K objektivní kumulaci nároků

       Žalobcem učiněné podání označené jako "návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované" nezbavuje soud  povinnosti zabývat se otázkou, zda jde vskutku o návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř., anebo o uplatnění dalšího nároku, v jehož důsledku dochází k tzv. objektivní kumulaci nároků.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2913/2011

30 Cdo 2913/2011

 
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. J. B., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalovaným: 1) České republice – Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) M. H., zastoupenému Ing. Miroslavem Dostálem, obecným zmocněncem, bytem v Praze 4, Na Babách 171, a 3) M. D., zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Minská 1003/3, o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 145/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 53 Co 36/2011-257, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 53 Co 36/2011-57, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. září 2010, č.j. 12 C 145/2005-205, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. září 2010, č.j. 12 C 145/2005-205, zamítl návrh žalobkyně, aby (ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) do řízení na stranu žalovanou přistoupil jako další účastník Ing. M. D., P.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. dubna 2011, č.j. 53 Co 36/2011-257, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v poměrech souzené věci je předmětem řízení požadavek žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku, jejímž účastníkem ovšem nebyl nově žalovaný Ing. M. D. Proto přistoupení Ing. M. D. k takové žalobě na straně žalovaných postrádá smyslu, ledaže by došlo ke změně žaloby, kterou však soud prvního stupně nepřipustil. Skutečnost, že soud I. stupně nepřipustil změnu žaloby by sama o sobě nebránila odvolacímu soudu změnit usnesení o nepřipuštění dalšího žalovaného do řízení, pokud by dosavadní výsledky dokazování byly v podstatné míře použitelné i pro řízení za účasti dalšího žalovaného, tak tomu však v souzené věci není. Žalobkyně přehlíží, že její nárok na určení vlastnictví pozemku byl proti stávajícím žalovaným pravomocně vyřešen zamítnutím žaloby, když rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen odvolacím soudem a dovolání žalobkyně bylo v tomto rozsahu odmítnuto dovolacím soudem. Věc je tedy v tomto rozsahu pravomocně skončena, takže zde nejsou žádné výsledky dokazování aplikovatelné v případném řízení za účasti dalšího žalovaného, protože veškeré dokazování o této fakticky nové žalobě by muselo být vedeno od samého počátku, přičemž se stávajícími výsledky dokazování by bylo možné nakládat jen jako s listinnými důkazy. V takové procesní situaci soud prvního stupně nepochybil jednak tehdy, kdy v zájmu hospodárnosti řízení nepřipustil změnu žaloby (fakticky uplatnění nové žaloby), jednak tehdy, kdy zamítl návrh na přistoupení dalšího žalovaného, protože jeho účast v řízení by si vyžádala rozsáhlé dokazování daleko přesahující rámec dosud použitelných důkazů.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) včasné a obsáhlé dovolání, z něhož vyplývá, že jsou jím uplatněny dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů (svými rozhodnutími) brání průchodu práva. Již dříve nesprávným postupem soudu prvního stupně i odvolacího soudu (ve vztahu k určení neplatnosti předmětné smlouvy) mohlo vůbec dojít k situaci, že katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva žalovaných 2) a 3) do katastru nemovitostí. Nyní, když v důsledku takovéto změny skutkového stavu je – pro dosažení změny zápisu v katastru – nezbytné žalovat na určení vlastnictví k předmnému pozemku, přičemž jde o řízení, jehož účastníky musí být nutně všechny osoby zapsané v katastru jako spoluvlastníci, je nedůvodným procesním postupem obou soudů meritorní vyřízení věci znovu oddalováno. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud v napadeném usnesení dovodil z rozšíření žalobního návrhu nesprávný právní závěr, že šlo o změnu žaloby, kterou mohl soud prvního stupně nepřipustit, žalobkyně přitom odvolací soud upozorňovala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které rozšíření žalobního návrhu není změnou žaloby, nýbrž „uplatněním dalšího samostatného nároku“ (2 Cdon 535/97). Dále uvedla, že ostatní argumenty odvolacího soudu nedůvodně se dovolávající hospodárnosti řízení jsou jednak zástupné, ale především zcela nedůvodné, neboť hospodárnost řízení nelze hodnotit pouze ve vztahu k jednomu probíhajícímu řízení, ale naopak je ji třeba posuzovat ve vztahu k ochraně práv účastníků řízení jako celku. Proto je hospodárné právě vyřešení obou žalobních návrhů žalobkyně v jednom řízení za nezbytné účasti Ing. M. D. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V písemných vyjádřeních k dovolání žalobkyně se žalovaný 2) i žalovaná 3) ztotožnili s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud poté usnesení odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 o. s. ř.).

Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o.s.ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka (obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Soud však při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 92 odst. 1 mimo jiné posuzuje např. i to, zda navrhované přistoupení účastníka do řízení odpovídá požadavku hospodárnosti řízení vyplývajícímu z ustanovení § 6 a § 100 odst. 1 o.s.ř. Naplnění této zásady je představováno především splněním povinnosti soudu postupovat v řízení po jeho zahájení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Požadavek procesní ekonomie se dotýká jak postupu soudu, tak i účastníků řízení. Je ovšem nepochybné, že realizace tohoto cíle nemůže jít na úkor požadavku zajištění ochrany práv, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.

Odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) sice správně reflektoval shora připomenout judikaturu dovolacího soudu, v rámci přezkumu odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně však podle názoru Nejvyššího soudu nesprávně vycházel ze závěru, že podání dovolatelky ze dne 29. září 2010 označené jako „Sdělení nových skutečností s: Návrhem žalobkyně na přistoupení nového žalovaného, Rozšíření žalobního návrhu ze strany žalobkyně, Návrhem žalobkyně na odročení nařízeného jednání“, je vskutku návrhem na změnu žaloby (v její narativní a petitorní části). S přihlédnutím k obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je totiž třeba konstatovat, že dovolatelka tímto podáním (kromě formálně označeného návrhu na přistoupení dalšího účastníka na žalovanou stranu a žádosti o odročení jednání) nově (při uvedeném skutkovém tvrzení) uplatnila další samostatný nárok – žalobu o určení „že vlastníkem pozemku parc. č. 156 (zahrada) o výměře 522 m2, v k. ú. Šeberov, je Česká republika, přičemž pozemek je ve správě Pozemkového fondu České republiky“ jednak vůči (stávajícím) žalovaným a dále vůči Ing. M. D., bytem v P.

Pro další procesní postup soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu tedy nebylo relevantní to, jak dovolatelka obsah svého podání právně posoudila, resp. právně kvalifikovala (že se jedná o návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované či o návrh na „rozšíření žalobního návrhu“, resp. o návrh na změnu žaloby), nýbrž to, co ve skutečnosti tento návrh vlastně obsahuje. V podání dovolatelka tvrdí (podle jejího názoru) právně relevantní skutečnosti, z nichž formuluje žalobní návrh ústící v soudní deklaraci věcně právního vztahu shora již citovaného obsahu, a to jak vůči stávajícím žalovaným v řízení o určení neplatnosti předmětné smlouvy, tak i vůči Ing. M. D., který podle (žalobního) tvrzení je (rovněž) zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětného pozemku. Dovolatelka v podání přitom zcela jednoznačně uvádí, že pozbyla (z důvodu povolení vkladu) naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné (věcné) smlouvy a „nabyla nově naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k pozemku“, což tenduje k tomu, aby původní žalobu vzala zpět v případě, že soud „tento návrh (roz. z pohledu dovolatelky – návrh na „rozšíření žalobního návrhu“) „připustí.“ Nejvyšší soud proto s přihlédnutím k obsahu tohoto podání nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelka tímto podáním uplatnila (další) samostatný nárok v předmětném řízení. Ostatně na tyto souvislosti – s odkazem na judikaturu dovolacího soudu – dovolatelka (prostřednictvím svého advokáta) upozornila odvolací soud v podaném odvolání proti shora cit. usnesení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud je tak ve shodě s dovolatelkou, že na daný případ je třeba plně vztáhnout právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, publikovaného v Soudních rozhledech č. 6, ročník 1999, resp. v usneseních ze dne 15. února 200111, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, nebo ze dne 13. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2010 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a to, že o změnu žaloby nejde v případě, kdy žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků, že uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu, že soud v takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění „změny návrhu na zahájení řízení“, a že za předpokladu, že uplatněné nároky se ke společnému projednání nehodí, přichází v úvahu postup podle § 112 odst. 2 o. s. ř.

Jestliže tedy v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodování o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, není rozhodnutí odvolacího soudu, které vycházelo z existence takového návrhu, správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), napadené usnesení odvolacího zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, § 243b odst. 3 a § 243b odst. 6 o.s.ř.).

Vhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.