Reakce na kritiku Michala Králíka k rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 789/2016

    Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, zaujal a odůvodnil právní názor, že došlo-li v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. 1. 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. 1. 2015 nemá na podání takové žaloby již naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.

    Tomuto právní názoru na stránkách letošního dubnového čísla Bulletinu advokacie oponoval kolega Michal Králík (ze senátu 22 Cdo – viz jeho příspěvek na str. 28 zde: https://kuc.cz/utm0nh). Michal Králík  na straně jedné se k uvedenému rozhodnutí našeho senátu na půdě civilního kolegia Nejvyššího soudu věcně nevyjadřoval (jelikož proti němu směřovala ústavní stížnost, a proto bylo projednávání tohoto rozhodnutí – též z podnětu právě členů senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu - odloženo do rozhodnutí Ústavního soudu), na straně druhé ovšem toto naše rozhodutí podrobil kritice na stránkách Bulletinu advokacie, kde jsem se teprve dozvěděl o autorových výhradách k našemu rozhodnutí. V onom příspěvku kolega Králík také uvedl:

      “Naléhavý právní zájem (z hlediska jeho existence) lze důvodně spatřovat u žalobkyně v tom, že její postavení je nepochybně dotčeno nejistotou, kdo je vlastně jejím spoluvlastníkem, a to tím spíše, že se relativní neplatnosti měla dovolat ještě v průběhu roku 2014, kdy to právní úprava zák. č. 40/1964 Sb. výslovně předpokládala, a v současné době je v katastru nemovitostí nesprávný zápis. Jistota o osobě dalšího spoluvlastníka je nezbytná pro správu společné věci (§ 1128 a násl.), pro nakládání se společnou věcí apod. Požadavek na určení jejího spoluvlastníka se tak zdá legitimní. Navíc požadované určení má spoluvlastnici nepochybně ochránit i před „dobrověrným nabyvatelem“, který by se dovolával správnosti a ochrany podle § 984, jestliže by kupoval podíl od katastrálně zapsaného žalovaného 2), ačkoliv by skutečným vlastníkem byl žalovaný 1). Tady má žalobkyně nárok na legitimní ochranu, protože pokud by byl pak vlastníkem dobrověrný nabyvatel, jejího právního postavení se to nepochybně dotkne. Právě tomu se snažila žalobkyně zabránit námitkou relativní neplatnosti, aby byla ve spoluvlastnictví stále s původním spoluvlastníkem 1), a nepochybně proto ho žádala také určit jako spoluvlastníka.“

      Ústavní soud sice o podané stížnosti proti uvedenému rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 789/2016 dosud nerozhodl, nicméně – a to je právě ten důvod (i ve vazbě na uplatněnou kritiku kolegy Michala Králíka, která byla vyložena na stránkách uvedeného časopisu, ačkoliv bych očekával, že s ní budu předně konfrontován na půdě Nejvyššího soudu), proč se k tomuto tématu nyní vyjadřuji – v jiné (obdobné) věci Ústavní soud již právní názor zaujal. Nejvyšší soud v (odůvodnění) odmítacího usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1984/2014, mj. uvedl:

      „Nejvyšší soud (navíc v právní věci týkající žalobkyně a žalovaného 1/) v aktuálním rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že došlo-li v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015 nemá na podání takové žaloby již naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.

    Ve shodě s právě citovaným rozsudkem lze proto i v poměrech této právní věci zopakovat, že ‚s přihlédnutím k připomenutému zániku zákonného zástavního práva, popsaným časovým limitům a dovolatelkou uplatněnému nároku je zřejmé, že dovolatelce vůbec nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, kterou dovolatelka usilovala, aby spoluvlastníkem předmětného pozemku byl určen žalovaný 1), jemuž by však již de lege lata vůči dovolatelce nevyplývaly žádné povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva podle § 140 a násl. obč. zák., které s účinností od 1. ledna 2015 zaniklo. Dovolatelka se tak objektivně, i kdyby bylo prokázáno, že se po právu dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nemůže již v popsaném směru domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy i kdyby bylo určeno, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem předmětného pozemku.‘“  

      I proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 4095/16, odmítl. Z tohoto usnesení Ústavního soudu pak vyjímám následující pasáže:

     „11. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. Uvedený soud jeho absenci zdůvodnil v podstatě tím, že i kdyby byla příslušná kupní smlouva posouzena jako (relativně) neplatný právní úkon podle § 40a občanského zákoníku, a vedlejší účastník a) by tak byl určen jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, pro stěžovatelku by to z hlediska tvrzeného (spoluvlastnického) předkupního práva (§ 140 občanského zákoníku) nemělo žádný význam protože dané právo podle § 3062 NOZ zaniklo k datu 1. 1. 2015. Stěžovatelka namítla, že když předkupní právo uplatnila vůči vedlejším účastníkům před tímto datem, toto její právo trvá i nadále, přičemž argumentovala jednak tím, že jinak by posledně uvedené ustanovení ztratilo smysl, a jednak že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočíval v tom, že vedlejší účastník se převodem nemovitostí snaží zbavit svého majetku, a mařil tak výkon rozhodnutí pro její pohledávky.

     12. Úvaha Nejvyššího soudu spočívá v tom, že i kdyby bylo žalobě vyhověno, nemělo by to na právní postavení stěžovatelky vliv, neboť její předkupní právo ex lege zaniklo; z tohoto důvodu nelze usuzovat na existenci tzv. naléhavého právního zájmu. Ústavnímu soudu přitom není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, proč by tato racionální úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát; odmítla-li totiž stěžovatelka daný názor s tím, že vedlejší účastník se snaží zbavit svého majetku, a zmařit tak výkon rozhodnutí pro stěžovatelčiny pohledávky, je tento argument očividně nepřiléhavý, neboť předmětem daného soudního řízení bylo určení vlastnického práva vedlejšího účastníka, a to s ohledem na (údajnou) neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí z důvodu porušení předkupního práva. Nebyla jím tedy neúčinnost tohoto právního úkonu z důvodu, že jím vedlejší účastník a) zkrátil uspokojení stěžovatelčiny vymahatelné pohledávky (na což ostatně již upozornil soud prvního stupně v odůvodnění svého výše citovaného rozsudku).

      13. ...Jinak je třeba poznamenat, že ani hypotetický úspěch stěžovatelky by na situaci, kdy by bylo rozhodnuto v roce 2015, nemohl něco změnit. Protože poté vedlejší účastník (znovu v postavení spoluvlastníka) již stejně mohl nemovitosti převést na vedlejší účastnici nebo na kohokoliv jiného, aniž by přitom byl omezen stěžovatelčiným předkupním právem (což bude platit až do 31. 12. 2017). Jen mimochodem možno poznamenat, že jinak by tomu bylo zřejmě v případě, kdyby se stěžovatelka již v roce 2014 domáhala na vedlejší účastnici jako nabyvatelce, aby jí nemovitosti nabídla ke koupi podle § 603 odst. 3 starého občanského zákoníku.“

      Z vyloženého je zřejmé, že uplatněná kritika kolegy Michala Králíka rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 789/2016 – alespoň v podmínkách aktuálního (shora zreferovaného) rozhodnutí Ústavního soudu – není důvodná. Lze očekávat, že stejný závěr Ústavní soud učiní (učinit by měl) i v rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující právě proti rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 789/2016.