro soudy (a o to tu primárně přece jde) v podstatě nepřinášejí žádné nové informace, žádný sumarizační pohled, který by soudy mohly využít při rozhodování v dané materii (předpokládám totiž, že snad nikdo ze soudců nezastává právní názor, že bydlení v bytě, který neodpovídá zcela standardnímu bydlení, leč přesto poskytuje lidsky důstojné bydlení, může být důvodem k nařízení ústavní výchovy). Vzhledem k obsahu právní věty je totiž nezbytné v této větě použité vágní pojmy v rozhodovací praxi dále interpretačně vymezit, což logicky navozuje otázku významu či dosahu takového stanoviska pro právní (soudní) praxi. 

      Profesorka Hrušáková ve svém komentáři (vydaném nakladatelství C.H. Beck, např. v jeho 2. vydání z r. 2001) interpretuje pojem „Výchova nezletilého dítěte je vážně ohrožena“ ve spojení s případy, kdy „rodiče dítě zanedbávají po stránce výchovné, citové, materiální, hygienické apod., nevykonávají nad ním dohled, tolerují např. záškoláctví, požívání alkoholu, event. drog. gambling apod. V tomto případě hrozí, že výchova dítěte bude vážně narušena. Jedná se o takový stav, který v sobě zahrnuje reálnou možnost narušení výchovy dítěte. Ústavní výchova zde plní funkci preventivní.“ S touto interpretací zcela souhlasím, poněvadž i zanedbávání nezletilého dítěte po stránce materiální či hygienické může přivodit stav, a v praxi se tak i děje, který jeho výchovu vážně ohrožuje. Může se tedy stát, že určitá výseč rodičů – sociálně potřebných osob – bude žít se svými dětmi v extrémně nuzných materiálních či bytových poměrech. Výsledkem toho bude, že tyto děti budou vážně ohroženy na zdraví. Do přijetí uvedeného stanoviska jsem se domníval, že i tyto (byť výjimečné) případy způsobují, že výchova dítěte je vážně ohrožena. Stanovisko však formulovanou právní větou a následným textem jasně říká, že taková okolnost sama o sobě nemůže být důvodem k nařízení ústavní výchovy, tedy jinými slovy je zde zaujímán právní názor, že tato okolnost (ještě) nepředstavuje vážné ohrožení výchovy nezletilého dítěte. S tím ovšem nemohu souhlasit.

      V návrhu stanoviska jsou zmíněna některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Z nich bych se především zaměřil na rozhodnutí ze dne 26. října 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice (in http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390&page=2&d=130813), z nějž považuji (pro pochopení podstaty problému) za žádoucí citovat následující pasáže (z nichž ty podstatné v textu zvýrazňuji):

„ Soud v této souvislosti připomíná, že možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům;takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem ve smyslu článku 8 Úmluvy musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (K. a T. proti Finsku [velký senát], viz výše, § 173; Kutzner proti Německu, viz výše, § 69). Článek 8 navíc ukládá státu pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným „respektováním“ rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak,aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu, viz výše, § 61)...

      V projednávaném případě Soud poznamenává, že všechny vnitrostátní soudy, a naposledy krajský soud, které rozhodovaly o ukončení sporné ústavní výchovy obou starších dětí (viz § 35 výše), uznaly, že zásadním problémem, s nímž se stěžovatelé v projednávané věci potýkali, bylo nalézt vhodné bydlení pro tak početnou rodinu.

    Na rozdíl od většiny případů, které Soud dosud projednával, děti stěžovatelů v daném případě nebyly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení (viz a contrario Dewinne proti Belgii (rozh.), č. 56024/00, 10. březen 2005; Zakharova proti Francii (rozh.), č. 57306/00,13. prosinec 2005), ani pohlavnímu zneužívání (viz a contrario Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, § 104, 9. květen 2003). Soudy v daném případě nezjistily ani nedostatek citového zázemí (viz a contrario Kutzner proti Německu, viz výše, § 68), znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů (viz a contrario Bertrand proti Francii (rozh.),č. 57376/00, 19. únor 2002; Couillard Maugery proti Francii, viz výše, § 261). V některých věcech, které Soud prohlásil za nepřijatelné, byla sice ústavní výchova dětí motivována nevyhovujícími životními podmínkami nebo materiálním nedostatkem, to však nikdy nebylo jediným důvodem, na němž by se zakládala rozhodnutí vnitrostátních soudů, jelikož zde byly dány další skutečnosti jako psychický stav rodičů nebo jejich citové, výchovné a pedagogické schopnosti (viz například Rampogna a Murgia proti Itálii (rozh.), č. 40753/98, 11. květen 1999; M. G. a M. T. A. proti Itálii (rozh.), č. 17421/02, 28. červen 2005)...

      V projednávané věci nebyly výchovné a citové schopnosti stěžovatelů nikdy zpochybněny a soudy uznaly jejich snahu o překonání obtíží. Ústavní výchova dětí stěžovatelů tak byla nařízena z jediného důvodu, a sice že rodina v dané době obývala nevyhovující byt.

     Dle názoru Soudu se tedy jednalo o materiální nedostatek, který mohly vnitrostátní orgány zhojit pomocí jiných prostředků než úplným rozdělením rodiny, což je zjevně nejradikálnější řešení, které lze použít pouze v nejzávažnějších případech...

      Soud má za to, že pro splnění požadavku přiměřenosti měly české orgány v dané věci navrhnout jiná, méně radikální řešení než umístění dětí do ústavní výchovy. Soud se totiž domnívá, že úlohou orgánů sociálně-právní ochrany je právě pomoc osobám v nesnázích, které nemají nezbytné znalosti o systému, vést jejich kroky a poskytnout jim radu mimo jiné o různých druzích sociálních dávek, o možnostech získání sociálního bytu a o ostatních prostředcích k překonání jejich obtíží. V České republice tak v § 14 zákona č. 114/1988 Sb. ukládá obecním úřadům, aby vyhledaly osoby, které potřebují sociální pomoc (viz § 41 výše), a Ústavní soud rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 28. ledna 2004 uvedl, že veřejné instituce mají zakročit v případech, kdy se rodiny přechodně a bez vlastního zavinění ocitnou v tíživé

situaci...

      V daném případě měly vnitrostátní orgány možnost dohlédnout na životní a hygienické podmínky, v nichž se stěžovatelé nacházeli, a měly jim zejména poskytnout radu o postupu, jakým by sami zlepšili svou situaci a nalezli řešení svých problémů. Takový přístup by ostatně býval byl v souladu s českou právní úpravou sociální pomoci...

    Je však třeba konstatovat, že i když si příslušné orgány byly vědomy problémů, s nimiž se stěžovatelé potýkali, pouze pokračovaly ve svém úsilí a jejich situaci řešily nařízením umístění dětí do ústavní výchovy. Odbor sociálně-právní ochrany v Táboře navíc následně trval na potřebě prodloužit dobu ústavní výchovy (viz § 34 výše), aniž by ze spisu vyplývalo, že by sám pravidelně přehodnocoval situaci stěžovatelů nebo zaujal konstruktivní přístup, jakmile se projevily náznaky zlepšení...

      Je pravdou, že stěžovatelé orgánům vytýkají, že jim nezajistily sociální bydlení. Vláda naproti tomu tvrdí, že stěžovatelé zaujali liknavý přístup a nepodnikli dostatečné kroky, aby jim byl přidělen byt nebo přiznány sociální dávky (viz § 16 výše). Soud bere tato protichůdná

stanoviska účastníků řízení na vědomí a uvádí, že vláda nepředložila žádnou informaci o možnosti stěžovatelů získat případně byt sociálního typu. Ať je tomu jakkoli, Soud v daném případě považuje opatření spočívající v umístění dětí do ústavní výchovy za nepřiměřené...a proto nepokládá za nezbytné se k této otázce vyjadřovat...

