K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení

       Na letošním lednovém zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) bylo rozhodnuto o zařazení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zařazením tohoto rozhodnutí s níže citovanou právní větou do tzv. „zelené sbírky“ (jak se také v právní praxi oficiální Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek nazývá) se velmi podstatně zesiluje právní dosah tohoto judikátu, který tak vyjadřuje většinový názor soudců Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a pro soudy nižších stupně je zřetelným právně informačním signálem, jakou právně argumentační optikou je nezbytné nahlížet (řešit) soudní případy s obdobným skutkovým základem. Poněvadž podle mého názoru dosah či význam tohoto judikátu je vzhledem ke stále se zvyšující frekvenci rozhodčích sporů značný a nepochybně tak ovlivní stovky či tisíce již zahájených rozhodčích řízení či soudních řízení o zrušení rozhodčích nálezů, považoval jsem za žádoucí podnikatelské veřejnosti i praktickým právníkům co nejdříve toto rozhodnutí zprostředkovat a ve stručnosti přiblížit argumentační polemiku, která se na uvedené téma vedla a v konečném důsledku měla vliv na rozhodnutí kolegia o zařazení tohoto judikátu do „zelené sbírky.“ V závěru příspěvku si dovolím osvětlit i mnou uplatněné odlišné stanovisko k tomuto judikátu, resp. protiargumenty, které však při zmíněném projednávání byly minoritní. 

     Skutková a právní podstata věci

       Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 10.10. 2008 zrušil směnečný platební rozkaz z 10.9. 2008 a zastavil řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že vydal k návrhu žalobce směnečný platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná námitky. Žalovaná mj. namítla, že účastníci si sjednali ve smlouvě o rezervaci nemovitosti rozhodčí doložku, proto soud nemá pravomoc věc rozhodnout. Žalovaná předložila Smlouvu o rezervaci a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti ze dne 7.4. 2008. Soud shledal platnou rozhodčí doložku, obsaženou v čl. VI (6.1.) Smlouvy, a řízení proto podle § 106 odst. 1 o.s.ř. zastavil. K odvolání žalobce se věcí zabýval Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“), který usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně.

      Odvolací soud se předně jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda předmětná rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) byla účastníky platně uzavřena. Ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. ukládá soudu věc projednat též tehdy, je-li rozhodčí smlouva neplatná. Jak se podává z čl. VI (6.1) „Smlouvy o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti“ (dále jen „Smlouvy“), uzavřené mezi účastníky dne 7.4. 2008, účastníci se dohodli, že veškeré případné spory vzniklé z této Smlouvy nebo v souvislosti s ní (včetně případných sporů o platnost této smlouvy či o platnost rozhodčí doložky) budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále již „zákon o rozhodčím řízení“). Smluvní strany se dohodly, že rozhodčí řízení bude probíhat dle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., a že rozhodce bude určen žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o.

