NOZ: K neplatnosti právního jednání v důsledku přinucení

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má s účinností od 1. 1. 2014 nahradit dosavadní občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Půjde o historicky významnou změnu v oblasti soukromého práva, neboť v českém právním řádu dojde k nahrazení (podle mého hlubokého přesvědčení nedůvodně) kritizovaného „starého“ občanského zákoníku „novým“ občanským zákoníkem, o němž se v posledních měsících šíří pouze pozitivní zprávy typu, že jde o velmi zdařilé a srozumitelné dílo, civilní kodex, který se právem řadí mezi moderní občanské zákoníky. Nedojde-li k odložení účinnosti tohoto nového civilního kodexu s ohledem na výrazné změny, jež mají nastat v regulaci soukromoprávních vztahů, v době, kdy naše země je zmítána vážnými ekonomickými problémy, bude prvořadou povinnosti soudů s největší pečlivostí přistoupit k interpretaci a aplikaci tohoto nového civilního kodexu.

V tomto příspěvku zaměřím pozornost na problematiku neplatnosti právního jednání v důsledku přinucení, jak je upravena v novém občanském zákoníku.

Nejprve malé připomenutí dosavadní právní úpravy a judikatury

     V roce 2009 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) rozhodlo o publikaci rozsudku ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku byl zaujat a odůvodněn právní názor, že „Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto »vynucený« právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen nevěděl, ale též jej využil.“ V označeném rozhodnutí přijatý právní názor v judikatuře českých soudů nezazněl poprvé, přičemž velký senát Nejvyššího soudu se s ním ztotožnil, a to s poměrně stručně a jasně vyznívající právní argumentací, že „Právní teorie i soudní praxe se shoduje v tom, že je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto »vynucený« právní úkon  absolutně neplatný (pro nesvobodu vůle dle § 37 odst. 1 obč. zák.) jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku věděl, ale též jej využil.“ Nejvyšší soud tak přisvědčil právní názoru, jak byl zaujat kolektivem autorů Beckova komentáře občanského zákoníku (z  roku 2008), či odůvodněn např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, či v usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 315/2000.

     Již v r. 2009 jsem na veřejném zasedání kolegia, v souvislosti s rozhodováním o zařazení prvně zmíněného rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, namítal absenci dostatečné právní argumentace pro takto přijatý právní závěr. Odkazoval-li judikát na zmíněný komentář, pak v tomto komentáři bylo pouze stručně uvedeno, že „Bezprávná výhrůžka může pocházet buď přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo sice od třetí osoby, o čemž však druhý subjekt právního úkonu věděl či vědět musel a využil toho.“ Jaké argumenty vedly zpracovatele této pasáže k uvedenému kategorickému závěru, jsem však v citovaném zdroji nedohledal. Tehdy jsem takové argumenty nezaznamenal ani (v cit. judikátu) odkazovaném usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 315/2000, v němž se rovněž bez jakékoli zjistitelné argumentace kategoricky uzavírá, že „v tomto případě (roz. při bezprávné výhrůžce) by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též ji využít.“ Ústavní soud rovněž (stejně jako o několik let později tak učinil velký senát Nejvyššího soudu) odkazuje na identický závěr v odborné literatuře, který byl zaujat v předchozím vydání Beckova komentáře, a dále činí odkaz na svůj nález ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96. Ani v tomto nálezu ovšem žádnou právní argumentaci podporující výše judikovaný závěr nelze dohledat, když je v něm pouze zdůrazněna (všeobecně známá) hmotněprávní notorieta, že „náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při jejím projevu při zachování absence omylu a tísně. V občanském právu tyto dvě stránky vůle nelze zkoumat odděleně, protože ač jsou z teoretického hlediska oba atributy vůle rovnocenné, pro možnost posouzení náležitostí právního úkonu je rozhodující svoboda projevu vůle.“

     Tehdy jsem civilní kolegium nepřesvědčil o tom, že výše uvedená (chabá) právní argumentace je nedostatečná a že by uvedené rozhodnutí (s citovanou právní větou) ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek publikováno být nemělo. Svůj právní názor jsem odvíjel od znění ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Zdůraznil jsem také, že nesvoboda vůle, resp. její absence nastane buď v případě fyzického, nebo psychického (bezprávné výhrůžky) donucení, a že v případě fyzického donucení, v jehož důsledku při právním úkonu účastníka absentovala jeho svobodná vůle, nelze jinak, než na tuto právní skutečnost aplikovat právě § 37 odst. 1 obč. zák., který takový právní úkon postihuje absolutní neplatností. Argumentoval jsem dále tím, že popsaná absolutní neplatnost právního úkonu nastane i v situaci, pokud druhý účastník o této okolnosti (bezprávné výhrůžce, jež způsobila absenci svobody vůle účastníka smlouvy) nevěděl a nevyužil ji, neboť vědomost o uvedené okolnosti a jejím využití druhým účastníkem je zcela bezpředmětná. Je tomu tak již z toho důvodu, že absentuje-li základní předpoklad právního úkonu (svoboda), nemůže být žádná řeč či vedeny úvahy o jeho případné (za určitých podmínek či skutkových okolností) platnosti. V případě psychického donucení – tzv. (právně relevantní) bezprávné výhrůžky, v jejímž důsledku rovněž absentuje svoboda vůle daného jedince, výsledek musí být přece stejný. Půjde o absolutní neplatnost právního úkonu, ať již o této okolnosti druhý účastník věděl a využil ji, či o ní nevěděl. Učinil jsem tedy oproti shora cit. judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu právní závěr, že právní úkon projevený v důsledku právně relevantní bezprávné výhrůžky je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný, nezávisle na tom, zda druhý účastník o této právně významné okolnosti, resp. o tomto psychickém nátlaku věděl a využil jej, či nikoli.

Konec („starých“) právních úkonů a počátek („nových“) právních jednání

     Nový občanský zákoník opouští právní institut právního úkonu, jak je zakotven ve stávajícím občanském zákoníku a je v ustanovení § 34 charakterizován tak, že je jím projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. I na tento právní institut dopadla v důvodové zprávě „nálepka“, že jde o „pojmový relikt totalitního práva“, ač celá desetiletí nevznikaly s tímto institutem žádné výkladové či aplikační potíže. Nový občanský zákoník (dále též „NOZ“) podle osnovy „neaspiruje na definici právního úkonu“, když se „navrhuje…jen stanovit, jaké má právní následky.“ A tak se v ustanovení § 545 NOZ stanoví, že Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“ Zde je třeba malého upřesnění. Právní jednání bez dalšího nemůže vyvolat v něm obsažené právní následky, pokud obsahově nejde o právně relevantní okolnosti, které jsou především předvídány v (hypotéze) příslušného pravidla chování (právní normy, paragrafu) aktivujícího vznik, změnu nebo zánik (uvedeným pravidlem regulovaného) právního vztahu, případně pokud se netýkají (již slovy zákona) „dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“

      Zatímco stávající občanský zákoník v ustanovení § 37 odst. 1 stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (míní se tím jeho absolutní neplatnost), nový občanský zákoník (jak se praví v jeho důvodové zprávě) zase „vychází…z pojetí, že v takových případech (se) o projev vůle vůbec nejedná. Např. tam, kde není vážná vůle, není vůle vůbec, a nemůže být tedy ani relevantně projevena tak, aby vyvolala následky stanovené v § 545…V důsledku toho osnova rozlišuje právní jednání zdánlivá a neplatná.“ Tato teze pak našla normativní vyústění v přijetí ustanovení § 551 NOZ, jež stanoví, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Ustanovení § 554 téhož kodexu dále upravuje, že k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

     Nový občanský zákoník přitom za zdánlivé právní jednání považuje následující situace:

• chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 NOZ);
• nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 NOZ);
• nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 NOZ; druhý odstavec cit. paragrafu však stanoví, že byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku).

       Z popsaného vymezení situací, s nimiž zákon nespojuje právní jednání, resp. které zákon označuje jako zdánlivé právní jednání, lze charakterizovat (ve stručnosti shrnuto) tyto náležitosti, které musejí být splněny k tomu, aby jednání právního subjektu mělo znaky právního jednání:

• především musejí být splněny náležitosti jednající osoby, tj. jednající osoba musí mít právní subjektivitu;
• dále musejí být splněny náležitosti vůle, tj. vůle musí být a) skutečná (o skutečnou vůli nepůjde např. v případě donucení jednající osoby), b) vážná (o vážnou vůli se nejedná, pokud je vůle např. jednající osobou simulována), c) prostá omylu;
• jednající osoba musí vůli projevit tak, aby její vůle byla a) srozumitelná, a b) určitá;
• právní jednání musí být projeveno v určité formě (ve smyslu ustanovení § 546 NOZ Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co jednající osoba chtěla projevit), tedy právně lze jednat výslovně, nebo mlčky, písemně nebo ústně.

Je zdánlivé právní jednání pro absenci svobody vůle (relativně) neplatným právním jednáním, bylo-li učiněno v důsledku (právně relevantního) přinucení ?

    Vpředu již bylo uvedeno, že ustanovení § 551 NOZ prohlašuje, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Vyložil jsem také, že při absenci svobody vůle podle předchozí úpravy byl právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. považován za absolutně neplatný, byť judikatura dovozovala, že tato jeho absolutní neplatnost nastává jen tehdy, pokud druhý účastník o této bezprávné výhrůžce nejen věděl, ale též ji využil. Ať už stávající judikatura dospěla k čemukoliv, podstatné a neměnné bylo to, že dosavadní občanský zákoník (který se ovšem podle názoru např. exministra spravedlnosti Karla Čermáka opírá „O ideologii…Víme, že to je ideologie marxismu-leninismu a že v evropském kontextu platíme za páchnoucí relikt, který něco takového pořád trpí…“ – viz Čermák, K.: Nový zákoník: nepromeškejme civilizační šanci, www.justice.cz) výslovně stanovil, že právní úkon musí být učiněn (mimo jiné) svobodně; jinak je neplatný, tedy sankcionoval absolutní neplatností právní jednání, ve kterém (např. v důsledku bezprávné výhrůžky) absentovala svoboda vůle jednající osoby (ostatně na tom moc není až tak k přemýšlení, neboť pokud někdo někoho donutí či přinutí k právnímu jednání, pak zde absentuje svoboda vůle takto jednající osoby, a tudíž v tomto smyslu o nějaké platnosti právního jednání nemůže být žádná řeč).

    Nový občanský zákoník ovšem na straně jedné v ustanovení § 551 (ještě jednou citováno) výslovně stanoví, že O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby, přičemž jak plyne z důvodové zprávy a tedy úmyslu zákonodárce (připomínám jen, že podle ustanovení § 2 odst. 2 NOZ Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu), míní se tím případy, které dříve byly postihovány prostřednictvím ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (tj. při nedostatku vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projev vůle), na straně druhé ovšem vzápětí takému jednání přisuzuje charakter (relativně neplatného) právního jednání. V jeho ustanovení § 587 odst. 1 se totiž stanoví, že „Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.“ Lze ovšem namítat neplatnost právního jednání, které podle jiného ustanovení téhož nového občanského zákoníku je považováno pouze za zdánlivé právní jednání, tedy za žádné jednání, k němuž se vůbec (jako by k němu nedošlo) nepřihlíží?

      Z vyloženého by bylo možno, též s přihlédnutím k onomu úmyslu zákonodárce (zjistitelného např. z důvodové zprávy našeho nového civilního kodexu), usoudit, že pokud takové jednání občanský zákoník prohlašuje za zdánlivé, je vyloučeno jej současně považovat – vzhledem k další normativní konstrukci jeho jiného ustanovení – za (relativně) neplatné; při prosazení takového závěru by se pak ustanovení § 587 odst. 1 NOZ stalo ustanovením obsolentním (reálně neúčinným).

Předpoklad reálné soudní praxe

 Soudní praxe ovšem může zřejmě přilnout k závěru, který se bude v určitém směru blížit optice pohledu použité ve shora cit. judikátu Nejvyššího soudu potud, že takové jednání nebude považovat za právní jednání zdánlivé (v případě uvedeného judikátu za právní úkon absolutně neplatný), nýbrž (a zde se již od tohoto judikátu přirozeně – vzhledem k nové právní úpravě - odchyluje) za právní jednání (relativně) neplatné [mimochodem je také zajímavé, že teprve po více jak čtyřiceti letech byl v odborné literatuře vyložen právní názor (přitakávající onomu shora cit. judikátu), že „Při vážení protichůdných zájmů dostalo přednost racionální a účelné stanovisko před rigidně pojmoslovným lpěním na svobodě vůle při právním úkonu.“ (Bejček, J.: Některé důsledky zákonného a soudcovského pohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávající pozici obchodního partnera, Obchodněprávní revue 1/2011)]. V takovém případě ovšem podle mého názoru podobný výklad nebude mít nic společného nejen s jazykovým výkladem předmětných ustanovení (slovy zákona: jaký plyne z vlastního smyslu slov), ale ani s onou (novým občanským zákoníkem) proklamovanou zásadou, že při interpretaci je třeba vycházet (opět slovy zákona i) z jasného úmyslu zákonodárce. Chápu sice, že ve jménu „racionality“ či účelného stanoviska“ lze (pře)interpretovat jakékoli právní ujednání, tedy cokoliv a jakkoliv, přesto se ovšem domnívám, že tam kde chybí svoboda vůle, nelze (ještě podle platného právního stavu) hovořit o platném právním úkonu, a nemělo by být (ani podle nového občanského zákoníku) uvažováno o (relativně) neplatném právním jednání, nýbrž by v této souvislosti mělo být takové jednání kvalifikováno jako právní jednání zdánlivé, k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 NOZ vůbec nepřihlíží (tj. jako by k němu vůbec nedošlo).