K povinnosti soud vypořádat se s námitkami účastníka řízení K výkladu právních úkonů (jednání) K posuzování, zda majetek náleží do (zaniklého avšak nevypořádaného) SJM

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 144 obč. zák.

     1. Povinností odvolacího soudu je vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje.

    2. Soudy se musejí při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.

     3. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, resp. všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.

     4. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§ 132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.

      5. Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

      6. Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.

     7. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání.

      8. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto nepostupoval.

      9. V případě posuzování, zda předmětný majetek náleží do SJM (případně do tzv. masy zaniklého, avšak dosud nevypořádaného SJM), je nutno vycházet z toho, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů“ (§ 144 obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve SJM, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností prokázat. Neunese-li manžel důkazní břemeno v tom směru, že jím uzavřená např. kupní smlouva nepředstavuje simulovaný právní úkon, avšak je-li prokázáno jeho tvrzení, že kupní cenu prodávajícímu za předmět koupě nezaplatil, je povinností soudu zabývat se i tím, zda za takto zjištěné skutkové situace přesto došlo k nabytí předmětu koupě (např. nemovité věci) do SJM či nikoliv.  

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016