Verze omezení svéprávnosti - (oponentní) návrh stanoviska k problematice rozhodování soudů o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva (Cpjn 23/2016)

20.12.2016 10:42

     Cpjn 23/2016

 

 

Návrh

 

 

STANOVISKO

 

 

 

Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne ... 2016, sp. zn. Cpjn 23/2016, k rozsudkům soudů ve věci omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

     Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že v rozhodovací činnosti obecných soudů panuje nejednota v posuzování otázky, zda lze při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka přistoupit i k omezení výkonu jeho volebního práva. Poté, co si od soudů prvního stupně vyžádal příslušná rozhodnutí, a obdržel i vyhodnocení judikaturní praxe od soudů odvolacích, zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh jeho předsedy (§ 21 odst. 1 téhož zákona) v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů toto s t a n o v i s k o :

 

    

V řízení o omezení svéprávnosti je soud povolán současně k rozhodnutí, zda se posuzovaná osoba omezuje rovněž ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

 

 

O d ů v o d n ě n í :

 

 

I.

podnět k zaujetí stanoviska

 

1. Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), navrhl, aby občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo sjednocující stanovisko k dosavadní rozhodovací praxi nižších soudů ve věcech omezení svéprávnosti člověka a jeho vztahu k výkonu volebního práva.

 

2. Podnětem tohoto postupu posloužila žádost Ministerstva vnitra (dále též „ministerstvo“) podaná náměstkem JUDr. Václavem Henychem, ze dne 4. 3. 2016, č. j. MV-35252-2/VS-2016, adresovaná předsedovi Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavlu Šámalovi, Ph.D.

 

3. V této žádosti se uvádí, že ministerstvo je vystaveno četným dotazům správních úřadů, jak mají být ve vztahu k volebnímu právu interpretována některá rozhodnutí soudů, z nichž není existence překážky spočívající v omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zřejmá. Přitom rozhodnutí obecných soudů jsou ve sledovaném směru různorodá; z některých lze dovodit (aniž výslovně řečeno), že omezení svéprávnosti se vztahuje i na výkon volebního práva (v případech „silného“ omezení), jiná se o omezení svéprávnosti ani v odůvodnění nezmiňují a není zjevné, že by se soud takovým omezením zabýval, a jen některá obsahují výrok o nezpůsobilosti k výkonu volebního práva.

     

4. Popsaný stav způsobuje dle ministerstva vážné (a představitelné) obtíže v činnosti volebních orgánů, k nimž jsou při organizaci voleb příslušnými volebními zákony povolány.

 

5. Ke své žádosti připojilo ministerstvo vlastní „Stanovisko k omezení svéprávnosti z pohledu volebního práva“, v němž dovozuje, že soud by měl v rámci řízení o omezení svéprávnosti též „zvážit, zda je člověk schopen se kvalifikovaně rozhodnout a svobodně vykonávat své volební právo s tím, že jsou-li naplněny všechny zákonné podmínky, měl by přistoupit k omezené svéprávnosti pro výkon volebního práva“. Pakliže omezení ve výkonu volebního práva v konkrétním případě nevysloví (z jakéhokoliv důvodu), je tím „implicitně“ stanoveno, že posuzované osobě je volební právo zachováno, avšak tam, kde je svéprávnost omezena v maximálním možném rozsahu, tj. osoba není schopna právních jednání v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, se podle ministerstva „omezení svéprávnosti vztahuje i na výkon volebního práva, který za takovou běžnou záležitost nelze považovat.“

 

 

II.

podkladové dokumenty

 

a. vyjádření soudů

 

6. Nejvyšší soud si prostřednictvím předsedů okresních a krajských soudů vyžádal rozhodnutí, v nichž byla řešena otázka omezení svéprávnosti ve vztahu k výkonu volebního práva, která příslušní předsedové (místopředsedové) dotázaných soudů doprovodili povýtce i shrnutím poznatků z celkové rozhodovací praxe jejich soudů, resp. soudů v jejich obvodech.

   

7. Tak např. v praxi Okresního soudu ve Frýdku – Místku není rozhodováno o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, neboť podle tamních soudců jde o „přesah“ do oblasti veřejného práva. Obdobný právní názor zaujímá i Okresní soud v Kolíně potud, že řízení o omezení svéprávnosti se vztahuje pouze na oblast soukromého práva, zatímco schopnost osoby účastnit se politického života v tomto řízení posuzována není a omezení výkonu volebního práva se na rozhodnutí soudu nezakládá (osobě omezené ve svéprávnosti, která se dostaví do volební místnosti a projeví zájem volit, nemůže být ve volbě bráněno). Rovněž Okresní soud v Kladně je názoru, že osoby omezené ve svéprávnosti mají plné volební právo, a že ve volebním právu nemůže být nikdo omezen, a to ani soudním rozhodnutím. Že nelze v rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka omezit ve výkonu volebního práva, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do výkonu práva veřejného, mají za to též všichni soudci této agendy u Okresního soudu Plzeň – město a Okresního soudu v Karlových Varech.

 

8. Naopak Krajský soud v Hradci Králové míní, že otevírá-li veřejnoprávní předpis možnost omezení svéprávnosti pro danou oblast, pak je potřeba podmínky pro takové omezení zvažovat, a jsou-li dány, je nevyhnutelné je brát v potaz; pro poměry (aktivního či pasivního) volebního práva to pak znamená, že výrok soudu o omezení svéprávnosti musí výslovně obsahovat omezení ve volebním právu (okresní soudy zde čerpají mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08).

 

9. Okresní soud v Českém Krumlově oproti tomu soudí, že do rozhodnutí o omezení svéprávnosti netřeba včlenit výrok o případném omezení svéprávnosti člověka k výkonu volebního práva, neboť tím, v jakém rozsahu je člověk omezen ve svéprávnosti, je příslušný obecní úřad vázán, a jde-li o osobu, která je omezena ve svéprávnosti natolik, že je pouze schopna rozhodovat v běžných záležitostech každodenního života, „je zřejmé, že by neměla být uznána ani jako osoba svéprávná k výkonu volebního práva“. Obdobně uvažuje i Okresní soud v Táboře; tam, kde je osoba omezena ve svéprávnosti s výjimkou jen „běžných záležitostí“, je zjevné, že je omezena i ve výkonu volebního práva.

 

10. Mezi soudci Krajského soudu v Plzni sice panuje shodně názor, že je v pravomoci soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu volebního práva, ale není již jednoty v tom, za jakých podmínek tak lze učinit. Někteří zastávají názor, že omezit svéprávnost ve výkonu volebního práva je možné jen tehdy, pokud by uplatněním volebního práva mohla člověku vzniknout nějaká újma, jiní vycházejí z toho, že podmínka „být v zájmu člověka“ a hrozí-li jinak „závažná újma“, platí pro oblast soukromoprávních vztahů, nikoli však pro omezení svéprávnosti ve výkonu volebního práva, a to s ohledem na rozdílný účel takového omezení svéprávnosti v těchto oblastech; účelem právní úpravy omezení výkonu volebního práva ve volebních zákonech je ochrana veřejného zájmu (tj. aby voliči byli osobami schopnými volební právo skutečně vykonávat, schopnými se racionálně rozhodnout a pochopit význam, účel i účinky voleb), nikoliv individuální ochrana zájmů člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, neboť „například výkonem aktivního volebního práva přímo voliči vznik žádné újmy nehrozí, takže pokud by podmínkou pro omezení volebního práva bylo nebezpečí vzniku újmy přímo osobě, o jejíž svéprávnosti se rozhoduje, de facto by nebylo možno nikdy omezit člověka ve výkonu volebního práva.“

 

11. Také v obvodu Krajského soudu v Brně je většinově omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva uvažováno. Okresní soud v Prostějově v rámci rozhodování o omezení svéprávnosti při zadání znaleckého posudku klade znalci otázku, zda je posuzovaná osoba schopna volební právo (aktivní či pasivní) vykonávat či nikoliv, a podle závěrů takového posudku je vysloveno omezení i v této oblasti. V rozhodovací praxi Okresního soudu v Jihlavě se pak výroky (o omezení k výkonu volebního práva) „objevují v rozhodnutích o omezení svéprávnosti standardně.“ Okresní soud v Břeclavi však upozorňuje, že „ve většině případů nelze rozhodnout o omezení volebního práva, neboť není splněn zákonný předpoklad, který zákon vyžaduje pro rozhodování o omezení svéprávnosti, tedy ten, že by výkonem volebního práva mohla vzniknout posuzovanému újma.“ Podle Okresního soudu Brno – venkov „lze dojít k závěru, že je možné svéprávnost člověka omezit v oblasti volebního práva tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu volebního práva mohly být poškozeny jeho zájmy“; to bude připadat v úvahu pouze tam, kde „okolnosti daného případu ukazují, že bylo nebo může být tohoto práva posuzovaného člověka zneužito jinou osobou, kdy v důsledku svého zdravotního postižení, např. v důsledku nadměrného požívání alkoholu, drog či psychické nemoci člověku hrozí, že právě v této oblasti bude např. za úplatu zneužit jinou osobou.“  

 

12. Z písemného vyjádření Městského soudu v Praze se podává, že soud je jednotný v názoru, že člověka lze zásadně omezit ve výkonu volebního práva soudním rozhodnutím, přičemž údaj o tom, zda osoba omezená ve svéprávnosti může vykonávat právo volit a být volena, musí být uveden ve výroku rozsudku, jímž je její svéprávnost omezována. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 4 zaujímá názor, že současná právní úprava nevylučuje omezení svéprávnosti v oblasti výkonu volebního práva; je to ovšem možné jen tehdy, pakliže by při výkonu volebního práva mohly být poškozeny zájmy posuzovaného. Obvodní soud pro Prahu 1 pak uvádí, že v předmětných řízeních se státní zástupci „odvolávají do všech rozhodnutí, kde není výslovně rozhodnuto o zachování či nezachování schopnosti k aktivnímu či pasivnímu volebnímu právu“, a proto soud posuzuje schopnost omezeného ve svéprávnosti „i v tomto směru a součástí rozhodnutí o omezení svéprávnosti je výrok o zachování nebo omezení volebního práva.“ Výkladová a aplikační nejednota se zjevuje též z vyjádření místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, u kterého je jedním senátem zastáván názor, že volební právo (aktivní i pasivní) je právem veřejným, do kterého, a tím ani do jeho výkonu, nelze soudním rozhodnutím zasahovat, zatímco senátem druhým je uvedený názor aplikován toliko ve vztahu k aktivnímu volebnímu právu, a o omezení ve výkonu volebního práva pasivního, jsou-li pro to shledány důvody, rozhodováno je.

 

13. Taktéž u dalších soudů přetrvávají (mezi specializovanými soudci) neshody ohledně řešení otázky, zda lze, a pokud ano, v jakém rozsahu, přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva. Z písemného vyjádření místopředsedkyně Krajského soudu v Praze plyne, že soud registruje formulace rozsudečných soudních výroků ve věci omezení svéprávnosti v tom smyslu, že v případě závěru, že posuzovaný není schopen žádného právního jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, se v rozhodnutí výrok ohledně výkonu volebního práva posuzovaného neuvádí, v případě, že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti se současným výčtem omezovaných právních jednání a mezi nimi „volební právo“ není uvedeno, má se za to, že posuzovaný schopen volit je, a pakliže soud směřuje k omezení svéprávnosti i pro výkon volebního práva, je tak explicite vyjádřeno ve výroku rozhodnutí. Oproti tomu některé soudy v obvodu tohoto krajského soudu se posuzováním možnosti omezení výkonu volebního práva nezabývají, neboť zastávají názor, že jde o oblast práva veřejného.

 

14. Podle místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem specializovaní soudci okresních soudů nejsou v názorech na řešení otevřeného problému jednotní. Část z nich soudí, že by posuzovaná osoba neměla být ve výkonu volebního práva vůbec omezována, neboť jde o vybočení do práva veřejného, jiní již při zadávání znaleckého posudku ukládají znalci, aby se vyjádřil i k tomu, zda posuzovaný je schopen porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb, včetně možnosti volit a být volen, a jestliže znalec dospěje k negativnímu závěru, pak ve výroku rozsudku vysloví, že posuzovaný schopen volit a být volen není.

 

b. soudní rozhodnutí

 

15. Zatímco písemná vyjádření okresních a krajských soudů byla vesměs – co do právních názorů, vztahujících se ke sledované materii – obsažnější, předložená soudní rozhodnutí řešící otázku omezení svéprávnosti člověka k výkonu jeho (aktivního či pasivního) volebního práva byla převážně skromnější, a to jak z pohledu skutkových zjištění, tak i z hlediska právního posouzení věci.

 

16. V případech, kdy soudy přistoupily k omezení svéprávnosti v otázce výkonu volebního práva posuzovaného člověka, byly rozsudečné výroky (navíc v závislosti, zda tím bylo dotčeno aktivní i pasivní právo nebo jen některé z nich) různorodě formulovány. Kupříkladu tak, že posuzovaný (posuzovaná) „není schopen volit a být volen ve volbách“ (Okresní soud v Kutné Hoře – sp. zn. P 109/2001, Okresní soud v Jihlavě – sp. zn. 6 P 194/89), že „není způsobilý vykonávat volební právo“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. P 112/2011, Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. P 495/2007, Krajský soud v Brně – sp. zn. 13 Co 31/2015), že „není způsobilý vykonávat pasivní volební právo“ (Okresní soud Brno-venkov – sp. zn. Nc 7408/2015), že „není způsobilý být volen do veřejných funkcí“ (Krajský soud v Brně – sp. zn. 14 Co 245/2013), že „není způsobilá porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb, včetně možnosti volit a být zvolen“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc 6616/2015), že „není způsobilá k výkonu volebního práva“ (Okresní soud v Prostějově – sp. zn. 0 Nc 6610/2015), že „omezuje se svéprávnost ... pokud jde o výkon volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 14 P 9/2011), že „není schopen volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 8 P 19/2012), že „není schopen činit právní jednání ... jimiž dochází k realizaci volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 15 P 26/2008), že „není způsobilý realizovat volební právo“ (Okresní soud v Benešově – sp. zn. 8 P 57/2007), že „není schopna výkonu pasivního volebního práva“ (Okresní soud v Mladé Boleslavi – sp. zn. 21 P 162/88), resp. že „není schopna činit právní jednání v oblasti uplatňování volebního práva“ (Okresní soud v Příbrami – sp. zn. 11 P 29/2009) a Okresní soud Plzeň – sever v rozsudku ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196, formuloval rozsudečný výrok tak, že „[s]oud zčásti omezuje M. P....v možnosti samostatně právně jednat nad rámec běžných záležitostí každodenního života, pokud jde o ... právní jednání související s výkonem aktivního a pasivního volebního práva, možnosti volit a být volen.“ Naproti tomu pozitivní výrok (ve vztahu k výkonu volebního práva), že „[p]osuzovaný je způsobilý k výkonu volebního práva“, obsahuje např. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 P 237/87-117, a Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 16/2015, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že posuzovaný „není způsobilý činit žádná právní jednání s výjimkou ... výkonu práva volit.“

 

17. Odůvodnění předložených rozhodnutí jsou zpravidla stručná, často redukovaná toliko na prostá zjištění ze znaleckého posudku ve vztahu k možnému výkonu volebního práva a (až na výjimky) bez odpovídající právní kvalifikace, povětšinou pouze s výčtem (event. citací) ustanovení „§ 55 odst. 1, 2, § 57 odst. 1, § 62 a § 64 o. z“. Příkladmo z  uváděné argumentace lze zaznamenat, že „[z]e znaleckého posudku ...vyplynulo, že posuzovaná ... více méně je schopna porozumět smyslu a důsledku voleb, včetně možnosti volit a být zvolen, ale realitu má zkreslenou svou nemocí ... S přihlédnutím k rozsahu, v jakém posuzovaná není schopna pro své postižení, které není jen přechodné, právně jednat, omezil soud posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá ... vykonávat volební právo ... v případě volebního práva by mohlo dojít při jejím zkresleném pohledu na realitu ke zneužití jinými osobami“ (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 6. 2015, č. j. P 495/2007-160), či že „ze znaleckého posudku...bylo zjištěno, že posuzovaný trpí mentální retardací středně těžkého stupně, toto onemocnění je trvalého rázu, léčbou neovlivnitelné. Tato choroba ho omezuje při právním jednání, je schopen jen některých právních jednání, aniž by mu hrozila újma. Posuzovaný není schopen uzavírat smlouvy a obstarávat si své záležitosti na úřadech ... je v zájmu posuzovaného, aby byl omezen ve svéprávnosti tak, aby byl chráněn před zneužitím jinými osobami, přičemž rozsah omezení svéprávnosti není na jeho osobní újmu, ale naopak poskytuje posuzovanému ochranu“ (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2015, č. j. P 47/2004-111), nebo že „... odvolací soud řízení doplnil u odvolacího jednání výslechem navrhovatelky a zhlédnutím posuzovaného ... Po tomto doplnění dokazování ... odvolací soud zjistil, že (posuzovaný) pod pojmy jako volby, prezident, hymna nebo vlajka si neumí nic představit a volby ho ani nezajímají ... při těchto zjištěních ... jediným přiměřeným opatřením, které skýtá účinnou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů před zneužitím se závažnými důsledky představuje omezení ve svéprávnosti v oblastech vymezených odvoláním...“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2015, č. j. 13 Co 31/2015-55), a dále že „znalkyně ... uvedla, že ... posuzovaný není schopen porozumět smyslu a důsledku voleb včetně možnosti volit, není schopen být volen ... za stávajícího stavu soud dospěl k závěru, že je třeba omezit ve svéprávnosti ... vykonávat volební právo...“ (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 3. 2016, č. j. Nc 7409/2015-45), „odvolací soud posuzovaného omezil i ve výkonu pasivního volebního práva, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že toto právo posuzovanému ponechat by bylo v rozporu s jeho účelem, na rozdíl od aktivního volebního práva, jehož smysl je posuzovaný schopen chápat, a není proto důvod jej v této oblasti stejně jako v jiných oblastech života omezovat“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 14 Co 245/2013-210), „znaleckým posudkem ... bylo prokázáno, že ... posuzovaný není schopen porozumět výsledkům voleb, není schopen volit ani být volen ... Soud...změnil předchozí rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) a omezil jej ve svéprávnosti a rozsah tohoto omezení určil“ (rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 P 57/2007-109), „znaleckým posudkem ... bylo zjištěno, že posuzovaná ... je schopna výkonu aktivního volebního práva, není však schopna vykonávat volební mandát ... zhodnocením zjištěného skutkového stavu dospěl opatrovnický soud ... k závěru, že je třeba nadále posuzovanou chránit preventivním rozhodnutím o její omezené svéprávnosti, neboť posuzovaná ... není schopna výkonu pasivního volebního práva...“ (rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2016, č. j. 21 P 162/88-100), a konečně i že „rozsah omezení stanovený ve výroku ... se týká všech oblastí života zahrnující soukromoprávní oblasti ... a zčásti i výkonu veřejného práva volit s ohledem na § 2 písm. b) zák. č. 247/1995 Sb. a nález Ústavního soudu IV. ÚS 3102/2008“ (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 4. 2016, č. j. 6 P 24/2015-196).

 

18. Obšírněji se v rovině právního posouzení k otázce omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva vyjádřil Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 15 Co 272/2014-99, ve kterém se mimo jiné poukazuje na to, že „samotné volební zákony počítají s tím, že překážkou výkonu volebního práva je i omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (např. § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, nebo § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí). K tomuto omezení se vyjádřil i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08 ze dne 12. 7. 2010 ... legislativní úprava otázky omezení výkonu volebního práva však v následujícím období prodělala další vývoj. Jeho prvním milníkem bylo sjednání Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která byla zveřejněna ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 10/2010 Sb. m. s ... Tato mezinárodní úmluva sice připouští, aby byla omezena právní způsobilost člověka (srov. článek 12 odst. 4), ovšem důraz je položen na ochranu zájmů takového člověka při prováděném opatření týkajícím se jeho svéprávnosti. Stejnou koncepci zastává § 55 odst. 1 obč. zákoníku, který mimo jakoukoli pochybnost umožňuje přistoupit k omezení svéprávnosti člověka pouze v jeho zájmu. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že podle dnes účinné právní úpravy je možné svéprávnost člověka omezit v oblasti výkonu volebního práva pouze tehdy, pokud by okolnosti daného případu svědčily pro to, že by při výkonu jeho volebního práva mohly být poškozeny jeho zájmy. Nejde přitom pouze o sféru jeho osobnosti, či ostatních soukromoprávních práv, ale i o jeho veřejné právo volit a být volen. Omezení svéprávnosti v tomto rozsahu bude obecně připadat v úvahu pouze tam, kde okolnosti daného případu ukazují, že bylo nebo může být tohoto práva posuzovaného člověka jiným zneužito.“

 

c. shrnutí

 

19. Tím, co bylo výše o stávajících judikaturních (a i jiných) výstupech obecných soudů uvedeno, je očividně doloženo, že podmínky podle v záhlaví ohlášeného ustanovení § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích k tomu, aby Nejvyšší soud otevřel proces k vydání sjednocujícího stanoviska, jsou splněny, neboť stávající rozhodovací praxe obecných soudů není v nastolené právní otázce vskutku jednotná, a to zjevně.

 

 

III.

právní úprava omezení svéprávnosti člověka a navazujících veřejnoprávních poměrů

 

 

a) soukromé právo

 

20. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

 

21. Podle § 15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

 

22. Podle § 3032 odst. 1 o. z. kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona.

 

23. Podle § 3032 odst. 2 o. z. kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona a je i napříště způsobilý právně jednat v rozsahu stanoveném dosavadními právními předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak.

 

24. Podle § 56 odst. 1 o. z. omezit svéprávnost člověka může jen soud.

 

25. Podle § 55 odst. 1 o. z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

 

26. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

 

27. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

 

28. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené zákonem.

 

29. Podle § 40 odst. 2 z. ř. s. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.

 

30. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

 

31. Podle čl. 21 odst. 3 Listiny je volební právo všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.

 

 

b) reflexe v oblasti veřejného práva

 

 32. Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) vycházející z norem soukromého práva a konstituované rozhodnutími „občanskoprávních“ soudů, se svými účinky nikdy neomezovalo (a neomezuje) jen na oblast jimi bezprostředně upravených vztahů, nýbrž platilo (a platí), že takové omezení zakládá též přímé zákonné důsledky ve vztazích veřejnoprávních. Tak kupříkladu dnem nabytí právní moci rozsudku soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům zaniká funkce předsedy Rady Energetického regulačního úřadu podle § 17b odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle § 74 odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, skončí služební poměr „ze zákona“ v případě, kdy byl státní zaměstnanec „na základě pravomocného soudního rozhodnutí omezen na svéprávnosti“, podle § 7b odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, kdo byl omezen ve svéprávnosti, je vyškrtnut ze seznamu advokátů ke dni právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla jeho svéprávnost omezena, a podle § 94 písm. f) zákona o soudech a soudcích zaniká funkce soudce dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce omezen ve svéprávnosti; na tomtéž základě dochází k vyškrtnutí ze seznamu rozhodců podle § 40c odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, k propuštění příslušníka podle § 42 odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, k zániku služebního poměru vojáka podle § 18 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, k zániku funkce státního zástupce podle § 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k zániku funkce prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu podle § 10 odst. 8 písm. d), resp. zániku výkonu funkce člena tohoto úřadu podle § 12 odst. 9 písm. d) zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i k zániku funkce ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny podle § 15 odst. 7 písm. e) resp. člena orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny podle § 18 odst. 6 písm. d) zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

 

 

c) volební zákony

 

33. Podle § 2 písm. b) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 58/2014 Sb., účinném od 7. 4. 2014, je překážkou ve výkonu volebního práva omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (s poznámkou pod čarou odkazem na § 55 až 65 o. z.).

 

34. Obdobně tak je tomu od 7. 4. 2014 podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů. (Totéž platí ohledně překážky ve výkonu práva hlasovat v místním a krajském referendu podle § 4 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a podle § 4 písm. b) zákona č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů.).

 

 

d) Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením

 

35. Podle čl. 29 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s., státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zaručí osobám se zdravotním postižením politická práva a příležitost užívat tato práva na rovnoprávném základě s ostatními, a zavazují se zajistit, aby se osoby se zdravotním postižením mohly účinně a plně, na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na politickém a veřejném životě, přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců, včetně práva a možnosti volit a být volen, a to mimo jiné tím, že zaručí, aby byly volební postupy, zařízení a materiály vhodné, přístupné a snadno srozumitelné a použitelné, dále i ochranou práva osob se zdravotním postižením hlasovat v tajném hlasování ve volbách a veřejných referendech bez zastrašování, kandidovat ve volbách, účinně zastávat úřad a vykonávat všechny veřejné funkce na všech úrovních řízení státu, a umožňují používání podpůrných a nových technologií, pokud je to vhodné, přičemž zaručí svobodné vyjadřování vůle osob se zdravotním postižením jako voličů a za tímto účelem v případě potřeby a na jejich vlastní žádost i asistenci při hlasování prostřednictvím osoby dle jejich vlastní volby, a budou aktivně podporovat prostředí, v němž se mohou osoby se zdravotním postižením účinně a plně, bez diskriminace a na rovnoprávném základě s ostatními, podílet na řízení veřejných záležitostí, napomáhat jejich účasti ve veřejném životě, včetně účasti v nevládních organizacích a sdruženích zapojených do veřejného a politického života země, jakož i účasti na činnosti a řízení politických stran.

 

 

IV.

právní úprava (a judikatura) předchozí

 

 

a) právní úprava

 

36. Do 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (též jen „obč. zák.“) platilo, že není-li fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (§ 10 odst. 1), a jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (§ 10 odst. 2).

 

37. Do 7. 4. 2014 shora (v bodu 33. a 34.) vyjmenované zákony zakotvovaly překážku ve výkonu volebního práva tak, že jí bylo „zbavení způsobilosti k právním úkonům“.

 

 

b) judikatura

 

38. Ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 23. 5. 1979, Cpj 301/77, uveřejněném pod č. 34/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České socialistické republiky v právní větě vyslovil, že „[v]e výroku rozsudku, jímž je ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 o. z. a § 12 odst. 2 zák. práce omezována způsobilost občana k právním úkonům, určují soudy rozsah tohoto omezení se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají podle ustanovení občanského zákoníku, případně podle ustanovení jiných právních předpisů, občanskoprávní vztahy mezi občany navzájem a mezi občany a organizacemi, a se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají (především podle ustanovení zákoníku práce), ale i podle jiných předpisů) vztahy při účasti občanů na společenské práci“. V odůvodnění stanoviska se dále konstatuje, že v právním řádu existuje řada předpisů, které upravují způsobilost občana k výkonu určitého práva, přičemž podmínky jeho vzniku, rozsahu, trvání a zániku bývají upraveny různě; pakliže je způsobilost k výkonu určitého práva vázána na to, zda je občan pravomocným rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům (popřípadě je v této způsobilosti omezen), pak správní orgán z pravomocného rozhodnutí soudu o jeho způsobilosti k právním úkonům vychází; tak je tomu podle Nejvyššího soudu například podle vyhlášky č. 59/1967 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o myslivosti, ve znění vyhlášek č. 5/1971 Sb. a č. 10/1975 Sb., podle níž musí být lovecký lístek odepřen osobám, které soud zcela nebo jen v omezeném rozsahu zbavil způsobilosti pro duševní poruchu nebo nadměrné požívání alkoholických nápojů, a podle zákona č. 44/1971 Sb. o volbách do Federálního shromáždění, zákona č. 53/1971 Sb. o volbách do České národní rady, zákona č. 54/1971 Sb. o volbách do národních výborů v České socialistické republice a zákona č. 56/1971 Sb. o volbách do národních výborů ve Slovenské socialistické republice, dle kterých nemají právo volit a být voleni občané, kteří byli pravomocně zbaveni způsobilosti k právním úkonům pro duševní poruchu nebo jejichž způsobilost pro tuto poruchu byla omezena. Jestliže soudem nebylo dosud o způsobilosti občana k právním úkonům pravomocně rozhodnuto, vychází správní orgán z toho, že jde o občana, který je k právním úkonům způsobilý; správní orgán sám nemůže o způsobilosti k právním úkonům rozhodovat a nemůže ji posuzovat ani jako otázku předběžnou.  V některých případech však příslušný právní předpis stanoví podmínky, za kterých se občan může stát nositelem určitého práva nezávisle na tom, zda jde o občana, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, popřípadě je v této způsobilosti omezen, a kde podmínky pro získání příslušného oprávnění posuzuje naopak výlučně právním předpisem povolaný správní orgán (srov. vyhlášku č. 124/1961 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění vyhlášky č. 96/1970 Sb., resp. vyhlášku č. 87/1964 Sb., ve znění vyhlášek č. 3/1972 Sb. a č. 174/1980 Sb., jež upravuje podmínky získání řidičského oprávnění); otázkou splnění zde vyžadovaných podmínek se soudy pro nedostatek pravomoci zabývat nemohou, a to ani ve výroku rozsudku určujícím rozsah omezení způsobilosti občana k právním úkonům. „Není proto správný takový postup, při němž soudy ve výroku určujícím rozsah omezení občana ve způsobilosti k právním úkonům vyslovují jeho omezení např. ve způsobilosti řídit motorová vozidla nebo ve způsobilosti volit a být volen.“

 

39. Z předcházející Zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 z 18. 11. 1977, k některým otázkám občanského soudního řízení o zbavení, omezení a navrácení způsobilosti k právním úkonům, uveřejněném pod R 3/1979 civ., se obdobně, resp. na tomtéž právním základu – a konkrétně ke sledovanému problému – podává, že právo občana volit a být volen do zastupitelských orgánů je v ustanoveních zákona č. 44/1971 Sb. o volbách do Federálního shromáždění, č. 53/1971 Sb. o volbách do České národní rady a č. 54/1971 Sb. o volbách do národních výborů v České socialistické republice, upraveno jednotně tak, že toto právo nemají občané, kteří byli pravomocně zbaveni způsobilosti k právním úkonům pro duševní poruchu, nebo jejichž způsobilost pro tuto poruchu (tedy nikoli z jiných důvodů) byla omezena; soudy se přesto v některých případech ve výroku určujícím rozsah omezení nesprávně zabývají i právem občanů volit, popřípadě i jejich právem být volen, přičemž „užívají někdy nepřesné formulace (účastnit se voleb), jež může vyvolat pochybnosti o tom, co tím bylo míněno“.

 

40. Lze shrnout, že takto byl předmět rozhodování obecných soudů o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům vymezen hranicemi občanského (soukromého) práva, a do práv veřejných se soudní rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům mohla projevit až svými účinky, pakliže jim je příslušný veřejnoprávní předpis výslovně přiznal, přičemž jakákoli rozhodovací ingerence obecných (občanskoprávních) soudů byla pro tuto právní oblast vyloučena.

 

41. Do takto ustavených právních (judikatorních) poměrů však vstoupil Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3102/08  ze dne 12. 7. 2010, a to koncepčně zcela jinak.

 

 

c) nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08  ze dne 12. 7. 2010

 

42. Již v právní větě (sub. III.) Ústavní soud ohlásil, co dosud nebylo myslitelné: „[p]ři rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí“.

 

43. Ústavní soud má za nepochybné, že zákonná ustanovení o překážce výkonu volebního práva spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům omezují základní právo podle ustanovení čl. 21 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž jde o zásah do základního práva, avšak obě tato ustanovení omezení výkonu volebního práva připouštějí, stane-li se tak na základě zákona a za předpokladu, že jde o omezení „proporcionální“ (např. Hirst proti Spojenému království, § 62), a založené na rozhodnutí soudu (dokument Benátské komise „Code of Good Practice in Electoral Matters“, stanovisko ze dne 30. 10. 2002, č. 190/2002).

 

44. Určující se pak Ústavnímu soudu stalo posouzení této překážky výkonu volebního práva z hlediska zmíněné druhé podmínky, totiž zda jde o omezení proporcionální; zde dospěl k úsudku, že sice sleduje legitimní cíl, neobstojí však z hlediska potřebnosti, neboť tohoto cíle lze dosáhnout jinými, k základním právům šetrnějšími prostředky.

 

45. Posuzované omezení volebního práva se totiž dle Ústavního soudu „vztahuje na všechny osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům“, a aby jej bylo možno posoudit jako potřebné ve smyslu druhého kroku testu proporcionality, „muselo by platit, že žádná osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům není schopna významu, účelu a účinkům voleb porozumět“. Kromě toho, poznamenal Ústavní soud, by „pochopitelně tato skutečnost musela být obecným soudem zkoumána a odůvodněna v každém individuálním případě, v němž by mělo ke zbavení způsobilosti dojít.“

 

46. Tak se ale podle Ústavního soudu v dané judikaturní praxi neděje. „Institut omezení způsobilosti k právním úkonům je institutem práva občanského (ustanovení § 10 a 855 občanského zákoníku), které připouští zbavení fyzické osoby způsobilosti k právním úkonům soudem (ustanovení § 186 až 191 o. s. ř.), pokud tato osoba „pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony.“ Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i z důvodu primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním úkonům, k veřejnoprávním dopadům svého rozhodnutí nepřihlížejí“. Za současného stavu tak může nastat situace, „v níž je fyzická osoba zbavena ústavně garantované možnosti volit, a to v podstatě na základě fikce, podle níž „kontraktační“ nezpůsobilost implikuje i nezpůsobilost porozumět významu, účelu a účinkům voleb. Takovýto paušalizující a jedinečné okolnosti každého případu opomíjející přístup je v právním státě nepřípustný. Je třeba trvat na tom, aby soudy při vydávání rozhodnutí schopného zasáhnout do základních práv braly v potaz veškeré relevantní skutečnosti a měly na paměti všechny právní důsledky svého rozhodnutí (zejména pak ve vztahu ke smyslu a účelu omezení základního práva). Rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, které omezuje celou řadu práv jednotlivce (a to i veřejných subjektivních práv), avšak zkoumá a odůvodňuje pouze zásah do některých z těchto práv, z tohoto pohledu nemůže obstát.“ Ústavní soud má proto za to, že „ve spojení se současnou praxí obecných soudů rozhodujících o zbavení způsobilosti k právním úkonům nastoluje posuzovaná překážka výkonu volebního práva protiústavní stav (rozporný s ustanoveními čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě), neboť řada osob je zbavena možnosti volit, aniž by jejich způsobilost volit byla individuálně zkoumána“.

 

47. Proto „[v]zájmu odstranění tohoto stavu jsou … obecné soudy při rozhodování o zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být zbavena způsobilosti k právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může být nanejvýš proporcionálně omezena. Pokud soud dojde k závěru opačnému, je jeho povinností tento závěr samostatně a řádně odůvodnit, a to způsobem, který odpovídá závažnosti takového zásahu a maximám plynoucím z ústavně zaručených práv“.

 

48. Přitom podle Ústavního soudu „samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv dotčených osob“.

 

 

V.

znovu k volebním zákonům

49. Zákony o volbách (viz body 33. a 34. výše) obsahovaly původně shodně formulovanou překážku výkonu volebního práva, jíž bylo „zbavení způsobilosti k právním úkonům“. Terminologickou úpravu – s účinností od 7. 4. 2014 – přinesl tamtéž ohlášený zákon 58/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 58/2014 Sb.“), a to coby „technická“ novela, reagující na změny vyvolané ohledně rozhodného institutu „novým občanským zákoníkem“, který nabyl účinnosti předtím (1. 1. 2014). Napříště, tj. od 7. 4. 2014, je překážkou ve výkonu volebního práva „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“.

50. V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že k 1. 1. 2014 nabývá účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve kterém se pojem „způsobilost k právním úkonům“ nahrazuje pojmem „svéprávnost“, a vzhledem k tomu, že v návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, není obsažena novelizace volebních zákonů, „je nutné změnu pojmosloví zavedenou novým občanským zákoníkem promítnout do všech volebních zákonů a do zákona o místním referendu i zákona o krajském referendu při příležitosti novelizace zákona o volbách do Evropského parlamentu, ke které bylo primárně přikročeno z důvodu implementace směrnice 2013/1/EU. Překážku ve výkonu aktivního i pasivního volebního práva doposud spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům nahradí omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“.

51. K tomu (k pochopení dovětku „k výkonu volebního práva“) je třeba doplnit, že zákon č. 275/2012 Sb. ze dne 18. 7. 2012., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve shodě s tehdy účinnými ostatními volebními zákony zakotvil coby překážku výkonu volebního práva ještě „zbavení způsobilosti k právním úkonům“, avšak v důvodové zprávě již uvedl, že „[p]řekážkou ve výkonu volebního práva, spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům, se na základě návrhu směřujícího ke zrušení příslušného ustanovení zákona o volbách do Parlamentu zabýval Ústavní soud (IV. ÚS 3102/08). Ve svém nálezu konstatoval, že samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv dotčených osob. V důsledku stávající praxe obecných soudů však reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva; to je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do základních práv musejí odrážet specifika každého jednotlivého případu. V zájmu odstranění tohoto protiústavního stavu jsou obecné soudy při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by nutně vedlo k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí. V úvahu přitom vzal vedle citovaných ustanovení ústavního pořádku jako speciální úmluvu o právech osob se zdravotním postižením rozsudky ESLP a dokument Benátské komise z října 2002.“ Což je – očividně – doslovným přepisem rozhodných pasáží nálezu Ústavního soudu, z nějž je citováno v bodech 42. až 48. výše.

52. Odtud je namístě bez jakýchkoli pochybností dovodit, že zákon č. 58/2014 Sb. nejenže dosavadní překážku ve výkonu volebního práva v podobě „zbavení způsobilosti k právním úkonům“ přizpůsobil novému institutu „omezení svéprávnosti“ podle občanského zákoníku (jak se v důvodové zprávě deklaruje), nýbrž že připojeným souslovím „k výkonu volebního práva“ reflektoval současně i požadavky, které pro omezení svéprávnosti ve vztahu k volebnímu právu formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, jehož se zákonodárce – sice na jiném místě – výslovně dovolal. Jinak řečeno, zásady (a požadavky) vyslovené tímto nálezem, nalezly v následné normativní úpravě volebního práva svého zjevného vyjádření.

53. Je potřebné současně zdůraznit, že v zákoně č. 58/2014 Sb. zákonodárce odkázal (v jednotlivých volebních zákonech ve vztahu k této překážce ve výkonu volebního práva) „poznámkou pod čarou“ na ustanovení „§ 55 až § 65 občanského zákoníku“.

 

 

VI.

vlastní posouzení

 

 

a) překážka ve výkonu volebního práva

54. Podle Listiny základních práva a svobod je právo volit a být volen (čl. 21) právo politické, dané přímo jí, tj. zakotvené a garantované v tomto předpisu nejvyšší právní síly, aniž k jeho určení (vymezení) – oproti právům hospodářským, sociálním a kulturním – je zapotřebí další zákonné úpravy; může být nicméně omezeno, avšak jen zákonem a za předpokladu, že takové omezení se nedotkne jeho podstaty (čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny).

55. Omezení tohoto práva ve smyslu stanovení překážky jeho výkonu je samo o sobě způsobilé být omezením ústavně konformním, jak konstatoval v obdobných souvislostech již Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, a to jmenovitě je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl a je-li omezením vhodným, šetrným a proporcionálním.

56. Co do existence klíčové překážky v podobě omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva tedy platí, že zákonem (volebními zákony) dána je, což je významné nejen z pohledu ústavněprávního (viz výše), nýbrž – a zde především – proto, že tímto zákonem (volebními zákony) je obecný soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán; pročež nemůže k nim nepřihlížet, a – naopak – je povinen je aplikovat.

57. Eventuální názory o neústavnosti zákonných ustanovení, jež tuto překážku ve výkonu volebního práva zakotvují, ať již pro jejich údajné formální vady (z kritiky „poznámek pod čarou“) či pro „protiústavnost“ obsahovou (argumentem, že „volebního práva nelze občana zbavit“) jsou zde proto zjevně bezpředmětné; nemohou totiž vést samy o sobě efektivně k názoru, že by obecný soud mohl tato ustanovení pominout, resp. že by je mohl z právního řádu prostě „vyřadit“; k dispozici je toliko ústavněprávní výklad, nikoli jejich faktické popření.

58. Zákon tedy (respektabilně) stanoví, že překážkou výkonu volebního práva je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva, čímž se dostalo zákonné úpravy určitému právněpolitickému poměru; jinak řečeno, omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva je tak „skutkovou podstatou“ jedné z právem zakotvených překážek výkonu volebního práva, která, je-li dána, volební právo vykonat nelze, a to se všemi konkrétními důsledky, jež z toho vyplývají podle příslušných volebních zákonů.

b) určení rozhodujícího orgánu

59. Oproti tomu se může jevit nejednoznačnou otázka (jak o tom svědčí některé názory obecných soudů), kdo, který orgán, je povolán takové kvalifikované omezení práva svým rozhodnutím založit (konstituovat); konkrétně, zda to má být soud, anebo jím být nemůže, resp. nesmí.

  60. Že se posouzení překážky výkonu volebního práva má odbývat v občanském soudním řízení o způsobilosti k právním úkonům vedeném podle ustanovení § 186 až § 191 o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2014, dal Ústavní soud najevo coby samozřejmost (výslovně viz kupříkladu bod 27 nálezu sp. zn. IV ÚS 3102/08).

61. Z odůvodnění tohoto nálezu se nikterak nenaznačuje jakékoli omezení (logické, věcné či procesní), aby totéž neplatilo i pro poměry následné, po 1. 1. 2014, za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v jemu korespondující procesní úpravě dle zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neboť předmět nynějšího řízení o omezení svéprávnosti se od řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům dřívějšího nikterak zásadně neliší.

62. V současném normativním kontextu ku překážce výkonu volebního práva ve vztahu k omezení svéprávnosti dle občanského zákoníku (a potažmo z. ř. s.) působí nadto, a v tomtéž duchu – co do úpravy provedené zákonem č. 58/2014 Sb. – zjevně „návodný“ odkaz poznámkou pod čarou na ustanovení „§ 55 až § 65 občanského zákoníku“ v jednotlivých volebních zákonech, jak již bylo v bodě 53. výše zaznamenáno. Stejně tak nelze přehlédnout ani důvodovou zprávu k zákonu č. 275/2012 Sb. (o volbě prezidenta republiky), na niž zákon č. 58/2014 Sb. ideově navazuje, a která obrací pozornost k občanskoprávnímu soudu výslovně (viz bod 51. výše).

63. Je sice všeobecně uznáváno, že poznámky pod čarou nejsou součástí normativního textu, lze je však užitečně použít k jeho výkladu, jestliže dávají najevo intenci zákonodárce, podepřenou též dobovým právním kontextem; tím je pak zde zjevně ten, jehož obrysy ve sledovaných souvislostech předznamenal (zákonodárcem výslovně dovolávaný) nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08. Silnější roli než „poznámky pod čarou“ ostatně hrají zákonná (tj. zákonem vyslovená, což jest zdůraznit) sousloví „k výkonu volebního práva“, spjatá integrálně s „občanskoprávním“ soudem právě tím, že jsou tímtéž zákonem navázána na občanskoprávní institut „omezení svéprávnosti“.

64. Zmíněný odkaz tedy nelze číst jinak, než že „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“ se klade jako zvláštní typ omezení svéprávnosti (byť veřejnoprávní provenience) na roveň omezením svéprávnosti jiným, totiž vlastním omezením „občanskoprávním“, jejichž hmotněprávním základem jsou odkazem označená ustanovení občanského zákoníku. Jinak řečeno, tento zvláštní veřejnoprávní typ se k oněm historicky původním omezením tím předmětově „přiřazuje“, pročež lze mít za organické, aby co do určení o něm rozhodujícího orgánu sdílel jejich osud.

65. Pakliže by odkaz na „poznámku pod čarou“ přesto neměl stačit, jak se kritici této právní úpravy domnívají, a nemělo by stačit ani zákonné spojení “omezení svéprávnosti“ a „výkonu volebního práva“ (viz bod 63.), lze poukázat na maximu, že upravuje-li hmotné právo konkrétní právní vztah, a nestanoví-li, který orgán má „o něm rozhodovat“, pak je takovým orgánem – podle tzv. zbytkové klauzule, jež se odvíjí od ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. – „občanskoprávní“ soud. Takovými orgány „rozhodujícími“ o omezení svéprávnosti totiž přirozeně nemohou být orgány volební, jak již bylo dříve dovozeno a konstatováno v dokumentech uvedených v bodech 38. a 39. výše, což nakonec potlačuje i úvahu o případné ingerenci soudů správních.

 

66. Z řečeného se již nutně odvíjí závěr, že není důvodu, aby tím, kdo je povolán k autoritativnímu stanovení posuzované překážky ve výkonu volebního práva, nebyl týž orgán, který rozhoduje o omezení svéprávnosti podle „základní“ hmotněprávní úpravy (§ 55 až § 65 o. z.); je-li takovým orgánem – mimo jakoukoli pochybnost – („občanskoprávní“) soud (viz ustanovení § 34 a násl. z. ř. s.), pak je jím i pro rozhodování, zda je zde překážka ve výkonu volebního práva v podobě omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva či nikoli. Okolnost, že v postavení toho, kdo o této překážce rozhoduje, je právě soud, vytváří současně adekvátní předpoklad pro úsudek, že i práva zakotvená v Úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením (viz bod 35) budou náležitě šetřena.

 

67. Ostatně ustanovení § 56 odst. 1 o. z. deklaruje, že „omezit svéprávnost může jen soud“, což je sice – opět – požadavek „soukromoprávní“, jestliže se však týká osoby („člověka“), resp. jeho statusu, nemůže pro jiné právní vztahy, do kterých nutně vstupuje, pro určení o tom rozhodujícího orgánu platit nic jiného; naopak je to právě soudní rozhodnutí, jež zhusta má – na základě konkrétních zákonných zmocnění – přímý průmět do veřejnoprávní sféry, v níž tato otázka již být řešena zásadně nemůže (opět viz body 32., 38. a 39.).

68. A konečně, významný argument pro závěr, že rozhodnutí o volební překážce v podobě omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva je svěřeno soudu, je odvoditelný jak z Listiny základních práv a svobod, jmenovitě z jejího čl. 36 odst. 1 (zvláště jde-li zde ve smyslu čl. 21 o jedno z „Lidských práv a základních svobod“ dle Hlavy druhé), tak z čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše o právech základních (přiměřeně srov. argumentaci Ústavního soudu vyjádřenou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006). Článek 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, tak – cestou shrnutí řečeného – není efektivně dotčen, natožpak porušen; požadavek ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., aby jiné věci (než vyplývající ze soukromého práva) rozhodovaly soudy v občanském soudním řízení, jen „stanoví-li to zákon“, je naplněn nejen cestou výslovného zákonného zmocnění, nýbrž i tehdy, lze-li takové oprávnění ze zákona (ústavního pořádku) spolehlivě vyvodit.

69. Stojí za zaznamenání, že předestřené závěry jsou vztaženy jen k té veřejnoprávní oblasti, jež je vymezena rozhodnými volebními zákony („omezením svéprávnosti k výkonu volebního práva“), nikoli k jinému, byť obdobnému, veřejnému právu; zákony uvedené v bodu 32. zakotvují příslušná omezení jen k omezení svéprávnosti jako takovému (coby jeho důsledek), nikoli speciálně k tomu či onomu veřejnoprávnímu oprávnění.

c)

důsledky čl. 89 odst. 2 Ústavy

70. Výše bylo řečeno, že Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3102/08 v takto otevřené otázce ani na okamžik nezaváhal; tím, kdo měl povinnost „zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb“, měl být samozřejmě soud, a to „při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům“, rozuměj v tomto občanskoprávním, tj. soudním řízení. Nelze než znovu připomenout (opětovnou citací), že Ústavní soud se obrací právě na soudy tím, že proklamuje, že jsou „při rozhodování o zbavení (resp. omezení) způsobilosti k právním úkonům povinny posuzovat i dopady tohoto rozhodnutí do veřejných subjektivních práv jednotlivce a zejména pak skutečnost, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb... (bod 30). Již vůbec pak „není co řešit“ (z pozic výkladu nálezu), jestliže se v bodu 34 uvádí, že „dlužno v uvedených spojitostech připomenout, že je právem ... (pozn.: osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům) ... obrátit se na obecný soud s návrhem na vrácení způsobilosti k právním úkonům (§ 186 odst. 3 o. s. ř.), a to i např. jen v rozsahu přiznávajícím mu způsobilost vykonávat volební právo“.

71. Ústavní soud, aniž měl k dispozici výše zmíněné „legislativní návody“ ve smyslu výše zmiňovaných „poznámek pod čarou“ odkazujících na § 55 až 65 o. z. či zákonných formulací „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“, tedy nepochyboval, že je to soud v občanskoprávním řízení, který rozhodne, zda je zde překážka ve výkonu volebního práva anebo není.

72. Čl. 89 odst. 2 Ústavy proklamuje, že nálezy Ústavního soudu jsou všeobecně závazné (precedenčně, pro všechny takové případy), což platí samozřejmě i pro soud Nejvyšší, a nelze tuto závaznost nevztáhnout přiměřeně rovněž k procesu, v jehož rámci Nejvyšší soud směřuje k vydání stanoviska dle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Bylo by proti účelu a smyslu takového stanoviska, bylo-li by vydáno při plném vědomí kolize s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu.

73. Proto pakliže Ústavní soud povolává k rozhodování o překážce ve výkonu volebního práva obecný soud, nelze než tento závěr přijmout a z něj vycházet, a již tím je výše položená – nyní stěžejní – otázka zodpovězena.

74. Zbývá se však ještě ujistit, že nález Ústavního soudu je aplikovatelný i poté, co došlo ke změně rozhodné právní úpravy, a že zde není zvláštní, silný důvod vést s Ústavním soudem výkladový spor, jak jej co do jeho podmínek výjimečně ve své judikatuře připouští.

75. Změna právní úpravy však nic zásadního nepřinesla. Ideové akcenty nové úpravy – „v zájmu člověka“, „s plným uznáním jeho práv“ apod. – byly interpretativně uplatnitelné i dříve, resp. předchozí právní úprava jim nikterak nebránila, a změna co do dřívějšího (úplného) „zbavení způsobilosti k právním úkonům“ k (jen) „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“, je toliko optická potud, že obé je, resp. bylo důvodem založení téhož, totiž překážky ve výkonu volebního práva. Pakliže je v tomto kontextu oponováno tím, že volebního práva nelze (napříště) nikoho zbavit, je-li za stávající úpravy možné než svéprávnost omezit, nutno připomenout, že ani tehdy ani nyní nemůže být řeč o „zbavení volebního práva“, nýbrž toliko o ustavení překážky v jeho reálném výkonu, jíž je pojmově vlastní, že odpadne-li, dispozice k výkonu volebního práva se obnoví.

76. A konečně, oponovat Ústavnímu soudu – tj. předestřít relevantní argumenty s intencí, aby své dosavadní závěry korigoval ve smyslu předznamenání takového postupu v bodu 74. – poté, co jeho apel vyslyšel i zákonodárce, není tím spíše opodstatněné (i kdyby byly k dispozici dobré důvody), zejména jestliže kritici namítají v podstatě nikoli to, že o překážce k výkonu volebního práva by neměl rozhodovat soud, nýbrž že zákonodárce soud neustanovil coby rozhodce „náležitě“, přesvědčivě, správnou legislativní technikou, pouhou „poznámkou pod čarou“ apod.

77. Jest shrnout, že rovněž argumentem vázanosti nálezem Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy se dospívá k témuž závěru, který byl dovozen jinou cestou v předchozím; totiž že orgánem, který rozhoduje o omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva, je soud v občanskoprávním řízení.

d)

hmotněprávní základna rozhodnutí

 

 

78. Zákonodárce tedy volebními zákony pro obecný soud „rozšířil“ (viz bod 64) předmět jím vedených řízení o omezení svéprávnosti ze „standardních“ právních poměrů soukromoprávních tak, že jej povolal též (typicky současně) k rozhodnutí dalšímu, byť zasahujícímu do specifických poměrů veřejnoprávních (volebních). Kolizi se zásadou (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z.), že uplatňování soukromého práva není závislé na uplatňování práva veřejného (jak je namítáno), takový postup nepředstavuje, neboť tím k omezení soukromého práva nejenže nedochází, nýbrž naopak působí podpůrně v jiném právním oboru (srov. obecnou argumentaci o vztahu soukromého a veřejného práva obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/01 ze dne 22. 9. 2004).

 

79. Ostatně „právní jednání“ (§ 15 odst. 2 o. z.), které je institutem omezení svéprávnosti v právním postavení konkrétní osoby „omezováno“, a jež je postaveno na kvalifikovaném projevu vůle, není – při širším výkladu – nepřipodobitelné k tomu projevu vůle, jímž tato osoba pověřuje (volebním aktem) jiného k tomu, aby jej reprezentoval sice při správě věcí veřejných, které však na jeho („soukromé“) osobní zájmy a potřeby jsou způsobilé mít vliv (byť nepřímý, leč nezřídka i podstatný), a to jak v té všeobecné míře, v jaké se stát prezentuje jako stát demokratický (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tak zprostředkovaně i v míře (v jednotlivých případech) zcela konkrétní i individuálně osobní. Zájmy soukromoprávní na jedné straně a veřejnoprávní na straně druhé (ve prospěch ustavení podmínek rozumného a odpovědného volebního aktu), tedy nestojí až tak příkře proti sobě, jak se na první pohled formálně zdá; rozhodl-li se zákonodárce tyto zájmy navzájem „neoddělovat“, pak není důvod k principiálnímu či jinak silnému protestu.

 

80. Extenzivní výklad „právního jednání“ pak poslouží k úsudku, že upravuje-li zákon právní poměr veřejnoprávní povahy, a má-li být jeho rozhodcem soud „soukromoprávní“, resp. soud, jenž má k dispozici z principu soukromoprávní instrumentária, pak je nevyhnutelné nalézt cestou metody „optimalizace“ symbiózu obojího, a brát v potaz nejen primární hlediska vyjádřená v ustanovení § 55 o. z. („zájem člověka“ či „hrozba závažné újmy“), nýbrž stejně tak je nutné vycházet i z účelů veřejnoprávních, jež se odvíjejí od ústavního zakotvení institutu voleb v demokratickém uspořádání státu a jejich smyslu a účelu (srov. požadavky „lucidního elektorátu“, způsobilého generovat „odpovědnou správu věci veřejných“ apod. – opět viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08), neboť ani je – vzhledem k nikoli nahodilému zákonnému určení „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“ – nelze pominout. Není přípustné přijmout takový výklad, v jehož rámci bude právní instrument překážky ve výkonu volebního práva zcela vyprázdněn; jinak řečeno, nelze dospět k závěru, že omezení svéprávnosti takovou překážku nepředstavuje, resp. nelze ji ustavit, a to vůbec, byť jen v jedné složce (kupříkladu volebního práva aktivního).

 

e)

k procesním postupům obecných soudů

81. Z předchozího se podává, že na konkrétních procesních postupech soudů v řízení podle ustanovení § 34 a násl. z. ř. s. se mnoho nemění. Zásady vedení tohoto řízení (zahajuje se i bez návrhu, soud není případným návrhem vázán, apod.), které jsou mu vlastní (stejně jako byly ty, jimiž se spravovalo řízení dle § 186 až § 191 o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2014), zůstávají zachovány.

82. Z bodů 64. a 78. výše plyne, že ke standardnímu (soukromoprávnímu) předmětu tohoto řízení (omezení svéprávnosti) úprava volebních zákonů „přiřadila“ předmět další (veřejnoprávní), a to „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“; zatímco co do předmětu „původního“ není zapotřebí zde připomínat jemu vlastní procesní a hmotněprávní reflexe, u předmětu „veřejnoprávního“ je zvláštní pozornost nezbytná.

83. Její základní rámec však byl již vymezen, a to v bodě 80. výše; jest připustit, že „optimalizovat“ na prvý pohled ne zcela kompatibilní pojmy „v zájmu člověka“ a „hrozby závažné újmy“ na jedné straně a „kompetentní elektorát“ (zjednodušeně řečeno) na straně druhé nemusí být v jednotlivých případech snadné. Nicméně – v první řadě – se nabízí snést zmíněná „principiálně ideová“ hlediska vlastní soukromoprávní úpravě do reálného prakticistního terénu; zde se pak účelně zjevuje vymezení vlastních („reálných“) důvodů omezení svéprávnosti, jak je konkrétně formuluje ustanovení § 57 odst. 1 o. z., a to jakožto stav, kdy „člověk pro duševní poruchu, která není je přechodná“, není „schopen právně jednat“.

84. Schopnost „právně jednat“, jak bylo naznačeno v bodech 79. a 80., lze však vnímat i v širším smyslu, totiž jako schopnost vystupovat kompetentně – rozumně i volně – nejen vůči jednáním občanskoprávně smluvním, nýbrž i k těm, která jsou vlastní jednáním „volebním“ – což zde jmenovitě znamená způsobilost chápat smysl a účel voleb, jejich subjekty a procesy vedoucí k jejich výsledku, a zejména pak způsobilost chápat v nich svůj vlastní osobní zájem.

85. Nehledě na to, že „v zájmu člověka“ nemůže být – v obecné rovině – žádné jednání, které není v jeho poměrech otevřené vlastní rozumové či volní kontrole, a které – již proto – představuje i konkrétně hrozbu újmy, případně i závažné.

86. Pak – a zde – nacházejí podmínky „soukromoprávní“ („zájem člověka“ a „hrozba závažné újmy) a „veřejnoprávní“ („způsobilý elektorát“) potřebného (uspokojivého) smíření, a lze je, jakožto věcně (přece jen) vzájemně komplementární, podrobit procesu směřujícího k optimalizovanému výsledku, jak bylo předznačeno v bodu 80. výše.

87. Jest připustit, že v poměrech konkrétních se soukromoprávní podmínky omezení svéprávnosti prosadí – a to zřejmě typicky – silněji a přednostně před současně působícími podmínkami veřejnoprávními, a tak tomu bude nepochybně v situacích, kdy bude posuzováno omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva pasivního, neboť zde eventualita zvolení představuje vskutku i „hrozbu závažné újmy“, pakliže s odpovídající funkcí je spojena odpovědnost hmotná či dokonce trestněprávní.

88. Ani co do volebního práva aktivního však nelze ve všech případech vyloučit nedostatek podmínky, že jeho výkon nesmí jít proti „zájmu člověka“, jelikož se tak může stát (zejména) působením nekontrolovatelného cizího vlivu, jenž s tímto individuálním zájmem je objektivně v kolizi, eventuálně i v těch zvláštních případech, kdy celkové prostředí voleb představuje pro specificky handicapovaného člověka neúměrnou a zdraví poškozující psychickou zátěž.  

89. Nic z toho, co uvedeno v předchozích dvou odstavcích, nevylučuje současně působící jistý vliv hledisek veřejnoprávních, a nejen pro jejich význam autonomní, nýbrž i proto, že jejich přesah všeobecný, jak bylo naznačeno v odstavcích 79. a 80., je způsobilý se obrátit i do poměrů individuálně osobních, resp. soukromoprávních.

90. Co do skutkového základu pro uplatnění těchto – právě vyložených – hledisek opět platí (viz bod 80.), že na identifikaci důkazních prostředků a postupů při dokazování není důvod (oproti skutkovému základu „tradičně“ konstituovanému) nic zásadního měnit. I zde půjde především o výpovědi blízkých osob, místní šetření, odborná vyjádření, znalecké posudky atd.

91. Opakovaně zmiňované zákonné „přiřazení“ dalšího (veřejnoprávního) předmětu k předmětu soukromoprávnímu nutně vede k tomu, že v řízení o omezení svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. z.) bude soud – a to bez dalšího – posuzovat, zda v daném případě jsou rovněž dány podmínky pro to, aby konkrétní osoba byla omezena ve svéprávnosti i k výkonu volebního práva.

92. Jelikož výsledkem takového posouzení je konstitutivní statusové rozhodnutí (viz § 80 písm. a/ o. s. ř.), musí být vyjádřeno v jeho výroku, což je nepochybné, pakliže soud přistoupí vedle konkrétně stanovených soukromoprávních omezení též k omezení ve výkonu volebního práva (s případným určením kterého volebního práva, aktivního, pasivního, či obou). Jestliže důvody omezení svéprávnosti k výkonu volebního práv soud neshledá, odpovídá povaze vedeného řízení coby „nesporného“, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; plyne odtud bez dalšího, že zde takové omezení založeno není (srov. též v bodu 39 citovanou Zprávu Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 z 18. 11. 1977). V zájmu právní jistoty a se zřetelem na důsledky, které takto chápaný výrok rozsudku (jestliže výslovné stanovení, že dotčená osoba ve vztahu k výkonu volebního práva omezena není, postrádá), vyvolává v právním prostředí organizace voleb, je však naléhavě nutné, aby z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval, a že odpovídající výroková absence má své věcné opodstatnění.

93. Je samozřejmé, že omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva tím, že představuje překážku ve výkonu volebního práva, vylučuje z její samé povahy, resp. z nezastupitelnosti takového výkonu, že by mohlo být uvažováno (naopak pro výkon tohoto práva) o ustanovení opatrovníka.

f)

závěr

94. Je namístě uzavřít, že soud je v řízení o omezení svéprávnosti povolán současně k rozhodnutí, zda se posuzovaná osoba omezuje rovněž ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

95. Stojí za zaznamenání, že obdobné se uplatní ohledně překážky ve výkonu práva hlasovat v místním a krajském referendu podle § 4 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a podle § 4 písm. b) zákona č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů.

 

96. Též závěrem se poznamenává, že nemá být na druhé straně řečeno, že jak povolání soudu k rozhodování dané materie tak jemu otevřená hmotněprávní základna nemohla být (neměla být) zákonodárcem upravena srozumitelněji a přesvědčivěji, aby výkladové pochybnosti, překonávané tímto stanoviskem, nemohly vůbec vzniknout.   

 

20. 12. 2016, Vladimír Kůrka*

 

 

 

 


Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy