K rozhodování o nákladech řízení po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. rozhodnutím Ústavního soudu ČR

     Na včerejším jednání Občanskoprávního a obchodního kolegia ("Kolegium") Nejvyššího soudu bylo také diskutováno o právním stavu, který nastal v důsledku vydaného rozhodnutí Ústavním soudem ČR ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala 7. května 2013, kdy byl byl uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52) ke zrušení (tzv. přísudkové) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

      Z diskuze vyplynulo, že členové Kolegia většinově zastávají právní názor, že s účinností od 7. května 2013 je třeba při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. a že je nesprávný právní názor, podle kterého tuto vyhlášku s ohledem na § 151 odst. 2 o. s. ř. aplikovat nelze, neboť v tomto ustanovení občanský soudní řád odkazuje na zrušenou vyhlášku, přičemž podle věty první za středníkem cit. par. vyhlášku č. 177/1996 Sb. lze použít jen v případě rozhodování o separovaných nákladech, nákladech ustanoveného advokáta či odůvodňují-li to okolnosti (konkrétního) případu.

     V kolegiu také zaznělo, že za právního stavu, kdy vyhláška č. 484/2000 Sb. stanovící paušální sazby odměn advokátů nebo notářů při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudní řízení, byla Ústavním soudem zrušena, je nezbytné s účinností od 7. 5. 2013 při rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., neboť její použití ve smyslu § 151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř. odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze  považovat to, že shora cit. tzv. přísudková vyhláška byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle § 137 odst. 2 o. s. ř.  druhem nákladu řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejch oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.

    Přitom i při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., resp. při rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení jsou soudy povinny vždy zohlednit a do rozhodnutí (právě ve vazbě na zjištěné okolnosti případu) promítnout otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění nároku, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn advokátů nebo notářů  byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) právě nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.