Rozhodčí doložky, rozhodnutí velkého senátu a protiargumenty

16.05.2011 14:38

V následujícím příspěvku bude stručně zrekapitulován vývoj v rozhodovací činnosti v oblasti rozhodčích doložek.

 

      Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon o rozhodčím řízení“ nebo „zákon č. 216/1994 Sb.“) umožňuje, aby se strany dohodly, že o majetkovém sporu či sporech (s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporech), k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Tuto rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít (soudní) smír ve smyslu § 99 občanského soudního řádu (dále již „o. s. ř.“). Proto je kupř. neplatná rozhodčí smlouva ve věci rozvodu manželství, zúžení společného jmění manželů či přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

 

     Rozhodčí smlouva se může týkat

a)      jednotlivého již vzniklé sporu (v takovém případě tuto smlouvu zákon č. 216/1994 Sb. označuje jako smlouvu o rozhodci), nebo

b)      všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (v tomto případě jde o rozhodčí doložku).

 

     Předmětem našeho zájmu budou dále rozhodčí doložky, jimiž účastníci chtějí dosáhnout toho, aby pro řešení mezi nimi v budoucnu vzniklého sporu (sporů) byla vyloučena soudní jurisdikce a vzniklý (vzniklé) spor (spory) rozhodl rozhodce ad hoc, rozhodčí senát anebo stálý rozhodčí soud.

 

     Soudní praxe byla postupem doby (ve vazbě na zvyšující se počet rozhodčích doložek a z toho pramenících sporů a námitek týkajících se neplatnosti těchto ujednání o vyloučení soudní jurisdikce) stále více vystavena nutnosti v konkrétních sporech reagovat na námitky dotčených účastníků rozhodčích doložek, že tyto právní úkony jsou (pro ty či ony důvody) absolutně neplatné a že v důsledku této neplatnosti není dána pravomoc rozhodců ad hoc projednávat a rozhodovat mezi účastníky vzniklé majetkové spory. Přitom značná část takovýchto námitek se vztahovala na rozhodčí smlouvy, ve kterých bylo stranami ujednáno, že vzniklé spory mezi nimi bude rozhodovat rozhodce ad hoc (příp. rozhodčí senát), který bude určen podle metodiky (dokumentu) zpracované přísl. obchodní společností (často s označením, že se jedná o rozhodčí centrum, rozhodčí společnost atd.), jež pro rozhodce ad hoc zajišťuje administrativně technické záležitosti.

 

     Jak bude uvedeno níže, soudní praxe uvedené rozhodčí doložky posuzovala (co do právních následků) rozdílně, což pochopitelně narušovalo jeden ze základních atributů demokratického právního státu v justiční oblasti – předvídatelnost rozhodování soudů ve skutkově obdobných případech. Tento negativní stav byl ovšem dne 11. května 2011 ukončen rozhodnutím velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále též „velký senát Nejvyššího soudu“), který dosud nejednotnou judikaturu v oblasti rozhodčích doložek sjednotil. Dříve, než bude přikročeno k prezentaci (nosných) důvodů, pro které velký senát Nejvyššího soudu ve věci rozhodčích doložek rozhodl, jeví se žádoucím stručně popsat judikatorní stav, který uvedenému rozhodnutí předcházel.

 

     Nejvyšší soud v předchozích rozhodnutích opakovaně zaujal právní názor, že rozhodčí doložky, podle kterých způsob určení rozhodce byl řešen formou odkazu na interní dokumenty zpracované obchodní společností, jež není stálým rozhodčím soudem, nejsou neplatné. Např. v usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že: „Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takový soukromým subjektem.“ Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí také uvedl, že: Rozhodování sporu v rozhodčím řízení není porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud účastníci řízení mají možnost ovlivnit, jaký rozhodce (či skupina rozhodců) bude o jejich právech a povinnostech v souladu s platnou rozhodčí smlouvou ve smyslu ust. § 2 ZRŘ rozhodovat. K tomu má účastníkům napomoci poměrně široké podmínky, které zákon v ust. § 4 a 8 ZRŘ klade na osobu rozhodce a které klade na určení počtu i osob rozhodců (popř. způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny) ve smyslu ust. § 7 ZRŘ. Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází – stejně jako v souzené věci – ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran.“

    

    K takto judikovaným názorům na rozhodčí doložky uvedeného obsahu se přihlásil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007, ve kterém zdůraznil, že nemá žádný důvod se od shora citovaných závěrů odchylovat, neboť je považuje za správné. Oproti tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, zaujal právní názor, že: „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednačí řád pro rozhodčí řízení S. . r. ř. a. s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.“

 

      S ohledem na tyto odlišné právní názory bylo na zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, konaného dne 13. ledna 2010, zařazeno k rozhodnutí o publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jak shora cit. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, tak i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, obsahující odlišný právní názor. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu poté rozhodlo o zařazení posledně uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“ K tomuto rozhodnutí zaujaly odlišná stanoviska soudci Nejvyššího soudu dr. J. Hušek a autor tohoto příspěvku, v nichž (ve stručnosti shrnuto z jejich argumentace) odkázali na princip smluvní autonomie účastníků sjednat si i tímto způsobem určení rozhodce pro řešení majetkového sporu mezi nimi rozhodcem ad hoc.

 

    Ve věci vedené pod sp. zn. 23 Cdo 4743/2010, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu řešícího právní otázku platnosti rozhodčí smlouvy, ve které se smluvní strany dohodly, že „veškeré případné spory vzniklé mezi nimi ve vztahu upraveném touto smlouvou a nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky a Jednacího řád pro rozhodčí řízení Č. A. R. na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto seznamu. Rozhodčí řízení bude zahájeno podáním žaloby, kterou podá kterákoli ze stran a ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením.“ Oproti právnímu závěru, který zaujal v již shora cit. usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, dovolací soud  (aniž by se vypořádal se svým předchozím odlišným právním názorem) nyní judikoval: „Z povahy společnosti Č. A. R. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 ZRŘ a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Pravidla, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Č. A. R., stanovení odměn a náhrad atd. a v tomto smyslu vydávat svá Pravidla. Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejde pouze o situaci, kdy si strany v souladu s ustanovením § 7, popř. § 19 ZRŘ sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, popřípadě že použijí pravidel týkajících se postupu řízení vydaných takovým subjektem. Je zřejmé, že v rozhodčí doložce je odkazováno na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, a proto pro něho nevyplývá oprávnění vydat Pravidla a jmenovat rozhodce ze seznamu rozhodců jím vedeného, včetně sazebníku odměn a náhrad. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení ustanovení § 13 zákona (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010).“

 

     Senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu, jemuž v roce 2010 bylo přiděleno k vyřízení dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu řešícího rovněž právní otázku platnosti rozhodčí doložky (formulované takto: „Smluvní strany se dohodly, že veškeré spory, které mezi nimi nastanou, nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaného S. r. s. r. o., ..s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců.“), při řešení právních otázek, že uvedená rozhodčí smlouva je neplatná, neboť neobsahuje určení konkrétního rozhodce, nýbrž (pouze) způsob jeho určení formou odkazu na interní dokumenty zpracované subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, a dále z důvodu, že rozhodčí řízení se má řídit interními předpisy, které vydala právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen (v již shora cit.) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. Senát č. 30 Nejvyššího soudu proto podle zákona o soudech a soudcích předložil tuto věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Při předložení této věci byl senát č. 30 Cdo veden úvahou, že zákon o rozhodčím řízení, vyjma svého § 7 odst. 1 věty první, jež stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak má být počet i osoby rozhodců určeny, a jeho druhého odstavce upravujícího situace při absenci smluvního ujednání o určení rozhodce, resp. počtu a osob rozhodců tak, že v takovém případě jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a ti volí předsedajícího rozhodce, neupravuje další podmínky způsobu určení rozhodce, resp. rozhodců. Proto je nutno – již s ohledem na soukromoprávní zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ – dovodit to, k čemu dospěl Nejvyššího soudu již ve svém usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 2282/2008, tj. že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem. Konečně senát č. 30 Cdo zdůraznil, že právní názor Vrchního soudu v Praze (obsažený v jeho shora cit. usnesení) dostatečně důsledně nereflektuje princip smluvní autonomie a z něj vyplývající ústavně právní souvislosti. Odkázal přitom také na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, v němž orgán ochrany ústavnosti zaujal následující právní názor: „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů »pacta sunt servanda« (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních lidských práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Senát č. 30 dále ve vazbě na posledně citované rozhodnutí uvedl, že ze zjevně obdobných důvodů proto právní názor dovolacího soudu, obsažený v jeho usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, proti němuž směřovala ústavní stížnost, v níž bylo stěžovatelem namítáno, že rozhodčí doložka ve znění: „...spory ze smlouvy budou řešeny rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR...neurčuje konkrétního rozhodce a dostatečně určitě nestanovuje ani mechanismus, jakým bude tento rozhodce vybrán...“ – tedy v situaci obdobné v předkládané věci velkému senátu Nejvyššího soudu – byl Ústavním soudem označen „za zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání...“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08). Jinými slovy řečeno, ani z pohledu Ústavního soudu nebylo nic vytknuto rozhodčí smlouvě, která ohledně určení rozhodce ponechávala vlastní akt určení rozhodce na žalující straně, jež měla rozhodce určit z přesně stanoveného seznamu rozhodců vedeného od účastníků odlišným soukromoprávním subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, nýbrž který plní funkci jakéhosi arbitrážního střediska, zajišťujícího v souvislosti s jednotlivými rozhodčími řízeními ad hoc služby administrativně technického charakteru. Podle senátu č. 30 Cdo Nejvyššího soudu nelze ingerovat do smluvní svobody účastníků rozhodčí smlouvy, pokud se účastníci svobodně a vážně, určitě a srozumitelně dohodnou na mechanismu výběru rozhodce či rozhodců pro řešení již existujícího anebo v budoucnu případně vzniklého (vzniklých) majetkového (majetkových) sporu (sporů) mezi nimi. Pokud zákon o rozhodčím řízení určení počtu a osob rozhodců stanoví pouze v rámci dispozitivního ustanovení, tedy pouze pro situace, kdy takový mechanismu výběru rozhodčí smlouva neobsahuje (srov. § 7 odst. 2 citovaného zákona), nelze ze smluvního ujednání účastníků v rozhodčí smlouva o tom, že určení rozhodce (rozhodců) náleží žalující straně ze zpracovaného seznamu rozhodců, který vede právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, bez dalšího dovozovat, že takto formulovaná rozhodčí smlouva je neplatná pro neurčitost či snad z důvodu obcházení zákona.

 

     Velký senát Nejvyššího soudu dne 11. května 2011 na svém neveřejném jednání se s právním názorem senátu č. 30 Cdo neztotožnil. Zaujal právní názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 obcč. zák. neplatná pro obcházení zákona. Nebo-li pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl obcházet zákon a o nastavení podmínek vzbuzujících pochybnosti o nestranném a předvídatelném rozhodování. Nelze proto současně mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě přímo uveden, resp. jasným a zákonu odpovídajícím způsobem nebyl stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti S. r., s. r. o. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat. Jinak řečeno, jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. V žádném případě není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, která jsou poškozována. Velký senát Nejvyššího soudu tak zaujal totožný právní názor jako Vrchní soud v Praze ve shora již citovaném rozhodnutí. Rozhodnutí velkého senátu je významné potud, že všechny ostatní senáty dovolacího soudu, ale i soudy nižších instancí budou muset ve své rozhodovací činnost judikovaný právní názor reflektovat. Dá se tedy říci, že tímto rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu došlo k ustálení soudní judikatury v oblasti rozhodčích doložek, pokud se týká zákonnosti určení rozhodců prostřednictvím odkazů na interní dokumenty, jež zpracovaly obchodní společnosti, které nejsou stálými rozhodčími soudy.

 

      Toto rozhodnutí velkého senátu je třeba respektovat, na druhé straně je podle mého názoru málo přesvědčivé ohledně právně kvalifikačního závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky pro obcházení zákona. Pochybnosti o správnosti takového řešení přetrvávají i z toho důvodu, že opačný právní názor, který zaujal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, nebyl (v rámci posuzování ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí) Ústavním soudem shledán protiústavním a obdobné skutkové okolnosti nebyly Ústavním soudem posouzeny ve smyslu poškození „slabší“ smluvní strany či jako jednání, které ve svém důsledku obchází zákon a je tedy absolutně neplatné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08). Považuji proto za žádoucí poukázat na sporná argumentační místa rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu.

     

      Pro hledání odpovědi, zda právní závěr o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu, že způsob určení rozhodce byl smluvními stranami sjednán formou odkazu na interní dokumenty obchodní společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, je klíčové ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. stanovící, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být lichý.

 

     Z toho vyplývá, že:

 

-         není obligatorní podmínkou, aby  již v rozhodčí smlouvě byl určen  počet a osoby  rozhodců, a dále že

-         rozhodci mohou být určeni i tak, že se účastníci dohodnou na ZPŮSOBU, jak počet a (kteří) rozhodci budou určeni.

 

     Účastníci se tedy  mohou dohodnout i na způsobu určení rozhodců, tj. na metodice jejich výběru. Co je to vlastně „způsob“ určení rozhodců? Jde  o metodiku, jak postupovat (podle jakých kritérií, za jakých okolností) při určení počtu a osob rozhodců. Tento způsob může být v rozhodčí smlouvě buďto explicitně uveden (popsán), anebo – byl jsem toho názoru do vydání rozhodnutí velkého senátu – učiněn i tak, že se účastníci dohodnou, že  způsob určení rozhodců je obsažen v jiném informačním zdroji, na nějž  je v rozhodčí smlouvě učiněn odkaz.  V době internetu, informačních technologií je pochopitelně  přirozené, že účastníci mohou učinit i odkaz na způsob - metodiku určení rozhodců, který je obsažen v  informačním zdroji publikovaném na internetu, pokud je tento zdroj veřejně přístupný.

 

     Dále je třeba si položit otázku, z jakého důvodu má být smluvní vztah mezi účastníky založený i zmíněnou rozhodčí doložkou postižen absolutní neplatností? Lze tak rozhodčí smlouvu vskutku zneplatnit (pouze)  z důvodu, že v rozhodčí smlouvě odkazovaný informační zdroj obsahující způsob či metodiku výběru rozhodců představuje jednání, jímž se obchází zákon, neboť je vydán např. obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem a jež prý vykonává „takové činnosti“ (roz. stálého rozhodčího soudu)?  V případech dosud řešených ovšem žádná obchodní společnost nevykonávala činnost stálého rozhodčího soudu! Tvrzení opaku nemá žádnou skutkovou relevanci. Obchodní společnosti tohoto typu vykonávaly pouze a jen jednotlivé administrativně - technické úkony spojené s poskytováním služeb konkrétním rozhodcům ad hoc, kteří jednotlivě anebo v senátech rozhodovali konkrétní majetkové spory a pochopitelně nesli odpovědnost za své rozhodování. Jestliže by právnická osoba (která není stálým rozhodčím soudem) vykonávala rozhodčí činnost, postupovala by nezákonně a stala by se předmětem zájmu i orgánů činných v trestním řízení. Žádný zákon nikomu (a tedy ani právnické společnosti) nezakazuje zpracovat metodiku určení rozhodce pro budoucí majetkové spory. Co však zakázáno je, pokud by právnická osoba, která nebyla zřízena zákonem jako rozhodčí soud, činnost rozhodčího soudu fakticky vykonávala (vydávala by rozhodčí nálezy jako rozhodčí soud) a při této činnosti se řídila svými vydanými (různými) statuty a řády. Taková činnost by evidentně byla v rozporu s ustanovením § 13 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, jež stanoví, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, a dále, že takto zřízené soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Do současné doby ovšem nebyla zjištěna činnost žádné obchodní společnosti, která by fungovala na bází stálého rozhodčího soudu.

 

      Na počátku byly dvě smluvní strany, které se mj. dohodly na uzavření rozhodčí doložky a dohodly se také na způsobu určení rozhodce tím, že odkázaly na metodiku, kterou pro výběr rozhodců zpracovala obchodní společnost, jež pro rozhodce ad hoc zajišťuje administrativně - technické zázemí. Domnívám se, že pokud tato obchodní společnost zpracovala metodiku výběru - určení rozhodců - která byla smluvním stranám zřejmá již v době uzavření rozhodčí doložky, pak nevidím jediného racionálního důvodu ingerovat do toho vztahu smluvních stran tím, že se bude  takový způsob určení rozhodce označovat za obcházení zákona.  Namítaný „zřejmý odvoditelný úmysl obcházet zákon“ dovodit pochopitelně nelze, protože sama okolnost, že osoby A a B se dohodly na způsobu určení rozhodce i tak, že zcela odkázaly na již zpracovaný způsob - metodiku určení rozhodce subjektem C, který NENÍ rozhodčím soudem - z pohledu objektivního posouzení takto uvedených okolností přece žádné pochybnosti nevnáší. Nelze ovšem použít ani argument  typu „logický odvoditelný úmysl“, neboť není zřejmé, na podkladě jaké logiky by subjekt interpretace těchto okolností měl dospět k závěru o obcházení zákona.  Kdo vlastně (který subjekt) má obcházet zákon? Účastníci tím, že se svobodně a vážně, určitě a srozumitelně  dohodli na způsobu určení rozhodce? Nebo snad obchodní společnost, jež zpracovala metodiku výběru rozhodců, která není nezákonná a kdy v konečném důsledku je určitým a srozumitelným způsobem určen  rozhodce či rozhodčí senát, který bude  - právě proto, že se tak účastníci rozhodčí doložky na tomto způsobu určení dohodli - rozhodovat vzniknuvší majetkový spor uvedených účastníků?

 

      Listopad 1989 přinesl v naší zemi osobní svobodu a rozvinutí smluvní autonomie, která pochopitelně má své meze a v určitých oblastech je ve vztahu k některým skupinám (např. spotřebitelům) více státem chráněna, resp. korigována na základě zkušeností a negativních dopadů, resp. důsledku právních vztahů v dané oblasti.  Nynější způsob myšlení (uvažování) v oblasti výkladu rozhodčích doložek shora uvedeným způsobem jakoby vycházel z této zvýšené ochrany (a tedy státní ingerence), která ovšem dosud takto normativně upravena nebyla. Pochopitelně samostatnou kapitolou jsou spotřebitelské smlouvy a judikatura Evropského soudního dvora.

 

     Jsem tedy toho názoru, že samotný odkaz smluvních stran na informační zdroj, kde je publikován způsob určení rozhodce, žádným obcházením zákona být nemůže. To by pak obcházením zákona musel být i např. stranami sjednaný způsob, podle kterého např. rozhodce ad hoc bude určen losem ze seznamu advokátů platného ke dni losování s tím, že rozhodce vylosuje např.  notář XY a pro případ, že vylosovaný advokát nepřijme funkci rozhodce, bude obdobný způsobem losováno dále až do určení rozhodce. Ptám se ale, proč zasahovat účastníkům do smluvního vztahu a do způsobu určení rozhodce, aniž by soud měl k dispozici (nějakou) právně relevantní okolnost, která by již sama o sobě anebo ve spojitosti s dalšími okolnostmi umožňovala přijmout právně kvalifikační závěr o neplatnosti rozhodčí doložky anebo o její částečné neplatnosti ohledně určení rozhodce. Předpokládám, že na základě pouhých domněnek a pocitů nelze činit právně relevantní rozhodnutí a že pro narušení principu smluvní autonomie (jak již shora bylo judikováno Ústavním soudem) musí být dostatečné důvody.

 

     Konečně zazněl též argument, že v žádném případě není možné pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těch případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Na tento argument by postačilo odpovědět položenou otázkou: V čem konkrétně má jako spočívat ona tvrzená snaha poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu? Respektive kdo má být vlastně tím „slabším“ účastníkem. Má jím být ten účastník, který ex post (po uzavření smlouvy a rozhodčí doložky) zpochybňuje platnost této rozhodčí smlouvy? Nebo jím má být ten účastník, u nějž lze hypoteticky očekávat procesní neúspěch?

 

      Na počátku byly dvě smluvní strany, které se dohodly na tom, že vyloučí soudní jurisdikci při příp. řešení majetkového sporu, který mezi nimi vznikne a určitě a srozumitelně se dohodly na způsobu určení rozhodce tak, že tento výběr bude proveden podle zpracované metodiky, resp. rozhodce bude určen tak,  jak zpracoval v určitě a srozumitelně zformulovaném textu jiný subjekt, který nevykonává rozhodčí činnost. 

 

     Je přirozené, že nastane-li mezi stranami spor, je situace jiná, než za okolností, kdy smluvní strany přistupovaly k uzavření určitého právního vztahu. Hledají se důvody jak zneplatnit smlouvu, jak znegovat vyloučení soudní jurisdikce atd. Při hledání odpovědi na to, zda rozhodčí smlouva může „obstát“, je třeba vycházet z okolností, za kterých smluvní strany k uzavření takové smlouvy přistupovaly. Pro závěr o obcházení zákona vskutku musí být pevný skutkový základ, konkrétní zjištění. Takový závěr však nelze pouze obecně dovozovat, předpokládat jakousi nekalost jednání, aniž by byly k dispozici určité okolnosti, které ať již samy o sobě anebo ve spojitosti s dalšími budou vést (musí vést) k závěru o neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona.

 

      V těchto limitech se nepochybně bude muset dříve či později vyjádřit  k dané problematice Ústavní soud, který tak  podrobí ústavně právnímu posouzení i judikovaný právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu ČR.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy