K posuzování otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka po vydání rozsudku velkého senátu NS (R 16/2015)

čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 LPS

čl. 89 odst. 2, čl. 90 Úst.

čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

I po vydání R 16/2015 - rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2014^* (obsahujícího právní názor o nepřípustnosti – vyjma zákonem stanovených způsobů – nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí), je třeba respektovat judikaturu Ústavního soudu naopak připouštějící nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí za předpokladu existence dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15

K věci: Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zaručená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 LPS, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, a dále pak v čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Úst.  Napadeným rozhodnutím velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS zrušil rozsudek KS v jeho napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Předmětná věc se týkala určení vlastnického práva k nemovitostem a souvisí s problematikou tzv. nabytí vlastnického práva od nevlastníka, v níž stěžovatelka vystupovalae v procesním postavení žalované. Velký senát NS v uvedeném rozsudku poznamenal, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. 12. 2013) upravené výseče soukromoprávních vztahů, přičemž nyní platná a účinná úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů proti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věci od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz § 984 až 986 ObčZ, jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že velký senát NS ignoroval závěry ÚS učiněné v jeho judikatuře a nerespektoval tak čl. 89 odst. 2 Úst., podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí ÚS závazná pro všechny. Podle stěžovatelky je rozhodnutí NS nespravedlivé a natolik zásadní, že je způsobilé ovlivnit veškerá sporná řízení o vlastnické právo k nemovitostem, ve kterých je řešení odvislé od případné dobré víry nabyvatele nemovitosti od nevlastníka. Případ tak přesahuje osobní zájem stěžovatelky na výsledku věci, neboť se dotýká vyjasnění vztahů mezi ÚS a NS, jakož i obecného prosazení závaznosti a precedenčního charakteru nálezů ÚS.

ÚS se s argumentací stěžovatelky poukazující na výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti neztotožnil a její ústavní stížnost odmítl. Přesto však – jak bude rozvedeno níže – stěžovatelce odpověděl na její nejzásadnější otázku týkající se řešení problematiky nabytí nemovitosti od nevlastníka.

Z odůvodnění: Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o ÚS, Podle písm. a) tohoto ustanovení, na nějž se odvolává i stěžovatelka v nyní posuzovaném případě, ÚS neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury ÚS přitom citované ustanovení – jako výjimku z obecného principu – je třeba vykládat restriktivně (srov. nález z 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94); navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní v projednávaném případě, kdy je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc též vrácena k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Mimoto ovšem ÚS poznamenává, že ani pokud by v daném případě bylo možné uvažovat o aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS, ústavní stížnost by nemohla být shledána přijatelnou, jelikož je zřejmé, že není splněna podmínka jejího významu podstatně přesahujícího vlastní zájmy stěžovatele (srov. příkladmý výčet situací splnění této podmínky v usnesení z 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/13, či třeba v usnesení z 13. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3460/10). Stěžovatelka sice odkazuje na nepochybně významnou problematiku vymezení vztahu mezi ÚS a NS, respektive prosazení závaznosti nálezů ÚS, ÚS nicméně nespatřuje důvod, proč by nebylo dostačující řešit uvedenou problematiku a související otázky v případech, kdy bude řádně zachován princip subsidiarity ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy, před jejím podáním definitivně skončeno (srov. usnesení z 9. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2827/14).

Na základě výše uvedeného je evidentní, že podaná ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 zákona o ÚS. Řízení před krajským soudem bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry v budoucnu učiněné krajským soudem. Nehledě na pochybnosti stěžovatelky není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí NS neměl krajský soud respektovat judikaturu ÚS za předpokladu existence dobré víry stěžovatelky při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.

Komentář: V mezidobí (rozuměno od vydání rozsudku velkého senátu NS z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013) NS znovu napadlo několik dovolání proti rozhodnutím, v nichž byla řešena problematika nabytí nemovitosti od nevlastníka. Některé soudy na judikaturu NS předcházející rozhodnutí velkého senátu odkazují, jiné zase na judikaturu ÚS. Věc je významově velmi zásadní, takže stěžovatelka zřejmě byla překvapena, pokud ÚS její ústavní stížnost odmítl. Přesto se stěžovatelce dostalo té zásadní informace, že v dané věci (ale to lze vztáhnout pochopitelně i na skutkově obdobné případy) musejí soudy respektovat dosavadní judikaturu, která připouští nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti dobrověrným nabyvatelem, tj. osobou, jež při nabytí nemovitosti jednala v plné důvěře v zápis v katastru nemovitostí. Teprve ovšem v nálezu ÚS z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, byla výslovně vymezena skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka (jako samostatný originární důvod nabytí nemovitosti), když v nálezu ÚS z 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, žádná taková skutkové podstata „přijata“ nebyla. V posledně uvedené věci totiž ÚS porovnával tuzemskou právní úpravu katastru nemovitosti ve vazbě na zásadu materiální publicity s některými zahraničními úpravami, vytkl zákonodárci nečinnost při řešení dané problematiky (s ohledem na v té době nedokonalou zásadu materiální publicity, v jejímž důsledku byl vždy relevantní skutečný právní stav oproti stavu zápisů v katastru nemovitostí, což ovšem každý věděl), a poté konstatoval, že soudy za dané situace musejí (ÚS však neuvedl in concreto, na jakém právním základě, tj. při aplikaci jakého pravidla chování) dobrověrným nabyvatelům poskytovat ochranu. Již v usnesení z 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 (v reakci na posledně zmíněný nález) NS uvedl, že „ÚS sice v aktuálním nálezu z 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 mj. judikoval, že ‚obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám‘, avšak ‚nosné důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ‚nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru ‚nabyvatele‘, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134 ObčZ 1964), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 ObčZ 1964 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 ObčZ 1964, tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt (mimo institut vydržení) vlastnické právo k věci od nevlastníka.“

Je tedy zřejmé, že k zavedení skutkové podstaty nabytí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí došlo skutečně až nálezem ÚS z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž bylo mj. reagováno na předchozí judikaturu NS, poukazující na dosavadní absenci vymezení skutkové podstaty tohoto způsobu nabytí nemovité věci v našem právním řádu. Podle ÚS naplnění nové skutkové podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka mají předcházet tři následující kroky.

Jak uvádí Ústavní soud v cit. nálezu, „Pokud jde o první krok, tj. identifikaci dotčených práv, v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu....“

Pokud jde o druhý krok, usilující zachovat maximum z obou dotčených práv, zde bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého případu. Na jednu stranu bude mnohdy zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.“

V rámci třetího kroku má být podle ÚS řešen střet dotčených práv, a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. „Na druhou stranu si však lze představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty. Řešení tohoto druhého kroku tak bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Pokud pak bude přistoupeno ke třetímu, poslednímu kroku, bude v něm potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“

Za objektivní okolnosti považuje ÚS poskytnutí dobrověrnému nabyvateli ochranu, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné moci. Další okolností byla nedostatečná a polovičatá právní úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí podle § 11 zákona ZápPrNe „ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy právní jistoty a ochrany nabytých práv.“

Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle ÚS zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak třeba považovat např.:

    - délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva;

       - okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo (zejména, zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení), investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Podle ÚS „pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, kteréžto případy nejsou zcela ojedinělé, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání.“

Problémem je, že velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS v rozsudku z 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, zavázal své tříčlenné senáty právním názorem, podle kterého rozpory v rozhodovací činnosti NS přísluší řešit pouze velkému senátu NS, přičemž prosté převzetí právního názoru ÚS z jeho nálezu tříčlenným senátem NS ke sjednocení rozhodování nepostačuje. Občanskoprávní a obchodní kolegium NS přitom v rámci schválení rozsudku velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, se přiklonilo k právnímu názoru velkého senátu o nemožnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka, především však o trvající vázanosti plenární judikaturou ÚS ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Nelze tedy předpokládat, že tříčlenné senáty se odchýlí od právního názoru vyjádřeného v R 16/2015 na základě usnesení ÚS vydaného soudcem zpravodajem nebo jeho tříčlenným senátem. Pokud by snad v mezidobí tříčlenný senát ÚS překlenul judikované závěry R 16/2015 (nejen poukazující na onu plenární judikaturu ÚS, ale i na úmysl zákonodárce, který minimálně v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu dal zcela jasně každému najevo, že dosavadní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo zákonem stanovené případy nepřipouštěla), musel by patrně tříčlenný senát NS, jemuž věc napadla v důsledku podaného dovolání, postupovat opět zákonem předepsaným způsobem, tj. podle 20 odst. 1 SSZ předložit tuto novou věc k rozhodnutí velkému senátu NS, který by zřejmě zase zaujal obdobný právní názor. A tak by se jednotlivá judikatorní kolečka mohla opakovat až do úplného vymizení „starých“ případů. Já vím, je to absurdní závěr. Ale jak z toho kola ven?

Předmětná problematika by se nepochybně vyjasnila rozhodnutím pléna ÚS, případně zrušením příslušné části ZápPrNe, resp. ÚS tolik kritizovaného § 11 ZápPrNe. V těchto obnažených souvislostech pak prostupuje potřeba neustále připomínat bystrý postřeh soudce NS Jiřího Spáčila k dané problematice (především k nálezům ÚS ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. II. ÚS 2219/2012): „Lze protiústavnost zákona překonat jeho výkladem, jdoucím contra legem (samozřejmě lze očekávat názor, že o takový postup tu nešlo, ovšem sám ÚS vlastně přiznává opak), nebo je jedinou cestou jeho zrušení? Přijmeme-li první možnost, jaká je pak ještě role zákonodárného sboru? A dále: Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi i ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor ÚS ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit. Východisko smiřující alespoň částečně oba názory, by snad bylo možno nálezt v důrazu na přísně individuální posouzení věci s důrazem na základní principy soukromého práva a zcela výjimečně by bylo možno nabyvateli ochranu poskytnout (otázkou však je, o jaké ustanovení občanského zákoníku 1964 by takový postup bylo možno opřít). Situaci by jistě projasnilo, kdyby o věci rozhodlo plénum ÚS; respekt k rozhodnutím pléna velký senát zdůrazňuje i nyní publikovaném rozhodnutí“ (roz. R 16/2015).¹

Pro soudy tak vyvstává otázka, jak dále postupovat. Na straně jedné je zde judikaturu ÚS z poslední doby, která připouští nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti dobrověrným nabyvatelem, současně však z jeho plenární judikatury (sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06) nelze dovodit, že by tyto limity měly být překročeny a mohla by být snad přímo ÚS normována nová skutková podstata nabytí od nevlastníka, k čemuž ovšem nakonec došlo (ovšem až) vydaným nálezem ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Na straně druhé je zde zcela jasný právní názor velkého senátu NS, resp. celého občanskoprávního a obchodního kolegia NS, který takové nabytí od nevlastníka – mimo zákonem stanovené důvody – zásadně nepřipouští. Pokud by soudy aplikovaly novou skutkovou podstatu nabytí od nevlastníka, jež byla „přijata“ nálezem ÚS sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je zjevné, že za stávajícího stavu tříčlenné senáty NS se nemohou odklonit od judikatury svého velkého senátu; příp. nesouhlas tříčlenného senátu, resp. jeho záměr odklonit se od dosavadní judikatury NS v řešení předmětné otázky, by mohl být vyjádřen jen tím způsobem, že by předmětný tříčlenný senát uvedenou věc předložil k rozhodnutí velkému senátu NS.

^* Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v uvedeném rozsudku zaujal právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Tím, že tento rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 16/2015, současně vyjadřuje právní názor i celého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

1) Poznámka Jiřího Spáčila k rozsudku NS z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného v PR č. 2/2015 na str. 70