K vyloučení soudce, který vykonával v občanském sdružení arbitrážní činnost. K mimoprofesní činnosti soudce (nejen) z pohledu právního institutu vyloučení soudce.

26.11.2014 21:44

1. Soudce, který spolurozhodoval v (odvolacím) orgánu Českomoravského fotbalového svazu (nyní Fotbalové asociace České republiky) v záležitosti příslušného fotbalového klubu, jenž se později stal účastníkem občanského soudního řízení ve věci týkající se jeho fotbalové činnosti, o níž by podle rozvrhu práce soudu měl uvedený soudce rozhodovat, je dle § 14 odst. 1 OSŘ pro poměr k věci vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci.

 

2. Důvod zakládající pochybnosti o nepodjatosti soudce bude zpravidla naplněn i tehdy, má-li soudce (spolu)rozhodovat ve věci, která z pohledu posuzování té které relevantní (byť i v soudním sporu předběžné) otázky souvisí s jeho mimoprofesní činností, v rámci které se takový soudce (spolu)účastnil nebo (opakovaně) spoluúčastní při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob s odkazem např. na přijaté interní předpisy (ne)podnikatelským subjektem, anebo při které zaujímá rozhodnutí (byť i „manažerského typu“) týkající se vnitřní či vnější sféry činnosti takového právního subjektu, jeho členů nebo třetích osob ve vztahu k tomuto subjektu.

   

3. Soudce by neměl v rámci svých mimoprofesních aktivit vykonávat takové funkce v orgánech nepodnikatelských právnických osob, při jejichž činnosti lze očekávat, že bude jakýmkoliv participovat při řešení právních sporů nebo jakýmkoliv způsobem se podílet na poskytování právních rad anebo na tvorbě rozhodnutí těchto právnických osob, jejich arbitrážních či jiných orgánů; uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na činnost soudce v poradních orgánech různých subjektů.

 

    4. Je věcí soudců samotných (jejich střízlivého rozumu, uvážlivosti a etického cítění), aby se nijak nezapojovali do mimoprofesních činností (tím spíše předpokládajících jakékoliv rozhodování týkajícího se práv a povinnosti jiných subjektů), jež mohou při výkonu jejich soudcovské funkce zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve skutkově obdobných sporech, k jejichž projednávání a rozhodnutí jsou rozvrhem práce příslušného soudu povoláni, ale také i státu, zda, a pokud ano, pak jakým účinným způsobem bude monitorovat dodržování uvedených pravidel a případně při zjištění nedostatků jaká konkrétní opatření učiní ke zjednání nápravy.

 

Usnesení NS z 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Nd 313/2014

 

Z odůvodnění: 

V záhlaví označené věci žalovaný 2) vznesl podáním (doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 17. března 2014) námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, a současně navrhl, aby z důvodu vhodnosti byla uvedená věc přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.

K námitce podjatosti žalovaný 2) uvedl, že v řízení o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 47/2006, podali žalobci odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 4 Co 105/2013-518, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 2 Cm 47/2006-481, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom uložil soudu prvního stupně, aby předložil spis k rozhodnutí o vznesené námitce věcné nepříslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Soud prvního stupně tak učinil a řízení o vznesené námitce věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze je vedeno u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013. O této námitce by měl podle rozvrhu práce uvedeného soudu rozhodovat senát, jehož členem je mj. soudce JUDr. K. P., který je bývalý člen odvolací a revizní komise (dříve Českomoravského fotbalového svazu – dále též „ORK ČMFS“, nyní) Fotbalové asociace České republiky (dále též „ORK FA ČR“ nebo „komise“; v případě Fotbalové asociace České republiky dále již „FA ČR“). Tato komise přitom opakovaně rozhodovala o právech a povinnostech účastníků řízení, zejména pak o pokutách a disciplinárních trestech pro žalovaného 2). Jedná se zejména o rozhodnutí této komise z období června až září roku 2010.

Žalovaný 2) vznesenou námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze dále odůvodnil tím, že předsedou Legislativní rady FA ČR (dále již „LR FA ČR“) je JUDr. S. B., který je místopředsedou Vrchního soudu v Praze pro úsek obchodního soudnictví, jenž je pověřen úkony při výkonu státní správy obchodního úseku Vrchního soudu v Praze; tedy organizuje a řídí činnost tohoto úseku, plní úkoly stanovené předsedou Vrchního soudu v Praze a zastupuje předsedu Vrchního soudu v Praze. Do úseku řízení jmenovaným spravovaných činností patří také i senáty 3 Cmo a 4 Co, které již ve věci žalovaného 2) v minulosti rozhodovaly a „jejichž rozhodnutí byla vždy pro žalovaného 2) nepříznivá, byť jinými soudy hodnocená jako naprosto se vymykající ustáleným judikatorním závěrům a soudní praxi...Aniž by žalovaný 2) chtěl zpochybňovat objektivnost, nestrannost a nezávislost rozhodnutí Vrchního soudu v uvedených senátech, je třeba zdůraznit, že s ohledem ke všem okolnostem zde existuje důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze v těchto věcech, stejně jako ve věci projednání námitky žalobce 2).“ Žalovaný 2) také uvedl, že členem disciplinární komise FA ČR je dosud i JUDr. L. K., který je soudcem trestního úseku Vrchního soudu v Praze, mimo jiné je pověřen vedením senátu rozhodujícího „podle zákona o BIS a zákona o VOZ.“ Manželkou právního zástupce žalobce a) JUDr. P. F., Ph.D. je JUDr. J. F., členka LR FA ČR a kolegyně JUDr. S. B. v této radě. Činným v rámci FA ČR byl v minulosti a je zřejmě dodnes i dosavadní asistent místopředsedy Vrchního soudu v Praze a vedoucí zahraničního oddělení Vrchního soudu v Praze JUDr. J. K., Ph.D. Kromě toho v předmětném řízení o žalobě pro zmatečnost je vedlejším účastníkem FA ČR na straně žalobce a) Fotbalová asociace České republiky, spolek, „přičemž několik soudců a jeden z vedoucích funkcionářů Vrchního soudu v Praze jsou či byli ve významných funkcích právě ve FA ČR.“

Podle žalovaného 2) z uvedeného je zřejmé, že před Vrchním soudem v Praze jsou opakovaně projednávány vzájemné spory členů FA ČR, ale i spory členů FA ČR s FA ČR, a že některé účastníky řízení zastupují právní zástupci personálně i osobně spojení s funkcionáři FA ČR, kteří pracují ve stejných orgánech FA ČR jako soudci Vrchního soudu v Praze a podobně. Účast soudců v orgánech občanských sdružení (poznámka Nejvyššího soudu: nyní spolcích) a konkrétně i účast shora jmenovaných soudců v orgánech FA ČR byla již předmětem stížností projednávaných na Ministerstvu spravedlnosti České republiky, přičemž toto ministerstvo v písemném stanovisku k účasti soudců v nepodnikatelských právnických osobách a k postavení soudců v orgánech těchto právnických osob uvedlo mimo jiné s odkazem na § 80 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (podle něhož soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce), že: „V rozporu s citovaným ustanovením zákona o soudech a soudcích je tak např. působení v různých disciplinárních, arbitrážních, revizních nebo odvolacích orgánech nepodnikatelských právnických osob.“ Podobné stanovisko zaujala i Soudcovská unie, podle které „Je v rozporu s etikou soudce být členem takového orgánu zájmové organizace, který rozhoduje o právech a povinnostech členů této zájmové organizace, přičemž dopady rozhodnutí tohoto orgánu mohou přesáhnout rámec zájmové organizace a mohou mít vliv na společenské představení člena organizace i v jeho osobním životě, případně se takové rozhodování svou povahou a účelem blíží rozhodování soudu.“

Z těchto důvodů žalovaný 2) dovozuje relevanci jím vznesené námitky podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, jakož i návrhu na delegaci vhodnou s tím, aby předmětnou věc projednal a rozhodl o ní Vrchní soud v Olomouci.

Vrchní soud v Praze předložil Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) tuto námitku podjatosti s návrhem na delegaci vhodnou spolu se spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 47/2006, jakož i s písemným vyjádřením výše (ve výroku tohoto usnesení) uvedených soudkyň a soudců (dle rozvrhu práce cit. soudu) rozhodujícího senátu 2 Co, jakož i zastupujících senátů 1 Co a 3 Co.

Všichni uvedení soudci působící v těchto senátech, včetně soudce JUDr. M. B. coby člena rozhodujícího senátu 2 Co Vrchního soudu v Praze, který byl ovšem dne 30. září 2014 prezidentem České republiky jmenován předsedou Krajského soudu v Brně a proto Nejvyšší soud o námitce podjatosti vůči tomuto soudci nerozhodoval, se shodně vyjádřili, že (ve stručnosti shrnuto z jejich jednotlivých vyjádření) nemají žádný poměr k projednávané věci, účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, přičemž jim nejsou známy žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo důvodné pochybovat o jejich nepodjatosti v této věci.

Vzhledem k tomu, že žalovaný 2) k písemně vznesené námitce podjatosti a návrhu na delegaci vhodnou připojil (z internetu pořízenou) kopii mj. rozhodnutí ORK FA ČR ze dne 6. září 2010, č. j. 15/10, kde je v záhlaví tohoto rozhodnutí jako člen komise uveden JUDr. K. P., vyzval Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. K. P., aby se vyjádřil k tvrzení žalovaného 2) ohledně jeho údajného výkonu funkce člena ORK FA ČR (tj. zda tuto funkci, a pokud ano, pak od kterého data a zda stále vykonává či po jaké období vykonával, a zda v uvedeném orgánu rozhodoval v záležitosti týkající se některého z účastníků v této věci), a aby se vyjádřil k označenému rozhodnutí ORF FA ČR, resp. uvedl, zda v takové věci skutečně rozhodoval a příp. k uvedenému sdělil další skutečnosti z hlediska uplatněné námitky podjatosti soudce ve vazbě na v podání tvrzené jeho angažmá v uvedeném orgánu ve vztahu k této věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.

Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. K. P. se k uvedené výzvě Nejvyššího soudu dne 30. května 2014 písemně vyjádřil (ve stručnosti shrnuto) tak, že se nedomnívá, že by byl ve věci podjatý, přičemž stran příp. rozhodování v ORK ČMFS dne 6. října 2010 odkázal na spis ČMFS

Nejvyšší soud poté požádal FA ČR o zaslání stejnopisu shora již označeného rozhodnutí ORK ČMFS s výzvou, aby se FA ČR vyjádřila, zda v uvedené věci odvolacího orgánu tehdejšího ČMFS jako člen ORK ČMFS spolurozhodoval JUDr. K. P.

FA ČR v odpovědi ze dne 19. září 2014 zaslané v elektronické podobě Nejvyššímu soudu sdělila, že v příloze zasílá stejnopisy rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2014 ve věci sp. zn. 15/10, a současně sděluje, že z úvodního odstavce rozhodnutí vyplývá, že JUDr. K. P. v předmětné věci jako člen ORK ČMFS spolurozhodoval.

Nejvyšší soud z rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2010, č. j. 15/10, zjistil, že uvedeného dne tato komise rozhodovala ve složení JUDr. K. P., Mgr. O. L., JUDr. B. H. a JUDr. J. N., ve věci odvolání „FK Bohemians Praha a. s., IČ: 27244903, se sídlem Praha 9, Letňany, Lovosická 559...proti rozhodnutí DK ČMFS č. j. 37/2010 (15/2010) ze dne 15. 4. 2010, kterým byl potrestán odebráním dvaceti soutěžních bodů, peněžitou pokutou ve výši 6.000.000,- Kč a byla mu uložena povinnost uhradit škodu vzniklou ČMFS ve výši 1.650.000,- Kč, škodu vzniklou klubu Bohemians 1905, a. s. ve výši 777.503,- Kč, a dále případně další vzniklou a řádně uplatněnou škodu v souvislosti se shora uvedeným skutkem...“

Komise v této věci rozhodla takto:

„Rozhodnutí DK ČMF se mění a to tak, že ORK snižuje trest odebrání dvaceti soutěžních bodů družstvu FK Bohemians Praha a. s. na 15 bodů.

Dále ORK ruší trest pro FK Bohemians Praha a. s. uhradit škodu ČMFS, která zatím s určitostí nevznikla, nicméně pokud v budoucnu tato škoda bude vyčíslena, lze náhradu škody vymáhat v souladu s pravidly spolku a dle právních předpisů. Stejně tak nemusí FK Bohemians Praha a. s. hradit škody vůči Bohemians 1905 a. s. z důvodu její nedostatečné specifikace.

ORK ČMFK dále zamítla odvolání v té části, která se týká zaplacení pokuty 6.000.000,- Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8 písm. g) Disciplinárního řádu.

Odvolací poplatek se vrací odvolateli.“

Z dalšího, FA ČR předloženého, rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2010, (téhož) č. j. 15/10, Nejvyšší soud zjistil, že i v tomto případě členem komise byl JUDr. K. P., přičemž komise zde rozhodovala ve věci „odvolání pana K., dat. nar..., bytem ....proti rozhodnutí Disciplinární komise ČMFS č. j. 37/2010 (15/2010) ze dne 4. 5. 2010, kterým potrestala pana K. K. peněžitou pokutou ve výši 300.000,- Kč a zákazem výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na 2 roky za to, že se dopustil disciplinárních provinění nesportovního a nekalého ovlivňování průběhu utkání, soutěže...“

Komise v této věci rozhodla takto:

„1. ORK ČMFS zamítla odvolání pana K. K., pokud jde o zákaz výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na dva roky.

2. ORK ČMFS zamítla odvolání pana K. K. v té části, která se týká zaplacení pokuty 300.000,- Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8 písm. g) Disciplinárního řádu.“

Žalobce a) se nesouhlasně vyjádřil k vznesené námitce podjatosti a k návrhu na delegaci vhodnou přípisem doručeným Vrchnímu soudu dne 15. července 2013. Uvedl, že řešení otázky věcné příslušnosti Městského soudu v Praze nijak nesouvisí s kauzami v rámci FA ČR a odmítá, že by byl nebo jeho právní zástupce k soudci JUDr. K. P.i v jakémkoliv osobním, profesním či jiném vztahu, a nevidí proto žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti uvedeného soudce při rozhodování předmětné věci. Žalobce a) se rovněž vyjádřil i k JUDr. S. B. s tím, že mu ani u této osoby nejsou známy žádné skutečnosti, z nichž by měla plynout pochybnost o nepodjatosti tohoto soudce. Dále „odmítá účelové prohlášení, že FA ČR favorizuje v kauze ‚Bohemek‘ žalobce a) a zároveň, že by byl jakkoli osobně či jiným způsobem ve vztahu se soudci Vrchního soudu v Praze, kteří působí v FA ČR.“ Nesouhlasí ani s dalším odůvodněním žalovaného 2) ohledně jím vznesené námitky podjatosti uvedených soudců, stejně jako s návrhem na delegaci vhodnou, k níž nejsou v tomto případě splněny podmínky.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (iudex suspectus). O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí orgánu moci soudní v demokratickém právním státě je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněném pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.

Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Proto není relevantní, zda (námitkou dotčený) soudce v konkrétní věci „cítí se či necítí podjatý“ nebo zda „spatřuje či nespatřuje důvod pochybovat o své nepodjatosti.“ Není zde relevantní ani subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce, resp. takové hledisko (obsažené např. v účastníkem učiněné námitce podjatosti soudce) může být podnětem k jejímu zkoumání, nicméně rozhodování o této otázce se musí vždy dít výlučně na základě objektivního hlediska. Rovněž dosavadní judikatura Ústavního soudu k této otázce je taková, že podjatost nemůže být sice nikdy postavena zcela najisto, ovšem nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Validním kritériem je proto tzv. jevová stránka věci. Za objektivní se tak nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale jaká je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 371/04, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, a ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 2663/12; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalususoud.cz, příp. věc Chmelíř proti České republice, Application no. 64935/01). Důvod, jenž zakládá pochybnosti o soudcově nepodjatosti, tedy musí být dán objektivně.

Přitom vznesenou námitkou podjatosti se lze zabývat pouze ve vztahu k (takto námitkou dotčeným) soudcům, kteří by podle stanoveného rozvrhu práce příslušného soudu mohli ve věci skutečně rozhodovat. Jinými slovy řečeno, jelikož obecně námitku podjatosti ve vztahu ke všem soudcům určitého soudu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uplatnit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 4 Nd 276/2011), posuzoval v této věci Nejvyšší soud relevanci uplatněné námitky podjatosti soudkyň a soudce JUDr. K. P. u rozhodujícího senátu 2 Co, a dále (pouze) zastupujících senátů 1 Co a 3 Co (tj. soudců uvedených ve výrocích tohoto usnesení), to vše s výjimkou soudce JUDr. M. B., jenž byl sice původně členem rozhodujícího senátu 2 Co Vrchního soudu v Praze, avšak dne 30. září 2014 byl prezidentem České republiky jmenován předsedou Krajského soudu v Brně.

Vyjma soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. K. P. ovšem v posuzované věci ze spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti, že by uvedené soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měly poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. a shora připomenutých judikatorních závěrů. Kromě již zmíněného soudce JUDr. K. P. žalovaný 2) neuvedl ve vztahu k těmto soudkyním Vrchního soudu v Praze žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Konstrukce, kterou žalovaný 2) ve své námitce podjatosti předkládá stran personálního propojení citovaných osob ve vazbě na některé účastníky řízení, jsou spekulativní, bez hodnověrného základu, který by zakládal jakékoli úvahy o důvodech pochybovat o jejich nepodjatosti. Proto Nejvyšší soud výrokem I. tohoto usnesení rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. L. Z., JUDr. J. H., JUDr. L. Ř., Mgr. D. J., JUDr. R. V. a JUDr. M. O., nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.

Zcela jiná situace ovšem panuje u soudce JUDr. K. P., který – jak zjistil Nejvyšší soud ze shora již referovaných rozhodnutí ORK ČMFS, resp. nyní FA ČR – v roce 2010 spolurozhodoval jako člen ORK ČMFS (nyní FA ČR vystupující v této věci jako vedlejší účastník na straně žalobce a/) v záležitosti žalovaného 2), kdy dle tehdejších stavovských předpisů ČMFS byly řešeny otázky související též s členstvím „FC Bohemians Praha, a. s. a Bohemians 1905, a. s.“ v rámci ČMFS, a je tedy zřejmé, že jmenovaný v těchto věcech mimoprocesním způsobem získal či (je důvodné předpokládat, že) získat mohl informace, jež souvisejí či souviset mohou s právní věcí, o níž by měl podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze (spolu)rozhodovat.

Nejvyšší soud může tedy zcela jednoznačně uvést, že popsaný případ je příkladem objektivně daného důvodu zakládajícího pochybnosti o soudcově nepodjatosti (pro jeho poměr k věci), nezávisle na tom, jak danou situaci uvedený soudce subjektivně vnímá. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že od popsaného angažmá jmenovaného soudce v orgánu tehdejší ČMFS zjevně rozhodčího charakteru uplynuly čtyři roky. Je tomu tak z toho důvodu, že JUDr. K. P. spolurozhodoval – byť s odkazem na interní předpisy schválené tehdejším ČMFS – o právech a (v daném případě též o peněžitých) povinnostech jmenované fyzické a právnické osoby, a to nepochybně s obsáhlou znalostí informací týkajících zmíněných účastníků řízení, které by jinak – nebýt jeho angažmá v uvedeném orgánu tehdejší ČMFS – nezískal a které mohou být relevantní pro rozhodnutí ve věci, o níž by podle rozvrhu práce měl (spolu)rozhodovat, což jej v konečném důsledku diskvalifikuje z projednávání a rozhodnutí uvedené senátní věci.

Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené výrokem II. rozhodl, že JUDr. K. P., soudce Vrchního soudu v Praze, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.

K další argumentaci žalovaného 2), obsažené v jeho námitce podjatosti, lze snad uvést, že v této věci Nejvyšší soud nerozhodoval (ani rozhodovat nemohl) o kárném provinění uvedených soudkyň a soudce, nýbrž rozhodoval o vznesené námitce podjatosti uvedených soudců Vrchního soudu v Praze, kdy důvod, jenž takovou pochybnost o nepodjatosti soudce zakládá, nelze ztotožňovat s institutem kárného provinění či s názorem, jak ten který státní orgán či nepodnikatelský subjekt (např. spolek) vnímá právem (ještě) akceptovatelný rozsah mimoprofesních aktivit soudce (např. při výkonu jeho funkcí v různých orgánech spolků, nadacích atd.).

Z hlediska naplnění důvodu zakládajícího pochybnosti o soudcově nepodjatosti možno k výše uvedenému dodat, že má-li soudce (spolu)rozhodovat ve věci, která z pohledu posuzování té které relevantní (byť i v soudním sporu předběžné) otázky souvisí s jeho mimoprofesní činností, v rámci které se takový soudce (spolu)účastnil či (opakovaně) spoluúčastní při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob s odkazem např. na přijaté interní předpisy (ne)podnikatelským subjektem, anebo při které zaujímá rozhodnutí (byť i „manažerského typu“) týkající se vnitřní či vnější sféry činnosti takového právního subjektu, jeho členů nebo třetích osob ve vztahu k tomuto subjektu, pak v takovém případě bude zpravidla naplněn důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, k jejímuž vyřízení byl podle platného rozvrhu práce soudu povolán. Je přitom věcí soudců samotných (jejich střízlivého rozumu, uvážlivosti a etického cítění), aby se nijak nezapojovali do mimoprofesních činností (tím spíše předpokládajících jakékoliv rozhodování týkajícího se práv a povinností jiných subjektů), jež mohou zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve skutkově obdobných sporech, k jejichž projednávání a rozhodnutí jsou rozvrhem práce příslušného soudu povoláni, ale také i státu, zda, a pokud ano, pak jakým účinným způsobem bude monitorovat dodržování uvedených pravidel a případně při zjištění nedostatků jaká konkrétní opatření učiní ke zjednání nápravy. Jinými slovy a zkráceně řečeno, obecně by soudce neměl v rámci svých mimoprofesních aktivit vykonávat např. takové funkce v orgánech nepodnikatelských právnických osob, při jejichž činnosti lze očekávat, že bude jakýmkoliv způsobem participovat při řešení právních sporů nebo jakýmkoliv způsobem se podílet na poskytování právních rad či na tvorbě rozhodnutí těchto právnických osob, jejich arbitrážních či jiných orgánů.

Výše uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na činnost soudce v poradních orgánech různých subjektů. V této souvislosti je pak vhodné připomenout, že Ústavní soud např. v nálezu, resp. usnesení ze dne 18. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (uveřejněném pod číslem 17/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a pod č. 349/2002 Sb.), dospěl (v souvislosti s řešením střetu mezi mocí výkonnou a soudní, resp. s vymezením principu dělby moci, nezávislosti moci soudní i soudcovské nezávislosti) také k závěru, že „imanentním rysem soudcovské funkce je kontinuálnost jejího výkonu. Proto členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu, stejně jako plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci, je v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů a činí tak nestrannost v podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou.“

Komentář: Publikované rozhodnutí kromě řešení otázky naplnění důvodu pro vyloučení soudce v konkrétní právní věci odpovídá také na v praxi poměrně často kladenou otázku přípustnosti mimoprofesních aktivit soudců v různých orgánech nepodnikatelských subjektů (např. občanských sdružení, resp. nyní ve spolcích). Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku, zveřejněném dne 25. 10. 2011, pod č. j. 764/2010-OJ-SO/35, mj. prezentovalo názor, že „Soudci není a priori zapovězeno sdružovat se ve spolcích či jiných nepodnikatelských právnických osobách ani být činným v jejich orgánech. V každém jednotlivém případě je však nutno posuzovat, zda takové působení může být v rozporu s jeho povinností jednat tak, aby neohrožoval nebo nenarušoval důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, případně aby nenarušoval důstojnost soudcovské funkce.“ Zdůraznilo také, že „platí úměra, že čím více se činnost právnické osoby dotýká výkonu soudnictví, tím více ohrožuje členství v této právnické osobě nebo jejích orgánech důvěru v nestrannost rozhodování soudů. Větší obezřetnost než k pouhému členství soudce v právnické osobě je též přikázána ve vztahu k postavení v jejích orgánech.“ Podle ministerstva spravedlnosti „soudce nesmí působit ani v orgánech právnických, do jejichž působnosti spadá řešení právních sporů, resp. vydávání aktů aplikace práva, byť by se týkaly autonomního práva. Právní spor lze přitom interpretovat jako spor v nejširším slova smyslu, při jehož řešení se konkrétní skutkový stav podřazuje právní normě, z čehož plynou právní následky. V rozporu s citovaným ustanovením zákona o soudech a soudcích je tak např. působení v různých disciplinárních, arbitrážních, revizních nebo odvolacích orgánech právnických osob.“

 

     Oproti tomuto názoru např. předseda VS v Praze (v odpovědi z 13. 2. 2013 na dopis ředitele Transparency International – Česká republika o. p. s. z 3. 1. 2013 – dále již „TCI“)1 uvedl, že je „hluboce přesvědčen, že účast soudců, tedy těch, jež ex professo jsou zvyklí rozhodovat nezávisle, v různých arbitrážních orgánech sdružení může toto prostředí jen kultivovat. Jako bývalý aktivní závodní hráč basketbalu mám řadu přátel mezi soudci – bývalými sportovci v Rakousku, Francii a též Německu. Mnozí z nich v podobných orgánech působí a oni sami i veřejnost to považují za přínos pro svět sportovních sdružení a ani je nenapadne klást si otázku o ‚přípustnosti‘ takové společenské angažovanosti...Za významnou považuji i tradici a ta tu je. Bývalý předseda Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti a veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl byl dlouholetým předsedou Arbitrážní komise České basketbalové federace (od roku 1993)...Spory, jež tato komise řešila, byly často velmi vážené. Působení JUDr. Otakara Motejla v této funkci bylo přijímáno s respektem a federace jeho práci mnohokrát ocenila.“

     Ve shodě s názorem dr. Bureše je i např. Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, podle kterého  "U nás může soudce působit v různých sdruženích, ať spolcích, církvích či odborech. Není omezeno ani jejich působení v orgánech těchto sdružení, byť zákon o soudech zakazuje soudcům působit jako rozhodce či zprostředkovatel řešení právního sporu. Právo sdružovat se může být zákonem omezeno. Zákon tak však musí učinit jednoznačně. Při omezování základních práv nelze užít rozšiřující výklady a už vůbec nelze užít libovůli, jakou např. odkazem na materiální jádro ústavy používali při popření platného pozitivního práva nacističtí a komunističtí právníci. V pochybnostech má přednost výklad chránící základní práva. Dnes je tedy zakázána jen ta činnost soudce, kterou jako činnost rozhodce či zprostředkovatele (mediátora) upravuje zákon, a jiná výdělečná činnost s výjimkou pedagogické, vědecké a umělecké. Pokud jiné subjekty užívají podobné názvy, ale nejde o činnost rozhodce podle zákona o rozhodčím řízení a výsledkem není akt vykonatelný státní mocí, je taková činnost soudci dovolena. Pokud by se chtěla omezit činnost soudců v orgánech různých spolků, musí tak zákonodárce učinit výslovně. Jinak může být soudce členem kontrolních a smírčích orgánů různých sdružení, ať jakkoliv nazvaných - např. církevní soud, arbitrážní komice či kontrolní komise Soudcovské unie, jestliže nejde o výdělečnou činnost. Soudcovská nestrannost znamená, že nemůže řešit soudní spor, kde by byl podjatý. Tedy nemůže řešit spor, kde je účastníkem právnická osoba, jejímž je členem. Ovšem to může nastat, i když členem bude jeho blízký příbuzný. Jinak soudce může využívat ústavních práv, jako kdokoli jiný." (citováno ze zdroje: http://kuc.cz/uyoyqn).

    Zákon o soudech a soudcích v § 80 odst. 5 písm. b) stanoví, že soudce mj. nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu. Rozhodčí činnost podle mého názoru nelze vázat jen na rozhodování podle zákona o rozhodčím řízení, nýbrž na jakoukoliv činnost, při níž by soudce měl vykonávat rozhodce v budoucím či již vzniklém právním sporu, byť třeba podle interních předpisů v rámci spolkové činnosti, kdy jsou zde účastníci, je zde předmět řízení, v takovém řízení mají být soudcem – rozhodcem zjišťovány skutkové okolnosti, které následně soudce – rozhodce by měl podřadit pod příslušné pravidlo chování (byť interního předpisu).

      Názory se mohou také různit na postavení soudců v orgánech nepodnikatelských subjektů, jejichž činnost do jisté míry (anebo velmi často, jako je tomu třeba právě v případě TCI) souvisí s právní (justiční) oblastí (např. ať již v rámci např. „boje proti korupci“, zajišťováním různých „školících produktů“, jež mají návaznost na subjekty poskytující právní služby, či s dalšími činnostmi v orgánech různých subjektů). Budu pro pochopení souvislostí konkrétní. Tak např. ve shora popsané záležitosti má dotazující se TCI (případně ke dni zpracování tohoto příspěvku měla) ve „svých řadách“ dva soudce, kteří dříve působili ve správní radě uvedeného subjektu a (alespoň podle veřejně dostupných údajů) nyní (s dalšími) působí (případně ke dni zpracování tohoto příspěvku působili) jako zakladatelé TCI. Přitom postavení uvedených zakladatelů u tohoto subjektu není nijak nevýznamné, neboť podle zakládací smlouvy zakladatelé participují v rámci tzv. volebního shromáždění (což je společné zasedání správní rady, dozorčí rady a zakladatelů společnosti) na volbě členů správní a dozorčí rady anebo se účastní zasedání správní rady, kde se projednávající různé záležitosti (k tomu srov. např. veřejně dostupný zápis z 33. zasedání správní rady TCI z 15. 4. 2013, na kterém se řešily mj. otázky týkající se senátora Tomia Okamury, Justičního fóra „22. 5. v Senátu“, realizací projektů „Kurzy občanské protikorupční sebeobrany (KOPS) za 3 500 000, OLAF – 1 500 000, Ministerstva vnitra 1 200 000, MZV 2 mil.“, nebo „projektu REST – Rekonstrukce státu“, k němuž se ve zprávě také uvádí, že „Poslanci a senátoři jsou kontaktováni, aby podepsali závazek podpořit přijetí uvedených zákonů...“).

         Jak vyplývá z veřejnosti přístupné korespondence např. zde: http://kuc.cz/6hrt2w, nebo zde: http://kuc.cz/t26tse, TCI spolupracuje s dalšími subjekty mj. na projektu „Rekonstrukce státu“. Spolupracuje také s Nadačním fondem proti korupci, který se dopisem z 22. 10. 2014 obrátil na nově zvolenou prezidentku Soudcovské unie Danielu Zemanovou v záležitosti mimoprofesní činnosti soudců, kdy v dopise je kritizováno působení jednoho soudce v přísl. poradním orgánu, který kandiduje na post místopředsedy VS v Praze.2 Z výše cit. zápisu ze zasedání správní rady TCI je zřejmé, že i zakladatelé (tedy i předmětní dva soudci) jsou či mohou být „svědky“ projednávání těchto či podobných aktivit, příp. se setkávají s osobami, jež takové či podobné aktivity prosazují, z těchto či podobných aktivit sdělují příslušné informace, ergo de facto jsou uvedení zakladatelé nepřímo fakticky „vtaženi“ do soukolí takového mechanismu výrazného občanského aktivismu provázeného různými výzvami, jednáními s politiky, kritikou státních orgánů, podáváním trestních oznámení atd.

      Je elementární otázkou, zda podobné aktivity soudců lze vůbec ještě považovat za akceptovatelné z hlediska jejich mimoprofesní činnosti. Osobně se domnívám, že nikoliv, ale uvědomuji si, že zde může být i názor opačný. Děsím se ovšem představy rozšíření názoru, že soudci mohou zasedat v různých (faktických) orgánech nepodnikatelských subjektů a v rozličných formách (byť i nepřímo kupř. prostřednictvím participace na výběru osob vykonávajících takovou činnost) se podílet např. politickém lobbingu, na vedení soudních sporů s různými subjekty při „naplňování cílů“ subjektu, jehož jsou faktickou součástí, či na další aktivistické činnosti podobného (zásadního) charakteru, která ve svém důsledku v samotném základu zpochybňuje (z pohledu veřejnosti) nestranné a nezávislé postavení takto činných soudců.

       Soudce by měl (pochopitelně) hlavně soudit, a pokud jde o jeho mimoprofesní aktivity, ty by v žádném případě neměly souviset s činnostmi, jež se blíží manažerským a podobným funkcím, které mohou u veřejnosti vzbuzovat pochybnosti o jeho nezávislosti či nestrannosti, a v případném sporu mohou – vzhledem k dosahu vykonávaných profesních činností – být dokonce důvodem zakládajícím pochybnosti o soudcově nepodjatosti. Vykonává-li soudce v rámci své mimoprofesní činnosti aktivity manažerského typu, spolupodílí-li na formování různých protikorupčních aktivit či jen mlčky coby člen určitého orgánu takového subjektu přihlíží k podobným aktivitám zjevně politického charakteru, příp. má-li hlavu plnou starostí, aby jako člen dozorčí rady či správní rady příslušného spolku či jiného subjektu „naplnil jeho účel činnosti“ a svými aktivitami třeba přispěl, aby hospodaření tohoto subjektu „bylo v kladných číslech“, pak je zde vážný problém, neboť takové aktivity by podle mého názoru soudce vůbec vykonávat neměl.

      V těchto jen letmo obnažených souvislostech se pak „materiální podstata“ (“závažnost“) v posledním období aktivované kritiky bývalého předsedy MS v Praze kandidujícího na post místopředsedy VS v Praze jeví vskutku jako marginální, včetně jeho údajného zatajování členství v bývalé KSČ (http://kuc.cz/o95qj9), uvědomíme-li si navíc, že i někteří např. ze stávajících soudců dokonce i Ústavního soudu byli dříve členy KSČ. Kromě toho - pokud se v polistopadových poměrech neřešila účinně (vlastně neřešila vůbec) otázka „členství KSČ“ u soudců, pak v dnešních poměrech (nejen v souvislosti s kandidaturou toho kterého soudce na post justičního funkcionáře) ad hoc argumentace, že některý ze soudců byl v minulé době členem KSČ, je takříkajíc „opožděná“ a zjevně budí rozpaky o původci jejího šíření, obzvláště je-li vznášena jen v některých případech, zatímco v jiných případech takové argumentační bojovnosti užito nebylo.

      I z posledně uvedeného vyplývá, že ve zdejších poměrech bude muset uplynout ještě hodně času (minimálně hraničící s jednou generační obměnou), než se i v oblasti shora popisované ustálí jisté standardy chování, které nepochybně budou mít pozitivní vliv na zlepšení náhledu veřejnosti na českou justici. Zatím tomu tak není a proto je zapotřebí i těmto otázkám věnovat jistou pozornost. Musíme si však uvědomit, že i soudce je placen ze státních prostředků a že jeho mimoprofesní aktivity nemohou v jakémkoliv negativním ohledu zastínit to, k čemu je primárně z titulu soudcovské funkce povolán. Má-li soudce z různých důvodů opravdu natolik silné „pnutí“ být činný v podobných aktivitách, vůbec nic mu nebrání, aby rezignoval na svou soudcovskou funkci a svůj další profesní život věnoval těmto novým záležitostem.

 

1) Uvedená korespondence mezi TCI a VS v Praze je veřejnosti přístupná zde: http://kuc.cz/4k3sfh

 

2) http://kuc.cz/yxcmsz

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy