Proč poradce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Mgr. Ondřej Hruda pocítil mrazení v zádech při čtení rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Nd 456/2010?

    Na blogu Jiné právo byl v neděli 15. května t. r. publikován příspěvek Jana Lasáka a Ondřeje Hrudy s názvem „Jsou si soudci Nejvyššího soudu ochotni připustit svou podjatost? (https://jinepravo.blogspot.com/2011/05/jan-lasak-ondrej-hruda-jsou-si-soudci.html). Mgr. Ondřej Hruda je právník a navíc pracuje jako poradce předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky paní JUDr. Ivy Brožové, což je odborné veřejnosti dostatečně známo i vzhledem k jeho dosavadní publikační činnosti. Proto každý čtenář disponující s touto informací musel zpozornět na prezentovanými názory Mgr. Hrudy v uvedeném příspěvku. Mgr. Hruda společně se spoluautorem příspěvku dr. Lasákem prý pocítil mrazení v zádech po přečtení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010.

     Nezbývá proto, než si nejdříve připomenout, oč v rozhodnutí, z nějž Mgr. Hruda a dr. Lasák měli mrazení v zádech, šlo. Zde je odůvodnění tohoto usnesení:

     „Žalovanou bylo podáno dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2008, č. j.: 1 Co 165/2008-172, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2008, č. j.: 11 C 41/2007-97, v napadeném II. výroku, jinak byl tento výrok potvrzen, ve výroku IV. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč, jinak byl výrok IV. potvrzen, a ve výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

U Nejvyššího soudu České republiky bylo v souladu s Rozvrhem práce podané dovolání přiděleno k projednání a rozhodnutí senátu 30 Cdo občanskoprávního a obchodního kolegia, jehož členem je též i žalobce v předmětné věci JUDr. P. V

Dne 1. 12. 2010 se soudci senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Lubomír Ptáček Ph. D., kteří v souladu s Rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2010 by v této věci měli rozhodovat o dovolání žalované obchodní společnosti do shora uvedeného rozsudku vrchního soudu obrátili přípisem na předsedkyni Nejvyššího soudu s otázkou případného posouzení jejich podjatosti podle § 15 o. s. ř., jelikož stranou sporu v předmětné věci je jejich kolega ze senátu 30 Cdo JUDr. P. V. Současně v tomto přípise všichni tři shora označení soudci se shodně vyjádřili tak, že se necítí být podjati při rozhodování této právní věci.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

                       
    K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.

    V posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům, resp. k jejich zástupcům, a to i s ohledem na ustálenou judikaturu jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, podle níž kolegiální vztahy nemohou být obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti soudce.

V zájmu stručnosti může Nejvyšší soud v tomto směru odkázat kupř. na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Non 47/1997, a ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008.

Závěr, že pouhé kolegiální vztahy mezi soudcem (soudci) a účastníkem řízení, který je rovněž soudcem na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě, nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001), lze uplatnit i v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud neshledal relevantní důvody, aby se od tohoto právního názoru jakkoli odchýlil, zvláště když je v souladu i s aktuální judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09).

Znovu tak lze připomenout, že všichni tři shora označení soudci zařazeni Rozvrhem práce Nejvyššího soudu do senátu 30 Cdo občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jehož dalším členem je i žalobce v této věci, se k této situaci vyjádřili a zhodnotili svůj vztah k JUDr. P. V. jako čistě profesionální, který jim v žádném případě nebrání nezávisle, nestranně a nepodjatě rozhodnout v předmětné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 30 Cdo 5021/2008.

S ohledem na to, co bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud neshledal oznámenou skutečnost týkající se případné podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ve složení JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D. za opodstatněnou, neboť není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout a tudíž z této skutečnosti nevyplynuly okolnosti naplňující dikci ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř.

Nebyly tak shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5021/2008 byli vyloučeni soudci JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Lubomír Ptáček Ph. D. Za tohoto stavu věci Nevyšší soud rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.“ (https://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/9A7EDE48028D7A58C125782B00279553?openDocument).

     Další řádky budu směřovat především k Mgr. Hrudovi, který jako poradce předsedkyně Nejvyššího soudu a (podle mých informací) student doktorského studia na brněnské právnické fakultě má jedinečnou možnost přístupu k informacím z justiční praxe i z teorie práva, ale který je nepochybně také nositel jisté odpovědnosti za OBJEKTIVNÍ prezentování činnosti Nejvyššího soudu. Pokud poradce předsedkyně Nejvyššího soudu přistoupí k tak závažným sdělením a k vytváření pochybností týkající se rozhodovací činnosti vrcholného soudního orgánu, nelze vyslovená slova ponechat bez povšimnutí, ale je potřeba se nad nimi vážně a důsledně zamyslet a pochopit smysl, účel a logiku uvažování (spolu)autora takto kritického pohledu.

    Ale hezky popořádku.

    Mgr. Hruda v úvodu příspěvku uvádí, že „z odůvodnění rozhodnutí se sice může zdát, že se nejedná o nic víc než o aplikaci dosavadní judikatury týkající se podjatosti na jeden z mnoha banálních případů“, současně však dodává, že by toto usnesení „nemělo zcela zapadnout.“

     Podle Mgr. Hrudy sice „lze přičíst k dobru ostatním soudcům senátu 30, že se obrátili na předsedkyni Nejvyššího soudu s otázkou případného posouzení jejich podjatosti“, současně ale dodává, že „na druhou stranu však lze uvést, že se v témže přípise všichni tři soudci shodně vyjádřili tak, že se necítili být podjatí při rozhodování této právní věci.“ Mgr. Hruda společně se svým spoluautorem dr. Lasákem pak uvádějí: „Osobně si nedovedeme představit, že člověk (a soudce by jistě v první řadě měl být také člověkem) je schopen dlouhodobě spolupracovat se svými kolegy v jednom čtyřčlenném senátu, aniž by si k nim vytvořil nějaký vztah, lhostejno zda pozitivní, nebo negativní.“ Poté jmenovaní přicházejí s dílčím závěrem, že „Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že mezi soudci z jednoho (čtyřčlenného) senátu neexistují určité sociální vazby, které nutně více či méně zastírají a křiví pohled na jakýkoli spor, jehož se jeden z nich účastní.“ Z toho je zřejmé, že i Mgr. Hruda neměl zde nějakého (žádného) skutkového podkladu (např. že by disponoval informacemi v tomto konkrétním případě o „sociální vazbě“ mezi členy předmětného senátu, kterou by považoval za právně relevantní z hlediska naplnění důvodu k vyloučení dotčených soudců), ale společně s dr. Lasákem vycházel z předpokladu, z domněnky, že takové vazby či vztahy, právně relevantní z hlediska naplnění důvodu pro vyloučení soudců, zde jsou, resp. musejí být. To je ovšem pohled čistě spekulativní, nepodložený, tedy pohled laický vzdálený na míle korektnímu uvažování právníka. O jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by i Mgr. Hruda zastával právní názor, že již sama okolnost, že by soudci určitého senátu měly rozhodovat ve věci týkající dalšího člena jejich senátu, je vždy – bez dalšího – důvodem k jejich vyloučení z projednávání a rozhodování o podaném dovolání, a pokud by ve světle evropské judikatury tento právní názor pečlivě „vyargumentoval.“ Pokud je mi známo, takto evropská judikatura explicitně postavena není. Pokud Mgr. Hruda přistoupil k tvorbě závěru založeného na spekulaci a domněnkách, je potřeba velmi zpozornět, protože je třeba se zamyslet nad tím, co vlastně vedlo právníka, který pracuje jako poradce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a jenž se má spolupodílet na vytváření korektního a objektivního obrazu činnosti Nejvyššího soudu, k prezentaci takového názoru.

     Pojďme proto dále.

    Mgr. Hruda se spoluautorem dr. Lasákem posléze komentuje rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu v předmětné věci, který „dospěl k závěru, zjednodušeně řečeno, že nejsou-li dány jiné zvláštní okolnosti, pak je takový stav naprosto v pořádku a ostatní soudci senátu 30 nejsou pro podjatost vyloučeni.“ Se spoluautorem dr. Lasákem zdůrazňuje, že „To, jak byla posouzena otázka podjatosti soudců senátu 30, nás zaráží. Senát č. 11 Nd sice ve svém rozhodnutí mimo jiné odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09, nemyslíme si však, že by údajná podjatost ve sporu týkajícím se určení vlastnictví k nemovitosti odůvodňována tím, že žalovaný je přísedícím u věcně a místně příslušného soudu, byla srovnatelná se situací v posuzovaném případě. Možná máme přehnané nároky na pojmy jako je spravedlivý proces nebo nestranný soudce, ale úpřímně, pokud bychom se kdy soudili se soudcem čtyřčlenného senátu Nejvyššího soudu, nebudeme se cítit příliš dobře, pokud by o naší věci měli rozhodovat zbylí tři soudci. Nebo je problém na naší straně?“

      V tento okamžik opouštím konkrétní rovinu uvedené věci a přesouvám se (což je mým úmyslem z hlediska sledování problematiky institutu vyloučení soudce) k obecné otázce, kterou lze z obsahu názoru i Mgr. Hrudy v uvedeném příspěvku zcela zřetelně dovodit a jež souvisí s apriorní nedůvěru k pravdivosti vyjádření soudců ve vztahu k jinému soudci téhož soudu [viz. Hruda, Lasák a jejich arg.: „Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že mezi soudci z jednoho (čtyřčlenného) senátu neexistují určité sociální vazby.“].

     Soudcovský stav Nejvyššího soudu se v posledním období radikálně obměnil, což souvisí s tím, že do té doby personálně ustálené senáty začaly vykazovat značné změny. Do jednotlivých senátů přicházeli noví soudci, kteří si začali plnit své povinnosti podle rozvrhu práce. Tato (do jisté míry generační) obměna soudcovského stavu českého vrcholného soudního orgánu přirozeně vytvořila situace, kdy mezi soudci existovaly (existují) vztahy plynoucí výhradně (pouze a jen) z profesionální soudcovské činnosti, které se nemohly dostat do pozice vztahů např. přátelských, resp. do popisovaných „sociálních vazeb“, jež autoři zmíněného příspěvku považují za právně relevantní z hlediska naplnění pochybností o nepodjatosti těchto soudců. Článek je i v tomto směru takto nastaven a z mého pohledu je evidentní, že jejich autorům unikl podstatný fakt, totiž že institut vyloučení soudců (§ 14 a násl. o. s. ř.) je podle platné právní úpravy spojován JEN s právně relevantní okolností, že „je tu důvod pochybovat o jejich (roz. soudců) nepodjatosti“, nikoliv s pochybností o jejich nepodjatosti (platilo dříve v občanském soudním řádu, ale to si snad zmínění autoři jistě dohledají, že vyloučení soudců bylo spojováno s tím, pokud „lze mít (JIŽ POUHOU)  pochybnost o jejich nepodjatosti“).

     Jako soudce Nejvyššího soudu ČR proto nemohu souhlasit s tím, pokud nikoliv důvody k vyloučení, ale (již podle zákona) nesprávně pochybnosti o nepodjatosti byly autory zmíněného příspěvku zakládány s využitím domněnek, předpokladů, tedy na bázi spekulací a s prezentací očividné „novinářské zkratky.“ Stejně tak, jako není žádný důvod apriori nedůvěřovat vyjádření kteréhokoli soudce nižšího stupně ve věci námitky jeho podjatosti, není žádný důvod nedůvěřovat či zpochybňovat vyjádření soudců vrcholného soudního orgánu. Naopak je projevem profesionálního přístupu, naplnění zákona a důsledkem soudcovského poslání, aby soudce, pokud nezná skutečnosti, jež by měly zakládat důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodování jemu napadlé věci, takto se také vyjádřil a nikoliv naopak z nějaké „opatrnosti“ raději „požadoval, aby v dané věci byl vyloučen.“ Může se proto stát, že vztahy u vícečlenného senátu, v rámci něhož má být projednána a rozhodnuta věc týkající se jednoho člena tohoto senátu, nepřekročily vztah profesionální, vztah, který začíná a končí pouze a jen v rámci plnění si soudcovských povinností. Může tomu být v jiném případě pochopitelně jinak, přičemž takovou okolnost jsou pak dotčení soudci příslušného senátu povinni oznámit zákonem předepsaným způsobem (srov. § 15 odst. 1 o. s. ř.).

      Korektní věcná kritika právních názorů obsažených i v rozhodnutích Nejvyššího soudu by pochopitelně neměla být zavrhována, neboť do jisté míry i iniciovat úvahy tendují ke změně stávající argumentace anebo alespoň k nutnosti na podobnou kritiku v dalších rozhodnutích reagovat (s vyložením, proč jí nelze akceptovat, resp. z jakých důvodů není relevantní). Způsob, který byl prezentován i Mgr. Ondřejem Hrudou, jenž u Nejvyššího soudu pracuje jako poradce předsedkyně tohoto soudu, však akceptovat nelze, neboť jej jako korektní věcnou kritiku v žádném případě nelze považovat. Svým obsahem totiž je založen na domněnkách, předpokladech, nedůvěře v soudce Nejvyššího soudu, což je neakceptovatelný odsudek, na který jsem musel reagovat. Připomínám a učinil jsem tak i při včerejším jednání s paní předsedkyní Nejvyššího soudu dr. Ivou Brožovou, že zde nejde o konkrétní věc, ale o způsob prezentace a použitou „argumentaci“ (podle mého názoru, který jsem si vytvořil po přečtení uvedeného příspěvku) na bázi spekulací s použitým stylem novinářské zkratky, která by z pera právníka, jenž je poradcem předsedkyně Nejvyššího soudu, prostě vyjít neměla. Jinými slovy řečeno, i poradce předsedkyně Nejvyššího soudu, jímž v současné době je Mgr. Ondřej Hruda, má nezpochybnitelné právo vyjadřovat se např. v odborném tisku i k právním názorům, jež vyplývají z toho kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívám se ovšem, že by taková kritika měla být korektní, věcná, nikoliv spekulativní, apriorně zpochybňující objektivitu rozhodování soudců tohoto vrcholného soudního orgánu či snad zpochybňující objektivitu jejich vyjádření, zda jim jsou známy skutečnosti naplňující důvod pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování konkrétní věci. Právě to jsou ony mezníky, které naplňují (ne)použití (při včerejším jednání paní předsedkyní dr. Brožovou zmíněného) Voltairova hesla – „zásadně s vámi nesouhlasím, ale budu dělat vše pro to, abyste mohlo svoje názory říkat i nadále.“

Pavel Vrcha