Předpoklady přípustnosti dovolání v občanském soudním řízení

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Stávající právní úprava nepřipouští podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí; takto případně podané dovolání není přípustné.  V dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se přitom vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které podkládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nesprávní skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

     Obligatorní náležitostí dovolání je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

     Dovolatelé (byť zastoupeni advokáti) v podaných dovoláních nikoliv výjimečně chybují potud, že zákonu odpovídajícím způsobem nevymezí předpoklady přípustnosti jimi podaného dovolání. To znamená, že buď vůbec neuvedou předpoklady přípustnosti a namísto toho polemizují se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem anebo tyto předpoklady přípustnosti dovolání uvedenou, avšak jen jako parafrázi zákonného textu bez příslušného konkrétního vymezení jednoho ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.

    Povětšinou tedy dovolatelé chybují v tom, že neuvedou okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, zda v předmětné (odvolacím soudem rozsouzené) právní věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:

1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jestliže dovolatel takovou okolnost v dovolání tvrdí, měl by stručně a jasně vymezit, v řešení které konkrétní právní otázky z hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil a od které rozhodovací praxe dovolacího soudu; tak např. jestliže odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že podle občanského zákoníku z r. 1964 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobé víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, ač dovolací soud ve své judikatuře ustáleně rozhoduje opačně, pak je zapotřebí, aby dovolatel v podaném dovolání na tento nesoulad – v rámci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání – odkázal; jak vyložil Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015, řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 neodpovídá, namítá-li dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu; o zcela jinou procesní situaci by se jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele – např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná – by měla být posouzena jinak) nebo

2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (v takovém případě je zapotřebí vymezit předmětnou právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, která však podle dovolatele dosud Nejvyšším soudem vyřešena nebyla; v mnoha případech ovšem dovolatelé nesprávně takovou variantu tvrdí, ačkoliv předmětná materie byla již dovolacím soudem vyřešena), nebo

3. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (v této situaci je nezbytné uvést, která rozhodnutí dovolacího soudu jsou podle názoru dovolatele při řešení stejné právní otázky rozporná, neboť pokud taková argumentace bude důvodná, tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž taková věc s dovoláním napadla k projednání a rozhodnutí, by jí musel předložit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který jako jediný může takové rozpory v judikatuře dovolacího soudu odstraňovat; o podaném dovolání by pak rozhodoval právě velký senát a jím posléze vyřešenou právní otázkou by byly vázány tříčlenné senáty Nejvyššího soudu), anebo

4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (což znamená, že příslušný tříčlenný senát, jemuž věc s dovoláním napadla k projednání a rozhodnutí, dospěje k závěru, že se chce odchýlit do dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž i v tomto případě je povinen věc předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu).

     Nejvyšší soud ve své judikatuře také zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

     Jestliže předpoklady přípustnosti coby obligatorní náležitost dovolání nejsou v dovolání vymezeny (ani jedna z možných čtyř shora popsaných variant), pak dovolacímu soudu nezbude, než takto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. V této souvislosti lze upozornit např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, v němž Ústavní soud naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.