Nejvyšší soud přijal stanovisko, že soudy jsou oprávněny omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho volebního práva

15.02.2017 10:19

    Na dnešním (dopoledním) mimořádném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu bylo přijato následující stanovisko:

 

      I. V řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.

      II. Omezit posuzovanou osobu ve svéprávnosti k výkonu volebního práva lze jen výrokem soudního rozhodnutí (výslovně). 

    Text stanoviska je zde: https://kuc.cz/qex7vs

 

     Protinávrh stanoviska, vycházející z právní argumentace, že podle stavající právní úpravy nelze soudním rozhodnutím omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho volebního práva, o kterém se prvně v kolegiu hlasovalo, neobdržel potřebný počet hlasů.

 

    Protinávrh stanoviska zde:

 

 

Vyjádření k III. návrhu stanoviska ve věci sp. zn. Cpjn 23/2016 s předložením vlastního návrhu stanoviska

 

     S III. návrhem stanoviska ve věci sp. zn. Cpjn 23/2016, o kterém má být rozhodováno na mimořádném zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky dne 15. února 2017, nesouhlasím, neboť s přihlédnutím k čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže soud rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, jestliže žádný právní předpis nestanoví za tím účelem příslušná hmotněprávní pravidla, která by soud mohl aplikovat a na jejich základě přistoupit ke zbavení ústavně garantovaného všeobecného hlasovacího práva.

 

     Protože právní argumentace, z níž vychází III. návrh stanoviska, již z ústavněprávního pohledu nemůže obstát, přičemž nejednotná soudní praxe vyžaduje urychleného sjednocení v rozhodování v této materii, předkládám podle čl. 35 bodu č. 8 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky tento svůj návrh stanoviska a současně navrhuji, aby nejprve o něm bylo na mimořádném zasedání kolegia hlasováno.

 

                                                                                                               

 

 

Návrh soudce JUDr. Pavla Vrchy

                                                                                                                       Cpjn 23/2016

 

 

STANOVISKO

 

Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne........2016, sp. zn. Cpjn 23/2016, k rozsudkům soudů ve věci omezení svéprávnosti člověka a jejich dopadu na výkon volebního práva.

 

     Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že v rozhodovací činnosti obecných soudů panují nejasnosti při řešení otázky, zda lze při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka přistoupit i k omezení výkonu jeho volebního práva. Nejvyšší soud si proto od prvoinstančních a odvolacích soudů vyžádal soudní rozhodnutí, v nichž se soudy uvedenou otázkou zabývaly, kromě toho obdržel od těchto soudů písemná vyjádření k předmětné právní problematice a po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů následující stanovisko:

 

 

 

      Podle právní úpravy platné a účinné k datu vydání tohoto stanoviska nelze rozhodnutím soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho (ať již aktivního nebo pasivního) volebního práva či ve výkonu jeho práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu.

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

I.

Podnět k zaujetí stanoviska

 

1. Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k rozsudkům soudů ve věci omezení svéprávnosti člověka a jejich dopadu na výkon volebního práva.

 

2. Tento návrh učinil předseda občanskoprávního a obchodního kolegia na základě žádosti Ministerstva vnitra (dále též „MV“) podané prostřednictvím JUDr. Václava Henycha, člena Státní volební komise a zástupce Ministerstva vnitra ze dne 4. 3. 2016, č. j. MV-35252-2/VS-2016 (dále též „žádost MV“), která byla zaslána předsedovi Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph.D.

 

3. V žádosti se uvádí, že Ministerstvo vnitra dostává od obecních či krajských úřadů četné dotazy, jak mají být ve vztahu k volebnímu právu interpretována některá rozhodnutí soudů, z nichž není existence překážky spočívající v omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zřejmá. Ministerstvo vnitra se v zásadě setkává s následujícími typy rozhodnutí:

 

      A. Soud rozhodl o omezení svéprávnosti vyjma samostatného nakládání s finančním obnosem do určité částky a samostatného jednání v běžných záležitostech každodenního života, z čehož MV dovozuje, že omezení svéprávnosti se vztahuje i na výkon volebního práva.

 

      B. V rozsudku je člověku ustanoven opatrovník, jsou vyjmenovány povinnosti a oprávnění opatrovníka, přičemž součástí výroku je i to, že „řízení o svéprávnosti se zastavuje.“ Volební právo zde ovšem není nijak řešeno a podle MV je tedy otázkou, zda jej tyto osoby mají zachováno.

 

     C. V rozsudku jsou vyjmenována právní jednání, k nimž osoba není omezena ve svéprávnosti a je uvedeno, že není schopna volit a být volena ve volbách. Tento typ rozsudku je podle MV jasný, přičemž dotčená osoba bude mít ve stálém seznamu voličů poznámku o překážce výkonu volebního práva spočívající v omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

     D. A konečně MV registruje i rozsudky, v nichž jsou uvedena právní jednání, k nimž není osoba omezena ve svéprávnosti a není v nich uvedeno, že tato osoba není schopna volit a být volena ve volbách. V těchto případech má MV za to, že tato osoba volební právo má a bude zapsána ve stálém seznamu voličů bez uvedení překážky spočívající v omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

4. Kromě toho MV poukazuje na problémy obecních (krajských) úřadů spojených se získáváním informací o tom, zda v tom kterém případě byl v rámci omezení svéprávnosti člověk omezen i ve výkonu volebního práva (zejména u rozhodnutí ad A a B) a žádá, aby Nejvyšší soud i k této dílčí problematice zaujal své stanovisko s cílem zjednat nápravu v popsané neutěšené situaci.

 

 

II.

Podkladové materiály

 

Vyjádření soudů

 

5. Nejvyšší soud si prostřednictvím předsedů okresních a krajských soudů vyžádal a opatřil rozhodnutí soudů, v nichž byla řešena otázka omezení svéprávnosti i ve vztahu k výkonu volebního práva, a která skutečně dokládají – též s přihlédnutím k obsahu vyjádření jednotlivých předsedů (místopředsedů) dotázaných soudů referujících o poznatcích z rozhodovací činnosti jejich soudů - nejednotnou rozhodovací praxi a odlišné interpretační a aplikační postupy při řešení sporné právní otázky.

   

6. Tak např. v praxi Okresního soudu ve Frýdku-Místku není rozhodováno o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, neboť podle tamních soudců se jedná o přesah do veřejného práva. Obdobný právní názor zaujal i Okresní soud v Kolíně, a to v tom směru, že řízení o omezení svéprávnosti se vztahuje pouze na oblast soukromého práva, přičemž schopnost osoby účastnit se politického života není v rámci tohoto řízení posuzována. Omezení výkonu volebního práva není tedy založeno na rozhodnutí soudu. Požadavek zákona, že každá osoba volí samostatně, určuje, že lidé se závažným mentálním postižením se voleb nejsou schopni zúčastnit. Osobě omezené ve svéprávnosti, která se dostaví do volební místnosti a projeví zájem volit, nemůže být ve volbě bráněno. Rovněž Okresní soud v Kladně zaujímá právní názor, že osoby omezené ve svéprávnosti mají plné volební právo a že ve volebním právu nemůže být nikdo omezen, a to ani soudním rozhodnutím. Právní názor, že nelze v rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka omezit ve výkonu volebního práva, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do výkonu práva veřejného, zaujímají všichni soudci zabývající se předmětnou agendou u Okresního soudu Plzeň – město a u Okresního soudu v Karlových Varech.

 

7. Naopak Krajský soud v Hradci Králové zaujímá právní názor, že jestliže veřejnoprávní předpis stanoví možnost omezení svéprávnosti pro danou oblast, pak je potřeba zvažovat předpoklady pro takové omezení a pokud jsou naplněny podmínky, je posuzovaný výslovně omezován v konkrétní oblasti, což pro poměry (aktivního či pasivního) volebního práva znamená, že výrok soudu o omezení musí výslovně obsahovat omezení ve volebním právu (soudy zde čerpají mimo jiné i z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08). Okresní soud v Táboře uvádí, že z příkladu rozhodnutí ad A) stanoviska MV je zřejmé, že osoba je omezena i ve výkonu volebního práva; nelze omezit volební právo, ale samozřejmě lze omezit výkon volebního práva. Okresní soud v Českém Krumlově uvedl, že do rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezačleňuje rozhodnutí o případném omezení svéprávnosti člověka k výkonu volebního práva podle zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jde o výkon práva, při kterém člověk nemůže být zastoupen jiným subjektem. V jakém rozsahu je člověk omezen ve svéprávnosti, je příslušný obecní úřad vázán, a pokud se jedná o osobu, která je omezena ve svéprávnosti natolik, že je pouze schopna rozhodovat v běžných záležitostech každodenního života, je zřejmé, že takováto osoba by neměla být posuzována jako osoba svéprávná k výkonu volebního práva. U Krajského soudu v Plzni sice panuje shodný právní názor, že je v pravomoci soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu volebního práva, ale nebyla již dosažena shoda na tom, za jakých podmínek je tak možno učinit. Někteří soudci zastávají názor, že omezit svéprávnost člověka ve výkonu volebního práva lze jen tehdy, pokud by uplatněním volebního práva mohla člověku vzniknout nějaká újma. Jiní soudci téhož krajského soudu zase preferují právní názor, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka a jen tehdy, jestliže by mu hrozila jinak závažná újma, která bez výhrad platí pro oblast soukromoprávních vztahů, neplatí však pro omezení svéprávnosti ve výkonu volebního práva, a to s ohledem na rozdílný účel omezení svéprávnosti v jednotlivých oblastech. Je zaujímán názor, že „Účelem právní úpravy omezení výkonu volebního práva ve volebních zákonech je ochrana veřejného zájmu, tj. aby voliči byly jen osoby schopné volební právo skutečně vykonávat, tj. schopné se racionálně rozhodnout a pochopit význam, účel i účinky voleb, nikoliv individuální ochrana zájmů člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, když například výkonem aktivního volebního práva přímo voliči vznik žádné újmy nehrozí, takže pokud by podmínkou pro omezení volebního práva bylo nebezpečí vzniku újmy přímo osobě, o jejíž svéprávnosti se rozhoduje, de facto by nebylo možno nikdy omezit člověka ve výkonu volebního práva.“

 

8. Pokud jde o obvod Krajského soudu v Brně, tak např. u Okresního soudu v Prostějově je v rámci rozhodování o omezení svéprávnosti při zadání znaleckého posudku kladena znalci standardně otázka, zda je posuzovaná osoba schopna volební právo (aktivní či pasivní) vykonávat či nikoliv, přičemž podle závěrů znalce je pak posuzovaný omezen i v této oblasti. Jak se uvádí v písemném vyjádření místopředsedy uvedeného okresního soudu „V poslední době soudci (tohoto soudu) na základě informace obdržené na školení či od Sdružení rodinněprávních soudců začínají v této souvislosti rovněž posuzovat i otázku způsobilosti hlasování v referendu.“ Také v rozhodovací praxi Okresního soudu v Jihlavě „se tyto výroky (rozuměno stran omezení výkonu volebního práva posuzovaného) objevují v rozhodnutích o omezení svéprávnosti standardně.“ Okresní soud v Břeclavi ve svém vyjádření k uvedené právní materii uvádí, že „ve většině případů nelze rozhodnout o omezení volebního práva, neboť není splněn zákonný předpoklad, který zákon vyžaduje pro rozhodování o omezení svéprávnosti, tedy ten, že by výkonem volebního práva mohla vzniknout posuzovanému újma.“ Podle Okresního soudu Brno-venkov „Celá problematika rozhodování o svéprávnostech je po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, značně komplikovaná a nejednotná, nepřehledná pro posuzované, jejich opatrovníky i úřady, jejichž činnost se dotýká života posuzovaných osob, případně osob omezených ve svéprávnosti....Lze dojít k závěru, že je možné svéprávnost člověka omezit v oblasti volebního práva tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu volebního práva mohly být poškozeny jeho zájmy. Omezení svéprávnosti v tomto rozsahu bude obecně připadat v úvahu pouze tam, kde okolnosti daného případu ukazují, že bylo nebo může být tohoto práva posuzovaného člověka zneužito jinou osobou, kdy v důsledku svého zdravotního postižení, např. v důsledku nadměrného požívání alkoholu, drog či psychické nemoci člověku hrozí, že právě v této oblasti bude např. za úplatu zneužit jinou osobou.“

 

9. Z písemného vyjádření Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud je jednotný v názoru, že člověka lze zásadně omezit ve výkonu volebního práva soudním rozhodnutím, přičemž údaj o tom, zda osoba omezená ve svéprávnosti může vykonávat právo volit a být volena, musí být uvedena ve výroku rozsudku, jímž je její svéprávnost omezována. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 4 zaujímá právní názor, že současná právní úprava nevylučuje omezení svéprávnosti v oblasti výkonu volebního práva; je ovšem možná pouze tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu volebního práva mohly být poškozeny zájmy posuzovaného. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvádí, že v předmětných řízeních státní zástupci „se odvolávají do všech rozhodnutí, kde není výslovně rozhodnuto o zachování či nezachování schopnosti k aktivnímu či pasivnímu volebnímu právu. Zdejší soud proto posuzuje schopnost omezeného ve svéprávnosti i v tomto směru a součástí rozhodnutí o omezení svéprávnosti je výrok o zachování nebo omezení volebního práva.“

 

10. Taktéž u dalších soudů přetrvávají (mezi specializovanými soudci) neshody ohledně řešení otázky, zda lze, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva. To se týká např. soudů v obvodu Krajského soudu v Praze nebo v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Z písemného vyjádření místopředsedkyně Krajského soudu v Praze vyplývá, že uvedený krajský soud registruje formulace rozsudečných soudních výroků ve věci omezení svéprávnosti v tom směru, že v případě rozhodnutí, že posuzovaný není schopen žádného právního jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, v rozhodnutí se výrok o volebním právu posuzovaného neuvádí, v případě, že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti při vyjmenování právních jednání a v omezení není uvedeno volební právo, pak posuzovaný je schopen volit, a pokud se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti i v rámci výkonu volebního práva, je tento výrok pojat do rozhodnutí. Některé soudy se však posuzováním možnosti omezení výkonu volebního práva nezabývají, neboť zastávají názor, že schopnost výkonu volebního práva náleží do oblasti veřejného práva, kde nelze svéprávnost osoby omezit. Z písemného vyjádření místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem se podává, že soudci okresních soudů v obvodu tohoto krajského soudu, kteří se specializují na uvedenou agendu, jsou v názorech na řešení sledované problematiky nejednotní. Část z nich zaujímá právní názor, že by posuzovaná osoba neměla být ve výkonu volebního práva vůbec omezována, neboť se jedná o přesah do práva veřejného. Jiní soudci již při zadávání vyhotovení znaleckého posudku ukládají znalci, aby se vyjádřil i k tomu, zda posuzovaný je schopen porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb, včetně možnosti volit a být volen, a pokud znalec dospěje k negativnímu závěru, pak ve výroku rozsudku vysloví, že posuzovaný není schopen volit a být volen. Konečně popsaná výkladová a aplikační nejednota vyplývá např. i z vyjádření místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, u něhož je (v rámci senátu 21 P) zaujímán právní názor, že volební právo (aktivní i pasivní) je právem veřejným, do kterého, a tedy ani do jeho výkonu, nelze soudním rozhodnutím zasahovat, resp. (v rámci senátu 16 P) je uvedený názor aplikován toliko ve vztahu k aktivnímu volebnímu právu, přičemž naopak o omezení výkonu pasivního volebního práva, jsou-li pro to shledány důvody, rozhodováno je.

 

Soudní rozhodnutí

 

11. Zatímco písemná vyjádření okresních a krajských soudů byla vesměs -  pokud jde o právní názory s vyloženou podkladovou právní argumentací vztahující se ke sledované materii – sdílnější, předložená soudní rozhodnutí řešící otázku omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho (aktivního či pasivního) volebního práva byla v převážné části (vycházeje z odůvodnění písemných vyhotovení předložených rozhodnutí) subtilní, a to jak z pohledu skutkových zjištění, tak i z pohledu právního posouzení věci.

 

12. V případech, kdy soudy přistoupily k omezení svéprávnosti v otázce výkonu volebního práva posuzovaného člověka, byly rozsudečné výroky (navíc v závislosti, zda tím bylo dotčeno aktivní i pasivní nebo jen některé z těchto volebních práv posuzovaného) různorodě formulovány. Kupř. tak, že posuzovaný (posuzovaná) „není schopen volit a být volen ve volbách“ (Okresní soud v Kutné Hoře – sp. zn. P 109/2001, Okresní soud v Jihlavě – sp. zn. 6 P 194/89), že „není způsobilý vykonávat volební právo“ (Okresní soud v Prostějově - sp. zn. P 112/2011, Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. P 495/2007, Krajský soud v Brně – sp. zn. 13 Co 31/2015, že „není způsobilý vykonávat pasivní volební právo“ (Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. Nc 7408/2015), že „není způsobilý být volen do veřejných funkcí“ (Krajský soud v Brně – sp. zn. 14 Co 245/2013), že „není způsobilá porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb, včetně možnosti volit a být zvolen“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc 6616/2015), že „není způsobilá k výkonu volebního práva“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc 6610/2015), že „omezuje se svéprávnost...pokud jde o výkon volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 14 P 9/2011), že „není schopen volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 8 P 19/2012), že „není schopen činit právní jednání...jimiž dochází k realizaci volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 15 P 26/2008), že „není způsobilý realizovat volební právo“ (Okresní soud v Benešově – sp. zn. 8 P 57/2007), že „není schopna výkonu pasivního volebního práva“ (Okresní soud v Mladé Boleslavi – sp. zn. 21 P 162/88), že „není schopna činit právní jednání v oblasti uplatňování volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 11 P 29/2009). Pozitivní výrok (ve vztahu k výkonu volebního práva) s formulací, že „Posuzovaný je způsobilý k výkonu volebního práva“ obsahuje např. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 P 237/87-117. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 16/2015, zase formuloval v rámci změny prvoinstančního rozhodnutí předmětnou část svého výroku tak, že posuzovaný „není způsobilý činit žádná právní jednání s výjimkou...výkonu práva volit.“ Okresní soud Plzeň-sever v rozsudku ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196, formuloval rozsudečný výrok tak, že „Soud zčásti omezuje M. P....v možnosti samostatně právně jednat nad rámec běžných záležitostí každodenního života, pokud jde o...právní jednání související s výkonem aktivního a pasivního volebního práva, možnosti volit a být volen.“

 

13. Odůvodnění předložených rozhodnutí jsou (ve vztahu ke sledované materii omezení výkonu volebního práva) poměrně velmi stručná, často zredukovaná toliko na stručnou citaci ze znaleckého posudku ohledně zjištění znalce ve vztahu k možnému výkonu volebního práva posuzovaného a (až na výjimky) bez odpovídajícího právně kvalifikačního promítnutí zvolené aplikační úvahy soudu na posuzovaný případ, povětšinou s výčtem (citací) § 55 odst. 1, 2, § 57 odst. 1, § 62 a § 64 o. z. [arg.: „Ze znaleckého posudku...vyplynulo, že posuzovaná...více méně je schopna porozumět smyslu a důsledku voleb, včetně možnosti volit a být zvolen, ale realitu má zkreslenou svou nemocí...S přihlédnutím k rozsahu, v jakém posuzovaná není schopna pro své postižení, které není jen přechodné, právně jednat, omezil soud posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá...vykonávat volební právo...v případě volebního práva by mohlo dojít při jejím zkresleném pohledu na realitu ke zneužití jinými osobami“ – rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 6. 2015, č. j. P 495/2007-160, „ze znaleckého posudku...bylo zjištěno, že posuzovaný trpí mentální retardací středně těžkého stupně, toto onemocnění je trvalého rázu, léčbou neovlivnitelné. Tato choroba ho omezuje při právním jednání, je schopen jen některých právních jednání, aniž by mu hrozila újma. Posuzovaný není schopen uzavírat smlouvy a obstarávat si své záležitosti na úřadech...je v zájmu posuzovaného, aby byl omezen ve svéprávnosti tak, aby byl chráněn před zneužitím jinými osobami, přičemž rozsah omezení svéprávnosti není na jeho osobní újmu, ale naopak poskytuje posuzovanému ochranu“ – rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2015, č. j. P 47/2004-111, „S ohledem na odvolací výtku, že soud prvního stupně neměl v podstatě žádné skutkové podklady pro posouzení způsobilosti posuzovaného vykonávat volební právo...odvolací soud řízení doplnil u odvolacího jednání výslechem navrhovatelky a zhlédnutím posuzovaného. Zjistil, že posuzovaný nemá představu, co jsou volby, ze školy sice zná pojmy jako prezident, hymna nebo vlajka, pod těmito pojmy si však neumí nic představit...Po tomto doplnění dokazování ...odvolací soud zjistil, že  (posuzovaný) pod pojmy jako volby, prezident, hymna nebo vlajka si neumí nic představit a volby ho ani nezajímají...při těchto zjištěních...jediným přiměřeným opatřením, které skýtá účinnou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů před zneužitím se závažnými důsledky představuje omezení ve svéprávnosti v oblastech vymezených odvoláním...“ – rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2015, č. j. 13 Co 31/2015-55, „znalkyně...uvedla, že....posuzovaný není schopen porozumět smyslu a důsledku voleb včetně možnosti volit, není schopen být volen...za stávajícího stavu soud dospěl k závěru, že je třeba omezit ve svéprávnosti...vykonávat volební právo...“ – rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 3. 2016, č. j. Nc 7409/2015-45, „odvolací soud posuzovaného omezil i ve výkonu pasivního volebního práva, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že toto právo posuzovanému ponechat by bylo v rozporu s jeho účelem, na rozdíl od aktivního volebního práva, jehož smysl je posuzovaný schopen chápat, a není proto důvod jej v této oblasti stejně jako v jiných oblastech života omezovat“ – rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 14 Co 245/2013-210, „znaleckým posudkem...bylo prokázáno, že....posuzovaný není schopen porozumět výsledkům voleb, není schopen volit ani být volen...Soud...změnil předchozí rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) a omezil jej ve svéprávnosti a rozsah tohoto omezení určil.“ – rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 P 57/2007-109, „znaleckým posudkem...bylo zjištěno, že posuzovaná...je schopna výkonu aktivního volebního práva, není však schopna vykonávat volební mandát...zhodnocením zjištěného skutkového stavu dospěl opatrovnický soud...k závěru, že je třeba nadále posuzovanou chránit preventivním rozhodnutím o její omezené svéprávnosti, neboť posuzovaná...není schopna výkonu pasivního volebního práva...“ – rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2016, č. j. 21 P 162/88-100, „rozsah omezení stanovený ve výroku I. se týká všech oblastí života zahrnující soukromoprávní oblasti...a zčásti i výkonu veřejného práva volit s ohledem na § 2 písm. b) zák. č. 247/1995 Sb. a nález Ústavního soudu IV. ÚS 3102/2008“ – rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196, „omezení svéprávnosti má sloužit k ochraně zájmů posuzované osoby a nikoliv jejímu omezení v oblasti veřejného práva, pokud není v řízení prokázáno, že by uplatněním práva volit a být volena mohla jmenované vzniknout konkrétní újma. Navíc veřejnoprávní předpisy znemožnily uplatnění volebního práva osobám, jejichž svéprávnost byla rozhodnutím soudu omezena. Sama posuzovaná před odvolacím soudem uvedla, že nikdy práva volit ani být volena nevyužila“ – rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 Co 1/2016-116; obšírnější právní posouzení k otázce omezení svéprávnosti člověka k výkonu jeho volebního práva obsahuje např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2014, č. j. 15 Co 272/2014-99, který mimo jiné poukazuje na to, že „samotné volební zákony počítají s tím, že překážkou výkonu volebního práva je i omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (např. § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, nebo § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí). K tomuto omezení se vyjádřil i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08 ze dne 12. 7. 2010...legislativní úprava otázky omezení výkonu volebního práva však v následujícím období prodělala další vývoj. Jeho prvním milníkem bylo sjednání Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která byla zveřejněna ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s....Tato mezinárodní úmluva sice připouští, aby byla omezena právní způsobilost člověka (srov. článek 12 odst. 4), ovšem důraz je položen na ochranu zájmů takového člověka při prováděném opatření týkajícím se jeho svéprávnosti. Stejnou koncepci zastává § 55 odst. 1 obč. zákoníku, který mimo jakoukoli pochybnost umožňuje přistoupit k omezení svéprávnosti člověka pouze v jeho zájmu. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že podle dnes účinné právní úpravy je možné svéprávnost člověka omezit v oblasti výkonu volebního práva pouze tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu jeho volebního práva mohly být poškozeny jeho zájmy. Nejde přitom pouze o sféru jeho osobnosti, či ostatních soukromoprávních práv, ale i o jeho veřejné právo volit a být volen. Omezení svéprávnosti v tomto rozsahu bude obecně připadat v úvahu pouze tam, kde okolnosti daného případu ukazují, že bylo nebo může být tohoto práva posuzovaného člověka jiným zneužito.“].

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08

 

14. Občanskoprávní a obchodní kolegium se před přijetím tohoto stanoviska seznámilo i s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které v uvedenou dobu stanovilo, že „Překážkami ve výkonu volebního práva jsou...b) zbavení způsobilosti k právním úkonům (když v poznámce pod čarou byl učiněn odkaz na § 10 a § 855 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění).  Ústavní soud výrokem III. rozhodl, že „Při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí.“ V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud také vyložil, že „Institut omezení způsobilosti k právním úkonům je institutem práva občanského (ustanovení § 10 a 855 občanského zákoníku), které připouští zbavení fyzické osoby způsobilosti k právním úkonům soudem (ustanovení § 186 až 191 o. s. ř.), pokud tato osoba ‚pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony.‘ Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i z důvodu primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním úkonům, k veřejnoprávním dopadům svého rozhodnutí nepřihlížejí....Za současného stavu tak může nastat...situace, v níž je fyzická osoba zbavena ústavně garantované možnosti volit, a to v podstatě na základě fikce, podle níž ‚kontraktační‘ nezpůsobilost implikuje i nezpůsobilost porozumět významu, účelu a účinkům voleb. Takovýto paušalizující a jedinečné okolnosti každého případu opomíjející přístup je v právním státě nepřípustný. Je třeba trvat na tom, aby soudy při vydávání rozhodnutí schopného zasáhnout do základních práv braly v potaz veškeré relevantní skutečnosti a měly na paměti všechny právní důsledky svého rozhodnutí (zejména pak ve vztahu ke smyslu a účelu omezení základního práva). Rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, které omezuje celou řadu práv jednotlivce (a to i veřejných subjektivních práv), avšak zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do některých z těchto práv, z tohoto pohledu nemůže obstát. Ústavní soud má tedy za to, že ve spojení se současnou praxí obecných soudů rozhodujících o zbavení způsobilosti k právním úkonům nastoluje posuzovaná překážka výkonu volebního práva protiústavní stav (rozporný s ustanoveními čl. 21 a 3 Listiny a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě), neboť řada osob je zbavena možnosti volit, aniž by jejich způsobilosti volit byla individuálně zkoumána. V zájmu odstranění tohoto stavu jsou tudíž obecné soudy při rozhodování o zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být zbavena způsobilosti k právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může být nanejvýš proporcionálně omezena. Pokud soud dojde k závěru opačnému, je jeho povinností tento závěr samostatně a řádně odůvodnit, a to způsobem, který odpovídá závažnosti takového zásahu a maximám plynoucím z ústavně zaručených práv.“

