K soudnímu nahrazení projevu vůle

(Několik poznámek k rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 530/2009)

      Senát č. 21 Cdo Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vydal dne 24. března 2010 pod sp. zn. 21 Cdo 530/2009 rozsudek¹⁾ , jímž rozhodl o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je »rozhodnutím státního orgánu«, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení citovaného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší soud judikovaný právní závěr podepírá následující argumentací:

1.      Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/19990 Sb.) podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.).

2.      Výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1993).

3.      Rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., je titulem, který navrací vlastnictví oprávněné osobě, a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 1999).

    K uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu si touto cestou dovoluji připojit několik svých poznámek či spíše připomenutí již vyslovených právních názorů.

      Především je třeba zdůraznit, že dosavadní soudní praxe vylučovala přípustnost žaloby podle § 244 a násl. o.s.ř. ve věcech vkladu práva k nemovitostem  a proto dovolací soud podaná dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů, jimiž byla potvrzována usnesení soudů prvního stupně o odmítnutí žalob o zamítnutí návrhů na povolení vkladů věcných práv do katastru nemovitostí, zamítal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2006, sp. zn. 30 Cdo 1720/2005, in www.nsoud.cz). 

      Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Nutno si proto položit otázku, zda rozsudek, kterým došlo k nahrazení projevu vůle za žalovaného s uzavřením ať již restituční dohody či převodní smlouvy, představuje tzv. záznamovou listinu či nikoliv. Domnívám se, že v tomto případě se o tzv. záznamovou listinu nejedná. Ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř. stanoví, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. V soudní praxi jsou vesměs rozsudečné výroky formulovány např. tak, že „žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem kupní smlouvu tohoto znění...“ (nebo) „... je povinen uzavřít kupní smlouvu, která je přílohou tohoto rozsudku...“. Nejen s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 29. října 2001, sp. zn. I. ÚS 702/2000 (in ASPI), v němž byl zaujat právní názor, že fikce nahrazení podpisu druhé smluvní strany na restituční dohodě není dána, jestliže povinné osobě byla rozsudkem soudu (jen) uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, ale i vzhledem k dikci § 161 odst. 3 o.s.ř. je možno předmětný žalobní petit a tedy i v případě jeho převzetí rozsudečný výrok formulovat i tak, že „soud prohlašuje za žalovaného projev vůle spočívající v přijetí žalobcem učiněného návrhu....smlouvy....dohody, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku.“ Nelze ovšem opomenout, že žalobní tvrzení ústící ve formulaci žalobního petitu, aby soud za žalovaného prohlásil projev vůle spočívající v uzavření smlouvy (z logiky věci) přeznamenává, že žalobce vůči žalovanému hmotněprávní úkon, jenž má představovat návrh na uzavření věcné smlouvy, již učinil anebo tak činí v podané žalobě. Nutno mít také na paměti, že předmětem řízení je zde nahrazení projevu vůle pouze za žalovaného, nikoliv též za žalobce, poněvadž ten s uzavřením (restituční) dohody či převodní smlouvy problém nemá a naopak se uvedeného v občanském soudním řízení domáhá po žalovaném, který (z různých důvodů) takovou součinnost žalobci dosud odmítal, resp. nadále odmítá vytvořit. Kromě toho obsah žalobního petitu či posléze rozsudečného výroku bude mj. záviset také na tom, zda text např. kupní smlouvy (dohody) bude tvořit součást výroku rozsudku, a v takovém případě bude vlastně představovat (poté, co po nabytí právní moci rozsudku dojde k prohlášení projevu vůle za žalovaného) návrh žalovaného na uzavření kupní smlouvy, nikoliv již uzavřenou kupní smlouvu, anebo zda k rozsudku (každému jeho stejnopisu) bude připojen již žalobcem podepsaný návrh kupní smlouvy, takže po nabytí právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle za žalovaného, bude založen právní vztah, kdy dojde k perfekci (uzavření) kupní smlouvy za splnění § 43c odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno, uvedeným rozsudkem je vytvořen právní stav, jaký je založen uzavřením převodní smlouvy, tj. závazkový právní vztah, který je esenciální podmínkou pro dosažení věcně právních účinků, jež ve smyslu § 133 odst. 2 jsou dovršeny teprve vkladem (v tomto případě) vlastnického práva do katastru nemovitostí. „Protože žádný zvláštní zákon nestanoví, že by v případech, kdy projev vůle smluvní strany je nahrazen rozhodnutím soudu, vznikalo vlastnictví k nemovitostem jinak, provedení pouhého záznamu namísto vkladu by znamenalo, že ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nedošlo. Záznam by nejvýše založil dobrou víru zapsaného vlastníka o tom, že je vlastníkem skutečným, a tedy možnost vydržet vlastnické právo nepřetržitou desetiletou držbou nemovitostí v dobré víře.“ (Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. 2. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 257).

     Z vyložených důvodů lze tedy sumarizovat, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí (anebo o restituční dohodu), nemá nahrazení projevu vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k nabytí vlastnictví k nemovitostem je zapotřebí vkladu práva do katastru. Takový právní závěr Nejvyšší soud ostatně zaujal již ve svých rozsudcích ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005 či ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 (in www.nsoud.cz), a domnívám se, že na těchto závěrech není důvodu ani v současné době cokoli měnit. Také se domnívám, že nelze na podkladě analogického náhledu na rozsudky, jež ukládají v rámci restitučního řízení povinným osobám vydat dotčené nemovitosti, anebo s přihlédnutím k tomu, že o prohlášení projevu vůle za žalovaného bylo rozhodnuto soudem (státním orgánem), kategoricky dovozovat, že pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle za žalovaného s uzavřením převodní smlouvy, představuje ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. tzv. záznamovou listinu deklarující již nastalý vlastnický vztah k předmětným nemovitostem. Ponechávám zcela stranou v praxi jistěže pro dotčené účastníky tu nejpodstatnější záležitost, a to reakci příslušného katastrálního úřadu, pokud by dospěl k závěru, že jemu předložený pravomocný rozsudek podle § 161 odst. 3 o.s.ř. nepředstavuje tzv. záznamovou. A na případnou otázku, zda lze nějakým právním nástrojem „přinutit“ katastrální úřad, aby podle shora uvedeného rozsudku provedl žádaný zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu, pokud ten bude mít za to, že podle předloženého rozsudku záznam provést nelze, snad není třeba odpovídat.

(pro časopis Právní rozhledy)