Patrně definitivní tečka za "nemo plus iuris..."

28.07.2016 20:02

    Ústavní soud v aktuálním nálezu zde: https://kuc.cz/x0evdh zřejmě udělal definitivní tečku za problematikou "nemo plus iuris...", což ovšem (podle mého názoru) neznamená, že předmětná problematika s tím spojená byla vysvětlena, zejména v řešení otázky možné koeexistence institutu vydržení a nového institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka (jistěže v poměrech "starého" občanského zákoníku). A tak za definitivní tečku této (co do argumentů dle mého názoru nevyřešené) problematiky lze považovat svým způsobem i následující vyjádření, které v předmětné věci zaslal Ústavnímu soudu Nejvyšší soud, poukazující na právní argumenty, na které dosud nebylo (a zřejmě již ani nikdy nebude) odborně reagováno. Mimochodem, jak jsem letmo nahlédl do několika diplomových prací zpracovaných např. na brněnské právnické fakultě, zjistil jsem, že se předevšímn přepisují (jako jedině správné) pouze argumenty Ústavního soudu, aniž by se alespoň někdo pokusil odborně řešit otázku, kdy lze a kdy již nelze aplikovat právní institut vydržení a kdy je potřeba dát přednost novému institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka. 

 

   Vyjádření k ústavní stížnosti zde:        

 

     „K ústavní stížnosti stěžovatelky E. N., bytem v P. 3, zastoupené... proti mj. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3085/2015-284, podávám toto vyjádření:

 

     Předně odkazuji na odůvodnění ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu. V podaném dovolání stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, pouze polemizovala s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015 (dále též „R 16/2015“).

 

     Proti R 16/2015 byla stěžovatelkou podána ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15, odmítl, ačkoliv stížnost směřovala právě proti rozhodnutí velkého senátu civilního kolegia Nejvyššího soudu a tenze právních závěrů v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu byla dlouhodobá a vyžadovala si zřetelné vyjasnění možnosti koexistence právního institutu vydržení s nově Ústavním soudem do právního řádu zavedeného institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (dodnes není jasné, kdy a proč by měl právní institut vydržení „ustoupit“ novému institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka, tedy zmíněná koexistence těchto dvou institutů je absolutně v právní praxi nejasná a argumentačně nepodložená, na což dlouhodobě poukazoval právě Nejvyšší soud; k tomu srov. výstižné odlišné stanovisko JUDr. Vladimíra Kůrky k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15).  

 

    Vzhledem k tomu, že Ústavní soud opakovaně rušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka „nemo plus iuris“ odlišně od judikatury Ústavního soudu (s odkazem na nevyjasnění koexistence uvedených institutů, nereflektování vůle zákonodárce, který např. v důvodové zpráva k novému katastrálnímu zákonu zcela jasně uvedl, že dosavadní úprava neumožňovala nabytí nemovitosti od nevlastníka atd.), nezbylo nakonec Nejvyššímu soudu (byť uvedené právní problémy nebyly dosud a zřejmě již ani nebudou v judikatuře vyřešeny), než zaujmout shodný právní názor s Ústavním soudem ohledně možnosti nabytí nemovité věci nevlastníkem na základě jeho pouhé dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu takto rozhodl v rozsudku ze dne 3. 9. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž se pouze stručně přiklonil k dosavadní judikatuře Ústavního soudu ve zmíněné právní otázce „nemo plus iuris“.

 

      Poslední okolnosti tedy nepochybně naznačují, jakou relevanci může mít nynější ústavní stížnost stěžovatelky...“