Simulovaný právní úkon. K tvrzení o neplatnosti simulovaného právního úkonu

     Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.

     Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého  důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon.

      Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná "na oko", aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu (rozsudek Nejvyššího souduˇze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003). 

     Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008