Odlišné stanovisko k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (k otázce platnosti smlouvy uzavřené v důsledku bezprávné výhrůžky)

09.03.2011 20:36

 

 

     Na dnešním zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o zařazení rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to s následujícími právními větami:  

 

    I.  Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).

 

     II. Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.

 

(text rozsudku: www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/BCCBEBBBA5E17C5FC12577FF0051CDBB?openDocument)

 

     Vzhledem k tomu, že proti druhé právní větě jsem měl vážné výhrady, které přetrvávaly i po vystoupení některých členů kolegia, požádal  jsem pro případ, že bude rozhodnuto o zveřejnění tohoto judikátu do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek  (což se nakonec stalo), aby ve Sbírce bylo publikováno i toto mé 

o d l i š n é    s t a n o v i s k o :

 

     Nesouhlasím s druhým odstavcem právní věty obsahujícím právní názor, který je v rozporu s ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že právní úkon musí být mj. učiněn svobodně, jinak je (absolutně) neplatný. Svoboda vůle je jednou ze základních náležitostí právního úkonu. Nejen v případě fyzického násilí, ale také i v případě bezprávné výhrůžky je vůle „jednajícího“ natolik deformována, že takto učiněným právním úkonem nemůže být vyvolán právní následek (nemůže dojít ke vzniku, změně či zániku příslušného právního vztahu).

      Řešení, které nabízí druhý odstavec právní věty publikovaného rozhodnutí tak spíše odpovídá bývalé právní úpravě podle občanského zákoníku z roku 1950 (č. 141/1950 Sb), který v ustanovení § 33 odst. 1 stanovil: „Projev vůle, k němuž byl někdo druhou stranou přiveden lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň, je neplatný. Totéž platí, jestliže některou ze stran takto přivedl k projevu vůle někdo jiný a druhá strana o tom věděla.“

      Závažné je, že publikované rozhodnutí neobsahuje žádnou právní argumentaci, která by seznatelným způsobem objasnila, proč je v případě absence svobody vůle (v důsledku bezprávné výhrůžky) absolutní neplatnost právního úkonu spojována pouze se situací, kdy „druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“ Takovou právní argumentaci ovšem nelze dohledat ani v publikovaném rozhodnutí odkazovaných judikátech ani v označeném komentáři občanského zákoníku. V publikovaném rozhodnutí je tedy předkládán právní názor, aniž by bylo zřejmé, na základě jaké právní úvahy k němu soudní orgán vlastně dospěl.

     Uzavírám tedy, že tam, kde chybí svoboda vůle ať již v důsledku bezprávné výhrůžky anebo v důsledku fyzického násilí, tj. v situacích, kdy právní úkon nebyl učiněn svobodně, nelze dospět k jinému právě kvalifikačnímu závěru, než že popsaný (deformovaný) právní úkon je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný (srov. § 37 odst. 1 obč. zák. - arg.: „Právní úkon musí být učiněn svobodně...jinak je neplatný.“).

     V podrobnostech odkazuji na svůj článek K otázce neplatnosti právního úkonu pro nedostatek svobody vůle (in Právní rozhledy č. 2/2010, str. 67-68), zejména však na právní názory obsažené v následujících publikacích: Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s. r. o., Bratislava, 1998, str. 169 a násl., a dále Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno – Masarykova univerzita, nakladatelství Doplněk, 2002, str. 36.

                                                                                                            

                                                                                                                                             JUDr. Pavel Vrcha  

 

Soudkyním a soudcům

Občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ČR

                                                                                                V Brně dne 3. března 2011

 

Věc:

Připomínky pro jednání OOK dne 9. března 2011

       

 Vážené kolegyně a kolegové,

      dovoluji si tímto uplatnit následující připomínky pro jednání OOK dne 9. března 2011.

 

Poř. č. 4

      Jistě bude nesouhlas např. s právním názorem, že „Je-li původcem fyzického donucení (násilí) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto »vynucený« právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto fyzického donucení nejen věděl, ale též jej využil.“

      Pak by ovšem měl být jako nesprávný odmítnut i právní názor, který je obsažen ve druhém odstavci právní věty rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010.

     Na toto téma jsem reagoval v souvislosti s kritikou téhož právního názoru, který byl obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007. K otázce neplatnosti právního úkonu pro nedostatek svobody vůle jsem měl možnost vyjádřit své pochybnosti na stránkách časopisu Právní rozhledy (viz článek níže).

      Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že jsem zatím neměl možnost seznámit se s právní argumentací, která by předkládala určitý rozbor dané problematiky a vahou vyložených právních myšlenek byla schopna přesvědčit interprety takového textu v názoru, že je třeba odlišovat – z hlediska právního následku (důsledku) - při absenci svobodné vůle mezi fyzickým donucením (násilím) a psychickým donucením (bezprávnou výhrůžkou).

      Právní úkon je buďto učiněn svobodně anebo není učiněn svobodně. Není-li učiněn svobodně, nemůže být platný; na tomto právním důsledku nemůže nic změnit ani okolnost, že původcem psychického donucení byla třetí osoba a anebo že o tomto donucení druhý účastník smlouvy věděl a využil jej či nevěděl. „Právní úkon není učiněn svobodně, jestliže účastník jednal pod nátlakem násilí, psychického donucení, bezprávné výhrůžky apod.“ (viz komentáře občanského zákonu, nakladatelství Linde k ustanovení § 37 obč. zák. v jednotl. vydáních).

       Neodpovídá ani realitě tvrzení na str. 5 odůvodnění předkládaného rozsudku, že právní teorie se shoduje na závěru, jak je formulován ve druhém odstavci cit. právní věty. Např. významný český civilista prof. Josef Fiala z brněnské právnické fakulty zaujímá s kolektivem spoluautorů vysokoškolské učebnice občanského práva tento právní názor: „Jestliže při násilí má jednající jedinou možnost, a to projevit vůli donucujícího, u bezprávné výhrůžky má dvě možnosti, buď nepodlehnout výhrůžce a projevit svoji vlastní skutečnou vůli, nebo se podřídit a projevit vůli deformovanou. Následky spojené s tímto projevem nesvobodné vůle nastávají jak v případě, kdy bezprávná výhrůžka pochází od druhého účastníka, tak i tehdy, když druhý účastník jen využívá bezprávnou výhrůžku pocházející od třetí osoby, a také tehdy, kdy o ní vůbec neví. Následkem bezprávné výhrůžky je absolutní neplatnost právního úkonu.“ (Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno – Masarykova univerzita, nakladatelství Doplněk, 2002, str. 36).

            A nyní zmíněný příspěvek (http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_7058/k-otazce-neplatnosti-pravniho-ukonu-pro-nedostatek-svobody-vule.aspx)

  

„K otázce neplatnosti právního úkonu pro nedostatek svobody vůle

      Na posledním loňském prosincovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto mj. o publikaci rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uvedeného soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Druhý odstavec právní věty citovaného rozhodnutí, která vystihuje právní podstatu věci a jež se stala podnětem k sepsání této poznámky, přitom obsahuje následující formulaci:

„Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto ‚vynucený‘ právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“

    V tomto rozhodnutí zaujatý právní názor v judikatuře českých soudů nezazněl poprvé, přičemž velký senát Nejvyššího soudu se s ním ztotožnil, a to s poměrně stručně a jasně vyznívajícím závěrem, že: „Právní teorie i soudní praxe se shoduje v tom, že je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy) je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný (pro nesvobodu vůle dle § 37 odst. 1 obč. zák.) jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“ Nejvyšší soud v tomto případě de facto převzal, resp. ztotožnil se s citovaným právním názorem, jak byl zaujat kolektivem autorů Beckova komentáře civilního kodexu,1 jakož i s týmž judikovaným závěrem např. v rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, či v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 315/2000.

     Poněvadž v mnou primárně sledovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu podrobnější argumentace uvedenému závěru nepředchází, logicky jsem pozornost zaměřil na jím odkazované prameny (primární zdroje zaujatého právního názoru) s předpokladem, že v nich bude možno takovou argumentaci čerpat, abych si mohl posoudit (ne)správnost svého subjektivního názoru, že pokud absentuje svoboda projevu vůle jednoho z účastníků smluvního vztahu, absentuje tím základní předpoklad nezbytný k existentnosti (danosti) právního úkonu, přičemž to, zda o existenci této právně významné okolnosti druhý účastník smlouvy věděl či nevěděl, resp. věděl a navíc této okolnosti též využil, je irelevantní.
Pokud jde o odkaz v cit. rozsudku na literaturu, v již označeném komentáři k civilnímu kodexu se k předmětné otázce (zase) poměrně stručně (pouze) uvádí, že: „Bezprávná výhrůžka může pocházet buď přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo sice od třetí osoby, o čemž však druhý subjekt právního úkonu věděl či vědět musel a využil toho.“ Jaké argumenty k takovému kategorickému závěru zpracovatele této pasáže vedly však v citovaném zdroji dohledat nelze. Takové argumenty nelze ostatně dohledat např. ani v (cit. judikátu) odkazovaném usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 315/2000, v němž se rovněž bez jakékoli seznatelné argumentace kategoricky uzavírá, že „v tomto případě (roz. při bezprávné výhrůžce) by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí využít“. Ústavní soud rovněž (stejně jako o několik let později tak učinil velký senát Nejvyššího soudu) odkazuje na identický závěr v odborné literatuře, který byl zaujat v předchozím vydání Beckova komentáře, a dále činí odkaz na svůj nález, který byl vydán ve věci sp. zn. II. ÚS 28/96. Ani v tomto nálezu ovšem žádnou právní argumentaci podporující výše judikovaný závěr rovněž nelze dohledat, když je v něm pouze zdůrazněna (všeobecně známá) hmotněprávní notorieta, že „náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při jejím projevu při zachování absence omylu a tísně. V občanském právu tyto dvě stránky vůle nelze zkoumat odděleně, protože ač jsou z teoretického hlediska oba atributy vůle rovnocenné, pro možnost posouzení náležitostí právního úkonu je rozhodující svoboda projevu vůle.“ Zdá se tedy, že zaznamenaná argumentační oscilace (což doléhá i na předmětnou pasáž v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 409/2006, na nějž velký senát ve svém rozsudku rovněž odkazuje) v zásadě vychází z „vyjudikovaného“ závěru, že pokud je původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba, je takový právní úkon neplatný jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.

    Při absenci relevantní argumentace, jež by s odkazem na normativní úpravu podepírala takový kategorický závěr, otevírá se tedy přirozeně cesta protiargumentace, resp. vyložení argumentace proti kategorickému závěru bez dosud zjistitelné argumentace. Téma je pro právní dosah v občanském životě a soudní praxi již tak zatíženou normativní hypertrofií vcelku zásadní a není třeba zde popisovat, jaké životní modality by mohly v praxi nastat, pokud by v rámci této materie se u některých pokleslých jedinců projevovala snaha sledovat právní důsledky v negativním směru.

    Měl to být podle zaznamenaných pramenů preator Octavius, který ve svém ediktu zavedl zásadu, že „co bude provedeno (ujednáno) ve strachu, nebudu považovat za řádné“. Již tedy v době vytváření kořenů našeho kontinentálního práva byl v římském právu důsledek bezprávné výhrůžky spojován při naplnění třech základních předpokladů, a to, že 1. výhrůžka je bezprávná (psychické donucení – vis compulsiva), 2. mezi výhrůžkou a jednáním je příčinná souvislost a 3. výhrůžka obsahuje hrozbu značnou újmou.2

     Dovolím si na tomto místě citovat § 37 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Nesvoboda vůle, resp. její absence nastane buď v případě fyzického nebo psychického (bezprávné výhrůžky) donucení. V případě fyzického donucení, v jehož důsledku při právním úkonu účastníka absentovala jeho svobodná vůle, nelze jinak, než na tuto okolnost, resp. právní skutečnost dohledat (aplikovat) právě posledně citovaný § 37 odst. 1 ObčZ, který takový právní úkon postihuje absolutní neplatností. Lze snad souhlasit také se závěrem, že taková absolutní neplatnost právního úkonu nastane i v situaci, že druhý účastník o této okolnosti nevěděl a nevyužil ji. Vědomost o uvedené okolnosti a její využití druhým účastníkem je podle mého názoru zcela irelevantní, poněvadž absentuje-li esenciální předpoklad právního úkonu (svoboda), nemůže být žádná řeč či vedeny úvahy o jeho případné (za určitých podmínek či skutkových okolností) platnosti. V případě psychického donucení – tzv. (právně relevantní) bezprávné výhružky, v jejímž důsledku rovněž absentuje svoboda vůle daného jedince, výsledek musí být přece stejný. Půjde o absolutní neplatnost právního úkonu, ať již o této okolnosti druhý účastník věděl a využil ji či o ní nevěděl. K této dílčí materii kolektiv autorů pod vedením J. Fialy z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, významného současného českého civilisty, uvádí: „Jestliže při násilí má jednající jedinou možnost, a to projevit vůli donucujícího, u bezprávné výhrůžky má dvě možnosti, buď nepodlehnout výhrůžce a projevit svoji vlastní skutečnou vůli, nebo se podřídit a projevit vůli deformovanou. Následky spojené s tímto projevem nesvobodné vůle, nastávají jak v případě, kdy bezprávná výhrůžka pochází od druhého účastníka, tak i tehdy, když bezprávná výhrůžka pochází od druhého účastníka, tak i tehdy, když druhý účastník jen využívá bezprávnou výhrůžku pocházející od třetí osoby, a také tehdy, když o ní vůbec neví.“3

    Dovolím si proto závěrem uzavřít, že podle mého názoru právní úkon učiněný v důsledku právně relevantní bezprávné výhrůžky je ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatný, nezávisle na tom, zda druhý účastník o této právně významné okolnosti, resp. o tomto psychickém nátlaku věděl a využil jej, či nikoli. Opačný závěr, který se dosud v judikatuře (v zásadě) systémem odkazů (nyní již) konstantně zaujímá, podle mého názoru nenabízí základní (materiální) argumentaci, z níž by bylo lze takový kategorický úsudek učinit.

1 V judikátu je in concreto činěn odkaz na dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 317.
2 Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha : Panorama, 1990, s. 131.
3 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 36.“

 

     V odůvodnění předkládaného rozsudku se pouze činí odkaz na jiné zdroje, kde (jak jsem se snažil vysvětlit ve svém příspěvku shora) vlastně žádná právní argumentace – vyznívající pro právní názor obsažený ve druhém odstavci právní věty rozsudku – obsažena není. Je zde tedy předkládán právní názor s odkazem na argumentaci jinde, která ovšem „i tam“ chybí. Chybí zde jasné zdůvodnění, proč absence svobody vůle při psychickém donucení (bezprávné výhrůžce) za určitých okolností (viz druhý odstavec právní věty) nevede k absolutní neplatnosti právního úkonu.

     Podle mého názoru právní úkon učiněný v důsledku psychického donucení (bezprávné výhrůžky) je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný, nezávisle na tom, zda druhý účastník o této právně významné okolnosti, resp. o tomto psychickém donucení věděl a využil jej, či nikoli. Opačný závěr, který se dosud v judikatuře (v zásadě) systémem odkazů (nyní již) konstantně zaujímá, podle mého názoru nenabízí základní (materiální) argumentaci, z níž by bylo možno takový kategorický úsudek učinit.

       Navrhuji proto, aby u rozhodnutí pod poř. č. 4 byl druhý odstavec navrhované právní věty vypuštěn.

          Pavel Vrcha

 

  Poř. č. 4 (31 Cdo 3620/2010) - vyjádření JUDr. Zdeňka Krčmáře, předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR:

    V reakci na připomínku Dr. Vrchy uvádím následující:

    Myslím, že závěr formulovaný ve druhé právní větě (jenž i podle váženého kolegy ve své rozhodovací praxi sdílí Ústavní soud) je plně v duchu tezí obhajovaných (již podruhé) rozsudkem velkého senátu. Limity absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. a práva na odstoupení od smlouvy ve smyslu § 49 obč. zák. rozebírá přímo rozhodnutí.

    Rád bych upozornil, že ačkoli soudní praxe před přijetím R 36/2008 „přísahala“ (s přihlédnutím k R 4/1988) na „teorii vůle“, i tak se mnou i kolegou zmíněná literatura hlásila při výkladu § 37 odst. 1 obč. zák. k závěru formulovaném ve druhém odstavci právní věty.

     Tím spíše ovšem uvedené musí platit, jestliže tímto rozhodnutím (argumentačně totožným s R 28/2010) přitakáváme R 36/2008, jehož závěry jsou vybudovány na popření „teorie vůle“ a na prosazení „teorie projevu vůle“.

     Nelze-li při prosazení „teorie projevu vůle“ pokládat za absolutně neplatné smlouvy, při kterých smluvní strana bez vědomí druhé smluvní strany „podváděla“ dokonce s následky v trestněprávní rovině, pak za použití argumentu a maiori ad minus lze stěží míti za absolutně neplatné ujednání, při kterém smluvní strana nedala najevo (a druhá smluvní strana ani odjinud nevěděla), že jedná pod psychickým nátlakem někoho třetího. 

    Jinak řešeno, ani zde by neprojevená pohnutka neměla být důvodem neplatnosti právního úkonu.

   Výkladem, jenž nastiňuje vážený kolega, by byl nepřijatelným způsobem potřen ústavně garantovaný princip právním jistoty a ústavně chráněný princip kontrahentovy dobré víry.

    Připouštím, že jsem mohl uvedené dopsat do nástinu, leč vzhledem k jednoznačnému způsobu hlasování o R 28/2010 jsem to nepokládal za potřebné. 

  

 

Věc:

Replika k vyjádření JUDr. Krčmáře na připomínku dr. Vrchy k rozhodnutí poř. č. 4 (31 Cdo 3620/2010)

      Obdržel jsem vyjádření váženého pana kolegy dr. Krčmáře na mou připomínku k rozhodnutí poř. č. 4, za kterou velmi děkuji. Výhradně z toho důvodu, abych zbytečně časově nezatěžoval již tak obsáhlý program středečního zasedání OOK, dovoluji si touto formou předložit stručnou repliku k předmětnému vyjádření.

      Ve své připomínce jsem chtěl především poukázat na argumentaci učiněnou formou odkazů na jiné zdroje argumentace, které ovšem v podstatě žádnou argumentaci k řešení dané problematiky neobsahují. Bohužel, z mého pohledu ani reakce pana kolegy dr. Krčmáře nevyvrací argumentaci, kterou jsem vyložil ve své připomínce v domnění, že vzhledem k platné právní úpravě občanského zákoníku, který sankcionuje absolutní neplatností právní úkon, nebyl-li učiněn svobodně (srov. § 37 obč. zák.), by při výkladu tohoto pravidla chování neměly vznikat vážné interpretační potíže. A to i tím spíše, pokud přihlédneme k více jak dva tisíce let staré římskoprávní traktaci o právním důsledku při absenci jedné z náležitostí právního úkonu (bez které právní úkon není schopen vyvolat předmětný právní následek) – svobody vůle, tj. absolutní neplatnosti právního úkonu, či především k pozdějším (různým) právním úpravám, které danou problematiku řešily poněkud odlišněji (a proto nabízí možnost srovnání s nynější úpravou obsaženou v ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.). Tak např. ustanovení § 875 o. z. o. stanovilo, že „Jestliže třetí osoba přiměla někoho ze smluvců ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní, anebo jestliže dala podnět k jejímu mylnému projevu, je smlouva platná. Jen tehdy, jestliže druhá strana měla účast na jednání třetí osoby, nebo o něm zřejmě věděti musela, jest použíti §§ 870-874.“ Občanský zákoník z roku 1950 pak v ustanovení § 33 odst. 1 stanovil: „Projev vůle, k němuž byl někdo druhou stranou přiveden lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň, je neplatný. Totéž platí, jestliže některou ze stran takto přivedl k projevu vůle někdo jiný a druhá strana o tom věděla. Vyhrůžka, třebas odůvodněná, je bezprávná, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo.“ V námi řešené problematice je ovšem podstatná platná právní úprava, která prostřednictvím ustanovení § 37 odst. 1 pbč. zák. sankcionuje právní úkon, který mj. nebyl učiněn svobodně (tedy i v důsledku bezprávné výhrůžky, třeba vyvolané třetí osobou a třeba i v situaci, že druhý účastník smlouvy o této výhrůžce nevěděl) absolutní neplatností.

      Svou připomínkou jsem chtěl velmi vážně zdůraznit, že je úplně jedno, zda někdo učinil právní úkon v důsledku fyzického násilí anebo v důsledku bezprávné výhrůžky. V obou případech je totiž vůle „jednajícího“ deformována natolik, že tímto úkonem nemůže být vyvolán právní následek, který by jinak v důsledku právně relevantní skutečnosti nastal (vznikl by, změnil by se či zanikl příslušný právní vztah upravený konkrétní právním pravidlem chování). Jinými slovy řečeno, tam, kde absentuje prvek svobody vůle, není místo k tomu, aby v důsledku takto deformované vůle jednající osoby mohlo dojít k vyvolání právního následku. K jinému závěru interpretací ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., též s přihlédnutím k předchozím úpravám, podle mého názoru dospět nelze.

      Jestliže zmíněná rozhodnutí a ani v nich citovaná komentářová odborná literatura neobsahují právní argumentaci, jež by výše uvedené právní závěry (mj. též prezentované v brněnské vysokoškolské učebnici občanského práva) relevantním způsobem vytěsňovala, pak musím konstatovat, že závěry prezentované např. prof. Fialou z katedry občanského práva PrF MU v Brně, s nimiž se zcela ztotožňuji, korektním způsobem vyvráceny (zpochybněny) nebyly.

     Vyvráceny či popřeny ovšem nebyly ani závěry např. autorského kolektivu prof. Lazara a prof. Švestky v pražské vysokoškolské učebnici občanského práva hmotného z r. 1987. V této učebnici se rovněž dospívá k jednoznačnému závěru, že bezprávná výhrůžka způsobuje absolutní neplatnost, přičemž okolnost, zda druhá smluvní strana o této deformované vůli jednajícího účastníka věděla či nikoliv, zde není rozhodná. I zde se setrvává na splnění následujících podmínek, aby bylo možno hovořit o bezprávné výhrůžce: 1. výhrůžka musí být bezprávná (protiprávní), tj. musí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí, 2. bezprávná výhrůžka musí být příčinou toho, že dotyčný právní úkon byl vykonán (musí s ním být v příčinné souvislosti) a za 3. bezprávná výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, může se však týkat i osoby jiné (např. dítěte či rodiče toho, jehož úkon je vynucován) – (Lazar, J., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné I., celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult, Panorama Praha 1987, str. 92).

      Mohu ovšem pokračovat dále. Dosud nebyl korektním způsobem zpochybněn, natož vyvrácen, ani názor významného slovenského civilisty prof. Štefana Lubyho, který k předmětné materii mj. uvedl: „Vôľa ako základný prvok právneho úkonu musí vyhovovať náležitostiam, ktoré zákonník predpisuje (§ 37 OZ)....Sloboda vôľe konajúceho je základnou náležitosťou prejavu vôle, ktorý musí byť urobený slobodne. Pritom vôľa vzniká slobodne potiaľ, pokiaľ jej vznik nepodmieňuje alebo neobmedzuje vôľa niekoho iného. Vôľa nie je slobodná v prípade bezpravnej vyhrážky, ktorou niekto iný pôsobí na konajúceho...dokonca je bezprávna vyhrážka právne významná aj vtedy, keď pochádza od tretej osoby a druhý účastník o nej ani nevie, lebo rozhodujúce je to, že sa vôľa konajúceho neutvárala slobodne...V prípadoch, v ktorých sú dané všetky...pojmové znaky bezprávnej vyhrážky, je právny úkon, ktorý bol urobený pod jej vplyvom, absolútne neplatný.“(Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok (Bibliografiu zostavil a vypracoval Blaho, P.), vydalo vydavateľstvo právnickej literatúry IURA EDITION, s. r. o., Bratislava, 1998, str. 169 a násl.).

      Výše uvedené je pak třeba důsledně odlišovat od situace, kterou ve své reakci popisuje dr. Krčmář, tj. kdy „smluvní strana bez vědomí druhé smluvní strany »podváděla« dokonce s následky v trestněprávní rovině.“ Zde plně souhlasím se závěry judikatury, ale současně zdůrazňuji, že v tomto případě jde o něco zcela jiného, neboť u „podvádějícího“ účastníka nechyběla svoboda vůle, nýbrž dominujícím prvkem bylo jeho jednostranné simulované jednání, v jehož důsledku byl druhý účastník uvede v omyl (byl „podveden“). 

      Tam, kde chybí svoboda vůle ať již v důsledku bezprávné výhrůžky anebo v důsledku fyzického násilí, tedy v situacích, kdy právní úkon nebyl učiněn svobodně, nemůžeme dospět – vzhledem k dikci ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (nelze zde srovnávat řešení s právní úpravou podle o. z. z. ani podle obč. zákoníku z r. 1950) – k jinému závěru, než že popsaný (deformovaný) právní úkon je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný. 

      Má-li proto být v tak zásadní otázce publikován právní názor, který výše uvedené závěry občanskoprávní teorie vahou své argumentace (podle mého přesvědčení) nevytěsňuje (protože žádnou argumentaci ve své podstatě nepředkládá), považoval jsem za žádoucí na tyto souvislosti poukázat v jisté naději, že se mi podaří přesvědčit vážené kolegyně a kolegy o nesprávnosti pojetí, které skýtá druhá věta zformulované právní věty předkládaného rozhodnutí shora.

      A úplně na závěr: k výtce kolegy dr. Krčmáře, že mnou nastíněným výkladem „by byl nepřijatelným způsobem potřen ústavně garantovaný princip právní jistoty a ústavně chráněný princip kontrahentovy dobré víry“, dovolím si citovat následující právní názor prof. Luby: „Bezprávnosť vyhrážky spočíva v tom, že sa vyhrážkou porušuje celým právnym poriadkom uznaná a chránená sloboda rozhodovania a konania.“ (viz shora cit. dílo, str. 175). Priorita právní ochrany (i z ústavně právního hlediska) je zde přece očividná.

 

                                                                                                                                                            Pavel Vrcha

 

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy