K rozhodování o dovolání směřujícímu proti nesrozumitelnému rozhodnutí odvolacího soudu

     Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je naplněn i tehdy, jestliže nelze – vzhledem k nesrozumitelnosti části odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu – vůbec posoudit relevanci soudem řešené určité procesní otázky, jež podle dovolatele činí napadené rozhodnutí zásadního právního významu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4318/2009

     Z odůvodnění: Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítat že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz).

     Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ je tedy třeba vycházet z (odůvodnění písemného vyhotovení) rozhodnutí odvolacího soudu obsahujícího právní názor, který podle tvrzení dovolatele představuje řešení právní otázky zásadního významu.

     Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného "skutku", což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

     Obdobný závěr se uplatní i při posuzování přípustnosti dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ při tvrzení, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka zásadního (procesně)právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ.

     V tomto konkrétním případě byla odvolacím soudem řešena otázka poučovací povinnosti dovolatele ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jež stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

      Odvolací soud v již cit. inkriminované části odůvodnění svého rozsudku na straně jedné uvádí, že se dovolatel „nedostatku procesního poučení (roz. ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ) ...dovolává za situace, která vyplynula ze změny jeho původní skutkové verze na obranu proti žalobě [z čehož by bylo možno dovodit, že dovolatel tvrdil (nelze zde zjistit kdy a konkrétně jaké) jiné právně významné skutečnosti, než které původně tvrdil v rámci své procesní obrany proti podané žalobě) s tím, že „ani u vědomí si své důkazní povinnosti...neuplatnil současně ani před odvolacím soudem relevantní důkazní návrhy, že sporná darovací smlouva s charakterem soukromé listiny byla dárkyní pořízena za podmínek podle hypotézy § 40 odst. 5 věta druhá občanského zákoníku [z čehož zase vyplývá, že odvolací soud zaujímá právní názor, že soud k aplikaci § 118a odst. 3 OSŘ nepřistoupí, jestliže si účastník uvědomuje své povinnosti navrhnout důkazy, ale přesto tak neučiní (v takovém případě by se jednalo – vzhledem k tomu, že uvedená poučovací povinnost je vybudována na objektivním principu – o zjevně nesprávný právní názor). Současně pak ale (jako protimluv – k tomu srov. závěrečný návrh advokáta dovolatele při jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 5. února 2007 – viz protokol o jednání z téhož dne na č.l. 103-104) zase uzavírá, že „žalovaný nikdy ve sporu netvrdil, že by dárkyně nemohla číst a psát [což představuje zase zcela jednoznačný závěr, že dovolatel žádné tvrzení, že zůstavitelka předmětnou smlouvu uzavřela v souladu s § 40 odst. 5 větou druhou ObčZ (stanovící, že úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí a je schopný vlastnoručně listinu podepsat) neučinil a proto jej ani nebylo zapotřebí postupem podle § 118a odst. 3 OSŘ poučovat].

     Nejvyšší soud tak vzhledem k (obsahové) nesrozumitelnosti uvedeného textu části odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nemohl vůbec posoudit relevanci odvolacím soudem řešené (procesní) otázky poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ a nezbylo mu, než uzavřít, že v daném případě byl dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ naplněn.

    Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné pro stejný důvod přistupovat také ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně (i s přihlédnutím k tomu, že dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že zůstavitelka byla nevidomá a že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro darování předmětného majetku).

     Dovolací soud připomíná, že důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 OSŘ. Podle ustanovení § 118a OSŘ se postupuje též v odvolacím řízení, při zachování požadavků vyplývajících z principu neúplné apelace (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009).