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08

 

15. V době projednávání jednotlivých návrhů stanovisek v této věci Ústavní soud vydal dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, nález, v němž přezkoumával a podrobil kritice postup odvolacího soudu, který po podání odvolání stálým veřejným opatrovníkem proti rozhodnutí, jímž posuzovaná osoba dříve zbavená způsobilosti k právním úkonům, nebyla omezena ve svéprávnosti, ustanovil posuzované osobě kolizního opatrovníka, který vzal odvolání zpět a odvolací soud odvolací řízení zastavil. I když se Ústavní soud zde nezabýval meritorní otázkou, zda, případně v jakém rozsahu měla být posuzovaná omezena ve svéprávnosti, v odůvodnění svého nálezu (bod 19.) také vyložil, že „si lze představit celou škálu právních jednání, která by...mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.“

 

 III.

Právní úprava týkající se omezení svéprávnosti člověka ve vztahu k řešené právní otázce tímto stanoviskem

 

16. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

 

17. Podle § 15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

 

18. Podle § 3032 odst. 1 o. z. kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona.

 

19. Podle § 3032 odst. 2 o. z. kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona a je i napříště způsobilý právně jednat v rozsahu stanoveném dosavadními právními předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak.

 

20. Podle § 56 odst. 1 o. z. omezit svéprávnost člověka může jen soud.

 

21. Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2 téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

 

22. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

 

23. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

 

24. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

 

25. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené zákonem.

 

26. Podle § 1 odst. 2 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.

 

27. Podle § 40 odst. 2 z. ř. s. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.

   

28. Podle § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je překážkou ve výkonu volebního práva omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

29. Podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překážkou ve výkonu volebního práva do Evropského parlamentu na území České republiky je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

30. Podle § 4 písm. b) zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění pozdějších předpisů, překážkou v právu volit je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva referendu (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

31. Podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překážkou výkonu volebního práva je (mimo jiné) omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

32. Podle § 4 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překážkou ve výkonu volebního práva hlasovat v místním referendu je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva hlasovat v referendu (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

33. Podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překážkou výkonu volebního práva je (mimo jiné) omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

34. Podle § 4 písm. b) zákona č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překážkou ve výkonu práva hlasovat v krajském referendu je omezení svéprávnosti k výkonu práva hlasovat v referendu (zákon v této části paragrafu činí v poznámce pod čarou odkaz na § 55 až 65 o. z.).

 

35. Podle čl. 29 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s., státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zaručí osobám se zdravotním postižením politická práva a příležitost užívat tato práva na rovnoprávném základě s ostatními, a zavazují se:

 

a) zajistit, aby se osoby se zdravotním postižením mohly účinně a plně, na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na politickém a veřejném životě, přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců, včetně práva a možnosti volit a být volen, mimo jiné tím, že:

     

      i) zaručí, aby byly volební postupy, zařízení a materiály vhodné, přístupné a snadno srozumitelné a použitelné;

 

      ii) chrání právo osob se zdravotním postižením hlasovat v tajném hlasování ve volbách a veřejných referendech bez zastrašování, kandidovat ve volbách, účinně zastávat úřad a vykonávat všechny veřejné funkce na všech úrovních řízení státu a umožňují používání podpůrných a nových technologií, pokud je to vhodné;

 

      iii) zaručují svobodné vyjadřování vůle osob se zdravotním postižením jako voličů a za tímto účelem jim v případě potřeby umožňují, na jejich vlastní žádost, asistenci při hlasování prostřednictvím osoby dle jejich vlastní volby;

 

b) aktivně podporovat prostředí, v němž se mohou osoby se zdravotním postižením účinně a plně, bez diskriminace a na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na řízení veřejných záležitostí, a napomáhat jejich účasti ve veřejném životě, včetně:

 

      i) účasti v nevládních organizacích a sdruženích zapojených do veřejného a politického života země a účasti na činnosti a řízení politických stran;

 

      ii) zakládání organizací osob se zdravotním postižením, aby je zastupovaly na mezinárodní, vnitrostátní, regionální a místní úrovni, a sdružování se v nich.

 

     Podle čl. 1 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

 

     Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. 

 

     Podle čl. 21 odst. 3 Listiny je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.

    

IV.

Právní závěry vedoucí k zaujetí stanoviska

 

36. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům (staro)novým institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na Úmluvu Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, Cpjn 201/2015).

 

37. Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím individuálního soudního aktu aplikace práva  - za zákonem stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče (přirozených) práv člověka, a to (vždy) toliko v rozsahu posuzování způsobilosti člověka (převážně v soukromoprávní oblasti) nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

 

38. Svéprávnost člověka coby jeho (právem přiznaná) způsobilost právně jednat není ovšem limitována pouze normami soukromého práva, ale v mnoha případech má pochopitelně přesah i do oblasti práva veřejného, což lze např. vyvodit:

 

      a) ze zákonem předvídaných postupů spojených s omezením svéprávnosti (např. podle § 4 odst. 4 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, za občana, jehož svéprávnost je omezena tak, že není způsobilý požádat o vydání občanského průkazu, podává žádost opatrovník nebo jiný zákonný zástupce, pokud mu nebyl opatrovník ustanoven; podle § 17 odst. 8 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů, za občana, jehož svéprávnost je omezena tak, že není způsobilý k podání žádosti, podává žádost soudem určený opatrovník; podle § 9a odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebních spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účastníka, jehož svéprávnost byla rozhodnutím soudu omezena tak, že není způsobilý k jednání podle tohoto odstavce, žádá o poskytnutí údajů podle tohoto odstavce jeho opatrovník); v těchto případech se vždy jedná o právní jednání člověka, jímž se uplatňuje příslušný (zákonem upravený) veřejnoprávní nárok, který má přivodit sledovaný právní (veřejnoprávní) důsledek; případně

 

     b) z právních důsledků, které s omezením svéprávnosti člověka (aniž by soud explicite rozsudkem omezoval, resp. měl zákonem založenou pravomoc explicite rozhodovat v dané veřejnoprávní oblasti) nastávají podle norem veřejného práva [srov. např. zánik funkce člena Rady Energetického regulačního úřadu podle § 17b odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zánik služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, vyškrtnutí ze seznamu advokátů podle § 7b odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zánik funkce člena správní rady veřejné vysoké školy podle § 14 odst. 3 písm. e) bod č. 5 nebo zánik funkce člena Rady Akreditačního úřadu podle § 83b odst. 9 písm. g) bodu č. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, zánik funkce soudce podle § 94 písm. f) nebo přísedících podle § 96 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, výmaz osoby ze seznamu poskytovatelů energetických služeb podle § 10g písm. c) zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, vyškrtnutí ze seznamu rozhodců podle § 40c odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, překážka výkonu auditorské činnosti podle § 7 odst. 1 písm. d), nebo odvolání z funkce člena Prezídia podle § 39 odst. 10 písm. c) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů, propuštění příslušníka podle § 42 odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zánik osvědčení (strážníkovi) podle § 5 odst. 3 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, zrušení povolení k restaurování podle § 14a odst. 10 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zánik služebního poměru vojáka podle § 18 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zánik funkce státního zástupce podle § 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zánik funkce prezidenta a víceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu podle § 10 odst. 8 písm. d), nebo zánik výkonu funkce člena tohoto úřadu podle § 12 odst. 9 písm. d) zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, zánik funkce ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny podle § 15 odst. 7 písm. e) nebo zánik funkce člena orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny podle § 18 odst. 6 písm. d) zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů; podle § 4 odst. 4 písm. b) zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, do registrovaného partnerství nemůže vstoupit osoba, která má omezenou svéprávnost v této oblasti – k tomu srov. též § 673 o. z.).

 

39. V této souvislosti je třeba mít také na paměti výchozí pravidlo civilního kodexu, a to, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, z čehož lze také dovodit, že individuálními soudními akty aplikace práva dochází (v rámci rozhodování sporů a jiných právních věcí, které vyplývají z poměrů soukromého práva – k tomu srov. § 1 odst. 1 o. s. ř.) k reglementaci konkrétních (vzájemných) práv a povinností dotčených osob, resp. mezi osobami v soukromoprávní oblasti, a nemůže jimi proto (bez dalšího) dojít ani k úpravě poměrů týkajících se výkonu práv občana v oblasti veřejného práva, ledaže by taková rozhodovací pravomoc byla zákonem obecnému soudu svěřena (k tomu srov. § 7 odst. 3 o. s. ř.) anebo by se jednalo – v oblasti soukromoprávní - o tzv. zbytkovou pravomoc soudu [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 110/2001, jež stanoví, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§ 104 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud.].

 

40. Návrhy na zahájení řízení o omezení (či vrácení) svéprávnosti nejsou soudy vázány, takže ani nemusejí se případně „ve zbytkové části“ negativně vypořádávat se zamítnutím návrhu v rozsudečném výroku či případně se zastavením řízení, resp. v uvedeném směru zvažovat, zda je zde skutečně orgán, jemuž by taková věc měla být k rozhodnutí postoupena; směřuje-li totiž návrh na omezení svéprávnosti (ať již s tím kterým „návrhovým petitem“, tedy i např. v rozsahu, aby posuzovaný člověk byl zbaven svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva), soud musí (je povinen) vycházet ze své rozhodovací pravomoci a v tomto směru buď přistoupit k omezení svéprávnosti (v tom kterém rozsahu ve smyslu § 57 odst. 1 o. z., případně za podmínek dále upravených jiným právním předpisem) či nikoliv. Beckův komentář k zákonu o zvláštních řízeních soudních k tomu uvádí, že: „Návrhem však soud není vázán, může omezit člověka na svéprávnosti i ve větším rozsahu, než je uvedeno v návrhu, případně jej omezit na svéprávnosti méně. A to aniž by návrh v takovém případě zamítal.“ (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 85).

 

41. Bylo již zmíněno shora, že veřejné právo může v souvislosti s omezením svéprávnosti člověka spojovat (bez dalšího) omezení výkonu určitého veřejného práva. Tak např. byl-li státní zástupce omezen ve svéprávnosti, dochází tím podle § 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k zániku jeho funkce. Správně proto Nejvyšší státní zastupitelství v připomínkovém řízení k této právní problematice mimo jiné uvádí, že veřejné právo může stanovit, že výkon určitého veřejného práva může být omezen v důsledku omezení svéprávnosti člověka soudem, když v takovém případě dochází k omezení přímo zákonem (nikoliv rozhodnutím soudu) za podmínky, že člověk byl omezen v soukromoprávní oblasti soudem. Nelze však tento institut použít na omezení svéprávnosti k právním jednáním, jež vyplývají z jiného právního poměru, který uvedený zákon neupravuje.

 

42. V těchto případech tak zákon stanoví, že byl-li člověk soudním rozhodnutím (ať již v jakémkoliv rozsahu) omezen ve svéprávnosti, postačí taková soudní ingerence do předmětné soukromoprávní sféry člověka i k omezení (zde však jako zákonem předvídaný důsledek) ve výkonu jeho příslušného veřejného práva. Od toho je však třeba odlišovat případy, kdy příslušný zákon předvídá právní důsledek v souvislosti s omezením konkrétního výkonu veřejného práva, a to prostřednictvím (civilního) institutu omezení svéprávnosti, aniž by tímto či jiným právním předpisem měl obecný soud vůbec hmotněprávního podkladu rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka v této oblasti veřejného práva, resp. aniž by tímto či jiným právním předpisem byl takový přesah omezení svéprávnosti do veřejného práva upraven, tak, aby zde soudy měly k dispozici zákonný podklad pro rozhodování i v této (veřejnoprávní) materii.

 

43 Uvedené závěry přitom nijak nekolidují judikovanému právnímu názoru Ústavního soudu [vydanému ještě v poměrech účinnosti právního institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění], jak byl vyjádřen v nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, a to, že „způsobilost mít práva a povinnosti není jen otázkou vztahů mezi občany navzájem v soukromoprávních vztazích, ale v pojetí ústavního pořádku je chápána v širším smyslu a zahrnuje i vztahy mezi státem a jednotlivcem. Za takový lze beze zbytku označit postavení účastníka řízení tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu. Jde totiž o řízení, ve kterém z povahy věci převažuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce. Ústavní soud zastává názor, že v těchto vertikálních vztazích se uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která soudní moc přímo zavazují. S člověkem tedy nelze manipulovat jako s věcí. V žádném aplikačním postupu, aniž v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva člověka.“ Nekolidují ani té části odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, v němž je (v rámci bodu č. 19) s právním jednání člověka spojován i výkon volebního práva, aniž by v tomto směru Ústavní soud vyložil nosné důvody, z nichž by bylo seznat, na podkladě jaké právní argumentace se má výkon volebního práva člověka považovat za právní jednání, a na základě jaké právní úvahy lze dovozovat možnost aplikace soukromého institutu omezení svéprávnosti člověka do oblasti veřejného práva (zde z hlediska zbavení ústavně zaručeného volebního práva člověka), a to při absenci hmotněprávní úpravy, jež by obsahovala podmínky, za kterých soud může přistoupit k tak zásadnímu kroku, jako je zbavit člověka výkonu volebního práva či práva hlasovat v obecním nebo krajském referendu.

 

44. Je tomu tak z toho důvodu, že předchozí úprava tzv. volebních zákonů (např. § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, považovala (bez dalšího) zbavení způsobilosti člověka k právním úkonům ve smyslu § 10 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“) za překážku ve výkonu jeho volebního práva. Tato zásadní ingerence do volebního práva, jež ve svém důsledku osobu zbavenou ve způsobilosti k právním úkonům v soukromoprávní oblasti „automaticky“ zbavovala i jejího volebního práva, přirozeně nemohla mít ústavně právní opodstatnění. Proto Ústavní soud v poměrech předchozího právního institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům a s přihlédnutím k popsané zákonné překážce výkonu volebního práva, zmíněným nálezem uložil obecným soudům povinnost, aby při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům zvlášť posuzovaly i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb.

 

45. Nynější právní úprava tzv. volebních zákonů, za existence nového právního institutu omezení svéprávnosti člověka, ovšem nově stanovila za překážku ve výkonu volebního práva „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“, aniž by ovšem byla realizována příslušná zákonná novelizace souvisejících právních předpisů (minimálně nového občanského zákoníku upravujícího právní institut omezení svéprávnosti a zákona o zvláštních řízeních soudních upravujícího proceduru řízení o svéprávnosti), na jejímž základě by obecné soudy měly k dispozici zejména příslušný hmotněprávní podklad k tomu, aby mohly rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka i ve výkonu jeho volebního práva a měly tak -  prostřednictvím tomu odpovídající konstruované právní normy, v jejíž hypotéze by byly předvídány skutečnosti, při jejichž naplnění by bylo nezbytné přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva (tedy de facto ke zbavení jeho –  Listinou garantovaného – všeobecného volebního práva) – možnost tímto způsobem zasáhnout do ústavně garantovaného volebního práva člověka.

 

46. Institut svéprávnosti, resp. omezení svéprávnosti je ukotven v civilním kodexu, je tudíž primárně jeho institutem, přičemž pokud veřejné právo (tím kterým způsobem) „pracuje“ s tímto institutem, ať již coby důsledek ve vztahu k výkonu veřejného práva anebo z hlediska zákonem předepsaného postupu spojeného s omezením svéprávnosti, pak nejde o nic jiného, než o zákonem předvídaný přesah tohoto institutu do oblasti veřejného práva. Je pak pochopitelně věcí právní vědy popsaný přesah analyzovat a vyvodit z něj právně teoretické závěry, nicméně v oblasti rozhodování soudů platí to, co bylo již vyloženo shora. Tak jako nikdo nepolemizuje s rozšiřováním trestných činů cestou analogie či extenzivním výkladem, tak by ani nemělo docházet k tendencím, že osoby, kterým byla na základě soudního rozhodnutí v soukromoprávní oblasti v určitém rozsahu omezena jejich svéprávnost, budou omezeny, resp. zbaveny svého volebního práva na základě téhož právního institutu reglementujícího ovšem toliko soukromoprávní oblast, a to při neexistenci tomu odpovídající zákonné úpravy. Takový výklad je nepřijatelný, neboť se příčí výkladu soudu fungujícího v poměrech demokratického právního státu. 

 

47. Např. v Beckově komentáři k novému občanskému zákoníku se mimo jiné uvádí, že „Není možné člověka omezit ve volebním právu, petičním, shromažďovacím a sdružovacím právu.“ (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 299).

 

48. S přihlédnutím k onomu zákonnému deficitu právní úpravy omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva je pak v daných právních poměrech – též s reflexí zaznamenaných soudních rozhodnutí se značně subtilní právní argumentací – do jisté míry přiléhavý názor, že „je velmi obtížné si představit, jak by soudy mohly v konkrétních případech takové omezení právně odůvodnit. Řádné odůvodnění by bylo těžké i po faktické stránce. Neexistuje totiž žádná obecně stanovená kvalifikace či míra schopností v tomto směru, která by byla od občanů pro účast ve volbách vyžadována a jakkoliv kontrolována. Lidé s postižením však nyní musejí procházet testem, kterým nikdo jiný, aby mohl k volební urně, projít nemusí. Nikdo bez postižení nemusí nijak dokazovat svoji fundovanost v politice ani bystrý úsudek či schopnost rozhodnout se ‚dobře‘ nebo tak, že hlasování bude jen a jen jejich volba, nikým neovlivněn.“ (Kořínková, D. a kol., Černá kniha. Odvrácená strana omezování svéprávnosti. Vydala  Quip, společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, Praha, prosinec 2015, str. 42).

 

49. V této souvislosti je rovněž vhodné citovat následující názor nynější české ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové: „Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou. Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.“ (Šimáčková, K.: K volebnímu právu duševně nemocných, blog Jiné právo, příspěvek ze dne 23. 6. 2011, in https://jinepravo.blogspot.cz/2011/06/k-volebnimu-pravu-dusevne-nemocnych.html). Kateřina Šimáčková, stavící se navíc kriticky k nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08 a naznačující další možný posud v této judikatuře, zaujímá právní názor, že by nikdo neměl být zbaven volebního práva, (Šimáčková, K. Volební právo osob s duševním nebo mentálním postižením. In Šimíček, V. (ed.) Volby – svátek demokracie nebo pletich? Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012, s. 163-181).

 

50. Nejvyšší soud deficit úpravy podústavního práva na poli omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva nemůže přehlížet a nepovažuje ani za ústavně konformní výklad, který by k závěru o oprávněnosti obecných soudů zbavovat člověka jeho volebního práva na podkladě rozhodnutí o omezení svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva využíval toliko existence úmyslu zákonodárce plynoucího ze shora již citovaných ustanovení příslušných volebních zákonů, v nichž je překážka výkonu volebního práva spojována s omezením svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva, kdy je v inkriminovaných paragrafech činěn pouhý odkaz na právní institut omezení svéprávnosti podle § 55 až 65 o. z., vždy v rámci poznámky pod čarou, jakoby se předpokládalo, že v těchto odkazovaných ustanoveních je obsažena (upravena) ona možnost omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, což ovšem není.

 

51. Silným argumentem, jenž zpochybňuje názory o implicitním založení pravomoci, resp. o oprávnění soudů rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, je, že se omezení má týkat výkonu volebního práva garantovaného Listinou. Je-li pak v čl. 21 odst. 3 Listiny obsaženo, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon, a stanoví-li čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, pak jediný ústavně souladný výklad je ten, že obecné soudy mohou přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva jen při existenci tomu odpovídající právní úpravy, neboť stávající právní institut omezení svéprávnosti podle občanského zákoníku se vztahuje k regulaci v oblasti soukromého práva. Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 9. 2010, číslo stížnosti 38 224/03, „Právo musí dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům a způsob výkonu této diskreční pravomoci“ (Sanoma Vitgevers B. V. proti Nizozemsku). Ústavní soud pak např. v nálezu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, zdůraznil, že „Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje.“ Uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, tudíž znamená, že orgány státu, případně jiné subjekty s veřejnoprávním prvkem, na něž byla státní moc delegována, musejí státní moc vykonávat výlučně v mezích zákona a nikoliv způsobem jdoucím nad rámec zákona.

 

52. Jde tedy o zcela jiný právní stav, než za kterého Ústavní soud přistupoval k vydání nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3102/08, jelikož s vydaným soudním rozhodnutím o zbavení (civilní) způsobilosti dotčené osoby k právním úkonům osoby byla bez dalšího (jako zákonem předvídaný právní důsledek) tato osoba zbavována svého volebního práva, což – jak již shora bylo vyloženo – ústavně právně nebylo akceptovatelné. Stávající právní poměry ovšem takový důsledek nezakládají, neboť tzv. volební zákony vycházejí z toho, že překážkou výkonu volebního práva je omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva soudem, který však k takové realizaci nemá k dispozici žádný hmotněprávní podklad. Jelikož se zde jedná o zbavení volebního práva člověka, je třeba dát pochopitelně průchod takovému výkladu, kterým se ochraňují ústavně garantovaná práva člověka, a tedy i jeho volební právo. Je přitom výsostnou věcí zákonodárce, zda vůbec, a pokud ano, pak s jakým normativním obsahem přistoupí k regulaci v této výseči veřejného práva, obzvláště v situaci, kdy stávající institut omezení svéprávnosti primárně doléhá na soukromoprávní oblast, takže má-li mít v tom kterém rozsahu tento institut přesah i do veřejného práva (např. i v oblasti omezení výkonu volebního práva člověka), pak je nasnadě, že tento přesah musí být normativně upraven, včetně založení oprávnění příslušného orgánu (v demokratickém právním státě jedině soudu) o této závažné ingerenci rozhodovat. Není ovšem ústavně slučitelné absenci nezbytného normativního (hmotněprávního a procesně právního) základu „dotvářet“ cestou účelového výkladu práva, který zjevně odporuje ústavně právní optice.

 

53. Ze všech shora vyložených důvodů lze proto stěží transponovat judikované závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3102/08 do nynějších právních poměrů a při neexistenci odpovídající právní úpravy dovozovat oprávnění soudů rozhodovat o omezení svéprávnosti v této oblasti. A jak již shora bylo uvedeno, dovozovat, že prostřednictvím stávajícího právního institutu omezení svéprávnosti mají soudy hmotněprávní podklad k rozhodování o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, nelze ani z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1580/16, v němž je v rámci pouhé jedné věty, bez vyložení nosné právní argumentace, s právním jednáním člověka spojován též výkon jeho volebního práva.

 

54. Jelikož základním obecným ideovým zdrojem rekodifikace o. z. se stal vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa z r. 1937 (k tomu srov. aktualizovanou důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, in Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 47), „který sledoval modernizační revizi rakouského všeobecného zákoníku občanského (ABGB) z r. 1811 v jeho konfrontaci s evropskými zákoníky“, jeví se na tomto místě vhodné připomenout (citovat) dobový komentář k obecnému zákoníku občanskému k § 21 („osobní práva z vlastnosti věku anebo z nedostatku užívání rozumu“), v němž se mimo jiné uvádí: „Občanský zákoník je důsledný a proto jedná o způsobilosti k právním činům jen na poli soukromého práva, pomíjeje úplně práva politická, která dnes tak, jako za doby římské republiky, můžeme shrnovati v ius honorum a ius sufragii (suffragii). Tato politická způsobilost k jednání na poli politických práv řídí se zvláštními ustanoveními. Toto je důležité  proto, poněvadž změny co do způsobilosti k právním činům na základě soudních rozhodnutí mají místa jen na poli soukromého práva a netýkají se nijakým způsobem práv politických ani práva trestního.“ (Rouček, F. – Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha, 1935, díl I., s. 209).

 

55. Na základě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani jiného právního předpisu, tedy nemají obecné soudy v současné době k dispozici právní nástroj s příslušným hmotněprávním podkladem, jehož prostřednictvím by mohly rozhodnout, že svéprávnost člověka se omezuje i ve výkonu jeho (ať již aktivního nebo pasivního) volebního práva či ve výkonu jeho práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu. Nelze přitom tuto absenci hmotněprávní úpravy nahrazovat soudním výkladem (ať ji v rámci vydaného rozhodnutí či zaujatého stanoviska Nejvyšším soudem), poněvadž k tomu, aby obecný soud mohl svým rozhodnutím omezit, respektive zbavit člověka ve výkonu jeho volebního práva, zde přirozeně – v podmínkách fungování demokratického právního státu - musí být zcela jasného zákonného podkladu; absentuje-li takový zákonný podklad, pak soudy nemohou tento normativní deficit v žádném případě nahrazovat, neboť takový výklad se zjevně příčí čl. 2 odst. 2 Listiny.

 

56. Pokud jde o dosah poznámek pod čarou u shora citovaných paragrafů příslušných volebních právních předpisů či právních předpisů upravujících referenda, připomíná se, že „Posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v demokratických systémech.“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99).

 

57. Uvedené poznámky pod čarou nemají normativní význam, a tudíž samy o sobě nemohou být podkladem k tomu, aby soud o takové výseči právních věcí, zjevně plynoucích z poměrů veřejného práva, rozhodoval, případně aby jejich prostřednictvím – s ohledem na absenci takové úpravy – dovozoval, s argumentem nezbytnosti reglementace poměrů plynoucích z veřejnoprávní oblasti (např. právě v rámci posouzení otázky omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva či ve výkonu jeho práva hlasovat v místním nebo krajském referendu). Je třeba mít stále na paměti, že v právním státě, za který se Česká republika v čl. 1 Ústavy České republiky prohlašuje, platí, že jak akty veřejné moci (normativní i individuální), tak konkrétní aplikační postupy veřejné moci nesmí porušovat základní práva jednotlivců. V opačném případě jde o výkon veřejné moci, který je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky; k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07].

 

58. Občanskoprávní a obchodní kolegium proto s přihlédnutím k výše uvedenému dospělo k závěru, že podle právní úpravy platné a účinné k datu vydání tohoto stanoviska nelze rozhodnutím soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho (ať již aktivního nebo pasivního) volebního práva či ve výkonu jeho práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu.