K otázce nezbytnosti zpracování znaleckého posudku v řízení, v němž je posuzována otázka neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. (nyní § 581 o. z.)

§ 38 odst. 2 obč. zák.

§ 581 o. z.

§ 121 odst. 1, § 132 o. s. ř.

K otázce nezbytnosti zpracování znaleckého posudku v řízení, v němž je posuzována otázka neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. (nyní § 581 o. z.)

    Je pravdou, že esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání (již zemřelé) fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011), a že jeho případná absence zpravidla způsobuje deficit ve skutkových zjištěních, ledaže soudem zjištěný skutkový stav  - z hlediska právně rozhodných okolností předvídaných v hypotéze ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. – nezakládá (zakládat nemůže) žádné pochybnosti o popsaném  skutkovém deficitu. Např. v situaci, kdy žalobní tvrzení o snížených ovládacích a (nebo) rozpoznávacích schopností zůstavitele se výhradně upíná k období jeho nemocniční hospitalizace, ačkoliv z vyjádření (výslechů) ošetřujících lékařů a zdravotnické dokumentace nevyplývá ani náznak možného duševního postižení zůstavitele v inkriminovaném období. V takovém případě soud (výjimečně) nemusí přistoupit k vypracování znaleckého posudku o zdravotním stavu zůstavitele v období, kdy učinil žalobou rozporovaný předmětný majetkoprávní úkon, neboť by takové dokazování bylo zjevně neúčelné a tedy i nehospodárné.

Usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2016

     K věci: Okresní soud ve Zlíně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se původně žalobkyně (jako žalobkyně a/) a (jako druhá žalující) K. V. domáhaly určení, že zůstavitel (jejich otec) J. P., byl v den své smrti (1. 1. 2014) výlučným vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud na základě provedeného řízení uzavřel, že v daném případě nebyl shledán žádný důvod pro vyslovení absolutní neplatnosti darovací smlouvy, kterou zůstavil (coby dárce) uzavřel s žalovanou (coby obdarovanou) dne 14. 10. 2013, a jejímž předmětem bylo darování žalobou dotčeného nemovitého majetku.

       K odvolání pouze žalobkyně a) (nynější žalobkyně) Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), rozsudkem z 25. 11. 2015, č. j. 59 Co 320/2015-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů. Odvolací soud (pokud jde o meritorní rozhodnutí) se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že zůstavitel netrpěl v době podpisu smlouvy (žádnou) duševní poruchou, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, přičemž provedení důkazu znaleckým posudkem by vzhledem ke zjištěnému stavu bylo nadbytečné.

     Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřovala v tom, že odvolací soud pominul tu část právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) obsaženou v jeho rozsudku z 5. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/11, v níž tento judikát deklaruje esenciálnost provedení znaleckého posudku k posouzení otázky, zda posuzovaná osoba v době učinění předmětného právního úkonu byla stižena duševní poruchou, která by vylučovala její rozpoznávací a ovládací schopnosti, či nikoliv. Kromě toho dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, v jehož odůvodnění je uvedeno, že neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání, nebo své jednání ovládnout. Toto zjištění musí být jednoznačné.

     Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

     Z odůvodnění: Z podané žaloby vyplývá, že dovolatelka (a původně též žalující K. V.) dovozovaly (absolutní) darovací smlouvy, kterou dne 10. 10. 2013 uzavřel zůstavitel (dárce) s žalovanou (obdarovanou), a jejímž předmětem byly žalobou dotčené nemovitosti, na základě následujícího tvrzení:

     „Pan J. P. byl dlouhodobě vážně nemocný a ke dni uzavření darovací smlouvy, tj. ke dni 10. 10 2013 byl hospitalizován ve zdravotnickém zařízení Nemocnice S. a podle sdělení lékařů měl postižený mozek a další orgány jako játra a tak podobně. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu, užíval velké množství léků, včetně léků tišících bolest a různá jiná psychofarmaka. Jeho zdravotní stav a silná medikace měly za následek, že v době podpisu výše uvedené darovací smlouvy se nacházel ve stavu, v němž nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout.

     K uzavření darovací smlouvy došlo krátce před smrtí pana J. P., kdy byl ve velmi špatném fyzickém, ale i psychickém stavu. Obě žalobkyně se domnívají, že darovací smlouva ze dne 10. 10. 2013 je tak ve smyslu ust. § 38 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb., obč. zák., stejně jako dle ust. § 581 z. č. 89/2012, OZ, absolutně neplatná, neboť jejich otec, pan J. P., jednal v době jejího uzavření v duševní poruše, kdy v důsledku svého závažného onemocnění a vlivem podávaných léků u něj došlo k vymizení rozeznávací a určovací schopnosti a následky svého jednání nebyl schopen v době uzavírání předmětné smlouvy posoudit a vyhodnotit.“

      Žaloba byla tedy založena na tvrzeních, že zůstavitel v době své hospitalizace v nemocnici měl (blíže nespecifikované) postižení mozku a v důsledku užívání značného množství léků nebyl v době učiněného darovacího aktu schopen rozpoznat důsledky svého jednání a své jednání ovládnout.

     Je pravdou, že esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoli, je znalecký posudek z příslušného oboru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011), a že jeho případná absence zpravidla způsobuje deficit ve skutkových zjištěních, který v dovolacím řízení nelze (s ohledem na nynější konstrukci dovolacího přezkumu k tomu srov. dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) nijak revidovat. Avšak při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z hlediska odvolacím soudem posuzované otázky neplatnosti předmětného právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. případný dílčí (avšak pro meritorní rozhodnutí právně významný) skutkový deficit (např. právě ohledně zjištění nakolik byla posuzovaná osoba schopna posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout při zjištění její duševní poruchy v době, kdy učinila předmětný právní úkon) jde (musí jít) na vrub věcné správnosti rozhodnutí, ledaže soudem zjištěný skutkový stav – z hlediska zjištěných právně rozhodných okolností předvídaných v hypotéze ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. – nezakládal (zakládat nemohl) žádné pochybnosti o popsaném skutkovém deficitu; posledně uvedené se právě podle přesvědčení dovolacího soudu vztahuje i na tento případ.

      Tvrzené snížení ovládací a rozpoznávací složky zůstavitele v době, kdy uzavíral předmětnou darovací smlouvu (dne 10. 10. 2013), mělo nastat v období jeho nemocniční hospitalizace. Nebylo přitom např. tvrzeno, že by zůstavitel již před touto svou hospitalizací trpěl duševní poruchou, ani nebylo tvrzeno, že by jeho duševní porucha měla jinou příčinu, než v jeho tíživém zdravotním stavu, které podle žaloby se měl projevit právě v době předmětné hospitalizace. Za této tvrzené skutkové situace proto soud prvního stupně a následně odvolací soud verifikovaly právně rozhodné skutečnosti především z dostupné lékařské dokumentace a vyjádření ošetřujících lékařů, jejichž závěry nevykazovaly ani náznak možného duševního postižení, resp. duševní poruchy zůstavitele v době, kdy učinil předmětný darovací akt. Jestliže tedy soud prvního stupně za takto jím zjištěné (jednoznačné) skutkové situace nepovažoval za relevantní přistoupit ke znalecké verifikaci zdravotního stavu zůstavitele, který by se nutně již odvíjel pouze z takto soustředěné zdravotnické dokumentace, a odvolací soud tomuto postupu nalézacímu soudu přisvědčil, pak v tomto postupu z hlediska shora popsaného soustředění právně rozhodných okolností (nezbytných při posuzování podmínek pro případnou aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.) nelze spatřovat pochybení.

      Odkazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na shora rozhodnutí dovolacího soudu v již zmíněných věcech sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 a sp. zn. 30 Cdo 718/2013, pak je třeba poznamenat, že v těchto věcech dovolací soud řešil případy v opačném gardu, kdy nižší soudy dospěly k závěru o naplnění podmínek podle § 38 odst. 2 obč. zák. na základě určité míry pravděpodobnosti, resp. v procesních situacích, kdy skutkový stav podle přesvědčení dovolacího soudu nedával podkladu k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. V tomto souzeném případě byl ovšem soudem prvního stupně soustředěn skutkový stav, který znemožňoval učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, takže v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nelze při řešení právní otázky výkladu § 38 odst. 2 obč. zák. spatřovat jakékoliv (aplikační) pochybení ani odklon od judikovaných závěrů dovolacím soudem.

      Poznámka: Publikovaný rozsouzený případ je spíše výjimkou z materie sporů o určení neplatnosti předmětných právních úkonů, kdy v této věci soudy správně dospěly k závěru, že není zapotřebí znalecky verifikovat (z dostupné zdravotnické dokumentace) zdravotní stav zůstavitele v době, kdy učinil žalobou rozporovaný majetkoprávní úkon. Bylo-li totiž žalobou tvrzeno, že právní úkon učinil zůstavitel v duševní poruše v době své nemocniční hospitalizace, kterážto duševní porucha měla vzniknout (projevit se) právě s ohledem na zdravotní komplikace, pro které byl zůstavitel v onu dobu v nemocnici hospitalizován, přičemž ošetřující lékaři vyloučili (s odkazem na provedené záznamy v jeho zdravotnické dokumentaci) jakýkoliv náznak takového postižení zůstavitele, pak nebylo nezbytné zadávat znalci, aby z téže dokumentace posuzoval, zda zůstavitel v tomto období byl stižen duševní poruchou či nikoliv; takové dokazování by totiž bylo zjevně neúčelné a tedy i nehospodárné.