      S ohledem na všechny tyto skutečnosti se Soud domnívá, že důvody uplatněné vnitrostátními orgány a soudy sice byly relevantní, nebyly však dostačující k odůvodnění tohoto závažného zásahu do rodinného života stěžovatelů, jakým bylo umístění jejich dětí do ústavní výchovy. Ze skutkového stavu věci navíc nevyplývá, že by orgány sociálně-právní ochrany vyvinuly dostatečné úsilí na pomoc stěžovatelům k překonání jejich obtíží a k co nejrychlejšímu sloučení s jejich dětmi...

    K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.

     Nepochybně zajímavé je také to, že slovenský zákon o rodině č. 36/2005 Zb. z. v rámci právní úpravy institutu ústavní výchovy v ustanovení § 54 odst. 2 stanoví:  „Súd môže nariadiť ústavnú starostlivosť len vtedy, ak výchova maloletého dieťaťa je vážne ohrozená alebo vážne narušená a iné výchovné opatrenia neviedli k náprave alebo ak rodičia nemôžu zabezpečiť osobnú starostlivosť o maloleté dieťa z iných vážnych dôvodov a maloleté dieťa nemožno zveriť do náhradnej osobnej starostlivosti alebo do pestúnskej starostlivosti. Za vážne ohrozenie alebo vážne narušenie výchovy maloletého dieťaťa sa nepovažujú nedostatočné bytové pomery alebo majetkové pomery rodičov maloletého dieťaťa.    Tedy tomu, co je nyní obsaženo v právní větě návrhu stanoviska, byl již v roce 2005 ve Slovenské republice přiznán normativní účinek, a to v podobě výčtu skutečností, které samy o sobě nemohou aktivovat vznik právního vztahu, jehož předmětem je nařízení ústavní výchovy nezletilého dítěte. 

       Že ustanovení § 54 odst. 2 in fine slovenského zákona o rodině v praxi způsobuje komplikace svědčí například návrh poslankyně Národní rady Slovenské republiky Evy Černé na novelizaci zákona o rodině1 s tím, aby poslední věta cit. paragrafu byla vypuštěna, neboť Ide o ustanovenie, ktoré spôsobuje komplikácie v praxi. Súd bude mať možnosť nariadiť ústavnú starostlivosť dieťaťa aj v prípade, ak žije v nedostatočných majetkových alebo bytových pomeroch. Konkrétne podmienky života dieťaťa a rodiny ale najlepšie posúdi orgán starostlivosti o dieťa, ktorý zváži, či je takýto postup na mieste.“ V návrhu důvodové zprávy novely zákona o rodině se pak uvádí, že Hlavným účelom zmeny zákona o rodine je vypustenie poslednej vety v § 54 odsek 2. Toto ustanovenie rieši prípad nariadenia ústavnej starostlivosti dieťaťa, ak je jeho výchova vážne ohrozená alebo narušená. Súčasne ale ustanovuje, že za vážne ohrozenie alebo narušenie výchovy maloletého dieťaťa sa nepovažujú nedostatočné bytové pomery alebo majetkové pomery rodičov dieťaťa. Práve toto ustanovenie sa navrhuje vypustiť. Je zrejmé, že účelom zákona o rodine a jeho úpravy je chrániť rodinu a jej celistvosť. Nedostatočné bytové alebo majetkové pomery nemusia automaticky viesť k ohrozeniu výchovy dieťaťa, ale na druhej strane môžu nastať prípady, keď sa rodina nachádza v situácii, ktorá má sociálny charakter a práve takéto neuspokojivé pomery môžu vážne ohroziť aj výchovu dieťaťa a jeho všestranný rozvoj. V tomto prípade nie je možné zabezpečiť ani výživu podľa ustanovení zákona o vyživovacej povinnosti, pretože príbuzní sa nachádzajú v obdobnej situácii a mnohokrát zlú situáciu nerieši ani sociálna pomoc. Ide napr. o situáciu bezdomovcov. V tomto prípade je v záujme samotných rodičov, aby bolo dieťa umiestnené v zariadení ústavnej starostlivosti, kde bude aj jeho výchova lepšie a vhodnejšie zabezpečená.Při prvním čtení návrhu toho zákona poslankyně Černá mj. uvedla2: Ešte raz však zopakujem situáciu, ktorá nastala v § 54 ods. 2, a to je presne to, o čom ste hovorili. Toľko sme diskutovali na našom sociálnom výbore o zákone o rodine, špeciálne o § 54 ods. 2. Osobne som diskutovala aj s pánom Mikloškom z Úsmevu ako dar, že keď tam dáme túto poslednú vetu, tak ako ju navrhovali, že to bude v praxi robiť nesmierne veľký problém. Navrhovala som dokonca riešenie jedným slovíčkom, len jedným slovíčkom zjemniť túto vetu, aby sme deti, ktoré sa do takejto situácie dostanú, neblokovali, tak ako povedal pán Madej, pod mostom, v kanáloch a kade-tade.

Ja tento pozmeňujúci návrh dávam z jediného dôvodu, pretože vyšiel z praxe, z praktických skúseností sociálnych pracovníkov, ktorí sú takí zmiatnutí týmto § 52 ods. 2, že si nevedia s praktickou situáciou dieťaťa poradiť. Ja viem, že pán Mikloško vtedy hovoril, že by bolo azda dobré týchto ľudí potom súdiť podľa úplne iných paragrafov, napríklad za zanedbávanie, ale nie všetci ľudia zanedbávajú svoje deti. Nie všetci ľudia konajú trestný čin. Jednoducho sú ľudia, ktorí sa do takejto situácie dostali, a štát im zatiaľ nedokázal pomôcť. Ja viem, že aj filozofia toho, čo prešlo, bola dobrá, aby pomáhal štát. Ale štát zatiaľ nepomohol a deti sú blokované pod mostom, v kanáloch a kade-tade.

Takže vás len žiadam o rozumnú diskusiu na túto tému v druhom čítaní. Som aj ja, samozrejme, náchylná mnohé veci upraviť tak, aby bol tento zákon priechodný, aby pomohol najmä tým, komu pomôcť má.“

          Vhodné je také připomenout, že (přímo zákonem) s vyloučením nařízení ústavní výchovy z důvodů, jak je uvedeno v § 54 odst. 2 in fine slovenského zákona o rodině, nepočítá ani návrh, resp. osnova nového českého občanského zákoníku. Institut ústavní výchovy je zde obsažen v rámci části druhé, hlavy III, dílu 4, v rámci ustanovení § 912 až 915. Ustanovení navrhované § 912 je přitom následující: „(1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, učiní soud nezbytné opatření k nápravě. (2) Nastane-li situace uvedená v odstavci 1, může soud jako nezbytné opatření k nápravě nařídit také ústavní výchovu; učiní tak zejména tehdy, kdy dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby. (3) V případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle 6 měsíců.“ K tomu důvodová zpráva uvádí: „Soud je zásadně veden povinností zohledňovat zájem dítěte, aniž by přitom pomíjel také právo rodičů na společný život se svým dítětem, a přistupovat k ústavní výchově jako k subsidiárnímu institutu a nařídit ji, nelze-li situaci dítěte řešit jinými způsoby, které by nepředstavovaly nepřiměřený zásah do rodinného života zúčastněných.“ (ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních společnostech. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 341).

     Dále je zapotřebí zmínit nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. října 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, v němž – v reflexi na judikaturu ESLP - se také uvádí: „Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání, či „alespoň“ nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychická nerovnováha u rodičů, případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi.

    V tento okamžik se zdá, jakoby počáteční výtky shora vůči stanovisku byly zcela bezpředmětné, když v připomenuté právní úpravě institutu ústavní výchovy ve Slovenské republice, v citované judikatuře Ústavního soudu ČR, především však v judikatuře ESLP je (opakovaně) zdůrazňováno, že sama okolnost nedostatečných bytových či majetkových poměrů ještě nepředstavuje vážné porušení či ohrožení ústavní výchovy a nemůže vést soudy k aplikaci institutu ústavní výchovy. Ústavní soud v tomto směru onu materiální nedostatečnost spojuje s (nějakou) další (negativní) okolností, přičemž ESLP ve zreferovaném případu rodičů Wallových proti České republice přímo vybízí k aktivní roli státu. Ve svém rozhodnutí doslova uvádí, že materiální nedostatek měly příslušné vnitrostátní orgány zhojit pomocí jiných prostředků, měly v konkrétní věci dohlédnout na životní a hygienické podmínky, v nichž se rodiče nezletilých dětí nacházeli, a měly jim také vytvořit patřičnou součinnost formou poskytovaných rad a postupů, jakým by sami stěžovatelé zlepšili svou situaci a nalezli řešení svých problémů.

     Pokud ovšem (již pro absenci takové právní úpravy) nemá platit požadavek, že stát v případě např. velmi špatných bytových poměrů rodičů nezletilých dětí musí bez dalšího těmto rodinám neprodleně zajistit odpovídající bydlení (ubytování), a jestliže je pochopitelně zákonnou povinností příslušných státních orgánů účinně pomáhat těmto rodinám při řešení jejich tíživé sociální, majetkové, resp. bytové situace, a v daném místě a čase jim vytvořit vskutku adekvátní součinnost při řešení vypjatých životních situací, pak zde máme stále k řešení zcela zásadní otázku, totiž jak má soud konkrétně rozhodnout v situaci, kdy právě v důsledku tíživých materiálních či bytových poměrů je již vážně ohrožena výchova nezletilého dítěte. Má i v tomto případě soud bez dalšího vyloučit možnost řešení situace prostřednictvím institutu ústavní výchovy (případně ve vazbě na tomu zřejmě předcházející předběžné opatření, které reagovalo na extrémně vypjatou situaci, v níž se nezletilé dítě ocitlo) s připomenutím, že v těchto případech je přece esenciální povinností státu, aby prostřednictvím svých orgánů vytvořil patřičnou součinnost předmětné rodině, resp. aby odstranil příčiny vzniklé tíživé majetkové, resp. bytové situace? Co ovšem zájem nezletilého dítěte, např. – jak již shora bylo uvedeno - kojence, jehož matka s rodinou a s dalšími nezletilými dětmi bydlí v naprosto nevyhovujícím bytě (např. půjde o zimní období, kdy byt není vytápěn, je bez elektřiny, bez vody, jsou v něm plísně a setrvávání v tomto prostředí je pro kojence, resp. nezletilé dítě zdraví škodlivé), a kdy jiná opatření nepřicházejí v úvahu a danou situaci je nezbytné např. již s ohledem na vydané předběžné opatření ve smyslu § 76a o.s.ř. dále řešit? Lze i v takovém případě možnost ústavní výchovy vytěsnit tím, co je včleněno v předmětné právní větě návrhu stanoviska, případně s odkazem na rozhodnutí ESLP, který zdůrazňuje, že v těchto případech musí být stát činný, musí vyvinout dostatečné úsilí na pomoc při řešení těchto problémů tak, aby nemuselo dojít (nařízenou ústavní výchovou) k odloučení nezletilých dětí od rodičů? Jak ale postupovat, pokud sice příslušné státní orgány součinnost vytvoří, v uvedeném směru vyvinou úsilí, ale příslušné ubytování či byt se této matce, resp. její rodině nepodaří zajistit? Nabízejí tím vskutku judikované závěry adekvátní řešení situací, kdy setrvávání nezletilého dítěte v těchto nuzných poměrech ohrožuje jeho zdraví a ve svém důsledku způsobuje vážné ohrožení jeho výchovy? Vždyť přece v těchto situacích je zapotřebí právě (hlavně) v zájmu nezletilého dítěte neprodleně zjednat nápravu! V situaci, kdy kupř. po dobu trvání (nařízeného) předběžného opatření ve smyslu § 76a o. s. ř. příslušné orgány sociálního zabezpečení, orgány územní samosprávy nezajistí dotčenému rodiči, resp. rodině, jejichž děti byly předběžným opatřením na nezbytně nutnou dobu umístěny do příslušného zařízení, byt, resp. příslušné ubytování, přece nelze připustit, aby se tyto děti vrátily do prostředí, které by je dále ohrožovalo na zdraví či životě. V takovém výjimečném případě podle mého názoru důvody pro nařízení ústavní výchovy, pokud jiná forma státní ingerence ve smyslu aplikace zákona o rodině nebude přicházet v úvahu, budou osvědčeny, neboť to bude nevyhnutelné řešení vypjaté sociální situace, v zájmu nezletilého dítěte. Zde si nemůžeme vystačit s pouhým odkazem na shora cit. judikaturu, která primárně řešila pochybení státu, že připustil nařízení ústavní výchovy, aniž by vyvinul patřičné úsilí k překonání tíživých majetkových, resp. bytových poměrů dotčené rodiny s nezletilými dětmi. A právě v tomto okamžiku mělo stanovisko obsahovat zcela jasné právní závěry na řešení těchto a jim podobných situací, přicházet s návodem řešení, což však podle mého názoru nečiní. Navíc se argumentačně dostává do jistých potíží i potud, když uvádí, že „Obdobně může jít o splnění podmínek pro nařízení ústavní výchovy zejména tehdy, jde-li o případ, kdy majetkový nedostatek rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, jsou důsledkem zaviněného jednání rodičů (např. špatné hospodaření....).“ Pojem „špatné hospodaření“ zde nelze chápat pouze jako neschopnost např. sociálně potřebného občana – rodiče vynaložit finanční prostředky k úhradě existenčních potřeb, nýbrž také i jako jeho neschopnost zajištění (úměrně finančním prostředkům, které jsou mu poskytovány především formou příslušných dávek podle práva sociálního zabezpečení) adekvátního bydlení. Tomu se ovšem vymyká bydlení v popsaných nuzných, zdraví nezletilého dítěte již ohrožujících, bytových poměrech, takže je zde zřejmé, že popsané „špatné hospodaření“ je příčinou zdraví škodlivých bytových podmínek. Jde tedy o vztah příčiny a následku, nikoliv o další okolnost, která by existovala vedle špatných bytových poměrů, což jen podtrhuje praktický dosah ve stanovisku obsažené argumentace. Jinými slovy řečeno, měl-li by tedy platit bezvýhradný požadavek, resp. povinnost státu, že v těchto případech, je vždy jeho povinností takto dotčenému rodiči, resp. jeho rodině zajistit byt, resp. odpovídající bydlení, aby (v důsledku nařízené ústavní výchovy) nedošlo k rozdělení rodiny, pak tyto právní souvislosti měly být ve stanovisku explicitně vyloženy a právě této problematice měla být věnována patřičná pozornost, aby bylo zřejmé, jak v těchto situacích mají soudy rozhodovat. Stanovisko ovšem na tyto souvislosti podle mého názoru nepamatuje a tedy ani nenabízí řešení těchto (v praxi nikoliv výjimečně se vyskytujících obdobných) případů. V tom spatřuji výraznou slabinu přijatého stanoviska.

     Z těchto důvodů jsem proto vůči stanovisku jako člen občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uplatnil v rámci vnitřního připomínkové řízení námitky, na které bylo (pokud jde o nevyhovující bytové poměry) ze strany zpracovatelů návrhu stanoviska reagováno následovně: „Především lze předpokládat, že vedle oné objektivní situace mizerných bytových podmínek, se přidružuje buď výchovná, nebo obecně životně nízká úroveň rodiče (rodičů), tedy půjde o případ, kdy se k majetkové nedostatečnosti rodiny (zejména rodičů) připíná další skutečnost (zde nedostatečná výchovná nebo jiná běžný život zajišťující způsobilost)...“ K této argumentaci jsem pak byl nucen ještě učinit následující repliku:     „Domnívám se, že tímto způsobem má argumentace (nijak) vytěsněna nebyla. Kladu si proto otázku. Jak by tedy soud měl postupovat, pokud by (autory návrhu stanoviska) výše předpokládané (připínající se k oné objektivní situaci mizerných – zdraví škodlivých - bytových podmínek) další skutečnosti v konkrétním případě prostě zjištěny nebyly a byla by zde tak – opravdu sama o sobě - prokázána pouze popisovaná okolnost? Měl by v takovém případě soud vskutku důsledně vycházet z právního názoru obsaženého v návrhu stanoviska? Převládá-li názor, že ano, pak by to z návrhu stanoviska mělo vyplývat, a nikoliv vycházet z toho, že takové situace nastat nemohou.

    Snad panuje všeobecná shoda s tím, co uvedl Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 20. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, totiž, že „Nikoho nelze nutit, aby využíval všech výhod, které mu současná civilizační úroveň nabízí, přičemž zájem dítěte, aby mělo zajištěnu »kvalitní« soudobou péči (z hlediska materiálního), nemůže bez dalšího převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními rodiči.“

      V tomto nazírání ona materiální nedostatečnost či „nestandardní bytové poměry“ pochopitelně nemohou (samy o sobě) zakládat úvahu o splnění podmínek pro nařízení ústavní výchovy. Kdežto mnou popisované extrémně tíživé bytové poměry, evidentně ohrožující zdraví dítěte, k takové úvaze přímo vybízejí.

    Podle mého názoru návrh stanoviska nepočítá právě s řešením posledně uvedeného, resp. podobných případů, když obsahuje nedůsledné řešení vágních formulací typu „materiálních nedostatků rodiny“ či „špatných bytových poměrů.“ A jak jsem již zmínil ve své připomínce, na Slovensku mají s aplikací ustanovení § 54 ods. 2 poslední věty zákona č. 36/2005 Zb. z. stanovícího, že „Za vážne ohrozenie alebo vážne narušenie výchovy maloletého dieťaťa sa nepovažujú nedostatočné bytové pomery alebo majetkové pomery rodičov maloletého dieťaťa.“, jemuž koresponduje zformulovaná právní věta návrhu stanoviska, určité interpretační a aplikační potíže.“3

 

Závěr

 

     S přihlédnutím k výše uvedenému jsem proto toho názoru, že právní názor obsažený v právní větě stanoviska nelze bez dalšího uplatnit v těch výjimečných situacích, kdy ani přes úsilí příslušných státních orgánů se nepodaří zajistit odpovídají bydlení pro rodinu s nezletilými dětmi a bude tak zapotřebí neprodleně řešit situaci, kdy nevyhovující bytové poměry již budou ohrožovat zdraví nezletilého dítěte. Nedovedu si totiž představit, že by v této situaci soud návrh na nařízení ústavní výchovy zamítl s odůvodněním, že „Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště její špatné bytové poměry.“

 

Poznámky:

 

    1) http://www.nrsr.sk/Default.aspx?sid=zakony/cpt&ZakZborID=13&CisObdobia=3&ID=1284

       2) http://www.nrsr.sk/dk/Download.aspx?MasterID=181221

 

    3) Tak např.: Hovorca ÚPSVaR Igor Jakeš objasňuje ďalšiu komplikáciu pri riešení rómskych kolónií: »Podľa zákona č. 36/2005 Z. z. o rodine sa za vážne ohrozenie alebo narušenie výchovy maloletého dieťaťa nepovažujú nedostatočné bytové alebo majetkové pomery rodičov,« a teda »iba« to, že deti vyrastajú v blate a bez pitnej vody, nie je dôvod na ich odobratie rodičom.“ (in http://korzar.sme.sk/c/4481536/zo-strachu-pred-socialnymi-pracovnikmi-sa-presunu-na-ine-miesto.html)

 

 Zpracováno pro ASPI

 

  

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy