K posuzování, zda nezletilý je způsobilý k právnímu úkonu přijetí daru

§ 9, § 628 odst. 1 obč. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

     Při posuzování, zda nezletilý je způsobilý k právnímu úkonu přijetí daru či nikoliv, je významné též hledisko finančního (hodnotového) profitu darování v porovnání s případnými v úvahu přicházejícími povinnostmi či omezeními, jež by pro obdarovaného nezletilého měly plynout z předmětu daru. Taková verifikace se přitom bude odvíjet od zjištění v nalézacím či případně v odvolacím řízení jedinečných skutkových okolností, zásadně významných pro právní posouzení věci. Pokud v konkrétním případě takto jedinečně zjištěné skutkové okolnosti budou vyznívat v závěr, že přijetí daru (slibu daru) nezletilým je svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku, nelze dost dobře bez případné skutkové revize, která ovšem v případě dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu, na podkladě uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, dovozovat nesprávnost právního posouzení takto zjištěného skutkového stavu věci.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3321/2008, in https://novyweb.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/EBA56787907FAD45C12576F50029D93C?openDocument

Poznámka: Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22. července 2010, sp. zn. II. ÚS 1574/10 (https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=66852&pos=11&cnt=3165&typ=result):   

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. července 2010, sp. zn. II. ÚS 1574/10:

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 697 01 Kyjov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 3321/2008-230, (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 23 Co 390/2007-230, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. května 2008, č. j. 23 Co 390/2007-243, a ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. dubna 2007, č. j. 18 C 254/2004-185), takto:



Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.


1. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 3321/2008-230, ale současně v ústavní stížnosti brojí i proti dalším usnesení Nejvyššího soudu předcházejícím rozhodnutím (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 23 Co 390/2007-230, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. května 2008, č. j. 23 Co 390/2007-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. dubna 2007, č. j. 18 C 254/2004-185) s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu vlastnictví.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č. j. 18 C 254/2004-185, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal vydání věci (motorové pily) po žalované. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce motorovou pilu daroval v té době nezletilému vnukovi žalované, čímž jeho vlastnické právo zaniklo a nemůže se tedy domáhat jejího vydání.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 23 Co 390/2007-230, ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2008, č. j. 23 Co 390/2007-243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že vlastníkem movitých i nemovitých věcí může být i nezletilý, pokud jsou svou povahou podle § 9 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti. V této souvislosti konstatoval, že motorová pila není sice nejvhodnějším darem pro nezletilého, ale v řízení nebylo prokázáno, že by přijetí daru pro nezletilého bylo spojeno s následnými tíživými povinnostmi nebo že by šlo o právní úkon, který by byl nepřiměřený rozumové a volní vyspělosti obdarovaného.

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 3321/2008-230, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že dovolatel zčásti uplatnil nepřípustný dovolací důvod [§ 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]; zčásti sice přípustný dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, avšak Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal po právní stránce zásadní význam. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, konkrétně s § 9 obč. zák., jakož i s konstantní judikaturou, na níž sice explicitně ve svém rozhodnutí neodkazuje, ale nepochybně z ní vycházel.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Polemizuje se závěrem obecných soudů ohledně schopnosti nezletilého přijmout dar (motorovou pilu). Dle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že tato věc by znamenala pro nezletilého tíživé povinnosti a že se tak jedná o úkon, který je nepřiměřený jeho rozumové a volní vyspělosti. Obecným soudům včetně Nejvyššího soudu vytýká, že se touto otázkou nezabývaly, resp. že k ní nepřihlédly. Dále poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že soudy uznaly stěžovatelovo vlastnické právo k jiným movitým věcem, jejichž vydání se rovněž dožadoval, avšak ve vztahu k motorové pile vyšly ze zcela jiného právního hodnocení, které nemělo oporu v provedeném dokazování, čímž mu nezajistily ochranu jako vlastníkovi.


III.

6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl se Ústavní soud v důsledku vázanosti stížnostním návrhem zabývat pouze tímto rozhodnutím. K tomu Ústavní soud předně podotýká, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelem nastolené námitky, které přebírá i pro řízení o ústavní stížnosti, neměly pro dovolací soud, a nemají ani pro Ústavní soud potřebný přesah.

9. Nad rámec uvedeného, přestože stěžovatel v petitu vymezil k přezkumu Ústavním soudem pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí i proti rozhodnutím soudů nižších instancí, Ústavní soud podotýká, že pokud se námitky stěžovatele týkaly hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy (např. posouzení schopnosti nezletilého přijmout dar), je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouhá polemika (navíc opakovaná) se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010


Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu