Respektování judikatury Ústavního soudu ČR

Čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR

Sama okolnost, že účastník v řízení neodkázal na nález Ústavního soudu ČR řešící obdobný případ, nemá žádný vliv na povinnost soudu reflektovat dosud publikovanou judikaturu Ústavního soudu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne  20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012

Z odůvodnění: Podle čl. 89 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný pin-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v  souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, in www.nalus.usoud.cz).

     V posuzované věci se odvolací soud při řešení předběžné otázky platnosti hospodářské smlouvy ze dne 10. ledna 1975, č,j. Fin /3-22890/74, „jíž mělo být zřízeno právo trvalého užívání pozemků parc. č. 1281/289, 1281/290 a 1281/291“ ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že tato smlouva „nebyla uzavřena platně.“ Odvolací soud vyložil, že „Právní úprava platná v době uzavírání smlouvy k platnosti smluv organizací vyžadovala písemnou formu, nebylo-li právním předpisem nebo dohodou stanoveno jinak (§ 23 odst. 1 hosp. zák.). Ust. § 24 odst. 1 hosp. zák. pak stanovilo, že úkon, který je v rozporu s právními předpisy, je neplatný. Jestliže smlouva nebyla podepsána osobami, které byly oprávněny tento úkon za žalobce, resp. jeho předchůdce učinit, nebyla dodržena písemná forma úkonu, neboť její součástí jsou kromě písemnosti samé také podpisy jednajících osob, vyjadřujících za organizaci vůli smlouvu deklarovaného obsahu uzavřít. Nebyla-li smlouva takto podepsána, nebyla uzavřena platně, přičemž z ust. § 24 hosp. zák. vyplývá, že se jedná o neplatnost absolutní.“

     Dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na (rozhodnutí odvolacího soudu) předcházející nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. IÚS 2736/07, ve kterém se tento orgán ochrany české ústavnosti zaměřil na posuzování otázky platnosti převodní smlouvy ze dne 30. prosince 1991, podřízené právnímu režimu hospodářského zákoníku (§ 24 odst. 2, § 104 odst. 2 hosp. zák.), tedy právní úpravě, kterou (ve znění k datu posuzované smlouvy) aplikovaly soudy i v této věci. Tak jako v této věci, tak i v označeném případě řešeném Ústavním soudem, byla soudy absolutní neplatnost smlouvy dovozena v tom, že na straně nabyvatele práva nebyla smlouva podepsána dvěma osobami, oprávněnými za něj jednat, nýbrž pouze osobou jednou. Ústavní soud však v cit. nálezu (ve stručnosti shrnuto z jeho obsáhlé argumentace) zdůraznil, že sama okolnost, že uvedená smlouva byla podepsána za nabyvatele pouze jednou osobou nemůže bez dalšího vést k její neplatnosti, a že je nezbytné přihlédnout k okolnostem daného případu a reflektovat, že k základním znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, jejichž součástí je i respektování právní zásady „pacta sunt servanda“.

     Uvedený nález Ústavního soudu byl vydán (dne 14. dubna 2010) ještě před vydáním (vyhlášením) napadeného rozsudku odvolacího soudu (dne 6. září 2011), takže odvolací soud měl více jak jeden rok na seznámení se s nosnými důvody cit. nálezu a na reflektování této judikatury, s jejím promítnutím ve vazbě na zjištěné okolnosti tohoto případu. Přitom sama okolnost, že dovolatelka na tento nález Ústavního soudu dříve nereagovala (neodkázala), přirozeně nemůže mít žádný vliv na povinnost obecných soudů reflektovat judikaturu Ústavního soudu (shora již popsaného) precedenčního charakteru; podstatné totiž je, že k takové otázce se Ústavní soud ve svém rozhodnutí explicitně vyjádřil, takže v obdobných skutkových poměrech bylo již povinností soudů vyloženou judikaturu Ústavního soudu v rozhodovací praxi reflektovat, což pochopitelně zase souvisí s otázkou průběžného seznamování se s publikovanou judikaturou Ústavního soudu.

      Jestliže v posuzované věci odvolací soud nerespektoval nosné důvody shora zreferovaného nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2736/07, ani ve svém rozhodnutí nepředložil dostatečně odůvodněnou (konkurenční) argumentaci, na jejímž základě by se od uvedeného judikátu odchýlil, pak nezbývá, než konstatovat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.