K neplatnosti právního úkonu osoby jednající v duševní poruše

24.02.2012 02:13

 

    Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo  (a) své jednání ovládnout].

     Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 OSŘ neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 ObčZ.

          Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu  informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není in concreto a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 ObčZ.

 

 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011

 

 

  

30 Cdo 1560/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25, proti žalované Z. D., zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Rooseveltova 101, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 185/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 23 Co 277/2010-150, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 23 Co 277/2010-150, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2010, č.j. 19 C 185/2006-114, zamítl žalobu na určení, že „nemovitosti, a to dům č.p. 374 postavený na stavební parcele č. 966, parcela č. 966 o výměře 155 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 106/8 o výměře 622 m2 – zahrada, to vše vedeno na LV č. 662 pro obec Š., Š. u P., u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ, jsou ve společném jmění účastníků“(výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení [v rámci něhož provedl dokazování mj. znaleckými posudky a výslechem svědkyně JUDr. P., notářky se sídlem v Českém Brodě, která formou notářského zápisu sepsala předmětnou smlouvu o zúžení (tehdejšího) společného jmění účastníků tohoto řízení, kterou podle žalobního tvrzení měl žalobce uzavřít v duševní poruše, pro kterou byl neschopen k tomuto právnímu úkonu] uzavřel, že žalobce neprokázal skutečnost, že „by v době uzavření předmětné smlouvy trpěl duševní chorobou, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopnému.“ V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soud prvního stupně dále uvedl následující: „Znaleckými posudky doplněnými výslechy znalců bylo prokázáno, že žalobce je osobou s organickou poruchou osobnosti, emotivity a nálady. Nejedná se však o duševní onemocnění jako takové, nebyly zjištěny poruchy vnímání. Žalobce je schopen učinit úkon, kterým je uzavření smlouvy ohledně zúžení společného jmění manželů, a to zejména za stavu, kdy je mu předmět a následky vysvětlen. Svědeckou výpovědí svědkyně JUDr. P., notářky, bylo prokázáno, že mu tato okolnost byla řádně vysvětlena, žalobce nejevil žádné známky toho, že by nebyl srozuměn s úkonem, který činí. Soud považuje jednání žalobce za účelové, když v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce měl určité psychické problémy spočívající v úzkosti, smutných náladách, nespavosti, již od roku 2000, jak bylo prokázáno svědeckou výpovědí ošetřujícího lékaře MUDr. L. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, jakým způsobem probíhala léčba žalobce, který nebyl řádně veden v žádné odborné ambulanci, po dobu téměř 6 let byl léčen pouze příležitostně na základě návštěv spojených s prací ošetřujícího lékaře. Výslechem znalců bylo prokázáno, že žalobce netrpí duševní chorobou, jedná se pouze o osobnostní rys, kdy si neuvědomuje veškeré důsledky svého jednání. Znalkyní MUDr. L. bylo toto přirovnáno k typu lidí, kteří jsou schopni uzavřít smlouvu o finanční půjčce, v době uzavření důsledek povinnosti plateb chápou, nejsou však schopni domyslet důsledky do budoucna, zda budou schopni této povinnosti obstát a v jakém rozsahu. Za tohoto stavu má soud za to, že se nejedná o existenci duševní poruchy, která by činila právní úkon absolutně neplatným. O účelovosti jednání žalobce nasvědčují i skutečnosti, za kterých bylo zjištěno, že si byl vědom důsledků uzavření smlouvy ještě 3 roky poté, tedy v roce 2006, kdy v žalobě na rozvod manželství uvedl, že uzavřel smlouvu o zúžení společného jmění manželů, předtím se o tom s nikým neradil, ale je svéprávný. V účastnické výpovědi v řízení o rozvod manželství dne 30. 6. 2006 pak uvedl, že přepsal zbytek rodinného domu na manželku, i když připustil, že po jejím naléhání, kdy chtěl předejít hádkám, avšak netvrdil, že by si nebyl důsledků vědom. Soud za tohoto stavu (žalobu) jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudkem soudu prvního stupně tak, že určil, že „dům č.p. 374 postavený na pozemku parc. st. č. 966, pozemek parc. st. č. 966 o výměře 155 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 106/8 o výměře 622 m2 – zahrada, zapsané na LV č. 662 pro obec Š., katastrální území Š. u P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, jsou ve společném jmění manželů.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v řízení pouze doplnil dokazování o výslech MUDr. P. N., jednoho ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. J. M. a ze závěrů revizního znaleckého posudku ústavu – Ústřední vojenské nemocnice v Praze „bylo bezpečně prokázáno, že žalobce v době uzavření smlouvy trpěl duševní poruchou (organickou afektivní poruchou) a nedokázal posoudit následky svého právního úkonu. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování nesprávně ze závěrů, že žalobce v době uzavření smlouvy netrpěl duševní chorobou. Tento závěr je pro posouzení platnosti právního úkonu podle citovaného ustanovení § 38 odst. 2 irelevantní, neboť zákon nehovoří o duševní chorobě avšak o duševní poruše. Takovou duševní poruchou, jak bylo prokázáno, žalobce v době uzavření smlouvy trpěl a tato duševní porucha ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm (jak lze dovodit z obsahu dovolání podle § 41 odst. 2 o. s ř.) dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 téhož par. o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka s odkazem „na stanovisko NSČR k prokazování způsobilosti k právním úkonům ve sporech dle § 175k o. s. ř.“, zdůrazňuje, že zjištění duševní poruchy jednající (právní úkon činí) osoby musí být bezpečně prokázáno. V posuzované věci ovšem žádný důkaz nevypovídá o tom, že žalobce konkrétně dne 17. září 2003 trpěl duševní poruchou, „neboť jeho zdravotní dokumentace nic takového nevykazovala a začala teprve v době, kdy žalobce začal zvažovat rozvod svého manželství“ a kdy sám návrh na rozvod podal. Napadený rozsudek odvolacího soudu je ovšem v rozporu s cit. stanoviskem Nejvyššího soudu a odporuje § 38 odst. 2 obč. zák., neboť žalobce v době uzavírání smlouvy o zúžení SJM byl právně způsobilý k právním úkonům a v žádném případě nejednal v duševní poruše, která byl jej činila neschopného k tomuto úkonu. Závěrem dovolatelka učinila výhradu i k formulaci rozsudečného výroku (žalobního petitu) deklarujícího společné jmění účastníků k předmětnému majetku v právní situaci, kdy manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno soudním rozhodnutí ze dne 30. března 2006 a tedy kdy od právní moci tohoto rozhodnutí uplynuly již více jak tři roky, takže je třeba zohlednit § 150 odst. 4 obč. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že závěr o jeho duševní poruše a schopnosti posoudit následky jeho jednání je otázkou odbornou, určenou k odpovědi znalcem, nikoli otázkou právní a tedy posouzení závěrů vyjádřené ve znaleckém posudku a vysvětlení musí být promítnuto do právního posouzení věci. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto důvodů.

Z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně, případně dokazování doplnil.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.).

V daném případě sice odvolací soud správně (při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně) uvedl, že při posuzování (aplikace) § 38 odst. 2 obč. zák. (jež stanoví, že rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou) je právně bezpředmětné, zda žalobce v době uzavírání smlouvy o zúžení společného jmění manželů trpěl duševní chorobou, neboť občanský zákoník „nehovoří o duševní chorobě, avšak o duševní poruše“, dostatečně si však neuvědomil, že pokud soud prvního stupně zjištěný skutkový stav (z provedených důkazů) nepodřadil pod ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., tedy s právně kvalifikačním závěrem o neplatnosti předmětné smlouvy o zúžení společného jmění manželů, bylo za takové procesní situace nezbytné si pro změnu rozhodnutí vytvořit (prostřednictvím shora cit. § 213 odst. 2 o. s. ř.) skutkový základ, který by se mohl stát podkladem pro jiné právní posouzení věci a tedy pro změnu prvoinstančního rozhodnutí. Soud prvního stupně totiž z hlediska právního posouzení věci zohlednil též (dílčí) skutková zjištění, jež učinil z výslechu notářky JUDr. M. P., která popsala průběh inkriminovaného jednání žalobce při uzavírání předmětné smlouvy o zúžení společného jmění manželů v její notářské kanceláři. Odvolací soud ovšem ani tento důkaz v odvolacím řízení nezopakoval, ani v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, proč takto nepostupoval.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací řízení je zatíženo (shora popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž byl dovolací soud podle již cit. § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen při přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu přihlédnout.

Kromě toho lze přisvědčit dovolací argumentaci dovolatelky, pokud namítá, že (doposud) žádný důkaz nevypovídá o tom, že by konkrétně dne 17. září 2003 měl žalobce (v dovolání dovolatelka zjevně nesprávně označuje žalovaného) trpět duševní poruchou.

Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná “psychopatie”), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.

Vztaženo opět k § 38 odst. 2 obč. zák. je však třeba zdůraznit, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). I když se tedy soud prvního stupně při dokazování nesprávně zabýval (jen) otázkou duševní choroby žalobce, nikoliv otázkou duševní poruchy, z hlediska konfrontace s příp. použitím (aplikací) § 38 odst. 2 obč. zák. (v hypotéze cit. právní normy obsahující pojem duševní porucha) řešil otázku neplatnosti předmětné smlouvy a s přihlédnutím též k výpovědi svědkyně JUDr. P. dospěl nakonec k závěru, že uvedený právní úkon není postižen (absolutní) neplatností.

K otázce zjišťování právně významných skutečností z hlediska posuzování aplikace § 38 odst. 2 obč. zák. pak považuje Nejvyšší soud zapotřebí zdůraznit následující judikatorní závěry.

V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 [jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz“)], Nejvyšší soud uvedl, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky.

Výše uvedené závěry posléze Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009 (in www.nsoud.cz), a to následujícím způsobem: „Je...nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti...Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav, obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy musí být soud jist, zda jím zjištěný skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě měla být aplikována či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat příslušnou právní normu).“

V daném případě, jak vyplývá z obsahu spisu, bude zapotřebí v dalším řízení pečlivě zohlednit i tu část výpovědi znalce MUDr. J. M., ve které tento znalec uvádí zásadně významnou okolnost, totiž, že „Skutečnost, že k datu 17. 9. 2003 nebyl žalobce ve stavu způsobilém podpisu smlouvy, jsem získal na základě jeho tvrzení. Objektivně se tato skutečnost zjistit nedá.“ Vzhledem k absenci relevantních podkladů o zdravotním stavu žalobce [znalec dr. M. při výslechu před soudem prvního stupně při jednání dne 22. února 2008 (viz protokol o jednání na č.l. 44a násl.) mj. vypověděl, že „pokud jde o dokumentaci doktora L., jsem měl jím vyhotovený znalecký posudek a dále jsem s ním v záležitosti ohledně žalobce konzultoval na skypu, tedy elektronicky. Zdravotnickou dokumentaci v písemné podobě jsem si sám nevyžadoval. Nepovažoval jsem za nutné si dokumentaci vyžádat.] v inkriminované době (tj. ke dni 17. září 2003, kdy žalobce uzavíral s dovolatelkou předmětnou smlouvu o zúžení společného jmění manželů), lze z obsahu posudku dovodit, že jednoznačný závěr znalce o tom, že ze strany žalobce „k podpisu (předmětné smlouvy) došlo ve stavu dlouhodobé duševní nouze a pod nátlakem osoby, na níž byl citově a sexuálně závislý“, vychází spíše z předpokladu této duševní poruchy žalobce, než z relevantního skutkového podkladu, z nějž by bylo možno takový odborný závěr učinit. To je ostatně zvýrazněno i tím, že uvedený znalec čerpal informace z podkladů ze znaleckého posudku MUDr. M. L., který byl zpracován k žádosti žalobce dne 25. února 2007. Posudek znalce dr. L., pro nějž žalobce měl v předmětné období dokonce vykonávat řemeslnické práce, v čl. II. obsahuje stručný výpis ze zdravotnické dokumentace, kterou měl znalec vést k sobě vyšetřovaného. Pokud jde o období blížící se inkriminovanému dni, posudek obsahuje pouze tyto plytké informace: „Z dokumentace psychiatrické ambulance polikliniky v Praze 11, Opatovská 1763, vyplývá, že pan D. je v intermitentní psychiatrické péči od r. 2001 pro neurotické obtíže, zejména depresivní. Ty pramení zejména z vleklých manželských konfliktů. Dostavoval se nepravidelně podle svého psychického stavu. Byla mu ordinována antidepresiva, anxyolitika a hypnotika.“ Ač se posudek upínal k posouzení zdravotního stavu žalobce v době, kdy žalobce činil předmětný právní úkon (uzavíral smlouvu o zúžení společného jmění manželů), tj. ke dni 17. září 2003, nevyplývající z tohoto výpisu (žádné) konkrétní údaje o návštěvách žalobce u jmenovaného znalce, který jej měl v daném období ošetřovat, a je zde pouze vágně uvedeno, že žalobce byl v intermitentní ambulantní psychiatrické péči od r. 2001. Znalec dr. L. ve svém posudku sice uvádí, že „posuzovaný...trpí...poruchou struktury osobnosti s rysy chorobné závislosti, sociální naivity a simplicity a psychastenie“ a že „výše popsaná osobnostní porucha je relativně (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud), stálá a byla přítomna v době, kdy došlo k podpisu notářského zápisu, tedy dne 17. 9. 1993“, v důsledku čehož znalec „dospěl k forenzně psychiatrickému závěru, že posuzovaný nebyl tehdy schopen validně posoudit a domyslet důsledek svého zjevně nevýhodného počínání při proběhlém právním aktu“, při výslechu (při jednání před soudem prvního stupně dne 24. října 2008 – viz. protokol o jednání na č.l. 77 a násl.) však mj. vypověděl, že „žalobce znám asi od roku 2000...začal u mne pracovat na přestavbě rodinného domku, pracoval po dobu asi 2 let, zejména o víkendech. při této příležitosti se mi svěřil, že má určité obtíže, spočívající v nespavosti, smutných náladách apod. ..nasadil jsem mu medikaci, po dobu několika let jsem je tímto způsobem léčil...zpočátku léčby došlo k určitému zlepšení, komplikace nastaly okolo roku 2003, kdy mě žalobce se přiznal, že jej manželka chtěla vystěhovat z bytu, resp. domu. V té době u mě pracoval. Já jsem mu přidal léky a zvýšil dávky...neměl jsem k dispozici žádné vyšetření, pouze výpověď pacienta...Žádnou dokumentaci jsem si pro sebe nevedl. V roce 2006 jsem žalobce přijal do ambulance, bylo to v podstatě proto, že jsem se od něho dozvěděl o jeho předchozích neurologických vyšetřeních a problémech a aby mohl tuto veškerou dokumentaci vyžadovat, přijal jsem jej do ambulance(poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Snad jen pro dokreslení postupu znalce MUDr. M. z hlediska soustředění souhrnu skutečností z hlediska skutkového nálezu pro zpracování vlastního posudku (odborného posouzení) lze citovat tu část jeho výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 22. února 2008, která jen podtrhuje výše uvedené pochybnosti: „K dotazu soudu ohledně období 1991 až 2007, kdy dle popsané zdravotní dokumentace MUDr. J. chybí jakékoliv vyšetření ohledně neurologických problémů žalobce, znalec uvádí: V této době mám za to, že žalobce měl nadále neurologické problémy, řešil je však nikoliv u praktického lékaře, ale u lékaře odborného. Mám za to, že v té době byl jeho odborným lékařem MUDr. L., nevím přesně od kdy. Tento údaj jsem nezjišťoval. Dle sdělení žalobce měl neurologické problémy i v této době. Sporadicky docházel pro léky k doktoru L. Jaké přesné medikamenty mu byly naordinovány, v jakých dávkách, v jakém časovém období nevím. Tento údaj jsem nezjišťoval.“ (text zvýraznil Nejvyšší soud).

Rovněž revizní posudek Ústřední vojenské nemocnice v Praze (dále již „Ústav“) vychází z informací čerpaných ze zpráv MUDr. M. L. a ze znaleckého posudku MUDr. M., přičemž výpověď svědkyně JUDr. P., popisující okolnosti před (při) uzavírání předmětného právního úkonu, byla v posudku Ústavu (při zhodnocení všech zjištěných podkladů) opomenuta, takže závěr Ústavu, že žalobce při uzavírání smlouvy dne 17. září 2003 „nebyl schopen náležitě chápat právní smysl svého jednání a nebyl schopen posoudit obsah a následky této smlouvy“, není podložen (nemá oporu) v žádném skutkovém zjištění a vychází spíše (rovněž) z předpokladu popsaného psychopatologického nálezu (k tomu srov. vyjádření advokáta žalované při jednání před soudem prvního stupně dne 11. února 2010 – viz protokol o jednání na č.l. 111 a násl. – arg.: „...právní zástupce žalované poukazuje na skutečnost, že i v doplňujícím znaleckém posudku nebylo prokázáno (nebyla prokázána) existence zdravotnické dokumentace MUDr. L., který tuto nepředložil ani soudu ani znaleckému ústavu, rovněž nejsou žádné jeho úkony ve věci žalobce účtovány zdravotnickou pojišťovnou“). Nelze přitom nepostřehnout, že při výslechu (spolu)zpracovatelky posudku Ústavu MUDr. E. L. při jednání před soudem prvního stupně dne 11. února 2010 (viz protokol o jednání na č.l. 111) vyslýchaná mj. vypověděla, že „při zpracování posudku jsme měli (roz. Ústav) k dispozici zdravotnickou dokumentaci MUDr. L. v takovém rozsahu, jak je citována ve znaleckém posudku, tedy zprávu MUDr. L., nikoliv kompletní zdravotnickou dokumentaci.“

Výše zreferovaný výčet okolností tvořících skutkový nález (skutkové nálezy, z nichž příslušní znalci vycházeli při zpracování posudků, resp. Ústav), jenž se měl upínat k inkriminovanému období, resp. k datu uzavření předmětné smlouvy žalovaným, tak pro plytkost zjištěných informací nevytváří logický a přesvědčivý základ, resp. skutkovou oporu v konkrétně přijatých závěrech (posudcích), když přijaté posudky duševní poruchu žalobce v inkriminovaný den, kdy žalobce uzavřel s žalovanou předmětnou smlouvu o zúžení společného jmění manželů (právě tím, že nejsou in concreto a logicky spjaté se skutkovým nálezem) spíše předpokládají.

Jinými slovy a zkrátka řečeno, uvedené posudky ze shora uvedených důvodů nejsou (logicky) přesvědčivé a pro úroveň jejich zpracování nemohly se stát relevantním podkladem pro závěr, že žalobce dne 17. září 2003 při uzavírání smlouvy o zúžení společného jmění manželů s dovolatelkou jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným.

Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zatíženo (shora popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž odvolací soud zohlední i námitku dovolatelky týkající se otázky formulace žalobního petitu s ohledem na tvrzení o uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství účastníků.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2012



 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy