K odůvodnění civilního rozsudku

    Základním znakem právního státu je princip právní jistoty, který mimo jiné spočívá v tom, že všechny subjekty práva mohou důvodně očekávat, že příslušné státní orgány budou jednat a rozhodovat podle platných právních předpisů, že tyto právní předpisy budou správně vykládat a aplikovat v konkrétních případech.

      Český právní řád obsahuje značné množství právních předpisů různé právní síly, jejichž znalost bez možnosti využívání příslušných právních programů je pro jednotlivce (a to i s právnickým vzděláním) dlouhodobě nemožná. Platí to tím spíše pro soudce, kteří se musejí orientovat v předmětných právních oblastech při rozhodování příslušných právních sporů končících vydanými rozhodnutími. Každý den soudy vydávají tisíce rozhodnutí, z nichž převážnou část musejí (podle příslušných procesních kodexů) písemně odůvodnit. V občanskoprávním řízení pak stěžejní místo zaujímá písemné odůvodnění rozsudku, v němž soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř. je povinen uvést, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), dále musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinili závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Procesní kodex přitom výslovně v citovaném paragrafu zapovídá ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Povinností soudu také je, aby odůvodnění jeho rozsudku bylo přesvědčivé a bylo v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

     Zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých, anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah (nalézacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd.

        Nedostatek řádného odůvodnění rozsudku je porušením práva účastníka na spravedlivý proces, protože se mu tím odnímá možnost odpovídajícím způsobem skutkově a právně argumentovat proti takto defektnímu rozhodnutí soudu. Z rozsudku by měly vyplývat odpovídající dílčí skutková zjištění z předmětných důkazů (nikoliv opisovat důkazy, což občanský soudní řád v § 157 odst. 2 výslovně zapovídá) a těmto zjištěním pak (co do obsahu) korespondující závěr o skutkovém stavu, který byl měl být vyložen v takovém rozsahu, jenž by umožňoval soudu přistoupit k jeho právnímu posouzení věci, ledaže by šlo o případ, kdy se žalobce např. nedůvodně (již s ohledem na absenci tomuto jeho žalobnímu tvrzení odpovídajícímu pravidlu chování) domáhá uplatněného nároku; pak tedy nebude zapotřebí činit příslušná skutková zjištění, ani závěr o skutkovém stavu, pokud zde neexistuje právní norma, jež by na takový skutkový případ – i kdyby byl snad tvrzený skutek v řízení prokázán – bylo nutno aplikovat.

      Závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá dílčí skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, jenž ústí v tzv. skutkovou právní větu, k níž soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), respektive v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) podřaditelný pod tu kterou právní normu.

      Z pohledu dovolací argumentace je pak relevantní, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby (jiná) vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, ale též i – při řádně vymezeném předpokladu přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. – nesprávným právním posouzením věci, neboť popsané defekty rozsudku jdou na vrub takového rozhodnutí, přičemž dovolacímu soudu je v takovém případě upřena možnost věcného přezkumu.

      Posouzením věci po právní stránce se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav), jak je případně vyložil a výklad v tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta. Jestliže soud v odůvodnění svého rozsudku neuvede, z jakého právního ustanovení kterého právního předpisu (nejde-li o případ, kdy žalobu zamítá s ohledem na absenci právní úpravy, jejíž existenci žalobce nesprávně předpokládal) při rozsouzení věci vycházel (v tomto směru v odůvodnění svého rozsudku nezprostředkuje svou právně kvalifikační úvahu), pak dochází k nepřezkoumatelnosti takového rozsudku.

     Ústavní soud např. v nálezu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, poznamenal, že nejde-li o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy, s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, Nejvyšší soud připomíná, že požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci není naplněn, jestliže odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, které soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). A jak dovodil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito (podobné defekty odůvodnění rozsudku byly zjištěny při rozhodování soudů ve sporech o určení vlastnictví, v nichž byla řešena též právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, kdy soudy v těchto případech pouze odkázaly na označené nálezy Ústavního soudu, aniž by v odůvodnění svých rozsudků zprostředkovaly své právně kvalifikační úvahy způsobem shora již vyloženým).

     Z hlediska dovolacího řízení mohou tedy vady odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vést k založení přípustnosti dovolání a k následnému zrušení takového rozsudku. Pokud by nedostatky rozsudku představovaly jinou vadu řízení, mohlo by k těmto nedostatkům v dovolacím řízení být přihlédnuto jen v případě přípustnosti dovolání, tedy v situaci, kdy by dovolací přezkum byl otevřen pro jiný (dovolatelem tvrzený) předpoklad přípustnosti dovolání (např. že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přičemž v rámci tohoto přezkumu by dovolací soud mohl přihlédnout k vadě odůvodnění rozsudku. Jestliže by ovšem defekty rozsudku odvolacího soudu spočívaly např. v absenci právně rozhodných skutkových zjištění, případně jejich nesouladu se závěrem o skutkovém stavu, či v nesrozumitelnosti či neurčitosti učiněných skutkových zjištění, případně závěru o skutkovém stavu, pak by se jednalo o stav, kdy takový rozsudek je založen na nesprávném právním závěru, neboť odvolací soud (objektivně) nemohl při takových skutkových defektech přistoupit (vůbec) k právnímu posouzení věci, a pokud tak učinil, pochybil; takový závěr současně bude předznamenávat vydání kasačního rozsudku dovolacího soudu, neboť dovolacímu soudu za popsané situace je (objektivně) upřena možnost věcného přezkumu uvedeného rozsudku odvolacího soudu.

      Ze stručných poznámek shora je zřejmé, že písemné vyhotovení rozsudku je významnou částí (projevu) výkonu soudní moci a v soudní praxi se stává předmětem řádných i mimořádných opravných prostředků ze strany dotčených účastníků řízení. Popsané požadavky na řádné písemné odůvodnění rozsudku v žádném případě nejsou výrazem nějakého právního formalismu, nýbrž představují procesní rámce, v rámci kterého musí příslušný soud interpretovat své skutkové a právní závěry při rozsouzení daného soudního případu. Z hlediska dodržení principů právní jistoty a práva účastníků na spravedlivý proces nebyl dosud nalezen optimálnější procesní institut, jak vyložit učiněný soudní závěr (rezultát) v konkrétním soudním sporu, respektive právní věci. Proto je požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu stále předmětem zájmu i Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.