K otázce, zda lze mimo institut vydržení nabýt vlastnické právo k nemovitosti pouze na základě dobré víry, jestliže smlouva o převodu nemovitosti je od počátku absolutně neplatným právním úkonem

    Ústavní soud Ćeské republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in https://nalus.usoud.cz), mj. judikoval, že „obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, avšak „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§ 129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009

      K věci: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit specifikované nemovitosti a vyklizené je předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva (o převodu předmětných nemovitostí) ze dne 6. 9. 2000, uzavřená mezi žalovanými a společností A. F. G., a. s., představuje zajišťovací institut ke smlouvě o půjčce a je proto podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Z tohoto důvodu se již nezabýval námitkou, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, ani otázkou, zda právní nástupci kupujícího byli či nebyli v dobré víře, „neboť smlouva je neplatná od počátku a není rozhodné, zda právní nástupci kupujícího o její neplatnosti věděli.“

     K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jejich právním posouzením. Uvedl, že okolnost, zda další nabyvatelé byli při koupi v dobré víře o vlastnictví prodávající společnosti, je nerozhodná.

     Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením (jako nepřípustné) odmítl.

      Z odůvodnění: Dovolání nevykazuje judikatorní přesah, neboť k problematice nabytí vlastnického práva od nevlastníka Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz, zejména pak níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 29/2007“), zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 56/2010“)].

            Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in https://nalus.usoud.cz), mj. judikoval, že „obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, avšak „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§ 129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má).

            Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R 56/2010 zdůraznil, že „Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06), jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry neplyne“, není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu judikovaného názoru na „nosných důvodech“ stojící argumentace ústící v závěr, že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt vlastnické právo, byl-li „nabyvatel“ v dobré víře, a že v takovém případě se právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz) či vydržení stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv byl v odborné literatuře chápán jako „speciální způsob časového omezení účinnosti právních norem do minulosti“ (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že „spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.“ (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela jednoznačně uvedeno, že „v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana poctivého nabyvatele“, resp. že „v občanském právu je institut nabytí od nevlastníka vyloučen...“ (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48).

                 Nejvyšší soud tedy nemá žádný důvod odchylovat se od své konstantní rozhodovací praxe; s ohledem na výše uvedené proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, v němž byla (byť velmi stručně, ale věcně správně) (vy)řešena otázka nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru kupujícího tak, že tato okolnost je (právně nerozhodná), tj., že v důsledku této (samé) okolnosti nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

                  Nepřípustnost tohoto dovolání současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

                 Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.