Projev vůle obce při převádění jejího nemovitého majetku

     V rozhodovací praxi senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu byly zaznamenány nesprávné právní závěry ohledně projevu vůle obce při převádění obecního nemovitého majetku. Jde o problematiku velmi závažnou, neboť vady smluv či pochybení při nakládání s obecním majetkem přinášejí negativní důsledky, iniciují soudní spory, mění obsah práv a povinností dosavadních právních vztahů, či způsobují jejich zánik, resp. znemožňují jejich vznik (platný převod vlastnického práva). Proto bude v tomto stručném příspěvku věnována pozornost této problematice, a to ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR.

     Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obcích“ nebo „obecní zřízení“, příp. „zákon č. 128/2000 Sb.“) vyhrazuje (v rámci samostatné působnosti obce) rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních předpisů, dále převodů bytů a nebytových prostor z majetku obce, jakož i k zastavování nemovitých věcí, do pravomoci zastupitelstva obce [§ 85 odst. 1 písm. a), k) cit. zák.]. Zákon o obcích dále stanoví, že k platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva (§ 87).

     Obecní zřízení ve svém ustanovení § 39 odst. 1 stanoví, že záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný.

     Při nakládání s obecním nemovitým majetkem tak sehrává důležitou úlohu institut záměru obce. Jde především o to, že obec je veřejnoprávní korporací a při nakládání se svým majetkem má určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení coby subjektu veřejného práva. Vedle principu smluvní autonomie se tak uplatní i veřejnoprávní prvky, které sledují transparentnost při nakládání s obecním majetkem. Smyslem a účelem institutu záměru je, aby příslušné právní úkony obce probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dověděli, aby mohli případně upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci. Účel publikace záměru obce prodat nemovitost může být splněn jen tehdy, jestliže předmětná listina – uveřejněný záměr obec – obsahuje obecné sdělení o záměru obce převést nemovitosti a výslovnou výzvu občanům k předložení jejich nabídek. Pokud ovšem z obsahu záměru nebude zřejmé, k jakému předmětu se vlastně vztahuje, bude tím objektivně vyloučena možnost potencionálních zájemců se k předmětu záměru relevantně vyjádřit a případně předložit své nabídky; taková absence právně rozhodných údajů tak přivodí následnou neplatnost učiněného právního úkonu.

     Smlouvy o převodu nemovitosti (např. kupní smlouva), jejímž předmětem je prodej (ve smlouvě specifikovaného) obecního nemovitého majetku, představuje dvoustranný právní úkon, kdy na straně prodávající vystupuje jako účastník smlouvy příslušná obec (vlastník převáděných nemovitostí) a na straně kupujícího fyzická či právnická osoba, která usiluje za úplatu získat do svého vlastnictví uvedený nemovitý majetek. Z obecného hlediska (zjednodušeně vyjádřeno) představuje právní úkon právem předvídanou (relevantní) skutečnost, na jejímž základě (při její existenci) dochází ke vzniku, změně nebo zániku příslušnou právní normou upraveného právního vztahu. Z tohoto pohledu samotné zveřejnění záměru obce (např.) prodat nemovitý majetek, jímž obce plní vůči občanům svou informační povinnost a avizuje jim úmysl prodat příslušnou nemovitost (nemovitosti) a předložit nabídku ke koupi za podmínek případně stanovených v záměru, ještě nepředstavuje rozhodování obce o nabytí a převodu nemovitých věcí, obec jako takovou ještě nezavazuje a tudíž v uvedeném směru ani nepředstavuje právní úkon (návrh na uzavření převodní smlouvy) obce. Ostatně Ústavní soud ČR ve svém usnesení již ze dne 24.9. 1999, sp. zn. III. ÚS 258/98, judikoval, že záměr obce prodat nemovitý majetek nelze považovat za právní úkon, který by podléhal režimu občanského zákoníku, nemá ani charakter smlouvy o budoucí smlouvě, ale je pouze (zásadním) rozhodnutím obce prodat část svého majetku. Teprve tehdy, až dojde k vlastní realizaci převzatého záměru (nemovitost prodat), budou účastníci následného právního vztahu vystaveni závazkovému režimu občanského zákoníku.

      Nejde-li (v případě záměru obce) o právní úkon obce, není ani podmínkou, aby o něm rozhodoval příslušný orgán obce. Proto v soudní praxi byl zaujat právní názor, že zveřejnění záměru nemusí předcházet rozhodnutí příslušného orgánu obce o jeho schválení. V rozsudku ze dne 6.8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4897/2007, tak Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru, že patří-li nakládání s nemovitostmi do působnosti zastupitelstva obce, mohlo zveřejnění záměru prodat předmětné nemovitosti uložit obecnímu úřadu pouze zastupitelstvo obce.

