K problematice zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z. a § 38 odst. 2 z. ř. s.

      Příští středu (9. 12. 2015) bude Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu rozhodovat mimo jiné o stanovisku k výkladu § 55 odst. 1 a § 38 odst. 2 z. ř. s.  Podnět k zaujetí stanoviska učinil nejvyšší státní zástupce, který získal při výkonu  působnosti státního zastupitelství na úseku vstupu do řízení o svéprávnosti poznatky o nejednotné interpretaci tohoto institutu. Nejvyšší státní zástupce poukázal na nejednotnou praxi soudů, kdy některé z nich ke zhlédnutí využívají vyšších soudních úředníků, zatímco u jiných tento úkon provádějí soudci. 

       Nejvyšší soud vypracoval dvě varianty návrhu stanoviska v předmětné věci s tím, že bude nyní na OOK NS, kterou variantu stanoviska schválí.

     Relevantní ustanovení, která souvisejí (mohou souviset) s předmětným institutem, jsou následujícího znění:

     Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečností. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

     Podle § 38 odst. 2 věty první z. ř. s.  od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne.

      Podle § 1 odst. 2 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.

     Podle § 38a věta první o. s. ř. zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět úkony vyšší soudní úředníci.

      Podle § 4 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, vyšší soudní úředník vykonává úkony soudu v rámci soudního oddělení, do kterého byl zařazen, na základě rozvrhu práce.

     Podle § 11 písm. c) bod 4 zákona č. 121/2008 Sb., vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou

rozhodování ve věci samé formou usnesení v řízeních podle občanského soudního řádu, soudního řádu správního a zákona upravujícího zvláštní řízení soudní mimo rozhodování v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a v opatrovnických věcech osob omezených ve svéprávnosti nebo osob, o jejichž svéprávnosti je vedeno řízení, osob, o kterých není známo, kde pobývají, neznámých osob a dále osob, jejichž zdravotní stav jim působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv, v nichž nebylo nařízeno jednání,

       Varianta A stanoviska zaujímá právní názor, že:

      „Zhlédnutí posuzovaného podle § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a podle § 55 odst. 1 o. z. v řízení o jeho svéprávnosti, provede soudce, který v tomto řízení rozhoduje." 

    Je postavena (kromě citace předmětné partie komentáře nového civilního kodexu vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer v roce 2014) na subtilní argumentaci obsažené v pouhém jednom odstavci tohoto znění:

      „Pokud se vyjde z možností, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník (asistent soudce), pak nelze přehlédnout, že dojem, který si takto vyšší soudní úřední (resp. asistent soudce) vytvoří (a byť jej zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví) nemůže nepochybně vést k vytvoření bezprostředního dojmu soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. přitom zcela jasně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V této souvislosti není možné ani pominout okolnost, že aktuální právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudce (soudce) s posuzovaným. Je proto třeba vycházet z toho, že jestliže je v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. obsažena instrukce, že soud posuzovaného vždy zhlédne, pak je tím míněno, že tak učiní vždy příslušný soudce.“

     Domnívám se, že z platné právní úpravy nelze dovodit, že při rozhodování o omezení svéprávnosti zhlédnout posuzovaného je povinen vždy toliko rozhodující soudce. Chtěl-li by zákonodárce přivodit takový imperativ, musel by poněkud jinak formulovat předmětná ustanovení.

      Právní institut zhlédnutí je institutem procesním, takže je nasnadě, že při (v soudní praxi) zaznamenané rozdílné interpretaci tohoto ustanovení se nabízí srovnání s prováděním důkazů v občanském soudním řízení. V § 122 odst. 2 větě první o. s. ř. se stanoví, že je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz provést za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku.

     Jestliže není zákonem výslovně stanoveno, aby před rozhodnutím o omezení svéprávnosti (pouze) soudce zhlédl posuzovaného, a jestliže procesní právní úprava umožňuje např. provádět důkazy, je-li to účelné, i prostřednictvím dožádaného soudu, pak zde není žádné podkladu kategoricky formulovat, že zhlédnutí posuzovaného v řízení o jeho svéprávnosti je povinen provést (osobně) toliko soudce.

      Naopak je možno zaujmout závěr, že je na uvážení soudce, zda zhlédnutí posuzovaného učiní sám anebo prostřednictvím k tomu oprávněné justiční osoby (vyššího soudního úředníka, asistenta soudce), neboť - zjednodušeně řečeno – jen rozhodující soudce zodpovídá za vydané rozhodnutí a podklady, které jsou nezbytné k vydání takového rozhodnutí, což pochopitelně souvisí i s tím, aby v každém jednotlivém případě rozhodující soudce pečlivě uvážil daný postup týkající se důkazní verifikace, když případně v odvolacím řízení posléze zjištěné defekty v dané oblasti půjdou na vrub správnosti rozhodnutí, respektive zvoleného postupu soudu.

      Uvedený závěr tedy tenduje k variantě B stanoviska, která vystihuje gros podstaty věci v této právní větě:

      „Zhlédnutí posuzovaného podle § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a podle § 55 odst. 1 o. z. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zpravidla soudce, který v tomto řízení rozhoduje; vyloučeno není ani zhlédnutí posuzovaného vyšším soudním úředníkem (asistentem soudce).“

    Bohužel, i tato varianta stanoviska je – krom předmětné citace zmíněného komentáře – založena na jediném argumentačním odstavci, který je tohoto znění:

     „Zásadní otázkou je, jak vyložit požadavek obsažený ve zmiňovaném § 38 odst. 2 z. ř. s., že posuzovaného vždy zhlédne soud. Je nepochybné, že v prvé řadě se soudem míní příslušný soudce, kterému věc byla rozvrhem práce přidělena k projednání a rozhodnutí. Nelze však vyloučit, že zhlédnutí posuzovaného podle okolností provede v souladu s rozvrhem práce případně vyšší soudní úředník, resp. asistent soudce.  Jde o soudní osoby, které jsou zákonem nadány oprávněním provádět (s výlukou zákonem stanovených výjimek) úkony soudu prvního stupně. I v tomto případě tak lze mít za naplněné, pokud aktuální právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu s posuzovaným. Přitom zhlédnutí posuzovaného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z., resp. ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. není možno podřadit pod kategorii úkonů zákonem výslovně svěřených soudci (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb.), které by naznačenou ingerenci vyšších soudních úředníků (asistentů soudců) vylučovalo. Je přitom zřejmé, že pokud dojem, který si vyšší soudní úředník zhlédnutím posuzovaného vytvoří a který nalezne odraz jeho zahrnutím do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví, nebude soudcem, který věc rozhoduje, zhodnocen jako dostatečný, resp. přiléhavý, zhlédnutí posuzovaného po té provede soudce sám.“

      Pravdou by asi bylo, že byla-li by přijata varianta B stanoviska, v soudní praxi by zřejmě nedocházelo ke sporadickým zhlédnutím prostřednictvím vyšších soudních úředníků či asistentů soudců (jak naznačuje citovaná právní věta), což by do jisté míry pak neodpovídalo zaujatému stanovisku a mohlo by následně vyvolávat otázky, zda takový postup není ve své podstatě jakýmsi obcházením stanoviska.

     Proto s ohledem na dosavadní poznatky ze soudní praxe a aktuálně soustředěná (velmi informačně cenná) vyjádření (především) soudců k dané materii, resp. k oběma variantám stanoviska, by asi bylo vhodnější právní větu varianty B stanoviska upravit kupř. následovně:

     „Zhlédnutí posuzovaného podle § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a podle § 55 odst. 1 o. z. v řízení o jeho svéprávnosti, může být provedeno i vyšším soudním úředníkem (asistentem soudce).

    V této (či možná jinak formulované a tedy lépe vystihující právní podstatu daného problému) právní větě je pak implicite obsaženo (presumované pečlivé) uvážení rozhodující soudce, zda s ohledem na okolnosti daného případu, především (jistěže) s ohledem na osobnost posuzovaného člověka je možné takové zhlédnutí učinit prostřednictvím vyššího soudního úředníka či asistenta soudce anebo v daném případě výhradně soudcem. Koneckonců jakékoliv pochybnosti soudce ve stadiu po realizaci takového soudního úkonu (ať již z hlediska pochybností o zaznamenaném průběhu, případném popisu stavu posuzovaného člověka atd.) mohou vést k rozhodnutí soudce, že je zapotřebí opětovného zhlédnutí posuzovaného, ať již (nyní) přímo soudcem samotným anebo (stále ještě) prostřednictvím příslušné justiční osoby, jíž soudce zavázal pro tento úkon příslušnými pokyny.