K odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání

     Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když na straně jedné shledal údajnou neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání a proto deklaroval, že se jím za této situace nemůže zabývat meritorně, nicméně na straně druhé v rámci tzv. obiter dicta uvedl, že v posuzované věci byly podmínky pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. splněny, "když samosoudce soudu prvního stupně nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený odvolacím soudem." Jinak řečeno, Nejvyšší soud se ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval a zaujal v něm jednoznačný právní názor, který však - ze shora uvedených důvodů - podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nemůže obstát.

     Lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), jelikož vydal vnitřně zcela rozporné
usnesení, v němž současně tvrdí, že se sice nemůže dovoláním zabývat věcně, jelikož mu z jeho obsahu není zřejmé, proč by tak měl vlastně činit, resp. která právní otázka se jeví být spornou, nicméně současně k ní vyslovil jednoznačný právní názor, a to s poukazem na judikát Ústavního soudu, což však zřejmě nelze logicky vyložit jinak, než že obsah podaného dovolání považoval za relevantní dokonce i z hlediska ochrany základních práv a svobod. Tím nicméně současně popřel, že obsah dovolání nebyl dostatečně srozumitelný a tedy i projednatelný.

(nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14)

nález k přečtení např. zde: https://www.usoud.cz/aktualne/pravo-na-zakonneho-soudce/

Poznámka: Je pravdou, že čas od času lze v odmítacím usnesení dovolacího soudu zaznamenat formulace, že odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že dovolání dovolatele neobsahuje např. řádné vymezení předpokladů přípustnosti, přesto musí konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v řešení té či oné právní otázky. Tím podle mého názoru není jaksi "prokázáno", že by se dovolací soud zabýval dovoláním i věcně, nýbrž že kromě primárního zdůvodnění svého odmítacího usnesení, ještě sekundárně, nad zákonem povinný limit takového odůvodnění, činí jakýsi "dovětek" vůči dovolateli a např. poukazuje na určitou judikatorní situaci, kdy - i kdyby např. k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti došlo - by stejně nebylo možné právnímu názoru dovolatele - jak jej lze vyvodit z obsahu jeho dovolání - přitakat.

     Při nastavení přísné formální optiky lze nepochybně konstatovat, že v takovém případě může být shledán rozpor, pokud dovolací soud na straně jedné poukazuje na vady dovolání, přičemž na straně druhé jako určité obiter dictum činí jakýsi věcný dovětek, avšak z pohledu obsahu rozhodnutí a v něm obsaženého nosného důvodu (proč vlastně došlo k odmítnutí dovolání), podle mého hlubokého přesvědčení nemohou být žádné pochybnosti o důvodech, proč nakonec dovolací soud dospěl k závěru o nutnosti odmítnout předmětné dovolání.

     Přesto je třeba uvedený nález Ústavního soudu pochopitelně v rozhodovací praxi reflektovat.