     Proto obcí publikovaný záměr prodat svůj specifikovaný nemovitý majetek ovšem (tím, že není právním úkonem) není ještě návrhem na uzavření smlouvy a nelze jej ani považovat za institut veřejné soutěže, jak je upraven v § 848 a násl. obč. zák., nebo za veřejný příslib ve smyslu § 850 obč. zák., který by zavazoval takto postupující obec ve smyslu splnění podmínek pro prodej předmětného majetku. Naopak, z ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích plyne pouze specifická povinnost pro obec – kterou je třeba jinak vzhledem k ustanovení § 2 odst. 2 obč. zák. považovat za účastníka občanskoprávních vztahů – ve lhůtě stanovené zákonem své záměry notifikovat a dát prostor potencionálním účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, případně k předložení svých nabídek. Z toho vyplývá, že mechanismus vzniku příslušného právního úkonu začíná teprve nabídkou ze strany zájemců o koupi tohoto majetku, přičemž jde o nabídku určenou obci. Obci ovšem (i v tomto stadiu) nadále zůstává v rámci zásad soukromé autonomie vůle oprávnění samostatně zvážit, zda vůbec, a pokud, pak se kterým kontrahentem a za jakých podmínek k uzavření příslušného smluvního typu přistoupí. V rámci této úvahy obce nelze vyloučit ani hodnocení širších hledisek, které obec jako vlastník nemovitostí míní zohlednit, včetně otázek solventnosti, či naopak postavení potencionálního uchazeče, který vykazuje dřívější platební kázeň (např. při placení nájmu) apod. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003, vyložil, že pokud za shora popsané situace obec usnesením svého orgánu přistoupila k schválení kupní smlouvy s jiným subjektem, jehož shledala za odpovídající svým kritériím komplexně vyjadřujícím její vlastní zájmy, nelze z pouhé odlišnosti od interních směrnic, které nemají povahu obecně závazného předpisu, dovozovat neplatnost smlouvy z titulu jejího rozporu se zákonem z důvodů obcházení zákona. Na druhou stranu nerespektování záměru (podmínek pro převod obecního majetku v něm uvedených) může přivodit neplatnost převodní smlouvy. Je tomu tak z toho důvodu, že obec je při dispozicích se svým majetkem vázána právní úpravou obsaženou v § 39 zákona č. 128/2000 Sb.; proto podmínky a náležitosti v tomto ustanovení zahrnuté zároveň představují kritéria, jejichž naplnění je nezbytné pro dispozici s obecním majetkem. V rozsudku ze dne 16.7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, Nejvyšší soud uvedl, že účel publikace záměru obce prodat nemovitost je naplněn nejen tehdy, obsahuje-li listina obecné sdělení o záměru (obce) převést nemovitosti a výslovnou výzvu občanům k předložení jejich nabídek, ale i v případě zveřejnění záměru obce prodat nemovitosti konkrétnímu zájemci, s jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu.

     Význam (obsahu) záměru obce prodat obecní nemovitý majetek se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, v němž byla řešena otázka platnosti převodní smlouvy, pokud se obec při uzavření věcné smlouvy odchýlila od svého publikovaného záměru, resp. nemovitosti nakonec prodala subjektu, který podmínky stanovené v záměru nesplňoval. V tomto judikatorně významném rozhodnutí dovolací soud zdůraznil, že určení podmínek , jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce (podmínek tzv. nabídkového řízení), nebylo předepsanou (obligatorní) náležitostí zveřejněného záměru ve smyslu § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., ve znění do 12.11. 2000. Pokud však obec takové podmínky stanovila a zveřejnila je v rámci záměru o převodu nemovitostí jako jeho součást, pak tyto podmínky jsou součástí zveřejněného záměru se všemi důsledky s tím spojenými. Nejvyšší soud dále judikoval, že jestliže obec ve zveřejněném záměru stanoví podmínky, jež musí splňovat o nabytí nemovitého majetku obce, kupní smlouvu však uzavře se subjektem, který tyto podmínky nesplňoval, jde o kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se zveřejněným záměrem. Taková kupní smlouva sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, ba dokonce zákonnému požadavku zdánlivě z čistě formálního hlediska vyhovuje, z věcného hlediska však nikoliv, neboť jí byl realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn, a svými důsledky – netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí (jejich diskriminaci), zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, tudíž jej obchází. Proto kupní smlouva, jež byla uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem, je právním úkonem neplatným pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. K judikovanému právnímu názoru lze snad dodat, že pokud obec - dříve než uzavře předmětnou smlouvu - míní změnit podmínky pro věcně právní dispozici, je zapotřebí přistoupit ke zrušení (revokaci) původního rozhodnutí obecního zastupitelstva, pokud tento orgán obce již rozhodl o schválení příslušného majetkoprávního úkonu, avšak nedošlo ještě k uzavření předmětné smlouvy, a k publikaci nového záměru, který bude obsahovat nové podmínky pro prodej obecního majetku. Teprve poté bude možno zastupitelstvo rozhodnout o předmětném majetkoprávním úkonu, v jehož intencích starosta obce přistoupí k uzavření převodní smlouvy s vybraným zájemcem o koupi.

     Bylo již uvedeno, že samotné rozhodnutí zastupitelstva obce o převodu obecního majetku ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Nyní je třeba zaměřit pozornost na význam takového rozhodnutí z hlediska perfekce právního úkonu obce při převádění obecního majetku. V tomto směru Nejvyšší soud judikoval, že usnesení zastupitelstva obce o majetkoprávním úkonu (např. o prodeji obecního pozemku) představuje materiálně-právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce; právní úkon obce se stává perfektním (formálně navenek vyjádřený) teprve v okamžiku podpisu smlouvy starostou obce, případně (za podmínek stanovených zákonem o obcích) místostarostou (srov. § 103 odst. 1, odst. 6, § 104 cit. zák.). Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoli obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce. Na druhé straně podle dřívější ani současné právní úpravy starosta nemohl ani nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat.

     Je proto nesprávný právní názor (jak byl např. dovolacím soudem zaznamenán ve věci sp. zn. 30 Cdo 3049/2007), že uzavřel-li starosta za obec coby smluvní stranu právní úkon bez předchozího rozhodnutí orgánu obce, je tento právní úkon obce uzavřen teprve v okamžiku rozhodnutí příslušného orgánu obce o tomto právním úkonu. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce je ze zákona rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a že žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce navenek, když toto oprávnění přísluší výlučně starostovi obce. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005).

     Při posuzování otázky, jakým způsobem obec činí právní úkony, je tedy třeba rozlišovat mezi (na straně jedné) vytvářením vůle uvnitř právnické osoby – obce (tj. rozhodováním o tom, zda a jaký právní úkon obec činí) a (na straně druhé) právním úkonem jako projevem vytvořené vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti. Protože starosta je při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva, není jménem obce oprávněn činit právní úkony, dokud požadované rozhodnutí chybí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005). Starosta obce ovšem nemůže ani „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou vůli zastupitelstva obce (např. místo kupní smlouvy uzavřít směnnou smlouvu), která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu. Učiní-li přesto starosta jménem obce právní úkon, který nekoresponduje (z hlediska základních náležitostí právního úkonu) rozhodnutí obecního zastupitelstva, jde ve smyslu § 39 obč. zák. o neplatný právní úkon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5. 2011, sp. zn. 4255/2009).

     V případě převodu obecního nemovitého majetku je proto nezbytné, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce o (vztaženo na problematiku řešenou tímto příspěvkem) zamýšlené věcně právní dispozici s obecním nemovitým majetkem, dále rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodej nemovitého majetku příslušnému subjektu za stanovených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon obce nekoresponduje obsahu vydaného rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce, jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou rozhodnutí o daném právním úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obec uzavřel (projevil) její starosta; v takovém případě jde ovšem o právní úkon obce, který je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatný pro rozpor se zákonem [tím, že v obcí projeveném právním úkonu (ve smlouvě) není obsažena vůle jejího zastupitelstva coby popsaná materiálně-právní podmínka, která musí být splněna, aby právní úkon mohl být právně perfektní.]

     Vhodné je též připomenout judikaturou Nejvyššího soudu vyložené právní názory týkající se soudního uplatňování nároků v souvislosti s tvrzením, že smlouva o převodu obecního nemovitého majetku je (z toho kterého důvodu) neplatná (představuje absolutně neplatný právní úkon). Poznatky ze soudní praxe vypovídají o tom, že v mnoha případech neúspěšní účastníci nabídkových řízení, jež se týkaly prodeje obecního nemovitého majetku, se domáhají soudní ochrany a navrhují vydat rozsudek buďto na určení neplatnosti převodní smlouvy, anebo na určení, že prodané nemovitosti jsou ve vlastnictví obce. Ne vždy však jejich žaloby jsou důvodné, ať již z formálně procesního anebo z věcného hlediska. Jeví se proto vhodné alespoň ve stručnosti učinit několik poznámek k této problematice.

     Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

     V judikatuře dovolacího soudu se konstantně uplatňuje právní názor, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., eventuálně na určení vlastnického práva obce k tomuto majetku, došlo-li na základě smlouvy (již) ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). Legitimovanými subjekty k podání žaloby ohledně určení neplatnosti převodní smlouvy nebo určení vlastnického práva obce k předmětným nemovitostem (k tomu srov. ještě poznámky níže) mohou být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se takové určení mohlo promítnout, nikoliv každý občan obce, resp. každý, kdo by se chtěl takové neplatnosti smlouvy dovolat či dosáhnout určení vlastnického práva obce, aniž by tvrdil a osvědčil naléhavý právní zájem na podání takové žaloby. V rozsudku ze dne 25.2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. (v uvedené věci se jednalo o žalobu o neplatnost kupní smlouvy) nemůže být prostředkem kontroly občanů při hospodaření s obecním majetkem. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti soukromoprávního úkonu obce jen tehdy, jestliže tvrdí, že tímto právním úkonem byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého. Dovolací soud nadto v rozsudku zdůraznil, že faktor limitovanosti soudního (právního) přezkumu soukromoprávních úkonů obce je posílen i tím, že soud může toliko posoudit soulad postupu se zákonem, nemůže však dost dobře hodnotit (mimo zcela zřejmých nesouladů) takový postup z hlediska účelnosti či hospodárnosti, neboť toto jsou kritéria převážně politicko-ekonomického charakteru, jejichž vyhodnocení spadá do činnosti orgánů obce v rámci samosprávné činnosti. Občan (obyvatel) obce disponuje prostředky politické kontroly hospodaření s majetkem obce zaručenými příslušnými právními předpisy veřejného práva (od práva účastnit se zasedání obecního zastupitelstva a vystupovat na něm až po právo volit a být volen v obecních volbách), z povahy věci však nemůže politickou odpovědnost obecních orgánů vymáhat v soudním řízení.

    pokud záměr obce převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje taková okolnost zpochybnit platnost smlouvy všem potencionálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět). Z podané žaloby (žalobních tvrzení) ovšem musí vyplývat, že žalobce má zájem o koupi takového majetku, nikoliv, že žalobu podává jen z toho důvodu, že podle jeho názoru je převodní smlouva neplatná, resp. že předmětné nemovitosti (v důsledku neplatnosti smlouvy) jsou ve vlastnictví obce.

      Pokud neúspěšný zájemce o koupi obecního majetku zpochybňuje zákonnost (platnost) majetkoprávního úkonu obce, na jehož základě byl předmětný majetek převeden na jinou osobu (zájemce o koupi), a podanou žalobou míní odstranit (učiněným převodem pro něj nastanuvší) stav právní nejistoty, je zapotřebí jím podanou žalobu posuzovat z hlediska toho, zda – bylo-li by jí vyhověno – by vskutku (objektivně) mohla taková soudní deklarace žalobcův stav právní nejistoty odstranit potud, že by žalobce mohl (opětovně) usilovat o koupi předmětného obecního majetku. V situaci, kdy majetkoprávní úkon obce, o jehož neplatnost prostřednictvím určovací žaloby žalobce usiluje, představuje smlouvu o převodu nemovitostí, jejímž předmětem byl (úplatný) převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, podle které byl již vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (příslušným katastrálním úřadem) povolen ve prospěch jiné osoby (zájemce), lze jen stěží uvažovat o tom, že žalobci na takto zformulované žalobě (o neplatnost převodní smlouvy) může svědčit naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, vyložil, že v popsaném případě by se vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nic nezměnilo v poměrech žalobce, ani v poměrech žalované obce, ale ani v poměrech úspěšného zájemce o koupi, resp. nabyvatele nemovitostí podle žalobou napadené převodní smlouvy. Případně vydaný rozsudek (že převodní smlouva, podle které byl již povolen vklad vlastnického práva, je neplatná) by se totiž nemohl stát podkladem k provedení zápisu (ve formě záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce a zakládal by tak (logicky) situaci přispívající k nezbytnému podání další určovací žaloby, tentokrát na určení, že obecní majetek, jenž byl předmětem kupní smlouvy a kterou soud shledal neplatnou, resp. určil, že je neplatný, je ve vlastnictví žalované obce. Bez tohoto určení by objektivně žalobce, i kdyby se snad již měl stát úspěšným zájemce o koupi tohoto obecního majetku (pokud by obec nereflektovala uvedenou právní realitu a rozhodla o prodeji tohoto majetku, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní jiný právní subjekt, žalobci), nemohl dosáhnout jím sledovaného převodu vlastnického práva k předmětným (jinému zájemci již dříve prodaným) nemovitostem. Proto je při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podávání určovacích žalob, jež se týkají i obecního majetku, důležité, zda skutečně z praktické stránky mohou odstranit stav právní nejistoty žalující strany a mohou tak předejít dalším sporům či nikoliv. Platí tudíž v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, reflektujícího dvoufázový princip nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, zájemce o koupi nemovitého obecního majetku, který zpochybňuje majetkoprávní úkon obce, na jehož základě byl již povolen (ve prospěch nabyvatele) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a kdy podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku přísl. obec není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník tohoto majetku, nemá ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že uvedený majetkoprávní úkon (resp. smlouva o převod nemovitosti) je neplatný (neplatná).