O právní argumentaci anebo opět „nemo plus iuris...“

30.07.2015 13:14

 

    Dne 28. května t. r. proběhla v médiích stručná zpráva o jednom rozhodnutí Nejvyššího soudu. Např. ČTK toho dne uvedla, že „Nejvyšší soud se zastal nemocné ženy, která nevýhodně prodala byt ve městě a skončila ve zchátralém hospodářském stavení na venkově. Kupec byt brzy se ziskem prodal dalšímu zájemci. Justice původně ženinu žalobu zamítla, a upřednostnila tak současného majitele, který nemovitost koupil v dobré víře. NS verdikt zcela změnil a sám rozhodl o tom, že by náleží původní majitelce, která není způsobilá k právní úkonům a byt prodala pod vlivem choroby...“ (zdroj: http://kuc.cz/lsyv3c).

    Jednalo se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, jímž byl skutečně změně rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně tak, že sám Nejvyšší soud určil, že žalobkyně (ročník 1924) je výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky.

     Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně rozhodl ve velmi krátké lhůtě a veřejnost jistě potěší informace, že o ústavní stížnosti žalovaného proti rozsudku Nejvyššího soudu rozhodl Ústavní soud rovněž neprodleně. Ústavnímu soudu byla ústavní stížnost doručena dne 5. 5. 2015, přičemž Ústavní soud již dne 30. 6. 2015 pod sp. zn. II. ÚS 1322/15, vydal usnesení, jímž ústavní stížnost žalovaného odmítl. Je nepochybné, že i Ústavní soud si byl s ohledem na velmi vysoký věk žalobkyně a výjimečné okolnosti daného případu vědom závažnosti situace a proto o podané ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

     Z věcného hlediska se Ústavní soud ztotožnil s právním posouzením věci Nejvyšším soudem, avšak současně se opět vyjádřil k problematice nabytí nemovitosti od nevlastníka, kterou některé senáty Ústavního soudu vnímají jinak, než všechny senáty (včetně toho velkého a vůbec celého občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu. Gros je zase v právní argumentaci a v úrovni zpracování a používání podkladových materiálů. Citujme některé pasáže z předmětných rozhodnutí, abychom pochopili, oč v dané problematice vlastně jde.

     1. Ústavní soud: „Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že změnil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze...V odůvodnění rozsudku vycházel nejprve z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12...Poté Nejvyšší soud řešil střet práv E. D. a stěžovatele v souladu s obecnou ideou spravedlnosti...“ (z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15).

     1. Nejvyšší soud: „Pokud by měly být zohledněny okolnosti, jak je z hlediska nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem vymezil v uvedeném nálezu (roz. sp. zn. I. ÚS 2219/12) Ústavní soud, pak stěží by bylo možné na podkladě zjištěných skutkových okolností daného případu poskytnout ochranu žalovanému namísto původní vlastnice předmětné bytové jednotky – žalobkyně coby nyní osoby omezené ve svéprávnosti. Důvodů, jež by oba soudy, resp. odvolacího soud (který v důsledku kasačního rozhodnutí zavázal soud prvního stupně, aby v dalším své rozhodnutí použil optiku odvolacím soudem vyložené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka), je hned několik...Především však právní názor odvolacího soudu (obou soudů) o možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí nemůže obstát již z toho důvodu, že koliduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu...“ (z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014).

     2. Ústavní soud: „Nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06...nepodává řešení pro situaci, když dobrověrný nabyvatel jedná s důvěrou v údaje zapsané v katastru nemovitostí a rovněž z něj nelze například dovozovat (byť to Nejvyšší soud ve svém důsledku činí) relaci mezi případnou dobrou vírou nabyvatele a (absolutní) neplatností titulu, na základě něhož nemovitost získal právní předchůdce tohoto dobrověrného nabyvatele.“ (z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15).

     2. Nejvyšší soud: „Nejvyšší soud tedy i nadále vychází z plenární judikatury Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, z nichž vyplývá (jak také formuloval velký senát v posledně označeném rozsudku /roz. ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013/, že ,pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouvy je již od samého počátku absolutně neplatná.‘“ (z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu  ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014).

     Nejvyšší soud přitom vycházel z těchto právních závěrů plenární judikatury Ústavního soudu:

      2.1. K otázce, zda lze mimo zákonem stanovené případy upřednostňovat dobrou víru před ústavně zaručeným právem vlastnit majetek:

       „Ústavní soud se ústavností ustanovení § 446 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000 autoritativně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 437/02...Potvrdil v něm právní názor vyslovený v usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 112/01...dle něhož ,Ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele...‘“ (z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04; /nejen/ podle mého názoru z tohoto plenárního nálezu lze zcela jednoznačně dovodit, že není možné upřednostňovat dobrou víru před ochranou vlastnického práva v situacích, kdy zákon mlčí /popsané situace nereguluje/ a přenechávat aktivistické pojímání právní regulace na soudech, respektive akceptovat, že soudy si samy vytvoří novou skutkovou podstatu, která umožňuje poskytnout nabyvateli jednajícímu v dobré víře ochranu před původním vlastníkem; domnívám se, že výklad přisvědčující posledně zmíněné ochraně dobré víry je – v konfrontaci s uvedeným plenárním nálezem – zcela účelový, nesprávný, jde vlastně o výkladový exces).

     2.2. K otázce, zda lze nabýt vlastnické právo od nevlastníka:  

        „Kupní smlouva je tedy esenciálně založena na dvoufázovém pojetí translační obligace individuálně posuzujícím dvojí právní jednání, a to uzavření smlouvy a převod vlastnictví, kdy nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva je kumulativní naplnění jak příslušného titulu, tak i tomu odpovídajícího modu. Pokud prodávající převede na základě platného titulu a modu či ze smlouvy věcněprávní povahy něco jiného, je zcela v dispozici kupujícího I, aby své vlastnické právo svobodně a v plném rozsahu převedl na vlastnictví na kupujícího I, aniž by tento převod podmínil právními nástroji věcněprávní povahy, kupující I se stává vlastníkem převáděné věci, jenž je nadán k tomu, aby vykonával veškerá práva plynoucí z povahy vlastnických práv - ius utendi, fruendi, possidendi, abutendi, disponendi. Neplyne-li ze zákona další subjekt, tedy kupujícího II. Kupující II, který nabyl vlastnické právo od předchozího vlastníka, kupujícího I, se tak může úspěšně dovolávat ochrany svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to erga omnes. Jakékoli pozdější právní úkony předchozích vlastníků, a tedy i odstoupení od smlouvy, nemohou mít vliv na jeho vlastnictví, neboť v době převodu byl kupující I skutečným vlastníkem, a nevymínil-li si tento jinak, převedl na kupujícího II vlastnické právo v celé jeho šíři. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku navíc nelze dovodit, že v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících...Ústavní soud dále poznamenává, že jeho judikatura, jmenovitě nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000, od jehož závěrů nemá důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, poskytuje dostatečné vodítko k dosažení ústavně konformního výkladu ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku.“ (z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06).

    2.3. Plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 odkazuje mj. na nález ÚS ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, v němž se uvádí tento zásadní (a nepochopitelně mnohými subjekty pomíjený) právní závěr: „Mezi stěžovatelkou a 1/vedlejším účastníkem vznikl vztah obligační, závazkový, nikoli vztah věcné povahy...Od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí dne 3. 10. 1995 proto mohl 1/ vedlejší účastník jako vlastník s nemovitostmi disponovat. Její odstoupení od kupní smlouvy proto mohlo mít účinky pouze vůči 1/ vedlejšímu účastníkovi. Toto odstoupení se proto nemohlo promítnout do věcněprávního postavení 2/ vedlejšího účastníka, který vůči ní v žádném závazkovém vztahu nebyl. Naopak z jeho řádně nabytého vlastnického práva vyplýval nárok na jeho ochranu i vůči stěžovatelce právě ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu s § 39 o. z.“

     Z poslední věty cit. nálezu Ústavního soudu pak nelze dovodit jiný právní závěr než ten, že pokud snad převodní smlouva byla zatížena neplatností ve smyslu § 39 obč. zák., nemohlo pochopitelně dojít k převodu vlastnického práva z převodce na nabyvatele, pročež by se pak ani nemohly uplatnit shora vyložené závěry o právních důsledcích odstoupení od smlouvy, takže původní vlastník by měl ve smyslu čl. 11 odst. 1 vůči dobrověrnému nabyvateli přednost v ochraně svého vlastnického práva, což některé tříčlenné senáty Ústavního soudu bohužel svými rozhodnutími popírají a snaží se vyložit, že v podstatě jejich názor o poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli je vlastně prohloubením právního závěru plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, což očividně nemá oporu v tom, co je obsaženo v odůvodnění označeného plenárního nálezu. Za této situace proto překlenutí jednotného právního názoru Nejvyššího soudu v této problematice lze učinit pouze v důsledku kasační závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, nikoliv však silou jeho dosud užitých právních argumentů, které opravdu nejsou s to překlenout ustálenou právní argumentaci Nejvyššího soudu (obdobnou právní argumentaci – jako Nejvyšší soud České republiky – zaujímá také Ústavní soud Slovenské republiky*).

     3. Ústavní soud: „Ve stejném duchu je rovněž poněkud zavádějící tvrzení Nejvyššího soudu (výslovně obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku), že totiž v důvodové zprávě k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (srov. sněmovní tisk č. 778/0, důvodová zpráva, 6. volební období) je obsažen ,totožný názor, který zaujímá Nejvyšší soud.‘“ (z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15).

     3. Důvodová zpráva k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon): „Nedostatkem vedoucím k nižší důvěryhodnosti katastru je nedůsledné uplatnění zásady materiální publicity. Tato zásada má chránit toho, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru. Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinností ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru. Pozdějším nabyvatelům jednajícím v této důvěře pak zpravidla nezůstane nemovitost a někdy jen s obtížemi vymáhají vrácení kupní ceny, kterou za koupenou nemovitost vydali. Právě tak jako nabyvatelé vlastnického práva jednající v dobré víře nejsou chráněni ani nabyvatelé jiných věcných práv k nemovitostem, např. nabyvatelé zástavních práv. Nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity je vůči běžné veřejnosti nekorektní i z toho důvodu, že ustanovení § 11 zákona o zápisech budí na první pohled mylný dojem, že tato zásada v našem právním řádu uplatněna je. Proto ti, kdo jednají v dobré víře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru, se mohou dočkat na konci svého jednání nemilého překvapení. Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“

     Lze snad z tohoto textu důvodové zprávy – mimochodem zpracované po přijetí relevantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (!!!) – dovozovat, že by zákonodárce (takto jím zformulovaným textem) nechtěl vyjádřit, že dosavadní právní úprava neumožňovala nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele jednajícího v zápis v katastru nemovitostí? Samozřejmě, i zákonodárce v rámci této důvodové zprávy sděluje, že dosavadní právní úprava nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka  - mimo zákonem stanovené způsoby – neumožňovala, a to ani i kdyby nabyvatel jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva. Proto Nejvyšší soud důvodně i na tento pramen – v rámci své právní argumentace – odkazuje a nemůže se svévolně odklonit od své judikatury v situaci, kdy předchozí zákonná úprava ani připomenutá plenární judikatura výklad o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele neumožňovala.

 

   *   Srov. např. usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 50/2010, který zaujal právní názor, že "Pokud byl správa katastru povolený vklad vlastnického práva na základě absolutně neplatné smlouvy, je tedy reálně daný pouze modus, avšak zjevně chybí titulus, tedy platně uzavřená smlouva. Na základě absolutně neplatného právního úkonu takto nemůže dojít k platnému převodu vlastnického práva k nemovitosti, a zedy nelze uvažovat o ochraně vlastnického práva byť i dobromyslného nabyvatele. Rovněž není možné za uvedeného stavu upřednostnit požadavek právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře před zásadou, podle které nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má."  V nálezu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 48/2012, Ústavní soud Slovenské republiky vyložil, že všeobecná právní zásada "nemo plus iuris..." "důsledně zohledňuje kromě jiného požadavek právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahl, k níž se musí hlásit i Slovenská republika jako právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a pokud jí obecný soud při své rozhodovací činnosti nerespektuje, bezpochyby porušuje základní právo účastníka řízení na soudní ochranu."  Obdobná právní argumentace je obsažena i v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 88/2014. Z judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky lze poukázat např. na rozsudek ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 3 Cdon 144/2010, usnesení ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Cdo 107/2011.

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy