K otázce, zda rozsudek o prohlášení vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí představuje tzv. záznamovou listinu

09.09.2010 19:25

      Dne 8. září 2010 proběhlo zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR (dále již „OOK Nejvyššího soudu“ nebo „kolegium“), do jehož programu bylo pod pořadovým číslem 15 zařazeno i projednání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009. Vzhledem k závažnosti či dosahu právního řešení (níže osvětleného) problému uvedeným rozhodnutím, je žádoucí o těchto všech souvislostech, jakož i o důvodech rozhodnutí OOK Nejvyššího soudu, poreferovat.

 

Institut soudního prohlášení vůle za žalovaného, dosavadní judikatura a praxe katastrálních úřadů

 

     Podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Jedná se zde o žalobu o plnění, tedy o žalobní požadavek směřující ke splnění určité povinnosti. Pod tento druh žaloby náleží i žaloba o prohlášení vůle, která je v praxi povětšinou formulována jako žaloba o uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu. Jde především o procesní (žalobní) promítnutí hmotněprávního požadavku plynoucího z úpravy institutu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (pactum de contrahendo), kdy ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. stanoví, že nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno. V případě transferů nemovitého majetku pak s velkou frekvencí dochází k využívání posledně uvedeného institutu, kdy účastníci „předběžné smlouvy“ sledují v budoucnu uzavřít kupní smlouvu o úplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Pokud následně jedna ze smluvních stran (z různých důvodů) odmítá s druhou smluvní stranou uzavřít smlouvu v intencích „předběžné smlouvy“, nezbývá druhé smluvní straně, než se obrátit na soud s žalobou o prohlášení vůle žalovaného s uzavřením předmětné převodní smlouvy.

     

       V dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se přitom ustálil následující právní názory:

 

-         pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 o.s.ř.),

-         účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného,

-         rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena,

-         jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí,

-         písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) podléhá vkladu do katastru nemovitostí.

 

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, s. 862, R 34/1993 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, ze dne 11.12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, ze dne 10.4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, ze dne 4.12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2434/2006).

 

     Rovněž Nejvyšší správní soud ČR judikoval, že „Vlastnické právo nabývané na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se zapisuje do katastru nemovitostí vkladem (§ 2 odst. 1 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem); to platí i v případě, kdy projev vůle povinného směřující k vydání nemovitosti oprávněným byl nahrazen rozhodnutím soudu (srov. též § 133 odst. 2 občanského zákoníku).“ (rozsudek ze dne 28.2. 2007, sp. zn. 4 Aps 2/2005). Informačně zajímavá je pak následující pasáž v odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku: „Krajský soud v Hradci Králové svůj rozsudek, jímž zakázal stěžovateli odmítat provedení zápisu do katastru nemovitostí záznamem, odůvodnil především tím, že rozsudek vydaný v restitučním sporu (podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), ukládající povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti je veřejnou listinou dokládající opodstatněnost restituce práv původního vlastníka, resp. jeho právních nástupců, tj. znovunabytí vlastnických práv podle restitučního zákona, je titulem k provedení záznamu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech. Vyslovil přesvědčení, že další řízení o povolení vkladu podle ustanovení § 2 a násl. zákona o zápisech tu nemá místa, neboť obnovení vlastnického práva je konstituováno a katastrální úřad po právní stránce nemá co přezkoumávat.

            Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že tento názor je v rozporu s právní úpravou nabývání nemovitostí na základě smluvním, konkrétně s ustanovením § 133 odst. 2 občanského zákoníku a § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dnem právní moci rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby (povinná osoba byla zavázána uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti a žalobci takto vydávanou nemovitost do svého vlastnictví přijímají) došlo fakticky k uzavření dohody, která je podkladem - titulem k nabytí vlastnictví. Zásadně u smluvního nabývání vlastnického práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí zákona o zápisech, se vlastnické právo nabývá vkladem do katastru nemovitostí a vznikají nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník, nebo jiný zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 2 zákona o zápisech). Lze souhlasit se stěžovatelem, že žádný zvláštní zákon nestanoví, že by v případech, kdy je projev vůle smluvní strany nahrazen rozhodnutím soudu, vzniklo vlastnické právo k nemovitosti jinak, takže provedení záznamu, který má toliko deklaratorní charakter, namísto vkladu, který je charakteru konstitutivního, by znamenalo, že ke vzniku vlastnického práva by zápisem formou záznamu nedošlo. Dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená podle zákona č. 87/1991 Sb., podléhá výslovně vkladu vlastnického práva, k čemuž nutno upozornit, že právní následky smlouvy uzavřené prostřednictvím nahrazení projevu vůle soudem, nebo smlouvy uzavřené mimosoudně musí být vždy stejné. Provedení zápisu záznamem do katastru nemovitostí by obnovení vlastnického práva konstituováno nebylo.“

 

     Tato – jak je nepochybné – ustálená judikatura byla a je i nadále reflektována i v praxi katastrálních úřadů, které považují výše (tj. v důsledku soudní ingerence v podobě rozsudků, jimiž dochází k prohlášení vůle žalovaných s uzavřením předmětných převodních smluv) uzavřené smlouvy či restituční dohody za podklad pro rozhodování o vkladu práv do katastru nemovitostí. Z toho dále vyplývá, že jestliže by příslušnému katastrálnímu úřadu byl soudem předložen rozsudek, z jehož výroku vyplývá, že za žalovaného byla prohlášena vůle s uzavřením předmětné smlouvy či dohody o převodu vlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku, který je zapsán v katastru nemovitostí, nedošlo by ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zápisech“), k zápisu vlastnického práva podle takto uzavřené smlouvy (dohody), nýbrž by tento rozsudek katastrální úřad vrátil jeho zhotoviteli – soudu se sdělením, že předložený rozsudek obsahuje prohlášení vůle žalovaného, čímž došlo (pouze) k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, podle které se vlastnické právo zapisuje do katastru nemovitostí vkladem (§ 2 odst. 1 zákona o zápisech).

 

      Možno proto uzavřít, že jak soudní praxe, tak i praxe katastrálních úřadů dlouhodobě sdílela a dosud sdílí stejný právní názor při řešení otázky formy zápisu vlastnického práva podle smlouvy, k jejímuž uzavření došlo v důsledku soudního nahrazení vůle žalovaného.

 

 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009 obsahující odlišný právní názor

 

     Dne 8. září 2010 rozhodovalo OOK Nejvyššího soudu o zařazení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Pod pořadovým číslem 15 byl členům kolegia předložen cit. rozsudek s následující právní větou:

 

      Rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je „rozhodnutím státního orgánu“, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí.

 

     Právní věta přitom vycházela z následujícího odůvodnění rozsudku:

 

     „Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 10.7.2007, sp.zn. V-27935/2007-101-/SK, zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání nemovitých věcí, jejíž uzavření s Mgr. I. P. bylo A. D. uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26.9.2006, č.j. 11 C 10/2005.
 
     
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 9.8.2007 se žalobkyně domáhala, aby „soud povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to id. ½ domu č.p. 759 na pozemku parc. č. 2233 a id. ½ stavební parcely č. 2233, v katastrálním území Vinohrady, obec Praha, a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 10.7.2007, č.j. V-27935/2007-101-SK“. Uvedla, že „rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26.9.2006, č.j. 11 C 10/2005, byla A. D. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání předmětných nemovitostí a vydat žalobkyni nemovitosti“; že tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2007, č.j. 19 Co 18/2007-308; že „katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí“ s odůvodněním, že „jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán syn žalované Ing. P. D.“; že proto „A. D. není oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu“ a že „nebyly splněny podmínky uvedené v ust. § 5 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 265/1992 Sb.“.


    
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2008, č. j. 27 C 4/2007-66, povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že „účinky vkladu nastávají ke dni 5.6.2007“ a že „tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 10.7.2007, č.j. V-27935/2007-101-SK,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v daném případě byla splněna podmínka stanovená v § 5 odst. 1 písm. e) zákona 265/1992 Sb.“; že „otázka oprávnění nakládat s předmětem právního úkonu byla pravomocně vyřešena v soudním řízení ještě před podáním návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí“; že proto „není důvodu, aby splnění této podmínky přezkoumával ve vkladovém řízení katastrální úřad“; že „skutečnost, že A. D. předmětné nemovitosti darovala svému synovi Ing. P. D., je irelevantní“; že, „je-li Ing. P. D. zapsán jako vlastník nemovitostí na základě neplatné darovací smlouvy, nemůže být stav zápisu důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad“; že „osobou oprávněnou nakládat s předmětem právního úkonu je A. D.“ a že „vkladu vlastnického práva nebrání stav zápisu v

 katastru nemovitostí“.

 
    
K odvolání A. D. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2008, č. j. 11 Cmo 176/2008-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „katastrální úřad musí vycházet z rozsudku soudu, kterým bylo určeno, kdo jako osoba povinná má dohodu o vydání věci uzavřít s osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“; že „rozsudkem (vydaným v restitučním řízení) byla pro účely řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vyřešena předběžná otázka o tom, kdo je oprávněn nakládat s předmětnými nemovitostmi“ a že „katastrální úřad je takovým rozhodnutím vázán a nemůže si již o tom učinit úsudek sám“.

 
    
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala A. D. dovolání. Namítá, že „odvolací soud meritorně posuzoval znovu ty skutečnosti, jež už byly předtím jednou pravomocně rozhodnuty“; že „vklad do katastru nemovitostí není možné na základě předmětného rozsudku provést“, neboť „rozsudek nesplňuje náležitosti potřebné k povolení vkladu do katastru“; že „rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřípustný zásah do zákonem vymezených povinností katastrálního úřadu, který odporuje současné judikatuře“; že „prvotní je vždy otázka určení vlastnictví, otázka nakládání s nemovitostí je až druhotná“ a že „určení vlastnictví nemůže být řešeno jako otázka předběžná“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání „ztotožnila s názorem odvolacího soudu“ a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.


    
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

 

    Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud  to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


   
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


    
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


    
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
 
   
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

 

     Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


    
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


    
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil otázku formy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle rozsudku, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání A. D. proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.


    
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

 

     Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 265/1992. Sb.“) k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.

 

    Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v § 1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak.


    
Podle ustanovení § 7 odst. 1 věta první zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.


    
Podle ustanovení § 5 odst. 3 věty první zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zák. č. 87/1991 Sb.“), povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci druhém tohoto ustanovení.


    
Podle § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., nevyhoví-li povinná osoba výzvě, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.


     
Podle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., je povinná osoba povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.


    
Pro vyhovění žalobě na vydání věci není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného. Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti restitučního zákona na základě právního úkonu držbu (vlastnictví) věcí, nemá tato skutečnost z pohledu důvodnosti nároku na jejich vydání (uzavření dohody o jejich vydání) žádný význam, protože vymezení pasivní věcné legitimace v ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. se váže na ty subjekty, které věci držely ke dni 1. dubna 1991 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2006, sp. zn. 28 Cdo 292/2006).


    
Pro vyhovění žalobě na vydání věci není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, uveřejněný v časopise soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998).

     
Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Jestliže povinná osoba disponovala s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byla omezena v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 195, ročník 2001; nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 161, ročník 1997; nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.5.2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 74, ročník 2000).


    
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.), podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitosti (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1993).


    
Rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., je titulem, který navrací vlastnictví oprávněné osobě, a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 1999).

    
Z výše uvedeného je zřejmé, že i rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je „rozhodnutím státního orgánu“, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí.“

 

Vyjádření k rozsudku sp. zn. 21 Cdo 530/2009 z připomínkových míst a ze strany soudců Nejvyššího soudu


     Z připomínkových míst se k tomuto rozsudku vyjádřil Nejvyšší správní soud ČR a Český úřad zeměměřičský a katastrální.

 

      Nejvyšší správní soud předně uvedl, že jde o zajímavou právní otázku, která souvisí s věcí, kterou projednává rozšířený senát uvedeného soudu pod č. RS 14/2009 (sp. zn. 7 Aps 3/2008). Předmětem sporu je počínání katastrálního úřadu, který odmítl provést záznam do katastru s odůvodněním, že předložená listina je nezpůsobilá k provedení záznamu a žadateli se proto vrací. Nejvyšší správní soud již dlouhá léta řeší problém soudní ochrany žadatele proti takovému postupu, zatím judikoval, že se nejedná o nečinnost správního orgánu (dle § 79 a násl. s.ř.s.), ani o nezákonný zásah (dle § 82 a násl. s.ř.s.). Nyní zvažuje, zda přípis, jímž úřad podle § 8 odst. 2 zákona o zápisech oznamuje, že záznam neprovede, není z hlediska materiálního správním rozhodnutím. Nikdo však zatím nepochyboval o tom, že jde o věc spadající do režimu správního soudnictví. Připomínkované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle části páté o.s.ř., tedy bezpochyby v rámci kompetence soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. V tomto rozhodnutí se však Nejvyšší soud autoritativně vyjádřil i ke způsobilosti listiny k provedení záznamu a svůj názor dokonce vtělil i do předložené právní věty. Uvedený závěr byl pak stěžejním důvodem pro zrušení rozsudků Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze. Je otázkou, jaké pokračování věc bude mít. Vázán právním názorem dovolacího soudu zřejmě Městský soud v Praze žalobu na povolení vkladu zamítne. Nicméně z uvedeného neplyne, že by byl katastrální úřad povinen provést ihned poté záznam. Předmětem řízení před civilními soudy bylo povolení vkladu, žaloba byla zamítnuta, není zde tudíž žádný závazný právní názor, který by musel katastrální úřad při úvahách o provedení záznamu respektovat. Co má účastník dělat, když bude katastrální úřad v této věci stále trvat na svém a neprovede ani záznam? Pokud by byla soudní ochrana poskytována v rámci správního soudnictví, musel by mít správní soud kompetenci posoudit věc v celém rozsahu, tedy včetně toho, zda je listina způsobilá k tomu, aby na jejím základě byl záznam proveden. Tady by mohlo dojít (zatím čistě teoreticky) ke kolizi, pokud by civilní soud byl toho názoru, že nejsou podmínky pro povolení vkladu, protože na základě listiny by se měl provést záznam, a správní soud by byl toho názoru, že listina je k provedení záznamu nezpůsobilá. Nabízí se otázka, zda nakonec veškerá soudní ochrana ve věcech katastrálních nespadá do kompetence civilních soudů, ať již podle části páté nebo možná i podle části třetí o.s.ř. Názor Nejvyššího soudu na tuto otázku, případně informace o soudní praxi k uvedenému, by zajisté pomohly rozšířenému senátu při rozhodování ve shora uvedené věci a snad by posloužily i jako prevence možných třecích ploch v budoucnu.

 

     Český úřad zeměměřičský a katastrální (dále již „ČUZK“) vyslovil nesouhlas s publikací rozsudku ve Sbírce. S odkazem na shora citovanou judikaturu zdůraznil, že v rozhodování dovolacího soudu otázka formy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle rozsudku, kterým bylo uloženo povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, byla řešena několikrát. Praxe katastrálních úřad vychází již řadu let z těchto závěrů Nejvyššího soudu, a proto ČÚZK považuje změnu v nahlížení Nejvyššího soudu na řešení otázky formy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v těchto případech za velmi problematickou.

 

     Soudci Nejvyššího soudu JUDr. František Balák a JUDr. Pavel Vrcha se při jednání kolegia k uvedenému rozsudku vyjádřili následovně:

 

Věc:

Vyjádření soudců NS ČR JUDr. Františka Baláka a JUDr. Pavla Vrchy k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009 (pořadové č. 15)

 

     S publikací výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „Sbírka“) nesouhlasíme a s ohledem na jeho zásadní význam k němu podáváme následující vyjádření, resp. odlišné stanovisko, které nechť je v případě rozhodnutí OOK NS ČR o zařazení tohoto rozhodnutí do Sbírky zveřejněno spolu s ním:

     

Dosavadní soudní praxe se ustálila v závěru, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí (anebo o restituční dohodu o vydání nemovitosti), nemá nahrazení projevu vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva a že k nabytí vlastnictví k nemovitostem je zapotřebí vkladu práva do katastru. Takový právní závěr Nejvyšší soud ČR zaujal již v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000 Sb. publikovaném v Souboru civilních rozhodnutích a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 944 s touto právní větou: „Dohoda o vydání věci v restituci podléhá vkladu do katastru nemovitostí i v případě, že projev vůle povinné osoby je nahrazen rozhodnutím soudu“. Z uvedeného právního závěru vycházely i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005 či ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 (in www.nsoud.cz). Domníváme se (ve shodě se stanoviskem Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního), že na těchto závěrech není důvodu ani v současné době cokoli měnit.

Tvrzení rozsudku, který je navrhován k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že otázka formy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle rozsudku, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neodpovídá skutečnosti. Uvedený rozsudek tak nemůže přesvědčivě zapůsobit na změnu právní praxe (především katastrálních úřadů), jestliže dosavadní odlišné právní názory Nejvyššího soudu v něm nejsou ani zmíněny.

      Podle našeho názoru měl senát č. 21 v daném případě postupovat ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), tj. postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu ČR. Také tato skutečnost svědčí v neprospěch navrhované publikace ve Sbírce.

     Ohledně vlastní právní argumentace pro stručnost odkazujeme na článek P. Vrchy – K soudnímu nahrazení projevu vůle, který byl publikován v časopisu Právní rozhledy č. 14/2010 a v němž je právě na zmíněné rozhodnutí blíže reagováno.“

 

 

Kolegium rozhodlo o nezařazení rozsudku sp. zn. 21 Cdo 530/2009 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek

 

     V rozpravě členů kolegia zazněly rozdílné právní názory. Soudci Balák a Vrcha zopakovali své argumenty obsažené v jejich vyjádření. Byla připomenuta i dosavadní praxe katastrálních úřadů. Těmto názorům oponovali soudci Drápal a Fiala. Zřejmě nejzřetelnější argument, který nakonec vyústil v rozhodnutí kolegia o nepřijetí zmíněného rozhodnutí k publikaci ve Sbírce, však zazněl od soudce Roberta Waltra, člena evidenčního senátu Nejvyššího soudu. Soudce Waltr totiž namítl, že je zásadně nepřijatelné, aby ve Sbírce bylo publikováno rozhodnutí, které se nevypořádává s dosavadní judikaturou řešící podobný problém.

 

 

Co bude následovat aneb závěrem k materiální podstatě problému

 

     Je otázkou, jaké konkrétní okolnosti vedly toho kterého člena kolegia k závěru, že předložené rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 530/2009 není vhodné k publikaci ve Sbírce. Faktem ovšem je, že zmíněný argument soudce Waltra byl asi vnímám jako nezřetelnější a že otázka absence vypořádání se s dosavadní judikaturou mohla být pro členy kolegia pro jejich rozhodnutí klíčová. Vzhledem k odlišnosti právního názoru soudců ze senátu 21 Cdo, nelze ovšem vyloučit situaci, kdy senát 21 Cdo bude řešit další skutkově obdobnou věc a kdy při svém rozhodování opětovně dospěje k odlišnému právnímu názoru, který byl opakovaně vyjádřen ve shora cit. rozhodnutích Nejvyššího soudu. V takovém případě bude proto nutno postupovat ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tj. postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu a při postoupení věci svůj odlišný právní názor zdůvodnit.

 

     Při posuzování daného problému by měla být především zohledněna sama materiální podstata problému. Ta tkví v tom, že pokud soud rozsudkem za žalovaného prohlásí vůli s uzavřením smlouvy či (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. restituční) dohody, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí, je zde po právní stránce vytvořen stav stejný, jako by účastníci bez soudní ingerence uzavřeli smlouvu či dohodu. Pak už je třeba respektovat občanskoprávní úpravu. Občanský zákoník ve svém ustanovení § 132 odst. 1 stanoví, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu anebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Právní titulem k převodu vlastnictví k nemovitosti je tedy i smlouva anebo dohoda, jak ji užívají restituční předpisy. Podle ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (jímž je zákon o zápisech), pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Víme tedy, že právním titulem k převodu nemovitého majetku v soukromoprávní oblasti je i smlouva (dohoda), která však sama o sobě k nabytí vlastnictví nestačí. K dovršení věcněprávních účinků je zde zapotřebí vkladu práva. Výklad, že je-li uzavřena smlouva či dohoda, a taková je uzavřena třeba i tehdy, jestliže soud na základě žaloby prohlásí vůli s jejím uzavřením za žalovaného, dochází tím bez dalšího k nabytí vlastnictví, neodpovídá právní úpravě, resp. je v přímém rozporu s ustanovením § 133 odst. 2 obč. zák. Stejný závěr je ovšem nutno učinit i v případě, byla-li smlouva uzavřena v důsledku soudní ingerence ve formě prohlášení vůle s uzavřením takové smlouvy za žalovaného. Opačný výklad, že v případě soudního prohlášení vůle za žalovaného s uzavřením smlouvy, již právní mocí rozsudku dochází k převodu, resp. přechodu vlastnictví z převodce na nabyvatele, nemá žádnou hmotněprávní oporu.

 

     Odkazuje-li tedy občanský zákoník v případě smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem na zákon o zápisech, který ve svém ustanovení § 2 odst. 1 stanoví, že práva uvedená v § 1 odst. 1 (tj. vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva) se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu nebo výmazu vkladu práva, pokud tento nestanoví jinak, je logické, že v případě převodních smluv (dohod) katastrální úřady, resp. jeho příslušná katastrální pracoviště setrvávají v názoru, že takto předložené smlouvy (dohody) jsou předmětem vkladu, nikoliv zápisu ve formě záznamu. Je tak poměřováno ustanovení § 7 odst. 1 zákona o zápisech stanovící, že práva uvedená v § 1 odst. 1 (tedy i právo vlastnické), která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru, s případně (či spíše výjimečně) předloženým rozsudkem, z jehož výroku vyplývá, že soud nahrazuje vůli za žalovaného s uzavřením příslušné převodní smlouvy, jejíž text je buďto obsažen ve výrokové části rozsudku, anebo jejíž vyhotovení je neoddělitelně připojeno k tomuto rozsudku, z jehož výroku vyplývá, že ono prohlášení vůle se upíná k takto připojené rozsudečné příloze. Katastrální úřady s přihlédnutím ke vkladovému principu, s ohledem na výše citovanou hmotněprávní úpravu, jakož i s přihlédnutím k dosavadní judikatuře, proto nemají možnost jiného postupu, než setrvávat na závěru, že k nabytí vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí podle převodních smluv je zapotřebí vkladu, o kterém rozhodují ve správním řízení. Bude-li katastrálnímu úřadu předložen rozsudek o prohlášení vůle za žalovaného s uzavřením převodní smlouvy (dohody) k nemovitému majetku, katastrální úřad v takovém případě tento rozsudek vrátí jejímu zhotoviteli, případně tomu, kdo jej předložil za účelem, aby podle něj bylo zapsáno (ve formě záznamu) vlastnické právo do katastru (§ 8 odst. 2 zákona o zápisech).

 

     Bude-li tedy obdobná věc postoupena velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, je nepochybné, že dospěje-li velký senát k závěru o nepřijatelnosti dosud konstantně v právní praxi zaujímaného právního názoru v otázce formy zápisu do katastru v souvislosti s pravomocným rozsudkem prohlášení vůle žalovaného s uzavřením smlouvy (dohody), měla by z odůvodnění jeho rozsudku být zřejmá relevantní právní (proti)argumentace, která svými nosnými důvody dá přesvědčivý judikatorní impuls jak ve vztahu k soudům, tak i ve vztahu ke katastrálním úřadům. Do té doby by nejen soudy, ale také i katastrální úřady měly poměřovat nyní již zjevně rozdílné právní názory v judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 530/2009 obsahuje právní názor, který se (osamoceně) odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe.     

 

  

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy