Odporovatelnost právního úkonu podle občanského zákoníku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky

30.11.2012 23:44

      V tomto příspěvku bude věnována pozornost právnímu institutu odporovatelnosti právního úkonu ve světle judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Příspěvek sumarizuje dosavadní judikaturu dovolacího soudu před účinností nového občanského zákoníku, která zavádí institut relativní neúčinnosti.

 

1. Hmotněprávní podstata odporovatelnosti právního úkonu

     Občanský zákoník v rámci svého ustanovení § 42a odst. 1 až 4 vymezuje pravidla chování týkající se právního institutu odporovatelnosti právního úkonu. Stanoví, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má i věřitel, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného právního úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Dále stanoví, že odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkonu učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

 

2. Smysl odpůrčí žaloby

     V jednom z prvních komentářů občanského zákoníku po přijetí obsáhlé novely prostřednictvím zákona č. 509/1991 Sb. významný český civilista prof. Josef Fiala, nynější profesor Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, stručně, avšak výstižně k institutu odporovatelnosti uvedl: „Občanský zákoník se opětovně vrací k úpravě odporovatelnosti (relativní bezúčinnosti) jako jednoho z následků vady právního úkonu. Vada právního úkonu spočívá v tom, že ho dlužník učinil za účelem zmaření uspokojení své pohledávky věřitele.Právní úkon se považuje za existující, platný a účinný. Věřitel se však může domáhat, aby ve vztahu k němu byl dlužníkův právní úkon prohlášen za neúčinný. Neúčinnost nastává právní mocí rozhodnutí soudu a věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky. Právo odporovat právním úkonům zaniká po třech letech. Účelem institutu odporovatelnosti je náprava nekalých jednání dlužníků vůči věřitelům (úkony in fraudem creditoris).“ (Fiala, J.: Občanský zákoník I., Nakladatelství BELA Frýdek-Místek, 1991).

     Smyslem odpůrčí žaloby je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu právně neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v exekučním řízení, a to postižením věci nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj obsahově navazující další rozhodnutí dovolacího soudu, která jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách uvedeného soudu www.nsoud.cz).

     V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V posledně uvedeném případě půjde o situace, kdy např. osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří. Přitom právo na peněžitou náhradu ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. představuje (obdobně jako určení právní neúčinnosti) vyjádření práva odporovat právnímu úkonu, které musí být uplatněno u soudu do 3 let ode dne, kdy právní úkon byl učiněn, nebo, týká-li se nemovitostí, ode dne následujícího po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, jinak prekluzí zanikne dle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4455/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 5398/2007). V řízení o žalobě na plnění podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. pak soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudiciálně, tedy jako otázku předběžnou.

     Z hlediska hmotného práva vyslovení odporovatelnosti představuje nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo (a jeho účinky – toliko v tomto vztahu – nenastaly). Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že institut odporovatelnosti (uplatňující se odpůrčí žalobou – tak jak je vymezen v § 42a obč. zák.) slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení.

    Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Takové rozhodnutí pak ani neznamená, že by se povinný z titulu stal vlastníkem postižené věci; návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku osobě podle exekučního titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§ 42a obč. zák.), představuje podklad k tomu, že se věřitel může a jen v tomto smyslu je třeba vykládat jeho možnost domoci se uspokojení své pohledávky - na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku samému, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002 publikované v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 69 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2000, poř. č. 26).

 

 

3. Aktivní a pasivní (věcná) legitimace

   Aby účastník řízení jakožto žalobce uspěl ve věci samé, musí být on i jeho odpůrce (v posuzovaném případě dovolatelka) věcně legitimován. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva či tvrzené subjektivní povinnosti. Podle toho se rozlišuje aktivní věcná legitimace (u žalobce) a pasivní věcná legitimace (u žalovaného). Od pojmů aktivní a pasivní věcná legitimace je nutno odlišovat pojem účastníka řízení. Procesní účastenství spočívá v tom, že pouze účastníku řízení vznikají práva a povinnosti a pouze o jeho právech a povinnostech se jedná. Pojem účastníka je třeba chápat v přesně vymezeném procesním slova smyslu, nikoliv ve smyslu materiálním, hmotněprávním. Věcná legitimace spojená s odpůrčí žalobou vychází jednak ze vztahu 1. věřitel a dlužník, a dále 2. dlužník a osoba, v jejíž prospěch byl (posléze odporovatelný) právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Jde tedy o následující subjekty:

 

3.1.Aktivní legitimace

     K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Věřitelem může být - jak uvedeno již výše - jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Tato pohledávka musela (alespoň ve formě pohledávky budoucí) existovat již v době, kdy k odporovatelnému právnímu úkonu došlo. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem. Pro uplatnění odporu je z hlediska uvedeného významné jen to, že věřitel má skutečně vůči dlužníkovi pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Z toho ovšem současně plyne, že hmotněprávní úprava institutu odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. umožňuje žalovanému založit svoji obranu proti odpůrčí žalobě na tvrzeních a důkazech, že vymahatelná pohledávka žalujícího věřitele vůči dlužníkovi zanikla. Pokud by totiž byla taková obrana žalovaného proti uplatněnému odporu úspěšná, soud by musel odpůrčí žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout.

      Věřitel se tedy může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 42a odst.3 a 4 obč.  zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění.

 

 3.2. Pasivní legitimace

     V řízení o odpůrčí žalobě je pasivně legitimovaným subjektem – žalovaným - osoba, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, tedy nikoliv dlužník žalobce (věřitel). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3302/2006, dovodil, že je třeba vykládat v souladu s teorií i ustálenou soudní praxi shora citované ustanovení § 42a odst. 1 věta druhá obč. zák. tak, že pasivně legitimovaný subjekt (§ 42a odst. 3 obč. zák.) se nemůže s úspěchem bránit proti odpůrčí žalobě věřitele tím, že jeho vlastní nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu je již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Toto ustanovení je tedy třeba interpretovat tak, že věřitel může právnímu úkonu dlužníka odporovat i v případě, že se tento právní úkon stal předmětem soudního řízení mezi dlužníkem a osobou, která s ním tento úkon uzavřela (s „druhou stranou“ odporovatelného úkonu – nabyvatelem), nabyvateli z něho bylo přisouzeno plnění a toto plnění bylo na dlužníkovi vymoženo exekučně. Okolnost, že odporovatelný právní úkon byl předmětem jiného řízení, že v tomto řízení bylo nabyvateli přisouzeno nějaké plnění z tohoto odporovatelného úkonu apod., totiž nemá na řízení o odpůrčí žalobě žádný vliv – s výjimkou případu, kdy by v takovém řízení byla konstatována neplatnost předmětného úkonu.

     Z toho, že předmětem řízení o odpůrčí žalobě je majetkový nárok vůči osobě účastníka, jež odporovatelným právním úkonem nabyla majetek, vyplývá, že tento nárok smrtí nezaniká, neboť není podle hmotného práva vázán na osobu účastníka, vůči které je uplatněn odpůrčí žalobou, a přechází na právní nástupce. Povaha věci tak nebrání pokračovat v řízení. Obecně je sice zastáván názor, že podle ustanovení § 42a obč. zák. nelze úspěšně uplatnit odpůrčí žalobu vůči dědici osoby, jež je ve sporu o určení neúčinnosti právních úkonů pasivně věcně legitimována, tedy osoby, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. např. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol: Občanský zákoník, komentář, C.H.BECK, 1. vydání, Praha 2008, svazek I., str. 362). To ovšem neznamená, že řízení o odpůrčí žalobě nelze dokončit, zemře-li v jeho průběhu tato osoba, tedy v projednávané věci původní žalovaná. Institut procesního nástupnictví (ať ji formou universální sukcese, a to na základě hmotněprávních ustanovení upravujících oblast dědického práva, či na základě tzv. singulární sukcese) je založen na principu, podle kterého přechod práv a povinností, k němuž došlo v hmotněprávní rovině, se musí projevit i v procesní rovině, jelikož sukcesor nabyl práva a povinnosti v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). V řízení o odpůrčí žalobě je předmětem řízení nastolení tzv. relativní neúčinností právního úkonu, která se však rozhodnutím soudu pouze deklaruje a působí ex tunc. Odtud se také podává i možnost pokračovat v tomto řízení s dědicem majetku po původní žalované, která jej nabyla z odporovatelného právního úkonu, a tudíž i možnost pasivní věcné legitimace žalované v tomto sporu [(§ 42a odst.3 obč. zák.; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2736/2007).

 

 

4.  Podmínky odporovatelnosti

     Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, stanoví § 42a odst. 2 obč. zák.  Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit svého věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. A dále právní úkon, kterým byl věřitel dlužníka zkrácen a k němuž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo který dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat.

 

 

4.1. Odporovatelný právní úkon

      Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001).

     Podle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Z obsahu citovaného ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky právního úkonu jsou vůle, její projev, jakož i zaměření (směřování) vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. Právním úkonem je projev vůle za předpokladu, že směřuje (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Nelze-li z objektivně zjevných okolností zjistit, že projev vůle ke zmíněným následkům směřuje, není tento projev vůle právním úkonem. Naproti tomu pod pojmem procesního úkonu účastníka občanskoprávního řízení se rozumí projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (§ 41 a násl. o. s. ř.). Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 21.10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2585/2007, vyjádřil k otázce, zda za odporovatelný právní úkon může být považován i procení úkon. K tomu uvedl, že obecně lze připustit, že některé procesní úkony mohou mít nejen procesní účinky, ale i hmotněprávní účinky, a z tohoto hlediska je lze považovat i za právní úkony ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. V jím posuzované věci ovšem taková situace nenastala, neboť odpůrčí žaloba směřovala vůči procesním úkonům, které mají jen procesní účinky. Zdůraznil, že z žádného z procesních úkonů dlužníka, kterým žalobce odporuje, nelze dovodit, že by měly za právní následek hmotně právní účinky, které by vedly ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce ve shora uvedeném smyslu. Nejvyšší soud uzavřel, že za daných okolností nelze  úspěšně uplatnit odpůrčí žalobu, kterou žalobce odporuje procesním úkonům dlužníka majícím za následek výlučně procesní účinky, když se jedná o procesní úkony, které dlužník učinil nebo měl učinit v občanskoprávním řízení, v němž bylo podle ustanovení § 150 odst. 3 obč. zák. pravomocným rozsudkem vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka a jeho bývalé manželky, proti které odpůrčí žaloba směřuje.

    Odporovatelnými jsou tedy dlužníkovy právní úkony, ohledně kterých věřitel prokázal splnění všech podmínek, s nimiž zákon spojuje úspěšné uplatnění odpůrčího práva ve smyslu ust. § 42a obč. zák. Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku občanskoprávního vztahu, který právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.). A jak vyložil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. 8. 2008, sp. zn 30 Cdo 304/2006, právním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení občanského zákoníku však není faktická činnost, byť se jí právní úkon provádí. Za takovou faktickou činnost nutno považovat i výplatu peněžních částek provedenou dlužníkem, jak je patrno z údajů v pokladním deníku dlužníka pod označenou položkou.

     Právní úkon, kterým může být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, může učinit nejen tzv. hlavní dlužník. Rovněž ručitel, který je jako tzv. náhradní dlužník již od vzniku ručení zavázán uspokojit věřitele (pro případ, že by ho neuspokojil hlavní dlužník), může učinit úmyslné právní úkony in fraudem creditoris, jimiž bude ve svých důsledcích sledovat, aby nemusel dostát svým povinnostem ručitele a aby z jeho majetku věřitel nebyl (nemohl být) uspokojen; právní úkony v úmyslu zkrátit věřitele může učinit nejen v době, kdy mu ještě nevznikla povinnost věřitele uspokojit, ale i po té, co byl věřitelem důvodně vyzván, aby pohledávku (jiný závazek) splnil, a co se tedy má naplnit uhrazovací funkce ručení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2000).

      Prokázání úmyslu dlužníka (cum animo fraudendi) není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

     U právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. požadovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí  (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak z toho důvodu, že teprve vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí se dovršuje proces nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti, když do té doby mezi účastníky (v důsledku uzavřené převodní smlouvy) existuje závazkově (obligačně) právní vztah.

          Jak kupř. uvádí P. Baudyš, věřitel může být poškozován nejen tím, že nemovitosti jsou vyváděny z majetku dlužníka, ale též i tím, že sice zůstanou v dlužníkově majetku, ale dojde k jejich právnímu znehodnocení ve prospěch třetích osob (např. v souvislosti se zřízením věcného břemene). Lze se přitom ztotožnit s názorem uvedeného autora v tom směru, že i popsaným právním úkonům lze odporovat, neboť takové úkony ve své podstatě zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky. Zásadní problém pak Baudyš důvodně spatřuje v tom, zda v případě popsaného právního znehodnocení „má věřitel pouze právo na náhradu  vůči tomu, kdo měl z odporovatelného úkonu prospěch, nebo zda právo znehodnocující nemovitost (např. věcné břemeno) nepůsobí při nuceném zpeněžení nemovitosti a nabyvatel nemovitosti v exekuci je nepřebírá, aniž je oprávněnému z takového práva poskytnuta jakákoli náhrada.“ Baudyš se kloní k druhé možnosti, která podle něj odpovídá smyslu zákona (Baudyš, P.: Odporovatelnost, Právní rozhledy č. 11/2002, resp. Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. 2. vydání, Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2010, s. 92-93). Tato Baudyšova argumentace je akceptovatelná a více tenduje interpretaci § 42a odst. 4 obč. zák. Jakousi „zkouškou správnosti“ předestřené úvahy je to, že pokud by věřitel v popsané situaci proti uvedenému právnímu úkonu odpůrčí žalobou nebrojil  (nedomáhal se právní neúčinnosti smlouvy v části zřízení věcného břemene), pak by v případě následného výkonu rozhodnutí (exekuci), zaktivizovaného za účelem vymožení pohledávky prodejem uvedené nemovitosti, byla cena této nemovitosti snížena právě o cenu uvedené (právní) závady (věcného břemene). Je tedy evidentní, že v tomto směru by došlo (k částečnému) zkrácení (vymahatelné) pohledávky věřitele a proto je zapotřebí věřiteli poskytnout i proti takovému jednání dlužníka soudní ochranu popsaným způsobem.

    Na tomto místě je ovšem třeba zdůraznit, že uvedený (soukromý) právní názor nemá oporu v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 76/2011, se zabýval otázkou, zda lze úspěšně odporovat smlouvě o zřízení věcného břemene, přičemž vyložil, že právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené ve prospěch dlužníka (spojené s osobou dlužníka) nepředstavuje takovou hodnotu, z níž by věřitel mohl požadovat (při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci) uspokojení své vymahatelné pohledávky. Právnímu úkonu, kterým bylo zřízeno věcné břemeno – argumentoval v rozhodnutí dovolací soud -  již z tohoto důvodu není možné (způsobem uvedeným v ustanovení § 42a občanského zákoníku) samostatně odporovat.  Podle Nejvyššího soudu byla-li nemovitost zatížena věcným břemenem ve prospěch určité osoby, jedná se o závadu, která při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci prodejem zatížené nemovitosti ovlivňuje (může ovlivnit) výslednou cenu nemovitosti (srov. § 336a o.s.ř. a § 69 exekučního řádu), která nemusí vždy prodejem v dražbě zaniknout (srov. § 337h odst.2 o.s.ř. a § 69 exekučního řádu) a která může mít vliv na (rozsah) uspokojení věřitele (oprávněného nebo dalšího oprávněného), který nemá svoji pohledávku zajištěnou zástavním právem (srov. § 337c o.s.ř. a § 69 exekučního řádu). Současně ovšem Nejvyšší soud dodal, že i když právní úkon, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, nelze napadnout odpůrčí žalobou, je nepochybné, že zatížení nemovitosti věcným břemenem může být na újmu (rozsahu) uspokojení pohledávky věřitele z výtěžku prodeje nemovitosti (z rozdělované podstaty). Převedl-li dlužník svoji nemovitost na jiného a vyhradil-li si přitom zřízení věcného břemene (spočívajícího v užívání převáděné nemovitosti nebo její části), jedná se (podle svého smyslu a účelu) o jediný právní úkon, jehož část spočívající ve zřízení věcného břemene nelze oddělit od ostatního obsahu, je-li z okolností případu zřejmé, že by bez zřízení věcného břemene k převodu nemovitosti nedošlo; ustanovení § 41 občanského zákoníku sice hovoří jen o důvodu neplatnosti právního úkonu, analogicky však nepochybně platí i pro důvod odporovatelnosti právnímu úkonu. Nejvyšší soud tedy zaujal pro právní praxi významný právní názor, a to, že v případě, že je ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. vůči věřitelům právně neúčinný právní úkon o převodu nemovitosti, vztahuje se tento právní následek na všechny neoddělitelné části tohoto právního úkonu, tzn. i  na případné zřízení věcného břemene k převáděné nemovitosti (ve prospěch převodce nebo někoho jiného). Vyložený výklad odporovatelnosti týkající se smlouvy o zřízení věcného břemena je pochopitelně z pohledu věřitelů příznivější v případech skutkově obdobných věci řešené dovolacím soudem, neboť jim postačí dosáhnout právní bezúčinnosti převodní smlouvy, přičemž v případě zřízení věcného břemena se důsledky odporovatelnosti rovněž uplatní. O jinou situaci půjde v případě pouze zřízení věcného břemena; zde ovšem argumentace dovolacího soudu není dost přesvědčivá, leč vzhledem k tomu, že o dovoláních v těch věcech rozhoduje uvedený senát, je (prozatím) takto judikovaný právní názor finální a právní praxe by jej měl se vší vážností reflektovat.

      Podle §  100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Nejvyšší soud v dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 2684/2007, v níž bylo mj. namítáno promlčení práva ve smyslu cit. § 100 odst.1 obč. zák., zdůraznil, že osoba odlišná od dlužníka není oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky a soud k ní proto nepřihlíží. Rozhodující pro závěr soudu, že pohledávka je vymahatelná, je posouzení, zda pohledávka byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Proto námitku promlčení věřitelovy pohledávky by bylo možno uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení § 42a obč. zák. Výkon rozhodnutí (exekuci) je v takovém případě třeba vést proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoliv proti dlužníku. Této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, tudíž náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit, mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007).

      [Absolutně neplatný právní úkon nemůže být odporován] Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele nejsou v souladu se zákonem, v důsledku čehož jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech – buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení, nebo sice platné, avšak odporovatelné. Pro posouzení, o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník; v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon odporovatelný. Např. dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti) uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného věřitele. Takový postup je protiprávní (srov. § 256a tr. zák.). Právním následkem takového právního úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák., jak zdůraznil Nejvyšší soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007.

     Může jít také o situace, kdy dlužník uzavře s druhou osobou smlouvu, která je z jiného důvodu absolutně neplatná (např. kupní smlouva o převodu nemovitostí byla smluvními stranami simulována; na absolutní neplatnosti této smlouvy přitom nemá vliv ani skutečnost, že podle této smlouvy příslušný katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). V těchto případech platí, že právním následkem takového právního úkonu není jeho odporovatelnost ve smyslu § 42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost. Jinými slovy řečeno, určením právní neúčinnosti právního úkonu (vyslovením odporu) ve smyslu § 42a obč. zák. nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají; na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyly učiněny, resp. neplatným úkonem založeny. Z uvedeného vyplývá, že u právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost; neplatnost právního úkonu má totiž přednost před jeho odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu.

 

 4.2. Vymahatelná pohledávka

      Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a je zjištěno, že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. V řízení, v němž se projednává přiznání pohledávky žalobce za jeho dlužníkem a v němž má být o něm rozhodnuto, je totiž nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2003, a na něj obsahově navazující další rozhodnutí téhož soudu).

    Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele [(učiněným v úmyslu zkrátit věřitele) viz § 42 odst. 2 obč. zák.: „odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil...v úmyslu zkrátit své věřitele...], postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2737/2000). Je tedy třeba mít na paměti, že v ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. uvedený požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, totiž určuje - jak uvedeno již výše - ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. a nikoliv ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. Přitom k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, zcela postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (§ 154 odst. 1 o.s.ř.).

     Soudní praxe řešila také poměrně zásadní právní otázku týkající se vzniku pohledávky v souvislosti se zaniklým společným členstvím v bytovém družstvu, a to právě ve vazbě na posouzení časového okamžiku institutu odporovatelnosti právního úkonu. Při řešení této problematiky vycházela z toho, že vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného nájmu družstevního bytu, ale také společné členství v bytovém družstvu (§ 703 odst. 2 obč. zák.), představují členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu majetkovou hodnotu, která je manželům společná a která vyjadřuje míru jejich účasti na majetku (vlastním kapitálu) družstva. Bylo-li pak manželství rozvedeno a stal-li se na základě dohody rozvedených manželů nebo rozhodnutí soudu (po zrušení práva společného nájmu bytu) jeden z nich jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (§ 705 odst. 2 obč. zák.), připadla mu tím také (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s (jejich dosud společným) členstvím v družstvu; hodnotu těchto jejich členských práv a povinností je třeba zohlednit při vypořádání společného jmění manželů obdobně jako další majetkové hodnoty, které jsou jim společné a které navazují na jejich spotřební společenství. V posuzované materii Nejvyšší soud dále judikoval, že připadnou-li podle dohody nebo rozhodnutí soudu dosud společná členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu jednomu z rozvedených manželů, vznikne mu tím současně povinnost vypořádat s rozvedeným manželem hodnotu těchto členských práv  a povinností, neboť již tím, že se stal „výlučným členem“ bytového družstva a že mu tím připadla (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, má vůči svému rozvedenému manželu z důvodu vypořádání hodnoty (dosud společných) členských práv a povinností dluh, který je třeba vzít v úvahu při vypořádání jejich společného jmění, nebyl-li dobrovolně splněn dříve. Z vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených se zaniklým společným členstvím v družstvu tedy vzniká rozvedenému manželovi pohledávka již na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o tom, že se druhý z nich stává jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, a nikoliv teprve na základě vypořádání jejich společného jmění manželů, při němž bylo k této pohledávce, „výlučným“ členem družstva dosud neuspokojené, přihlédnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4994/2007). 

        V rozsudku ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, Nejvyšší soud dále judikoval, že ve smyslu § 42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem může být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů). Okolnost, že se bývalí manželé dohodou vypořádali podle zásad uvedených v § 150 obč. zák., není v tomto směru významná. Z vymezení podmínek odporovatelnosti právním úkonům dlužníka ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. totiž takový předpoklad bez dalšího nevyplývá. Podstatné v tomto směru je jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky může proto dojít i za situace, kdy bývalí manželé při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou postupovali v intencích ustanovení § 150 obč. zák., ovšem konkrétní rozdělení věcí, příp. práv a závazků bylo dlužníkem úmyslně voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil nebo zcela vyloučil.

     Nejvyšší soud rovněž řešil (dovoláním předloženou) právní otázku, zda lze také úspěšně odporovat smlouvě o zúžení společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2009, dospěl k závěru, že nelze úspěšně odporovat smlouvě o zúžení společného jmění manželů týkající se výhradně rozsahu majetku a závazků nabytých či vzniklých teprve v budoucnosti. Jednalo se o případ, kdy žalobce v podané odpůrčí žalobě tvrdil, že jím odporovanou smlouvou o zúžení společného jmění manželů žalované a jejího manžela (dlužníka žalobce) došlo k převedení veškerého majetku na žalovanou, čímž byly zkráceny dovolatelovy vymahatelné pohledávky za dlužníkem. Žalobce tedy s ohledem na tato žalobní tvrzení zatěžovalo důkazní břemeno o tom, že odporovaným právním úkonem vskutku došlo k převodu veškerého (původně v režimu společného jmění manželů) majetku na žalovanou a že v důsledku toho došlo ke zkrácení jeho předmětných pohledávek. Odvolací soud (který žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že odpůrčí žalobu zamítl) zaujal právní názor, že předmětným právním úkonem nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, neboť žalovaná (manželka dlužníka) předmětnou dohodou nenabyla žádný majetkový prospěch; z majetku dlužníka ničeho neušlo ve prospěch žalované. S tímto právním posouzením se ztotožnil i dovolací soud, který v označeném rozhodnutí mj. uvedl: „Odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění...nebylo ve shodě s žalobním tvrzením o tom, že v souvislosti se zúžením stanoveného rozsahu společného jmění žalovaného a jejího manžela (dlužníka dovolatele) zde byl (nějaký) majetek (původně v režimu zmíněného společného jmění), jehož vlastnicí podle uzavřeného právního úkonu se stala (měla stát) žalovaná a že by v důsledku toho došlo ke zkrácení zmíněných pohledávek dovolatele.

     Logicky proto odvolacím soudem zaujatý právně kvalifikační závěr skutkových zjištění učiněných z dohody (ze smlouvy) o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění skončil konstatováním, že tímto právním úkonem nedošlo k žádnému zmenšení majetku dlužníka J. M., a dále, že žalovaná tímto právním úkonem nezískala, resp. nenabyla žádný majetkový prospěch, čímž v dané věci nebyly splněny zákonem předvídané (hmotněprávní) předpoklady k odporování tohoto úkonu.  

     Pro úplnost možno uvést, že i kdyby snad dovolatel v žalobě tvrdil a zmíněnou dohodou (smlouvou) prokazoval, že jeho vymahatelné pohledávky mohou být pro futuro uvedeným právním úkonem in eventum zkráceny, nebylo by možno ani takto konstruované odpůrčí žalobě přisvědčit (vyhovět) již z toho důvodu, že zákonný předpoklad ‚zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky‘ by zde byl nepřípustně zaměňován s hypotetickým předpokladem budoucího možné zkrácení takového uspokojení, kterýžto výklad ovšem již nemá oporu v ustanovení § 42a obč. zák. (jde nad zákonný rozsah dané právní úpravy, resp. postihuje hypotetickou situaci, která pod stávající reglementaci právního institutu odporovatelní není podřaditelná.“

    V soudní praxi byl zaznamenán právní názor, že pokud žalobce v odpůrčí žalobě odkazuje na vymahatelnou pohledávku, která byla jemu přiznána na základě vydaného rozsudku pro uznání, „musí z pohledu danosti jeho aktivní legitimace prokázat existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla, ke dni učinění právního úkonu, jehož neúčinnosti se předmětnou žalobou domáhal...“  (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.4. 2009, sp. zn. 38 Co 321/2007). K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3832/2009,  uvedl, že tento právní názor je ve svém důsledku absurdní, neboť je založen na tvrzeném esenciálním předpokladu, že žalobce (věřitel), jemuž byla vůči dlužníku pravomocným rozsudkem pro uznání přiznána peněžitá pohledávka a kdy v poměrech mezi těmito subjekty nastala závaznost rozsudku ve smyslu § 159a odst. 1 o.s.ř., v řízení o odpůrčí žalobě musí „s ohledem na formu rozsudku....jímž byl rozsudek pro uznání založený na základě fikce uznání nároku...prokázat existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla“, a pokud v tomto směru důkazní břemeno neunese, nelze již z tohoto důvodu odpůrčí žalobě vyhovět. Nejvyšší soud k uvedené problematice v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl následující: „Ve skutečnosti a de lege lata žalující věřitel v řízení o odpůrčí žalobě existenci vymahatelné pohledávky mj. prokáže pravomocným rozsudkem, jímž je žalovanému dlužníku uložena předmětná platební povinnost, která tedy představuje žalobci přisouzenou peněžitou pohledávku za žalovaným. Takovým rozhodnutím jistěže může být i pravomocný rozsudek pro uznání. Účinky předvídané v § 159a odst. 1 o.s.ř. (závaznost pravomocného rozsudku), nestanoví-li zákon jinak (což se dané věci netýká), se sice upínají ve vztahu k těm subjektům, které byly účastníky řízení, z nějž vzešel předmětný pravomocný rozsudek, a naopak takové rozhodnutí není závazné vůči tomu, kdo nebyl účastníkem uvedeného soudního řízení ani vůči tomu, kdo podle zákona takovým rozhodnutím není vázán, na druhé straně ovšem také platí, že věřitel, který měl být zkrácen odporovaným právním úkonem, nemá v řízení o odpůrčí žalobě při existenci pravomocného rozsudku, kterým byla věřiteli přiznána předmětná peněžitá pohledávka vůči žalovanému dlužníku, za povinnost opětovně prokazovat »existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla«, jak nesprávně dovodil v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud. Neumožňuje ovšem ani osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn, jak zase nesprávně dovodil ve svém rozsudku soud prvního stupně, »novým« dokazováním v řízení o odpůrčí žalobě zpochybňovat věcnou správnost, resp. závaznost rozsudku, jímž byla žalujícímu věřiteli vůči žalovanému dlužníku pravomocně přisouzena peněžitá pohledávka. Je tomu tak z toho důvodu, že osoba, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, neuplatňuje žádné své právo k mezi jinými účastníky již rozsouzené věci, a proto coby třetí osoba nemůže ani zpochybňovat závaznost rozsudku ve vztahu mezi žalujícím věřitelem a žalovaným dlužníkem.“

 

4.3. Zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky

       Předně je třeba zdůraznit, že ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dalším dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil. Takovým majetkem je zejména movitý a nemovitý majetek a prostředky na účtu u peněžního ústavu, případně jiná práva majetkové povahy, na které by věřitel mohl s úspěchem vést výkon rozhodnu (exekuci) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003). Z toho, jak zákon vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Je tedy možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele). K tomu postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, přičemž není rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla (již) vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku).

      Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o osobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím – jak již shora bylo vyloženo - den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2009). Z uvedeného vyplývá, že odporovatelnými nemohou být nikdy tzv. ekvivalentní právní úkony. V řízení o odpůrčí žalobě musí být proto závěr, že napadený právní úkon je úkonem ekvivalentním, vždy bezpečně prokázán, a to nikoliv poukazem na jeho znění, ale zjištěním, že za plnění, které jím dlužník pozbyl, nabyl jiné plnění skutečně ekvivalentní povahy (srov.  Drápal, L.: Zápis ze školení na téma „odporovatelnost a konkursy“, publikovaný v časopise Justiční praxe č. 5/2002, str. 240, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006). K tomu je třeba také dodat, že při posouzení, zda se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde pouze tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.  Jestliže dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nelze takto jím učiněný právní úkon považovat za zkracující ve smyslu § 42a obč. zák.

      Proti tomuto judikovanému závěru bylo možno v odborné literatuře zaznamenat nesouhlasný právní názor zdůrazňující, že „ke zhoršení věřitelova postavení může vést nejen zmenšení celkové hodnoty majetku dlužníka, nýbrž i změna jeho skladby“ (Pulkrábek, Z.: Odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů, Právní rozhledy č. 21/2009, str. 754). Autor uvedeného právního názoru si přitom  - s odkazem na hypotetické případy - vypomáhá následující argumentací: „Dlužníkův majetek se samotnou ekvivalentností směnou nezmenší. V důsledku směny a nějaké další skutečnosti – v uvedených případech šlo o zašantročení nebo utracení peněz – se však může zmenšit ten dlužníkův majetek, který je věřiteli k dispozici při exekuci...Kupní či jiná úplatná smlouva s ekvivalentními plněními sama o sobě věřitele nezkracuje, ale zkrácení, dalo by se říci, pouze zakládá. V příkladech, které byly výše uvedeny, bylo zkrácení dokončeno až následným zašantročením či utracením peněz. Za důležité z hlediska účelu zákona považuji, že zkracující úmysl ve shora uvedených případech pokrývá nejen původní právní úkon, ale i zašantročení peněz. Jím je teprve úmysl naplněn a teprve ono, uskutečněné až po právním úkonu, ukáže, jaký význam právní úkon má...“ (opak cit., str. 755). Nelze nepostřehnout, že uvedená právní konstrukce zaujatého právního názoru je založena na presumpci „následného zašantročení nebo utracení peněz“, tedy si „vypomáhá“ s tím, co v budoucnu v poměrech dlužníka nastat může, ale také nemusí. Z hlediska rozhodování soudu o odpůrčí žalobě je ovšem podstatný stav v době, kdy odporovatelný právní úkon byl učiněn, nikoliv úvahy o možném stavu, který by in eventum v poměrech dlužníka nastat mohl a v takovém případě by mohl zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Posledně zmíněné tedy  dává i právnímu laikovi tušit, proč judikatura Nejvyššího soudu setrvává na požadavku verifikovat ekvivalentnost dlužníkem učiněného právního úkonu z hlediska posouzení, zda jde o úkon odporovatelný ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. či nikoliv a nezaobírá se tím, co nenastalo a co by hypoteticky nastat  mohlo.

     Bylo již vpředu zmíněno, že v případě převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, které se nabývá (až) vkladem do katastru nemovitostí, lze za odporovatelný právní úkon považovat teprve úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Je tomu tak z toho důvodu, že teprve vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí se dovršuje proces nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti, když do té doby mezi účastníky (v důsledku uzavřené převodní smlouvy) existuje závazkově (obligačně) právní vztah. Poněvadž do doby vkladu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí nedojde ke změně vlastnictví, nelze uvedenou situaci ztotožňovat se situací, kterou upravuje § 42a odst. 1 obč. zák., tedy že ze strany dlužníka došlo k učinění právního úkonu, který zkracuje vymahatelnou pohledávku svého věřitele. Věřitel totiž za daného stavu, tj. v situaci, kdy jeho dlužník s další osobou uzavřel převodní smlouvou, podle které ovšem dosud nebyl povolen vklad do katastru, svou pohledávku může vymáhat ve vykonávacím (exekučním) řízení, když předmětem výkonu rozhodnutí, resp. exekuce se může stát nemovitost, jejímž vlastníkem je stále dlužník věřitele. Jinými slovy řečeno, z hlediska ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. jsou významné pouze právní úkony dlužníka, které zkracují uspokojení pohledávky jeho věřitele; jen takovým právním úkonům - jak vyplývá z jeho znění - může věřitel s úspěchem odporovat. Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) - i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem - ještě nedochází. I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ČR), pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon, významný z hlediska ustanovení § 42a odst.2 obč. zák., popř. že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, resp. je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. To, co bylo uvedeno o uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, obdobně platí i u smlouvy (dohody) o vypořádání společného jmění manželů. Smlouvy o převodu nemovitosti ani smlouvy (dohody) o vypořádání (zaniklého) společného jmění manželů týkající se nemovitosti nemohou vést, ačkoliv byly platně uzavřeny, ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, jestliže na jejich základě nedojde ke vkladu vlastnického práva. Také z tohoto důvodu nelze považovat uzavření takových smluv za okamžik rozhodný pro běh lhůt, uvedených v ustanovení § 42a odst.2 obč. zák.

      V této souvislosti je nezbytné si také uvědomit, že podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí není omezeno žádnou lhůtou, počítanou od uzavření smlouvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7.10.1996 sp. zn. IV ÚS 201/96, uveřejněný pod č. 96 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 6, II. díl). Pokud by  počítání lhůt uvedených v ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. mělo docházet bez reflexe věcně právních účinků smlouvy, pak by mohlo docházet k situacím, že by tyto lhůty  uplynuly dříve, než by byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž by věřiteli bylo v rozporu s ustanovením § 42a obč. zák. zabráněno vůbec úspěšně se domáhat vyslovení právní neúčinnosti odporovatelných právních úkonů. Z uvedených důvodů proto judikatura Nejvyššího soudu setrvává na právním závěru, že u právních úkonů, podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, podle něhož bylo na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení vloženo právo do katastru nemovitostí. A dále že tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka v těchto případech počínají běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, když  určujícím tedy z tohoto hlediska je den, kdy návrh na vklad práva byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7. 2001, sp. zn. 31 Cdo 619/2000).

    

     [Další převody v mezidobí] Občanský zákoník popisuje situaci, kdy dlužník A učiní ve prospěch druhé osoby B (ať již dlužníku blízkou či nikoli) odporovatelný právní úkon. Explicitně již neřeší situaci, kdy dříve, než věřitel proti osobě B podá z tohoto důvodu odpůrčí žalobu, osoba B převede předmět odporovatelného právního úkonu na osobu C, případně, kdy v mezidobí došlo následně k dalším převodům na subjekty D, E, F atd.. Neřeší explicitně ani situaci, kdy k takovým právním úkonům dojde v průběhu řízení o odpůrčí žalobě podané proti žalované osobě B. Nastanou-li takové situace, je zapotřebí předně vycházet z toho, že právní konstrukce institutu odporovatelnosti vychází z reglementace (primárního) vztahu jednak mezi věřitelem a dlužníkem, který učinil odporovatelný právní úkon, ale dále ze vztahu mezi dlužníkem a osobou, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Pokud tedy osoba B vlastní stále např. movitou či nemovitou věc, je věřitelovo žalobní žádání konstruováno na vyslovení, že specifikovaný odporovatelný právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem žalobce (věřitele) a osobou B, je vůči žalujícímu věřiteli právně neúčinný. Jestliže ovšem osoba B takový majetek již nevlastní, neboť s ním před podáním odpůrčí žaloby (tj.  v mezidobí) dále disponovala, uplatní se režim předvídaný v § 42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák., tj. že v takovém případě má věřitel právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, jímž nelze identifikovat nikoho jiného, než právě osobu B, nikoliv osoby další, pokud v mezidobí došlo k dalším (majetko)právním úkonům. Jestliže osoba B takový právní úkon učinila až po napadnutí odpůrčí žaloby zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon absolutně neplatný.  Tento právní názor zaujal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27.5. 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006 , když se zcela ztotožnil se závěrem zaujatým  v odborné literatuře (srov. Drápal, L. in: Justiční praxe č. 5/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy - 1. část, str. 244“), a to, že: „převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný“. Z posledně uvedeného vyplývá, že absolutní neplatnost právního úkon vytěsňuje možnost využití odporovatelného právního úkonu, neboť – jak již shora bylo vysvětleno – odpůrčí žalobou se nelze domáhat právní neúčinnosti právního úkonu, jestliže ten je postižen absolutní neplatností a je zde právní stav, jakoby takový právní úkon dlužník věřitele vůbec neučinil.

         Soudní praxe řešila také otázku, zda je možno považovat pravomocně přiznanou pohledávku na základě rozsudku, u něhož je v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odložena vykonatelnost, za vymahatelnou podle § 42a odst. 1 obč. zák. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že vymahatelnou pohledávkou z hlediska odporovatelnosti právního úkonu se rozumí taková pohledávka, podle které lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), a že povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání nařízení exekuce (srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, str. 345-348, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2917/2005).

     [Osoba dlužníkovi blízká] Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3039/2007).

        V soudní praxi byly řešeny i případy, kdy zkracující právní úkon dlužník učinil vůči nezletilé osobě blízké. V tomto směru bylo Nejvyšším soudem judikováno, že je-li osoba dlužníkovi blízká, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, nezletilá, a vzhledem k jejímu věku na ni nelze požadovat rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, je z hlediska splnění „náležité pečlivosti“ třeba hodnotit činnost opatrovníka, který byl nezletilé osobě pro učinění dotčeného právního úkonu soudem ustanoven. Z tohoto hlediska je rozhodující skutečnost, že opatrovník jedná jako zástupce za osobu dlužníkovi blízkou, která nemá – v daném případě z důvodu nedostatku věku – způsobilost k právnímu úkonu, jemuž se odporuje. Ze zastoupení plyne i opatrovníkova povinnost vynaložení „náležité pečlivosti“ při učinění odporovaného právního úkonu za tuto osobu dlužníkovi blízkou ve stejném rozsahu, jako by tato osoba jednala sama. Nejvyšší soud současně dodal, že v soudním řízení o schválení úkonu za nezletilého dle ustanovení § 179 o.s.ř. musí soud přihlížet k zájmům nezletilého, což ovšem neznamená, že by musel rovněž posuzovat, zda učiněný právní úkon zkracuje vymahatelné pohledávky třetích osob. Sledování zájmů nezletilého tak daleko jít nemůže již proto, že pojmově se jedná o rozdílná hlediska. Souhlas soudu dle § 179 o.s.ř. s již učiněným právním úkonem za nezletilého, jenž se vyžaduje k jeho platnosti, tudíž sám o sobě nepostačuje k závěru, že soudem takto schváleným právním úkonem nedošlo rovněž ke zkrácení věřitele, nebo že byla naplněna podmínka „náležité pečlivosti“ ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006).     

      V rozsudku ze dne 23.1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 313/2001, se Nejvyšší soud neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, který dovodil, že „náležitou pečlivost“ nelze vykládat tak, že vždy vyžaduje aktivní jednání nabyvatele z odporovaného právního úkonu. Podle dovolacího soudu (sneseno nyní do skutkových okolností posuzovaného případu) „Pro posouzení toho, zda žalovaný při uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24.9.1997 nemohl poznat úmysl dlužníka J. T. st. zkrátit jeho věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, nebylo významné, za jakých okolností si předmětné nemovitosti od dlužníka v roce 1995 pronajal, zda a proč do nich investoval své prostředky, zda věděl o tom, že se dlužník jako zaměstnavatel »zpožďuje« s výplatou mezd, a proč a kdy »sjednal své právní zastoupení«, zda znal obsah poštovních zásilek určených dlužníku, které převzal, popřípadě že uzavření uvedených smluv představovalo »logické završení dlouhodobého procesu převodu rodinného majetku z otce na syna«, neboť tyto okolnosti nevypovídají nic o tom, zda žalovaný vynaložil při uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24.9.1997 náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka J. T. st. zkrátit těmito smlouvami svého věřitele; námitkami dovolatelky ve vztahu k těmto okolnostem proto nebylo potřebné se zabývat. Rozhodující z tohoto hlediska - jak vyplývá z výše uvedeného - bylo, zda a jakou vyvinul žalovaný v době darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24.9.1997 činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka J. T. st. zkrátit těmito smlouvami věřitele poznal (mohl poznat), a zda tato činnost (aktivita) představovala s ohledem na okolnosti případu »náležitou pečlivost«".

     Stran osoby blízké dlužníka občanský zákon odkazuje na jím reglementované kategorie těchto osob v § 116 a dále na stupeň příbuzenství upravený v jeho § 117. Osobou blízkou je ve smyslu § 116 obč. zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu se však za osobu blízkou dlužníka nepovažuje pouze fyzická osoba, nýbrž také osoba právnická. V tomto směru se judikatura ustálila v závěru, že právnická osoba se ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníka, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, publikovaný pod č. 53/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

     Nejde-li o právní úkon dlužníka učiněný vůči osobám jemu blízkým, je dalším předpokladem odporovatelnosti podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně právního úkonu. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele) – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2281/2011.

      [Břemeno tvrzení, důkazní břemeno a poučovací povinnost soudu] V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4994/2007).

    Na druhou stranu hmotněprávní úprava institutu odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. umožňuje žalovanému založit svoji obranu proti odpůrčí žalobě na tvrzeních a důkazech, že vymahatelná pohledávka žalujícího věřitele vůči dlužníkovi zanikla. Pokud by totiž byla taková obrana žalovaného proti uplatněnému odporu úspěšná, soud by musel odpůrčí žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout.

     Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.3.2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2004).

     V případě, že odpůrčí žalobou dotčený právní úkon byl učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, občanský zákoník vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele předvídá. Pokud druhá strana (osoba blízka dlužníka) míní tuto zákonem presumovanou právní domněnku vyvrátit, přechází na ni – i když se nachází v postavení žalované strany – břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tedy v tom směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.  Závěr o tom, že v konkrétním případě se žalovanému coby druhé straně (osobě blízké dlužníka) odporovaného právního úkonu podařilo tuto zákonnou domněnku vyvrátit (z povahy věci) předpokládá relevantní skutková zjištění, která takový závěr (materiálně) opodstatňují.

      V soudní praxi byl také zaujat právní názor, že z hlediska institutu odporovatelnosti právního úkonu obsaženého v ust. § 42a obč. zák. je právně irelevantní okolnost pohnutka, že dlužník převedl (posléze odpůrčí žalobou dotčené) nemovitosti na osobu blízkou, která tyto nemovitosti původně vlastnila a podle dohody s dlužníkem, uzavřené ještě před podáním odpůrčí žaloby, se měla opět stát jejich vlastníkem (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.6. 2008, sp. zn. 10 Co 115/2007).

      [Poučovací povinnost soudu] Jsou-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázány podmínky předvídané v hypotéze právní normy - ustanovení § 42a obč. zák., soud v takové procesní situaci přistoupí k aplikaci tohoto hmotněprávního ustanovení. V případě, že odpůrčí žalobou dotčený právní úkon byl učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, občanský zákoník vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit jeho věřitele předvídá. Pokud druhá strana (osoba blízká dlužníku) míní tuto zákonem presumovanou právní domněnku vyvrátit, přechází na ni – i když se nachází v postavení žalované strany – břemeno tvrzení i důkazní břemeno, tedy v tom směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Závěr o tom, že v konkrétním případě se žalovanému coby druhé straně (osobě blízké dlužníku) odporovaného právního úkonu podařilo tuto zákonnou domněnku vyvrátit (z povahy věci) předpokládá relevantní skutková zjištění, která takový závěr (materiálně) opodstatňují.

     Jakkoliv je zřejmé, že v řízení o odpůrčí žalobě týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o vědomosti druhé strany o úmyslu dlužníka věřitele (žalobce) zkrátit věřitele leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníka, nelze současně opomíjet, že řízení o odpůrčí žalobě je řízení sporné, jež na základě podané žaloby bylo zahájeno žalobcem coby věřitelem dlužníka, který podle žalobního tvrzení měl předmětný zkracující právní úkon učinit. Pokud tedy soud v řízení dospěje k závěru, že právní domněnka o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníka) stran úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce) byla vyvrácena, měl by soud takový výsledek v daném procesním stadiu za přiměřeného použití § 118a odst. 3 o. s. ř., s ohledem na princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, žalobci procesně signalizovat. V opačném případě by žalobce (věřitel) nemohl dost dobře předpokládat, že v řízení o odpůrčí žalobě se pro něj procesní situace nevyvíjí příznivě. Bylo by tedy absurdní a ve své podstatě potlačující princip spravedlivého procesu, aby v procesní situaci, kdy žalující věřitel se žalobou domáhá určení právní neúčinnosti zkracujícího právního úkonu vůči druhé straně tohoto úkonu – žalovanému, který je osobou blízkou dlužníka a kdy občanský zákoník v § 42a odst. 2 presumuje vyvratitelnou právní domněnku o vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, se žalobce o výsledku unesení důkazního břemene žalovaného dozvěděl až z vydaného (vyhlášeného) rozsudku. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2862/2008, zaujal právní názor, že v těchto situacích je z vyložených důvodů nezbytné přiměřeně použít postupu zakotveného v § 118a odst. 3 o.s.ř. tak, aby žalobci jako procesnímu subjektu, který zaktivizoval dané sporné řízení s vymezeným předmětem, byla dána procesní možnost nově argumentovat a případně navrhovat důkazy, jež by mohly zpochybnit dosavadní výsledek dokazování. Nejde zde o „přesun důkazního břemene“ v pravém slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku signalizovat žalující straně dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud důkazní situace v její prospěch nevyznívá příznivě a je spravedlivé (fair proces) před rozsouzením věci umožnit jí na takto vzniknuvší situaci procesně reagovat.

        Ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 3210/2008, Nejvyšší soud zaujal právní názor týkající se povinnosti odvolacího soudu formou poučovací povinnosti signalizovat žalobci, že v odvolacím řízení zopakované důkazy neprokazují žalobcovo tvrzení o tom, že žalovanému, v jehož prospěch dlužník žalobce učinil předmětný právní úkon, byl znám zkracující úmysl dlužníka. Vzhledem k závažnosti dosahu právního názoru na skutkově obdobné případy se přitom jeví kromě dovolacím soudem zaujatého právního názoru ve stručnosti zmínit jak skutkové okolnosti případu, tak i procesní postupy a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Šlo o situaci, kdy se žalobkyně domáhala odpůrčí žalobou určení, že kupní smlouva spojená se smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí, uzavřená mezi manžely M.CH. a Mgr. I.Ch. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, týkající se specifikovaných nemovitostí, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4.8. 1999, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Žalobkyně v podané žalobě mj. uvedla, že uvedená smlouva zkracuje možnost uspokojení její vymahatelné pohledávky ve výši 2.392.744,- Kč s příslušenstvím podle označeného vykonatelného rozsudku. Okresní soud odpůrčí žalobě vyhověl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že M. Ch. smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobkyně a kdy žalovaný měl vědomost o tomto úmyslu dlužníka žalobce. Odvolací soud tento právní závěr soudu prvního stupně nesdílel a vydaným rozsudkem změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že se (odpůrčí) žaloba zamítá. Odvolací soud zopakoval dokazování kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí a poté tento listinný důkaz vyhodnotil jako nezpůsobilý prokázat žalobní tvrzení. Dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně neprokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka ji zkrátit. Vycházel ze zjištění, že žalovaný a prodávající dlužník nebyli přátelé. Bylo pouze prokázáno to, že v minulosti byli žalovaný a prodávající dlužník krátce spolupracovníky. V době uzavírání předmětné smlouvy se pravidelně nekontaktovali, k dohodě došlo pouze na základě náhodného setkání a zjištění shodné vůle ohledně prodeje a koupě nemovitostí. I když předmětná kupní smlouva byla uzavřena při současném sjednání věcného břemene bezplatného doživotního užívání nemovitostí v rozsahu, jak byla koncipována v daném případě, a rodina prodávajících se souhlasem nynějšího vlastníka má možnost užívat v podstatě nemovitosti v celém rozsahu, z takto zjištěných skutečností nebylo možno vyvodit přátelský vztah dlužníka s žalovaným a dále dovozovat, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitelku. Podle odvolacího soudu v dané věci nebylo možno vyloučit tvrzení žalovaného o tom, že uzavřením uvedené smlouvy, pro něho výhodným nabytím vlastnictví nemovitostí, chtěl investovat našetřené finanční prostředky s tím, že užíváním nemovitostí prodávajícími bude o jeho nemovitosti řádně postaráno. Věcné břemeno bylo sjednáno pouze doživotně pro prodávající a v rozsahu ve smlouvě vymezeném, při současném výslovném vymezení prostor užívaných kupujícím a dojednaném způsobu hrazení nákladů spojených s užíváním nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že důkazní břemeno o tom, že žalovanému musel být znám úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni jako věřitelku, tíží žalobkyni „a tato ho neunesla.“ K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10.6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3210/2008, zreferovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení nepoučil žalobkyni o důkazním břemenu a že jí zákonem předvídaným způsobem nesignalizoval (negativní) důsledek její procesní odpovědnosti při neprokázání (pro rozhodnutí ve věci zásadně významného) skutkového tvrzení o tom, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele (v tomto případě žalobkyni) musel být znám druhé straně (v tomto případě žalovanému). Uvedl dále, že vzhledem k existenci přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno a absenci zmíněného procesního poučení ze strany odvolacího soudu žalobkyně dost dobře nemohla předvídat, že odvolací soud po zopakování předmětných důkazů  má za to, že žalobkyně dosud svou procesní povinnost prokázat zmíněné právně relevantní skutkové tvrzení neunesla a že za daného stavu rozsouzení věci tenduje ke změně rozsudku soudu prvního stupně a k zamítnutí žaloby. Absence zmíněného poučení tak žalobkyni v podstatě znemožnila na danou procesní situaci reagovat a případně za účelem verifikace zmíněného právně relevantního skutkového tvrzení činit další důkazní návrhy. Nejvyšší soud se dále obsáhle vyjádřil k rozsahu, resp. kvalitě provedeného dokazování. Jím judikované závěry v tomto směru jsou pak instruktivní pro obdobné případy ve věcech odpůrčích žalob. Nejvyšší soud zdůraznil, že „v případě posuzování právně významné skutečnosti, zda byl žalovanému znám úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni, je v procesu dokazování zapotřebí zaměřit dokazování na zjištění informací týkajících se vztahu osoby dlužníka a druhé strany odporovatelného právního úkonu. Skutkový závěr o tom, zda mezi uvedenými subjekty existoval v předmětnou dobu vztah, a pokud ano, jakého byl obsahu [např. přátelský, kolegiální (pozitivní vztah) či nepřátelský, nekolegiální (negativní vztah)] předznamenává zjištění celé řady dílčích skutkových zjištění vypovídajících o rozsahu, kvalitě a intenzitě či neexistenci sledovaného vztahu mezi danými subjekty. Za tím účelem musí být pochopitelně zaměřeno dokazování, jehož základní způsob provádění (u toho kterého důkazního prostředku, resp. důkazu) stanoví občanský soudní řád. V případě výslechů svědků občanský soudní řád v § 126 odst. 2 stanoví, že na začátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Totožnost svědka, tj. základní generalia, je vymezena zjištěním údajů, jež svědka identifikují, tj. zjištěním jeho jména, příjmení, data narození, zaměstnání a jeho bydliště. Pokud jde o zjišťování okolností, jež mohou mít vliv na věrohodnost svědka, míní se tím zjištění všech skutečností, jež se týkají vztahu svědka k určité (určitým) tím kterým účastníkem tvrzené (tvrzeným) právně významné (významným) skutečnosti (skutečnostem). Z povahy věci plyne, že jen velmi podrobné zjištění všech – v uvedeném směru významných – skutečností umožňuje soudu verifikovat, zda a pokud ano, v jakém rozsahu či intenzitě existuje či v rozhodnou dobu existoval vztah svědka a osoby v rámci zjišťování zmíněné právně významné skutečnosti. Takový učiněný dílčí závěr je pak klíčový při celkovém hodnocení provedeného výslechu svědka, který zprvu svými slovy a poté zpravidla ve formě odpovědí na formulované otázky ze strany soudu a případně též účastníků a jejich zástupců, zprostředkovává soudu informace o tom, co, resp. jak vnímal (subjektivně zaznamenal), nikoliv to, jak takové jím vnímané události sám hodnotí. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí dále uvedl, že rozsah právně významných skutečností obsažených v hypotéze právní normy, kterou by bylo nutno na daný případ aplikovat, pokud by byla prokázána (právně významná) žalobní tvrzení a pokud je ve sporném řízení účastníkem za účelem verifikace těchto tvrzení navrhován předmětný důkazní prostředek, resp. důkazy, případně kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.), současně též předurčuje nezbytný rozsah prokazovaných skutečností, na něž se soud v rámci dokazování musí zaměřit. V případě výslechu svědka pak občanský soudní řád v § 126 odst. 3 větě první o. s. ř. stanoví, že předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. A protože předmětem výslechu se má stát verifikace určité právně významné skutečnosti, je z povahy věci nezbytné, aby – pokud svědek v úvodní části své výpovědi sám spontánně nevylíčí vše, co ví o předmětu výslechu (aniž by se pochopitelně jednalo o situaci, kdy svědek nemá žádné informace o dotazovaném předmětu výslechu), aby za tím účelem soud, resp. předseda senátu (samosoudce) kladl svědkovi příslušné otázky s cílem získat od svědka co nejobsažnější informace k dotazovanému předmětu výslechu. Podle Nejvyššího soudu v poměrech posuzovaného případu v odvolacím řízení, kdy odvolací soud přistoupil k zopakování důkazů mj. výslechem žalovaného a svědků M. M., I. Ch. a M. Ch., měla být pozornost odvolacího soudu nepochybně zaměřena hned v úvodu na co nejpodrobnější zjištění okolností vztahu mezi žalovaným a dlužníkem žalobce, a to tím spíše, že obsah předmětné kupní smlouvy se vskutku vymyká projevu běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodních smluv mezi uvážlivě jednajícími osobami. Nebývá totiž obvyklé (standardní), aby jednající osoby bez určitého (příbuzenského, přátelského, případně kolegiálního či jiného) vztahu mezi sebou přistupovaly k uzavření smlouvy o převodu nemovitého majetku až poté, kdy peněžitá částka odpovídající kupní ceně je vyplacena v hotovosti a bez vystavení příslušného potvrzení o tomto zálohově přijatém plnění (srov. § 498 obč. zák.), či aby sjednávaly věcně právní zatížení prodávaného nemovitého majetku způsobem, jako tomu bylo v dané věci. Jakkoliv tyto uvedené skutečnosti pochopitelně (samy o sobě) neprokazují vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka žalobkyně zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, na druhé straně pro uvedený nestandardní rámec chování zmíněných účastníků smlouvy měly vést odvolací soud k velmi pečlivé verifikaci vztahu mezi žalovaným a dlužníkem žalobkyně, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení dosud vyšlo najevo. Jinými slovy řečeno, podle Nejvyššího soudu nebylo kupř. vůbec objasněno, v jakém oboru pracuje žalovaný, zda případně nevykonává, a pokud ano, v jakém oboru podnikatelskou činnost [v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. května 2001, jehož kopie je založena na č.l. 170 tohoto spisu, je totiž v jeho záhlaví uvedeno, že dlužník žalobkyně – M. Ch. je výtvarníkem, přičemž při výslechu jeho manželka Mgr. I. Ch. mj. uvedla, že „manžel.. podniká“ (viz protokol o jednání před okresním soudem ze dne 13. května 2005 na č.l. 54 verte)], takže se zde logicky nabízela též verifikace toho, zda M. Ch. podniká ve stejném oboru jako žalovaný, a zda i z titulu těchto podnikatelských aktivit případně nedocházelo u těchto osob k určité formě spolupráce a z toho případně plynoucí vzájemné znalosti jejich poměrů), a za jakých okolností a s jakou frekvencí se jmenovaní setkávali, to vše pro důsledné posouzení, s přihlédnutím k okolnostem vypovídajícím o (ne)věrohodnosti té které vyslýchané osoby, žalobkyní tvrzené skutečnosti, že žalovaný o úmyslu M. Ch. zkrátit vymahatelnou pohledávku žalobkyně učiněným (nyní žalobou odporovaným) právním úkonem věděl. V obdobném směru měla být důkazní verifikace směřována též při výsleších svědků“. Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže v uvedeném směru odvolací soud takto nepostupoval, ač občanský soudní řád závazně stanoví způsob provádění dokazování, pak zde došlo ze strany odvolacího soudu k pochybení; odvolací řízení je tedy zatíženo  uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy