K problematice podjatosti soudců (nejen) z důvodu jejich bývalého členství v KSČ

    Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010, ve věci poskytnutí informací o bývalém členství soudců v KSČ ke dni 17. listopadu 1989, také uvedl: „Lze si v konkrétnostech představit mnoho případů, ve kterých by informace o soudcově členství v KSČ mohla vyvolat (na první pohled) objektivní obavu z podjatosti soudce. Kupříkladu, pokud by soudce - člen KSČ ke dni 17. 11. 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ, mohly by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr o podjatosti soudců musí být opřen »o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení.« Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti.“  Je třeba zdůraznit, že tímto rozhodnutím nebylo judikováno, že již sama okolnost členství soudce v bývalé KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jej (bez dalšího) vylučuje z projednávání a rozhodnutí v konkrétní věci. Proto případně vznesená námitka o soudcově podjatosti pro jeho bývalé „pouhé“ členství v KSČ pochopitelně důvodem k jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci být nemůže. K této problematice bych pak rád připomenul několik závěrů a poznatků z dosavadní judikatury.

            Soudce musí být nezávislý a nestranný. Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle prostupují pochybnosti o soudcově nepodjatosti. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze o také nepodjatosti pochybovat. K vyloučení soudce není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. Důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti se musí opírat o konkrétní objektivní zjištění o poměru soudce k věci, nikoli o obecné spekulace či domněnky účastníků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. září 2008, sp. zn. III. ÚS 1944/08). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomuto v případě, kdy soudce by sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jinak než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, jež jsou předmětem především příbuzenských nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. K vyloučení soudce tak v zásadě může dojít buďto na základě účastníkem (důvodně) uplatněné (vznesené) námitky podjatosti, nebo z podnětu samotného soudce, který skutečnost, pro kterou je vyloučen, oznámí (protože je to jeho zákonná povinnost) neprodleně předsedovi soudu. Dospěje-li předseda soudu k závěru, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti tohoto soudce, určí podle rozvrhu práce místo (vyloučeného) soudce jiného soudce nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu. Jestliže takové opatření možné (pro vyloučení všech soudců) není, věc se předloží k rozhodnutí o přikázání jinému soudu téhož stupně. Bude-li předseda soudu mít za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, předloží věc k rozhodnutí nadřízenému soudu, který v senátě rozhodne o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci.

            V soudní praxi byly zaznamenány i případy, kdy se soudce (i zcela bezdůvodně) „prohlásí za vyloučeného“, resp. předsedovi soudu oznámí, že se „cítí být podjatý“ vůči konkrétnímu účastníkovi řízení. Někdy soudci reagují na uplatněnou kritiku účastníků tím způsobem, že věc předloží s oznámením o svém vyloučení z dalšího projednávání a rozhodování konkrétní věci. Je třeba si však uvědomit, že otázka vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nemá nic společného s tím, jaké má soudce „pocity“, nýbrž se skutečnostmi, které budou zakládat důvod pochybovat o jeho nepodjatosti v konkrétní věci. V soudní praxi se ustálil právní názor, že k vyloučení soudce nemůže vést pouze jeho subjektivní vyjádření, že se pokládá („cítí“) za vyloučeného („podjatého“), jelikož jeho postoje, pocity a motivy, s nimiž k rozhodování přistupuje, nejsou skutečnostmi, které by samy o sobě mohly zakládat důvod o jeho nepodjatosti. To jsou totiž okolnosti případu, které by mohly přicházet v úvahu a působit na každého soudce, jemuž by byla věc přidělena, když právě osobnost a postavení soudce musí být zárukou , že soudce na sebe takovými vlivy působit nepřipustí. Opačný závěr by bylo možno učinit jen tehdy, kdyby soudce v rámci svého subjektivního vyjádření tvrdil takové skutkové okolnosti, které by objektivně nasvědčovaly tomu, že má k věci či k účastníkům nebo jejich zástupcům takový vztah, který by (již) zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Ústavní soud v tomto směru judikoval, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Dále zdůraznil, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i neoprávnění kritiky ve sdělovacích prostředcích, je však třeba předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Nutno mít také na zřeteli, že princip nezávislého a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/2001).  Soudce by tedy neměl vyjadřovat své pocity či dojmy k tomu kterému účastníkovi, neměl by se „cítit podjatý“ kupř. již pro předchozí „negativní zkušenosti“ s předmětným účastníkem v jiných (rozhodnutých) případech, anebo vytvářet si „negativní obraz“ o účastníku s ohledem na jeho námitky směřující proti jiným soudcům (kolegům). Neměl by se ale ani „cítit podjatý“ pro své (bývalé nebo současné) politické názory (třeba právě i pro své členství v bývalé KSČ), náboženské vyznání atd. Tyto a (v různých obměnách) jinak formulované „pocity“ soudce nemohou bez dalšího vést k závěru, že u takového soudce je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti a že je proto z dalšího projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. Vyjádření tohoto druhu lze spíše označit za určitý projev profesního selhání soudce, když lze konstatovat, že právě osoba soudce (jeho ústavní postavení a v neposlední řadě i dobré finanční ohodnocení) má být zárukou toho, že soudce bude imunní vůči podobným kritickým výhradám ze strany účastníků. Postrádá-li ovšem soudce takovou vnitřní imunitu, měl by vážně uvažovat o rezignaci.

     Již v předchozí době byla v soudní praxi ze strany účastníků použita argumentace vztahující se k bývalému členství soudců v KSČ. Např. ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 682/09 stěžovatel v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v majetkové věci namítal, že „nejméně dva členové rozhodujícího senátu (...) byli v minulosti členy KSČ.“ Stěžovatel dále argumentoval tím, že: „soudce, který byl členem tak zavrženíhodné a zločinné organizace, se nerušeně podílel na rozhodování sporů, jež mají původ v době totality.“ Tuto argumentaci ovšem Ústavní soud, ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, odmítl s odůvodněním, že: „Otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Podle názoru Ústavního soudu nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy, byť jde o případy, které mají - stěžovatelovými slovy - "původ ve zločinech komunismu". Nadto Ústavní soud připomíná, že stěžovatel - ač měl k takovému postupu příležitost - nevznesl v průběhu dovolacího řízení námitku podjatosti a tento argument používá až v ústavní stížnosti.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. I. ÚS 682/09). Ve věci sp. zn. III. ÚS 259/05 Ústavní soud reagoval na argumentaci stěžovatele, který namítal, že „soudkyně (obecného soudu), jako (eventuálně) bývalé členky KSČ, nejsou schopny, s ohledem na jeho osobu protikomunistického aktivisty, věc nestranně posoudit.“ K tomu Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že lustrační zákon, resp. „z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat stěžovatelovu tezi, že by soudci - dřívější členové KSČ věc stěžovatele, jakožto bývalého člena disentu, nemohli rozhodovat.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. III. ÚS 259/05, in ASP).

    Lze konstatovat, že poté, co Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo seznam soudců, kteří byli ke dni 17. listopadu 1989 členy bývalé KSČ, čímž se de facto již vyloučila možnost vedení příp. sporů o poskytnutí informací v uvedeném směru, v zásadě nelze předpokládat, že by zde měly existovat relevantní důvody pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci ve vazbě na jeho („prosté“) bývalé členství v KSČ. Zde je třeba odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu, podle kterého situace, kdy po listopadu 1989 (v podmínkách deklarovaného demokratického a právního státu) mohly vykonávat funkci soudce i osoby, které byly dříve členy bývalé KSČ, byla výsledkem společenského konsenzu státu v otázce vypořádání se s jeho (totalitní) minulostí. Tehdejší zákonodárce tímto způsobem nastavil kritéria pro výkon funkce soudce a prostřednictvím lustračního zákona, restitučních předpisů, jakož i zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, se normativně „vypořádal“ s minulostí předchozího totalitního režimu. Na této skutečnosti již absolutně nic nezmění ani nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn I.  ÚS 517/10, který je třeba – pokud jde o jeho odůvodnění a pasáže týkající se relevance informací o případném členství českých soudců v býv. KSČ – vždy interpretovat ve vazbě na jeho předchozí judikaturu, jakož i platné právní předpisy. Měl-li by snad v naší společnosti (o čemž vážně pochybuji) nyní převládat (razantní) názor, že funkci soudce nemohou nadále vykonávat ti z nynějších soudců, kteří byli ke dni 17. listopadu 1989 či snad k jinému datu členy bývalé KSČ, pak je zapotřebí si uvědomit, že při absenci příslušné právní úpravy není možné takový (radikální) požadavek v praxi reálně prosadit, nehledě již na skutečnost, že by pravděpodobně přijetí takové právní úpravy kolidovalo s ústavně právními předpisy i mezinárodními smlouvami.

     Z dozvuků kolem uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že někteří soudci budou v následujícím období nepochybně vystaveni (zesílené a místy možná až extrémní) kritice z důvodu jejich předchozího členství v bývalé KSČ. Z jejich pohledu půjde pochopitelně o (velmi) nepříjemnou  záležitost, která však v žádném případě – a to je zde zapotřebí zdůraznit - nemůže mít vliv na jejich další profesionální výkon soudcovské funkce. Jejich dosavadních 21 let bezproblémové soudní praxe (problémoví soudci na soudcovskou funkci již dávno rezignovali anebo byli z této funkce kárným senátem odvoláni) je  totiž dostatečně pádnou argumentací pro závěr, aby svou soudcovskou funkci i nadále vykonávali. V soudní praxi přitom nebyl zaznamenán jediný případ, z nějž by bylo možno získat (jakoukoliv) informaci vypovídající o tom, že by soudce - bývalý člen KSČ - byl při rozhodování ovlivněn komunistickou ideologií (např. že by zamítl restituční žalobu jako projev svého nesouhlasu s navrácením majetku zabaveného komunistickým režimem, nebo že by se v rozhodnutí nebo mimo jednání vyjadřoval nesouhlasně k demokratickému a právnímu režimu anebo že by jiným způsobem se hlásil ke komunistické ideologií, k předchozímu totalitnímu režimem atd.). Česká justice má zcela jiné problémy, které je zapotřebí řešit a k nimž by měla být upínána pozornost.