Právní závěry Vrchního (odvolacího) soudu v Praze

      Odvolací soud ve svém rozhodnutí především provedl výčet normativní úpravy zákona o rozhodčím řízení. Zdůraznil, že podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení v rozhodčí smlouvě se účastníci musí dohodnout, buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (viz § 4 cit. zák.), může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 zákona stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Z § 19 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (platí zásada, že jednání je ústní, pokud se strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), které mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. Odvolací soud konstatoval, že jak je zřejmé z povahy společnosti Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., a z jejího výpisu z obchodního rejstříku, tato společnost není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona. Dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení ve svém § 13, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o úmysl obcházet zákon a dochází tak k rozporu se zákonem. K rozhodčí doložce odvolací soud uvedl, že v ní účastníci nedohodli (neurčili) osobu konkrétního rozhodce, nýbrž umožnili tomu účastníkovi, který bude podávat žalobu u Správy rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., aby si vybral jediného rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. V tomto směru odvolací soud zdůraznil, že možnost vést seznam rozhodců je umožněna pouze v řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu, nikoliv u soukromé společnosti, v daném případě u Správy rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o. Stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v § 269 odst. 3 obch. zák. Dále odvolací soud zdůraznil, že uvedená společnost není ani oprávněna si vydávat své statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem, pokud si strany nedohodnou jinak, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Jak je zřejmé z obsahu čl. VI (6.1) Smlouvy, uvedená společnost má nepochybně možnost si kdykoliv změnit jí stanovená pravidla (Pravidla pro rozhodčí řízení, Sazebník poplatků) i seznam rozhodců. Tyto možnosti ale zákon v § 13 svěřuje pouze stálým rozhodčím soudům, nikoliv ad hoc rozhodci, nebo dokonce soukromé společnosti. Konečně odvolací soud ve vztahu k předmětnému obsahu rozhodčí doložky uvedl, že v ní není výslovně sjednáno, že by rozhodčí řízení nemuselo být ústní, avšak v Části druhé, Hlavě 1, článku 2., bodu 5. „Pravidel pro rozhodčí řízení“ je uvedeno, že řízení před rozhodcem je písemné, a že tím není dotčeno oprávnění rozhodce nařídit ústní jednání, pokud to rozhodce považuje za potřebné k řádnému posouzení věci. Z uvedeného ustanovení za předpokladu jeho platnosti by bylo nutno dovodit, že dané rozhodčí řízení není ústní. Odvolací soud ovšem zdůraznil, že tato procesně velmi významná podmínka by musela být výslovně dohodnuta v rozhodčí smlouvě, ve které se účastníci dohodli na ad hoc rozhodci (rozhodcích) a pouze u stálého rozhodčího soudu by bylo možné si tuto podmínku platně dohodnout pouhým odkazem na statut (pravidla) stálého rozhodčího soudu. Z toho dále odvolací soud dovodil, že v dané věci nebyl mezi účastníky dohodnut k řešení majetkového sporu ani stálý rozhodčí soud, ani ad hoc rozhodce (rozhodci), když Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., svou činností a jí ustanovenými pravidly přejímá působnost („kopíruje“ činnost) stálého rozhodčího soudu, čímž obchází ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud pak výše uvedené názory sumarizoval v následujícím právním názoru, jehož upravené znění bylo vloženo do tzv. právní věty (text právní věty judikátu), která společně s odůvodněním rozhodnutí bude publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek takto:

     Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. ¹⁾

 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008

      Při jednání kolegia Nejvyššího soudu bylo v konfrontaci s výše citovaným judikátem Vrchního soudu v Praze rozhodováno (jako o rozhodnutí s opačným právním názorem) o zařazení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí dovolacího soudu vydané ve věci spisové značky 32 Odo 2282/2008 preferovalo zcela odlišný právní názor, než který zaujal Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.“ V odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu se mj. uvádí: „Rozhodčí řízení podle ZRŘ (zákona o rozhodčím řízení) umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby – jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na tom, zda je bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 ZRŘ). Shodným projevem vůle mohou smluvní strany v rozhodčí smlouvě určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak budou určeny. Nedošlo-li však k dohodě o počtu a osobách rozhodců, nastupuje pravidlo zakotvené v § 7 odst. 2 ZRŘ, podle něhož každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a tito zvolí předsedajícího rozhodce. V souzené věci využili strany svého práva ve smyslu ust. § 7 ZRŘ a určili v rozhodčí smlouvě nikoli počet ani osoby rozhodců, nýbrž způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Strany si dle uvedeného ustanovení mohou v rozhodčí smlouvě určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, nebo postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ. Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ust. § 13 ZRŘ, není námitka žalobce, že „mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni (…), musí být sjednán výslovně a určitě“ za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 ZRŘ zákonem, případná, jelikož za situace, kdy – jak shora uvedeno – i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být – jak správně dovolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR. Rozhodování sporu v rozhodčím řízení není porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud účastníci řízení mají možnost ovlivnit, jaký rozhodce (či skupina rozhodců) bude o jejich právech a povinnostech v souladu s platnou rozhodčí smlouvou ve smyslu ust. § 2 ZRŘ rozhodovat. K tomu má účastníkům napomoci poměrně široké podmínky, které zákon v ust. § 4 a 8 ZRŘ klade na osobu rozhodce a které klade na určení počtu i osob rozhodců (popř. způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny) ve smyslu ust. § 7 ZRŘ. Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází – stejně jako v souzené věci – ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran. Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v souladu s ust. § 2, § 7 a § 13 ZRŘ dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců, že věc má být dle smlouvy účastníků projednána před rozhodci (resp. rozhodcem), že obecný soud v důsledku tohoto nemůže věc projednat, a proto potvrdil výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení ve smyslu ust. § 106 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., je toto jeho právní posouzení správné.“

      S tímto judikovaným právním názorem se ztotožnila část soudců Nejvyššího soudu, jakož i některá připomínková místa - např. Nejvyšší státní zastupitelství či legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti ČR. Ten ve své připomínce (též kritizující shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) podle mého názoru správně zdůrazňuje, že „je nutné si uvědomit, že rozhodce je určován na základě smlouvy, tedy projevem svobodné vůle obou stran. Projev vůle smluvních stran má být omezen jen tehdy, pokud tím dochází k porušování práv účastníků právních vztahů. Určení způsobu výběru rozhodce v rozhodčí smlouvě tím určitě není. Může se jednat o zcela praktickou otázku, neboť určení konkrétního jména se strany vystavují riziku, že takový rozhodce v budoucnu nebude způsobilý věc rozhodnout. Ani § 2 odst. 1 ZRŘ této myšlence dle našeho názoru neodporuje. Toto ustanovení jen zakládá právo stranám, aby jejich odpor byl řešen rozhodcem či stálým rozhodčím soudem. Jakým způsobem má vypadat samotná dohoda o určení rozhodce již zákon neřeší a nechává tak zcela na vůli stran, aby tak učinily.²⁾“

      Vzhledem k probíhající diskusi před rozhodnutím o zařazení výše citovaného judikátu Vrchního soudu v Praze do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsem pro případ, že tento judikát bude do „zelené sbírky“ zařazen, požádal o zveřejnění mého následujícího odlišného stanoviska, neboť význam judikovaných zvěrů pro právní (rozhodčí) praxi je mimořádně významný, poněvadž zásadním způsobem zasahuje do dosavadní praxe rozhodčího řízení ad hoc, která doposud vycházela mj. z právního názoru, že se smluvní strany v rámci sjednání rozhodčí doložky mohou také dohodnout na mechanismu určení rozhodce ad hoc, který má rozhodovat mezi nimi z přísl. smlouvy vzniklý majetkový spor, a to i tak, že tohoto rozhodce určí, resp. jmenuje jeden z účastníků smlouvy. Rovněž v rámci uzavíraných rozhodčích doložek bylo jejími účastníky také sjednáváno, že takový rozhodce ad hoc bude jmenován ze seznamu rozhodců ad hoc, který je veden např. obchodní společností, jež pro rozhodce ad hoc zajišťuje administrativně technické servisní služby (např. pronájem kanceláří atd.). Ve svém odlišnému stanovisku k právnímu názoru Vrchního soudu v Praze jsem uvedl následující argumentaci:

      „Z hlediska právní kvalifikace v uvedené věci je určují znění rozhodčí doložky tohoto znění:

      »Účastníci se dohodli, že veškeré případné spory vzniklé z této Smlouvy nebo v souvislosti s ní (včetně případných sporů o platnost této smlouvy či o platnost rozhodčí doložky) budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále již „zákon o rozhodčím řízení“). Smluvní strany se dále dohodly, že rozhodčí řízení bude probíhat dle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s.r.o., a že rozhodce bude určen žalobcem ze Seznamu rozhodců, vedeného společností Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek.«

     Z této rozhodčí doložky vyplývá, že účastníci se dohodli na vyloučení soudní jurisdikce při řešení (majetkových) sporů vzniklých z předmětné smlouvy a současně – v souladu s § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení – si sjednali podmínky určení rozhodce, když legitimován k určení osoby pro výkon funkce rozhodce je žalobce. Na této účastníky sjednané proceduře, stejně jako na označení zdroje (zmíněného zpracovaného seznamu rozhodců), z nějž má být takový rozhodce žalobcem určen, nelze spatřovat nic závadného, ale naopak jde o jeden z mnoha v úvahu přicházejících projevů využití smluvní autonomie stran v rámci zajištění řešení případného sporu v rozhodčím řízení. Rovněž souhlas v přijetí ad hoc procesních pravidel, jež se – v intencích jinak kogentně stanoveného (základního) rámce rozhodčího řízení podle zákona o rozhodčím řízení – mají v případě vzniku takového sporu mezi účastníky v daném sporu aplikovat, a jež jsou účastníkům dostupná v odkazovaném zdroji a jejichž autorem (zpracovatelem) je třetí osoba, opět nemůže zakládat žádné úvahy o obcházení zákona. Je třeba zohlednit, že v rozhodčí praxi řada subjektů (povětšinou obchodních společností) poskytuje pro jednotlivé rozhodce ad hoc jakési servisní služby, které tito rozhodci využívají při výkonu své funkce, a že tyto subjekty též vedou seznamy těchto rozhodců, jakož i procesní řády (pravidla), na které účastníci v rozhodčích doložkách odkazují s tím, že z nich bude sjednaným způsobem v případě sporu určen daný rozhodce, a že v předmětném rozhodčím řízení bude postupováno podle odkazovaných pravidel. Ve skutečnosti, že např. obchodní společnost (pro rozhodce ad hoc plnící funkci jakéhosi servisního subjektu) vede seznam rozhodců, který je veřejně přístupný a z nějž mohou účastníci v rámci uzavíraných rozhodčích doložek buďto přímo určovat rozhodce ad hoc nebo se dohodnout na proceduře, podle které z takového seznamu (opět způsobem mezi účastníky dohodnutým) bude příslušný rozhodce v případě vzniku majetkového sporu určen tím kterým účastníkem či jiným sjednaným způsobem (např. losem, jiným subjektem), nelze spatřovat absolutně žádné obcházení zákona o rozhodčím řízení či jiného právního předpisu. Ostatně z odůvodnění předmětného rozhodnutí je zřejmý nedostatek relevantní argumentace ve směru odkazu na příslušnou právní úpravu, z níž pro její kogentní charakter by bylo lze takto kategoricky judikované právní důsledky dovozovat. O jinou situaci by se jednalo např. tehdy, pokud by v rámci takto zpracovaných a účastníky v rozhodčí doložce akceptovaných pravidel vedení rozhodčího sporu, měl některé dílčí úkony v rámci rozhodčího řízení provádět (vykonávat) subjekt odlišný od rozhodce (odhlédnuvše od příp. participace soudu v situacích předvídaných zákonem o rozhodčím řízení – např. v jeho ust. § 20 odst. 2). V tomto ohledu – cituji za účelem odlišení uvedených limitů – např. Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 759/2006 zaujal tento právní názor: »Subsidiární použití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, jak je zakotveno v ust. § 30 zákona o rozhodčím řízení, ani jiné ustanovení cit. zákona neumožňuje rozhodci, a zapovídá tak i stranám, byť by se na takovém způsobu rozhodování dohodly, aby o příp. ustanovení opatrovníka účastníku rozhodčího řízení rozhodoval subjekt odlišný od rozhodce ad hoc. Pokud se tak přesto stane a osoba, která není v postavení rozhodce a není tudíž ani oprávněna rozhodovat předmětný majetkový spor, ani konat procesní úkony v rozhodčím řízení, vydá usnesení o ustanovení opatrovníka účastníku rozhodčího řízení neznámého pobytu, jedno-li zda k žádosti (návrhu) rozhodce, a za těchto okolností je pak zmíněnému opatrovníkovi doručován rozhodčí nález, je pro takový případ nutno zaujmout závěr, že rozhodčí nález nebyl ve smyslu ust. § 28 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení doručen předmětné straně, resp. účastníku rozhodčího řízení. Skutečnost, že usnesení o ustanovení opatrovníka bylo vydáno osobou, jež nebyla v postavení rozhodce ad hoc, a je např. pouze zaměstnancem jakési servisní právnické společnosti, jež pro rozhodce ad hoc zajišťuje technicko- organizační služby související s probíhajícím rozhodčím řízením, je zde právně bezpředmětná, neboť takový nulitní akt absenci rozhodnutí rozhodce ad hoc či rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka přísl. účastníku rozhodčího řízení nahradit nemůže (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6.11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, jímž byla ústavní stížnost proti shora cit. usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta mj. s odůvodněním, že „závěry (soudů) jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání...“).

      Z vyložených důvodů se proto zcela ztotožňuji s právním závěrem obsaženým v usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 (rozhodnutí pod č. 15 jako alt. navrhovaná k publikaci), tj. že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.^*)

 ^*) (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6.11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, jímž byla ústavní stížnost proti shora cit. usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta mj. s odůvodněním, že „závěry (soudů) jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání...“).

      Snad jen pro úplnost dovoluji si odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cm 18/2001, který je citován v publikaci Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 77 (s poznámkou, že toto rozhodnutí bylo »potvrzeno usnesením VS v Olomouci ze dne 10.10. 2001«) s následující právní větou: »Strany si mohou dohodnout určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, či postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí.«“.

Otevřený závěr (vy)řešeného právního problému

       Zařazením shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl dán soudní, resp. právní praxi zřetelný signál, s jakou optikou by soudy měly pohlížet při řešení problémů týkajících se rozhodčích doložek, jež vylučují soudní jurisdikci z rozhodování majetkových sporů. Přesto, podle mého názoru, je možno k věci uvést, že jde o (vy)řešený problém se stále otevřeným právním závěrem. Je tomu tak z toho důvodu, že proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7. 2008, sp. zn. 32 Odo 2282/2008, v němž byl zaujat zcela odlišný právní názor, než který je obsažen ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – tedy judikátu, na němž byla většinová shoda členů Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu o jeho zařazení do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - byla podána ústavní stížnost. Ta sice byla usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08 odmítnuta, přesto se v tomto rozhodnutí Ústavní soud zčásti (rámcově) vyjádřil k podstatě věci, a to následujícím způsobem:

      „Ústavní soud pro prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu porušení tohoto základního práva neshledal. Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by podle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohlo rovněž založit porušení základních práv.

     Odepření přístupu k obecným soudům, které stěžovatel považuje za porušení svého ústavně zaručeného základního práva, tudíž nebylo ze strany obecných soudů svévolné, ale naopak odůvodněné, neboť odpovídalo projevu vůle obou smluvních stran leasingové smlouvy, resp. v ní obsažené rozhodčí doložky.

     Ústavní soud k tomu poznamenává, že tyto závěry jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání (srov. například nález I.ÚS 546/03), kterou Ústavní soud formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu.“

     Jinými slovy řečeno, právnímu názoru, který byl z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zformulován shora (tj. o platnosti rozhodčí doložky, o přípustnosti jmenování rozhodce jednou ze smluvních stran atd.) Ústavní soud přitakal, což lze vyložit i tak, že pokud by v budoucnu ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, v němž by právní podstata soudem vyřešené věci byla postavena na stejných argumentech, jaké zaujal Vrchní soud v Praze ve zmíněném judikátu, lze předpokládat, že Ústavní soud – pokud by byly splněny všechny podmínky pro věcné posouzení takovou ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí – by navázal na svůj názor, který takto rámcově vyložil ve svém rozhodnutí z 6.11. 2008 ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2682/08. Proto lze s ohledem na vyložené judikatorní souvislosti hovořit o „otevřeném závěru (vy)řešeného právního problému.“

Poznámky:

       ¹⁾ V Lidových novinách z 26.ledna 2010 k uvedenému rozhodnutí, resp. k problému v něm řešeném soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Ladislav Derka mj. uvedl: „Někteří rádoby rozhodci mají vazby na podnikatele a dost těžko lze přepokládat jejich nezávislost...Někteří rádoby rozhodci si začali zakládat rozhodcovská s.r.o. a pravidla si mění, jak se jim zlíbí...Existuje řada případů, kdy jsou občané velice nepříznivě postihováni tím, že rozhodčí doložka odkazuje na řízení prováděné rozhodcem, kterého nelze mít za nepodjatého.“ Nejsem si jist, zda poznámku týkající se presumpce podjatosti rozhodců majících údajné vazby na podnikatele, lze brát jako argument. Co ovšem jako soudce vím, že v ustanovení § 8 zákona o rozhodčím řízení se stanoví, že „Ten, kdo má být nebo byl jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen.“ Pokud by nastala situace, že by se rozhodce této funkce nevzdal, ač by zde byly pochybnosti o jeho nepodjatosti, zákon o rozhodčím řízení umožňuje stranám dohodnout se o postupu při jeho vyloučení (což ovšem v praxi pro vzniklou kolizi mezi stranami je zpravidla nemožné), anebo dává kterékoliv straně možnost podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud. Pokud jde o obchodní společnosti s názvy typů rozhodčích společností atd., je nepochybné, že tyto subjekty využívají současného znění zákona o rozhodčím řízení, kdy např. umožňují rozhodcům ad hoc prostory pro rozhodčí jednání ad hoc, vedou seznamy rozhodců ad hoc, Prostě, jak popisuji v textu příspěvku, zajišťují těmto rozhodcům po technické a organizační stránce příslušný servis. Jsem ovšem vzdálen toho negativně hodnotit či presumovat činnost podobných subjektů an bloc; o jinou situaci jistěže půjde v konkrétní věci, pakliže soud na podkladě provedeného dokazování dospěje k závěrům, jež by vypovídaly o protiprávním jednáním, o obcházení zákona, o činnosti určité právnické osoby, která fakticky funguje jako rozhodčí soud, ač zákon o rozhodčím řízení takovou činnost umožňuje toliko stálým rozhodčím soudům, které jsou zřízeny pouze na základě zákona (srov. § 13 zákona o rozhodčím řízení).

      ²⁾ Při jednání kolegia, v rámci diskuse k předmětným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, byl také uplatněn argument pro závěr, že rozhodce by měl být určen (jmenován) na základě dohody stran a že pokud je v rozhodčí doložce sjednáno, že rozhodce bude určen pouze jednou stranou, jde v zásadě o ujednání, které též neodpovídá § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení stanoví, že: „Tento zákon upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů.“ Podle mého názoru ovšem zákon v tomto ustanovení pouze a jen připomíná nezbytnost, že o majetkových sporech mohou rozhodovat toliko nezávislí a nestranní rozhodci, a že pokud tomu tak není, pak zákon v dalších ustanoveních upravujících institut vyloučení rozhodce stanoví postup a řeší konkrétní důsledky, pakliže by nastala situace, že by byla v pozici rozhodce osoba, která by tyto základní podmínky pro výkon funkce nesplňovala. Není přece v dnešních podmínkách, s promítnutím ústavně právních souvislostí a ve vazbě na princip smluvní autonomie, dost dobře argumentačně udržitelné zastávat názor, že je nepřípustné řešení, pokud se strany dohodnout i na proceduře určení rozhodce, a to třeba i tak, že konkrétní způsob určení bude ponechán jedné straně. Takové ujednání totiž podle mého názoru v žádném případě není v kolizi s § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení jen z toho důvodu, že konkrétní stranou bude určen, resp. jmenován rozhodce ad hoc. Z tohoto – smluvní stranou takto zrealizovaného aktu – přece nelze dovozovat či presumovat, že půjde o rozhodce nikoliv nezávislého a nestranného; došlo-li by přesto k situaci, že by zde byla relevantní vazba rozhodce k takové straně, pak podobné excesy jsou řešitelné právě prostřednictvím institutu vyloučení rozhodce. Snad závěrem této dílčí poznámky nemohu se ubránit ještě jednomu náhledu. Je třeba si uvědomit, co bylo smyslem a účelem rozhodčího řízení. Byla to snaha či legislativní pokus o částečné odbřemenění soudů při řešení určitých majetkových sporů. Pokud zde začal převládat zájem státu nad zpřísněním pravidel v dané materii, nad ingerencí v podobě vedení jakéhosi celostátního seznamu rozhodců, do nějž mohou být zapsány pouze osoby splňující určité podmínky, též třeba podmínku odborné zkoušky atd., opouští se tím pozvolna to, co bylo původním stimulem k přijetí zákona o rozhodčím řízení, který v nynější úpravě přemíře umožňuje stranám realizovat smluvním volnost v rámci kogentně nastavených obrysů rozhodčího řízení a taxativního výčtu soudní ingerence do této materie. Ponechávám zde stranou spotřebitelskou materii, kdy byl připraven návrh zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon o rozhodčím řízení, v němž se navrhuje, aby zákon o rozhodčím řízení nebylo možno užít k řešení sporů vzniklých ze smluv o spotřebitelských úvěrů a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření podle zvláštních zákonů. Není jistě ovšem bez zajímavosti, že Vláda České republiky ve svém stanovisku k tomuto návrhu mj. namítá, že „Pokud jde o odůvodnění návrhu na vyloučení smluv o spotřebitelských úvěrech a u smluv o úvěru ze stavebních spoření z režimu mimosoudních řešení sporů, není zcela přesvědčivé. Důvodová zpráva úplně postrádá vyhodnocení důsledků omezení mimosoudního řešení sporů na pracovní zatížení soudů. Také zcela opomíjí skutečnost, že náš právní řád chrání spotřebitele před zneužíváním rozhodčích doložek tím, že podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku je doložka, která je jednoznačně v neprospěch spotřebitele, neplatná.“