K odnětí věci původnímu odvolacímu senátu (soudci) Nejvyšším soudem

K odnětí věci původnímu odvolacímu senátu (soudci) Nejvyšším soudem

K aktivní legitimaci vedlejšího účastníka podat ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu o odnětí věci zákonnému soudci (odvolacímu senátu).

§ 243e odst. 3 o. s. ř.

      1. Smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností odvolacího soudu (soudu prvního stupně) uzavřít věc zákonným důvodem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení.

      2. Opakující se (po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) pochybení soudu prvního stupně i odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu založená vnitřní rozporností a nelogičností hodnocení důkazů umožňují Nejvyššímu soudu, aby v rámci dalšího kasačního rozhodnutí nařídil, aby věc u soudu prvního stupně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, a aby případná odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podaná v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v jiném obsazení. 

     3. I vedlejší účastník (coby nositel práva na spravedlivý proces) je aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o odnětí věci zákonnému soudci (odvolacímu senátu).

Usnesení Ústavního soudu České republiky z 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16

K věci: Ústavnímu soudu napadla ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 3104/2015, jímž byly již podruhé zrušeny rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně s nařízením, aby věc u soudu prvního stupně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, a aby případná odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podaná v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v jiném obsazení. Podle stěžovatele Nejvyšší soud tento svůj postup nedostatečně odůvodnil. Ústavní soud shora označeným usnesením ústavní stížnost odmítl.

Z odůvodnění: Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou Nejvyššího soudu, který ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť v předchozím řízení vystupoval v postavení vedlejšího účastníka, a v tomto směru odkázal na několik usnesení Ústavního soudu (...) V projednávané věci je podle přesvědčení Ústavního soudu podstatné, že stěžovatel jako vedlejší účastník původního řízení podává ústavní stížnost s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak brojí proti údajně protiústavnímu postupu Nejvyššího soudu; nedomáhá se naopak ochrany hmotného práva, které svědčí hlavnímu účastníku řízení. I vedlejší účastník civilního řízení má přitom právní zájem na tom, aby toto řízení probíhalo v souladu s principy spravedlivého procesu. V tomto postavení je proto též nositelem práva na spravedlivý proces (resp. i dalších práv zakotvených v hlavě páté Listiny).

     Ostatně i podústavní úprava právní zájem vedlejšího účastníka na řádném průběhu procesu reflektuje. Vedlejšímu účastníku civilního řízení podle ustanovení § 93 o. s. ř. svědčí řada procesních práv. I když je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, může vedlejší účastník za řízení učinit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením (např. zpětvzetí žaloby) nebo s předmětem řízení (změnu žaloby, uznání nároku, uzavření smlouvy a další), a úkonů, které učinil sám účastník řízení (zpětvzetí odvolání nebo dovolání podaného účastníkem a další). S vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má např. též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. Při rozhodování o věci samé nemůže aktivně vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti (srov. Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I., II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 608).

     Z výše uvedeného tak lze učinit dílčí závěr, že stěžovatel byl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti napadeným výrokům rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řízení, v němž měl postavení vedlejšího účastníka (...)

      Dle konstantní judikatury Ústavního soudu přestavuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům svěřena Ústavou (...)

     Prvotním, byť nikoliv jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž představuje rovněž pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoliv [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187)].

      Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, avšak zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a tentýž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu či samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak i na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení. [nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015].

     Tento princip se však neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem, resp. soudem určeným podle zákonných pravidel nastíněných v předchozích odstavcích, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu soudní řády zakotvují právní instituty, které umožňují odnětí věci původnímu zákonnému soudci (srov. § 262 trestního řádu či § 243e odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož postupoval Nejvyšší soud v projednávané věci).

      S ohledem na skutečnost, že tato opatření představují výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, musejí být ovšem vykládána restriktivním způsobem (k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení § 262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, z něhož zejména plyne, že „pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem I. stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech.“).

        Zároveň ovšem nelze přehlížet, že smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. mutatis mutandis ve vztahu k § 221 odst. 2 nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009. N 225/55 SbNU 105). Prostřednictvím možnosti odejmutí věci původnímu soudci (senátu) se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Vždy však musí jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl být aprobován soudem, který jeho rozhodnutí bude přezkoumávat. V případě pochybností by se proto soud měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soud, a to zejména, jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010, N 128/57 SbNU 577).

      V projednávané věci se však o nepřípustný či neodůvodněný zásah do práva na zákonného soudce nejednalo. Již v předcházejícím kasačním rozsudku ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, totiž Nejvyšší soud konstatoval a přesně specifikoval, jakých pochybení při zjišťování skutkového stavu se soud prvního stupně dopustil (a tedy i jaká pochybení nenapravil soud odvolací). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně a ani soud odvolací nevěnovaly pozornost zjevným rozporům mezi některými klíčovými skutkovými zjištěními, a to za situace, v níž tyto rozpory a jejich vyřešení byly pro formulaci skutkových závěrů podstatné. V tomto ohledu formuloval též závazný právní názor, jímž byly soudy v dalším řízení vázány.

      V napadeném rozsudku pak Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně celou řadu vytýkaných pochybení při zjišťování skutkového stavu neodstranil, že jeho jednotlivá skutková zjištění jsou (opět) rozporná a že na základě takto vnitřně rozporného skutkového stavu opět nebylo možno učinit v podstatě žádné právní závěry. Odvolacímu soudu pak opětovně vytkl, že tato pochybení nenapravil.

      Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že zásah Nejvyššího soudu do práva na zákonného soudce sledoval legitimní cíl, byl řádně odůvodněn a zároveň byl souladný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Kasační zásah Ústavního soudu proto v daném případě nebyl s ohledem na výše nastíněné postavení zdejšího soudu namístě.

      V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje několik okolností.

      V prvé řadě je podstatné, že Nejvyšší soud k tomuto kroku přistoupil až při opakovaném přezkumu rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a nikoliv „v důsledku závažných vad“ již při přezkumu prvním. Jak totiž vyplývá již z citované judikatury Ústavního soudu, institut odejmutí věci soudci má sloužit mj. tomu, aby věc mohla být včas a spravedlivě ukončena. Tento legitimní cíl je ovšem v rámci vyvažování proti sobě stojících hodnot (právo na zákonného soudce a právo na přiměřenou dobu řízení) tím silnější, čím déle řízení trvá – jako např. v projednávané věci v důsledku „procesního ping-pongu“.

      Uvedené platí tím spíše, že vytýkaná opakovaná pochybení (resp. posléze nerespektování závazného právního názoru) se týkala procesu zjišťování skutkového stavu. Zásah Nejvyššího soudu tudíž přišel ve chvíli, kdy ještě ani nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pročež Nejvyšší soud mohl legitimně očekávat, že následné spory o otázky právní budou řízení dále prodlužovat.

      Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že se nejednalo o situaci, v níž by Nejvyšší soud prosazoval vlastní hodnocení důkazů, které sám neprovedl (k tomu srov. nález ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 56). Uplatnil naopak (konkrétní) výhrady vztahující se k vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Za tohoto stavu lze proto považovat postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní (srov. k tomu rovněž nález sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 45).

Poznámky:  Důvodem k odnětí věci příslušnému (odvolacímu) senátu (soudu) ve smyslu § 243e odst. 3 je závěr, že:

-        odvolací soud nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu, nebo

-        v řízení odvolacím (před soudem prvního stupně) došlo k závažným procesním vadám.

      Institut odnětí věci odvolacímu senátu (soudu) je – již z povahy věci – zcela krajním procesním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce.

      Nejde však o závažné pochybení, jestliže Nejvyšší soud přistoupí ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (v obdobném směru lze na věc pohlížet i v poměru rozhodování odvolacího soudu vůči přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně), jestliže v něm odvolací soud (soud prvního stupně) preferoval určitý právní názor, s nímž se ovšem Nejvyšší soud (odvolací soud) neztotožnil, a proto z vyložených důvodů přistoupil ke zrušení předmětného rozhodnutí, pokud Nejvyšší soud (odvolací soud) v předchozím zrušujícím (kasačním) rozhodnutí nevyslovil pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný právní názor, jenž byl odvolací soud (soud prvního stupně) povinen respektovat. K pochybení nedojde ani v situaci, jestliže odvolací soud (soud prvního stupně) sice nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu (odvolacího soudu), pokud se v odvolacím řízení (řízení před soudem prvního stupně) změnily skutkové okolnosti případu, příp. v mezidobí se obdobnou otázkou zabýval Ústavní soud vydaným nálezem, jehož nosnými důvody ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou obecné soudy vázány (povinny při rozhodování respektovat) a jenž zaujal právní názor odlišný od dovolacího či odvolacího soudu. Oproti tomu o zcela jinou procesní situaci půjde tehdy, jestliže Nejvyšší soud předchozím rozhodnutím zavázal odvolací soud (soud prvního stupně) příslušným právním názorem, jenž odvolací soud (soud prvního stupně) v následně vydaném rozhodnutí zcela jednoznačně a bez dalšího nerespektoval, aniž by se změnil skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel (k tomu viz publikované rozhodnutí Ústavního soudu).

       Důvodem k odnětí věci mohou být i závažná procesní pochybení příslušného odvolacího soudu, byť jeho samotné rozhodnutí ve věci je bezvadné. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že občanský soudní řád používá v řadě svých ustanovení nejrůznější spojení s termínem „vada“, přičemž „vada, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci“ patří bezesporu mezi nejzávažnější ze seznamu možných „vad (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/04).

       Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, vyložil, že důvodem, pro který může soud ve zrušujícím rozhodnutí nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), je i to, že soud nižšího stupně ve zrušovaném rozhodnutí bez vysvětlení pominul judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ačkoliv se jí účastník řízení výslovně dovolal. Je tomu tak proto, že takovéto pominutí relevantní judikatury samo o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení rozhodnutí, přičemž jde o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodnutí a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudu jej nelze tolerovat. Jak ovšem plyne z výše publikovaného rozhodnutí Ústavního soudu, takové (dovolacím soudem popisované) pochybení by nemuselo být Ústavním soudem považováno za důvod k výjimečnému opatření – odnětí věci příslušnému odvolacímu soudu.

       Důvodem pro odnětí věci zákonnému soudci (odvolacímu senátu) mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení.

     Vždy je třeba velmi pečlivě posoudit, zda v posuzovaném případě jsou vskutku naplněny podmínky pro odnětí věci příslušnému odvolacímu senátu, resp. soudci (ruší-li dovolací soud i prvoinstanční rozhodnutí). Nelze zde tedy mechanicky vycházet pouze z ověření, zda odvolací soud (soud prvního stupně) nerespektoval závazný právní názor, příp. se v řízení dopustil určitých (závažných či zjevných) procesních pochybení, nýbrž je zapotřebí vždy pečlivě uvážit, zda dotčený soud je či není schopen ukončit řízení způsobem aprobovaným odvolacím soudem, resp. Nejvyšším soudem, a to v odpovídajícím časovém prostoru.

      V praxi senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu je k odnětí věci odvolacímu soudu (odvolacímu senátu) přistupováno zpravidla v situaci, kdy opakovaně nebyl respektován závazný právní názor (to by ovšem neplatilo tehdy, pokud by odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že se uvedeným právním názorem vysloveným v jiném rozhodnutí, necítí vázán, neboť má preferuje svůj právní názor na řešení dané problematiky, ledaže by svůj procesní postoj odvozoval od právního názoru Ústavního soudu obsaženého ve vydaném nálezu, kde by se musel uplatnit postup ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), anebo i přes předchozí kasační rozhodnutí – stejně tak, jako tomu bylo ve shora zreferovaném případě řešeném Ústavním soudem – by opětovně došlo k závažným vadám řízení, a dovolací soud by měl důvodné pochybnosti o schopnosti příslušného odvolacího senátu předmětnou věc zákonu odpovídajícím způsobem projednat a rozsoudit.

    Lze tedy uzavřít, že institut odnětí věci posiluje princip spravedlivého procesu, je důsledkem existence právního státu a jeho primárního zájmu na předvídatelnosti a rychlosti soudního rozhodování.