K výkladu právních úkonů (jednání) v soukromoprávní oblasti

20.10.2016 00:01

Z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále již „o. z.“) vyplývá, že není-li v dalších přechodných ustanoveních stanoveno jinak, řídí se závazkové právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Současně však označené ustanovení stanoví, že uvedený právní režim nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

     V souvislosti s výše uvedeným tedy soudy musejí např. i v souvislosti s posuzováním právní otázky (ne)platnosti převodních smluv uzavřených před účinností nového občanského zákoníku reflektovat judikatorní závěry (především) Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se vztahují k problematice výkladu (intepretace) učiněných právních úkonů. Poněvadž uvedená problematika je stále (a ještě po dlouhou dobu) bude v poměrech před účinností nového občanského zákoníku uzavřených (nejen) převodních smluv aktuální, přičemž část z této judikatury bude využitelná i v poměrech nového civilní úpravy, je vhodné si připomenout základní vhledy do této právní materie.

    Z pohledu soudního (ať již odvolacího či dovolacího) přezkumu je předně zapotřebí si uvědomit, že esenciálním podkladem k tomu, aby příslušný soud se mohl na základě podané odvolání či dovolání (budou-li k tomu splněny procesní podmínky) zabývat správností vydaného rozhodnutí, je, že soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.) skutkový základ, z nějž při rozhodování vycházel, a pochopitelně též zprostředkuje na něj navazující právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho skutkového základu. Nezřídka se totiž stává, že soud učiní kupř. výklad převodní smlouvy uzavřené mezi předmětnými účastníky, bez toho aniž by v odůvodnění svého rozsudku vyložil a se svou uplatněnou právní argumentací konfrontoval právně rozhodná skutková tvrzení. Přitom právě vyložení onoho skutkového základu (tedy co konkrétně z předmětné smlouvy, která byla podrobena dokazování, bylo soudem zjištěno), pro nějž nakonec soud přistoupil k právně kvalifikačnímu závěru (např. o absolutní neplatnosti smlouvy coby právního úkonu) je nejen nezbytným elementem pro možný (odvolací či dovolací) přezkum, ale především pro pochopení závěru soudu o tom, které právně významné skutkové okolnosti vedly soud k užití příslušného hmotněprávního pravidla chování a tedy k závěru o (ne)platnosti posuzovaného právního úkonu (smlouvy). Pokud takové nosné prvky v rozhodnutí chybí, není možné tuto absenci nahrazovat v přezkumném řízení.  

       Pokud jde o problematiku výkladu právních úkonů (smluv, především – jak je čerpáno z rozhodovací praxe našeho dovolacího senátu 30 Cdo), je třeba připomenout tyto základní výkladové mechanismy, jimiž by se soudy nižších stupňů měly při posuzování (převodních) smluv uzavřených před účinností nového občanského zákoníku měly řídit:

      * Základní výkladový mechanismus je obsažen v § 35 odst. 2 obč. zák., který stanoví, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

      * O obsahu právního úkonu mohou (a v právní praxi také v tomto směru velmi často nastávají) pochybnosti, a pro takový případ ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, který měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák.

      * Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím upravené. Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu vůle její srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v případě danosti určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval srozumitelně. Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost anebo pro jinou příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle, nevyplývá z něj jeho obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává anebo kupuje, který z účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se kupuje atd. V případě nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její odstranění výkladem (§ 35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, pokud se jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu tedy musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení § 37 odst. 1 spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 161 a násl.).

          * Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku fungování právního státu.

          * Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

      * Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.

       * Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

      * Při výkladu právních norem nebo právních úkonů platí předpoklad, podle něhož zákonodárce a ten kdo uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát právní normě a právním úkonům absurdní nebo nerozumné důsledky. Porušení ústavně zaručených základních práv se potom orgán veřejné moci dopustí i tehdy pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které takovýmto projevem zamýšlely ve své sféře vyvolat.

       * Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy je relevantní též následné chování účastníků právního úkonu. 

      * K tomu, aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve příslušné normy chování, jak jsou upraveny v příslušném právním předpisu, vyložit (interpretovat). Tento výklad předchází fázi – zjednodušeně vyjádřeno -  kdy soud v konkrétní věci, na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování, aplikuje příslušnou právní normu. Posouzení otázky platnosti právního úkonu znamená, že obsah daného právního úkonu je podroben rozboru, zda vyjádřený projev odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny občanským zákoníkem. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí proto, že účastníkům např. smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.  Přitom jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. 

     * Z judikatury Ústavního soudu mj. vyplývá, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, který představuje jakési prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad atd.). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku. Ústavní soud také apeluje, aby se obecné soudy vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci, že jim uložená povinnost nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale také povinnost zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.  

     * Soudy musejí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jaké jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

     * Např. v případě posuzování určitosti vymezení předmětu převodní smlouvy dovolací soud konstantně zaujímá právní názor, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě.

      * Ve vztahu k vymezení předmětu koupě movitých věcí (označených „úhrnem“) Nejvyšší soud zaujímá právní názor, že ke vzniku kupní smlouvy podle § 588 obč. zák. je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Předmětem kupní smlouvy pak mohou být věci určení individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně („jak stojí a leží“, tj. bez určení druhu a jakosti). Dostatečné určení předmětu kupní smlouvy, jako podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák., pak v případě prodeje věcí úhrnem nelze ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří, nýbrž je nutno vztahovat k vymezení tohoto „úhrnu“ za použití údajů určujících např. místo, kde se věci k datu uzavření smlouvy (popř. k datu určeném smlouvou) nacházejí, jejich druhové vymezení (bez současného určení množství) apod. Úhrnné vymezení předmětu koupě předpokládá absenci určení věcí individuálně (podle konkrétních nezaměnitelných znaků), druhově (podle množství, míry, váhy, jakosti) či hromadně (jako objektivně vytvořený hospodářský celek nesoucí společné označení, náležející téže osobě a obecně označovaný za jeden celek); předmět je vymezen za použití jiných údajů, nejčastěji specifikací místa, kde se věci nalézají (např. vybavení provozovny, skladu, bytu apod.). Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2014, mimo jiné formuloval právní názor, že „souhrnné (úhrnné) vymezení věcí či práv v právním úkonu při současném určení mezí (rozsahu) souhrnu se v právní úpravě (např. § 501 obč. zák., § 477 obch. zák.) prosazuje jako souladné  s požadavkem určitosti právního úkonu.“

     * Při výkladu právních úkonů a posuzování jejich případné neplatnosti, je zapotřebí reflektovat i § 41 obč. zák. stanovící, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

      * V případě, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu, právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 188).

     * Je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů, je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba zjistit. Znamená to tedy, že je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek

     * Závěrem je pak třeba k předmětné materii zdůraznit, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

31.03.2017 10:26

K naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti (nájemní) smlouvy

§ 80 o. s. ř.        Nejvyšší soud se neztotožňuje (jako s obecně uplatnitelným, resp. kategorickým) s právním názorem o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti nájemní smlouvy již z toho důvodu, že požadovaná deklarace neplatnosti...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy