SOUDCE
Poř. č. 1
Dovolání žalovaného, který není účastníkem právního vztahu mezi státem a žalobcem jakožto poplatníkem soudního poplatku za podanou žalobu, proti usnesení o (ne)zastavení řízení o podané žalobě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, není subjektivně přípustné.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013)
M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2013 zamítl návrh na zrušení usnesení tamního soudu ze dne 3. 10. 2012, kterým byli žalobci a), b) a c) vyzváni k doplacení soudního poplatku ve výši 4 098 800 Kč (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 2000 Kč žalobcům (výrok III.).
Usnesením ze dne 15. 4. 2013 změnil V r c h n í s o u d v Praze usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, vycházeje ze závěru, že výše soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v rozsahu, jímž se žalobci domáhají určení, že nové akcie společnosti PF, a. s., nejsou akciemi, odpovídá položce 4 bodu 1 písm. c) sazebníku poplatků (přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Současně odvolací soud uzavřel, že každý ze žalobců je povinen zaplatit soudní poplatek za další samostatně uplatněný nárok (na určení vlastnictví k akciím) ve výši 2000 Kč, k čemuž je soud prvního stupně dosud nevyzval.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, jež N e j v y š š í s o u d odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 3 a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Z o d ů v o d n ě n í :
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že dovolatelka není účastnicí právního vztahu mezi státem a žalobci jakožto poplatníky soudního poplatku (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 257/87, uveřejněné pod číslem 2/89 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně při výkladu ustanovení § 138 o. s. ř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11). Nepřísluší jí proto jakkoliv brojit proti posouzení výše soudního poplatku za podaný návrh (žalobu), resp. namítat, že stát (příslušný soud – § 3 zákona o soudních poplatcích) vyměřil soudní poplatek v nesprávné výši.
Napadeným usnesením přitom odvolací soud rozhodl o tom, zda je na místě zastavit řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro (soudem prvního stupně dovozené) nesplnění poplatkové povinnosti žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž nedotýká poměrů dovolatelky a dovolání proto není subjektivně přípustné.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poř. č. 2
K nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1, věta druhá, zákona č. 82/1998 Sb. nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno.
Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí.
Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb., je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012)
M ě s t s k ý s o u d v Praze napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2012 potvrdil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2011, kterým byla zamítnuta žaloba na písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v částce 50 000 Kč. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu Krajského soudu v Brně, který usnesením v insolvenčním řízení udělil insolvenčnímu správci souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, aniž by pro to měl opatřeny odpovídající podklady, přičemž odůvodnění rozhodnutí, kterým tak učinil, je nedostatečné, a Vrchního soudu v Olomouci, který o odvolání žalobce proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně nerozhodl urychleně, zejména tak, aby měl žalobce ještě možnost podat žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost před uplynutím příslušných lhůt k jejich podání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 10. 3. 2010 udělil Krajský soud v Brně insolvenčnímu správci souhlas s vynětím některých položek majetku z majetkové podstaty úpadce F. N. C., spol. s r. o. (dále též „předmětné usnesení“), a to v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek úpadce u tohoto soudu. Proti tomuto usnesení podal dne 30. 6. 2010 žalobce jakožto insolvenční věřitel odvolání, přestože byl v usnesení poučen, že proti němu není odvolání přípustné. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2010 odvolání odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno 19. 10. 2010 a právní moci nabylo dne 21. 10. 2010.
Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, od nichž odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce nemůže odvíjet svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy od postupu insolvenčního soudu, jenž vyústil ve vydání rozhodnutí, které nebylo zrušeno. Délku řízení před Vrchním soudem v Olomouci hodnotil odvolací soud jako přiměřenou. Podle odvolacího soudu to byl žalobce, kdo způsobil prodloužení insolvenčního řízení, neboť podal odvolání proti usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, o čemž byl řádně poučen.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované písemně se omluvit a ve výroku potvrzujícím, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 460 Kč, podal žalobce dovolání.
Podle žalobce odvolací soud přehlédl, že usnesení Krajského soudu v Brně je procesním rozhodnutím, proti němuž nebyly přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu, proto bylo jeho povinností posoudit postup soudu jako nesprávný úřední postup. Zásadní pochybení Krajského soudu v Brně spatřuje žalobce v tom, že tento soud si v souvislosti s vydáním usnesení, jímž insolvenčnímu správci udělil souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, neopatřil všechny listiny, písemnosti a informace nutné k tomu, aby mohl souhlas udělit. V předmětném usnesení pak není zdůvodněno, proč jsou jednotlivé předmětné pohledávky nedobytné a není možné je vymáhat v žádném řízení. Navíc podle § 7 a 8 zákona o vyšších soudních úřednících nemělo být toto usnesení vydáno vyšším soudním úředníkem, ale měla být s ohledem na skutkovou a právní složitost věc vyššímu soudnímu úředníkovi odejmuta a předložena soudci. Dále má žalobce za to, že proti předmětnému usnesení je odvolání přípustné na základě § 9 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících a taktéž na základě insolvenčního zákona, neboť se jednalo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nikoliv o rozhodnutí učiněné při výkonu dohledové činnosti soudu. Pouhý odkaz na § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „IZ“, považuje žalobce za nedostatečný, neboť není jasné, co konkrétně spadá pod pojem dohledové činnosti. Pokud § 91 IZ skutečně brání podat odvolání proti usnesení o vynětí majetku z majetkové podstaty, považuje je žalobce za protiústavní a navrhuje předložení věci Ústavnímu soudu. Samotné odvolací řízení pak neproběhlo „s nejvyšším urychlením“, jak požaduje § 92 IZ, neboť Vrchní soud v Olomouci vydal rozhodnutí o odvolání až po třech měsících a o téměř další měsíc později je doručil. Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje i v tom, že Vrchní soud v Olomouci o věci rozhodl a své rozhodnutí žalobci doručil až v době, kdy již žalobce nemohl využít žádné jiné opravné prostředky, konkrétně žalobu na zmatečnost a ústavní stížnost. Dále je v dovolání namítána celá řada procesních pochybení odvolacího soudu. Podle žalobce odvolací soud nevypořádal všechny jeho námitky, nevyjádřil se k citované judikatuře, nepřípustně v rozsudku opsal skutkové přednesy žalobce, nezaslal žalobci vyjádření žalované k odvolání, neinformoval jej o nařízeném soudním jednání a rozhodl o věci bez nařízení jednání.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právními závěry napadeného rozsudku, a dovolání navrhla zamítnout.
N e j v y š š í s o u d v rozsahu, v jakém je dovoláním napaden rozsudek Městského soudu v Praze, zamítající povinnost žalované poskytnout žalobci omluvu, dovolání zamítl, ve zbytku dovolání odmítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím doby dne 31. 12. 2012, k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Napadený rozsudek je založený na úvaze, že tvrzený nesprávný úřední postup insolvenčních soudů vyústil ve vydání rozhodnutí a bezprostředně se v jejich obsahu odrazil, proto v úvahu připadá pouze odpovědnost státu za újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí insolvenčních soudů nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna, nemůže se podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jednat o rozhodnutí nezákonná, a nelze tedy nárokovat zadostiučinění za jimi případně způsobenou nemajetkovou újmu. V této otázce nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, vyjádřené např. v usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3866/2011 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná z www.nsoud.cz), a zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. jí proto založen být nemůže.
Dovolací důvody směřující k nesprávnosti úředního postupu soudu v insolvenčním řízení, majícího odraz v rozhodnutí, které nebylo jako nezákonné zrušeno či změněno (námitka, že o vynětí majetku z majetkové podstaty rozhodoval vyšší soudní úředník, námitka, že si insolvenční soud nevyžádal od insolvenčního správce veškeré podklady, námitka nedostatečného odůvodnění předmětného usnesení i usnesení o nepřípustnosti odvolání), tak nemohou naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného dovolacího důvodu by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedeném závěru nic nemění ani nemožnost žalobce podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž bylo v souladu s § 227 IZ schváleno vynětí věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, z majetkové podstaty úpadce. Ta nepředstavuje žádnou újmu na právech insolvenčních věřitelů, kteří mohou nesprávnost daného postupu uplatnit v obsahu námitek proti konečné zprávě (viz § 304 odst. 2 IZ). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu, schvalujícímu závěrečnou zprávu, mohou přitom insolvenční věřitelé podat odvolání (viz § 304 odst. 6 IZ; ve znění do 31. 12. 2013 odst. 5).
Ústavností zákonné úpravy se může soud zabývat výlučně v situaci, kdy ji má aplikovat (srov. čl. 95 odst. 2 Ústavy). Považoval-li dovolatel za protiústavní úpravu obsaženou v § 91 IZ, měl tuto námitku uplatnit v průběhu insolvenčního řízení, nikoli v řízení odškodňovacím, ve kterém se § 91 IZ neaplikuje. Námitka protiústavnosti § 91 IZ proto rovněž přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí a stát ani nemůže.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, je nepřípadný, neboť ten se výše vymezené otázky nijak nedotýká.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedený výklad je nutno vztáhnout jak na postup soudů, který předcházel rozhodnutí ohledně vynětí pohledávek z majetkové podstaty, tak na postup následující (např. žalobcovy námitky, že soudy si měly z úřední povinnosti nechat insolvenčním správcem předložit listiny k vyloučeným pohledávkám i po vydání rozhodnutí ze dne 10. 3. 2010), neboť ten se ve smyslu výše uvedené judikatury též odráží v rozhodnutí soudu, kterým je v daném případě již zmíněné usnesení o schválení konečné zprávy (§ 304 IZ), proti němuž je odvolání přípustné (§ 304 odst. 6 IZ; ve znění do 31. 12. 2013 odst. 5).
Dovolatel dále předkládá otázku, zda se jedná o nesprávný úřední postup, pokud Vrchní soud v Olomouci rozhodl o jeho odvolání až po třech měsících od podání, ačkoli podle § 92 insolvenčního zákona měl jednat „s nejvyšším urychlením“. V této otázce je dovolání přípustné, neboť otázka výkladu pojmu „s nejvyšším urychlením“ v § 92 insolvenčního zákona z hlediska založení nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, OdpŠk nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
Podle § 92 IZ, ve znění do 31. 12. 2013, je odvolací soud povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení s nejvyšším urychlením, a to nejprve odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.
Podle § 93 odst. 1 IZ, ve znění do 31. 12. 2013, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, předloží soud prvního stupně věc odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání; po uplynutí této lhůty úkony směřující k odstranění vad včasného odvolání, k doručení odvolání ostatním účastníkům, k vyšetření podmínek řízení nebo jiná obdobná šetření činí předseda senátu odvolacího soudu.
Podle § 93 odst. 2 IZ, ve znění do 31. 12. 2013, odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně; ustanovení § 92 tím není dotčeno.
Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Předně je třeba zodpovědět otázku, zda pojem „s nejvyšším urychlením“ v § 92 IZ představuje zákonem stanovenou lhůtu ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá, OdpŠk.
Insolvenční zákon pojem lhůty sám neupravuje a vychází, včetně počítání lhůt, z obecné úpravy v § 55 a násl. o. s. ř. (srov. § 7 IZ). Ta předpokládá stanovení lhůty v rozsahu hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo let (§ 57 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Z toho je zřejmé, že jiný pokyn zákonodárce ohledně toho, s jakou rychlostí má být určitý úkon učiněn nebo rozhodnutí vydáno (např. výše uvedené „s nejvyšším urychlením“ nebo „bezodkladně“ v § 75c odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje stanovení lhůty pro učinění daného úkonu nebo vydání rozhodnutí ve smyslu § 13 odst. 1, věty druhé, OdpŠk, a lze proto jen zkoumat, zda šlo o úkon učiněný či rozhodnutí vydané v době přiměřené ve smyslu téhož ustanovení věty třetí.
V případě odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku stanoví § 92 IZ pořadí, v jakém o nich má být odvolacím soudem rozhodnuto a zároveň v § 93 odst. 2 IZ limituje pojem „s nejvyšším urychlením“ tak, že o daných odvoláních má být rozhodnuto do dvou měsíců od předložení věci s odvoláním odvolacímu soudu. Případné překročení této lhůty by již znamenalo nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá, OdpŠk.
S žalobcem předně nelze souhlasit v tom, že by poskytnutí souhlasu soudu insolvenčnímu správci podle § 227 IZ bylo rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Těmi jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 IZ rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodnutí o povolení reorganizace a rozhodnutí o povolení oddlužení. Z toho je zřejmé, že dvouměsíční lhůta stanovená § 93 odst. 2 IZ se v případě rozhodování o odvolání proti souhlasu soudu poskytnutému podle § 227 IZ neuplatní a pro účely posouzení existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je třeba obecně posoudit, zda odvolací soud učinil úkon, tj. rozhodl o žalobcem uplatněném odvolání, v době přiměřené.
K tomu je třeba dodat, že ačkoliv je rozhodnutí odvolacího soudu v odvolacím řízení formálně rozhodnutím, nemůže se v případě prodlení s jeho vydáním překračujícím dobu přiměřenou jednat o nesprávný úřední postup založený porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, jak to má na mysli § 13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk. Porušení povinnosti vydat rozhodnutí v daném ustanovení se totiž odvíjí od porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a vztahuje se proto ke skončení řízení v určité věci (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě).
Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je proto třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk, nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí.
Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1, věty třetí, OdpŠk, je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit.
V nyní posuzovaném případě bylo odvolání žalobcem podáno dne 30. 6. 2010. Vrchní soud v Olomouci o něm rozhodl dne 22. 9. 2010, tedy za necelé tři měsíce od jeho podání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 19. 10. 2010. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobci hrozila jakákoliv újma v příčinné souvislosti s trváním odvolacího řízení, a to zejména z důvodu, že jím podané odvolání bylo objektivně nepřípustné, Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci věc projednal a rozhodl o ní v časovém horizontu, který za daných skutkových okolností odpovídá pojmu „s nejvyšším urychlením“ v § 92 IZ. Dovolací námitka žalobce dovozující opak tak není důvodná.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se neztotožňuje s názorem žalobce, podle kterého pojem „s nejvyšším urychlením“ v § 92 IZ je nutno vykládat tak, že by měl soud povinnost rozhodnout o odvolání v řádech dnů, maximálně týdnů. Žalobce ve své argumentaci vychází z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Ca 144/2007 - 27, publikovaného pod č. 1826/2009 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ten se ovšem netýká výkladu insolvenčního zákona, ale povolení k trvalému pobytu, o jehož vydání je podle § 67 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (ve znění do 20. 12. 2007), nutno požádat neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru Nejvyšší soudu nelze neurčité právní pojmy „neprodleně“ a „s nejvyšším urychlením“ vykládat bez dalšího totožně, neboť se týkají zcela odlišných řízení, vztahují se k odlišným subjektům (v prvém případě k žadateli o udělení trvalého pobytu, ve druhém k povinnosti odvolacího soudu rozhodnout o odvolání) a liší se i mírou kvalifikovanosti potřebné k jejich učinění.
Podle dovolatele měl zároveň Vrchní soud v Olomouci rozhodnout v takové lhůtě, aby žalobce stačil podat proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně žalobu pro zmatečnost, případně ústavní stížnost. I v této části je dovolání přípustné, neboť otázka, zda je nesprávným úředním postupem soudu odmítnutí (nepřípustného) odvolání až po uplynutí lhůty, v níž mohl odvolatel brojit proti odvoláním napadenému rozhodnutí jinými prostředky, nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena.
Dovolání v této části však není důvodné. Takto tvrzenou povinnost soudu vydat rozhodnutí ve lhůtě, ve které by poškozený pro případ nepřípustnosti podaného opravného prostředku stihl brojit proti napadenému rozhodnutí ještě jinými prostředky, nestanoví žádný právní předpis, proto se nemůže se jednat o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty první, OdpŠk.
V posuzovaném případě navíc podané odvolání nebránilo žalobci v tom, aby vedle něj podal ústavní stížnost či žalobu pro zmatečnost, pokud se domníval, že by se mu jimi dostalo ochrany jeho práv.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud taktéž přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel má za to, že odvolací soud na str. 2–4 svého rozsudku v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. opsal skutkové přednesy žalobce a namítá, že mu nebyl zaslán protokol o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 8. 11. 2011, ačkoliv o to požádal, což nenapravil nebo neodůvodnil ani odvolací soud. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se nejedná o vady, která by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a proto k nim nepřihlížel.
Dále dovolatel tvrdí, že mu nebylo zasláno vyjádření žalované v odvolacím řízení. Ze spisu ovšem vyplývá, že se žalovaná k odvolání nevyjádřila. Námitka tedy není důvodná.
Podle dovolatele odvolací soud písemně neinformoval o nařízeném jednání, které proběhlo dne 13. 3. 2012, jak lze zjistit z internetové stránky www.infosoud.justice.cz. Zároveň ale dovolatel tvrdí, že odvolací soud rozhodl bez jednání, ačkoliv k tomuto postupu nedal žalobce výslovný písemný souhlas.
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že odvolací soud zaslal dne 30. 1. 2012 žalobci datovou zprávu s přílohou „vz. 113“. Jak vyplývá ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009–OD–Org, jedná se o vzor č. 113 - usnesení o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání (jehož součástí je i doložka, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí). Podle doručenky byla tato datová zpráva dodána do datové schránky žalobce dne 30. 1. 2012, doručena do doby poslední kontroly doručení, která proběhla dne 2. 2. 2012, však nebyla. Na základě § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, tak musela být tato datová zpráva doručena nejpozději dne 9. 2. 2012. Výzva byla tedy doručena v souladu se zákonem. Žalobce na výzvu nereagoval, což v souladu s § 101 odst. 4 ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolací soud správně vyložil tak, že žalobce nemá proti rozhodnutí o odvolání bez nařízeného jednání žádné námitky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 218/2008). Odvolací soud proto rozhodl, aniž by nařizoval jednání, v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. Dne 13. 3. 2012 neproběhlo jednání, ale pouze vyhlášení rozsudku (viz protokol o vyhlášení rozsudku na č. l. 112).
Pokud jde o namítanou nedostatečnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud považuje napadený rozsudek za dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněný, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, podle které „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, odst. 68; dále např. usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013).
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že řízení bylo stiženo některou jinou vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované písemné se omluvit podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1886/2012). V této části proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Poř. č. 3
Došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014)
Na návrh oprávněné O k r e s n í s o u d v Pardubicích usnesením ze dne 15. 9. 2010 nařídil exekuci na majetek povinného „podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce Mgr. L. J. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34405/10, podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce Mgr. L. J. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34409/10, podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. M. I. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34408/10, podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. M. I. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34404/10, podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34410/10, a podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D. dne 14. 7. 2010 pod č. j. 34406/10“, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2 425 593 Kč s příslušenstvím, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. J. F., Exekutorský úřad Jičín.
K návrhu povinného ze dne 13. 9. 2013, s nímž oprávněná vyslovila souhlas, soudní exekutor Mgr. J. F., Exekutorský úřad Jičín, usnesením ze dne 25. 9. 2013 zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 9. 2010 (výrok I.), soudnímu exekutorovi Mgr. J. F. přiznal náklady exekuce v celkové výši 69 063 Kč, které mu již byly uhrazeny (výrok II.), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že mezi účastníky není sporu o tom, že exekuce má být ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastavena, neboť jsou oba ve shodě, že „v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013. sp. zn. 31 Cdo 958/2012“, nelze předložené rozhodčí nálezy považovat za vykonatelné pro netransparentnost pravidel pro výběr rozhodců. Zastavení exekuce přitom nelze přičítat k tíži oprávněné, „když tato byla na počátku řízení v dobré víře o vykonatelnosti předložených exekučních titulů“, o čemž vypovídá i to, že k návrhu oprávněné byla podle exekučních titulů pravomocně nařízena exekuce. Pochybnosti o jejich vykonatelnosti mohla do řízení vznést až zmiňovaná judikatura „Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Takovou situaci pak lze přirovnat situaci, kdy po zahájení exekuce dojde k dodatečnému zrušení exekučního titulu a z takové skutečnosti nelze vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce“, na tomto nemění nic ani fakt, že návrh na zastavení exekuce podal povinný. Z uvedeného důvodu je to proto povinný, kdo musí nést náklady exekuce a náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce. Odkázal přitom na usnesení „Ústavního soudu I. ÚS 2171/10 ze dne 2. 12. 2010, a stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl ÚS-st 23/06“.
K odvolání povinného směřujícího jen proti výrokům II. a III. rozhodnutí soudního exekutora ze dne 25. 9. 2013 K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 10. 2013 usnesení soudního exekutora v napadených výrocích změnil tak, že „oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. J. F. náklady exekuce ve výši 69 063 Kč“ a „povinnému náklady exekučního řízení ve výši 18 620 Kč k rukám Mgr. O. R.“ (výrok I.) a rozhodl, že „oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 9310 Kč k rukám Mgr. O. R.“ (výrok II.). Neztotožnil se s názorem soudního exekutora, že daná skutková i právní situace je připodobnitelná stavu, kdy došlo po zahájení exekuce k dodatečnému zrušení exekučního titulu. Rozhodčí nálezy, které v dané věci byly exekučními tituly, nebyly vůbec platně vydány, když byly vydány orgánem, který k tomuto neměl pravomoc. Nejednalo se tedy o materiálně a formálně vykonatelné exekuční tituly, povinný od počátku neměl žádnou povinnost a proto ji ani nemohl porušit. Vydání nicotných exekučních titulů na základě neplatné rozhodčí smlouvy proto jde zcela k tíži oprávněné, která nezachovala potřebnou míru pečlivosti a bezdůvodně pokračovala v exekučním řízení i přesto, že exekuce nebyla podložena způsobilými exekučními tituly, tj. nebyla přípustná.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení, které dovolatelka spatřuje v posouzení otázky, zda oprávněné lze přičítat zavinění na zastavení exekuce pro nedostatek pravomoci orgánu (rozhodce), který vydal exekuční titul (rozhodčí nález), na základě kterého byla tato exekuce nařízena. Oprávněná je toho názoru, že před nařízením exekuce ani při jejím provádění se nedopustila procesního zavinění, neboť podala návrh na nařízení exekuce v době, kdy měla za to, že exekuční tituly jsou formálně i materiálně vykonatelné, tedy v době do vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, stejně jako do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Před nařízením i při provádění exekuce byla v dobré víře o vykonatelnosti předložených exekučních titulů. Zastavení exekuce tedy procesně nezavinila a je to povinný, kdo zastavení exekuce zavinil a měl by být zavázán k úhradě nákladů exekuce a nákladů řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, že „výroky II. a III. usnesení soudního exekutora Mgr. J. F. ze dne 25. 9. 2013 jako správné potvrdí“.
Povinný se k dovolání oprávněné vyjádřil tak, že dovolání oprávněné sice považuje za přípustné, nikoliv však důvodné, neboť považuje za správný právní názor odvolacího soudu. Uvedl, že oprávněná nebere v úvahu, že v této věci nedošlo ke zrušení exekučních titulů v průběhu exekučního řízení. Exekuční tituly totiž už od samého počátku nebyly platně vydány, neboť rozhodci, kteří je vydali, nikdy neměli pravomoc ve věci rozhodnout. Povinný se tak exekuci ubránil a v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2218/2010, musí náklady vzniklé v exekuci nést oprávněná, a to i kdyby jí nebylo možné přičítat procesní zavinění spočívající v nedostatečné obezřetnosti před podáním návrhu na zahájení exekuce. Oprávněná nebere v úvahu, že je povinna hradit náklady exekuce také v případě, kdy je exekuce vedena nebo v ní pokračováno bezdůvodně, jako v tomto případě, kdy návrh na zastavení exekuce podal až povinný a to v době, kdy již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, bylo předmětem odborných diskuzí. Shrnuje, že je to oprávněná, kdo nese procesní zavinění na zastavení exekuce, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), podle kterého, dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce), rozhodne soud (soudní exekutor) o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí (exekuce) vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu (exekuce), popřípadě uložit oprávněné, aby vrátila, co jí povinný na náklady výkonu (exekuce) již zaplatil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013).
Při zastavení exekuce tedy soud, případně soudní exekutor, rozhoduje, jak o náhradě nákladů řízení o zastavení, tak o nákladech exekuce, které vznikly v průběhu celého exekučního řízení, s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Oprávněné přitom lze procesní zavinění na zastavení exekučního řízení přičítat například tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání splněné povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006).
V projednávané věci k zastavení exekuce nedošlo z důvodu, že exekuční tituly (zde rozhodčí nálezy), které od počátku bylo možné považovat za materiálně i formálně vykonatelné, tyto vlastnosti až následně po zahájení exekučního řízení nikoliv vinou oprávněné pozbyly například tím, že byly zrušeny rozhodnutím soudu. Nejednalo se tedy o situaci, kterou oprávněná (zřejmě) nemohla bez svého (procesního) zavinění předvídat či (zásadně) ovlivnit, i kdyby zachovala potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce či při jejím provádění. K zastavení exekuce došlo z důvodu, že exekuční tituly těmito vlastnostmi nikdy nedisponovaly, neboť byly vydány orgány (zde rozhodci), které k tomu neměly příslušnou pravomoc.
Z takové skutečnosti lze vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce, protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými; a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněné s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části napadené dovoláním oprávněné z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 4
Vedlejší účastník je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Náklady soukromé pojišťovny, které vynaložila na zastoupení advokátem v soudním řízení, v němž vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného, nejsou bez dalšího neúčelné.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014)
O b v o d n í s o u d pro Prahu 9 usnesením ze dne 27. 6. 2013 zastavil řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobci uložil, aby vedlejší účastnici zaplatil náklady řízení ve výši 148 680 Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí soud rozhodl podle § 146 odst. 2, věta první, o. s. ř., neboť žalobce zavinil zastavení řízení tím, že vzal žalobu zpět.
K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2013 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že při aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř., nepřihlédl ke všem okolnostem, neboť s ohledem na charakter uplatněného nároku (odchodné, doplatek mzdy, výsluhový příspěvek) měl zvažovat použití § 150 o. s. ř. Žalobce sice zavinil zastavení řízení, avšak povinnost k náhradě nákladů se jeví jako nepřiměřená tvrdost a šlo by o rozhodnutí, které je v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2771/11 a I. ÚS 988/12. Podle odvolacího soudu disponuje vedlejší účastnice po technické i personální stránce dostatečným odborným servisem, a je proto na zvážení, zda nepostačuje, aby pojišťovnu zastupoval její zaměstnanec, a zda nejde, byla-li zastoupena advokátem o neúčelně vynaložené náklady (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/09, I. ÚS 1401/10 nebo III. ÚS 1180/10). Tyto nálezy Ústavního soudu týkající se zastupování organizační složky státu zastupované advokátem lze na projednávanou věc aplikovat analogicky, neboť zde jde o akciovou společnost, jež disponuje odborným aparátem, který je schopen hájit její zájmy i v řízení o pojištění odpovědnosti za škodu.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to pouze proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení podala vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť podle něj odvolací soud nesprávně aplikoval § 150 o. s. ř., když o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; nálezy Ústavního soudu, kterými odvolací soud argumentuje, na věc nedopadají. Dovolatelka předně není subjektem hospodařícím s majetkem státu a i přesto, že má právní oddělení, nelze bez dalšího dovozovat, nechá-li se zastoupit advokátem, že by neměla mít právo na náhradu nákladů řízení, zvláště nejde-li o spor ze smlouvy o pojištění, nýbrž o řešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou výkonem advokacie. Vedení soudních sporů není předmětem činnosti dovolatelky. Dovolatelka spor nevyvolala, ovšem musela se ve sporu bránit a žaloba byla vzata zpět po obsáhlé obraně dovolatelky učiněné ve formě vyjádření k žalobě.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na své usnesení ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004, v němž dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání, řešil nejprve otázku, zda je vedlejší účastnice v tomto řízení i přesto k dovolání legitimována; uzavřel, že tomu tak je s ohledem na odlišné procesní postavení vedlejší účastnice. V citovaném rozhodnutí totiž vedlejší účastník podal dovolání proti meritornímu rozhodnutí „na straně a ve prospěch žalovaného“ za situace, kdy mu sice svědčila zásadně stejná práva a povinnosti jako účastníku, na jehož straně vystupoval, ovšem současně zákon nezakládal jeho právo podat dovolání (oproti legitimaci vedlejšího účastníka podat odvolání, žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost za toho, na jehož straně vystupoval, a to, za podmínek § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 o. s. ř.) za toho, jehož v řízení podporuje. V tomto případě však vedlejší účastnice podala dovolání nikoli za žalovaného a v jeho prospěch, nýbrž sama za sebe, když jí nebylo přiznáno její subjektivní procesní právo na náhradu (jejích) nákladů řízení. Jestliže vedlejší účastnice hájí pouze svá subjektivní procesní práva, měla by mít zásadně stejné procesní možnosti jako účastník (§ 93 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a proto, i když ji § 240 odst. 1 o. s. ř. výslovně nezmiňuje, nutno na ni hledět jako na osobu k podání dovolání legitimovanou. Nakonec odlišná je situace oproti té, kterou řešil dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí ještě v tom, že od 1. 1. 2013 je přípustné dovolání i proti rozhodnutí o nákladech řízení, zatímco občanský soudní řád účinný od 1. 1. 2001 takovou možnost nepřipouštěl, a proto případné dovolání vedlejšího účastníka stran jeho nákladů řízení nepřicházelo v úvahu. Opačný výklad, který by vyloučil možnost vedlejšího účastníka podat dovolání proti rozhodnutí o jeho nákladech řízení, ačkoli účastník takové právo má, by vytvářel neodůvodněnou nerovnost v subjektivních procesních právech. Vzhledem k uvedenému bylo dovolání shledáno za podané osobou k tomu oprávněnou ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř., zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.). Jde o dovolání včasné a přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil při řešení otázky procesního práva od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak při řešení otázky účelnosti vynaložených nákladů řízení (za zastoupení advokátem), tak při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které je dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav.
Ne každé zastoupení účastníka advokátem lze považovat za účelné, ovšem odepření práva na náhradu nákladů řízení vzniklých z titulu zastoupení advokátem pro neúčelnost je opodstatněné jen tehdy, jsou-li přitom zohledněny konkrétní okolnosti případu, tedy procesní postoje účastníků, skutečnosti, které vedly ke vzniku těchto nákladů, jakož i okolnosti, které vedly k zastavení řízení. Hledisko účelnosti vynaložených nákladů řízení se uplatní jak v případě rozhodování o nich v meritorním rozhodnutí podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak tehdy, je-li o nákladech rozhodováno podle § 146 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti se zastavením řízení. Teprve je-li učiněn závěr o účelnosti vynaložených nákladů a jsou-li dány podmínky pro jejich přiznání, je možné zvažovat jejich nepřiznání podle § 150 o. s. ř., a to zejména s přihlédnutím k majetkovým a sociálním poměrům účastníka, který by náklady řízení měl platit. Současně nesmí jít o nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku, který na náhradu nákladů řízení má právo, a zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů. Odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval ani věc hlediskem naznačených širších okolností případu nepoměřoval a pouze uzavřel, že přiznání nákladů by bylo nepřiměřenou tvrdostí pro žalobce, dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11 a ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12, která řeší otázku účelnosti zastoupení advokátem v některých bagatelních sporech v případech tzv. formulářových žalob (kde účelem zastoupení nebylo poskytování právní pomoci, ale „parazitování“ na drobných pohledávkách). Nakonec dovodil, že je možné v neprospěch vedlejšího účastníka aplikovat závěry Ústavního soudu týkající se opět neúčelnosti vynaložení nákladů, tentokrát za zastupování organizační složky státu advokátem, a to pro zneužití práva na zastoupení advokátem, neboť vedlejší účastnice má dostatečný odborný aparát, aby se mohl nechat zastupovat pověřeným zaměstnancem (např. sp. zn. IV. ÚS 3243/09, sp. zn. III. ÚS 1180/10).
Odvolací soud především zjevně nesprávně analogicky poměřoval postavení státu (jeho organizační složky), který je finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu k výkonu svých práv a povinností, se soukromou právnickou osobou, jež své náklady hradí ze svého zisku. Zatímco v případě státu bude účelné zastoupení advokátem výjimkou z pravidla, není v případě soukromého subjektu k takto restriktivnímu výkladu obecně důvod, a to ani tehdy, jde-li o pojišťovnu, která skutečně může odborným aparátem s právnickým vzděláním disponovat – leda by šlo o případ zneužití práva na zastoupení advokátem v soudním řízení. O takovýto případ zjevně nejde, stejně jako nejde o bagatelní spor vyvolaný tzv. formulářovou žalobou, kde by pojišťovna vystupovala jako žalobkyně na základě cese pohledávky, v němž by náklady řízení byly skutečným důvodem, pro který je spor veden; zde byla pojišťovna vtažena do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, za kterého by v případě jeho neúspěchu v řízení plnila a soudem byla vyzvána ke kvalifikovanému vyjádření. Závěr odvolacího soudu o neúčelně vynaložených nákladech s poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3249/09 (a další citovaná usnesení) je proto nesprávný, neboť vedlejší účastnice se ocitla ve zcela odlišném procesním postavení, aniž sama uplatňovala jakékoliv nároky. Závěr odvolací soudu o pojišťovnou neúčelně vynaložených nákladech za zastupování advokátem je proto nesprávný.
Neobstojí ani blíže neodůvodněný závěr o nepřiměřené tvrdosti přiznání nákladů ve vztahu k žalobci, je-li navíc činěn bez současného poměřování dopadů, které odepření nákladů řízení způsobí tomu, kdo by na ně jinak měl právo, a to i s přihlédnutím k tomu, v jakých procesních souvislostech tyto náklady vznikly. Odvolací soud se nevypořádal s tím, že vedlejší účastnice poté, kdy vstoupila do řízení z podnětu žalovaného, byla soudem prvního stupně vyzvána, aby se vyjádřila ve věci samé s poučením o fikci uznání žalobou uplatněného nároku, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří (usnesení z 18. 1. 2013, č. j. 10 C 159/2011-28). Vedlejší účastnice se proto kvalifikovaně vyjádřila a žalobce posléze vzal žalobu zcela zpět (ač uplatňoval řadu samostatných nároků) s tím, že ji (po téměř dvou letech) přehodnotil. Je tak zřejmé, že žalobce reagoval zpětvzetím žaloby na kvalifikované vyjádření pojišťovny, která procesní aktivitu vyvinula až k výzvě soudu. Tyto okolnosti nemohou jít zcela, pokud vůbec, na vrub vedlejší účastnice, které nemůže jít k tíži to, že postupovala v souladu s pokyny soudu. Závěr o (možném) úplném odepření práva na náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici je proto nesprávný, neboť by šlo o nepřiměřenou tvrdost. Na odvolacím soudu proto bude, aby zvážil, zda jsou podmínky pro případné částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení pojišťovně, přičemž okolnosti zvláštního zřetele hodné, svědčící pro to, že je možné ve prospěch žalobce aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., musí být pečlivě odůvodněny.
Z podaného je zřejmé, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud, je nesprávný, a proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poř. č. 5
Varianta A k rozhodnutí poř. č. 6 (sp. zn. 23 Cdo 2332/2013)
Okolnost, že věřitel nesouhlasí s dlužníkovou námitkou neplatnosti smlouvy a že dlužníka vyzývá k plnění dle smlouvy, naléhavý právní zájem žalujícího dlužníka na určení neplatnosti smlouvy (sama o sobě) nezakládá.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013)
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 určil, že smlouva o podpoře prodeje nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 7. 2010 je neplatná (§ 55 odst. 2, § 56 odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že platnost smlouvy je podmínkou existence práva žalované na smluvenou odměnu, kterou již vyúčtovala a na jejíž úhradě trvá, aniž by ji vymáhala v soudním (rozhodčím) řízení. Žalobce, který je přesvědčen, že žádné povinnosti vůči žalované nemá, „nemůže požadovat … negativní určení (neexistence povinnosti zaplatit smluvní odměnu) či nějaké plnění (na žádné nemá nárok)“; jím požadované určení je tedy objektivně způsobilé předejít případným dalším sporům mezi účastníky o úhradu jakéhokoliv smluvního plnění.
M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu o určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu je posouzení platnosti smlouvy otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky existence či neexistence právního vztahu (pohledávky) a rovněž pro posouzení případných nároků vyplývajících z předmětné smlouvy. Jelikož požadované určení nejistotu v právním postavení účastníků neodstraňuje – žalovaná se může domáhat žalobou „např. vydání bezdůvodného obohacení, přičemž takové žalobě by požadované určení nemohlo zabránit“ – není na určení neplatnosti smlouvy dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž ohlásil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prvnímu z nich podřazuje výtku, podle níž odvolací soud porušil poučovací povinnost podle § 5 ve spojení s § 118a o. s. ř.; rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž žalobce upozornil na to, že dospěl k jinému právnímu názoru ohledně existence naléhavého právního zájmu, a aniž ho vyzval k doplnění rozhodných skutečností tento naléhavý právní zájem prokazujících. Na určení neplatnosti smlouvy – argumentuje žalobce – je naléhavý právní zájem. Co do právního následku je určení neplatnosti smlouvy zaměnitelné s určením neexistence právního vztahu; v obou případech je výsledkem to, že žalobce nemá vůči žalované závazek platit odměnu sjednanou ve smlouvě. Posouzení platnosti smlouvy proto nemá ve vztahu k otázce existence daného právního vztahu charakter předběžné otázky. Odvolací soud se omezil jen na posuzování naléhavého právního zájmu v návaznosti na nárok žalované na zaplacení smluvní odměny. Určení neplatnosti smlouvy by ale mělo schopnost vytvořit požadovaný pevný rámec i pro další případné spory, např. o zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody apod. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Z obsahu spisu existence vad nevyplývá a námitka, podle níž odvolací soud postupoval v rozporu s § 213b odst. 1 o. s. ř., posoudil-li věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž žalobce poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, neobstojí.
Podle 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle § 118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). V projednávané věci uplatnění odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy nebylo spjato s potřebou doplnit vylíčení rozhodujících skutečností (a navrhnout důkazy je prokazující), nebylo tedy na místě ani poučení podle § 118a o. s. ř.
Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) se dovolacímu přezkumu předestírá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Z hlediska skutkového vycházel odvolací soud z toho, že účastníci uzavřeli 20. 7. 2010 smlouvu o podpoře prodeje nemovitosti (bytové jednotky s vymezeným podílem na společných částech domu). Žalovaná se zavázala „k podpoře prodeje“ bytu a žalobce se zavázal zaplatit jí odměnu (ve výši 6 % ze skutečné prodejní ceny, nejméně 19 500 Kč bez daně z přidané hodnoty). Strany se dohodly, že majetkové spory ze smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešit v rozhodčím řízení před určeným rozhodcem. Splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy dovozoval žalobce z toho, že žalovaná soudní (rozhodčí) řízení o splnění povinnosti zaplatit sjednanou odměnu nezahájila (peněžní částku rovnající se sjednané odměně nevymáhá), že neplatnost smlouvy neuznala a že opakovaně žalobce vyzvala k zaplacení sjednané odměny.
Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, z 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového právního vztahu /práva/, ale určení neplatnosti smlouvy). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení.
Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. V rozsudku z 27. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak zabýval otázkou naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, z 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009, z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2411/2010, a z 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).
V projednávané věci žalobce žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť netvrdí, že je v závazkovém vztahu založeném smlouvou z 20. 7. 2010 věřitelem s právem na plnění. Jeho postavení v právním vztahu, jehož má být účasten, nebylo ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že žalovaná neplatnost smlouvy neuznala a opakovaně ho vyzvala k zaplacení odměny. Otázka platnosti smlouvy – stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti žalobce plnit, resp. práva žalované na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), nelze ani dospět k závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu. Dovolací soud tedy – na rozdíl od ojedinělého názoru, ke kterému se přihlásil ve věci týkající se téže žalované Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013, uzavírá, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
Protože se žalobci nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poř. č. 6
Varianta B k poř. č. 5 (sp. zn. 33 Cdo 1734/2013)
Okolnost, že dlužník byl věřitelem vyzván k plnění ze smlouvy, zakládá naléhavý právní zájem žalujícího dlužníka na určení neplatnosti smlouvy.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2332/2013)
O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 11. 2012 určil, že Smlouva o podpoře prodeje nemovitostí č. A* 020516 uzavřená mezi účastníky dne 3. 8. 2011, je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a plně se ztotožnil s jeho závěry. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z názoru, že v tomto konkrétním případě měla podaná žaloba preventivní povahu, neboť za situace, kdy žalovaná žádným způsobem nedala najevo, že by odměnu podle předmětné smlouvy po žalobcích nepožadovala, respektive žalobce vyzvala k zaplacení, aniž by ale podala žalobu na plnění, je rozhodnutí ve věci objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
Ve věci samé pak odvolací soud dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že předmětná smlouva obsahuje nepřípustná ujednání ve smyslu ustanovení § 56 odst. 3 písm. e), h) a j) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem soudů, že na určení neplatnosti mají žalobci naléhavý právní zájem. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a na rozhodnutí Městského soudu v Praze. Domnívá se, že soudy obou stupňů měly respektovat rozhodování odvolacího a dovolacího soudu, která jsou v souladu s obecně uznávanou judikaturou v této oblasti.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobci nevyjádřili.
N e j v y š š í s o u d řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil a dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Pro dovolací řízení v této věci je pak rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů vyložených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení § 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavil.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (viz § 238 o. s. ř.), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže odvoláním napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo šlo o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Je toho mínění, že nerespektoval judikaturu týkající se této problematiky.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzovaném případě. Dosavadní soudní judikatura přitom dopadá i na přezkoumávanou věc. Lze konstatovat, že odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil, jestliže na předmětném skutkovém základě se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, když určovací žaloba v dané věci plní preventivní funkci, neboť za situace, kdy žalovaná žalobce vyzvala k zaplacení, aniž by ale podala žalobu na plnění, je rozhodnutí ve věci objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku (otázku, zda mají žalobci v dané věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Poř. č. 7
Při posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nepřiznal účastníku osvobození od soudního poplatku, se neuplatní hodnotové omezení podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013)
V r c h n í s o u d v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. 6. 2013 potvrdil usnesení ze dne 13. 3. 2013, jímž M ě s t s k ý s o u d v Praze zamítl návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2012 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. 5. 2011, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4 495 296 Kč s 6% úrokem od 15. 12. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 14 984 Kč a náklady řízení.
2) Proti shora uvedenému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, domáhaje se jeho zrušení.
3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 12. 2012 vyzval žalovaného, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 225 510 Kč, s tím, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit.
4) Podáním ze dne 14. 1. 2013, doplněným podáním ze dne 18. 2. 2013, žalovaný požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, s argumentem, že jeho majetkové poměry, které současně doložil, takovýto postup plně odůvodňují.
Na tomto základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož „z tvrzení žalovaného nevyplývá, že by příčinou případné nepříznivé majetkové (finanční) situace žalovaného byl zásah vyšší moci, živelná pohroma či odcizení majetku, zdravotní důvody na straně jeho či jeho rodiny, ani jiné závažné důvody, které by bránily dosažení vyšších výdělků. Je tedy namístě závěr soudu o tom, že případná nepříznivá majetková (finanční) situace žalovaného nevznikla v důsledku okolností neovlivnitelných samotným žadatelem a již z takového důvodu nemůže být návrh na osvobození od soudního poplatku důvodný, a to ani částečně“.
„Navíc na osobu žalovaného nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou, neschopnou si obstarat prostředky na úhradu soudního poplatku za podané odvolání. Žalovaný má pravidelný měsíční příjem, stejně jako jeho manželka, se kterou žije ve společné domácnosti, žalovaný vlastní 50% podíl ve společnosti T., spol. s r. o. Uvedené je postačující k závěru o tom, že žalovaný je schopen si prostředky na zaplacení soudního poplatku ve vyměřené výši obstarat a nejsou u něj dány předpoklady pro osvobození od placení soudního poplatku. Sama okolnost, že žalovaný má vyživovací povinnost a případně momentálně nemá dostatek finanční hotovosti na zaplacení soudního poplatku, není důvodem pro přiznání osvobození. Dopad, který má příjem žalovaného do jeho současných finančních poměrů, nelze řešit formou úlevy na soudním poplatku a ve svém důsledku přenášet na stát důsledek momentální finanční situace žalovaného“.
Dále doplnil, že „pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. Jestliže tak učinil soud prvního stupně v rámci rozhodnutí podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a počátek tohoto časového prostoru limitoval právní mocí rozhodnutí o nepřiznání osvobození, nelze mu vytknout procesní pochybení. Je třeba si uvědomit, že se jedná o dodatečný časový prostor, když k zaplacení soudního poplatku s určením lhůty, byl žalovaný již soudem řádně vyzván“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., totiž, zda „lze uvažovat o osvobození od placení soudních poplatků i za předpokladu, kdy se žadatel nachází v takové (finanční) majetkové situaci, která mu neumožňuje zaplacení soudního poplatku, ačkoli okolnosti vzniku takové situace nelze podřadit pod zásah vyšší moci, event. taková situace nevznikla v důsledku nepředvídatelných okolností, které nemají původ v podnikání“.
Dovolatel akcentuje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků nerespektoval závěry formulované Ústavním soudem v nálezech ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08 a ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2381/10.
Podle dovolatele určujícím kritériem pro rozhodnutí o návrhu účastníka na přiznání osvobození od soudního poplatku je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Je-li dána objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, kdy jde o svévolné či zřejmě neúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud (i soud prvního stupně) „se tak namísto relevantních kritérií pro posouzení předpokladů pro osvobození od soudního poplatku zabývaly otázkami toliko podružnými (okolnostmi vzniku majetkové situace žalovaného), respektive nesprávně zhodnotily, že žalovaný má možnost opatřit si finanční prostředky k zaplacení soudního poplatku, ačkoli žalovaný doložil, že tomuto tak není“. V této souvislosti poukázal (mimo jiné) na dopis ze dne 11. 2. 2013, kterým mu K. banka, a. s., sdělila, že jeho žádosti o poskytnutí úvěru (určeného k zaplacení soudního poplatku) nelze vyhovět.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že mu byla rozhodnutím soudu prvního stupně uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků. Nebyl mu tak poskytnut „reálný časový prostor“ k úhradě soudního poplatku, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v otázce dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 138 o. s. ř.
Současně zde není dán žádný důvod pro omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 o. s. ř. (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“).
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že uvedené platí i z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.; pro dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, totiž limit 50 000 Kč neplatí.
Je tomu tak již proto, že výše soudního poplatku nemusí zůstat po celou dobu řízení neměnná a případné osvobození od soudních poplatků se vztahuje i na náklady důkazů, které účastník řízení navrhl nebo které nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu (§ 141 odst. 1 o. s. ř.).
Současně nelze přehlédnout, že aplikace ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. by ve skutečnosti ve svém důsledku znamenala, že řízení, jehož předmětem bude zaplacení částky 1 000 000 Kč (a soudní poplatek tak činí 50 000 Kč), bude pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, aniž by Nejvyšší soud mohl k dovolání účastníka přezkoumat správnost usnesení, jímž účastníku nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. Jinak řečeno, případné nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bude mít za následek zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) ohledně částky výrazně převyšující limit 50 000 Kč. Pravomocným usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je totiž soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti (k tomu viz R 99/2013 a usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013).
Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v R 99/2013 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:
„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953“.
Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).
2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013).
3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004 a ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).
4) Výše „základního kapitálu“ společnosti s ručeným omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že žalovaný v podaném odvolání poukázal na „oznámení o zamítnutí žádosti o poskytnutí osobního úvěru“ (k zaplacení soudního poplatku), nicméně odvolací soud uvedenou listinu (ve vazbě na možnost a schopnost žalovaného uhradit soudní poplatek) nijak nevyhodnotil.
Rovněž pouhé „konstatování“ o pravidelném příjmu žalovaného (a jeho manželky) nelze samo o sobě – bez vazby na výši soudního poplatku – považovat za důvod, pro který by mělo být žalovanému zcela odepřeno osvobození od soudních poplatků.
Z výše uvedených důvodů je nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu, založené na tom, že příčinou nepříznivé majetkové (finanční) situace žalovaného, jež by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků, by musel být zásah vyšší moci, živelná pohroma či odcizení majetku, zdravotní důvody nebo jiné závažné důvody, které by žalovanému bránily k dosažení vyšších výdělků, tj. okolnosti neovlivnitelné samotným žalovaným, a že žalovaný je schopen si prostředky na zaplacení soudního poplatku obstarat, není správné.
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Poř. č. 8
Dražebník není povinen upustit od veřejné nedobrovolné dražby proto, že byl soudním exekutorem vydán exekuční příkaz prodejem předmětu dražby, jestliže pohledávka s příslušenstvím, pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, náklady exekuce a náklady oprávněného byly uhrazeny soudnímu exekutorovi před konáním dražby.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2393/2013)
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 14. 9. 2011 domáhal, aby bylo určeno, že je neplatná veřejná nedobrovolná dražba „provedená žalovaným 1) dne 15. 6. 2011, konaná na návrh žalovaného 2), ve které žalovaná 3) vydražila nemovitosti: rodinný dům č. p. K., postavený na pozemku st. p. č. 492 a pozemky st. p. č. 492, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 236 m2 a p. č. 458/59, zahrada, o výměře 528 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště D., v katastrálním území J. u D., obec J., okres D., list vlastnictví č. 461“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) jako dražebník uskutečnil na návrh žalovaného 2), který byl věřitelem žalobce „na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu rozhodce M. D.“, veřejnou nedobrovolnou dražbu uvedených nemovitostí, přestože žalovanému 1) přípisem sdělil, že navrhovatel není oprávněn navrhnout provedení dražby podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť „vůči žalobci je nadále vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu v Děčíně, v rámci kterého byl dne 15. 8. 2010 vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí“. Protože žalovaný 1) od dražby neupustil, ačkoliv tak podle názoru žalobce měl s ohledem na neskončené exekuční řízení učinit, je dražba provedená dne 15. 6. 2011 neplatná.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 6. 2012 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 17 675 Kč k rukám advokáta Mgr. Z. P. Vycházel ze zjištění, že na návrh VZP ČR byla usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2009 nařízena exekuce na majetek žalobce k uspokojení pohledávky VZP ČR v celkové výši 18 436 Kč a pro náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Z. P., který vydal dne 3. 1. 2010 exekuční příkaz, jímž zřídil exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem, a dne 15. 8. 2010 exekuční příkaz, kterým nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí, že dne 14. 6. 2011 vložil R. V. – poté, co dne 1. 6. 2011 písemně prohlásil, že „jako ručitel uspokojí VZP“, jestliže žalobce svůj dluh ve výši 18 436 Kč „zvýšený o náklady exekuce“ nesplní - na účet soudního exekutora 24 366 Kč a že dne 13. 9. 2011 soudní exekutor žalobci potvrdil, že „k danému dni nebylo exekuční řízení ukončeno a exekuční příkaz k prodeji nemovitostí nebyl zrušen“. Dospěl k závěru, že pověření k provedení exekuce pro vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce ani účinky exekučního příkazu k prodeji nemovitostí přede dnem konání dražby (15. 6. 2011) nezanikly, neboť vymáhanou pohledávku VZP ČR, která „nevzešla ani z obchodněprávního, ani z občanskoprávního vztahu“, nebylo možné zajistit ručením, a dražba proto byla provedena v rozporu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách. Shledal, že provedená dražba znamenala podstatný zásah do práv žalobce ve smyslu ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, neboť dražbou byla zmařena příležitost žalobce prodat nemovitosti za „kupní cenu o více jak polovinu vyšší, než byla cena získaná v dražbě“, a v důsledku dražby „ušlo z majetku žalobce dalších 210 000 Kč jako částka stržená z výtěžku dražby na náklady vynaložené na dražbu“.
K odvolání žalovaných M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 375 Kč k rukám advokáta Mgr. Z. P. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byl dán důvod pro upuštění od dražby provedené dne 15. 6. 2011 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. g) zákona č. 26/2000 Sb., neboť na majetek žalobce, včetně nemovitostí, které byly předmětem dražby, byla před zahájením dražby nařízena exekuce, na nemovitostech bylo zřízeno exekutorské zástavní právo a byl vydán exekuční příkaz k jejich prodeji. Nesouhlasil s názorem žalovaných, že „zaplacením pohledávky třetí osobou den před konáním dražby zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce a došlo k zastavení exekuce“, neboť z obsahu exekutorského spisu „nic takového neplyne, soudní exekutor nepřijal bez dalšího platbu R. V., sám nezajistil realizaci práva oprávněné VZP ČR některým ze způsobů podle ustanovení § 59 ex. ř., nezanikla ani účinnost jeho exekučního příkazu a exekuce nebyla zastavena“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku „ručitelského závazku pana V.“ a „otázky okamžiku zániku účinků exekučního příkazu“. Má za to, že ručení je možné i v případě pohledávek veřejnoprávní povahy, kdy se ručení „přiměřeně řídí soukromoprávními normami, pokud veřejnoprávní předpisy úpravu přímo neobsahují“, a proto ručitelský závazek R. V. vznikl platně a „tento byl oprávněn plnit za žalobce“. Dovolatel uvádí, že úhradou částky vymáhané exekucí před konáním dražby R. V. došlo k zániku dluhu, a že proto účinky exekučních příkazů zanikly; opačný názor zastávaný odvolacím soudem pokládá za „přepjatý formalismus“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného 1) bylo zamítnuto, neboť s rozsudky obou soudů souhlasí „a plně se ztotožňuje i s jejich odůvodněními“. Uvedl, že údajný ručitel R. V., který nebyl účastníkem exekučního řízení ani zástupcem žalobce, za něj plnil bez právního důvodu, a že proto exekuční řízení nemohlo být ukončeno a nemohly zaniknout ani účinky exekučního příkazu k prodeji dotčených nemovitostí. Zdůraznil, že z jeho strany nedošlo ke splnění jeho závazku v exekučním řízení a že „absence jeho vůle v tomto směru nemůže být nahrazena postupem žalovaného 2), resp. jeho zaměstnance V.“
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda dražebník je povinen upustit od veřejné nedobrovolné dražby proto, že byl soudním exekutorem vydán exekuční příkaz prodejem předmětu dražby, jestliže jiná osoba než dlužník uhradila pohledávku, pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, soudnímu exekutorovi před konáním dražby), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že veřejná nedobrovolná dražba, při níž byly vydraženy předmětné nemovitosti, se konala dne 15. 6. 2011 - podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 181/2005 Sb., č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb. a č. 223/2009 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákona o veřejných dražbách“), a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákonů č. 6/2002 Sb., č. 279/2003 Sb., č. 360/2003 Sb., č. 53/2004 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 284/2004 Sb., č. 499/2004 Sb., č. 501/2004 Sb., č. 377/2005 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 70/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 133/2006 Sb., č. 253/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 347/2007 Sb., č. 254/2008 Sb., č. 259/2008 Sb., č. 274/2008 Sb., č. 301/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 183/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 281/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 286/2009 Sb. a č. 409/2010 Sb., tedy podle exekučního řádu ve znění účinném do 14. 7. 2011.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách dražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, byl-li nařízen výkon rozhodnutí soudem nebo orgánem veřejné správy prodejem předmětu dražby nebo jeho části nebo vydán soudním exekutorem exekuční příkaz prodejem předmětu dražby nebo jeho části; to neplatí v případech, kdy byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí vykonatelný notářský zápis nebo vykonatelný exekutorský zápis, který byl sepsán v posledních 3 měsících před konáním dražby.
Podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je dlužníkem, zástavcem, zástavním dlužníkem, účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 a 4, § 39 odst. 1 až 7, 9 a 11, § 40 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 až 3 nebo § 46 odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - nepodléhá), že k návrhu VZP ČR byla usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2009 nařízena exekuce na majetek žalobce pro pohledávku VZP ČR ve výši 18 436 Kč a pro náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Z. P., který vydal dne 3. 1. 2010 exekuční příkaz, jímž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce, a dne 15. 8. 2010 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem těchto nemovitostí. Žalovaný 2) jako věřitel žalobce navrhl provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobce k uspokojení své pohledávky vůči žalobci ve výši 459 589 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty přiznaných mu rozhodčím nálezem ze dne 9. 2. 2011 a žalovaný 1) jako dražebník vydal dne 12. 4. 2011 dražební vyhlášku, kterou vyhlásil konání dražby dne 15. 6. 2011 a ve které mimo jiné uvedl, že cena předmětu dražby byla určena znaleckým posudkem ve výši 950 000 Kč a že na nemovitostech vázne ve prospěch žalovaného 2) zástavní právo. Dne 1. 6. 2011 R. V. písemně prohlásil, že jako ručitel uspokojí VZP ČR, jestliže žalobce nesplní svůj dluh vůči ní vymáhaný exekucí, a dne 14. 6. 2011 vložil na účet soudního exekutora 24 366 Kč. Dne 14. 6. 2011 vydal žalovaný 1) dodatek č. 1 k dražební vyhlášce, ve kterém uvedl, že „pohledávka včetně příslušenství, pro kterou na předmětu dražby vázla exekuce a exekuční příkazy, byla uhrazena a exekuce ukončena“. Dne 15. 6. 2011 proběhla dražba, při které předmětné nemovitosti vydražila žalovaná 3) za cenu 1 100 000 Kč. V dopise ze dne 11. 7. 2011 zaslaném žalovanému 2) soudní exekutor potvrdil přijetí částky 24 366 Kč a vyzval žalovaného 2) k předložení plné moci od žalobce k „výplatě vymáhané částky v exekučním řízení“. Dne 13. 9. 2011 soudní exekutor žalobci potvrdil, že „k danému dni nebylo exekuční řízení ukončeno a exekuční příkaz k prodeji nemovitostí nebyl zrušen“.
Nařídil-li soud nebo orgán veřejné správy výkon rozhodnutí prodejem věci, která je předmětem nedobrovolné veřejné dražby, nebo vydal-li soudní exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce, exekuční příkaz prodejem takové věci, je dražebník povinen – jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách - od dražby nejpozději do jejího zahájení upustit (to neplatí jen v případě, kdy podkladem pro nařízení exekuce byl vykonatelný notářský zápis nebo vykonatelný exekutorský zápis sepsaný v posledních 3 měsících před konáním dražby). Zákon tak dává přednost zpeněžení věci dlužníka (povinného) jejím prodejem při výkonu rozhodnutí (v exekuci) před prodejem věci ve veřejné nedobrovolné dražbě.
Exekuční příkaz, kterým se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v exekučním řádu, má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (srov. § 47 odst. 1, větu druhou, a § 47 odst. 2, větu první, ex. ř.). Účinky všech vydaných exekučních příkazů zanikají buď provedením exekuce, nebo jejím (pravomocným) zastavením (srov. § 47 odst. 5 ex. ř.), aniž by bylo významné, které z exekučních příkazů vedly k vymožení pohledávky a které nikoliv, a aniž by soudní exekutor musel vydávat rozhodnutí o jejich zrušení. Provedením exekuce je třeba rozumět vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného (srov. § 46 odst. 2, větu druhou, ex. ř.). Pohledávka a její příslušenství, náklady exekuce a náklady oprávněného mohou být v exekuci vymoženy nejen provedením exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem, ale i tím, že povinný ještě předtím, než soudní exekutor přistoupí k provedení exekučních příkazů, popřípadě v průběhu postupu podle nich, pohledávku s příslušenstvím, náklady exekuce a náklady oprávněného uhradí soudnímu exekutorovi. Účel exekuce (vymožení pohledávky, pro kterou byla nařízena) je i v tomto případě splněn a exekuční příkazy nemohou být nadále prováděny. Pohledávku s příslušenstvím, náklady exekuce a náklady oprávněného může za povinného uhradit soudnímu exekutorovi též jiná osoba; učiní-li tak (ať už se souhlasem povinného, nebo bez jeho souhlasu), dluh povinného (dlužníka) vůči věřiteli tímto plněním soudnímu exekutorovi, který je osobou oprávněnou plnění jménem věřitele přijmout (srov. § 46 odst. 4 větu první ex. ř.), zaniká a osobě, která za povinného plnila, co měl po právu plnit sám, současně vzniká právo, aby jí povinný vydal bezdůvodné obohacení ve výši poskytnutého plnění (srov. § 451 odst. 1 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že uhrazením pohledávky s příslušenstvím, nákladů exekuce a nákladů oprávněného soudnímu exekutorovi povinným nebo jinou osobou za povinného zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů, neboť pohledávka a její příslušenství, náklady exekuce a náklady oprávněného byly touto úhradou vymoženy a exekuce tím byla provedena. Protože exekuční příkaz, jehož účinky zanikly, nelze provést, nemůže být ani na překážku prodeji věci ve veřejné nedobrovolné dražbě ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dražebník není povinen upustit od veřejné nedobrovolné dražby proto, že byl soudním exekutorem vydán exekuční příkaz prodejem předmětu dražby, jestliže jiná osoba než dlužník (povinný) uhradila pohledávku s příslušenstvím, pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, náklady exekuce a náklady oprávněného soudnímu exekutorovi před konáním dražby.
V projednávané věci zaplatil R. V. dne 14. 6. 2011 – jak bylo soudy zjištěno - soudnímu exekutorovi Mgr. Z. P., který byl pověřen provedením exekuce na majetek žalobce nařízené pro pohledávku VZP ČR ve výši 18 436 Kč a pro náklady exekuce usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 10. 2009 a který vydal dne 15. 8. 2010 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí žalobce, jež měly být na základě návrhu žalovaného 2) prodány ve veřejné nedobrovolné dražbě, za žalobce 24 366 Kč vložením této částky na účet soudního exekutora. V případě, že by touto platbou byla uhrazena pohledávka VZP ČR s příslušenstvím, náklady exekuce a náklady oprávněné, účinky vydaného exekučního příkazu prodejem předmětných nemovitostí by – jak vyplývá z výše uvedeného – zanikly, a uvedený exekuční příkaz by proto nemohl být na překážku prodeji nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě konané dne 15. 6. 2011. Protože tím, zda zaplacením 24 366 Kč soudnímu exekutorovi R. V. uhradil celou pohledávku oprávněné s příslušenstvím, náklady exekuce a náklady oprávněné (aniž by přitom bylo významné, zda tak učinil se souhlasem žalobce či na základě jeho zmocnění), se odvolací soud nezabýval, nemůže být jeho závěr, že účinnost exekučního příkazu prodejem předmětných nemovitostí, které byly předmětem dražby provedené dne 15. 6. 2011, tímto plněním R. V. za žalobce nezanikla, že žalovaný 1) byl povinen od této dražby upustit a že - vzhledem k tomu, že tak neučinil – je dražba neplatná, (zatím) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Poř. č. 9
Povinný je podle ustanovení § 336k odst. 2, věty první, o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012, subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení o příklepu; to platí i tehdy, nebyl-li přítomen při dražebním jednání, ačkoliv mu dražební vyhláška byla řádně doručena, a proti udělení příklepu nevznesl námitky. Procesní plná moc, kterou účastník (povinný) udělil advokátovi a která byla předložena jen exekučnímu soudu a nikoliv též soudnímu exekutorovi, není dokladem způsobilým prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i při úkonech prováděných soudním exekutorem, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc soudnímu exekutorovi k průkazu zastoupení nepředložil, žádný z nich soudnímu exekutorovi volbu zástupce neoznámil a zástupce sám v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo lze na zastoupení usuzovat, neučinil.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014)
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2009 změnil usnesení soudního exekutora JUDr. M. R. ze dne 7. 9. 2004 tak, že vydražiteli se k nemovitostem povinného - budově č. p. 1412 na pozemku p. č. st. 1710/1 a pozemku p. č. st. 1710/1 v katastrálním území Z., obec Z., příklep neuděluje. Odvolací soud s poukazem na závěr uvedený v jeho usnesení ze dne 25. 9. 2009 uzavřel, že doručení usnesení soudního exekutora ze dne 7. 5. 2004, o určení ceny předmětných nemovitostí, povinnému - za situace, kdy měl zástupce s procesní plnou mocí - nelze považovat za účinné, a není tedy způsobilé vyvolat procesní důsledky, které s doručením rozhodnutí procesní předpisy spojují. Jestliže nařízení dražebního jednání předpokládá, že dříve vydané usnesení o ceně nemovitostí nabylo právní moci, pak tento nedostatek v postupu soudního exekutora je takovou vadou vztahující se k nařízení dražebního jednání, která neumožňuje jiný postup, než usnesení o udělení příklepu změnit tak, že se příklep neuděluje (§ 336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Na základě dovolání podaného vydražitelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2011 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud přihlédl ke skutečnosti (že usnesení soudního exekutora o určení ceny nemovitostí nebylo doručeno tehdejšímu zástupci povinného), která povinným nebyla v odvolání uplatněna. Dále dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby se při přezkumu usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2004 zabýval námitkami povinného, které uplatnil v odvolání a v jeho doplnění, že vydražitelem předmětu dražby se stal licitátor dražby a že soudní exekutor rozhodl v rozporu s § 322 o. s. ř., neboť exekuce se týká nemovitostí, které povinný potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, o nichž se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezmínil.
K r a j s k ý s o u d v Brně poté usnesením ze dne 31. 1. 2013 opětovně změnil usnesení soudního exekutora JUDr. M. R., Exekutorský úřad Z., ze dne 7. 9. 2004 tak, že „vydražiteli F. M., hlášenému k trvalému pobytu na adrese Z., N. S. 4693, se k nemovitostem - budově č. p. 1412 na pozemku p. č. St. 1710/1 a pozemku p. č. St. 1710/1 v katastrálním území Z., obec Z., příklep neuděluje“. Odvolací soud především zaujal právní názor, že povinný je ve smyslu ustanovení § 336k odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění zákona č. 30/2001 Sb., osobou legitimovanou k podání odvolání proti usnesení o příklepu „vždy, tedy nejen tehdy, kdy mu nebyla doručena dražební vyhláška a z tohoto důvodu se nezúčastnil dražebního jednání, či tehdy, kdy u nařízeného dražebního jednání proti udělení příklepu vznesl námitky“. Dále přisvědčil námitce povinného uplatněné v doplnění odvolání ze dne 12. 10. 2012, že usnesení o výsledné ceně nemovitostí nenabylo právní moci, neboť jej soudní exekutor doručil povinnému a nikoliv jeho tehdejšímu zástupci advokátovi JUDr. P. J., který jej zastupoval v době od 5. 6. 2003 do 12. 7. 2005 (viz též jeho závěr uvedený v předchozím usnesení ze dne 25. 9. 2009). Na tom podle odvolacího soudu nemůže nic změnit okolnost, že soudní exekutor nebyl o existenci plné moci předložené exekučnímu soudu informován (k čemuž zřejmě došlo v důsledku nedostatečné komunikace mezi nimi), jelikož to nemůže být na újmu procesním právům účastníků řízení, včetně povinného. Dospěl proto k závěru, že při nařízení dražebního jednání došlo k takové vadě (§ 336k odst. 3 o. s. ř., § 69 ex. ř.), která neumožňuje jiné rozhodnutí, než změnu usnesení soudního exekutora tak, že se příklep neuděluje.
Usnesení odvolacího soudu napadl vydražitel dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007), a druhá otázka, byť „dovolacím soudem částečně řešená, má být judikatorně vyřešena jinak, resp. judikatorně vyřešena“. Dovolatel především namítá, že povinný nebyl k podání odvolání proti usnesení o udělení příklepu subjektivně legitimován, neboť „z ustanovení § 336k o. s. ř., ve znění účinném do 30. 9. 2004“, vyplývalo, že povinný může odvolání proti usnesení o příklepu podat jen tehdy, byl-li přítomen při dražebním jednání a proti udělení příklepu vznesl námitky, nebo v případě, že mu nebyla doručena dražební vyhláška, a z tohoto důvodu se nezúčastnil dražebního jednání. V daném případě se ovšem povinný dražebního jednání nezúčastnil, ačkoli mu dražební vyhláška byla doručena do vlastních rukou dne 23. 7. 2004. Není proto správný názor odvolacího soudu, že povinný byl k podání odvolání proti usnesení o příklepu subjektivně oprávněn. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že usnesení o ceně nemovitostí nenabylo právní moci, a v této souvislosti poukazuje na to, že povinný předložil plnou moc udělenou advokátovi JUDr. P. J. spolu s doplněním návrhu na odklad provedení exekuce adresovaným Okresnímu soudu ve Zlíně, který soudního exekutora o existenci plné moci neinformoval; o tom, že povinný je v řízení zastoupen advokátem se soudní exekutor dozvěděl až z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009, tedy více než 5 let po konání dražby. Z toho vyplývá, že v době, kdy soudní exekutor činil úkony předcházející dražbě, mu nebylo známo, že povinný je zastoupen JUDr. P. J.; o tom svědčí i potvrzení vydané Okresním soudem ve Zlíně ze dne 14. 1. 2010 (založené ve spise), z něhož vyplývá, že soudnímu exekutorovi nebyla plná moc doručena. Pro právní posouzení věci je ovšem významné jen to, že vůči soudnímu exekutorovi je plná moc účinná až od okamžiku, kdy je mu předložena. Kromě toho se dovolatel domnívá, že byla-li plná moc předložena soudu v řízení o návrhu povinného na odklad provedení exekuce, „není možné takové zastupování vztáhnout na celé exekuční řízení, nýbrž jen na tu jeho část, která probíhá u exekučního soudu“. V dané věci tudíž nedošlo k takové vadě, pro kterou se povinný nemohl zúčastnit dražebního jednání, neboť mu do vlastních rukou bylo doručeno usnesení o ceně nemovitostí i dražební vyhláška, a i přesto se dražebního jednání nezúčastnil, a současně příklep nebyl udělen proto, že při nařízení dražebního jednání (ani při provedení dražby) došlo k porušení zákona. S těmito argumenty se však odvolací soud nevypořádal a ani k jeho návrhu neprovedl důkaz výslechem svědka JUDr. P. J., čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatel uvedl, že předmětné nemovitosti převedl v dobré víře na třetí osobu, která je dále převedla, a že nemovitosti byly zhodnoceny přístavbou a zatíženy zástavním právem. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzuje, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (výslovně) vyřešeny, a to 1) zda je povinný subjektivně legitimován k podání odvolání proti usnesení o udělení příklepu (§ 336k odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012), namítá-li, že usnesení soudního exekutora o určení výsledné ceny nemovitosti nenabylo právní moci, neboť jej soudní exekutor doručil povinnému a nikoliv jeho zástupci s procesní plnou mocí, a 2) zda v případě, že procesní plná moc udělená advokátovi byla předložena jen exekučnímu soudu a nikoliv soudnímu exekutorovi, je doručení usnesení o určení ceny nemovitosti soudním exekutorem povinnému účinné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné jen ve vztahu ke druhé řešené otázce; jinak důvodné není.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Projednávanou věc je třeba při řešení první procesní otázky - s ohledem na to, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 18. 7. 2002 a usnesení o ceně nemovitostí, dražební vyhláška a usnesení o příklepu vydány v roce 2004 - posuzovat podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb., a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2001 Sb. do 31. 12. 2012.
Z ustanovení § 69 ex. ř. vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 ex. ř. účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 254 odst. 1, věty první, o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak.
Podle § 28, věty druhé, ex. ř., úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Z toho plyne, že v případech, kdy je exekutor povolán k rozhodování, je jeho rozhodnutí postaveno na roveň rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. soudu okresního (§ 45 odst. 1 ex. ř.).
Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon připouští.
Institut odvolání, který je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutím soudu prvního stupně, je upraven v části čtvrté, hlavě první Občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle části čtvrté, hlavy první občanského soudního řádu (ustanovení § 201 až 226 o. s. ř.) se postupuje - jak vyplývá z ustanovení § 254 odst. 1, věty první, o. s. ř. - i u odvolání podaného ve věcech výkonu rozhodnutí (exekučních věcech), avšak jen tehdy, není-li v části šesté občanského soudního řádu uvedeno jinak.
Podle ustanovení § 336k odst. 1 o. s. ř. usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, tomu, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinnému, vydražiteli a dražitelům, kteří proti udělení příklepu vznesli námitky. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení proti usnesení o udělení příklepu mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci 1. Do 15 dnů ode dne dražebního jednání mohou podat odvolání též osoby uvedené v § 336c odst. 1 písm. a), kterým nebyla doručena dražební vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražebního jednání.
Z této právní úpravy vyplývá, že občanský soudní řád vymezuje dva okruhy osob, které jsou oprávněny (legitimovány) podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (soudního exekutora) o příklepu. Jednak to jsou osoby, kterým soud (soudní exekutor) doručuje usnesení o příklepu - vyjmenované v ustanovení § 336k odst. 1 o. s. ř., jak výslovně stanoví ustanovení § 336k odst. 2, větě první, o. s. ř., přičemž patnáctidenní lhůta k podání odvolání jim běží od doručení usnesení o příklepu. Druhou skupinou osob oprávněných k podání odvolání proti usnesení o příklepu jsou osoby uvedené v ustanovení § 336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz § 336k odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), tedy oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, povinný, manžel povinného, osoby, o nichž je soudu známo, že mají k nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, a osoby, které již přihlásily své vymahatelné pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem za povinným a příslušnými listinami je prokázaly, ale pouze v případě, že jim nebyla v rozporu se zákonem doručena dražební vyhláška a že se z tohoto důvodu nezúčastnili dražby. Ten, komu v rozporu s ustanovením § 336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyla doručena dražební vyhláška a nebyl proto přítomen dražebnímu jednání, může podat odvolání proti usnesení o příklepu vydražené nemovitosti ve lhůtě 15 dnů, počítané ode dne konání dražebního jednání.
Podle ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. po právní moci usnesení o ceně (§ 336a) soud nařídí dražební jednání (dražbu).
Podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ustanovení § 221 se nepoužije. Usnesení odvolacího soudu se doručí osobám uvedeným v odstavci 1. Bylo-li usnesení o příklepu změněno, nařídí soud prvního stupně nové dražební jednání (§ 336k odstavec 4 o. s. ř.).
Porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 3 o. s. ř.) rozumí ustálená judikatura i právní nauka (viz např. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, JUDr. Kurka a JUDr. Drápal, Linde, Praha 2004, str. 552) mj. zejména vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné ceně nemovitosti (k tomu srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 2528). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, či ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5060/2008 (v těchto věcech podali odvolání i dovolání proti usnesení o udělení příklepu povinní). Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání (nebo při provedení dražby) musí být navíc v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud /soudní exekutor/ takových porušení zákona vyvaroval).
V posuzované věci povinný v odvolacím řízení - poté, co dřívější usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - v doplnění odvolání ze dne 12. 10. 2012 namítal, že usnesení o ceně nemovitostí dosud nenabylo právní moci, neboť jej soudní exekutor doručil přímo jemu a nikoliv jeho tehdejšímu zástupci advokátovi JUDr. P. J., který jej zastupoval na základě plné moci ze dne 30. 5. 2003 (předložené soudu prvního stupně dne 5. 6. 2003) do 12. 7. 2005 (námitku, že mu dražební vyhláška nebyla doručena a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražby, povinný v odvolání ani v pozdějších svých podáních, jimiž odvolání doplnil, neuplatnil). Z obsahu spisu přitom vyplývá, že usnesení ze dne 21. 7. 2004, jímž soudní exekutor nařídil dražební jednání na 7. 9. 2004, bylo povinnému doručeno do vlastních rukou dne 23. 7. 2004.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 336k odst. 2 o. s. ř. obsahuje odlišnou úpravu ohledně subjektivní legitimace k podání odvolání a o běhu lhůty k odvolání - oproti obecné úpravě v ustanovení § 201 o. s. ř. - jen v jeho větě druhé, nikoliv však větě první, a protože povinný v odvolání ani v pozdějších svých podáních, jimiž odvolání doplnil, neuplatnil námitku, že mu dražební vyhláška nebyla doručena a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražby, byl povinný k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora subjektivně legitimován jako účastník exekučního řízení, jemuž soud doručuje usnesení o příklepu (§ 36 odst. 1 ex. ř. a § 336k odst. 2, věta první, o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je tudíž ohledně první řešené otázky procesního práva správný.
Již z uvedeného současně vyplývá, že pro posouzení dané věci není významný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007, na nějž dovolatel poukázal, neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišnou situaci, kdy povinný namítal, že mu nebyla doručena dražební vyhláška a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražebního jednání (§ 336k odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Při posuzování druhé otázky je třeba vycházet z právní úpravy o doručování písemností obsažené v občanském soudním řádu účinném ke dni doručování usnesení o ceně nemovitostí (dne 7. 5. 2004), tj. do 31. 12. 2004, a podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 o. s. ř. zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen „procesní plná moc“). ¨
Podle ustanovení § 28a odst. 1 o. s. ř. procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Podle ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Má-li tedy účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení (§ 28 odst. 1 o. s. ř.) a tím advokát vždy je (§ 25 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), je soud povinen doručovat pouze tomuto zástupci. Nejen zástupci, ale i účastníku samotnému se doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat (například dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod.).
Jestliže soud doručí rozhodnutí jen účastníku zastoupenému zástupcem s procesní plnou mocí, jde o neúčinné doručení. V případě takto nesprávně doručeného rozhodnutí účastníku vůbec nepočne běžet lhůta k odvolání, neboť její běh je spojen jedině s řádným doručením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 22 Cdo 215/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročníku 1998, na str. 115).
Zástupci účastníka se písemnost doručuje ovšem jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 343).
Tyto závěry se s ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 a 2 ex. ř. a dále na úpravu o vedení spisů soudními exekutory (viz Stavovský předpis Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 5. 2002, č. EK01/2002, Kancelářský řád) uplatní i v daném exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu, ve znění účinném v době vydání usnesení o ceně nemovitostí (jakož i dražební vyhlášky a usnesení o příklepu). Exekuční řád v té době dělil pravomoci v exekučním řízení mezi exekuční soud, který rozhodoval o nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.), o odkladu provedení exekuce (§ 54 ex. ř.), o zastavení exekuce (§ 55 ex. ř.) a v dalších specifikovaných případech, a exekutora, který činil všechny úkony, jež exekuční řád výslovně nesvěřoval soudu. I když exekuce nařízená soudem a prováděná soudním exekutorem prodejem nemovitosti povinného představovala ve své podstatě jedno exekuční řízení, bylo třeba rozlišovat její fáze, jež probíhaly před soudem a před soudním exekutorem; za tím účelem také exekuční soud a soudní exekutor vedl a vede (každý z nich) samostatný spis s přidělenou spisovou značkou (srov. § 164 a násl. instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a § 17 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky). Exekuční řád rovněž stanovil, která rozhodnutí účastníkům řízení doručoval (doručuje) soudní exekutor. Protože doručování usnesení o ceně nemovitosti, dražební vyhlášky i usnesení o příklepu bylo zákonem svěřeno soudnímu exekutorovi, byl pro něj rozhodující obsah jím vedeného exekutorského spisu, do nějž se zakládají jednotlivé písemnosti, včetně plných mocí chronologicky (srov. § 20 odst. 1 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky). Z toho vyplývá, že nepředložil-li by účastník řízení soudnímu exekutorovi listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci, kterou udělil advokátovi, a ani by mu udělení plné moci doložené pouze exekučnímu soudu neoznámil, mohl soudní exekutor taková rozhodnutí doručovat jen účastníkovi řízení (§ 49 o. s. ř. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti).
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 22 Nc 851/2002 vyplývá, že dřívější zástupce povinného JUDr. P. J. předložil tomuto soudu dne 5. 6. 2003 plnou moc, kterou mu povinný udělil dne 30. 5. 2003 (a vypověděl podáním ze dne 4. 7. 2005, předloženým soudu prvního stupně dne 12. 7. 2005) spolu s doplněním návrhu na odklad provedení exekuce ze dne 30. 5. 2003. O návrhu povinného na odklad provedení exekuce rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 9. 2004 tak, že jej zamítl; toto rozhodnutí bylo soudnímu exekutorovi soudem doručeno podle podacího razítka dne 9. 9. 2004. Ve spise soudu prvního stupně je dále založeno „potvrzení dle § 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb.“, vydané na žádost pověřeného soudního exekutora soudcem Okresního soudu ve Zlíně JUDr. J. B. ze dne 14. 1. 2010, v němž se uvádí, že „plná moc udělená povinným L. P. advokátu JUDr. P. J. ze dne 30. 5. 2003 nebyla soudnímu exekutorovi doručena“.
Z obsahu spisu soudního exekutora se dále podává, že usnesení ze dne 7. 5. 2004, jímž určil výslednou cenu nemovitostí, bylo na adresu bydliště povinného odesláno dne 7. 5. 2004, že povinný nebyl při doručení písemnosti zastižen, že písemnost byla dne 10. 5. 2004 uložena na poště a byla tedy doručena náhradním způsobem dne 13. 5. 2004 (§ 46 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zástupci oprávněné bylo toto rozhodnutí doručeno dne 10. 5. 2004 a oprávněná ani povinný proti němu odvolání nepodali. Plná moc ze dne 30. 5. 2003, již povinný udělil advokátovi JUDr. P. J., se ve spise soudního exekutora nenachází a JUDr. P. J. ani žádný procesní úkon v tomto spise neučinil.
Pakliže tedy soudní exekutor neměl v době odeslání usnesení o určení ceny nemovitostí vědomost o tom, že povinný udělil procesní plnou moc k zastupování JUDr. P. J., nelze za uvedené situace dovodit, že doručil-li toto rozhodnutí povinnému, jde o doručení neúčinné (o tom, že povinný je zastoupen advokátem se soudní exekutor mohl dozvědět až z usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 2004, tj. nejdříve dne 9. 9. 2004, kdy mu soudem bylo doručeno). Povinnému či jeho zástupci ovšem nic nebránilo v tom, aby listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci (průkaz plné moci) předložil (předložili) i soudnímu exekutorovi, který byl povinen činit úkony směřující k provedení exekuce, či alespoň mu oznámil (oznámili), že JUDr. P. J. byla udělena plná moc (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98), která se vztahuje i na úkony prováděné soudním exekutorem.
Bylo-li tedy usnesení soudního exekutora o ceně nemovitostí doručeno všem účastníkům řízení (oprávněné, resp. jejímu zástupci, a povinnému - viz § 336a odst. 4 o. s. ř.) a žádný z nich proti němu nepodal odvolání, pak nelze učinit jiný závěr, než že toto rozhodnutí uplynutím lhůty k odvolání nabylo právní moci (§ 159 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud k tomuto závěru jen dodává, že nesdílí ani úvahu odvolacího soudu o „nedostatečné komunikaci mezi exekučním soudem a pověřeným soudním exekutorem“, která podle něj „nemůže být na újmu procesním právům účastníků řízení, včetně povinného“. Z občanského soudního řádu, z vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudu, ani z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, totiž nevyplývala povinnost exekučního soudu doručovat soudnímu exekutorovi procesní plnou moc, kterou účastník řízení udělil advokátovi a která byla předložena exekučnímu soudu, a ani exekuční řád, vyhláška č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, a Kancelářský řád Exekutorské komory České republiky soudnímu exekutorovi neukládaly, aby se dotazoval exekučního soudu, zda některým z účastníků byla v řízení před exekučním soudem předložena plná moc.
Z uvedeného vyplývá, že není-li správný závěr odvolacího soudu, že usnesení o ceně nemovitostí nenabylo právní moci, je chybný i jeho konečný závěr, že v dané věci došlo při nařízení dražebního jednání ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. k vadě, která neumožňuje jiný postup, než změnu vydaného usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje; dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.), v němž se odvolací soud bude zabývat i námitkami povinného uplatněnými v doplnění odvolání ze dne 12. 10. 2012 a do protokolu při jednání konaného u odvolacího soudu dne 24. 1. 2013.
Poř. č. 10
Vedoucí zaměstnanec, který byl odvolán z pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal a pro kterého zaměstnavatel nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nebo který takovou práci nabídnutou mu zaměstnavatelem odmítl, nemá nárok na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, jestliže byl zvolen členem zastupitelstva obce nebo starostou a jestliže byl pro výkon těchto veřejných funkcí dlouhodobě uvolněn.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013)
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 5. 9. 2011 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 18 175 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný, který byl dne 11. 7. 2005 jmenován do funkce vedoucího pobočky v K. Úřadu práce v B., byl v důsledku organizačních změn vyplývajících ze zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, ke dni 31. 3. 2011 odvolán z této funkce, že odmítl nabídku pracovního místa vedoucího oddělení zaměstnanosti na Úřadu práce ČR, krajské pobočce v O., kontaktním pracovišti K., na který podle § 6 odst. 2 zákona č. 73/2011 Sb. ke dni 1. 4. 2011 přešel výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalovaného u Úřadu práce v B., a od 1. 4. 2011 nedocházel do práce a práci nevykonával a že je povinen vrátit žalobkyni náhradu platu ve výši 18 175 Kč, kterou mu žalobkyně zaplatila za období od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011 z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce, neboť byl dne 5. 5. 2011 zvolen do funkce starosty obce H., která je podle rozhodnutí zastupitelstva této obce funkcí dlouhodobě uvolněnou, a tím vznikla překážka v práci na straně žalovaného podle § 201 zákoníku práce, za kterou mu nepřísluší náhrada platu, ale odměna podle § 71 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Výzvě žalobkyně k vrácení neprávem vyplacené náhrady platu do 31. 7. 2011 žalovaný nevyhověl.
O k r e s n í s o u d v Bruntále - poté, co platebním rozkazem ze dne 10. 11. 2011 žalobě vyhověl a co žalovaný podal proti tomuto platebnímu rozkazu odpor - rozsudkem ze dne 16. 8. 2012 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 18 175 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 1. 8. 2011 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Bruntále“ soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Vycházel z názoru, že nárok na náhradu platu z důvodu překážky na straně zaměstnavatele přísluší jen tehdy, jestliže zaměstnanec byl sám schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy a tuto práci nemohl vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele, a na základě něj dospěl k závěru, že za situace, kdy zastupitelstvo obce H. schválilo funkci starosty, do které byl žalovaný zvolen dne 5. 5. 2011, jako dlouhodobě uvolněnou, žalovaný nebyl v období od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011 schopen konat práci podle pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní, „tzn. že jediným důvodem nemožnosti vykonávat práci nebyla pouze překážka v práci na straně žalobkyně jako zaměstnavatele, ale i překážka v práci na straně žalovaného jako zaměstnance z důvodu výkonu veřejné funkce“, za který pobíral odměnu, a že mu proto náhrada platu za uvedenou dobu nenáleží. Protože žalovaný „musel z okolností předpokládat, že jde o částku omylem vyplacenou“, je povinen toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat podle ustanovení § 451 obč. zák. a § 331 zák. práce.
K odvolání žalovaného K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1000 Kč. Shledal, že není dobře možné zabývat se tím, zda byl žalovaný v důsledku výkonu veřejné funkce dlouhodobě uvolněného starosty obce schopen a připraven vykonávat funkci vedoucího pobočky v K., ze které byl odvolán, jelikož odvolaný zaměstnanec, který odmítl jinou vhodnou práci, „nemůže pro zaměstnavatele žádnou práci konat“. Vyslovil názor, že „odvolanému zaměstnanci, který odmítl jinou vhodnou práci, do doby skončení pracovního poměru nic nebrání, aby vyvíjel jinou výdělečnou činnost, např. nastoupil do pracovního poměru u jiného zaměstnavatele, začal podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná nebo vykonával veřejnou funkci (včetně funkce dlouhodobě uvolněného starosty obce)“, a že „právní následky fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 73 odst. 6, věty třetí, zák. práce pak spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „souběh nároku na náhradu mzdy (platu) podle § 73 odst. 6, věty třetí, a § 208 zák. práce s pobíráním odměny za výkon funkce uvolněného člena zastupitelstva obce podle zákona o obcích není v rozporu s právními předpisy“, a že se proto v případě náhrady platu vyplacené žalovanému za období od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011 nejedná o neprávem vyplacenou částku, kterou by žalovaný byl povinen žalobkyni vrátit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že okamžikem zvolení žalovaného starostou vznikla podle § 201 zák. práce překážka v práci na straně žalovaného, při které náhrada mzdy nebo platu od zaměstnavatele nepřísluší a při které – vzhledem k tomu, že žalovaný byl dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce - je podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) zák. práce dán zákaz výpovědi zaměstnavatelem. Má za to, že povinnost poskytovat náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci, který byl zvolen starostou a uvolněn pro výkon veřejné funkce, je „zcela v rozporu s dobrými mravy a principy zákoníku práce“, a že „za situace, kdy zaměstnavatel nemá možnost zaměstnanci v plném rozsahu přidělovat práci a navíc ani rozvázat s ním pracovní poměr, protože je dán zákaz výpovědi, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tomuto zaměstnanci platil náhradu platu, a to navíc po značně dlouho dobu – dobu trvání výkonu zvolené funkce“. Dovolatelka pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že není dobře možné zabývat se tím, zda byl žalovaný v důsledku výkonu veřejné funkce dlouhodobě uvolněného starosty obce schopen a připraven vykonávat funkci vedoucího pobočky v K., neboť z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, vyplývá, že nárok na náhradu mzdy z důvodu „fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele“ zaměstnanci odvolanému z funkce nepřísluší v době, kdy nemůže pracovat pro překážky na své straně. Kromě toho není třeba zabývat se tím, zda byl žalovaný v důsledku výkonu veřejné funkce dlouhodobě uvolněného starosty obce schopen a připraven vykonávat funkci vedoucího pobočky v Krnově, která byla zrušena, ale tím, zda „byl vůbec schopen a připraven vykonávat jakoukoliv pracovní pozici vhodnou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci u zaměstnavatele“. Povaha veřejné funkce dlouhodobě uvolněného starosty tuto možnost podle názoru dovolatelky vylučuje a „nastává zde překážka na straně zaměstnance“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
N e j v y š š í s o u d změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda vedoucí zaměstnanec, který po svém odvolání z pracovního místa odmítl jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nabídnutou mu zaměstnavatelem, má právo na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, jestliže byl zvolen do funkce starosty obce, pro jejíž výkon byl dlouhodobě uvolněn), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný byl dne 11. 7. 2005 jmenován do funkce vedoucího pobočky v K. Úřadu práce v B., že dne 30. 3. 2011 byl s účinností od 31. 3. 2011 z tohoto pracovního místa odvolán, že ode dne 1. 4. 2011, k němuž podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, přešel výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zařazených k výkonu práce v úřadech práce zřízených podle zákona č. 435/2004 Sb. na Úřad práce ČR, mu bylo nabídnuto pracovní zařazení na práci vedoucího oddělení zaměstnanosti na Úřadu práce ČR, krajské pobočce O., kontaktním pracovišti K. a že žalovaný tuto práci odmítl a od 1. 4. 2011 nedocházel do práce a práci nevykonával. Poté, co žalovanému vyplatila náhradu platu za měsíc květen 2011 v „čisté“ výši 20 729 Kč, žalobkyně z dopisu obce H. ze dne 23. 6. 2011 zjistila, že žalovaný byl dne 5. 5. 2011 zvolen do funkce starosty obce H., kterou zastupitelstvo obce schválilo jako funkci dlouhodobě uvolněnou. Dopisem ze dne 28. 6. 2011 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení náhrady platu za období od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011 ve výši 18 175 Kč do 31. 7. 2011; této výzvě žalovaný odmítl vyhovět.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se po žalovaném domáhá vrácení náhrady platu za dobu od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011.
Vedoucí zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze svého pracovního místa odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; svého pracovního místa se rovněž může vzdát (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Odvolání nebo vzdání se pracovního místa musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné; výkon práce na pracovním místě končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější (srov. § 73 odst. 5 zák. práce).
Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z citovaného ustanovení § 73 odst. 6, věty první, zák. práce vyplývá, že odvoláním z pracovního místa ani vzdáním se pracovního místa pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Ustanovení § 73 odst. 6, věty druhé, zák. práce ukládá zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73 odst. 6, větu třetí, zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Jestliže zaměstnanec byl z pracovního místa odvolán nebo se pracovního místa vzdal, pak do doby, než se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne na jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro fikci nadbytečnosti nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou práci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Z ustanovení § 73 odst. 6, věty třetí, zák. práce vyplývá, že uvedený stav představuje překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 208 zák. práce). Zákon tu vytváří vedle fikce nadbytečnosti další fikci překážky v práci na straně zaměstnavatele; nemá-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nebo odmítl-li zaměstnanec takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně nemůže konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než které jsou uvedeny v ustanovení § 207 zák. práce (jak to jinak ustanovení § 208 zák. práce vyžaduje), a takové posouzení by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť – jak bylo uvedeno již výše a jak správně uvedl i odvolací soud - zaměstnanec v tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele pak spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.
Nárok na náhradu mzdy nebo platu z důvodu fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele vzniká dnem, kterým zaměstnanec skončil výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán nebo jehož se vzdal (tj. dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se pracovního místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější); od tohoto dne zaměstnanec pobírá náhradu mzdy nebo platu až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, nebo do doby skončení pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy nebo platu ovšem nemá v době, kdy nemůže pracovat pro překážky na straně zaměstnance, neboť v této době by nemohl vykonávat práci u zaměstnavatele a plnit tak své povinnosti vyplývající z pracovního poměru, i kdyby nebylo fikce překážky v práci na jeho straně.
Překážkou v práci na straně zaměstnance je též výkon veřejné funkce, kterým se pro účely zákoníku práce rozumí plnění povinností vyplývajících z funkce, jež je vymezena funkčním nebo časovým obdobím a obsazovaná na základě přímé nebo nepřímé volby nebo jmenováním podle zvláštních právních předpisů, a kterým je i výkon funkce člena zastupitelstva obce (srov. § 200 a § 201 odst. 1 a 2 zák. práce a § 70, větu první, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění účinném do 13. 9. 2011 /dále jen „zákona o obcích“/). Členem zastupitelstva obce je též starosta, jehož zastupitelstvo volí z řad svých členů (srov. § 103 odst. 2, větu první, zákona o obcích).
K výkonu funkce člena zastupitelstva obce je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu, pokud tuto činnost nelze provést mimo pracovní dobu (srov. § 200, větu první, zák. práce). Členu zastupitelstva obce, který je v pracovním poměru a který není pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn, poskytne zaměstnavatel pro výkon funkce pracovní volno s náhradou mzdy (platu), kterou (včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění) je zaměstnavateli povinna obec uhradit; rozsah doby potřebné k výkonu funkce v konkrétním případě určí obec (srov. § 71 odst. 4, věty první a druhou, zákona o obcích). Členu zastupitelstva obce, který je pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn, nepřísluší náhrada mzdy nebo platu od zaměstnavatele, nýbrž odměna za výkon funkce, kterou mu poskytuje obec (srov. § 71 odst. 1 zákona o obcích). Dlouhodobě uvolněným pro výkon funkce je člen zastupitelstva obce, který vedle výkonu této funkce neplní žádné povinnosti vyplývající z pracovního poměru. O tom, kteří členové zastupitelstva obce budou svou funkci vykonávat vedle plnění povinností vyplývajících z pracovního poměru a kteří bez souběžného plnění těchto povinností, rozhoduje zastupitelstvo obce, v jehož pravomoci je stanovit počet svých dlouhodobě uvolněných členů (srov. § 84 odst. 2 písm. m/ zákona o obcích).
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, který byl zvolen členem zastupitelstva obce a který byl pro výkon této veřejné funkce dlouhodobě uvolněn, nemůže vykonávat práci u zaměstnavatele pro překážky na straně zaměstnance. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že vedoucí zaměstnanec, který byl odvolán z pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal a pro kterého zaměstnavatel nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nebo který takovou práci nabídnutou mu zaměstnavatelem odmítl, nemá nárok na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, jestliže byl zvolen členem zastupitelstva obce nebo starostou a jestliže byl pro výkon těchto veřejných funkcí dlouhodobě uvolněn.
V projednávané věci byl žalovaný poté, co byl s účinností od 31. 3. 2011 odvolán z pracovního místa vedoucího pobočky v K. Úřadu práce v B. a co odmítl práci vedoucího oddělení zaměstnanosti na Úřadu práce ČR, krajské pobočce O., kontaktním pracovišti K., která mu byla žalobkyní nabídnuta, zvolen (dne 5. 5. 2011) starostou obce H. Protože byl pro výkon této veřejné funkce dlouhodobě uvolněn, nemohl ode dne 5. 5. 2011 pracovat pro překážku na straně zaměstnance a po dobu trvání této překážky v práci neměl – jak vyplývá z výše uvedeného – nárok na náhradu platu z důvodu fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 73 odst. 6, věta třet,í zák. práce. Částka 18 175 Kč, kterou mu žalobkyně z tohoto důvodu zaplatila za období od 5. 5. 2011 do 31. 5. 2011, je proto bezdůvodným obohacením žalovaného (§ 324 zák. práce, § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013), které je žalovaný povinen žalobkyni vydat, neboť musel z okolností předpokládat, že jde o částku vyplacenou mu omylem žalobkyně, která se o zvolení žalovaného starostou obce H. a o tom, že byl pro výkon této funkce dlouhodobě uvolněn, dověděla až po jejím vyplacení (srov. § 331 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě důvodně vyhověl, potvrdil (§ 243d písm. b/, § 219 o. s. ř.).
Poř. č. 11
S ohledem na zásadu přiměřenosti způsobu exekuce (§ 47 odst. 1, věta třetí, ex. ř., ve znění účinném od 14. 5. 2006) může být porušením zákona při provádění dražby nemovitosti (§ 336k odst. 3, věta první, o. s. ř.), majícím za následek (měnící) rozhodnutí odvolacího soudu o neudělení příklepu, i skutečnost, že soudní exekutor - za situace, kdy mu povinný zaslal před dražbou nemovitostí oznámení, že vymáhanou peněžitou pohledávku s příslušenstvím, náklady nalézacího řízení, náklady oprávněného a náklady exekuce (resp. částku vyšší) zaplatil den před konáním dražby, a kdy exekuce byla vedena i tzv. prioritními způsoby, tj. srážkami ze mzdy povinného, přikázáním pohledávky z účtu povinného a zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech v majetku povinného a jeho manželky - neodročil dražební jednání za účelem prověření oznámení povinného a provedl dražbu nemovitostí, jejichž výsledná určená cena mnohonásobně převyšovala výši závazků povinného v exekuci vymáhaných.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014)
O k r e s n í s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 5. 2012 nařídil exekuci na majetek povinného podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1004,85 Kč s úroky z prodlení z částky 1004,85 Kč od 15. 2. 2008 do zaplacení v procentní výši, která v každém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, pro náklady nalézacího řízení ve výši 8520 Kč a pro náklady exekuce oprávněné a soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. M. Z., Exekutorský úřad P.
Soudní exekutor JUDr. M. Z. usnesením ze dne 10. 7. 2013 (v jehož písemném vyhotovení v záhlaví uvedl, že exekuce je vedena pro pohledávku „0 Kč s přísl.“) udělil vydražiteli K. příklep na vydražených nemovitostech, a to k pozemku parcelní číslo st. 21 o výměře 406 m2, zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parcelní číslo 678/12 o výměře 46 m2, ostatní plocha, a stavbě číslo popisné 29, stojící na pozemku parc. č. st. 21, všech zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště H. K., pro obec B., katastrální území B., na listu vlastnictví č. 181, s tím, že vydražitel je povinen do jednoho měsíce ode dne právní moci usnesení o příklepu zaplatit nejvyšší podání ve výši 642 000 Kč na účet soudního exekutora, pod variabilním symbolem 1980412, přičemž na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota ve výši 200 000 Kč.
K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 11. 2013 změnil usnesení soudního exekutora tak, že „vydražiteli K., s. r. o., IČ, se sídlem N. B., U 557, se příklep na vydražené nemovitosti ve vlastnictví povinného neuděluje“. Odvolací soud vzhledem ke zjištění, že povinný před konáním dražby soudnímu exekutorovi sdělil, že jím „vyčíslenou vymáhanou pohledávku“ uhradil bankovním převodem, dovodil, že nařídil-li soudní exekutor provedení exekuce prodejem nemovitostí v několikanásobně vyšší hodnotě, než kolik činila vymáhaná pohledávka (ve výši 1004,85 Kč s příslušenstvím), měl soudní exekutor „patřičným způsobem“ sdělení povinného prověřit, tj. např. zjistit, zda se povinným tvrzená platba na jeho účtu „objevuje jako platba příchozí (byť ne dosud zaúčtovaná)“. Na podporu tohoto svého názoru uvedl, že soudní exekutor nezaujal žádné stanovisko k tvrzení povinného, že mu existence příchozí platby byla zaměstnankyní exekutorského úřadu potvrzena. Při právním posouzení věci odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011, a usnesení ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010), podle níž je nutné, aby soudní exekutor zvažoval i v den konání dražby, zda zvolený způsob exekuce prodejem nemovitostí je vhodný ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 in fine zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a která dále dovodila, že jedním z důvodů porušení zákona při provádění dražby je skutečnost, že soudní exekutor neodročil dražební jednání, ačkoliv tak učinit měl. Dospěl k závěru, že soudní exekutor měl v dané věci dražební jednání odročit, a že pokud tak neučinil, došlo při provádění dražby k porušení zákona. Proto podle ustanovení § 336k odst. 4, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 69 ex. ř., změnil usnesení soudního exekutora tak, že se příklep neuděluje. Dalším odvolacím námitkám povinného, že mu nebylo doručeno usnesení o určení výsledné ceny nemovitostí, z čehož dovozoval, že dosud nenabylo právní moci, odvolací soud nepřisvědčil; z obsahu spisu soudního exekutora totiž zjistil, že povinný toto rozhodnutí napadl odvoláním (z čehož vyplývá, že mu doručeno bylo), které však nebylo úspěšné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal vydražitel dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a odvolací soud se při jejím řešení zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu v závěru, že soudní exekutor měl dražební jednání odročit, a že pokud tak neučinil, došlo při provádění dražby k porušení zákona, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák., podle kterého peněžitý závazek dlužníka zaniká splněním až připsáním na účet věřitele (v exekučním řízení na účet soudního exekutora), a na to, že odvolací soud měl k dispozici předkládací zprávu soudního exekutora, z níž mj. vyplývá, že úhrada povinného byla na jeho účet připsána dne 10. 7. 2013 až v 18 hodin 13 minut, takže teprve v tento okamžik mohl s těmito finančními prostředky disponovat a přiřadit je k danému exekučnímu řízení (tzv. je „zaúčtovat“); je tedy zřejmé, že v době zahájení dražby nebyl dluh povinného uhrazen, a že k porušení zákona nedošlo. Soudní exekutor totiž nemohl ani při vynaložení veškeré péče zjistit, zda povinný platbu zaslal, a prosté oznámení povinného o zaplacení vymáhané pohledávky není zákonným důvodem pro odročení dražby. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je nevhodný, a v této souvislosti namítá, že tato okolnost neměla být v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu „přezkoumávána“, jelikož procesní obranou povinného proti nepřiměřenému postižení jeho majetku je pouze návrh na částečné zastavení exekuce co do daného způsobu postižení (§ 268 odst. 4 o. s. ř. a § 55 ex. ř.), resp. návrh na odklad exekuce (§ 54 ex. ř.), jež povinný nepodal, do zahájení dražby žádnou úhradu neprovedl a exekuci nebylo možné realizovat jinými prioritními způsoby (již nad rámec dodal, že celková výše závazků povinného, jak vyplývá ze spisu soudního exekutora, byla cca 1 200 000 Kč, a nikoliv 1004,85 Kč). Judikatura, na kterou odkázal odvolací soud, podle názoru dovolatele na danou věc nedopadá, neboť řeší odlišné situace, kdy v době dražby měl již soudní exekutor prokazatelně na svém účtu úhradu povinného, resp. byl podán návrh na zastavení exekuce, která byla vedena pouze pro její náklady. Naopak z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1882/2013 a sp. zn. 20 Cdo 2347/2005, jakož i z odborné literatury (viz např. Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha a. s. Praha, 2004, s. 552) vyplývá, že soudní exekutor je povinen odročit dražební jednání pouze v případě, že je před zahájením dražby prokázáno, že byla podána (odůvodněná) žaloba na vyloučení nemovitosti z dražby, případně, že v řízení bylo prokázáno, že povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a z tohoto důvodu podal návrh na zastavení exekuce. Dále dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3709/2007 namítl, že povinný nebyl k podání odvolání subjektivně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby usnesení odvolacího soudu změnil a usnesení soudního exekutora o udělení příklepu potvrdil.
Oprávněná se ztotožnila s dovoláním vydražitele.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci z obsahu spisu soudního exekutora vyplývá, že dne 17. 7. 2012 vydal exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce proti povinnému zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve společném jmění povinného a jeho manželky, téhož dne vydal exekuční příkaz, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve společném jmění povinného a jeho manželky, jejichž (výslednou) cenu určil v usnesení ze dne 6. 1. 2013 částkou 963 000 Kč; dále dne 17. 7. 2012 vydal exekuční příkaz o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného, dále pak vydal příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky povinného než z účtu u peněžního ústavu, a dne 20. 6. 2013 vydal příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného (tento příkaz soudní exekutor zrušil až na základě žádosti povinného usnesením ze dne 15. 11. 2013). Dne 3. 4. 2013 sdělila zaměstnankyně pověřená soudním exekutorem prostřednictvím elektronické pošty k dotazu povinného z téhož dne, že aktuální částka k úhradě činí 28 970 Kč. Dne 5. 5. 2013 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž povinnému uložil uhradit náklady exekuce ve výši 19 178,50 Kč (výrok I.) a náklady oprávněné vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 1331 Kč (výrok II.). V oznámení „o příkazu k úhradě nákladů exekuce“ z téhož dne soudní exekutor sdělil povinnému, že ke dni 5. 5. 2013 zbývá uhradit celkem 28 975,35 Kč s tím, že dlužnou částku má poukázat na číslo účtu soudního exekutora.
Dále z obsahu tohoto spisu vyplývá, že dne 10. 7. 2013 v 6:56 hod. odeslal povinný na adresu elektronické podatelny soudního exekutora e-mail, v němž oznámil, že předchozího dne složil na účet částku 37 221 Kč; současně uvedl i své telefonní číslo. ČSOB, a. s., k žádosti soudního exekutora v potvrzení ze dne 11. 7. 2013 sdělila, že dne 10. 7. 2013 byla ve prospěch účtu soudního exekutora připsána částka ve výši 37 221 Kč pod variabilním symbolem 1980412 s tím, že čas připsání je 18:13 hod. Z protokolu o dražbě nemovitých věcí sepsaného dne 10. 7. 2013 mj. vyplývá, že dražební jednání bylo zahájeno v 9:00 hod. a skončeno v 9:15, přičemž soudní exekutor mj. konstatoval, že před zahájením dražebního jednání „nebylo zjištěno, že by byla podána vylučovací žaloba“.
Za tohoto stavu věci řešil odvolací soud otázku procesního práva, zda soudní exekutor měl s ohledem na zásadu přiměřenosti způsobu provádění exekuce (§ 47 odst. 1, věta třetí, exekučního řádu) odročit dražební jednání v případě, kdy mu povinný před dražbou nemovitostí zaslal oznámení, že vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, náklady nalézacího řízení, náklady oprávněného a náklady exekuce (resp. částku vyšší) zaplatil den před konáním dražby, a pakliže soudní exekutor dražební jednání neodročil a dražbu nemovitostí, jejichž výsledná určená cena mnohonásobně převyšovala výši závazků povinného v exekuci vymáhaných, provedl, jde o porušení zákona při provádění dražby, majícím za následek (měnící) rozhodnutí odvolacího soudu o neudělení příklepu (§ 336k odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla tato otázka dosud vyřešena, je dovolání vydražitele podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné; jinak přípustné není.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání k otázce, pro niž je přípustné, není důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku, zda je povinný k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora, jímž udělil příklep na dražených nemovitostech, subjektivně legitimován, jakož i otázku, zda při provedení dražby došlo k porušení zákona, je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 7. 5. 2012 - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „exekuční řád“ (viz Čl. IV., bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení § 69 ex. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
Jak vyplývá z ustanovení § 336k o. s. ř., usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, tomu, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinnému, vydražiteli a dražitelům, kteří proti udělení příklepu vznesli námitky (odstavec 1). Proti usnesení o udělení příklepu mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci 1. Do 15 dnů ode dne dražebního jednání mohou podat odvolání též osoby uvedené v § 336c odst. 1 písm. a), kterým nebyla doručena dražební vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražebního jednání (odstavec 2). Odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ustanovení § 219a se nepoužije (odstavec 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že soudní exekutor měl dražební jednání odročit, a pokud tak neučinil, došlo při provádění dražby k porušení zákona; v tomto závěru je implicitně obsažen i právní názor odvolacího soudu, že povinný byl k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora o příklepu subjektivně legitimován.
Pro otázku subjektivní legitimace povinného k podání odvolání proti usnesení o příklepu, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007, dovolací soud přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. neshledal. Ustanovení § 336k odst. 2 o. s. ř. totiž obsahuje odlišnou úpravu ohledně subjektivní legitimace k podání odvolání a o běhu lhůty k odvolání - oproti obecné úpravě v ustanovení § 201 o. s. ř. - jen v jeho větě druhé, nikoliv však větě první. Jestliže v dané věci povinný neuplatnil námitku, že mu dražební vyhláška nebyla doručena a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražby, byl povinný k podání odvolání proti usnesení soudního exekutora subjektivně legitimován jako účastník exekučního řízení, jemuž soud (soudní exekutor) doručuje usnesení o příklepu (§ 36 odst. 1 ex. ř. a § 336k odst. 2, věta první, o. s. ř.). Není proto přiléhavý odkaz dovolatele na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3709/2007, neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišnou situaci, kdy povinný namítal, že mu nebyla doručena dražební vyhláška a že se z tohoto důvodu nezúčastnil dražebního jednání (§ 336k odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Při řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, je třeba vyjít především z toho, že na rozdíl od soudního výkonu rozhodnutí lze exekuci v jednom exekučním řízení - nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného - provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby, a to současně nebo postupně (§ 58 odst. 2 ex. ř.). Zajistit majetek k provedení exekuce lze (však) nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce (§ 58 odst. 1, věta druhá, ex. ř.). Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky tzv. prioritními způsoby exekuce (viz novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů], tj. přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech (§ 58 odst. 2 věta třetí exekučního řádu). Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku (§ 58 odst. 2, věta čtvrtá, ex. ř.). Způsob provedení exekuce určí exekutor (§ 58 odst. 3 ex. ř.).
Z ustanovení § 47 odst. 1, věty třetí, ex. ř., jež do něj byla vložena novelou provedenou zákonem č. 133/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinnou od 14. 5. 2006, dále vyplývá, že exekutor je povinen v exekučním řízení zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Tato úprava jednoznačně stanoví povinnost soudního exekutora dbát od počátku, kdy exekučními příkazy omezuje povinného v nakládání s jeho majetkem, o to, aby exekuce nebyla vedena v širším rozsahu, než bude postačovat k úhradě vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a předpokládaných nákladů oprávněného a nákladů exekuce, což se uplatní především při vymáhání peněžitých pohledávek. Při posuzování přiměřenosti rozsahu exekuce je však třeba vzít v úvahu, že konečná výše vymáhaného plnění vzhledem k běžícím úrokům a dosud neurčeným nákladům oprávněného a exekutora není v okamžiku vydání exekučních příkazů známa a může být exekutorem jen předpokládána. Exekutor proto musí vždy prostřednictvím exekučních příkazů zajistit dostatek majetku, aby bylo možné uspokojit vymáhanou pohledávku oprávněného a její příslušenství a uhradit náklady oprávněného a náklady exekuce; současně však musí respektovat ustanovení § 58 odst. 1 a 2 ex. ř. Porušení zásady přiměřenosti uvedené v ustanovení § 47 odst. 1, větě třetí, ex. ř. lze proto spatřovat ve zjevném nepoměru exekutorem zajištěného majetku oproti rozumně předpokládané celkové výši vymáhaných nároků (z odborné literatury k tomu srov. Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 299). Takové pochybení exekutora pak může být zhojeno postupem exekučního soudu, který exekuci k návrhu povinného ohledně způsobu provádění exekuce, jenž je zřejmě nevhodný, částečně zastaví; v souladu s ustanoveními § 55 odst. 4 ex. ř. a § 268 odst. 4 o. s. ř. může soud v takovém případě exekuci částečně zastavit i bez návrhu. Kromě toho může soudní exekutor zrušit exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen, a to v případě, že zajištění majetku postiženého tímto příkazem již není třeba, nebo jestliže zvolený způsob nevede k efektivnímu ukončení exekuce (§ 47 odst. 1, věta první, ex. ř.).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že soudní exekutor již při vydávání exekučních příkazů, které mají účinky nařízení výkonu rozhodnutí, nepostupoval v souladu s ustanoveními § 58 odst. 1, věty druhé, § 58 odst. 2, věty třetí a čtvrté, a § 47 odst. 1, věty třetí, ex. ř., když provedení exekuce nařídil nejprve prodejem nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky (exekučním příkazem ze dne 5. 5. 2013) a teprve poté srážkami ze mzdy povinného (exekučním příkazem ze dne 20. 6. 2013). Vzhledem k tomu, že exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1004,85 Kč s příslušenstvím a pro náklady nalézacího řízení ve výši 8520 Kč, pro náklady exekuce oprávněné a soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny, byl kromě tohoto dán zjevný nepoměr mezi hodnotou exekutorem zajištěného nemovitého majetku povinného a jeho manželky (jehož výsledná cena byla určena částkou 963 000 Kč) oproti rozumně předpokládané celkové výši vymáhaných nároků. Tento nesprávný postup soudního exekutora se pak v dané věci promítl i v dalším průběhu provádění exekuce (při nařízené dražbě nemovitostí), navíc za stavu, kdy bylo zjištěno, že povinný soudního exekutora před provedením dražby informoval o tom, že částku, jež ke dni 5. 5. 2013 zbývala k úhradě (celkem 28 975,35 Kč), resp. částku vyšší, zaplatil na jeho účet předchozího dne.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005) při provedení dražby je zákon porušen například tím, že soud neumožnil dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, jestliže soud neodročil jednání, ačkoliv tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být navíc v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval).
V usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3676/2009, Nejvyšší soud ve věci výkonu rozhodnutí dovodil, že soud mimo jiné poruší zákon při provedení dražby, neodročí-li dražební jednání, jestliže byl podán návrh za zastavení výkonu rozhodnutí, na jehož základě by k zastavení výkonu rozhodnutí mohlo dojít, popř. byl podán návrh na odklad výkonu rozhodnutí a lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.
V exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu je však situace odlišná v tom, že platba povinného, spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, představuje vymožené plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3542/2012, ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013). Povinný tudíž může návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. podat jen tehdy, zaplatil-li vymáhanou pohledávku, její příslušenství, náklady oprávněného a náklady exekuce mimo exekuci, případně se může návrhem domáhat částečného zastavení exekuce ohledně zvoleného způsobu provádění exekuce, o němž soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem a který je zřejmě nevhodný (§ 268 odst. 4 o. s. ř.). V úvahu pro povinného přichází i podání návrhu na odklad provedení exekuce (§ 54 ex. ř.).
V usnesení ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, Nejvyšší soud dále formuloval závěr, že „samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že soud návrhu vyhoví. Jestliže oprávněná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu, že jí povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a že exekuci bude třeba případně vést jen pro náklady exekuce, jež do konání dražby nebyly soudním exekutorem vyčísleny (takže nebylo ani známo, zda zvolený způsob exekuce je nadále vhodný - § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), soudní exekutor měl dražební jednání odročit. Neučinil-li tak, došlo při provádění dražby k porušení zákona“.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno a vyplývá to z obsahu spisu soudního exekutora, že povinný (v 6:56 hod. - tedy dvě hodiny) před zahájením dražebního jednání dne 10. 7. 2013 oznámil na adresu elektronické podatelny soudního exekutora, že předchozího dne složil na účet soudního exekutora částku 37 221 Kč pod variabilním symbolem 1980412, měl soudní exekutor toto jeho sdělení prověřit a za tím účelem dražební jednání nařízené na den 10. 7. 2013 v 9:00 hod. odročit, a to zejména s ohledem na zásadu přiměřenosti provádění exekuce zakotvené v ustanovení § 47 odst. 1, věta třetí, ex. ř., tak, aby nebyly draženy nemovitosti ve společném jmění povinného a jeho manželky, jejichž výsledná určená cena mnohonásobně převyšuje výši vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, nákladů nalézacího řízení, vyčíslených nákladů oprávněného a nákladů exekuce (ohledně nichž byl již dne 5. 5. 2013 vydán exekuční příkaz k úhradě), dále na to, že exekuce byla vedena i tzv. prioritními způsoby exekuce, tj. srážkami ze mzdy povinného, přikázáním pohledávky z účtu povinného a zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech v majetku povinného a jeho manželky, a konečně i na to, že ke dni 5. 5. 2013 zbývalo povinnému uhradit včetně nákladů oprávněného a nákladů exekuce celkem 28 975,35 Kč, jak mu to soudní exekutor po vydání exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce sdělil v oznámení z téhož dne. Pokud za těchto okolností soudní exekutor dražební jednání neodročil, došlo při provedení dražby k porušení zákona - zásady přiměřenosti, které bylo v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (a které by mohlo pro povinného založit i nárok na náhradu škody podle § 32 ex. ř.).
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2347/2005, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1882/2013, jakož i na odbornou literaturu (viz Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha a. s. Praha, 2004, s. 552), v nichž se uvádí, že „soud (soudní exekutor) je povinen odročit dražební jednání pouze v případě, že je před zahájením dražby prokázáno, že byla podána (odůvodněná) žaloba na vyloučení nemovitosti z dražby, případně, že v řízení bylo prokázáno, že povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a z tohoto důvodu podal návrh na zastavení exekuce“, je nepřípadný. Výše označená publikace, jak již její název napovídá, totiž pojednává jen o vykonávacím řízení prováděném soudem, a usnesení sp. zn. 20 Cdo 2347/2005 bylo taktéž vydáno ve věci výkonu rozhodnutí. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1882/2013, vydaném v exekuční věci, řešil dovolací soud zcela odlišnou situaci (než v daném případě), kdy dražba byla nařízena k vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku, a shora uvedený závěr, jenž byl přijat ve vykonávacím řízení, připomněl jen teoreticky bez vztahu k projednávané věci, a na tomto závěru jeho rozhodnutí nespočívá.
Dovolatelova námitka, že k připsání platby povinného na bankovní účet soudního exekutora došlo až po ukončení dražebního jednání, není - s ohledem na závěry uvedené shora - významná, a za relevantní nelze považovat ani jeho poukaz na to, že do dražby nemovitostí přihlásili své pohledávky i další věřitelé.
Jelikož usnesení odvolacího soudu (i když je odůvodněno jen velmi stručně a ne zcela přesvědčivě), je věcně správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání vydražitele podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 12
Insolvenční správce dlužníka není osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky pohledávky věřitele pro vady tak, že se přihláška pohledávky neodmítá.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013)
Usnesením ze dne 14. 1. 2013 odmítl K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 49, HLDS, a. s. (dále jen „věřitel č. 49“), ze dne 1. 10. 2012, ve výši 5 164 498 Kč.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Podáním datovaným 1. 10. 2012, doručeným insolvenčnímu soudu 2. 10. 2012, přihlásil věřitel č. 49 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka P., a. s., pohledávky ve výši 5 164 498Kč.
2) Usnesením ze dne 15. 10. 2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.
Následně dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady postupu dle § 185 a § 188 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jelikož věřitel č. 49 přes výzvu insolvenční správkyně (doručenou 12. 12. 2012) nedoplnil přihlášku pohledávky v určené patnáctidenní lhůtě (do 27. 12. 2012); učinil tak opožděně až 11. 1. 2013.
K odvolání věřitele č. 49 V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 22. 3. 2013 změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 49 ze dne 1. 10. 2012 se neodmítá.
Odvolací soud poukázal na to, že výzvou insolvenční správkyně bylo požadováno předložení listin osvědčujících existenci přihlášených pohledávek (smlouvy č. 211030573/00 a řádně podepsaných dodacích listů ke všem fakturám) a listin prokazujících oprávnění Mgr. G. V. jednat jménem věřitele č. 49; Mgr. G. V. (totiž) udělila jménem věřitele č. 49 plnou moc (připojenou k přihlášce) k úkonům v insolvenčním řízení advokátu JUDr. A. O. Uvedl též, že listiny osvědčující (k 20. 8. 2012) volbu Mgr. G. V. předsedkyní představenstva věřitele č. 49 byly insolvenčnímu soudu vskutku předloženy (až) 11. 1. 2013.
Na tomto základě pak - cituje ustanovení § 174 odst. 2, § 176, § 177, § 185 a § 188 odst. 2 insolvenčního zákona - dospěl oproti insolvenčnímu soudu k závěru, že předpoklady pro odmítnutí přihlášky nebyly splněny.
Zdůraznil, že postup podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadná sama přihláška pohledávky (sám procesní úkon). Listinné přílohy nepovažuje insolvenční zákon za náležitosti přihlášky jako procesního úkonu. Nedostatek listin, které dokládají existenci pohledávky, tudíž není vadou přihlášky ani nezpůsobuje její neúplnost ve smyslu ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona; nevylučuje přezkoumání pohledávky, ale může být podkladem pro její popření, dojde-li insolvenční správce k závěru, že věřitel pohledávku řádně nedoložil (potud odvolací soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu odvolací soud doplnil, že je-li věřitel zastoupen na základě plné moci, je přílohou přihlášky pohledávky i tato plná moc. Oprávnění k zastupování pak řadí teorie procesního práva mezi podmínky řízení. Nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1997, pod číslem 36).
Následně odvolací soud uzavřel, že plná moc prokazující zastoupení věřitele č. 49 advokátem JUDr. A. O. byla připojena k přihlášce pohledávky.
Vzhledem k tomu, že nedostatek průkazu zastoupení nepředstavuje vadu přihlášky pohledávky, nelze spojovat marné uplynutí lhůty stanovené insolvenční správkyní k doložení oprávnění Mgr. G. V. plnou moc udělit, s důsledky, uvedenými v ustanovení § 188 insolvenčního zákona. Věřitel č. 49 pak toto oprávnění doložil ještě před přezkumným jednáním.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání insolvenční správkyně dlužníka Mgr. I. R. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že je třeba vyřešit otázku, zda skutečnost, že osoba, která připojí svůj podpis k přihlášce pohledávky věřitele přihlášené v rámci insolvenčního řízení nebo která zmocní dále jiného k podání takové přihlášky, nedoloží ani ve lhůtě stanovené dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona oprávnění za věřitele (přihlašovatele) jednat, je důvodem k postupu dle § 185 a § 188 odst. 2 insolvenčního zákona.
V dovolání pak uplatňuje argumenty na podporu závěru, že i v tomto případě má být postupováno dle § 185 a § 188 odst. 2 insolvenčního zákona a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d dovolání odmítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí v této insolvenční věci se poměřuje možnost přiměřené aplikace ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 a ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání se přiměřeně aplikují rovněž ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné (v daném případě podle § 237 o. s. ř.), předchází - ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení § 185 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí /tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb./, pro věc rozhodném), jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.
Z ustanovení § 188 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).
Při výkladu ustanovení § 185 insolvenčního zákona Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2011, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 22 uzavřel, že insolvenční správce dlužníka není osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky věřitele ani osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil takové usnesení insolvenčního soudu.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že týž závěr platí i ohledně přípustnosti opravného prostředku podaného insolvenčním správcem proti usnesení, jímž soud rozhodl, že se přihláška pohledávky neodmítá (pro vady).
Vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Ve zvláštní části důvodové zprávy se k § 188 insolvenčního zákona (jenž oproti vládnímu návrhu insolvenčního zákona nedoznal změn) uvádí: „Jelikož chybné nakládání s přihláškou ze strany insolvenčního správce by v konečném důsledku mohlo způsobit řadu praktických potíží v dalším postupu insolvenčního řízení, přenechává se konečné rozhodnutí o nepřezkoumatelných přihláškách insolvenčnímu soudu (srov. § 188 odst. 2 ve spojení s § 185 osnovy).“.
Jinak řečeno, úprava obsažená v § 188 odst. 2 insolvenčního zákona je pojistkou proti chybnému postupu insolvenčního správce při odstraňování vad přihlášky. Rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky proto, že má vady nebo je neúplná, a tyto nedostatky nebyly včas (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sen. zn. 1 VSPH 103/2008, uveřejněné pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sen. zn. 29 NSČR 17/2012) a řádně zhojeny přes řádnou výzvu insolvenčního správce a poučení o následcích, není usnesením o „návrhu“ insolvenčního správce a insolvenční správce nemá u insolvenčního soudu prosaditelný „nárok“, aby přihláška byla pro vady odmítnuta.
Jde o zákonem výslovně pojmenovaný případ dohledu insolvenčního soudu (srov. § 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona) nad postupem insolvenčního správce při posuzování náležitostí přihlášky z hlediska její způsobilosti být přezkoumána.
Poté, co insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu přihlášku k rozhodnutí o tom, že se k ní nepřihlíží (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona), mohou nastat následující situace:
1) Insolvenční soud dospěje po přezkoumání náležitostí přihlášky k závěru, že nemá nedostatky, pro něž by měla být odmítnuta (pro které se k ní nepřihlíží), buď proto, že těmito nedostatky (oproti mínění insolvenčního správce) nikdy netrpěla, nebo proto, že přihlašovatel pohledávky vady přihlášky odstranil po výzvě insolvenčního správce včas a řádně (oproti mínění insolvenčního správce) nebo že sice má nedostatky, ale jde o nedostatky, které nebrání jejímu přezkoumání.
V tomto případě se nepředpokládá, že by insolvenční soud vydával „negativní“ rozhodnutí o tom, že se přihláška pohledávky „neodmítá“, nebo že se k ní „přihlíží“, anebo že „nemá nedostatky bránící jejímu přezkoumání“. Takové rozhodnutí by mělo stejně charakter rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu (§ 10 písm. b/, § 11 insolvenčního zákona), proti němuž není odvolání přípustné (§ 91 insolvenčního zákona). Přihlášku pohledávky vrátí insolvenční soud insolvenčnímu správci s pokynem, aby ji zařadil na seznam přihlášených pohledávek (§ 189 insolvenčního zákona).
2) Insolvenční soud dospěje po přezkoumání náležitostí přihlášky k závěru, že přihláška pohledávky vskutku má vady nebo je neúplná a pro tyto nedostatky ji nelze přezkoumat, ale výzva insolvenčního správce neobsahovala předepsanou lhůtu k odstranění těchto nedostatků nebo neobsahovala řádné poučení o tom, jak je nutné opravu a doplnění provést anebo neobsahovala řádné poučení o následcích nečinnosti.
V tomto případě se dohlédací činnost insolvenčního soudu projeví tím, že napraví nedostatky výzvy insolvenčního správce vlastní výzvou adresovanou přihlašovateli pohledávky. Zjedná-li přihlašovatel pohledávky řádně nápravu nedostatků přihlášky ve lhůtě určené výzvou insolvenčního soudu, insolvenční soud rovněž vrátí přihlášku pohledávky insolvenčnímu správci s pokynem, aby ji zařadil na seznam přihlášených pohledávek (§ 189 insolvenčního zákona). Nezjedná-li přihlašovatel pohledávky řádnou nápravu nedostatků přihlášky ani ve lhůtě určené výzvou insolvenčního soudu, bude namístě přihlášku odmítnout (§ 185 insolvenčního zákona).
3) Insolvenční soud dospěje po přezkoumání náležitostí přihlášky k závěru, že přihláška pohledávky vskutku má vady nebo je neúplná, pro tyto nedostatky ji nelze přezkoumat a přihlašovatel pohledávky tyto nedostatky ve správně stanovené lhůtě neodstranil, ač k tomu byl insolvenčním správcem řádně vyzván. V takovém případě bude namístě přihlášku - bez další výzvy - odmítnout (§ 185 insolvenčního zákona).
Tím, že insolvenční soud usměrní při výkonu dohlédací činnosti postup insolvenčního správce při odstraňování nedostatků přihlášky (shledá ji způsobilou pro přezkum), nijak nezasahuje do právní sféry insolvenčního správce (nerozhoduje o „jeho“ právech a povinnostech) a insolvenční správce proto není subjektivně oprávněn takové rozhodnutí napadnout opravným prostředkem (lhostejno, zda řádným nebo mimořádným).
Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani to, že příslušnou nápravu chybného úsudku o možnosti odmítnout přihlášku věřitelovy pohledávky pro vady zjedná (až) odvolací soud při rozhodnutí o odvolání přihlašovatele pohledávky proti usnesení, jímž insolvenční soud (ve shodě s postojem insolvenčního správce, leč podle odvolacího soudu nesprávně) přihlášku pohledávky odmítl podle § 185 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěry ohledně možnosti insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti „přimět“ insolvenčního správce, aby změnil názor ohledně otázky, zda lze přihlášku pohledávky přezkoumat, se nikterak neprotiví úsudku vyjádřenému pro insolvenční poměry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněném pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 34/2014“ (o tom, že insolvenční soud není oprávněn uložit insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám).
Závěr obsažený v R 34/2014 se váže k vlastnímu popření pohledávky (k pohledávce již zařazené na seznam přihlášených pohledávek). Také v poměrech podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, na něž odkazuje i R 34/2014, mohl (konkursní) soud rozhodnout o zařazení pohledávky na seznam přihlášených pohledávek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005), i když nebyl oprávněn uložit správci konkursní podstaty, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (srov. mutatis mutandis usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 1 Ko 556/2001, uveřejněné pod číslem 47/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010 a v usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4120/2011).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že insolvenční správce dlužníka není osobou subjektivně oprávněnou k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky pohledávky věřitele pro vady (§ 185 insolvenčního zákona, ve spojení s § 188 odst. 2 insolvenčního zákona) tak, že se přihláška pohledávky neodmítá.
Proto podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.
Poř. č. 13
Dohoda uzavřená mezi oprávněným jako zástavním věřitelem a osobní dlužnicí, v níž se věřitel zavázal v případě, že osobní dlužnice částečně uhradí pohledávku vymáhanou v jiném exekučním řízení, upustit od vymáhání zbývající části pohledávky vůči ní, a zároveň, že v budoucnu proti ní nezahájí další exekuční řízení pro tutéž pohledávku, a v níž účastníci této dohody konstatovali, že se netýká nároku oprávněného (zástavního věřitele) vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem, není ve vztahu k povinnému jako zástavnímu dlužníkovi jen proto v rozporu s dobrými mravy.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 828/2014)
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2006, pravomocným dne 30. 8. 2006, byla žalovaným L. K. (osobní dlužnici), F. V. a M. V. (zástavním dlužníkům) uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) do 3 dnů od právní moci rozsudku nesplacený úvěr ve výši 567 000 Kč s 28% úrokem z prodlení od 26. 9. 1993 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 6000 Kč a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 82 372 Kč, přičemž „ve vztahu k F. V. a M. V. je žalobce (oprávněný) oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí v katastrálním území S. P., tj. rodinného domu se st. p. č. 719 o výměře 509 m2 - zastavěná plocha a parcely č. 720 o výměře 261 m2 orná půda, se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných na listu vlastnictví č. 80, vedeném Katastrálním úřadem v H. pro katastrální území a obec S. P., okr. H., s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost pro další žalované“ (dále též jen „exekuční titul“).
Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 8. 2005, pravomocným dne 29. 11. 2005, byla ve věci projednání dědictví po F. V. schválena dědická dohoda, podle níž nabyli shora označené nemovitosti (částečně přečíslované) do spoluvlastnictví pozůstalí vnuci (povinní) P. V., a P. V., každý v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku.
Na návrh oprávněného Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 14. 4. 2010, jež nabylo právní moci dne 12. 6. 2010, nařídil exekuci na majetek povinných podle shora označeného vykonatelného exekučního titulu „k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 567 000 Kč s příslušenstvím, tj. s 28% úrokem z prodlení od 26. 9. 1993 do zaplacení, částky 6000 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 30 532 Kč, jakož i pro náklady exekuce oprávněného a soudního exekutora, jejichž výše bude stanovena pověřeným soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to prodejem zastavených nemovitostí ve vlastnictví povinných - budovy, část obce S. P., stojící na parcele č. 719 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 719 - zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 720/1 - orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště H., pro obec a katastrální území S. P., na listu vlastnictví č. 80 (dále též jen „předmětné nemovitosti“), jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. P. K., Exekutorský úřad B.
Návrhem ze dne 7. 2. 2012, doplněným při jednání u soudu prvního stupně dne 15. 3. 2013 a podáním ze dne 21. 3. 2013, se povinní domáhali zastavení nařízené exekuce s odůvodněním, že zástupce oprávněného „nedisponoval plnou mocí“ při podání návrhu na nařízení exekuce, že zahájení řízení brání překážka litispendence, neboť oprávněný již u Okresního soudu v Břeclavi vede exekuci proti osobní dlužnici L. K., že na základě mimosoudní dohody uzavřené mezi oprávněným a osobní dlužnicí pro plnění ve výši 1 000 000 Kč pohledávka zanikla zčásti, případně zcela, že věřitel se touto dohodou svého práva vzdal, neboť se zavázal nepokračovat ve vymáhání pohledávky vůči dlužnici, a že „hojení se na zástavních dlužnících je protiprávní, v rozporu s dobrými mravy a že tak dochází ke zneužití práva“.
Oprávněný při jednání u soudu prvního stupně dne 21. 3. 2013 navrhl částečné zastavení exekuce co do částky 1 000 000 Kč, kterou mu dne 19. 7. 2010 uhradila osobní dlužnice L. K.
O k r e s n í s o u d v Hodoníně usnesením ze dne 26. 3. 2013 návrh povinných na zastavení exekuce zamítl (výrok I.) a k návrhu oprávněného exekuci částečně zastavil pro částku 1 000 000 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení povinných o nedostatku plné moci zástupce oprávněného při podání návrhu na nařízení exekuce ani námitce litispendence bránící projednání dané věci. K námitce povinných, že vymáhaná pohledávka zanikla „vzdáním se práva oprávněného“, zjistil, že oprávněný dne 1. 6. 2010 uzavřel s osobní dlužnicí L. K. „dohodu o částečné úhradě dluhu a o dalším postupu v řízení“, v níž se zavázal upustit od vymáhání zbývající části pohledávky v probíhajícím exekučním řízení vedeném proti ní pro případ, že uhradí částku 1 000 000 Kč, a zároveň nezahajovat v budoucnu proti ní další exekuční řízení; dále účastníci této dohody konstatovali, že jejich dohoda se netýká nároku oprávněného z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem. Dospěl k závěru, že vůle účastníků této dohody nesměřovala k zániku práva oprávněného jako takového, ale pouze k jeho oslabení vzdáním se možnosti vykonat právo proti osobní dlužnici, což mj. vyplývá z článku, v němž projevili vůli zachovat možnost vymáhání pohledávky proti zástavním dlužníkům. Podle soudu prvního stupně obsah této dohody nevylučuje, že osobní dlužnice bude plnit dobrovolně, resp. že dohoda nekonstatuje výslovný zánik jejího závazku, a že tedy plnění z její strany by nebylo bezdůvodným obohacením oprávněného. Uzavřel, že pohledávka za osobní dlužnicí nezanikla, a není proto dán důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak navrhli povinní. Protože částku 1 000 000 Kč na vymáhanou pohledávku uhradila osobní dlužnice a protože oprávněný navrhl v tomto rozsahu částečné zastavení exekuce, soud ohledně této částky exekuci částečně podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.
K odvolání povinných K r a j s k ý s o u d v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2013 usnesení soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že projednání věci nebrání překážka litispendence, že nedostatek plné moci zástupce oprávněného byl dodatečně zhojen a že v důsledku uzavření dohody mezi oprávněným a L. K. nedošlo k zániku pohledávky ani k zániku zástavního práva. Podle odvolacího soudu „nepředstavuje tato dohoda nic jiného než to, že pro případ, kdy osobní dlužnice uhradí částku 1 000 000 Kč, ustoupí oprávněný od dalšího vymáhání pohledávky proti její osobě“. Nejedná se tedy o takové ujednání, z něhož by bylo možno dovozovat zánik samotného závazku. Důvodem k zastavení exekuce není ani to, že se oprávněný na základě uzavřené dohody „hojí“ pouze na povinných, což oni považují za nemravné, v rozporu s dobrými mravy a za zneužití práva. O rozpor s dobrými mravy se totiž jedná pouze v případě výkonu práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5011/2007, v němž zdůraznil, že „podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně“). Dále odvolací soud připomněl, že je jen na úvaze a volbě věřitele, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem, jakým způsobem bude postupovat při realizaci svého práva vyplývajícího ze závazku dlužníka, a že ze zákona nelze nikterak dovodit, že by věřitel mohl uspokojit svoji pohledávku prostřednictvím zástavy jen v případě, že současně vymáhá svoji pohledávku i po dlužníkovi. Naopak je na věřiteli, aby si zvolil, jakým způsobem bude při uspokojení svého nároku postupovat pro případ, kdy dlužník svůj závazek uhradit pohledávku zajištěnou zástavním právem nesplní. V tomto ohledu přisvědčil oprávněnému, že jeho postup, tedy uzavření dohody s osobní dlužnicí, byl jen logickým vyústěním situace, kdy se ukazovalo, že vymožení pohledávky z majetku osobní dlužnice je nereálné vzhledem k tomu, že její nemovitý majetek je zatížen zástavním právem. Za zcela nepřiléhavou označil odvolací soud námitku povinných dovozovanou z ustanovení § 549 obč. zák., že mají právo odepřít plnění z důvodu, že oprávněný dohodou uzavřenou s osobní dlužnicí zavinil, že pohledávka nemůže být osobní dlužnicí uhrazena, jež se navíc vztahuje k zajištění závazku ručením.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali druhý povinný a P. V., dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich námitky, že „oprávněný na základě uzavřené dohody s částečným plněním primárním (obligačním) dlužníkem se hojí nyní pouze na zástavci, že touto dohodou došlo k zániku vymáhané povinnosti, že dohoda byla uzavřena v neprospěch třetí osoby (zástavce)…a v rozporu s dobrými mravy a že tímto mimo jiné dochází ke zneužívání práva“. Opětovně opakují námitku, že nelze uzavírat dohody v neprospěch třetí osoby a částečnou úhradou „se vykoupit“, a následně se hojit pouze na zástavci, že jednání oprávněného je zneužitím práva vůči „zástavci“ nemovitosti a že „uvedenou dohodou mělo dojít k zániku práva jako takového“. Dále poukazují na to, že „zástavce“ nebyl účastníkem této dohody, že o její existenci se dozvěděl až v řízení před soudem prvního stupně, že tak „byl klamán“ a že nebyl informován o tom, jaká částka je po něm vymáhána. Vyslovují rovněž názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5011/2007, na něž poukázal odvolací soud, nelze v daném případě aplikovat. Dovolatelé taktéž uvedli, že nezpochybňují obecné právo oprávněného uspokojit svoji pohledávku „prostřednictvím zástavy“, ovšem „jen za podmínek stanovených zákonem, a nikoliv v rozporu s dobrými mravy a za hranou úmyslu zákonodárce“. Odvolací soud tak podle jejich názoru svým rozhodnutím „vlastně nabádá a umožňuje všem primárním (obligačním) dlužníkům uzavírat dohody se svými věřiteli v rozsahu částečné úhrady za písemný slib, že proti nim bude upuštěno od zbývající části pohledávky v probíhajícím exekučním řízení“. Takovouto dohodu naopak považují „za zcela nemravnou, odporující právu a zneužívající právo jako takové“. Domnívají se, že „morálně není možné, aby se byť částečně obligační dlužník vykoupil ze svého dluhu u věřitele a zbytek dluhu převedl na dalšího ručitele“. Odvolací soud „měl pohledávku oprávněného shledat za již neexistující, když se jí prokazatelně písemně zřekl a vzdal, a dále měl konstatovat, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a že došlo ke zneužití práva“. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a vyhověl návrhu „žalobce (povinného)“ na zastavení nařízené exekuce zcela, nikoliv jen částečně ve výši 1 000 000 Kč.
Oprávněný se ztotožnil s usnesením odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nejsou splněny předpoklady pro jeho věcné posouzení, případně zamítnuto.
N e j v y š š í s o u d dovolání povinného P. V. zamítl a dovolání P. V. odmítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání povinného P. V. proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda dohoda uzavřená mezi zástavním věřitelem a osobní dlužnicí, v níž se věřitel zavázal v případě, že osobní dlužnice částečně uhradí pohledávku vymáhanou v jiném exekučním řízení, upustit od vymáhání zbývající části pohledávky vůči ní, a zároveň, že v budoucnu proti ní nezahájí další exekuční řízení pro tutéž pohledávku, a v níž účastníci této dohody konstatovali, že se netýká nároku oprávněného vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem, je ve vztahu k povinnému jako zástavnímu dlužníkovi v rozporu s dobrými mravy či nikoliv; jinak dovolání druhého povinného přípustné není.
Dovolání P. V., dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť k jeho podání není oprávněn (subjektivně legitimován), když nebyl účastníkem řízení v projednávané věci, a napadené rozhodnutí se tak nedotýká jeho práv a povinností.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání pro řešení právní otázky, pro niž je přípustné, není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době ohledně vzniku zástavního práva na předmětných nemovitostech (nyní ve spoluvlastnictví povinných) - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 28. 9. 1992 (viz exekuční titul) - posoudit podle právních předpisů v té době účinných, tj. zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1992. Uspokojení ze zástavy se pak řídí - s ohledem na to, že nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl dne 30. 8. 2006, právní úpravou občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. čl. IV. odst. 1 zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 31. 12. 2013 (srov. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb.). Při aplikaci procesních předpisů je pak třeba vycházet - s ohledem na to, že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 12. 3. 2010 - ze zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „exekuční řád“), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném rovněž ve znění do 30. 6. 2010.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 151a odst. 1, části věty před středníkem, obč. zák. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy dne 28. 9. 1992) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí zástavou“). Jinak řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. k tomu např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů pak usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1998, 46/1998 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. platí, že je-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Je-li tedy vykonávaným rozhodnutím stanovena platební povinnost několika povinným k zaplacení celého dluhu s tím, že plněním jednoho z těchto povinných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, lze nařídit soudní výkon rozhodnutí (exekuci) proti jednomu z nich pro celou pohledávku (k solidární odpovědnosti dlužníků srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze uveřejněný pod číslem 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 733/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2570/2005, ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4721/2007, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1891/2009).
V případě, že exekučním titulem byla (jako v daném případě) uložena platební povinnost současně osobnímu dlužníku a zástavci (odlišnému od osobního dlužníka), jakožto solidárním dlužníkům s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení přisouzené pohledávky vůči zástavnímu dlužníku jen z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti (tedy ve výroku exekučního titulu byla vyjádřena akcesorita ručení zástavou a rozdíl v rozsahu, v jakém se zástavní věřitel může uspokojit z majetku osobního a zástavního dlužníka), může oprávněný - nebyla-li pohledávka s příslušenstvím osobním dlužníkem dobrovolně splněna - vymáhat celou pohledávku s příslušenstvím nebo jakoukoliv její část po kterémkoli z nich (souběžně či postupně) s tím, že plnění vydobyté na jednom z nich má účinky i pro druhého.
Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu anebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (§ 164 odst. 1, věty první, obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (§ 165 odst. 2 obč. zák.).
Z těchto ustanovení vyplývá, že oprávněný jako zástavní věřitel byl oprávněn domáhat se proti povinným jako zástavním dlužníkům nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) prodejem zástavy. Podle § 59 odst. 3 ex. ř. exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí. V případě zastavených movitých věcí a nemovitostí postupuje exekutor při prodeji zástavy přiměřeně podle § 338a o. s. ř.
S námitkami druhého povinného, že nelze uzavírat dohody v neprospěch třetí osoby a částečnou úhradou „se vykoupit“ a „následně se hojit pouze na zástavci“, že „dohoda oprávněného s osobní dlužnicí je v rozporu s dobrými mravy, odporující právu a zneužívající právo jako takové“ a že jednání oprávněného je zneužitím práva vůči „zástavci“ nemovitosti, dovolací soud nesouhlasí.
Z obsahu „dohody o částečné úhradě dluhu a dalším postupu ve věci exekučního řízení“, uzavřené dne 1. 6. 2010 mezi oprávněným a osobní dlužnicí L. K., vyplývá, že její účastníci se dohodli na tom, že dlužnice uhradí věřiteli částku 1 000 000 Kč, že v případě řádného a včasného složení této částky do notářské úschovy se věřitel zavázal upustit od vymáhání zbývající části pohledávky z úvěrové smlouvy vůči dlužnici v rámci exekučního řízení a „toto řízení zcela zastavit“, a zároveň se zavázal nezahajovat proti dlužnici v budoucnu další vykonávací či exekuční řízení z titulu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2006. V této dohodě její účastníci dále konstatovali, že „závazek věřitele upustit od vymáhání zbývající části pohledávky z úvěrové smlouvy vůči dlužníku…se nikterak nedotýká nároku věřitele vůči zástavním dlužníkům z titulu zástavního práva…, který trvá i po uzavření této dohody a splnění závazků dlužníka vůči věřiteli vzniklých na jejím základě“. V řízení pak vyšlo najevo, že podle této dohody uhradila osobní dlužnice L. K. oprávněnému dne 19. 7. 2010 částku 1 000 000 Kč, kterou započetl na nejstarší splatné příslušenství, a že exekuce vedená proti ní u Okresního soudu v Břeclavi (resp. u soudního exekutora Mgr. K. B., Exekutorský úřad H.) byla zastavena.
Při úvaze o shora uvedených námitkách druhého povinného je třeba vyjít z toho, že vykonávací řízení je ovládáno dispoziční zásadou, tedy, že výkon rozhodnutí (exekuci) lze nařídit jen na návrh oprávněného, a dále ze závěru dovozeného judikaturou soudů i odbornou literaturou, že podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) není výkonem práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněné procesním předpisem (§ 251 o. s. ř., resp. § 37 odst. 2 ex. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67, usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, případně usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že oprávněný jako zástavní věřitel tím, že podal návrh na nařízení exekuce (zpeněžením zástavy) proti povinným jako zástavním dlužníkům (tedy slovy druhého povinného, že se „hojí na zástavních dlužnících“), nejednal v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž, že jen využil možnosti poskytnuté mu exekučním řádem a občanským soudním řádem (jakož i ustanovením § 511 odst. 1 obč. zák.), když povinnost, která byla uložena solidárně osobní dlužnici a právním předchůdcům povinných jako zástavcům (a která přešla na povinné), nebyla splněna dobrovolně. Protože právní názor odvolacího soudu (vycházející ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5011/2007), že ustanovení § 3 obč. zák. nelze - stran podání návrhu oprávněného na nařízení exekuce - v exekučním (vykonávacím) řízení aplikovat, je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání v tomto ohledu není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
„V rozporu s dobrými mravy a zneužívající právo jako takové“ není (a nemůže být) ani samotná dohoda uzavřená mezi oprávněným a osobní dlužnicí ze dne 1. 6. 2010, neboť i ta je v souladu s ustanovením § 511 odst. 1 obč. zák., jakož i se smyslem a účelem zástavního práva, jelikož - jak je uvedeno již shora - zástavní věřitel je oprávněn požadovat celou pohledávku s příslušenstvím nebo jakoukoli její část jak po osobní dlužnici, tak i po zástavních dlužnících s tím, že plnění vydobyté na jednom z nich má účinky i pro druhého. Z uhrazovací funkce zástavního práva i z ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. současně vyplývá, že uzavřením této dohody se na právním postavení povinných jakožto zástavních dlužníků nic nezměnilo, a v jejich poměrech došlo ke změně jen v tom, že v rozsahu plnění poskytnutého oprávněnému osobní dlužnicí ve výši 1 000 000 Kč zanikla jejich povinnost plnění, což je jim jen ku prospěchu. Jinými slovy řečeno, i kdyby tato dohoda uzavřena nebyla (případně osobní dlužnice na jejím základě uvedenou částku oprávněnému neuhradila), měl by oprávněný jako zástavní věřitel právo domáhat se uspokojení celé přisouzené pohledávky s příslušenstvím na povinných jako zástavních dlužnících ze zpeněžení zástavy, když smyslem zástavního práva je právě to, aby se zástavní věřitel mohl - nebyla-li pohledávka řádně a včas splněna - uspokojit ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady pohledávky z majetku osobního dlužníka. Lze jen konstatovat, že již zástavci F. a M. V., kteří uzavřeli smlouvou o zřízení zástavního práva na předmětných nemovitostech k zajištění pohledávky s příslušenstvím z titulu úvěru poskytnutého věřitelem L. K., na sebe vzali riziko případného zpeněžení zástavy. Dovolání k řešení právní otázky, pro niž je přípustné, není proto důvodné.
Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou druhého povinného, že „touto dohodou došlo k zániku vymáhané povinnosti“ (přesněji řečeno - k zániku zástavním právem zajištěné pohledávky s příslušenstvím), když se jí oprávněný uzavřením předmětné dohody s osobní dlužnicí „prokazatelně písemně zřekl a vzdal“.
Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výkladem ujednání obsažených v dohodě ze dne 1. 6. 2010 z hlediska jejich jazykového vyjádření a účelu, který jimi její účastníci sledovali, a vzhledem k tomu, že se v dohodě výslovně uvádí, že „závazek věřitele upustit od vymáhání zbývající části pohledávky z úvěrové smlouvy vůči dlužníku…se nikterak nedotýká nároku věřitele vůči zástavním dlužníkům z titulu zástavního práva…, který trvá i po uzavření této dohody a splnění závazků dlužníka vůči věřiteli vzniklých na jejím základě“, lze dospět jen k závěru učiněnému (již) odvolacím soudem, že tato dohoda „nepředstavuje nic jiného než to, že pro případ, kdy osobní dlužnice uhradí částku 1 000 000 Kč, ustoupí oprávněná od dalšího vymáhání pohledávky proti její osobě“, a že „se tedy nejedná o takové ujednání, z něhož by bylo možno dovozovat zánik samotného závazku.“ Odvolací soud tak při výkladu této dohody, jejíž obsah nevzbuzuje žádné pochybnosti, rozhodl v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud neshledal žádné důvody cokoliv měnit. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání v tomto ohledu není podle § 237 o. s ř. přípustné.
Dovolací soud se z uvedených důvodů ztotožňuje i s konečným závěrem odvolacího soudu, že žádný z důvodů k úplnému zastavení exekuce (§ 268 o. s. ř.) není v daném případě dán.
Jen pro úplnost je možno poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 104/2006, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006), která dovodila, že „uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku nebo přivodí-li zánik zástavního práva tím, že složí cenu zástavy, a není-li zde jiné dohody mezi ním a osobním dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. Totéž platí, jestliže zástavní právo zanikne tím, že zástavní dlužník strpí realizaci zástavního práva zpeněžením zástavy, a to bez zřetele k tomu, zda ke zpeněžení zástavy došlo proti jeho vůli (že na něm bylo vynuceno)“.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je pro řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, věcně správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání druhého povinného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 14
Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
Tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012)
Rozsudkem ze dne 22. 2. 2011 zamítl O k r e s n í s o u d v Jihlavě žalobu, kterou se žalobce Z. K. (dále jen „Z. K.“) domáhal vůči žalované M. K. (dále jen „M. K.“) určení, že parcela č. st. 1 zapsaná v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 151 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště T., pro katastrální území a obec K. (dále jen „pozemek“), náležela k 25. 6. 2005 do společného jmění manželů Z. K. a L. K. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 11. 10. 2011 zrušil rozsudek okresního soudu a řízení zastavil (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že ve věci vedené (mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení) u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 440/99 Krajský soud v Brně (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2007, vyřešil (jako předběžnou) otázku vlastnického práva k pozemku tak, že vlastníkem pozemku je Z. K., který vydržel vlastnické právo k pozemku.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel - vycházeje z ustanovení § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. K tomu dodal, že nemá důvod se odklánět od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, poukazuje současně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2828/2008 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nadřadil procesní posouzení a řešení věci nad hmotněprávním posouzením a řešením věci, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, má dopad na právní jistotu a porušuje zásadu legitimního očekávání.
Míní přitom, že na danou věc nelze vztáhnout závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2828/2008, neboť i při obecném požadavku jednotnosti rozhodování by měl být každý případ posuzován individuálně.
Věc řešená rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 281/2003-135, se lišila (dle dovolatelky) od nynějšího sporu, v němž jde o jiné účastníky a jiný právní důvod sporu. Nelze tedy spolehlivě hovořit o tom, že by šlo o rozhodnutí, které při řešení předběžné otázky vyčerpalo tak zásadní otázku (otázku aktivní hmotné legitimace).
Dovolatelka dále poukazuje na to, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 440/99 se (jako žalobkyně) domáhala po Z. K. mimo jiné vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku a soud prvního stupně jí tento nárok přiznal. Tamní odvolací soud však žalobu v této části zamítl (aniž ji upozornil na odlišné právní posouzení věci) poté, co po předběžném posouzení otázky vlastnického práva k pozemku dovodil, že dovolatelka není vlastnicí pozemku.
Napadené rozhodnutí nemůže obstát i proto (pokračuje dovolatelka), že v předchozím řízení šlo o spor mezi Z. K. a jeho manželkou, který se týkal zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví dovolatelky. Otázka, kterou dnes pokládá odvolací soud za vyřešenou, v něm nebyla prioritní; ostatně, ani tehdy odvolací soud takto neuvažoval (jinak by jistě upozornil na možnost odlišného právního posouzení). Dokazování ke zjištění skutkového stavu ohledně vlastnického práva k pozemku bylo řádně vedeno až v nynějším řízení (v němž dovolatelka podle okresního soudu prokázala, že Z. K. nevydržel vlastnické právo k pozemku).
Dovolatelka poukazuje i na to, že vlastnické právo k pozemku jí bylo navráceno v restituci a je-li nyní znovu zbavena majetku rozhodnutím odvolacího soudu, jde o rozhodnutí, které narušuje právní jistotu a porušuje Listinu základních práv a svobod.
V důsledku toho, že žaloba nebyla věcně projednána, je dovolatelka stále vedena jako vlastnice pozemku. Dovolatelka je tak přesvědčena, že „napadený výrok rozsudku odvolacího soudu“ je v rozporu s platnou právní úpravou i judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 (jde o nález uveřejněný pod číslem 176/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
N e j v y š š í s o u d rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Tříčlenný senát č. 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky vztahu rozsudků na plnění a na určení z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2003“) a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006 a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2695/2010.
Proto tříčlenný senát č. 22 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. 7. 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904; srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelkou.
I. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka ohlašuje, že dovolání podává též pro existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nehledě k tomu, že v dovolání s tímto dovolacím důvodem žádnou konkrétní argumentaci nespojuje (údaj o tom, které skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v dovolání uveden) platí (podle výslovné dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.), že u dovolání přípustného podle § 239 o. s. ř. nemá dovolatelka tento dovolací důvod k dispozici. Dovolání proto potud důvodné není.
II. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Z ustanovení § 159a o. s. ř. se dále podává, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu v době vydání napadeného usnesení.
V R 85/2003 vyšel Nejvyšší soud pro účely posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, ze závěru, že:
„Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení“.
Na tomto základě dále dovodil, že:
„Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací“.
Přitom poukázal na to, že shodný závěr je formulován v díle Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709 a v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněném pod číslem 5/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Odtud pro daný spor (v němž šlo o posouzení žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu v řízení zahájeném poté, co soud pravomocně přivolil k téže výpovědi z nájmu bytu) uzavřel, že skutkový základ sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tvoří především tvrzení, že žalobce (pronajímatel) dal žalovanému (nájemci) konkrétní výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon, pro který je předepsána písemná forma a jenž vedle obecných náležitostí právního úkonu, a uvedení lhůty, kdy má nájem skončit, musí též obsahovat důvod výpovědi. Rozhodne-li soud, že přivoluje k výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem (pronajímatelem) žalovanému (nájemci), pak tímto rozhodnutím přisvědčuje (ať již výslovně nebo mlčky) nejen závěru, že je dán příslušný výpovědní důvod, nýbrž i závěru, že výpověď má předepsanou formu, není neplatná pro rozpor s požadavky, jež zákon obecně klade na obsahové náležitosti právního úkonu, a že byla účinně doručena nájemci. Jinak řečeno, pravomocný rozsudek, jímž soud přivolí ke konkrétní výpovědi z nájmu bytu dané žalobcem (pronajímatelem) žalovanému (nájemci), vytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení, že právě tato výpověď je neplatná.
V usneseních sp. zn. 22 Cdo 1523/2006 a 22 Cdo 2695/2010 pak Nejvyšší soud shledal závěry obsažené v R 85/2003 použitelnými i při posouzení žaloby o určení vlastnictví k nemovitosti v řízení zahájeném poté, co soud (ve sporu mezi týmiž účastníky) pravomocně vyhověl žalobě o vyklizení nemovitosti.
Ze závěrů obsažených v R 85/2003 vychází i řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu a vychází z nich (respektive z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93) i další usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01, uveřejněný pod číslem 148/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Přitom v literatuře je shodný názor (na poměr žaloby určovací a žaloby o splnění povinnosti) obsažen např. v díle Rubeš, J. a kol.: Komentář k občanskému soudnímu řádu. Praha 1957, díl I., str. 309) nebo v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1098.
V literatuře lze však nalézt i opačnou argumentaci. Tak např. v díle David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Lavický, P., Kasíková, M.: Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., str. 726 a násl., se uvádí:
„Rozhodl-li soud nejprve o žalobě na plnění, a poté je podána žaloba na určení, judikatura dovozuje, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. Tento právní názor vychází z nepochybně správné myšlenky, podle níž je nutno vyloučit existenci dvou vzájemně si odporujících rozhodnutí, vynesených ve dvou samostatných řízeních, z nichž v prvém rozhodoval soud o žalobě na plnění a v pozdějším o žalobě na určení. Samotné řešení tohoto problému judikaturou je však pochybné, neboť neodpovídá nastíněnému pojetí předmětu sporu. Ke vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutná nejen identita skutkového základu, ale také předmětu procesního nároku; té se však nedostává, neboť v jednom případě zní žaloba na plnění a ve druhém se žalobce domáhá určení práva či právního vztahu. Soud, jenž rozhoduje o žalobě na plnění, si musí bezpochyby jako předběžnou posoudit též otázku existence či neexistence práva či právního vztahu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Avšak právě proto, že si tuto otázku posoudil pouze jako předběžnou, nerozhoduje o ní ve výroku rozsudku; jeho posouzení je obsaženo toliko v důvodech rozhodnutí. Takové posouzení předběžné otázky proto nemůže ani nabýt právní moci. Z těchto důvodů nepovažujeme řešení, podle něhož dřívější rozhodnutí o žalobě na plnění vytváří pro pozdější žalobu na určení překážku věci pravomocně rozhodnuté, za přiléhavé. Domníváme se, že vhodnější je řešit situaci pomocí naléhavého právního zájmu, jenž je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby podle § 80 písm. c). Pokud tedy soud pravomocně vyhoví žalobě na plnění, nemůže mít žalovaný naléhavý právní zájem na pozdější určovací žalobě vůči žalobci. V případě, že soud žalobu na plnění pravomocně zamítne, bude otázkou konkrétního případu, zda naléhavý právní zájem žalovaného na určovací žalobě nebude dán (např. proto, že pozitivní určení práva žalovaného může být podkladem pro zápis ve veřejnoprávní evidenci)“.
Obdobné stanovisko zaujímá také dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 556 a násl.
Argumentaci zdůrazňující, že předmětem právní moci není celý obsah rozsudku, nýbrž jeho výrok (nález), obsahuje dále např. již dílo Ott, E.: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, 1898, str. 274 a 277, jakož i díla Hora, V.: Československé civilní právo procesní. Praha 1923, díl II., str. 414 a násl., Macur, J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 54 a násl. a Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Praha: C. H. Beck, 2008.
Ze starší judikatury lze dále poukázat na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, obsahující závěr, podle kterého: „V žádném případě nemůže posouzení předběžné otázky být vyjádřeno formou výroku a založit tak překážku věci rozsouzené. Posouzení této předběžné otázky se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí“.
Komentáře vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer v roce 2009 (který nesdílí právní závěry vyslovené v R 85/2003 a v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93), se pak dovolal Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, ve kterém (bez reflexe k nálezu sp. zn. IV. ÚS 691/01) uvedl, že: „Subjektivní meze právní moci rozsudku jsou upraveny v § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Pravidlem je, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení; v rozsahu, v němž je výrok závazný pro účastníky, je závazný též pro všechny orgány. Právní moci může nabýt pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Z tohoto důvodu také citované ustanovení o. s. ř. vztahuje závaznost rozsudku pro účastníky i pro orgány toliko k jeho výroku“.
Zbývá dodat, že v literatuře ani v soudní praxi není pochyb o tom, že změna žaloby na plnění na žalobu určovací a naopak je považována za kvalitativní změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. K tomu srov. v literatuře např. Winterová, A.: Žaloba v občanském právu procesním. AUC - Iuridica, 1979, str. 51, 81; Češka, Z. a kol.: Občanské právo procesní. Panorama Praha, 1989, str. 215 nebo Handl, V., Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 432 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V takto ustaveném právním rámci (jenž dokládá nejednotné posuzování dovoláním předestřené právní otázky jak v literatuře, tak v judikatuře obecných soudů i v judikatuře Ústavního soudu) velký senát uzavírá, že teorii identity skutku (z níž vychází R 85/2003 a k níž se velký senát přihlásil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. (akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku). Pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá (ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.) určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), je (tedy) podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti (§ 80 písm. b/ o. s. ř.).
Obecně lze říci, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je např. (v R 85/2003 rozebraný) spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí) takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně požadované peněžité plnění, již nelze následně vést (dle § 80 písm. c/ o. s. ř.) spor o určení „že takto přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o res iudicata).
O takový případ však v posuzované věci nejde. Jakkoliv jde (poměřováno řízením ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 440/99) o spor týchž účastníků (podstatné není, že řízení vzešlo ze sporu mezi Z. K. a jeho manželkou, nýbrž to, že dovolatelka byla žalobkyní a Z. K. žalovaným), výsledek sporu (ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 440/99) o vydání majetkového bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (užíváním pozemku bez právního důvodu), jenž je sporem o splnění povinnosti dle § 80 písm. b) o. s. ř., nevypořádává příslušný právní vztah účastníků k pozemku. Takový spor neřeší prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázku vlastnictví pozemku ani tehdy, jestliže soud v jeho rámci posuzoval otázku vydržení vlastnického práva k pozemku.
Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž poměr žaloby určovací a žaloby o splnění povinnosti vyhodnotil pro danou věc jinak, než vyloženo výše) tudíž správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V rozsahu, v němž směřovalo i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poř. č. 15
Za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
Je-li dovoláním napadené rozhodnutí v incidenčním sporu zahájeném před 1. 1. 2014 vydáno v době od 1. 1. 2014, poměřuje se možnost přiměřené aplikace občanského soudního řádu pro dovolací řízení ustanovením § 7 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 a na dané dovolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014)
Usnesením ze dne 29. 11. 2013 odmítl K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobkyně V. K. domáhala vůči žalovanému M. F. určení, že pohledávka žalovaného ve výši 54 500,39 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení žalobkyně v této výši neexistuje (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že byl zjištěn úpadek žalobkyně a na její majetek byl prohlášen konkurs, že žalovaný přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek žalobkyně pohledávku sestávající z jistiny ve výši 30 935 Kč a z příslušenství ve výši 23 565,39 Kč a že tuto pohledávku popřela pouze žalobkyně.
Na tomto základě pak s poukazem na ustanovení § 160 odst. 1 a 4 a § 192 odst. 3, části věty před středníkem, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), žalobu odmítl jako podanou neoprávněnou osobou, s tím, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění.
K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2014 potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí žaloby (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční řízení vedené u insolvenčního soudu na majetek dlužnice pod sp. zn. KSBR 28 INS 6579/2011 bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele A. C., s. r. o., došlým insolvenčnímu soudu 19. 4. 2011.
2) Usnesením ze dne 10. 2. 2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a insolvenční správkyní majetkové podstaty dlužnice ustanovil Ing. E. P.
3) Usnesením ze dne 24. 4. 2012 prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužnice, s tím, že konkurs bude veden jako nepatrný.
4) Žalovaný podáním datovaným 16. 5. 2011, došlým insolvenčnímu soudu 17. 5. 2011, přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice nezajištěnou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 54 500,39 Kč (sestávající z jistiny ve výši 30 935 Kč a úroků z prodlení a nákladů řízení nalézacího a exekučního řízení ve výši 23 565,39 Kč), k níž jako důvod vzniku označil pravomocný platební rozkaz Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 1. 1997 a pravomocná usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003 a ze dne 5. 5. 2005 s tím, že dlužnice se stala právním nástupcem původního povinného S. K.
5) Pohledávka přihlášená žalovaným byla přezkoumána u přezkumného jednání, jež se konalo dne 24. 4. 2012 jako pohledávka vykonatelná a insolvenční správkyní byla uznána a zjištěna ve výši 54 500,39 Kč. Pohledávku nepopřel žádný z přihlášených věřitelů. Dlužnice pohledávku popřela s odůvodněním, že zanikla splněním.
6) Žaloba v této věci byla podána u insolvenčního soudu 13. 6. 2012.
Na tomto základě pak odvolací soud - cituje ustanovení § 160 odst. 1 a 4, § 192 odst. 1 a 3, § 199, § 200 odst. 1, 5 a 6 a § 201 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona - dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti výroku o odmítnutí žaloby není důvodné. K tomu dále uzavřel, že:
1) Právo učinit popěrný úkon vůči přihlášeným pohledávkám má podle ustanovení § 192 insolvenčního zákona dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé s tím, že z věřitelů mohou pohledávky popírat jen ti, kteří skutečně podali přihlášku pohledávky. K přihlášené pohledávce se v insolvenčním řízení přihlíží a je zařazena na přezkumné jednání (popírat pohledávky tak nemohou věřitelé s pohledávkami za podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za podstatou a také věřitelé v těch řízeních, v nichž bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto do 30. 3. 2011 s ohledem na tehdy platnou právní úpravu).
2) Byť má dlužník právo učinit popěrný úkon vůči přihlášeným pohledávkám, ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení nemá v insolvenčním řízení postavení, které by jej opravňovalo k podání žaloby, jíž své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.
3) Popření pohledávky přihlášené žalovaným dlužnicí (u přezkumného jednání) má v daném případě, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice, „pouze“ ten dopad, že seznam přihlášených pohledávek upravený podle průběhu přezkumného jednání nebude podkladem pro vedení exekučního řízení (výkonu rozhodnutí).
4) Je-li pro zjištěný úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka stanovena jako způsob řešení úpadku reorganizace nebo oddlužení (o takový případ však v posuzované věci nejde), má popření pohledávky dlužníkem vedle uvedeného účinku rovněž přímé dopady na zjištění pohledávky v insolvenčním řízení.
5) Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže (v souladu s ustanovením § 160 odst. 4 insolvenčního zákona) žalobu odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Konkrétně jde podle dovolatelky o otázku, zda insolvenční zákon vylučuje nebo zakazuje (přičemž ona míní, že nikoli) právo dlužníka podat incidenční žalobu o určení pravosti pohledávky a zda za použití ustanovení § 7 insolvenčního zákona lze užít obecných ustanovení občanského soudního řádu, případně ustanovení § 267a o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak dovolatelka argumentuje následovně:
1) Oba soudy svými rozhodnutími upřely dovolatelce právo na spravedlivý proces tím, že v důsledku chybného právního posouzení věci odmítly vydat meritorní rozhodnutí o předmětu její žaloby. Oba soudy interpretují předpisy insolvenčního zákona izolovaně, bez vzájemné souvislosti a bez přihlédnutí k „fundamentální“ zásadě každého civilně procesního řízení - zásadě vyhledávací a zásadě materiální pravdy (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) a zásadě zákazu výkladu norem praeter či contra legem.
2) Odůvodňuje-li soud odmítnutí žaloby odkazem na ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, jde o odkaz chybný interpretačně i aplikačně, neboť předmětná norma je systematicky zařazena pod hlavu pátou části první insolvenčního zákona, která je obecná a základní co do úpravy insolvenčního řízení, není-li dle ustanovení § 8 insolvenčního zákona v části druhé stanoveno jinak (zásada subsidiarity). Část první lze tedy použít vždy, nestanoví-li zákon jinak, či neuplatní-li se obecné procesní předpisy o řízení před orgánem soudní moci státu (§ 7 odst. 1 insolvenčního zákona). Odvolací soud (i insolvenční soud) totiž nepřípustně slučuje popření jako hmotně právní úkon v rámci přezkumného řízení a žalobu jako procesní prostředek incidenčních řízení na určení pravosti či výše pohledávky.
3) Prohlášením konkursu (k němuž v této věci došlo 24. 4. 2012) není řečeno nic jiného, než jak se naloží s majetkovou podstatou dlužnice. Dle ustanovení § 228 písm. a) a l) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 246 odst. 1 insolvenčního zákona, přechází dispozice s právy majetkové podstaty z dlužnice na insolvenčního správce; bylo by tedy absurdní, aby insolvenční správce před „prohlášením způsobu řešení úpadku dlužníka“ shledal přihlášené pohledávky za zjištěné, aby po prohlášení konkursu za žalobkyni vystupoval v řízeních o určení neexistence a výše pohledávek (incidenčních sporech), když by v jeho osobě splynulo právo insolvenčního správce konat dle ustanovení § 192 až § 200 insolvenčního zákona s osobou sekvestora oprávněného konat dle ustanovení § 264 odst. 1 insolvenčního zákona.
4) Rovněž ustanovení § 190 až § 202 insolvenčního zákona neuvádějí ničeho jiného, než že se osobám zákonem oprávněným dává právo činit úkony spojené s uplatňováním tzv. popěrného práva. Je důležité si všimnout, jaká práva a v jakém rozsahu mají jednotliví beneficienti; tak např. ustanovení § 198 insolvenčního zákona jednak určuje pregnantní lhůtu pro podání žaloby (dle ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nazývané incidenční) včetně osoby inkulpáta (příslušné normy občanského soudního řádu o tzv. hlavní a vedlejší intervenci, včetně přistoupení k řízení, jsou vyloučeny z aplikace). Také ustanovení § 199 insolvenčního zákona určuje lhůty, ve kterých může být podána další z incidenčních žalob; i zde jsou jasně denominováni inkulpát s inkulpujícím (budiž expressis verbis uvedeno, že insolvenční správce má právo přihlášené pohledávky nepopírat - pomiňme jeho povinnost patera diligenciae), což platí i o incidenčním sporu dle ustanovení § 200 insolvenčního zákona.
5) Rovněž je třeba si všimnout, že popření insolvenčním správcem má dvě konsekvence; proti popření mohou věřitelé podat žalobu a musí jím popřenou pohledávku zažalovat (aby si zachovali právo uspokojit se z majetku „úpadce“). Popření pohledávky přihlášeným věřitelem má rovněž kvalifikovanou podobu - podává se na formuláři a nazývá se popěrnou žalobou, jež je insolvenčním zákonem též prohlášena za incidenční spor.
6) Jestliže dovolatelka popřela „na přezkumné schůzi věřitelů“ pohledávku přihlášenou žalovaným, včetně příslušenství, co do její pravosti (existence), učinila tak jednak před rozhodnutím o konkursu, jednak s využitím práva obecně jí daného ustanovením § 192 odst. 1 insolvenčního zákona; společně s ustanoveními § 193 až § 195 insolvenčního zákona jde o tzv. impugnare qualificationis, tato ustanovení tedy neříkají ničeho jiného, než co lze popírat. Odkaz odvolacího soudu (i insolvenčního soudu) na ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona je tedy nesprávný, neboť nejen toto ustanovení, nýbrž ani ustanovení § 201 insolvenčního zákona nevylučuje právo žalobkyně (dlužnice) podat řádným způsobem „odpůrčí/incidenční/určovací“ žalobu (srov. např. ustanovení § 267a o. s. ř., s použitím ustanovení § 7 insolvenčního zákona).
7) Jestliže insolvenční zákon nevylučuje ani nezakazuje právo dlužnice podat procesní prostředek typu určovací žaloby o pravosti pohledávky, pak lze užít obecných ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., o určení právního vztahu, neboť postavení dovolatelky jako dlužnice je nejisté („tedy užití částí nalézacího řízení“), a protože předmětné ustanovení insolvenčního zákona nemá ničeho o výluce jiných částí občanského soudního řádu, lze rovněž užít na předmětný případ ustanovení § 267a o. s. ř. Insolvenční zákon v ustanoveních § 198 až § 201 právo (nikoliv povinnost) dlužnice výslovně nevylučuje, ani nezakazuje, takže se uplatní ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
8) Upírá-li tedy soud dovolatelce právo něco tvrdit a mít tak korelující povinnost unést důkazní břemeno, odnímá jí tak ochranu dle článku 36 Listiny. Bylo by totiž zcela absurdní, aby pohledávka, která zanikla splněním nebo vůbec nevznikla, byla erogována podruhé (a tvrzené skutečnosti může žalobkyně důkazně podložit právě v incidenčním sporu), zvláště když dle hmotně právních ustanovení pohledávka vůbec nevznikla, nebo existuje řádově v tisícikorunách, neboť odiosním jednáním nemůže právo vzniknout (nemo turpitudinem suam allegare potest, sine iure /turpem facere/, ius non oritur).
9) Protože konkursní právo je rigidnější a komplexnější formou vykonávacího (exekučního) řízení, kde rovněž platí zásady pro popírání pohledávek a zastavování řízení, musí být ochrana oprávněných zájmů dovolatelky (dlužnice) ještě intenzivnější a méně neformální.
10) Jestliže soudy neuznávají jako důkazní prostředek potvrzení zániku pohledávky splněním (kvitancí vystavenou tehdejší právní zástupkyní žalovaného, osvědčující bezdlužnost dlužnice vůči žalovanému), pak nemá dlužnice jinou právní možnost, než žalovat v rámci insolvenčního řízení o určení výše, pravosti či pořadí pohledávek (incidenční spor).
11) Současný insolvenční zákon byl autory v mnohém převzat z předpisů platných na území České republiky do 31. 12. 1950 (srov. důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu), přičemž tehdejší předpisy právo dlužníka nejen že nevyjímaly, nýbrž i předvídaly a aprobovaly: srov. ustanovení § 112 odst. 2 a 3, ve spojení s ustanovením § 132 odst. 3 a 4 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“). Bylo by tedy absurdní v době, kdy je ochrana lidských práv a svobod na čelném seznamu priorit občanské demokratické společnosti, aby byla dlužnice chráněna méně, než před více než 80 lety, nota bene, aby měla méně práv v řízení, když právní (a majetkové) následky konkursu mají vůči ní mnohem závažnější dopad, než je např. nepřihlížení k přihlášené pohledávce věřitele v insolvenčním řízení.
12) Neerudovanost soudů stran usnesení o odmítnutí žaloby v incidenčním sporu vysvítá právě v ignorování ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona o rovném postavení účastníků (všech) v řízení, nejsou-li pro to zákonem zvlášť výslovně odůvodněné závěry.
13) Veškerá ustanovení insolvenčního zákona, na která se odvolací soud ve svém decernátu odvolává, neobsahují reprobaci či výluku práva dlužnice podat incidenční žalobu, naopak, odvolací soud výslovnou citací ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona cele odkryl neudržitelnost výkladu obou soudních instancí o neoprávněné osobě (dlužnice), neboť je zde jasně uvedeno, že pohledávka se může považovat za nezjištěnou rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí (žádné z ostatních písmen předmětného ustanovení nemá ničeho o tom, že by byla zjištěna i přes popření dlužnice a odkaz na ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona jen implicitně dává vodítko k možné decizi dlužnice k podání návrhu určovací žaloby o popření výše, pravosti a pořadí přihlášené pohledávky).
14) Lze tedy vyvodit, že i dlužnice má právo žalovat. Budiž znovu zdůrazněno, že by (dlužnice) byla výrazně poškozena, kdyby nebylo možno prostřednictvím řádného pořadu práva tvrdit (žalovat), že přihlášená pohledávka neexistuje, neboť zanikla splněním, prekluzí, atd., jestliže jsou tu hmotně právní skutečnosti (a ty jsou určující pro procesní řízení o přiznání práva), které tyto skutečnosti osvědčují.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto incidenčním sporu bylo vydáno 30. 1. 2014. S přihlédnutím k části první, článku II zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se proto možnost přiměřené aplikace občanského soudního řádu pro dovolací řízení poměřuje ustanovením § 7 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014, jelikož incidenční spor je sporem vyvolaným insolvenčním řízením, projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona).
Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, nýbrž podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1. 1. 2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na dané dovolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (v aktuálním znění).
Dovolání je pak přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky, zda dlužník je za trvání konkursu osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení (ne)existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona incidenčními spory jsou (též) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.
Dle ustanovení § 160 insolvenčního zákona incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).
Ustanovení § 192 insolvenčního zákona pak určuje, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odstavec 3).
Podle ustanovení § 201 insolvenčního zákona pohledávka je zjištěna a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí (odstavec 1). Vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé (odstavec 2).
V takto ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uvádí k dovolací argumentaci následující.
I. Ke srovnání s historickými úpravami konkursního práva.
Dovolatelka se na podporu své argumentace dovolává ustanovení § 112 odst. 2 a 3 konkursního řádu z roku 1931, ve spojení s § 132 odst. 3 a 4 konkursního řádu z roku 1931.
Ustanovení § 112 konkursního řádu z roku 1931 určovalo, že nenáleží-li věc na pořad práva, rozhodne o pravosti pohledávky příslušný správní úřad; o pořadí rozhodne k žalobě konkursní soud (odstavec 2). Byla-li popřena vykonatelná pohledávka, musí odpor uplatniti ten, kdo ji popřel, žalobou nebo návrhem u příslušného soudu nebo úřadu (odstavec 3).
Podle ustanovení § 132 konkursního řádu z roku 1931 platilo, že byla-li u soudu složena celá částka připadající na spornou pohledávku, může býti podstata rozdělena i věřitelům, jejichž pohledávky jsou v pořadí za spornou pohledávkou (odstavec 2). Ke sporným pohledávkám lze však přihlížeti jen tehdy, neprošla-li ještě lhůta k podání žaloby nebo návrhu podle § 112, odst. 4., nebo byly-li žaloba nebo návrh podány nejpozději v den, kdy správce podstaty učinil návrh na rozdělení (odstavec 3).
Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169 - 173) Nejvyšší soud uvádí, že citovaná ustanovení konkursního řádu z roku 1931 nepřiznávají tehdejšímu úpadci možnost zabránit zjištění pohledávky v konkursu vedeném na jeho majetek popřením pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. V tomto ohledu lze naopak říci, že v českém úpadkovém právu platí závěr, že dlužník (úpadce) nemůže za trvání konkursu vedeného na jeho majetek svým popěrným úkonem zabránit zjištění pohledávky v konkursu, ve všech zákonných úpravách úpadkového práva počínaje rokem 1914.
Srov. již § 109 konkursního řádu v císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrci, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. 4. 1931, jenž určoval, že pohledávka pokládá se v konkursu za zjištěnou, byla-li uznána správcem podstaty a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů k tomu oprávněných (odstavec 1). Odpor úpadcův budiž v seznamu přihlášek poznamenán; pro konkurs nemá však žádného právního významu (odstavec 2).
Dále srov. (s účinností od 1. 4. 1931) § 111 konkursního řádu z roku 1931, jenž určoval, že pohledávka pokládá se v konkursu za zjištěnou, byla-li uznána správcem podstaty a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů k tomu oprávněných (odstavec 1). Úpadcův odpor buď v seznamu přihlášek poznamenán; v konkursu odpor tento nemá významu (odstavec 2).
Také podle § 23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), platilo, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.
K tomu srov. v literatuře např. Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařská a vydavatelská akc. spol. Praha 1926, str. 244, Hora, V.: Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řízení. Nakladatelství Všehrd, Praha 1932, str. 57-58, Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 325 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 145.
Ve vztahu k ustanovení § 23 odst. 1 ZKV opakovaně judikoval ve stejném duchu též Nejvyšší soud, jenž kategoricky vyloučil možnost úpadce uspět za trvání konkursu vedeného na jeho majetek s určovacími žalobami, obcházejícími pravidlo, že popření pohledávky úpadcem nemá (za trvání konkursu) význam pro zjištění pohledávky (a tudíž i pro její následné uspokojení v konkursu). Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 42/2010“ (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 535/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ustavní soud usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. US 2538/2013, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3146/2011.
II. K osobě oprávněné k podání incidenční žaloby (o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky) podle insolvenčního zákona.
Řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v insolvenci patří mezi spory vyvolané insolvenčním řízením (nejde ale o „odpůrčí“ spory, jak uvádí dovolání), jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů; srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam zmíněná literatura. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. d) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, jde o tzv. incidenční spor.
Jde o spory, jež mohou (mají) být vedeny za trvání insolvenčního řízení jen za podmínek formulovaných insolvenčním zákonem, včetně určení okruhu osob oprávněných je zahájit (podat incidenční žalobu). Ustanovení § 192 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona pak ve spojení s ustanovením § 201 insolvenčního zákona vychází z toho, že incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky.
Osoba, jejíž popěrné právo nemá (je-li účinně uplatněno při přezkumném jednání) vliv na zjištění pohledávky (a takovou osobou je i dlužník za trvání konkursu vedeného na jeho majetek), není ani osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona). Duchu této logiky odpovídají též pravidla obsažená (jako odchylka od pravidla formulovaného v § 192 odst. 2 insolvenčního zákona) ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při reorganizaci v § 336 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona a ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při oddlužení v § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona.
Tomu ostatně odpovídá i příslušná pasáž ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona schválenému posléze jako zákon č. 69/2011 Sb. (jenž s účinností od 30. 3. 2011 upravil změny popěrného režimu v insolvenčním zákoně). Ten projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 6. volebním období jako tisk č. 233, přičemž podle důvodové zprávy k bodům 10. a 20. (změna § 192 a § 336 odst. 4):
„Popěrné právo dlužníka se prosazuje (je účinné co do vlivu na zjištění pohledávky) v reorganizaci nebo v oddlužení, kde je dlužník osobou s dispozičními oprávněními a insolvenční správce má vesměs jen kontrolní pravomoci. Naopak, při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, kdy oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přechází na insolvenčního správce, není dlužníkovo popření bráno (pro účely insolvenčního řízení) v potaz. V tomto směru bylo dlužníkovo popěrné právo v insolvenčním řízení nastaveno způsobem srovnatelným s úpravou obsaženou v zákonu o konkursu a vyrovnání (tam dlužníkovo popření nebylo bráno v potaz pro účely konkursu, prosazovalo se však ve vyrovnání, srov. § 46 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání)“.
V porovnání s předchozími („konkursními“) úpravami českého úpadkového práva je úprava obsažená v insolvenčním zákoně jiná jen v tom, že v podání incidenční žaloby osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je spatřován důvod jejího odmítnutí (dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona) a nikoliv zamítnutí (pro nedostatek aktivní věcné legitimace).
Lze tedy shrnout, že za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
III. K poukazu na obecnou přípustnost určovací žaloby.
Poukazuje-li dovolatelka na obecnou přípustnost určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že (jak popsáno výše) obecná určovací žaloba dlužníka „v konkursu“ (tedy osoby, jež ve smyslu § 246 insolvenčního zákona přišla o právo nakládat s majetkovou podstatou) brojící proti výsledkům přezkoumání a zjištění pohledávky v insolvenčním řízení při pravidelném chodu věcí nemohla obstát (uspět) podle minulých právních úprav českého úpadkového práva (srov. výše citovaná judikatura) a nemůže obstát ani podle úpravy současné. I z dovolání v této věci je patrno, že prostřednictvím této argumentace se dovolatelka ve skutečnosti snaží obejít ta ustanovení zvláštního právního předpisu (insolvenčního zákona), jež jí za trvání konkursu nedovolují vést určovací spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.
Je-li požadováno (jak dokládá žaloba v této věci) určení (ne)existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky incidenční žalobou podanou dlužníkem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona za tím účelem, aby dlužník zabránil uspokojení (zjištěné) pohledávky v konkursu, pak není pochyb o tom, že soudy měly právo zkoumat, zda incidenční žalobu podala ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona osoba k tomu oprávněná a odmítnout ji, jestliže dospěly (jak rozebráno výše, správně) k závěru, že dlužník za trvání konkursu není osobou oprávněnou takovou žalobu podat.
Dovolává-li se dovolatelka prostřednictvím ustanovení § 7 insolvenčního zákona použitelnosti § 267a o. s. ř., pak přehlíží, že ustanovení § 7 insolvenčního zákona ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu v části věty za středníkem výslovně určuje, že ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje (což není tento případ) a že ke stejném závěru dospěl Nejvyšší soud již při výkladu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost zbývá dodat, že (stejně jako tomu bylo podle dřívějších úprav českého úpadkového práva) dlužník, z jehož majetku je v průběhu konkursu uspokojena zjištěná pohledávka osoby, kterou nepovažuje za svého věřitele (jejíž pohledávku popřel, aniž to ovšem mělo vliv na zjištění pohledávky) není zbaven práva domáhat se poté, co pominou účinky konkursu prohlášeného na jeho majetek, vrácení takového plnění (žalobou z bezdůvodného obohacení), s tím, že podle hmotného práva povinnost k úhradě pohledávky neměl. Za trvání konkursu je však povinen se podrobit režimu, jenž mu právo hospodařit s vlastním majetkem (a hradit z něj „skutečné“ pohledávky svých věřitelů) upírá (proto, že řádného hospodaření se svým majetkem k újmě věřitelů, jimž se nabízí pouze poměrné uspokojení pohledávek, dříve nebyl schopen).
Výklad obsažený v napadeném usnesení nezakládá žádný rozpor s procesními zásadami, se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) ani s ústavním pořádkem České republiky.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Poř. č. 16
Každý z dvojice ozbrojených útočníků odpovídá společně a nerozdílně za škodu, jestliže při společně vedeném útoku, kterým vyvrcholilo jejich předchozí agresivní chování vůči více osobám, usmrtili nožem jednu z napadených osob, a to i tehdy, jestliže v trestním řízení nebylo prokázáno, který z útočníků vedl smrtící úder.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 269/2014)
M ě s t s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2009 uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili oběma žalobcům každému po 240 000 Kč, na náhradě nákladů řízení celkem 53 793 Kč a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalovanými na straně jedné a O. A. H., M. B. a R. B., synem žalobců, na straně druhé, došlo dne 17. 2. 2007 na rohu ulice v B. ke slovnímu konfliktu, při kterém oba žalovaní hrozili noži. Poté, co tento konflikt odezněl, žalovaní v ulici, v prostoru tramvajových zastávek, všechny tři jmenované znovu dostihli a zaútočili na ně noži, druhý žalovaný následován prvním žalovaným. Při tomto útoku byli M. B. a O. A. H. zraněni, u druhého ze jmenovaných šlo o bodnořezné poranění hrudníku a břicha, zatímco R. B. byl jedním z žalovaných bodnořezným poraněním srdce usmrcen. Soud dovodil existenci škody (smrt R. B.), dále protiprávní jednání na straně žalovaných, kteří vedli útok proti všem třem poškozeným, a to i za použití nože, a dovodil i příčinnou souvislost mezi smrtí R. B. a protiprávním jednáním obou žalovaných, čímž měl za splněné předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Zavinění, které při naplnění ostatních předpokladů ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. předpokládá, shledal na straně žalovaných minimálně ve formě úmyslu nepřímého. V souvislosti s tím, že nebylo ani v trestním řízení prokázáno, který z žalovaných smrt R. B. bodnutím nožem způsobil (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008), odkázal soud prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000, s tím, že společná odpovědnost škůdců je dána i tehdy, pokud se nepodaří zjistit konkrétní podíl jednotlivých osob, jež vedou společný útok, na vzniku škody. Napadení všech tří poškozených je třeba považovat za jednotný útok obou žalovaných. Jestliže žalovaní odpovídají za smrt R. B., jsou povinni zaplatit jeho žalujícím rodičům podle § 444 odst. 3 písm. c) obč. zák. každému 240 000 Kč.
K r a j s k ý s o u d v Brně k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu obou žalobců zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nakolik lze z obtížně srozumitelného odůvodnění rozhodnutí seznat, odvolací soud zopakoval důkaz obsahem trestního spisu a uzavřel, že s ohledem na závaznost trestního rozsudku podle § 135 o. s. ř. mohli žalovaní odpovídat leda samostatně, pokud jde o způsobení újmy poškozeným B. a H., zatímco ve vztahu k R. B. už nikoliv jako k členu této skupiny (na témže místě a v témže čase), čím „se hroutí koncept předjímání společného jednání žalovaných vůči všem (třem)“. Odvolací soud má za podstatné, s ohledem na závěry trestního rozsudku, že R. B. nebyl cílem útoku některého ze žalovaných, neboť ti útočili na (jinou) skupinu B. – H., jíž nebyl usmrcený členem. Trestní soud také ve skutkové větě vypustil konflikt odsouzených (žalovaných) s R. B., ve vztahu k němuž nebylo prokázáno pachatelství žádného z žalovaných. Tomu, aby mohlo být shledáno vůči R. B. jednání jednoho žalovaného paralelně s druhým žalovaným, brání okolnost jediného smrtelného bodnutí. Neexistoval tedy záměr žalovaných napadnout skupinu B. – H. – B., neboť R. B., podle skutkových zjištění, v úmyslu žalovaných zaútočit na něj nefiguroval, leda jako samostatný objekt, a nemohlo proto dojít k naplnění ustanovení § 438 obč. zák. Nesprávný je ze stejného důvodu poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2126/2000, neboť R. B. nebyl členem „skupiny“.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba žalobci, kteří jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky odpovědnosti více pachatelů za způsobenou škodu. Dovolatelé nesouhlasí s tím, že by pro civilní soud mělo být závazné, že v trestním rozsudku došlo k vypuštění části skutkového děje (popsaného v obžalobě), a že by absence tohoto děje vylučovala občanskoprávní odpovědnost žalovaných za smrt syna žalobců. Dovolatelé také nesouhlasí s tím, že by R. B. nemohl být považován za člena skupiny, na kterou žalovaní útočili jenom proto, že není její součástí v trestním rozsudku. Tato skutečnost nemůže vylučovat občanskoprávní odpovědnost žalovaných, a proto žalobci navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, aby byly provedeny všechny důkazy z trestního spisu eventuelně důkazy další, pokud by nepostačovaly ty, které jsou obsaženy v trestním spise; o nutnosti navrhování dalších důkazů by žalobci měli být poučeni.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců nesouhlasil s tím, že by se mohlo jednat o případ odpovědnosti více pachatelů za způsobenou škodu, jestliže byl zproštěn obžaloby ohledně smrti R. B. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2008), neboť nejednal ve spolupachatelství s druhým žalovaným. Užití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2126/2000 proto nemůže připadat v úvahu – soud v občanskoprávním řízení je vázán rozhodnutím trestního soudu o vině. První žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
N e j v y š š í s o u d rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že jde o dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky společné odpovědnosti za smrt osoby, jestliže pachatelé nebyli za tento následek odsouzeni pravomocným trestním rozsudkem. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 22. 5. 2013, a proto dovolací soud rozhodoval o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013; dovolání je důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 438 odst. 1 obč. zák způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.
Při výkladu ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. obecně platí, že společná odpovědnost vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Pro spoluzavinění je typické, že škůdce má vztah nejen k vlastnímu jednání (protiprávnímu jednání a škodě), nýbrž i k jednání ostatních osob účastnících se na vzniku škody. Tak tomu bývá zejména v případech předem vzájemně dohodnuté součinnosti směřující ke sjednanému výsledku (škodě), kdy při rozdělení úkolů mezi jednotlivé škůdce je charakteristické, že někteří z nich svým jednáním přímo škodný následek nevyvolali. Jestliže výsledkem společně předem dohodnutého protiprávního jednání více škůdců je škoda, která bezprostředně vznikla působením jen některých z nich, je třeba dovodit, že škoda vznikla v příčinné souvislosti i s protiprávním jednáním těch, kteří svým počínáním bezprostředně škodný následek nevyvolali, jestliže přesto přispěli podstatným způsobem ke vzniku škody; společná odpovědnost není přitom vyloučena tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých škůdců na dosažení celkového výsledku (na vzniku škody).
V případě škody na zdraví lze dovodit společnou odpovědnost i tehdy, jestliže některý z více útočících škůdců sice poškozenému újmu nezpůsobil, avšak společné, jednotícím záměrem vedené násilné akce směřující proti poškozenému či více poškozeným se aktivně účastnil a svou přítomností přispěl ke konečnému škodnému následku. Podstatné tedy je, zda útočníci, kteří jednali společně, byli vedeni, alespoň rámcově, společným úmyslem zaútočit na poškozené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000, publikovaný pod číslem 77/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vztaženo na projednávanou věc z hlediska společné odpovědnosti škůdců podle § 438 obč. zák. je pak lhostejné, zda poškození také tvořili „skupinu“ či nikoliv. Ať tedy byl R. B. terčem útoku žalovaných jako samostatná osoba nebo jako člen skupiny (poškozených) spolu s M. B. a O. A. H., pak v obou případech společná odpovědnost žalovaných, kteří byli zjevně vedeni jednotícím záměrem někoho fyzicky napadnout, přicházela v úvahu, pokud šlo o výsledek jejich agresivního počínání se zbraní. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, vyplývá, že jednání žalovaných začalo nejprve pouze slovní potyčkou, při které žalovaní pouze noži hrozili, aniž došlo k fyzickému útoku, a vyvrcholilo incidentem na tramvajové zastávce, při kterém byl nožem zraněn O. A. H. a usmrcen R. B. Okolnost, že žalovaní nebyli v trestním řízení odsouzeni i za usmrcení R. B. a že tato část skutku, původně v obžalobě obsaženého, byla posléze vypuštěna, protože nebylo prokázáno, který z žalovaných proti R. B. vedl smrtící úder, občanskoprávní odpovědnost žalovaných podle § 420 a § 438 obč. zák. nevylučuje. V tomto smyslu není soud v občanském soudním řízení rozhodnutím trestního soudu podle § 135 o. s. ř. vázán, vázán je toliko rozhodnutím o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Aplikaci § 438 obč. zák. (ve smyslu závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu) nebrání ani „okolnost jediného smrtelného bodnutí“, jak uvažoval odvolací soud. Jestliže dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí dovodil společnou odpovědnost všech škůdců i tehdy, pokud nelze jednoznačně určit jejich podíl na vzniklé škodě, pak tento závěr je nutné vztáhnout i na případ, kdy dojde při společném útoku dvou osob k usmrcení jediným bodnutím a není zřejmé, který z útočníků nakonec smrtící útok vedl, ačkoli jej mohl vést kterýkoliv z nich – to je významné v řízení trestním. Jestliže tedy při žalovanými společně vedeném útoku, kterým vyvrcholilo jejich předchozí agresivní chování vůči více osobám za použití nožů, byl usmrcen R. B., pak oba žalovaní odpovídají za vzniklou škodu společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák., a to i tehdy, když bylo toto jednání jako toliko dílčí část skutku, který byl předmětem obžaloby, trestním soudem vypuštěno proto, že nebylo prokázáno, který z žalovaných vedl smrtící úder. Rozlišení míry účasti každého ze žalovaných má význam pouze z hlediska vymezení poměru, v jakém se žalovaní účastnili na vzniku škody, tedy pro jejich vzájemné vypořádání podle § 439 obč. zák.; v řízení o nároku poškozeného na náhradu škody proti solidárně odpovědným škůdcům se však poměr, v jakém každý z nich odpovídá za škodu, neřeší.
S ohledem na uvedené skutečnosti byl naplněn dovolací důvod podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2126/2000). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), který je názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
Poř. č. 17
Právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, které by se věřiteli společnosti s ručením omezeným dostalo na úhradu jeho pohledávky v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kdyby jednatel společnosti s ručením omezeným včas podal návrh na prohlášení konkursu na její majetek a částkou, kterou věřitel na úhradu své pohledávky v konkursu obdržel, je v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neurčuje jinak, právem spojeným s postoupenou pohledávkou (§ 524 odst. 2 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že odpovědnost za škodu se vyvozuje vůči jiné osobě (jednateli) než vůči společnosti s ručením omezeným (dlužníku postoupené pohledávky).
Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012)
Rozsudkem ze dne 6. 12. 2010 zamítl O b v o d n í s o u d pro Prahu 9 žalobu (podanou 16. 7. 2008), kterou se žalobce L. H. domáhal vůči žalovaným 1) V. E. a 2) Z. R. toho, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1 826 761,60 Kč, s příslušenstvím tvořeným konkretizovanými zákonnými úroky z prodlení za dobu od 1. 4. 2008 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku) a o nákladech státu (bod IV. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1) Podle výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se společnosti T byli oba žalovaní jednateli společnosti T v době od 7. 10. 1998 do 2. 2. 2008, každý z nich s právem jednat za společnost T samostatně.
2) Společnost T podala u Městského soudu v Praze (dále též jen „konkursní soud“) dne 7. 6. 2005 návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek. Návrh na prohlášení konkursu je odůvodněn vyúčtováním hospodářského výsledku za rok 2004 a daňovým přiznáním za rok 2004, podle kterého společnost T vykázala ztrátu 2 681 529 Kč.
3) Usnesením ze dne 16. 3. 2006, které nabylo právní moci 23. 3. 2006, prohlásil konkursní soud konkurs na majetek společnosti T.
4) T. Z. přihlásil dne 15. 6. 2006 do konkursu vedeného na majetek společnosti T pohledávku ve výši 1 826 761,60 Kč. Pohledávka byla zjištěna při přezkumném jednání konaném dne 11. 10. 2006 jako nevykonatelná pohledávka druhé třídy bez nároku na oddělené uspokojení.
5) Usnesením ze dne 5. 3. 2007, které nabylo právní moci 5. 4. 2007, zrušil konkursní soud konkurs na majetek společnosti T pro nedostatek majetku.
6) T. Z. (jako postupitel) uzavřel se žalobcem (jako postupníkem) dne 25. 10. 2007 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem byla pohledávka za společností T ve výši 1 826 761,60 Kč z titulu tichého vkladu postupitele do společnosti T.
7) Rozsudkem ze dne 12. 4. 2010 zprostil Obvodní soud pro Prahu 5 oba žalované obžaloby, která jim v bodě II. kladla za vinu, že nejpozději k datu 31. 3. 2004 věděli, že společnost T je velmi pravděpodobně předlužena a její majetek včetně předpokládaných zisků z pokračování v předmětu podnikání společnosti T jim v budoucnu neumožní pokrýt níže (rozuměj v obžalobě) uvedené přijaté závazky a aniž by jim byla známa jakákoliv podložená skutečnost, která by tomu mohla zabránit, neprovedli důslednou analýzu ekonomického stavu společnosti, při které by bylo zjištěno předlužení, i přesto nechali referenty objednat zboží ve prospěch společnosti T, které nebylo dodavatelům nikdy zaplaceno a toto zboží použít ve prospěch společnosti T. Rozsudek ve zprošťující části nabyl právní moci 15. 5. 2010.
Na tomto základě dospěl soud - vycházeje z ustanovení § 1 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 a 2 a § 4 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a z ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, k následujícím závěrům:
1) Postupní smlouvou nebyl postoupen nárok na náhradu škody dle § 3 odst. 2 ZKV (konstatování v článku I. postupní smlouvy, že je zřejmé, že statutární orgány dlužníka nesplnily povinnost podat návrh na konkurs bez zbytečného odkladu, není jednoznačným vyjádřením vůle postoupit tuto pohledávku). Žalobce tak nemá věcnou aktivní legitimace v tomto řízení, neboť není účastníkem hmotně právního vztahu vymezeného žalobou.
2) Žalovaní byli v době úpadku společnosti T jejími jednateli s právem jednat samostatně a každý z nich tak měl povinnost podat návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli (respektive při řádné péči měli dozvědět) o úpadku společnosti T.
3) Základním východiskem pro zjištění, zda žalovaní porušili právní povinnost dle § 3 odst. 2 ZKV, je, zda povinnost žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu zde byla dříve, než v den skutečného podání, k čemuž dospěl Nejvyšší soud např. ve věci sp. zn. 29 Odo 1220/2005; jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. 1. 2001) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
4) Ze zprošťujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 je zřejmé, že ještě v červenci 2004 očekávali žalovaní oprávněně výnos z obchodní činnosti společnosti, který by značně zlepšil hospodářskou kondici společnosti T. Poté, co se tento zisk nerealizoval a co se žalovaní seznámili s hospodářským výsledkem a podklady pro daňové přiznání za rok 2004 podávané k 31. 3. 2005, podali 7. 6. 2005 návrh na prohlášení konkursu pro předlužení společnosti T.
5) Společnost T během roku 2004 nezastavila platby, takže úpadek ve formě platební neschopnosti dle § 1 odst. 2 ZKV zjevně nepřicházel v úvahu.
6) Žalovaní nebyli schopni přijmout kvalifikovaný závěr, zda společnost T je v úpadku předlužením, jen sdílením nebo předáváním výstupů z účetnictví; k tomu potřebovali zpracovanou účetní závěrku, vyúčtování hospodářského výsledku a inventuru majetku, kteréžto dokumenty byly zpracovány až v souvislosti s plněním daňové povinnosti.
7) Jestliže žalovaní podali návrh na konkurs 7. 6. 2005, tedy přibližně dva měsíce po té, co zjistili předlužení společnosti, pak jej nepochybně podali bez zbytečného odkladu, tedy včas.
8) Žalobcův argument, že kdyby žalovaní podali návrh na prohlášení konkursu včas, majetek společnosti by postačoval k plné úhradě všech pohledávek za společností T, má soud za nepochopitelný. Žalobcova pohledávka byla pohledávkou druhé třídy a žalobce nebyl odděleným věřitelem dle § 28 ZKV. Je proto zřejmé, že uspokojení žalobcovy pohledávky by předcházelo uspokojení celé řady jiných věřitelů (nebyla by uspokojena v plné výši, i kdyby byl návrh na konkurs podán před 7. 6. 2005). Jestliže žalobce požadoval na náhradu škody ve výši celé přihlášené pohledávky (1 826 761,60 Kč s příslušenstvím), pak neprokázal výši škody.
K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2012, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 1 826 761,60 Kč, s příslušenstvím tvořeným konkretizovanými úroky z prodlení za dobu od 1. 4. 2008 do zaplacení (první výrok). Dále rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Jako se žalobcem přitom již jednal se společností A., spol. s r. o., jejíž vstup do řízení na místo původního žalobce připustil usnesením ze dne 15. 8. 2011.
Odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování vyšel dále z toho, že:
1) T. Z. se zúčastnil na podnikání společnosti T jako tichý společník. Jeho vklad do společnosti T činil 1 160 000 Kč, byl vložen na dobu 5 let a měl být vypořádán nejpozději do 30. 4. 2003, s tím, že za prodlení se zaplacením této částky náležel T. Z. 20% úrok z prodlení. V uvedeném termínu nebyl vklad vypořádán.
2) Podle postupní smlouvy došlo k postoupení pohledávky po zrušení konkursu vedeného na majetek společnosti T a po výmazu společnosti T z obchodního rejstříku. Postupitel prohlásil, že má za společností T pohledávku z tichého vkladu do společnosti T, která v rozporu se smlouvou o tichém společenství nebyla vrácena, ani nebyla, byť zčásti, uspokojena v konkursním řízení vedeném na majetek společnosti T (byť v něm byla zjištěna). Současně postupitel uvedl, že statutární orgány úpadce porušily povinnost uvedenou v § 3 ZKV, proto odpovídají společně a nerozdílně za škodu, která mu vznikla tím, že nebyl včas podán návrh na konkurs. V článku I. odst. 1 postupní smlouvy smluvní strany deklarovaly, že s postoupenými pohledávkami přechází na postupníka i jejich příslušenství a všechna práva s nimi spojená.
3) Podle uznání dluhu z 29. 10. 2003, adresovaného A. Z. dlužila společnost T částku 265 254 Sk, kterou uznala co do důvodu a výše a kterou se zavázala splácet počínaje listopadem 2003 po 20 000 Kč měsíčně.
4) V roce 2003 evidovala společnost T splatné a dosud neuhrazené závazky za služby, které jí poskytl T. Z., a které činily k 8. 12. 2003 částku 1 158 351,20 Kč (šlo o faktury neuhrazené buď vůbec, nebo jen zčásti, v převážné míře z toku 1999, jedna z roku 2001 a jedna z roku 2003). Podle dohody o uznání závazků ze dne 8. 12. 2003 uznala společnost T tyto závazky vůči T. Z. co do důvodu i výše.
5) Podle znaleckého posudku zpracovaného v trestním řízení žalovaných splnila společnost T podmínky pro úpadek ve formě platební neschopnosti k 11. 4. 2001 (k tomuto dni měla více věřitelů, jejichž splatné závazky nebyla schopna uspokojit). Mezi tyto pohledávky patřila převážná část pohledávek T. Z. uznaných 8. 12. 2003 (všechny faktury z roku 1999). Kdyby byl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti T podán k 11. 4. 2001, postačoval by majetek společnosti k uspokojení všech tehdy splatných závazků v rozsahu 41,21 %. V úpadku ve formě předlužení se společnost T ocitla (již) k 31. 12. 2003, kdy byl její majetek (5 539 000 Kč) nižší, než její splatné závazky (5 906 629 Kč). K úpadku společnosti T ve formě předlužení přispělo přijímání nových závazků v době, kdy již byla v úpadku ve formě platební neschopnosti.
6) Podle výpovědi K. J., která vedla účetnictví společnosti T od roku 1999 do roku 2004, učiněné v trestním řízení, se problémy ve financování společnosti T začaly projevovat již v roce 2003, nejvíce se však projevily v roce 2004 po měsíčních nárůstech ztrát. Na to, že příjmy společnosti T jsou nižší, než její závazky, upozorňovala K. J. především prvního žalovaného (již na jaře roku 2004). Když se situace nelepšila a jednatelé společnosti T nepřijali žádná opatření, důrazně na vzniklou situaci začala upozorňovat někdy od října 2004. Žalovaní byli informováni o stavu společnosti a jejích problémech; měli o tom přehled, neboť K. J. s nimi veškeré problémy konzultovala.
7) Podle dokladů připojených k podáním, jimiž se poškození připojili (se svými nároky) k trestnímu řízení, společnost T nebyla schopna plnit své splatné závazky od jara roku 2004, přičemž první žalovaný musel vědět o platební neschopnosti nejpozději v listopadu 2004, kdy podepsal písemné uznání závazku (ve výši téměř 900 000 Kč) vůči společnosti A.
8) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2010 byl první žalovaný odsouzen pro trestný čin zpronevěry, jehož se dopustil jako jednatel společnosti T tím, že ke škodě společnosti A peníze utržené za zboží z konsignačního skladu, které měly být předány společnosti A, následně použil ve prospěch společnosti T, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu dvou let.
9) Předlužení společnosti T bylo v návrhu na prohlášení konkursu na její majetek odůvodněno tím, že jediný majetek společnosti T činí 32 351 Kč (hotovost v pokladně 4843 Kč, pohledávky za obchodními partnery ve výši 19 138 Kč a provozní zálohy ve výši 8370 Kč).
10) V seznamu pohledávek přihlášených do konkursu vedeného na majetek společnosti T je pod pořadovým číslem 23 uvedena pohledávka T. Z. ve výši 1 826 761,60 Kč z titulu vkladu tichého společníka do společnosti T. Pohledávka byla zjištěna jako nevykonatelná, s tím, že tvoří 21% podíl z celkem přihlášených a správcem konkursní podstaty uznaných pohledávek.
Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně sice na zjištěný skutkový stav aplikoval odpovídající zákonná ustanovení, avšak učinil nesprávné právní závěry. V jednotlivostech pak odvolací soud argumentoval následovně:
a) K věcné legitimaci žalobce.
Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné legitimace původního žalobce. Dovozuje, že ve smyslu § 525 odst. 2 obč. zák. nic nebránilo postoupení pohledávky, přičemž ve smyslu ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. je nepochybně třeba považovat za právo vážící se k postupované pohledávce i právo na náhradu škody.
Pohledávka byla sice v konkursu zjištěna, avšak vzhledem k tomu, že nedošlo „k rozvrhovému řízení“, nelze dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat seznam pohledávek zjištěných v konkursu za exekuční titul (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5078/2007). T. Z. proto s postupovanou pohledávkou nemohl převést právo ji přímo vymáhat na společnosti T.
S pohledávkou mohl postoupit (a z logiky věci původnímu žalobci postoupil) právo na její uplatnění žalobou u soudu. Vůči společnosti T z titulu úhrady vkladu tichého společníka a vůči žalovaným z titulu jejich ručení za závazky společnosti T ve smyslu ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. Vůči žalovaným (jako statutárním orgánům společnosti T) pak mohl vedle již uvedeného práva na zaplacení pohledávky z titulu ručení, postoupit též právo na náhradu škody dle ustanovení § 3 odst. 2 ZKV. To mu svědčilo za situace, kdy po zrušení konkursu bylo zjevné, že společnost T nemá žádný majetek (a následně byla vymazána z obchodního rejstříku ke 2. 2. 2008) a že uspokojení pohledávky se nedomůže žalobou na její zaplacení.
„Konstatování“ v článku I. bodu 1. postupní smlouvy (že statutární orgány úpadce porušily povinnost uvedenou v § 3 ZKV, a proto odpovídají společně a nerozdílně za škodu, která postupiteli vznikla tím, že nebyl podán včas návrh na konkurs) tak odvolací soud považuje za „výslovné konstatování existence práva vážícího se k postupované pohledávce“, které bylo postoupeno s pohledávkou dle článku I. odst. 2 postupní smlouvy.
Tak jak žalobce vymezil skutek v žalobě, je zjevné, že se domáhá zaplacení žalované částky právě z titulu náhrady škody dle ustanovení § 3 odst. 2 ZKV (nikoliv z titulu ručení za závazky zaniklé společnosti dle ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zák.).
b) K promlčení.
Pohledávka T. Z. z titulu tichého vkladu do společnosti T se stala splatnou 30. 4. 2003, takže promlčecí doba začala běžet 1. 5. 2003, kdy T. Z. mohl uplatnit pohledávku u soudu. Jelikož jde o pohledávku z obchodního vztahu, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.) a uběhla by 30. 4. 2007.
Tím, že v průběhu této doby bylo „zahájeno konkursní řízení“ vůči společnosti T a T. Z. přihlásil pohledávku do konkursu, došlo ve smyslu § 402 obch. zák. ke stavení běhu promlčecí doby. Ke dni zahájení konkursního řízení (k 7. 6. 2005) uběhly z této doby 2 roky a 38 dnů. Běh promlčecí doby se pak obnovil dnem následujícím po právní moci usnesení, kterým byl konkurs zrušen, tj. 6. 4. 2007.
Postupní smlouva byla uzavřena v době, kdy promlčecí doba ještě nedoběhla, a původní žalobce podal žalobu ohledně postoupené pohledávky 16. 7. 2008. V době od nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu do podání žaloby uplynulo z promlčecí doby dalších 436 dnů. Do konce běhu obecné čtyřleté promlčecí doby tak ke dni podání žaloby zbývalo ještě 66 dnů. Dosud též neuběhla ani desetiletá promlčecí doba ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud tak námitku promlčení uplatněnou oběma žalovanými (k níž se soud prvního stupně výslovně nevyjádřil) neměl za důvodnou.
c) Ke škodě.
Žalobce prokázal i vznik škody a její výši. Konkursním spisem bylo prokázáno, že v době podání návrhu na konkurs jmění společnosti T činilo 32 351 Kč a její závazky 8 251 467 Kč. V konkursním řízení nebyla uspokojena žádná z přihlášených a zjištěných pohledávek a konkurs byl zrušen pro nedostatek majetku. Škoda vznikla žalobci tím, že „žalovaná pohledávka“ mu nebyla zaplacena v době její splatnosti, nebyla uspokojena ani v konkursu a žalobce se nemůže domáhat jejího uspokojení ani žalobou vůči společnosti T, vymazané z obchodního rejstříku ke 2. 2. 2008.
Škoda vznikla (dle odvolacího soudu) v žalované výši (v rozsahu částky uplatněné v konkursu). Výši škody je třeba posuzovat dle druhé právní věty R 33/2008, neboť žalobcova pohledávka vznikla v době, kdy žalovaní již byli v prodlení se splněním povinnosti dle § 3 odst. 2 ZKV. Společnost T byla v úpadku k 11. 4. 2001 a žalobci (respektive T. Z.) vznikla pohledávka z tichého vkladu k 31. 12. 2002 a s dalšími závazky vůči tichému společníku měla být vypořádána do 30. 4. 2003. K tomuto dni činila pohledávka 1 160 000 Kč. Ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu zahrnovala pohledávka i sjednaný 20% úrok z prodlení a činila tak 1 826 761,60 Kč (takto byla pohledávka specifikována v přihlášce do konkursu a byla tak i zjištěna). Na pohledávku nebylo ničeho zaplaceno ke dni podání návrhu na konkurs ani v průběhu konkursu, takže výše škody činí 1 826 761,60 Kč.
d) K vyvinění žalovaných a k novým skutečnostem.
V řízení byla prokázána i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Ze znaleckého posudku se podává, že kdyby žalovaní podali návrh na prohlášení konkursu bezodkladně poté, co se společnost T ocitla v úpadku ve formě platební neschopnosti, tedy nejpozději do konce roku 2001 (což je lhůta postačující k sumarizaci majetku, závazků a pohledávek společnosti T, k provedení mimořádné inventury apod., tedy k soustředění všech podkladů potřebných pro podání návrhu na konkurs), postačoval by majetek společnosti T k uspokojení pohledávek všech věřitelů v rozsahu 41,21 %.
Návrh na konkurs by tak byl podán včas a ke vzniku škody by vůbec nedošlo. Ve skutečnosti byl návrh na konkurs podán až v červnu 2005, kdy společnost T již neměla žádný majetek a pohledávky věřitelů již nemohly být uspokojeny. Je tedy zřejmé, že je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti uložené žalovaným ustanovením § 3 odst. 2 ZKV a škodou vzniklou žalobci.
Žalovaní netvrdili v řízení před soudem prvního stupně skutečnosti, které by je zbavily odpovědnosti, vyjma odkazu na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (trestní soud se však nezabýval tím, zda žalovaní porušili povinnost dle § 3 odst. 2 ZKV). To, že žalovaní očekávali v polovině roku 2004 uskutečnění obchodu, z něhož by získali větší finanční částku, je odpovědnosti nezbavuje. I kdyby obchod proběhl tak jak měl (kdyby nedošlo k započtení plnění na jinou pohledávku), nestačily by získané finanční prostředky k pokrytí všech splatných závazků společnosti; ty v té době činily více než 5 miliónů Kč a zisk (z obchodu) byl očekáván v řádu statisíců (podle žalovaných měl činit kolem 400 000 Kč).
Žalovaní až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázali na to, že T. Z. vykonával až do konce roku 2003 funkci ekonomického poradce společnosti T a zpracovával ekonomické podklady, jakož i na to, že byl členem Komory specialistů pro krizové řízení a insolvenci v ČR. Jeho povinností tak bylo upozornit žalované, že společnost je předlužena, případně, že je v úpadku pro platební neschopnost a že má být podán návrh na konkurs, což neučinil. Jde sice o okolnosti, které by mohly vést k vyvinění žalovaných, ovšem tyto existovaly a žalovaným byly známy již v řízení před soudem prvního stupně; přesto nebyly uplatněny. Odvolací soud je proto v odvolacím řízení posoudil jako „nepřípustné novoty“ a při svém rozhodnutí k nim nepřihlížel.
e) K vědomosti žalovaných o úpadku společnosti T.
Podle ustálené judikatury je odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (R 33/2008). Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že žalovaní porušili právní povinnost uloženou jim usnesením § 3 odst. 2 ZKV, že mu vznikla škoda a že je příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaných. Na žalovaných pak je, aby prokázali, že za vzniklou škodu neodpovídají. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce prokázal všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu.
Cituje ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV, měl odvolací soud za prokázáno obsahem trestního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 (zejména pak znaleckým posudkem) že společnost T splnila předpoklady pro podání návrhu na konkurs již k 11. 4. 2001 (pro platební neschopnost). Ze znaleckého posudku vyplynulo, že v té době měla společnost T více než dva závazky po lhůtě splatnosti, které dlouhodobě nemohla uspokojit. Vědomost společnosti T (potažmo žalovaných) o existenci těchto závazků a o tom, že nemá dostatek finančních prostředků k jejich úhradě, dokládá (dle odvolacího soudu) písemné uznání závazků vůči A. Z. (25. 10. 2003) a vůči T. Z. (8. 12. 2003).
Kdyby žalovaní (jako statutární orgány společnosti T) konali s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. (ve spojení s § 135 obch. zák.), museli by podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti T nejpozději v první polovině roku 2004 (a to i za předpokladu, že by se spolehli na údaje, které jim předkládala K. J.). Žalovaní však podali návrh na prohlášení konkursu o více než rok později, přičemž jen za rok 2004 došlo ke zmenšení majetku společnosti tak podstatným způsobem, že výše závazků přesáhla (dle znaleckého posudku) téměř o polovinu výši závazků vykázaných do konce roku 2003. K 31. 12. 2003 přesáhla výše splatných a neuhrazených závazků výši vlastního jmění společnosti T.
Nejde o péči řádného hospodáře, jestliže jednatelé společnosti (s ručením omezeným) svěří vedení účetnictví odborné firmě, více se o tyto záležitosti nestarají a plně se spoléhají jen na výsledky touto firmou předložené. Jednání s péčí řádného hospodáře předpokládá, že jednatelé společnosti (s ručením omezeným) mají průběžně přehled o obchodech, které uskutečnila, o jejích závazcích a pohledávkách a o celkovém stavu společnosti; to je základním předpokladem úspěšného podnikání.
Žalovaní tak porušili povinnost uloženou jim ustanovením § 3 odst. 2 ZKV, neboť návrh na prohlášení konkursu nepodali bez zbytečného odkladu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podali dovolání oba žalovaní. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, namítají, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a shodně požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. První žalovaný (dále jen „první dovolatel“) v mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje následovně:
a) K věcné legitimaci žalobce.
První dovolatel míní, že i když T. Z. postoupil žalobci pohledávku zjištěnou v konkursní řízení včetně příslušenství a s postoupenou pohledávkou přecházejí dle § 524 odst. 2 obč. zák. i všechna práva s ní spojená, rozhodně nejde o právo na náhradu škody vůči jednatelům společnosti ve smyslu § 3 odst. 2 ZKV. Takové právo není právem spojeným s postoupenou pohledávkou. Postoupená pohledávka se týkala výhradně právnické osoby; šlo o pohledávku za společností T, nikoliv o pohledávku za fyzickými osobami - jednateli společnosti (žalovanými). Jde o zcela jiný subjekt a o zcela samostatné právo na náhradu škody vůči tomuto subjektu, které však T. Z. nepostoupil žalobci, neboť by to muselo být v postupní smlouvě výslovně uvedeno; postoupená pohledávka se přitom týkala nároků T. Z. vůči společnosti T ze smlouvy o tichém společenství.
První dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k postoupení nároku na náhradu škody, vycházejícím z článku II. odst. 1 postupní smlouvy, k čemuž poukazuje na obsah článku I. odst. 1 postupní smlouvy. Dovozuje, že pouhé konstatování, že statutární orgány dlužníka nesplnily svou povinnost, takže odpovídají za škodu dle § 3 odst. 2 ZKV (což první dovolatel dále popírá), rozhodně nestačí k tomu, aby byl tento „zcela samostatný a specifický nárok postoupen“. Z (postupní) smlouvy je zcela zřejmé, že se postupují pouze pohledávky za společností T, tedy právnickou osobou.
Výklad podaný odvolacím soudem má první dovolatel za nepřípustně rozšiřující; měl-li T. Z. v úmyslu postoupit i „zcela samostatný případný nárok na náhradu škody dle § 3 odst. 2 ZKV vůči jednatelům společnosti“, nic mu nebránilo uvést to v postupní smlouvě výslovně.
První dovolatel dále odkazuje na skutečnosti, které uvedl v článku II. vyjádření k odvolání žalobce ze dne 28. 3. 2011.
b) K promlčení.
Odvolací soud posoudil chybně vznesenou námitku promlčení, jestliže uzavřel, že ke dni podání žaloby chybělo do konce běhu obecné čtyřleté doby ještě 66 dnů a dovodil-li (s odkazem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.), že desetiletá promlčecí doba uplyne až 30. 4. 2013. Odkaz na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. má první dovolatel za irelevantní, pokládaje za zřejmé, že v daném případě se uplatní obecná čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák., která začala běžet 1. 5. 2003.
Odvolací soud rovněž zcela chybně posoudil stavení běhu promlčecí doby, dospěl-li k závěru, že běh promlčecí doby se přetrhl ke dni zahájení konkursního řízení (k 7. 6. 2005). První dovolatel poukazuje na ustanovení § 402 obch. zák. a § 20 odst. 6 ZKV a dovozuje, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo až 10. 6. 2006 (dnem, kdy T. Z. přihlásil pohledávku ze smlouvy o tichém společenství do konkursu). Čtyřletá promlčecí doba tak běžela od 1. 5. 2003 do 10. 6. 2006 a její běh se obnovil 6. 4. 2007 (dnem následujícím po dni právní moci usnesení, jímž byl zrušen konkurs). K promlčení nároku tak došlo 24. 2. 2008 a žaloba byla podána až 16. 7. 2008.
c) Ke škodě.
Odvolací soud přiznal žalobci právo na náhradu údajné škody v plné výše s poukazem na závěry obsažené v R 33/2008. Výší škody se zabývá též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005. Napadené rozhodnutí je ale v rozporu se závěry těchto rozhodnutí.
První dovolatel uvádí, že k těmto judikátům se podrobně vyjadřoval již ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 4. 2010, v rámci přednesu svého právního zástupce při jednání před soudem prvního stupně a v článku III. vyjádření k odvolání žalobce ze dne 28. 3. 2011, na která „tímto odkazuje“.
První dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud na věc aplikoval tu pasáž R 33/2008, která se týká určení výše škody u pohledávek, které vznikly až v průběhu trvání protiprávního vztahu (v době prodlení se splněním povinnosti dle § 3 odst. 2 ZKV). Žalobcova pohledávka (respektive pohledávka jeho právního předchůdce T. Z.) však vznikla z titulu tichého společenství uzavřením smlouvy o tichém společenství a vkladem tichého společníka, tedy již dne 10. 9. 1997, kdy společnost T rozhodně nebyla v úpadku; pouze splatnost pohledávky byla dohodnuta k 30. 4. 2003. Na tento případ tak dopadá jiná část R 33/2008, podle které je škodou rozdíl mezi částkou, kterou by žalobce obdržel na úhradu své pohledávky v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou v konkursu skutečně obdržel. Žalobce však takto určenou výši škody nijak neprokázal.
První dovolatel „na okraj“ dodává, že tichý společník se nepodílí pouze na zisku, ale musí se podílet i na ztrátě, takže jeho pohledávka vůbec neměla být zjištěna v konkursu v plné výši (nadto navýšena o 20 % sankčních úroků).
d) K vyvinění žalovaných a k novým skutečnostem.
Podle napadeného rozhodnutí (str. 14 odůvodnění) poukázali žalovaní na to, že T. Z. vykonával pro společnost T funkci ekonomického poradce a zpracovával až do konce roku 2003 ekonomické podklady až v odvolání a ač jde o okolnosti, které mohly vést k vyvinění žalovaných, šlo o „nepřípustné novoty“, k nimž odvolací soud nepřihlížel.
Tento závěr pak podle prvního dovolatele odporuje skutečnosti s přihlédnutím k obsahu článku IV. jeho vyjádření z 12. 4. 2010 a nemá oporu v obsahu spisu ani v provedeném dokazování.
e) K vědomosti žalovaných o úpadku společnosti T.
Odvolací soud doplnil v odvolacím řízení dokazování znaleckým posudkem zpracovaným v trestním řízení; z něj dovodil, že společnost T byla v úpadku ve formě platební neschopnosti již k 11. 4. 2001 a k 31. 12. 2003 se dostala též do úpadku ve formě předlužení. Na tomto základě pak dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní odpovídají za způsobenou škodu. Tento názor je chybný a obsah znaleckého posudku je vytržen z kontextu ostatních důkazů. Znalecký posudek se zabýval jen tím, kdy se společnost dostala do úpadku, nikoliv však tím, kdy se jednatelé společnosti o této skutečnosti mohli dozvědět nebo skutečně dozvěděli (a kdy jim tedy vznikla povinnost podat návrh na konkurs).
Soud tak (podle prvního dovolatele) nedůvodně de facto přezkoumal rozsudek trestního soudu, z jehož odůvodnění jasně vyplývá, že z časového sledu datace listin je zřejmé, že oba obžalovaní nemohli předpokládat, že nebude realizován zisk ze smlouvy s firmou O., a že v měsíci červenci 2004 mohli očekávat výrazný zisk, ze kterého by plně uhradili pohledávky společnosti T. Závěr odvolacího soudu, že trestní soud se nezabýval odpovědností žalovaných ve smyslu porušení povinnosti dle § 3 odst. 2 ZKV a že byli zproštěni obžaloby jen proto, že jim nebyl prokázán úmysl uvést v omyl své obchodní partnery, tedy není správný.
II. Druhý žalovaný (dále jen „druhý dovolatel“) v mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje následovně:
a) K věcné legitimaci žalobce.
Druhý dovolatel (stejně jako první dovolatel) míní, že T. Z. postoupil žalobci jen pohledávku za společností T, nikoliv pohledávku z titulu nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na konkurs dle § 3 odst. 2 ZKV.
b) K promlčení.
Druhý dovolatel má za to, že při posouzení námitky promlčení odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo ke dni zahájení konkursního řízení (k 7. 6. 2005). Poukazuje na ustanovení § 20 odst. 8 ZKV a dovozuje, že k promlčení pohledávky došlo 25. 1. 2008.
c) Ke škodě.
Odvolací soud nesprávně posoudil dopady judikatury Nejvyššího soudu (R 33/2008). Na jedné straně totiž uvádí, že pohledávka z tichého vkladu vznikla k 31. 12. 2002, na druhé straně však na věc aplikoval tu pasáž R 33/2008, která se týká určení výše škody u pohledávky, která vznikla až v době povinnosti podat návrh na konkurs. Závazek společnosti T vznikl uzavřením smlouvy o tichém společenství dne 10. 9. 1997, pouze jeho splatnost pohledávky stanovena na 1. 5. 2003. Žalobce tak neprokázal výši škody.
Druhý dovolatel dále s poukazem na ustanovení § 673 odst. 1, poslední věty, obch. zák. uvádí, že pohledávka tichého společníka měla v době splatnosti (1. 5. 2003) nižší hodnotu než původních 1 160 000 Kč (vzhledem ke ztrátě společnosti T). Tato částka byla v přihlášce do konkursu nadto nesprávně navýšena o 20 % sankčních úroků. Odvolací soud měl posoudit výši škody i z těchto hledisek.
d) K vyvinění žalovaných a k novým skutečnostem.
Druhý dovolatel (stejně jako první dovolatel) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení, že T. Z. vykonával pro společnost T funkci ekonomického poradce a zpracovával až do konce roku 2003 ekonomické podklady, jsou sice okolnostmi, které mohly vést k vyvinění žalovaných, jde ale o „nepřípustné novoty“, k nimž odvolací soud nepřihlížel, jelikož byly uplatněny až v odvolání.
Poukazuje na to, že tyto okolnosti žalovaní uvedli již před soudem prvního stupně; první žalovaný v článku IV. vyjádření z 12. 4. 2010 a druhý žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) v průběhu jednání konaného 1. 12. 2010.
c) K vědomosti žalovaných o úpadku společnosti T.
Také druhý dovolatel (stejně jako první dovolatel) vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně porozuměl závěrům znaleckého posudku zpracovaného v trestním řízení a nedostatečně zvážil závěry zprošťujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 12. 4. 2010 a výsledky provedeného dokazování, přičemž rovněž akcentuje tu pasáž rozsudku, podle které mohli žalovaní v červenci 2004 očekávat výrazný zisk společnosti T.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaných odmítnout jako zjevně bezdůvodná, případně zamítnout, k čemuž v jednotlivostech uvádí:
a) K věcné legitimaci žalobce.
Z ustanovení § 681 obch. zák. dovozuje žalobce možnost tichého společníka postoupit pohledávku z titulu svého vkladu dle § 524 a násl. obč. zák. To, že pohledávka byla v konkursním řízení zjištěna ve prospěch T. Z., znamená jen to, že T. Z. postupoval pohledávku, kterou nepopřeli správce konkursní podstaty, konkursní věřitelé ani úpadce, se všemi právy s ní spojenými. K právům ze zjištěné pohledávky patří:
1) Právo dle § 45 odst. 2 ZKV (jež má význam vykonávat, zůstane-li po skončení konkursu úpadci nějaký postižitelný majetek a není-li úpadce vymazán z obchodního rejstříku).
2) Právo domáhat se náhrady škody podle ustanovení § 3 odst. 2 ZKV.
Tato práva jsou dle žalobce právy spojenými s postoupenou pohledávkou, přičemž právo domáhat se náhrady škody podle ustanovení § 3 odst. 2 ZKV není (dle žalobce) samostatným (volně převoditelným) právem, ale je vždy spojeno s konkrétní pohledávkou (v tomto případě s postoupenou pohledávkou).
b) K promlčení.
Společnost T byla povinna vypořádat veškeré závazky vůči tichému společníku do 30. 4. 2003, takže ke dni uplatnění přihláškou (15. 6. 2006) nebyla pohledávka promlčena (§ 397 obch. zák.).
c) Ke škodě.
Potud žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1481/2009, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2683/2008 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 70) a dovolává se (jako typově obdobné věci) též závěrů obsažených v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 64 Co 47/2011-238, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2010, č. j. 23 C 330/2008-171.
V průběhu dovolacího řízení (k 13. 9. 2012) žalobce změnil obchodní firmu, což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání jsou přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou (s výjimkou rozebranou níže) dovoláními namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolateli.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že „odkazuje-li“ první dovolatel na skutečnosti uvedené v článku II. a III. vyjádření k odvolání žalobce ze dne 28. 3. 2011 (v rámci argumentace k věcné legitimaci žalobce a ke škodě), jde o odkazy argumentačně bezcenné (obsahem listin, na nějž je takto odkazováno, se Nejvyšší soud dále nezabýval). Již v usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda (a s jakým výsledkem) jsou tyto skutkové závěry dovoláním rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V mezích tohoto dovolacího důvodu činí Nejvyšší soud k otázkám otevřeným dovoláním obou žalovaných následující závěry.
a) K věcné legitimaci žalobce.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření postupní smlouvy (25. 10. 2007) a do 1. 1. 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn.
Dle ustanovení § 3 ZKV právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již k 11. 4. 2001 (kdy měla být společnost T podle závěrů odvolacího soudu v úpadku ve formě platební neschopnosti) a do 1. 1. 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedoznalo změn.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ve vztahu k ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. ustálena v závěru, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. R 33/2008).
K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu patří: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. R 33/2008).
Mechanismus vzniku škody je žalobou (i napadeným rozhodnutím) konstruován tak, že protiprávní úkon žalovaných (porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka) vedl ke vzniku škody (je s ní v příčinné souvislosti) spočívající v tom, že žalobce neobdržel v konkursu vedeném na majetek dlužníka na úhradu své pohledávky ničeho (ačkoliv by tomu tak nebylo, kdyby návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl podán včas). Škoda takto mohla vzniknout jen osobě, která byla majitelem pohledávky (jež se v důsledku škodné události stala zcela nebo zčásti nedobytnou) v době (kdy trvalo) porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Jinak řečeno, právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, které by se věřiteli společnosti s ručením omezeným dostalo na úhradu jeho pohledávky v konkursu, kdyby jednatel společnosti s ručením omezeným včas podal návrh na prohlášení konkursu na její majetek a částkou, kterou věřitel na úhradu své pohledávky v konkursu obdržel, je v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neurčuje jinak, právem spojeným s postoupenou pohledávkou (§ 524 odst. 2 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že odpovědnost za škodu se vyvozuje vůči jiné osobě (jednateli) než vůči společnosti s ručením omezeným (dlužníku postoupené pohledávky).
Dovolání proto potud opodstatněna nejsou. Na tomto závěru ničeho nemění ani chybný úsudek odvolacího soudu o tom, že seznam pohledávek zjištěných v konkursu nelze považovat za exekuční titul. Poukázal-li odvolací soud v dotčených souvislostech na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5078/2007, pak (zjevně nesprávně) přehlédl (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí již několik měsíců platné) závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněného pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2012“). V R 82/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že podle ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007, lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, došlo-li ke zrušení konkursu způsoby uvedenými v ustanovení § 44 odst. 1 a 2 uvedeného zákona; takový postup však není možný, došlo-li ke zrušení konkursu způsobem uvedeným v ustanovení § 44 odst. 3 nebo § 44a odst. 1 tohoto zákona.
Jak patrno z odůvodnění R 82/2012, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5078/2007 (tam označené) patří k těm rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, jejichž závěry jsou vzhledem k R 82/2012 nadále nepoužitelné.
b) K promlčení.
Odvolací soud vyšel z toho, že pohledávku T. Z. vůči společnosti T (dlužníku) tvořila pohledávka ze smlouvy o tichém společenství, uzavřené mezi T. Z. (coby tichým společníkem), společností T (coby podnikatelem) a V. E. (coby osobě, jež měla dluh vůči T. Z. a pohledávku vůči společnosti T) 10. 9. 1997, tvořená peněžitým vkladem tichého společníka (1 160 000 Kč), přičemž smlouva o tichém společenství byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 12. 2002), s tím, že závazky vůči tichému společníku je podnikatel (společnost T) povinen vypořádat do 30. 4. 2003; jinak uhradí i 20% úrok z prodlení.
Podle ustanovení § 673 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy o tichém společenství (10. 9. 1997), smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Dle § 679 odst. 1 písm. a) obch. zák. (ve znění, jež od uzavření smlouvy o tichém společenství do 1. 1. 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., nedoznalo změn) účast tichého společníka na podnikání zaniká (též) uplynutím doby, na kterou byla uzavřena (rozuměj smlouva o tichém společenství).
Ustanovení § 680 obch. zák., ve znění účinném ke dni zániku smlouvy o tichém společenství, pak určovalo, že podnikatel je povinen vrátit tichému společníkovi vklad zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání.
Smlouva o tichém společenství uzavřená podle § 673 obch. zák. patřila mezi tzv. absolutní obchody, tedy k závazkovým vztahům, které se řídily částí třetí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu jejich účastníků (srov. § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák., ve znění účinném jak při uzavření smlouvy, tak při uplynutí doby, na kterou byla uzavřena).
Právo na vrácení vkladu tichému společníku (§ 680 obch. zák., v rozhodném znění) se tudíž promlčovalo v intencích § 397 obch. zák. ve čtyřleté promlčecí době, jež v dané věci začala běžet 1. 5. 2003. Dovolatelé pak mají pravdu, kritizují-li názor odvolacího soudu, že ke stavení promlčecí doby došlo již dnem zahájení konkursního řízení na majetek společnosti T (7. 6. 2005).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž po mnoho let ustálena v závěru, že samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně věřitelovy pohledávky vůči dlužníku (srov. jako první již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 1999, pod číslem 43 a dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004, uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy T. Z. přihlásil pohledávku do konkursu vedeného na majetek společnosti T 15. 6. 2006, však ke stavení běhu promlčecí doby došlo (v souladu s § 20 odst. 8 ZKV, v tehdejším znění, ve spojení s ustanovením § 402 obch. zák., v tehdejším znění) k tomuto datu a tedy ještě před uplynutím promlčecí doby dle § 397 obch. zák.
Vzhledem k tomu, že (podle zjištění soudů nižších stupňů) konkursní soud nerozhodl jinak v usnesení o zrušení konkursu společnosti T (z 5. 3. 2007), nastal zánik účinků prohlášení konkursu dnem právní moci usnesení o zrušení konkursu (5. 4. 2007).
Podle ustanovení § 405 obch. zák. (ve znění účinném ke dni právní moci usnesení o zrušení konkursu, jež do 1. 1. 2014 nedoznalo změn), jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (odstavec 1). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (odstavec 2).
Jelikož do skončení čtyřleté promlčecí doby zbýval ke dni právní moci usnesení o zrušení konkursu (5. 4. 2007) méně než rok (uplynula by 1. 5. 2007), a v konkursním řízení nebylo o pohledávce přijato rozhodnutí „ve věci samé“ (§ 405 odst. 1 obch. zák.), prodloužila se promlčecí doba do pondělí 7. 4. 2008 (§ 405 odst. 2 obch. zák.), když 5. 4. 2008 připadl na sobotu (srov. § 122 odst. 2 a 3 obč. zák.).
Úvahy odvolacího soudu (jenž zjevně nevzal v potaz dikci § 405 odst. 1 obch. zák.), podle nichž pohledávka T. Z. vůči společnosti T nebyla promlčena ke dni podání žaloby v této věci, tudíž nejsou správné.
Odvolací soud i dovolatelé ovšem soustředili svou pozornost k promlčení pohledávky T. Z. vůči společnosti T. Ta ale předmětem sporu v této věci není. Žalobou je uplatněna náhrada škody vzniklé porušením povinnosti jednatelů dlužníka podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, přičemž škoda ve formě relutárního plnění má být poskytnuta (zjednodušeně řečeno) v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele (T. Z.) vůči jeho dlužníku (společnosti T) stala nedobytnou právě v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. opět R 33/2008).
Podstatné je, že usnesením o zrušení konkursu na majetek společnosti T z důvodu uvedeného v § 44 odst. 1 písm. d) ZKV bylo postaveno najisto, že pohledávka T. Z. vůči společnosti T je již nedobytná (slovy označeného ustanovení, že „majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu“). Za této situace nelze od žádného rozumně uvažujícího věřitele očekávat, že po právní moci usnesení o zrušení konkursu na majetek dlužníka z důvodu uvedeného v § 44 odst. 1 písm. d) ZKV bude utrácet další prostředky na vymáhání nedobytné pohledávky po dlužníku. Z hlediska možného uspokojení pohledávky z majetku dlužníka by šlo o aktivitu zhola zbytečnou. Ostatně, do dne, kdy byl dlužník (společnost T) vymazán (bez právního nástupce) z obchodního rejstříku (2. 2. 2008), se pohledávka nepromlčela a po tomto datu už ani soudně uplatnit nešla (nebylo vůči komu ji uplatnit).
Jak rozvedeno výše, odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (R 33/2008).
Podle ustanovení § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení občanského zákoníku již k 11. 4. 2001 (kdy měla být společnost T podle závěrů odvolacího soudu v úpadku ve formě platební neschopnosti) a později nedoznalo (v odstavci 1 a 2) změn (o případ předjímaný ustanovením § 106 odst. 3 obč. zák., jež bylo vtěleno do občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 2003, zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nejde).
Pojem „událost, z níž škoda vznikla“ zahrnuje nejen porušení právní povinnosti (protiprávní úkon) nebo zákonem zvlášť kvalifikovanou událost zakládající odpovědnostní vztah, ale i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo. Srov. v literatuře např. dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 548 - 549 a v judikatuře již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněného pod číslem 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Kdyby se totiž událost, z níž škoda vznikla, měla ztotožnit pouze s protiprávním úkonem či událostí vyvolávající škodu (protiprávní stav), mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než vznikla škoda (škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec) a takový výklad je nepřijatelný.
V intencích R 33/2008 pak lze (s přihlédnutím ke skutkovému stavu, z nějž vyšly oba soudy) uzavřít, že má-li být náhrada škody ve formě relutárního plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele (T. Z.) vůči jeho dlužníku (společnosti T) stala nedobytnou právě v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak dnem kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (společnosti T) (7. 6. 2005). Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu (v mezích žalobou tvrzeného mechanismu vzniku škody nevzniká škoda, jež by mohla mít původ v porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti T). Pouze není jistá výše škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. Uvedené lze doložit příkladem. Jestliže v době, kdy osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV měly poprvé povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, měla pohledávka věřitele vůči dlužníku co do své dobytnosti z majetku dlužníka objektivně (!) hodnotu 100 a v době, kdy byl takový návrh skutečně podán (lhostejno kým) objektivně (!) hodnotu 60, pak objektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. (v rozhodném znění) nemohla začít běžet později než v den podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož pozdější pokles hodnoty pohledávky co do její dobytnosti vůči dlužníku (např. na hodnotu 30) se již neodvíjí (nemůže odvíjet) od skutečnosti, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že úpadek dlužníka (společnosti) T je (v dané věci byl) osvědčen (jako předpoklad přiznání nároku předjímaný v R 33/2008) později (prohlášením konkursu na majetek dlužníka, povolením vyrovnání nebo zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku).
Žaloba podaná 16. 7. 2008 je tak žalobou podanou po uplynutí tříleté promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. (v rozhodném znění). Právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž námitku promlčení neměl za důvodnou), tudíž správné není.
c) Ke škodě.
V rozsahu, v němž dovolatelé snášejí výhrady proti závěrům odvolacího soudu o výši škody, jsou jejich dovolání důvodná, neboť napadené rozhodnutí je potud (poměřováno skutkovými závěry, z nichž vyšel odvolací soud) ve zjevném a hrubém rozporu se závěry obsaženými v R 33/2008.
Odvolací soud sám vyšel v napadeném rozhodnutí z toho, že:
1) Smlouva o tichém společenství byla uzavřena (10. 9. 1997) na dobu určitou (do 31. 12. 2002), s tím, že závazky vůči tichému společníku je podnikatel (společnost T) povinen vypořádat do 30. 4. 2003; jinak uhradí i 20% úrok z prodlení.
2) Kdyby dovolatelé (jako statutární orgány společnosti T) konali s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. (ve spojení s § 135 obch. zák.), museli by podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti T nejpozději v první polovině roku 2004.
Jinak řečeno, dovolatelé by podle odvolacího soudu neporušili povinnost podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti T, kdyby takový návrh podali „nejpozději v první polovině roku 2004“. Za této situace je ovšem vyloučeno uzavřít, že pohledávka z titulu vrácení vkladu tichému společníku vzniklá (ve shodě s § 679 odst. 1 písm. a/ a § 680 obch. zák., v rozhodném znění) k 31. 12. 2002 uplynutím doby, na kterou byla uzavřena smlouva o tichém společenství, a splatná (dle smlouvy o tichém společenství) do 30. 4. 2003 je pohledávkou vzniklou v době, kdy dovolatelé již byli v prodlení se splněním povinnosti dle § 3 odst. 2 ZKV (pohledávkou vzniklou „po první polovině roku 2004“). Napadené rozhodnutí tak za daného skutkového stavu věci říká přesný opak toho, k čemu vybízí R 33/2008.
To, že v konkursu vedeném na majetek společnosti T byla pohledávka T. Z. z titulu vrácení vkladu tichému společníku zjištěna (§ 23 odst. 1 ZKV) v celé nominální výši vkladu (1 160 000 Kč), se sjednaným 20% úrokem z prodlení ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu (takže šlo celkem o 1 826 761,60 Kč), však dovolatele nezbavovalo možnosti namítat, že skutečná výše této pohledávky je jiná („zjištěním pohledávky“ pro účely uspokojení v konkursu vedeném na majetek společnosti T nejsou dovolatelé vázáni). Jestliže ustanovení § 680 obch. zák. (v rozhodném znění) určovalo, že podnikatel (společnost T) je povinen vrátit tichému společníkovi (T. Z.) vklad „zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání“, bylo povinností odvolacího soudu vyložit, jaké úvahy jej vedly k závěru, že k 31. 12. 2002 se vklad tichého společníka o podíl tichého společníka na výsledku podnikání ani nezvýšil ani nesnížil. To platí tím více za situace, kdy napadené rozhodnutí se opírá též o závěry znaleckého posudku zpracovaného v trestním řízení, podle nichž by k 11. 4. 2001 postačoval majetek společnosti T k uspokojení všech tehdy splatných závazků jen v rozsahu 41,21 %. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se touto otázkou nezabýval, je proto potud neúplné a tudíž i nesprávné.
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
d) K vyvinění žalovaných a k novým skutečnostem.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nepřihlédl (s tím, že jde o „novotu“ v odvolacím řízení nepřípustnou) k jejich tvrzení, že T. Z. vykonával pro společnost T funkci ekonomického poradce a zpracovával až do konce roku 2003 ekonomické podklady, poukazujíce na to, že toto tvrzení uplatnili již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Z obsahového hlediska tím ovšem nevystihují dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení (zde odvolací řízení) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání jsou i potud důvodná. Jak je totiž patrno ze spisu, první dovolatel toto tvrzení uplatnil již v článku IV. podání z 12. 4. 2010 a druhý dovolatel v průběhu jednání před soudem prvního stupně, jež se konalo 1. 12. 2010. Úsudek odvolacího soudu, že šlo o tvrzení uplatněná nově až v odvolání, je ve zjevném rozporu se skutečným obsahem spisu a řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
e) K vědomosti žalovaných o úpadku společnosti T.
S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí nemůže obstát již z důvodů popsaných výše, shledává Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se i tím, zda je nesprávné též co do úsudku odvolacího soudu o vědomosti žalovaných o úpadku společnosti T.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Poř. č. 18
Byla-li pojistná smlouva uzavřena na dobu určitou (na jeden rok) s "automatickou prolongací" (tj. s "obnovením" na další rok), je pro řešení otázky, zda šlo o smlouvu o vzájemném plnění, která v době prohlášení konkursu ještě nebyla zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy (§ 253 insolvenčního zákona), rozhodující, zda k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nastaly "účinky" sjednané "prolongace" pojistné smlouvy (v podobě vzniku vzájemných práv a povinností stran pojistné smlouvy na další rok).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2947/2012)
K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 26. 1., jímž O k r e s n í s o u d v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 130 402 Kč (z titulu dlužného pojistného za období od 18. 1. 2011 do 8. 5. 2011) s 7,75% úrokem z prodlení od 19. 1. 2011 do zaplacení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně a dlužník uzavřeli dne 17. 1. 2008 pojistnou smlouvu o pojištění majetku podnikatelů (dále jen „pojistná smlouva“), podle níž sjednali pojištění staveb „pro případ živelních a dalších sjednaných pojistných nebezpečí, živelní pojištění movitých věcí jakožto pojištění podnikatelských rizik, pojištění movitých věcí pro případ krádeže a loupeže jakožto pojištění podnikatelských rizik, kdy celková výše ročního pojistného byla sjednána na částku 130 402 Kč“. Pojištění bylo sjednáno s „automatickou prolongací s datem obnovy 18. ledna každého kalendářního roku“, přičemž k témuž datu byla sjednána rovněž splatnost jednorázového (ročního) pojistného.
2) Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 19. 10. 2010 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
Na tomto základě odvolací soud s poukazem na ustanovení § 253 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a na ustanovení § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, uzavřel, že pojistná smlouva je z pohledu insolvenčního zákona smlouvou o vzájemném plnění. I když v době prohlášení konkursu neexistoval nedoplatek na pojistném za období od 18. 1. 2010 do 17. 1. 2011, nutno v daném případě vzít v úvahu automatickou prolongaci smlouvy k 18. lednu každého roku. V době prohlášení konkursu na majetek dlužníka tedy nebyla smlouva pro další období (od 18. 1. 2011) naplněna a nevyjádřil-li se „správce konkursní podstaty“ (správně „insolvenční správce“) do patnácti dnů od prohlášení konkursu tak, že smlouvu splní, smlouva uplynutím patnácti dnů od prohlášení konkursu zanikla.
Žalobkyně se proto nemůže domáhat (zaplacení) pojistného za další kalendářní rok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůrazňujíc, že v případě pojistné smlouvy „nemohlo dojít k aplikaci ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona“, když pojistné za pojistné období od 18. 1. 2010 do 17. 1. 2011 dlužník uhradil a ke dni prohlášení konkursu tak nebyla splněna podmínka, že smlouva o vzájemném plnění nebyla zcela splněna žádnou ze smluvních stran. „Nemohlo tak ani dojít ke konstrukci nevyvratitelné právní domněnky odstoupení žalovaného od pojistné smlouvy“. Možnost žalovaného pojistnou smlouvu vypovědět (§ 22 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě) tím nebyla dotčena.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 253 insolvenčního zákona, dovolacím soudem dosud nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 253 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013), nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2).
Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení) – v prvé řadě předesílá, že vychází z dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu, podle něhož pojistná smlouva nezanikla (v důsledku nezaplacení pojistného na další pojistné období počínající od 18. 1. 2011) dříve než 8. 5. 2011.
Účelem ustanovení § 253 insolvenčního zákona je umožnit insolvenčnímu správci, aby se (při respektování zmíněným ustanovením určených podmínek) rozhodl, zda smlouvu (o vzájemném plnění) splní nebo zda od ní odstoupí; současně toto ustanovení upravuje předpoklady vzniku fikce odstoupení od takové smlouvy. Přitom je zjevné, že při takové úvaze by měl insolvenční správce respektovat především povinnosti, které pro něj plynou z ustanovení § 36 odst. 1 a § 230 odst. 1 insolvenčního zákona.
V situaci, kdy o tom, že pojistná smlouva je smlouvou o vzájemném plnění, pochybnosti nejsou, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v poměrech dané věci evidentně nejde o případ, kdy k datu prohlášení konkursu nebyla pojistná smlouva splněna dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy (žalobkyní). Jakkoli to soudy nižších stupňů v důvodech svých rozhodnutí výslovně nezmínily, evidentně vyšly z toho, že pojistná smlouva byla (za pojistné období předcházející datu 18. 1. 2011) alespoň jednou smluvní stranou splněna (potud srov. i stanovisko žalobkyně u jednání dne 26. 1. 2012, podle něhož „pojistné za období do 18. 1. 2011 bylo zaplaceno“).
Platí-li za daného stavu, že pojistná smlouva byla uzavřena na dobu určitou (na jeden rok) s „automatickou prolongací“ (tj. s „obnovením“ na další rok), přičemž k „prolongaci“ (k obnovení) pojistné smlouvy mělo dojít až k 18. 1. 2011 (tj. po prohlášení konkursu na majetek dlužníka), je z hlediska možné aplikace ustanovení § 253 insolvenčního zákona rozhodující, zda k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nastaly „účinky“ sjednané „prolongace“ pojistné smlouvy (v podobě vzniku vzájemných práv a povinností stran pojistné smlouvy i na další rok) (a z tohoto pohledu šlo o smlouvu, která k datu prohlášení konkursu ještě nebyla zcela splněna dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy) nebo zda smluvní strany mohly k datu prohlášení konkursu „prolongaci“ pojistné smlouvy (a s ní spojené důsledky – vznik vzájemných práv a povinností smluvních stran na další rok) odvrátit.
K posledně zmíněné možnosti srov. ustanovení § 19 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož u soukromého pojištění sjednaného na dobu určitou lze v pojistné smlouvě dohodnout, že uplynutím doby, na kterou bylo soukromé pojištění sjednáno, soukromé pojištění nezaniká, pokud pojistitel nebo pojistník nejméně 6 týdnů před uplynutím pojistné doby nesdělí druhé straně, že na dalším trvání soukromého pojištění nemá zájem. Pokud soukromé pojištění nezanikne, prodlužuje se za stejných podmínek o stejnou dobu, na kterou bylo sjednáno, nebylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak.
Jelikož odvolací soud důvodnost žalobou uplatněného nároku z výše uvedených hledisek nezkoumal, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Poř. č. 19
Vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona) se uplatní nejen pro účely rozhodnutí o úpadku, nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012)
V r c h n í s o u d v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 potvrdil (ve správném znění) rozsudek ze dne 3. 11. 2010, jímž K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že má právo na uspokojení své vykonatelné pohledávky za dlužníkem (zjištěné dne 17. 3. 2010 pod pořadovým číslem 31 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu) ze zajištění (zástavního práva k nemovitostem a movitým věcem specifikovaným ve výroku rozhodnutí – dále jen „sporné nemovitosti“ a „sporné movité věci“) a vyslovil, že smlouva o zřízení zástavního práva (ke sporným nemovitostem) ze dne 25. 3. 2009 (dále jen „první zástavní smlouva“) a smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným movitým věcem ze dne 25. 3. 2009 (dále jen „druhá zástavní smlouva“) jsou vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 22. 1. 2010 zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek; insolvenční řízení přitom bylo zahájeno dne 11. 9. 2009.
2) V insolvenčním řízení uplatnil žalobce přihláškou, doručenou insolvenčnímu soudu dne 16. 2. 2010, vykonatelné pohledávky v celkové výši 17 660 178,90 Kč a uplatnil právo na uspokojení ze zajištění (ze zástavního práva vzniklého podle shora uvedených zástavních smluv).
3) Dle protokolu o přezkumném jednání ze dne 17. 3. 2010 a seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení žalovaný (insolvenční správce dlužníka) popřel pořadí (právo na uspokojení ze zajištění) žalobcem přihlášené pohledávky s odůvodněním, že zástavní smlouvy jsou jako zvýhodňující právní úkony dlužníka právními úkony neúčinnými, neboť zástavní práva byla zřízena k zajištění již existujícího závazku (rozuměj závazku obchodní společnosti M., s. r. o. – dále jen „společnost“) ve lhůtě kratší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení.
4) Žalobce a dlužník uzavřeli dne 25. 3. 2009 dohody o přistoupení k závazku, v nichž se dlužník zavázal splnit za společnost závazky vzniklé na základě smluv o úvěru ze dne 19. 2. 2007, ve znění dodatků (dále jen „dohody o přistoupení k závazku“ a „smlouvy o úvěru“).
5) První zástavní smlouvou a druhou zástavní smlouvou dlužník zajistil pohledávky žalobce za společností dle smluv o úvěru.
6) K datu uzavření smluv o zřízení zástavního práva měl dlužník peněžité závazky po dobu delší než 30 dní po lhůtě splatnosti, a to mimo jiné vůči České republice - ČSSZ (věřitel č. 27) ve výši 1 685 176 Kč, FKB, a. s. (věřitel č. 32), ve výši 1 037 866,60 Kč a MBV, s. r. o. (věřitel č. 54), ve výši 4 855 112,92 Kč, přičemž tyto závazky nebyl schopen plnit, když je neplnil po dobu více než tří měsíců po lhůtě splatnosti.
7) V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka věřitelé přihlásili pohledávky v úhrnné částce 310 000 000 Kč.
Odkazuje na ustanovení § 235, § 239 odst. 1 a 3 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a na ustanovení § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud zdůraznil, že:
a) Žalobce podal včas žalobu o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a žalovaný (insolvenční správce) podal včas (vzájemnou) žalobu o určení neúčinnosti zástavních smluv.
b) Povinnost důkazní a povinnost tvrzení ohledně skutečností rozhodných pro přijetí závěru o neúčinnosti zástavních smluv tíží žalovaného.
c) Ke dni uzavření zástavních smluv byl dlužník v úpadku „přinejmenším z důvodu platební neschopnosti“, jelikož měl závazky vůči věřitelům č. 27, č. 32 a č. 54, které byly splatné již v roce 2008, tj. měl více věřitelů, vůči nimž měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit, když je neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.
d) Přistoupením k závazku společnosti nevznikl „nový“ závazek, neboť „účinnost smlouvy o přistoupení k dluhu“ předpokládá již existující závazek, ke kterému má být přistoupeno; tomu také odpovídá ujednání obsažené v zástavních smlouvách, kdy „se zajišťují závazky společnosti ze smluv o úvěru“.
e) Žalobce dlužníku za sjednání zástavních smluv neposkytl přiměřenou protihodnotu; skutečnost, že žalobce neuplatnil právo ze směnek (rozuměj ze zajišťovacích směnek ve vztahu k pohledávce ze smluv o úvěru), vyhodnotil jako právně nevýznamnou, jelikož pro žalobce bylo výhodnější uplatňovat své nároky z úvěrů vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva, než se domáhat svých práv bez zástavního práva žalobami na plnění, a to ať již z titulu úvěrových smluv či ze směnky.
Na základě zástavních smluv – pokračoval odvolací soud - tak žalobce získal „postavení zajištěného věřitele, který má v rámci insolvenčního řízení právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (§ 298 a násl. insolvenčního zákona). S ohledem na výši přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka přibližně ve výši 310 000 000 Kč lze uzavřít, že míra uspokojení žalobce je ve vazbě na možné uspokojení, které by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a násl. insolvenčního zákona, vyšší než u věřitelů, jejichž pohledávka by nebyla zajištěna. Tím byl žalobce spornými úkony dlužníka na úkor jiných věřitelů zvýhodněn“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dle názoru dovolatele „soud nesprávně posoudil právní stav věci, když závazek společnosti označil jako závazek existující vůči dlužníku“. Do okamžiku podpisu dohody o přistoupení k závazku dlužník „nebyl nijak vázán a vůči němu závazek neexistoval“. Zajištění tak dlužník poskytoval „ke svému nově vzniklému závazku“. Dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně (ne)poskytnutí přiměřené protihodnoty za zřízení zajištění závazku dlužníka, maje současně za to, že je nezbytné aplikovat ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, když „právní úkon dlužníka byl učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku a na základě vzniku zajištění obdržel dlužník přiměřené protiplnění, které spočívalo v umožnění dále provozovat firmu dlužníka. Nelze pominout skutečnosti, že od podpisu zástavních smluv žalobce nevyužil možnosti sankčního úročení při delikvenci úvěru, nebyla soudně vymáhána zajišťující směnka a byla dohodnuta forma postupného splácení dluhů. Za předpokladu dodržení nově sjednaných pravidel žalobce umožnil další financování a provoz společnosti, jež byla zdrojem finančních prostředků dlužníka“. Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval a jeho právní posouzení je proto neúplné a nesprávné.
Konečně dovolatel namítá, že insolvenční soud „neúplně zjistil skutkový stav věci“, přičemž považuje za sporné, zda dlužník „opravdu“ ke dni podpisu zástavních smluv nebyl schopen plnit své závazky. „Je totiž možné, že dlužník mohl a byl schopen tyto své závazky plnit, ale plnit je nechtěl, např. proto, že hodlal plnit své závazky jiné, vzniklé nebo splatné až později. Soud toto vůbec neřešil a vypomohl si vyvratitelnou domněnkou (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona)“. Aplikaci této domněnky však dovolatel považuje za nesprávné právní posouzení věci, jelikož domněnka je použitelná pouze pro osvědčení úpadku a nelze jí nahradit povinnost (insolvenčního) správce v řízení o neúčinnost právního úkonu, jde-li o prokázání toho, zda „ke dni učinění úkonu“ byl dlužník v úpadku. Přitom důkazní povinnost v tomto směru tíží žalovaného (insolvenčního správce).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázek dovolatelem otevřených (a dosud judikaturou Nejvyššího soudu beze zbytku nevyřešených), týkajících se výkladu ustanovení § 241 insolvenčního zákona.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].
Podle ustanovení § 236 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odstavec 2).
Podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).
Podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012 (šlo o incidenční spor v insolvenční věci téhož dlužníka), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
„Jak spor o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (spor o pořadí pohledávky), tak i spor o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) a d) insolvenčního zákona incidenčními spory, které projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soud.
Přitom je zcela zjevné, že přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas vykonatelnou pohledávku, včetně práva na uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto přihlášené pohledávky; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu (§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona).
Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění); nepodá-li (včas) takovou žalobu, nevznikne mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (§ 298 insolvenčního zákona). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej v incidenčním sporu o takové žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku zajištěná, tj. v poměrech dané věci, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva bylo zástavní právo k nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí.
Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (včas) takovou žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013).
V případě, že přihlášený věřitel podá žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§ 97 odst. 1 o. s. ř.) odpůrčí žalobu, insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny „samostatně“, byly by dány předpoklady pro jejich spojení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.)“.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu výše formulovaným pravidlům odpovídá, zbývá prověřit správnost závěru, podle něhož jsou zástavní smlouvy vskutku neúčinnými právními úkony, včetně toho, zda lze (v insolvenčních poměrech) odporovat samotné zástavní smlouvě.
Z již zmíněného rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012 dále plyne, že:
„V obecných poměrech je při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, podle něhož věřitel může za podmínek uvedených v tomto ustanovení odporovat právnímu úkonu, kterým zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy, k níž vzniklo zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem. Samotná smlouva o zřízení zástavního práva není odporovatelným právním úkonem proto, že sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka; odporovat lze (až) právnímu úkonu, jímž zástavní věřitel uplatňuje právo na uspokojení pohledávky ze zástavy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech insolvenčního zákona se však shora uvedený závěr neprosadí. Je tomu tak již proto, že insolvenční zákon (na rozdíl od občanského zákoníku) v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.
Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem [viz argumentace níže k výluce plynoucí z ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona], může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat“.
Pro přijetí závěru, že v projednávané věci jsou zástavní smlouvy vskutku neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona, je nezbytné splnění následujících předpokladů:
1) V důsledku označeného právního úkonu se žalobci dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalobce (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
3) Dlužník tímto právním úkonem poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a neobdržel za zřízení zajištění současně přiměřenou protihodnotu.
Z takto vymezených předpokladů dovolatel zpochybňuje stav úpadku dlužníka k datu uzavření zástavních smluv a splnění podmínek, podle nichž zástavními smlouvami dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího (tj. nikoli nově vzniklého) závazku a to bez přiměřené protihodnoty.
Ke stavu úpadku dlužníka k datu vzniku zástavních smluv.
Podle ustanovení § 3 insolvenčního zákona dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“) (odstavec 1). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odstavec 3). O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (odstavec 4).
Výše citované ustanovení upravuje (mimo jiné) vyvratitelnou domněnku o tom, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, v případě, že tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 12. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, jež bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno dne 12. 3. 2014 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tato vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky se neuplatní jen pro účely rozhodnutí o úpadku (§ 136 a násl. insolvenčního zákona), nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona); potud srov. i zařazení ustanovení § 3 insolvenčního zákona (část první, obecná část, hlava I, základní ustanovení).
Úvahy dovolatele o tom, že dlužník pohledávky věřitelů (č. 27, č. 32 a č. 54) byl schopen plnit, ale nečinil tak proto, že hodlal plnit závazky jiné, vzniklé nebo splatné později, jsou jednak pouhou (a navíc nijak neodůvodněnou) spekulací, jednak vzhledem k následnému rozhodnutí o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení (včetně výše přihlášených pohledávek) (k tomu viz i důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012) „naznačují“ možnost zvýhodnění věřitele (§ 256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve spojení se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněného pod číslem 6/2005 trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc je dovolatel spojuje s „neúplně zjištěným skutkovým stavem“, tj. s argumentací, která nevystihuje žádný z dovolacích důvodů vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Ostatně, ani tzv. „skutkový dovolací důvod“ podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemá dovolatel u dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici.
K otázce přistoupení k závazku.
Podle ustanovení § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde platí obdobně.
Jde o přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Přistoupení k závazku působí změnu závazku v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit za dlužníka jeho peněžitý dluh věřiteli, přičemž původní dlužník není účastníkem dohody, ani se nevyžaduje jeho souhlas, neboť obsah jeho závazku se nemění. Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 126/2008).
V poměrech dané věci Nejvyšší soud v tomto směru předesílá, že žalovaný (insolvenční správce dlužníka) neodporoval právním úkonům dlužníka – dohodám o přistoupení k závazku, na jejichž základě se dlužník stal osobním dlužníkem žalobce.
Za tohoto stavu je z hlediska řešení otázky, zda zástavní smlouvy jsou vskutku neúčinnými právními úkony, nevýznamné, byly-li zástavním právem (vzniklým podle zástavních smluv) zajištěny pohledávky (ze smluv o úvěru) žalobce za společností nebo pohledávky, které žalobci vůči dlužníku vznikly tím, že dlužník přistoupil k závazkům (z titulu smluv o úvěru) společnosti.
V případě zajištění pohledávek za dlužníkem je totiž zjevné, že byly zajištěny již existující pohledávky, když přistoupením k závazku společnosti došlo (viz argumentace shora) jen ke změně v subjektech závazkového vztahu; jinými slovy změnil se počet dlužníků již existujícího dluhu. Skutečnost, že dlužník před přistoupením k dluhu závazek ve vztahu k žalobci neměl a poměřováno (jen) z hlediska počtu povinných osob a nikoli co do závazku samotného na jeho straně jde o závazek „nový“, na tomto závěru nic nemění. Ostatně akceptace opačného názoru by ve svém důsledku umožnila obcházení pravidla určeného ustanovením § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona.
V případě zajištění pohledávek za společností (na něž ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona nedopadá proto, že upravuje /jen/ případy, kdy dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících vlastních závazků a nikoliv závazků třetích osob – viz ustanovení § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, z nějž je zjevné, že musí jít o zvýhodnění některého z věřitelů dlužníka na úkor ostatních věřitelů dlužníka, kteréžto podmínky při zajištění pohledávky za společností evidentně splněny nejsou) jsou zástavní smlouvy neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Není totiž pochyb o tom, že dlužník se těmito právními úkony zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (viz argumentace níže).
K otázce přiměřené protihodnoty a podmínek obvyklých v obchodním styku (v případě zajištění pohledávek žalobce za dlužníkem).
Ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona upravuje dvě skupiny právních úkonů dlužníka, které nejsou zvýhodňujícími právními úkony, a to jednak právní úkony, jimiž dlužník zřídil zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu [písmeno a)], jednak právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodnímu styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k úpadku dlužníka (písmeno b/).
Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro (jiné zvýhodňující) právní úkony (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona).
Pro posouzení, zda zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními úkony, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu (srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 13/2012). Za takovou hodnotu pak nelze považovat ani „prolongaci“ splátek (spornými právními úkony zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky či „nevymáhání“ zajišťovací směnky; to platí i o dovolatelem tvrzeném „umožnění“ dalšího provozu společnosti.
K otázce (ne)existence přiměřeného protiplnění (v případě zajištění pohledávek žalobce za společností).
I potud platí, že za přiměřené protiplnění (rozuměj přiměřené ve vztahu k možnému dopadu realizace zajištění pohledávky žalobce za společností zástavním právem k majetku dlužníka na majetkovou podstatu dlužníka a výši uspokojení věřitelů dlužníka) nelze považovat žádnou ze skutečností uváděných žalobcem v souvislosti s „přiměřenou protihodnotou“ (srov. argumentace k ustanovení § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je ve výsledku správné a z obsahu spisu neplynou ani jiné vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poř. č. 20
Soud má v občanském soudním řízení pravomoc rozhodovat o následcích porušení povinnosti oznámit státní podporu Evropské komisi. Evropská komise je oprávněna rozhodovat v řízení o slučitelnosti státní podpory s článkem 87 odst. 2 nebo 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. s článkem 107 odst. 2 a 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1341/2012)
Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo zdržet se vyplácení finanční podpory společnosti Nemocnice R. a S. B., a. s., nemocnice S. kraje, společnosti Oblastní nemocnice K., a. s., nemocnice S. kraje, společnosti Oblastní nemocnice K., a. s., nemocnice S. kraje, společnosti Oblastní nemocnice M. B., a. s., nemocnice S. kraje, a společnosti Oblastní nemocnice P., a. s. Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem a provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení (Nemocnice H.) a že žalovaný jako jediný akcionář obchodních společností provozujících nemocnice v B., K., K., M. B. a P. jim poskytl v období 1. 1. 2008 do července 2010 ze svých finančních prostředků finanční podporu ve výši 930 000 000 Kč. Tuto podporu má žalobkyně za nedovolenou, jelikož narušuje hospodářskou soutěž na poli zdravotní péče (veřejná podpora podle čl. 107 Smlouvy o fungování EU).
M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2011 zastavil řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z čl. 88 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“), z čl. 16 rozhodnutí Evropské komise (dále jen „Komise“) ze dne 28. 11. 2005, č. 2005/842/ES, o použití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (dále jen „Rozhodnutí Komise“), a z bodu 16 Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2009/C 85/01 - dále jen „Oznámení Komise“).
Dospěl přitom k závěru, že na žalovaného se vztahuje výjimka z ohlašovací povinnosti dle čl. 88 odst. 3 SES a soud by se v tomto řízení o zdržení se vyplácení podpory musel zabývat otázkou, zda jsou žalobkyní uvedené podpory slučitelné či neslučitelné se společným trhem. Toto posouzení však nepatří do pravomoci vnitrostátního soudu, nýbrž Komise. Nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Soud prvního stupně proto řízení zastavil s tím, že žalobkyně by se se svým návrhem měla obrátit na Evropskou komisi, do jejíž pravomoci rozhodování o veřejné podpoře patří.
K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2011 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), z bodu 1 preambule nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. 3. 1999, z čl. 20 a 24 Oznámení Komise. Své závěry opřel o judikaturu Evropského soudního dvora (rozhodnutí ve věci C-199/06, C-354/90), podle níž nemají vnitrostátní soudy pravomoc prohlásit opatření státní podpory za slučitelné s čl. 87 odst. 2 nebo 3 SES (tj. čl. 107 odst. 2 nebo 3 SFEU).
Dovodil, že Oznámení Komise v čl. 24 pojednává o úloze vnitrostátního soudu až při následném uplatňování čl. 88 odst. 3 SES (tj. čl. 108 odst. 3 SFEU), tj. poté, co Komise podala své vyjádření k záměru podpory a v případě jeho neslučitelnosti zahájila řízení o povinnosti zrušit či upravit podporu. Posouzení podpory Komisí však nebylo žalobkyní ani tvrzeno.
Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně požaduje uložení povinnosti žalovanému zdržet se vyplácení finanční podpory výše uvedeným společnostem z důvodu, že taková podpora není poskytnuta v souladu s čl. 107 a 108 SFEU, pak není dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí této věci.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvody uplatňuje důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je názoru, že soudy obou stupňů na základě nepřípadných ustanovení a bez provedení dokazování konstatovaly, že se na žalovaného vztahuje výjimka dle rozhodnutí Komise č. 2005/842/ES ze dne 28. 11. 2005 o použití článku 86 odst. 2 Smlouvy ES na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu.
Závěr o tom, že žalovaný spadá pod uvedenou výjimku, je dle dovolatelky možný učinit pouze na základě samotného textu rozhodnutí, tj. na základě čl. 2 odst. 1 písm. b) Rozhodnutí, nikoliv na základě čl. 16 jeho odůvodnění. Pro zjištění, zda subjekty podporované žalovaným splňují podmínky čl. 2 odst. 1 písm. b) Rozhodnutí, byly soudy v předešlém řízení povinny provést dokazování a nikoli se omezit na konstatování, že se na základě čl. 16 preambule Rozhodnutí v těchto případech (tj. na žalovaného) uplatní výjimka z ohlašovací povinnosti vůči Komisi (čl. 108 odst. 3 SFEU), jak vyplývá z článku 3 Rozhodnutí.
Výše označené paušální závěry soudů a absence dokazování o naplnění podmínek výjimky dle Rozhodnutí v předešlém řízení pak vyústily v nesprávné závěry z hlediska aplikace oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2009/C58/01), které slouží jako vodítko pro vymezení pravomocí národních soudů a orgánů EU a na které se odvolává v odůvodnění i soud prvního stupně.
Dovolatelka je názoru, že rozhodnutí o naplnění nebo nenaplnění podmínek výjimky dle Rozhodnutí, kde pravomoc soudů České republiky dána je, v žádném případě není možné ztotožnit s posouzením slučitelnosti státní podpory se společným trhem, kde je dána pravomoc Komise.
Výjimka z ohlašovací povinnosti a s ní spojená povinnost pozastavit vyplácení státní pomoci dle čl. 88 odst. 3 SES (dnes čl. 108 odst. 3 SFEU) do rozhodnutí Komise, jak jsou zakotveny v Rozhodnutí, nepochybně pro svou aplikaci vyžadují provést dokazování jejich naplnění nebo nenaplnění před soudem. Až pokud bude v řízení zjištěno, že tyto podmínky naplněny nejsou, je soud vyloučen z posuzování slučitelnosti s právem EU pro nedostatek pravomoci. Takto soudy prvního ani druhého stupně nepostupovaly a naplnění nebo nenaplnění podmínek nezkoumaly, resp. neprovedly žádné dokazování, ze kterého by naplnění nebo nenaplnění těchto podmínek bylo možné dovodit. Soudy se tak dopustily nesprávného právního posouzení, které mělo za následek vadu řízení, jež mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí ve věci stojí na posouzení otázky, zda české soudy mají pravomoc rozhodovat o žalobě na zdržení se tvrzeného protiprávního jednání ve formě pozastavení vyplácení státní podpory, které je založeno poskytnutím nedovolené státní podpory, tj. podpory v rozporu s primárním právem Evropské unie, která nebyla oznámena Komisi.
Žalobkyně tvrdila, že k tvrzenému protiprávnímu jednání došlo v období od 1. 1. 2008 do července 2010. S účinností do 30. 11. 2009 bylo poskytování státních podpor upraveno v čl. 87 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství (SES) ve znění Niceské smlouvy (Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského Společenství bylo publikováno v Úředním věstníku Evropské unie dne 29. 12. 2006, pod č. C 321). S účinností od 1. 12. 2009 potom tuto problematiku obdobně regulují ustanovení čl. 107 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) (Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie bylo publikováno v Úředním věstníku Evropské unie dne 30. 3. 2010, pod č. C 83). Jelikož je znění Smlouvy o fungování Evropské unie v oblasti státní podpory v podstatě totožné se zněním Smlouvy o Evropském společenství, je možné na její výklad použít i výše zmíněné Oznámení Komise a Rozhodnutí Komise.
Ochrana hospodářské soutěže před poskytováním nedovolených podpor v rámci Evropské unie se vztahuje na podpory poskytované státem nebo ze státních prostředků. Za takovou podporu je třeba považovat jak podporu poskytnutou státem jako takovým, tak podporu poskytnutou zprostředkujícím subjektem jednajícím na základě svěřených pravomocí. Může se tedy jednat o prostředky národní, regionální, obecní, prostředky veřejných bank, nadací atd. Z toho důvodu i podpora poskytnutá samosprávní územní jednotkou jako orgánem veřejné správy spadá pod režim státních podpor.
Tato ochrana hospodářské soutěže stojí na principu oznámení zamýšleného poskytnutí státní podpory Komisi, která posoudí slučitelnost státní podpory se společným trhem. Před poskytnutím zamýšlené státní podpory musí členský stát nejprve oznámit Komisi svůj záměr poskytnout nebo upravit podporu a vyčkat vyjádření Komise k zamýšlené podpoře. To upravuje čl. 108 odst. 3 SFEU, podle nichž musí být Komise včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li zato, že takový záměr není s ohledem na článek 107 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí. K posuzování slučitelnosti státních podpor s právem ES, resp. unijním právem, je tedy příslušná pouze a výhradně Evropská komise, jak správně uvedl odvolací soud. Předmětná žaloba ovšem nesměřuje na řízení o slučitelnosti, ale na zdržení se poskytování protiprávní podpory žalovaným příjemcům podpory. Je třeba posoudit, zda v systému ochrany hospodářské soutěže v Evropské unii má vnitrostátní soud pravomoc rozhodovat o takové zdržovací žalobě.
Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že vnitrostátní soudy a Komise hrají v rámci prosazování státní podpory zásadní, avšak odlišné úlohy. Hlavní úlohou Komise je přezkoumat slučitelnost navrhovaných opatření podpory se společným trhem na základě kritérií stanovených v čl. 87 odst. 2 a 3 SES (resp. čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU). Toto posouzení slučitelnosti je výlučnou pravomocí Komise a podléhá přezkumu ze strany soudů Společenství. O rozdělení rolí Komise a vnitrostátních soudů v této oblasti hovoří mj. Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2009/C 85/01). Toto oznámení má za cíl informovat vnitrostátní soudy a třetí osoby o prostředcích nápravy, které jsou dostupné v případě porušení pravidel státní podpory a poskytnout jim vodítko, jak uplatňovat tato pravidla v praxi. Podle ustálené judikatury ESD nemají vnitrostátní soudy pravomoc prohlásit opatření státní podpory za slučitelné s čl. 87 odst. 2 nebo 3 Smlouvy o ES, resp. čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU (čl. 20 Oznámení Komise). Úloha vnitrostátního soudu závisí na předmětném opatření podpory a na tom, zda bylo řádně oznámeno a schváleno Komisí. Vnitrostátní soudy jsou často požádány, aby zasáhly v případech, kdy orgán členského státu udělil podporu, aniž dodržel povinnost pozastavit výkon opatření. Tato situace může nastat, pokud podpora nebyla oznámena vůbec, nebo orgán podporu poskytl před schválením Komise. Úlohou vnitrostátních soudů je v takových případech chránit práva jednotlivců dotčená neoprávněným uskutečněním podpory (bod 21 písm. a/ Oznámení). Lze uzavřít, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny rozhodovat v řízeních o následcích porušení povinnosti neoznámení státní podpory Komisi a poskytovat ochranu třetím osobám. Komise je oproti tomu oprávněna rozhodovat v řízení o slučitelnosti. V odst. 10 Oznámení je zmíněno s odkazem na judikaturu, že Soudní dvůr výslovně uvedl, že vnitrostátní soudy mají stejně jako Komise pravomoc podávat výklad pojmu státní podpora. Otázku, zda je konkrétní finanční plnění státní podporou či nikoli, proto může vykládat i vnitrostátní soud. V případě pochybností o existenci státní podpory si mohou vnitrostátní soudy vyžádat stanovisko Komise, čímž není dotčena možnost anebo povinnost vnitrostátního soudu postoupit záležitost Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.
Před tím, než vnitrostátní soud posoudí, zda došlo k porušení oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, musí nejprve učinit závěr, zda lze poskytnuté finanční prostředky vůbec považovat za státní podporu či nikoli. K výkladu pojmu „státní podpora“ je oprávněna jak Komise, tak soudy členských států, jak opakovaně potvrdil ve svých rozhodnutích Soudní dvůr (viz rozsudky Soudního dvora ve věci C-78/76, C 39/94, C-354/90, C 368/04). Při testu, zda je určité opatření státní podporou, je nutné zkoumat čtyři kumulativní prvky definované v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, který stanoví obecnou definici pojmu státní podpora. Soud musí zjišťovat, zda opatření znamenalo selektivní výhodu pro soutěžitele (musí zvýhodňovat určité podniky, výrobu určitého zboží nebo poskytování určitých služeb), zda bylo poskytnuto členským státem nebo ze státních zdrojů, zda toto opatření způsobilo narušení hospodářské soutěže či zda má potenciál pro narušení hospodářské soutěže a zda jím byl ovlivněn obchod mezi členskými státy.
V případě, že opatření splňuje všechna čtyři kumulativní kritéria, představuje státní podporu, která je podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU v zásadě zakázána. Článek 87 odst. 2 a 3, resp. 107 odst. 2 a 3 Smlouvy o fungování EU, stanoví řadu podmínek, podle kterých státní podpora je či může být považována za slučitelnou s vnitřním trhem, a mohla by tudíž být povolena Komisí (která má výhradní pravomoc prohlásit státní podporu za slučitelnou s vnitřním trhem).
V této souvislosti je třeba uvést, že státní podporu nepředstavují vyrovnávací platby za závazek veřejné služby, jestliže jsou naplněny podmínky stanovené v Rámci Společenství pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (2005/C 297/04). Tento rámec stanovuje čtyři základní kritéria, formulovaná již v rozsudku Soudního dvora ve věci C – 280/00 Altmark Trans, při jejichž naplnění je nutné dospět k závěru, že vyrovnávací platba za veřejnou službu nepředstavuje státní podporu a články 87 a 88 SES, resp. čl. 107 a 108 SFEU se nepoužijí (čl. 2.1 bod 7 Rámce).
Pokud soud dospěje k závěru, že opatření nelze považovat za vyrovnávací platbu za závazek veřejné služby, a lze na něj v kontextu posuzování kritérií poskytnutí zvýhodnění nahlížet jako na státní podporu, je třeba dále posoudit, zda na daný případ nedopadá některá z výjimek povinnosti oznámit záměr poskytnout veřejnou podporu podle čl. 108 odst. 3 SFEU. Jedna z výjimek je stanovena v čl. 86 odst. 2 SES, resp. 106 odst. 2 SFEU. Podle něj platí, že podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým v SES, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. Toto ustanovení stanoví výjimku z pravidel obsažených ve Smlouvě, je-li splněna řada podmínek. Tyto podmínky jsou definovány v Rozhodnutí Komise ze dne 28. 11. 2005, o použití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (2005/842/ES), které lze, jak bylo výše zmíněno, použít na výklad úpravy obsažené v SFEU. Toto Rozhodnutí stanoví v čl. 1 podmínky, za nichž se státní podpora ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytnutá určitým podnikům poskytujícím služby obecného hospodářského zájmu považuje za slučitelnou se společným trhem a je vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Soud je povinen řádně přezkoumat veškeré podmínky, které stanoví Rozhodnutí Komise, nelze vycházet jen z jeho článku 16. Pokud jsou splněny podmínky Rozhodnutí Komise, je státní podpora vyňata z ohlašovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy SES.
Závěr, zda se na žalovaného vztahovala povinnost oznámení podle čl. 108 odst. 3 SFEU, či nikoli ve smyslu Rozhodnutí Komise, je tedy rozhodný pro postup národního soudu s ohledem na ochranu práv třetích osob z důvodu porušení čl. 108 odst. 3 SFEU.
Z výše uvedeného plyne, že vnitrostátní soud nemůže posuzovat, zda je poskytnutá státní podpora slučitelná s právem hospodářské soutěže, ale vnitrostátní soud se může a musí omezit na určení, zda opatření představuje státní podporu a zda se na ně vztahuje povinnost pozastavení (bod 31 Oznámení), tj. zda bylo nutné poskytnutí státní podpory oznamovat Komisi.
V případě, že vnitrostátní soud dospěje k závěru, že se jedná o státní podporu a byla porušena povinnost pozastavení podle čl. 108 odst. 3 SFEU, tj. že poskytnutá podpora nebyla oznámena, i když oznámena být měla, je bez ohledu na možný výsledek následného posouzení slučitelnosti státní podpory se společným trhem nutné vyvodit v souladu s vnitrostátním právním řádem veškeré patřičné důsledky vyplývající z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU. Oznámení Komise v bodě 26 vyjmenovává demonstrativně opatření, která může vnitrostátní soud nařídit v řízení o žalobě u vnitrostátních soudů, které podají soutěžitelé a ostatní třetí strany dotčené protiprávní podporou. Může se jednat o následující opatření: a) zamezení vyplacení protiprávní podpory; b) navrácení protiprávní podpory (bez ohledu na slučitelnost); c) uhrazení úroků z protiprávní podpory; d) náhradu škody pro soutěžitele a ostatní třetí strany; a e) předběžná opatření týkající se protiprávní podpory. Pokud tedy měla být státní podpora oznámena a nebyla, došlo k porušení čl. 108 odst. 3 SFEU a vnitrostátní soud je povinen chránit práva třetích osob bez ohledu na to, k jakému závěru dospěje Komise v řízení o slučitelnosti. Povinnost vnitrostátního soudu přijmout vhodné opatření k ochraně třetích osob tedy nezávisí na slučitelnosti opatření podpory s čl. 107 odst. 2 nebo 3 SFEU.
V řízení, které je předmětem tohoto dovolání, se žalobkyně podanou žalobou domáhala zdržení se protiprávního jednání, které spočívá ve vyplácení finanční podpory žalovaným nemocnicím v B., K., M. B. a P., jejichž je žalovaný jediným akcionářem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci je nutné posuzovat slučitelnost či neslučitelnost tvrzené podpory s fungováním společného trhu, což náleží pouze Evropské Komisi. Z toho důvodu, tj. pro nedostatek podmínek řízení, jej zastavil. Z výše uvedeného vyplývá, že takový postup odvolacího soudu není správný. Řízení o zdržovací žalobě není řízením o slučitelnosti. Soud má pravomoc posuzovat v řízení, zda se jedná o státní podporu, zda na takovou státní podporu dopadá některá z výjimek, tj. zda je takovou státní podporu nutné před jejím poskytnutím oznamovat. Pokud dospěje k závěru, že došlo k porušení oznamovací povinnosti, je soud povinen chránit práva třetích osob, která byla řádným neoznámením dotčena. Pokud dospěje k závěru, že se nejedná o státní podporu či že nebylo nutné takovou podporu oznamovat, soud žalobu zamítne, jelikož nárok žalobkyně není po právu.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na to, že se žalobkyně žalobou dovolává zdržovacího nároku do budoucna, bude třeba při řešení otázek vzniku zdržovacího nároku vycházet z právní úpravy obsažené ve Smlouvě o fungování Evropské unie a následně vydaných předpisů, které se týkají ochrany hospodářské soutěže (Rozhodnutí Komise ze dne 20. 12. 2011 o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu, Rámec Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby, Sdělení Komise o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu, Nařízení Komise (EU) č. 360/2012 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis udílenou podnikům poskytujícím služby obecného hospodářského zájmu).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvod, pro který nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V případě, že tyto soudy budou mít pochybnosti o tom, zda dotčené opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, mohou (jak vyplývá například z rozsudku SDEU ve věci Syndicat français de l'Express international a ostatní vs. La Poste a ostatní, C-39/94) požádat Evropskou komisi o objasnění, a dále mohou, pokud budou mít pochybnosti o výkladu unijního práva, v souladu s čl. 267 druhým pododstavcem SFEU položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
Poř. č. 21
Zákonným důvodem podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje, není jednání vydražitele po udělení příklepu.
Usnesení, jímž exekuční soud podle ustanovení § 44b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, zprostil pověřeného soudního exekutora provedením exekuce a jejím provedením pověřil jiného soudního exekutora, je vykonatelné - není-li v něm výslovně stanoveno jinak - doručením tohoto usnesení účastníkům exekučního řízení a oběma soudním exekutorům (§ 171 odst. 2 o. s. ř.); od tohoto okamžiku (bez zřetele na případně podané odvolání) pokračuje nově pověřený soudní exekutor v provádění exekuce.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1465/2014)
Soudní exekutor JUDr. M. M., Exekutorský úřad P. (dále též jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 9. 4. 2013 udělil vydražiteli J. M. příklep na vydražených nemovitostech, a to: pozemku - parcele číslo 1383, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku - parcele číslo 1384, zahrada, stavbě - budově číslo popisné v obci Z., postavené na pozemku - parcele číslo 1383, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště K., na listu vlastnictví č. 534 pro katastrální území Z. a obec Z., spolu se součástmi a příslušenstvím, a to s přípojkami na inženýrské sítě, garáží, vedlejší stavbou (kolnou, skladem), studnou a venkovními úpravami (zpevněnou plochou, venkovními schody, ohradní zdí, venkovním oplocením, plotovými vrátky, vjezdovými vraty) - dále též jen „předmětné nemovitosti“, za nejvyšší podání 967 000 Kč (výrok I.), a současně stanovil lhůtu k zaplacení doplatku nejvyššího podání ve výši 867 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení o příklepu (výrok II.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soudní exekutor uvedl, že při dražbě předmětných nemovitostí dne 9. 4. 2013 učinil vydražitel nejvyšší podání, že při dražebním jednání nebyly vzneseny žádné námitky proti udělení příklepu a že k udělení příklepu podle ustanovení § 336j zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přistoupil přes to, že povinný návrhem, doručeným mu dne 2. 4. 2013, navrhl odklad provedení exekuce (z důvodu, že podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí exekučního soudu o zamítnutí jeho návrhu na (úplné) zastavení exekuce, v němž poukazoval na to, že o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, že předchozí soudní exekutor Mgr. P. D. nevhodně rozúčtoval vymožené plnění, že tento exekutor ani oprávněná nemají nárok na náhradu nákladů řízení, a proto by v tomto rozsahu mělo dojít k zastavení exekuce), o němž ke dni konání dražebního jednání nebylo rozhodnuto. Soudní exekutor dovodil, že tyto důvody jsou totožné s těmi, které povinný uváděl ve svých opakovaných návrzích na odklad a na zastavení exekuce, případně v jejich doplněních a jimiž se opakovaně zabýval exekuční soud i soud odvolací, které je neshledaly důvodnými. Dospěl proto k závěru, že návrh na odklad provedení exekuce je zřejmě bezúspěšným bráněním práva, „kdy navíc jsou v tomto návrhu uplatněny stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto, a že takový návrh nemá odkladný účinek ve smyslu ustanovení § 54 odst. 2, první část věty před čárkou“ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“).
K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 24. 10. 2013 usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že
- exekuce na majetek povinného byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, pravomocným dne 12. 5. 2007, podle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. 11. 2006, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 639 600 Kč s 2% úrokem z částky 67 500 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 1 572 100 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 226 051 Kč a pro náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. P. D.,
- předchozí exekuce vedená oprávněnou proti povinnému pro vymožení téže pohledávky ve výši 1 639 600 Kč s úroky z prodlení podle stejného exekučního titulu byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2006, za stavu, kdy exekuční titul byl pravomocný a vykonatelný; tyto vlastnosti však následně pozbyl a proto byla exekuce usnesením soudního exekutora Mgr. P. D. ze dne 17. 2. 2010, zastavena,
- usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2010 bylo usnesení o příklepu na předmětných nemovitostech, vydané soudním exekutorem Mgr. P. D. zrušeno,
- exekučním příkazem ze dne 6. 3. 2007, pravomocným dne 12. 5. 2007, ve znění opravného příkazu ze dne 20. 12. 2007, rozhodl soudní exekutor Mgr. P. D. znovu o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí,
- usnesením téhož soudního exekutora ze dne 6. 10. 2010, ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 1. 2011, pravomocným dne 14. 2. 2011, byla určena výsledná cena předmětných nemovitostí částkou 1 450 000 Kč s tím, že na nemovitostech neváznou žádná práva a závady a že nejsou dány žádné závady, které prodejem v dražbě nezaniknou,
- návrhem ze dne 18. 5. 2011, doplněným podáním ze dne 10. 4. 2012, se povinný domáhal zastavení exekuce pro překážku litispendence, dále částečného zastavení exekuce pro částku „minimálně 551 139,90 Kč“, resp. pro částku „ve výši minimálně cca 554 000 Kč“, která byla vymožena v rámci exekuce vedené Okresním soudem v Kroměříži, a současně částečného zastavení exekuce prodejem nemovitostí povinného pro nepřiměřenost provádění exekuce,
- o tomto návrhu povinného bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2012, jímž byla exekuce částečně zastavena pro částku 445 024,40 Kč, a dále doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 6. 2012, jímž byla exekuce dále částečně zastavena pro částku 106 115,50 Kč (výrok I.) a kterým byl „návrh povinného ze dne 18. 5. 2011, doplněný dne 10. 4. 2014, na zastavení exekuce prodejem nemovitostí povinného a na zastavení exekuce ohledně nákladů exekuce a nákladů řízení oprávněné“ zamítnut (výrok II.) a řízení o „návrhu na zastavení exekuce ze dne 18. 5. 2011, doplněném dne 10. 4. 2012, z důvodu litispendence“ bylo zastaveno (výrok III.). Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 10. 2012, bylo odvolání povinného proti výroku I. (doplňujícího) usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto, neboť k němu nebyl subjektivně oprávněn, jelikož tímto výrokem bylo jeho návrhu vyhověno (výrok I.), a k odvolání oprávněné bylo (doplňující) usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a k odvolání povinného ve výroku II. a III. potvrzeno (výrok II.),
- usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 12. 2012, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 12. 2012, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 3. 2013, pravomocným dne 26. 3. 2013, byl exekutor Mgr. P. D. zproštěn pověření k provedení exekuce (§ 44b ex. ř.) a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. M. M.,
- soudní exekutor JUDr. M. M. usnesením ze dne 17. 12. 2012 mj. rozhodl, že dražební jednání nařízené usnesením Mgr. P. D. ze dne 17. 5. 2012 se bude konat dne 22. 1. 2013, posléze k žádostem oprávněné bylo usnesením ze dne 16. 1. 2013 dražební jednání odročeno na 26. 2. 2013 a následně usnesením ze dne 22. 2. 2013, pravomocným dne 25. 2. 2013, bylo odročeno na 9. 4. 2013,
- v průběhu exekuce povinný opakovaně požadoval po soudním exekutorovi JUDr. M. M. vyčíslení aktuální výše dlužné částky, přičemž sdělením ze dne 15. 1. 2013 exekutor povinnému vyčíslil zůstatek pohledávky ke dni 11. 12. 2012 na částku 1 112 282,01 Kč pro oprávněnou a na 969,80 Kč pro předchozího exekutora s tím, že v případě jejího vymožení by odměna soudního exekutora činila 201 888,50 Kč. K opakovanému dotazu exekutor dne 10. 3. 2013 povinnému sdělil, že vykonávaná pohledávka byla zcela vyčíslena v příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. P. D., proti němuž povinný podal námitky, a doposud vzniklé náklady exekuce vyčíslil částkou 220 Kč,
- podáním ze dne 2. 4. 2013 navrhl povinný odklad provedení exekuce „do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání proti výroku II. usnesení Krajského soudu ze dne 24. 10. 2012, anebo do doby, než bude rozhodnuto o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného Mgr. P. D. ze dne 11. 12. 2013, podle toho, která z těchto událostí nastane později“; za další důvod pak považoval to, že „se bezúspěšně pokoušel zjistit aktuální výši dluhu“, byl však dřívějším exekutorem odkázán na příkaz k úhradě nákladů exekuce, s nímž nesouhlasí a proti němuž podal námitky,
- při dražebním jednání dne 9. 4. 2013, jehož se účastnil jen vydražitel, byl čten návrh povinného na odklad exekuce ze dne 2. 4. 2013, o němž nebylo ke dni dražby rozhodnuto, a mimo jiné bylo konstatováno, že tento návrh povinného nemá odkladný účinek. Návrh povinného na odklad exekuce předložil dne 3. 4. 2013 soudní exekutor odvolacímu soudu s tím, že mu nevyhověl, neboť samotné podání dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, neznamená, že lze očekávat zastavení exekuce, a není proto důvodem k odkladu provedení exekuce.
Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 336 odst. 1, § 336j odst. 1, věty první, § 336k odst. 3, § 170 o. s. ř. a dále z ustanovení § 52 odst. 1, 54 odst. 2 a § 69 ex. ř. a dovodil, že všechny fáze exekučního řízení předcházející dražbě nemovitostí, byly pravomocně ukončeny a že k dražbě nemovitostí (dne 9. 4. 2013) došlo poté, co usnesení o pověření soudního exekutora JUDr. M. M. k provedení exekuce v dané věci nabylo právní moci (dne 26. 3. 2013).
K dalším odvolacím námitkám povinného, že postup soudního exekutora, který bez ohledu na podané opravné prostředky a na návrh na odklad provedení exekuce, přistoupil k dražbě nemovitostí, nebyl správný, že exekuce v dané věci neměla být nařízena, a pokud k tomu došlo, že měla být zastavena z důvodu překážky litispendence, že provedenou dražbou byli povinný a jeho rodina nenávratně poškozeni, že po dražbě došlo k nezákonnému převzetí nemovitostí vydražitelem, což povinný považuje za porušení zákona při provedení dražby ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., a jimiž dále projevil nesouhlas s tím, že návrh na odklad provedení exekuce neměl odkladný účinek, odvolací soud poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu tohoto exekučního řízení již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že předpoklad pro zastavení exekuce z důvodu překážky litispendence není dán, a to usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 4. 2011, pravomocným dne 26. 5. 2011, a že soudní exekutor povinnému již přípisem ze dne 15. 1. 2013 sdělil aktuální výši dluhu evidovaného ke dni 11. 12. 2012; dále dovodil, že jednání vydražitele vůči povinnému poté, co již nemovitosti byly vydraženy, není porušením zákona při provedení dražby (§ 336k odst. 3 o. s. ř.), že pro rozhodnutí o udělení příklepu nejsou významné vztahy a problémy povinného s oprávněnou ani důsledky exekuce vůči jeho osobě a jeho rodině, že podání dovolání povinným proti rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na úplné zastavení exekuce, nemá odkladný účinek, stejně jako námitky proti úhradě nákladů exekuce podané povinným proti usnesení dřívějšího soudního exekutora, neboť „rozhodnutí o nich nemůže a nebude mít vliv na výši pohledávky oprávněné, jejíž výše je stanovena v usnesení o nařízení exekuce“, takže i v tomto ohledu jde o bezúspěšné uplatňování práva, jak vyslovil již soudní exekutor.
Pokud pak povinný v odvolání namítal, že soudní exekutor JUDr. M. M. vydal dne 22. 2. 2013 „dražební vyhlášku“ ještě předtím, než byl pravomocně pověřen soudem k provedení exekuce, odvolací soud dospěl s odkazem na ustanovení § 171 odst. 2 a 3 o. s. ř. a odbornou literaturu k závěru, že není-li výslovně v usnesení stanoveno jinak, je usnesení o pověření exekutora podle ustanovení § 44b ex. ř. vykonatelné již doručením a že od tohoto okamžiku - bez zřetele na případně podané odvolání - pokračuje nově pověřený soudní exekutor v provádění exekuce. Jestliže tedy v dané věci Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 13. 3. 2013 potvrdil usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 12. 2012 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 12. 2012, kterým byla postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. pouze opravena chyba v uvedení čísla jednacího), jímž podle ustanovení § 44b ex. ř. zprostil pověření dosavadního soudního exekutora Mgr. P. D. a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. M. M., zůstaly zachovány účinky úkonů, které nově pověřený soudní exekutor provedl, tj. rovněž usnesení ze dne 22. 2. 2013, jímž dražební jednání nařízené usnesením ze dne 16. 1. 2013 na 26. 2. 2013 ve 14:00 hod v sídle Exekutorského úřadu P., odročil na 9. 4. 2013 ve 14:00hod.
Odvolací soud ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že pro provedení dražby byly splněny všechny zákonné podmínky, že vydražiteli byl řádně udělen příklep a že při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby nedošlo k porušení zákona (§ 336 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., a podává je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že exekuce v dané věci neměla být nařízena z důvodu překážky litispendence, neboť dne 1. 2. 2010, tj. v době podání návrhů na zastavení exekuce, byla překážka litispendence dána, že pro rozhodnutí soudu jsou „rozhodující termíny, které mohou ovlivnit účastníci řízení (oprávněný a povinný) a nikoliv termín, kdy rozhodne soud“, a že dalším důvodem pro zastavení exekuce je skutečnost, že v době, kdy byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, „nebyly splněny podmínky řízení a exekuční řízení bylo zatíženo vadou, spočívající v tom, že exekuční řízení bylo zahájeno navzdory existující překážce věci zahájené“. Dále uvedl, že dne 8. 1. 2013 podal dovolání k Nejvyššímu soudu, že dne 17. 1. 2013 podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného zproštěným soudním exekutorem Mgr. P. D. dne 11. 12. 2012, že dne 2. 4. 2013 podal návrh na odklad exekuce u soudního exekutora a téhož dne návrh na odklad vykonatelnosti k Nejvyššímu soudu a dne 4. 4. 2013 návrh na zastavení exekuce. Proto postup soudního exekutora, který bez ohledu na tato podání přistoupil k dražbě, není správný. Dále vyslovil názor, že soudní exekutor Mgr. P. D. již neměl vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 12. 2012, neboť v té v době byl zproštěn provedením exekuce, že tento exekutor nesprávně započetl částku 109 055 Kč do celkové „zbývající částky“ ve výši 1 113 251,81 Kč, přičemž nesprávně vyčíslila svou pohledávku a náklady rovněž oprávněná v podání ze dne 12. 6. 2012, a že za porušení zákona při provedení dražby je třeba považovat i nezákonné jednání vydražitele v souvislosti s předáním nemovitosti, k němuž došlo po udělení příklepu. Pro neudělení příklepu svědčí podle dovolatele rovněž skutečnost, že soudní exekutor JUDr. M. M. vydal dne 22. 2. 2013 „dražební vyhlášku“ ještě předtím, než byl pravomocně pověřen soudem k provedení exekuce. Dále dovolatel podrobně popsal dopad exekuce na zdravotní stav jeho a jeho rodiny, a poukázal i na to, že mu oprávněná znemožnila dobrovolně uhradit vymáhanou pohledávku. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudního exekutora o udělení příklepu na vydražených nemovitostech a kterým se odvolací řízení končí, je podle ustanovení § 237 odst. o. s. ř. přípustné, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky procesního práva 1) zda za porušení zákona při provedení dražby ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. lze považovat jednání vydražitele po udělení příklepu, k němuž došlo v souvislosti s předáním nemovitosti a které povinný považuje za nezákonné, a 2) zda při změně soudního exekutora podle ustanovení § 44b ex. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, je nově pověřený soudní exekutor oprávněn činit úkony směřující k provedení exekuce již po doručení usnesení o změně exekutora či až po právní moci tohoto usnesení; jinak dovolání povinného není přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání pro řešení právních otázek, pro něž je přípustné, není důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posuzovanou věc je i v současně době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 13. 2. 2007 - podle občanského soudního řádu a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále také jen „exekuční řád“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 1; a čl. IV., bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení § 69 ex. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.
Podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ustanovení § 219a se nepoužije.
Porušením zákona při nařízení dražebního jednání (§ 336k odst. 3 o. s. ř.) rozumí ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 668/2005, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, či ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5060/2008) mj. vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné ceně, nedodržení třicetidenní lhůty k nařízení dražebního jednání (§ 336d odst. 2 o. s. ř.), nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce, případně to, že dražební vyhláška neobsahovala všechny výroky předepsané zákonem, nebo obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, což mohlo vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2528). Při provedení dražby je zákon porušen například tím, že soud neumožnil dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, jestliže soud neodročil jednání, ačkoliv tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007). Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být navíc v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval).
Z uvedeného vyplývá, že zákonným důvodem podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje, nemůže být (není) jednání vydražitele, k němuž došlo až po udělení příklepu k nemovitostem (a které povinný považuje za nezákonné). Dovolání v tomto ohledu proto není důvodné.
Námitku dovolatele, že pro neudělení příklepu svědčí skutečnost, že soudní exekutor JUDr. M. M. vydal dne 22. 2. 2013 „dražební vyhlášku“ ještě předtím, než byl pravomocně pověřen soudem k provedení exekuce, dovolací soud taktéž neshledal důvodnou.
Podle ustanovení 44b, věty první, druhé a třetí, ex. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu exekutora, exekuční soud po vyjádření exekutora jej pověření zprostí, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. V takovém případě pověří exekuční soud provedením exekuce exekutora, kterého navrhne oprávněný, a exekutor zproštěný pověření mu věc postoupí. Účinky původního návrhu oprávněného na provedení exekuce zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 171 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, platí, že nebyla-li v usnesení uložena povinnost k plnění, je usnesení, není-li stanoveno jinak, vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno.
Správně tedy odvolací soud dospěl s odkazem na ustanovení § 171 odst. 2 o. s. ř. a na odbornou literaturu (srov. Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 279) k závěru, že není-li výslovně v usnesení stanoveno jinak, je usnesení soudu podle ustanovení § 44b ex. ř. vykonatelné již doručením účastníkům exekučního řízení a oběma soudním exekutorům a že od tohoto okamžiku - bez zřetele na případně podané odvolání - pokračuje nově pověřený soudní exekutor v provádění exekuce, a že proto zůstaly zachovány účinky úkonů, které nově pověřený soudní exekutor JUDr. M. M. provedl poté, co byl usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 12. 2012 pověřen provedením exekuce v dané věci, tj. rovněž usnesení ze dne 22. 2. 2013, jímž dražební jednání nařízené usnesením ze dne 16. 1. 2013 na 26. 2. 2013 ve 14:00 hod v sídle Exekutorského úřadu P., odročil na 9. 4. 2013 ve 14:00hod. Je proto správný i závěr odvolacího soudu, že při nařízení dražebního jednání z tohoto namítaného důvodu nedošlo k porušení zákona.
Dále povinný v dovolání namítá, že soudní exekutor porušil ustanovení § 54 odst. 2 ex. ř., protože dražba proběhla dříve, než bylo rozhodnuto o jeho návrhu na odklad exekuce, jakož i o dovolání, které dne 17. 1. 2013 podal k Nejvyššímu soudu proti výroku II. usnesení Krajského soudu ze dne 24. 10. 2012 o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného zproštěným soudním exekutorem Mgr. P. D. dne 11. 12. 2012, a o návrhu podanému k Nejvyššímu soudu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu ze dne 24. 10. 2012, tedy že při provádění dražby došlo k porušení zákona.
Podle ustanovení § 54 odst. 1 ex. ř. se návrh na odklad exekuce podává u pověřeného exekutora. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, nejde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Věta první se nepoužije, uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by šlo o návrh, který je zjevně svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva, či pokud by návrh obsahoval stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto, může soudní exekutor konat (k tomu z odborné literatury srov. též Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 335). Tak je tomu i v souzené věci, kdy povinný navrhl odklad provedení exekuce „do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání proti výroku II. usnesení Krajského soudu ze dne 24. 10. 2012 (jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně na úplné zastavení exekuce) anebo do doby, než bude rozhodnuto o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného Mgr. P. D. ze dne 11. 12. 2013, podle toho, která z těchto událostí nastane později“, a dále proto, „se bezúspěšně pokoušel zjistit aktuální výši dluhu“, že však dřívějším exekutorem byl odkázán na příkaz z úhradě nákladů exekuce, s nímž nesouhlasí a proti němuž podal námitky.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1997, pod číslem 50, dospěl k závěru, že „podání dovolání nemá suspenzivní účinek“ a že „okolnost, že u dovolacího soudu byl podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř.“.
Z těchto závěrů, jež se uplatní i v exekučním řízení, tedy jednoznačně vyplývá, že navrhl-li povinný odklad exekuce z toho důvodu, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jakož i proto, že mu dřívější soudní exekutor nesdělil aktuální výši dluhu, šlo o návrh, který je nutno označit za zřejmě bezúspěšné bránění práva, jak správně dovodil soudní exekutor i odvolací soud, když podání dovolání nemá suspenzivní účinek a když v řízení bylo zjištěno, že sdělením ze dne 15. 1. 2013 soudní exekutor povinnému vyčíslil zůstatek pohledávky ke dni 11. 12. 2012, a následně mu sdělil, že vykonávaná pohledávka byla zcela vyčíslena v příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. P. D., proti němuž povinný podal námitky, a vyčíslil doposud vzniklé náklady exekuce. Stejně tak je tomu i ohledně dalšího důvodu uváděného povinným v návrhu na odklad exekuce, že podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému dřívějším exekutorem (v nichž namítal, že „soudní exekutor nijak nevysvětlil výši zbývající pohledávky v částce 1 113 251,81 Kč, kterou ve svém příkaze uvádí, přičemž neměl možnost ověřit, zda vymožené plnění bylo správně započteno a zda není vymáhán nepřiměřený nárok“, a dále poukázal na skutečnost, že „dle rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně“, neměl exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce), neboť rozhodnutí o těchto námitkách nemá vliv na výši pohledávky oprávněné, pro niž byla exekuce nařízena (sníženou o částky, pro niž byla částečně zastavena), takže i v tomto ohledu jde taktéž o bezúspěšné uplatňování práva. Námitka v dovolání, že soudní exekutor Mgr. P. D. vydal dne 11. 12. 2013 příkaz k úhradě nákladů exekuce v době, kdy byl zproštěn provedením exekuce, proto nemá pro posouzení dané věci žádný význam, nehledě na to, že rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a ani nezávisí (§ 237 o. s. ř.).
Pokud jde o povinným v odvolání proti usnesení soudního exekutora namítanou překážku litispendence, která je jednou z podmínek řízení, bylo v řízení zjištěno, že o této námitce již bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 4. 2011, pravomocným dne 26. 5. 2011. Řízení o opětovném návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu překážky litispendence bylo následně zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté doplňujícím usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 6. 2012 (výrok III.), ve spojení s potvrzujícím výrokem usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 10. 2012, jak z obsahu spisu vyplývá. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 2. 2012 a výše citovaným doplňujícím usnesení soudu prvního stupně ve spojení s potvrzujícím výrokem odvolacího soudu pak bylo pravomocně rozhodnuto rovněž o námitkách povinného týkajících se vyčíslení vymáhané pohledávky.
Jestliže za této situace soudní exekutor provedl dražbu předmětných nemovitostí, aniž bylo rozhodnuto o návrhu povinného na odklad exekuce, nevybočil z dikce ustanovení § 54 odst. 2 ex. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3576/2012).
Jelikož usnesení odvolacího soudu je pro řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, věcně správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 22
O zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva, která brání vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jde nejen v případě, kdy žalovanému nároku nelze vyhovět vůbec, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. je-li zcela zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013)
Rozsudkem ze dne 26. 11. 2012 potvrdil M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudek pro uznání O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2011, kterým bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 90 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem správních orgánů (Národního památkového ústavu, dále jen „NPÚ“, a žalované), spočívajícím v opakovaném nedodržení lhůt k vydání rozhodnutí.
Ohledně vzniku své újmy žalobkyně uvedla, že se dne 8. 6. 2010 obrátila na NPÚ s žádostí o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která byla rozhodnutím ze dne 21. 6. 2010 odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 6. 2010 odvolání, které bylo rozhodnutím žalované ze dne 11. 8. 2010 zamítnuto a rozhodnutí NPÚ o odmítnutí žádosti o informaci potvrzeno. Dle žalobkyně žalovaná rozhodla 5 týdnů po zákonné lhůtě. Dne 14. 6. 2010 podala žalobkyně u NPÚ žádost o informaci, která byla rozhodnutím ze dne 16. 6. 2010 odmítnuta. Na základě odvolání žalobkyně ze dne 21. 6. 2010 bylo rozhodnutím žalované ze dne 11. 8. 2010 rozhodnutí NPÚ zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dle žalobkyně rozhodla žalovaná 5 týdnů po zákonné lhůtě. Dále žalobkyně podala dne 16. 6. 2010 u NPÚ žádost o informaci. Proti rozhodnutí NPÚ ze dne 23. 6. 2010, kterým byla tato žádost žalobkyně odmítnuta, podala žalobkyně dne 28. 6. 2010 odvolání. Rozhodnutím žalované ze dne 16. 8. 2010 bylo rozhodnutí NPÚ zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle žalobkyně rozhodla žalovaná 1 měsíc po zákonné lhůtě. Další žádost o informaci podala žalobkyně u NPÚ dne 5. 8. 2010 a o ní rozhodl NPÚ rozhodnutím ze dne 9. 8. 2010. O odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto žalovanou rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010. Podle žalobkyně rozhodla žalovaná 14 dnů po zákonné lhůtě. Dále žalobkyně podala dne 10. 8. 2010 další žádost o informaci. Proti výzvě NPÚ k úhradě nákladů za poskytnutí informace podala žalobkyně stížnost, která ještě v polovině října nebyla vyřízena.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vyzval žalovanou výzvou podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřila ve věci samé a v případě, že nárok neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila listinné důkazy, jichž se dovolává. Zároveň soud žalovanou poučil, že jestliže se bez váženého důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani soudu v této lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, má se za to, že nárok, který žalobkyně uplatnila, uznává. Výzva byla žalované řádně doručena dne 18. 1. 2011. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud proto, aniž by nařizoval jednání, rozhodl na základě zákonné fikce uvedené v § 114b odst. 5 o. s. ř. ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3, 4 o. s. ř.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval, že za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že v pěti jí označených věcech došlo k nesprávnému úřednímu postupu formou průtahů, přičemž porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona, nelze souhlasit s námitkou žalované, že se v dané věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Již z žaloby bylo seznatelné, že žalovaný nárok zjevně mohl vzniknout a že žaloba nebude zjevně bezúspěšná. Uzavřel, že soud prvního stupně, pokud vydal usnesení dle ust. § 114b o. s. ř., postupoval správně.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání označuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo žalovanou doplněno podáním ze dne 30. 5. 2013. Dovolatelka především namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. se má vydávat pouze tehdy, pokud takový procesní postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, což podle žalované nebyl její případ. Povahou věci se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozumí skutková či právní obtížnost věci, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. tak přichází do úvahy tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné rozhodnout; v jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno. Okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi, jež doprovázejí konkrétní spor, a to bez ohledu na jeho skutkovou či právní obtížnost (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Žalovaná považuje z žaloby a dalších okolností případu za bezesporu zjevné, že žalobkyní uplatněný nárok nemohl vzniknout a že žaloba je jako prostředek bezdůvodného uplatňování práva zcela bezúspěšná. O takové žalobě dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003.
Žalovaná dále poukazuje na množství soudních sporů, které žalobkyně vede u jiných soudů a na rozhodnutí v těchto věcech, ze kterých lze bezúspěšnost uplatňovaného práva dovozovat. Žalobkyně je bývalou zaměstnankyní NPÚ a od doby pracovně právních sporů s bývalým zaměstnavatelem, adresuje množství podání jak NPÚ, tak Ministerstvu kultury, přičemž se jedná o žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb. Úkony povinných subjektů v řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. žalobkyně posléze napadá u správního soudu a u soudu civilního iniciuje řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., v nichž uplatňuje nároky za domněle utrpěnou nemajetkovou újmu. Žalobkyně obdobné spory o náhradu nemajetkové újmy před soudy prohrává, a to zejména z důvodu neunesení břemene tvrzení, když relevantním způsobem neuvádí, jaká nemajetková újma jí měla vzniknout, nakolik intenzivně se měla projevit v její osobní sféře a na základě jakých skutečností dovozuje výši náhrady, kterou v těchto řízeních uplatňuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010-91, ve věci žalobkyně uvedl, že četnost sporů iniciovaných stěžovatelkou a její předsedkyní (odborovou organizací, za kterou žalobkyně jedná a žalobkyní), stejně jako jejich podstata a postup stěžovatelky v jejich rámci legitimně vede k závěru, že stěžovatelka, ovlivněna finančními spory se zaměstnavatelem, u něhož působí, šikanózně zneužívá nástroje zakotvené zákonem o svobodném přístupu k informacím. Přitom důsledně využívá i nástroje správního soudnictví. V některých případech stěžovatelka nepochybně nepostupuje s cílem dobrat se meritorního rozhodnutí ve sporné věci. K tomu se ostatně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 49/2009-113. Procesní aktivita ve zmíněné věci ukazuje účelovost postupu stěžovatelky, která v rámci řízení operativně mění procesní stanoviska, a to nikoliv v úmyslu dobrat se meritorního rozhodnutí v souzené věci. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, obstál i při přezkumu ze strany Ústavního soudu (nález ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/2010). K institutu zneužití práva se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, nebo Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48 (rozhodnutí Ústavního soudu zde uvedená jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách nalus.usoud.cz, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde uvedená jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nssoud.cz).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání žalované za nepřípustné, neboť neobsahuje žádnou otázku zásadního právního významu, která by dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. odlišně, než jak činí ve své judikatuře Nejvyšší soud.
Dovolání je důvodné.
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c o. s. ř. nebo po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou; náhradní doručování je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 o. s. ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, zabýval výkladem ustanovení § 114 b o. s. ř. a konstatoval, že prvním předpokladem vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. je, že povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují, aby pro účely přípravy jednání bylo k dispozici stanovisko žalovaného. Pokud však už na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. V takovém případě, kdy postup soudu při vydání usnesení v rámci přípravy jednání nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě, a nelze proto ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002). Zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Od uvedeného závěru se nemá dovolací soud důvod odchýlit a uplatní se i v poměrech projednávané věci. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Již z vylíčení žalobních tvrzení (viz výše) je zřejmé, že uvedenými postupy žalované nemohla být žalobkyni způsobena nemajetková újma v takové intenzitě, aby jí bylo třeba odškodnit v penězích, natož částkou ve výši 90 000 Kč. Taková částka je přiznávána za nemajetkové újmy neporovnatelně závažnější (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku (žalobkyní tvrzenou újmou) a žalobním petitem (požadavkem na zaplacení částky 90 000 Kč) je tak zjevný nepoměr, že nelze než uzavřít, že v rozsahu žalobou uplatněného nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Za této situace nebyl důvod v rámci přípravy jednání k postupu podle § 114b o. s. ř., a nebyly tedy ani splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho dovoláním napadený rozsudek nesprávný.
Dovolací soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2, věta ze středníkem, o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poř. č. 23
Ujednání smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, že smlouva zaniká dnem zániku pojišťovny, vycházející z článku 8 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, je třeba v případě, že dojde k zániku této zdravotní pojišťovny s právním nástupcem, považovat za rozvazovací podmínku.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3137/2013)
O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 6. 2012 zamítl žalobu na zaplacení částky 484 413 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 323 028 Kč od 3. 7. 2011 do 31. 7. 2011 a z částky 484 413 Kč od 1. 8. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se v řízení domáhala úhrady zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům žalované v měsících květen a červen 2011, s tvrzením, že po zániku Zdravotní pojišťovny M. dne 28. 3. 2011 vstoupila žalovaná do práv a povinností této zrušené pojišťovny, a to i do povinností plynoucích ze Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou žalobkyně uzavřela dne 16. 4. 2010 se Zdravotní pojišťovnou M.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Zdravotní pojišťovna M. byla do obchodního rejstříku zapsána dne 2. 3. 2002 (správně 2009) a 28. 3. 2011 zanikla v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále jen „zákon č. 280/1992 Sb.“), a to bez likvidace sloučením s žalovanou. V takovém případě ve smyslu ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 280/1992 Sb. na nástupnickou zdravotní pojišťovnu přechází veškerý majetek, závazky a pohledávky, včetně práv a povinností zanikající pojišťovny, a to včetně pracovně-právních vztahů. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně jako nestátní zdravotnické zařízení založené 22. 7. 2009 uzavřela dne 16. 4. 2010 se Zdravotní pojišťovnou M. smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 01747/0072010, a to pro ambulantní specializovanou péči v odbornosti 705 (dále jen „smlouva“). V článku VIII této smlouvy – Způsoby a důvody ukončení smlouvy – je pod písmenem b) uvedeno, že smlouva zaniká dnem zániku zdravotnického zařízení nebo pojišťovny nebo dnem úmrtí fyzické osoby, která byla provozovatelem zdravotnického zařízení. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně vyúčtovala poskytnutí zdravotní péče v měsících květnu a červnu 2011 částkou, která je předmětem řízení, tu však žalovaná odmítla uhradit s odůvodněním, že vstoupila do závazků a pohledávek Zdravotní pojišťovny M. existujících před jejím zánikem, tj. před 28. 3. 2011.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval platností předmětné smlouvy a dospěl k závěru, že obsahuje všechny náležitosti, jak jsou stanoveny v příloze 2, článku 2, bodu 3 vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, jednoznačně vymezuje poskytovanou zdravotní péči jak co do druhu, tak co do rozsahu, a posoudil tuto smlouvu jako platně uzavřenou.
Zánikem Zdravotní pojišťovny M. výmazem z obchodního rejstříku ke dni 28. 3. 2011 nastala podle závěru soudu prvního stupně skutečnost, na kterou pamatuje smlouva ve svém bodu VIII, bod 1, písm. b), tedy že dnem zániku pojišťovny došlo k zániku smlouvy. Soud prvního stupně nepřijal názor žalobkyně, že předtím, než Zdravotní pojišťovna M. zanikla, sloučila se s žalovanou, která tak vstoupila do všech smluvních práv a povinností. Takový výklad by byl v rozporu s dikcí § 6 odst. 6 zákona č. 280/1992 Sb. a jeho logickým a systematickým výkladem a v rozporu s vyhláškou č. 618/2006 Sb. Podle ustanovení § 6 zákona č. 280/1992 Sb. pojišťovna, s níž se zrušovaná zdravotní pojišťovna sloučila, přebírá odpovědnost pouze za závazky, které vznikly do dne sloučení, tedy do dne zrušení zdravotní pojišťovny, které závazky vznikly. Soud prvního stupně poukázal i ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění platném do 1. 4. 2012 (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“) a také na jeho ustanovení § 46. Zdravotní pojišťovna nemá ve vztahu ke zdravotnickým zařízením, až na výjimku uvedenou v § 17 zákona č. 48/1997 Sb., žádnou kontraktační povinnost, z žádného zákonného ustanovení nevyplývá možnost vnutit žalované jakoukoliv smlouvu se zdravotnickým zařízením. Jiný výklad by byl v přímém rozporu se zásadou smluvní volnosti zakotvenou v zákoně č. 48/1997 Sb. Žalovaná tak po zániku Zdravotní pojišťovny M., tedy po 28. 3. 2011, nevstoupila do práv a povinností plynoucích ze smlouvy ze dne 16. 4. 2010, a je-li žalobou požadována úhrada péče po datu zániku smluvní pojišťovny, je třeba žalobu zamítnout.
K odvolání žalované M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 57 828 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které posoudil jako správné. Poukázal na to, že jak smlouva samotná, tak článek 8 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb., který byl přímo přejat do smluvních ujednání, nepovažují za skutečnost rozhodnou pro zánik smlouvy zrušení smluvní pojišťovny, ale právě její zánik. Ohledně zániku právnických osob odkázal na obecnou právní úpravu, která rozlišuje pojmy zrušení a zániku v ustanovení § 20a obč. zák. v návaznosti na dvoufázový proces vzniku právnických osob, když zrušení je chápáno jako právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem nastává tehdy, když právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které byla zřízena; až zánik právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku nebo v jiném zákonem určeném rejstříku výmazem z tohoto rejstříku má za následek ztrátu její způsobilosti být subjektem práv a povinností ve smyslu § 18 odst. 1 obč. zák. Zánik právnické osoby ve vztahu k její způsobilosti k právům a povinnostem je tak postaven na roveň úmrtí fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2, věta první, obč. zák.
Jak smlouva, tak výše citovaná příloha vyhlášky, za skutečnost rozhodnou pro zánik vztahů smlouvou založených považují zánik pojišťovny. Jaký způsob jejího zrušení této právní skutečnosti předchází, nijak nerozlišují ani nespecifikují, zjevně jej za rozhodný vůbec nepovažují. Pro zánik smlouvy je rozhodná právě ztráta právní subjektivity smluvní pojišťovny. To lze nepochybně dovodit i z toho, že ve vztahu ke zdravotnickému zařízení je skutečností pro zánik smlouvy rozhodnou mimo jiné úmrtí fyzické osoby, která je jeho provozovatelem, tedy opět ztráta právní subjektivity. Namístě je pak jediný závěr, a to ten, že jak smlouva, tak právní úprava smluv rámcových, v souladu se kterou byla uzavřena, s právním nástupnictvím ve smluvních vztazích vůbec nepočítají a vylučují je, za rozhodnou skutečnost považují ztrátu právní subjektivity. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nevstoupila do práv a povinností smluvní pojišťovny v celém rozsahu smluvních ujednání, ale pouze do těch, které vznikly do 28. března 2011, je závěrem věcně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že dovolací soud dosud neřešil právní otázku rozsahu právního nástupnictví VZP ČR, tj. žalované, po dnes již zaniklé Zdravotní pojišťovně M., a otázku posouzení, zda v souvislosti se zrušením Zdravotní pojišťovny M. došlo či nedošlo k zániku smluvních vztahů mezi touto zrušenou zdravotní pojišťovnou a jednotlivými zdravotnickými zařízeními, jmenovitě k zániku smluvního vztahu navázaného žalobkyní se Zdravotní pojišťovnou M. uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 16. 4. 2010.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná nevstoupila sloučením se Zdravotní pojišťovnou M. do práv a povinností původně založených smlouvou z 16. 4. 2010 uzavřenou mezi Zdravotní pojišťovnou M. a žalobkyní. Podle názoru dovolatelky se jedná o nesprávné právní posouzení věci, a sice otázky zániku smlouvy a také otázky právního nástupnictví žalované ve vztahu s ní sloučenou Zdravotní pojišťovnou M.; je tudíž naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka je přesvědčena, že k zániku smlouvy o poskytování zdravotní péče může dojít pouze v případě zániku zdravotní pojišťovny bez právního nástupce. Naopak v případě zániku zdravotní pojišťovny bez likvidace jejím sloučením s jiným právním subjektem, konkrétně při jejím sloučení se žalovanou, je nutno respektovat obecné principy právní kontinuity práv a povinností mezi právním nástupcem a právním předchůdcem. O tom podle dovolatelky svědčí i text zvláštního předpisu, kterým se řídí institut sloučení zdravotních pojišťoven, tj. zákona č. 280/1992 Sb., a důvodová zpráva (jíž je nutno respektovat jako jeden ze zdrojů, který je využitelný při výkladu zákona), v níž se výslovně uvádí „ Zánik zaměstnaneckých pojišťoven je upraven v souladu s obecně závaznými předpisy.“
Princip právní kontinuity při sloučení dvou právních subjektů je pak nutno postavit i do souvislosti s ustanovením článku 8 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb. Při respektování celistvé logiky právního řádu je pak podle dovolatelky nutno dospět k závěru, že pokud článek 8 písm. b) přílohy č. 1 citované vyhlášky spojuje zánik zdravotní pojišťovny se zánikem smlouvy o poskytování zdravotní péče, tak za tento „zánik zdravotní pojišťovny“ je možno považovat pouze takový zánik, kdy nedochází k právnímu nástupnictví v souvislosti se sloučením zanikající zdravotní pojišťovny s jinou zdravotní pojišťovnou.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o nesprávné právní posouzení dané věci, navrhla dovolatelka zrušení jeho rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 4. března 2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka zániku závazkového vztahu vzniklého na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením při zániku této zdravotní pojišťovny nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci se dovolatelka domáhala úhrady zdravotní péče, kterou vynaložila na bývalé pojištěnce Zdravotní pojišťovny M. v květnu a červnu v roce 2011, tedy poté, kdy byla tato zdravotní pojišťovna zrušena bez likvidace sloučením s VZP ČR a ke dni 28. 3. 2011 vymazána z obchodního rejstříku.
Odvolací soud při řešení otázky, zda došlo k přechodu práv a závazků ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou žalobkyně uzavřela se Zdravotní pojišťovnou M. dne 16. 4. 2010, na žalovanou, považoval za rozhodující skutečnost pro posouzení uplatněného nároku to, že došlo k zániku této smluvní pojišťovny. Vyšel z obsahu této smlouvy, ze zákona č. 280/1992 Sb. a z vyhlášky č. 618/2006 Sb. Smluvním ujednáním upravujícím zánik smlouvy v jejím článku VIII, odstavci 1, písmenu b) byla přejata úprava vyhlášky č. 618/1992 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. Podle článku 8 písm. b) přílohy č. 1 této vyhlášky smlouva nebo její část zaniká dnem zániku zdravotnického zařízení nebo pojišťovny nebo dnem úmrtí fyzické osoby, která byla provozovatelem zdravotnického zařízení. Stejně tak podle uvedené smlouvy účastníků dochází k zániku smlouvy v citovaném ustanovení článku VIII, bodu 1, písmenu b) dnem zániku pojišťovny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené ujednání smlouvy stanovící podmínky jejího zániku nelze pro případ, že dojde k zániku Zdravotní pojišťovny M. s právním nástupcem, hodnotit jinak než jako rozvazovací podmínku podle ustanovení § 36 obč. zák.
Podle § 36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při naplnění rozvazovací podmínky podle § 36 obč. zák. nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího. V dané věci, kdy v předmětné smlouvě byl sjednán její zánik v návaznosti na zánik Zdravotní pojišťovny M., pak nelze dojít k jinému závěru, než že zánikem této pojišťovny zanikly právní účinky této smlouvy.
Jestliže tedy nastala sjednaná rozvazovací podmínka smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi žalobkyní a Zdravotní pojišťovnou M. spočívající v zániku této pojišťovny, k čemuž došlo jejím výmazem z obchodního rejstříku k datu 28. 3. 2011, nemůže se žalobkyně podle této smlouvy domáhat úhrady zdravotní péče poskytnuté v období květen a červen 2011.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 24
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., byla-li věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož patří podle rozvrhu práce, a byl-li senát odvolacího soudu při projednání a rozhodnutí věci složen z předsedy senátu a soudců, kteří do něj byli zařazeni v souladu s rozvrhem práce.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013)
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. B. Ž. a soudkyň JUDr. Z. I. a JUDr. Š. Ž. rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 11 Co 509/2010-873 tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2010, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 10 616 236,30 Kč a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč, a kterým bylo žalobci uloženo, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení žalované 4740 Kč a "České republice - Okresnímu soudu ve Vsetíně" 417 Kč; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1178 Kč.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce u Okresního soudu ve Vsetíně dne 29. 4. 2011 žalobu pro zmatečnost. Namítá, že při projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 11 Co 509/2010 nebyl "odvolací senát 11 Co" správně obsazen, neboť "soudkyně JUDr. Z. J. se nezúčastnila projednávání věci, ačkoliv podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2011 byla určena jako přísedící k projednávání pro skončení věci napadlých do 31. 12. 2010" a předmětná věc napadla v roce 2010 a do 31. 12. 2010 skončena nebyla.
O k r e s n í s o u d ve Vsetíně usnesením ze dne 17. 9. 2012 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 410,40 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 11 C 214/2006 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen k rozhodnutí o odvolání podaném proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2010 dne 3. 11. 2010 a že je tedy třeba "vycházet z rozvrhu práce platného pro rok 2010 a nikoliv pro rok 2011, jak uvádí žalobce". Vzhledem k tomu, že "dle rozvrhu práce pro rok 2010 měli rozhodovat o opravných prostředcích v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně soudci v senátě 11 Co, a to konkrétně předseda senátu JUDr. B. Ž. a soudkyně JUDr. Z. J., JUDr. Z. I. a JUDr. Š. Ž.", je nepochybné, že "senát, který ve věci rozhodoval dne 26. 1. 2011, složený z předsedy senátu JUDr. B. Ž., JUDr. Š. Ž. a JUDr. Z. I., byl správně obsazen dle příslušného rozvrhu práce".
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze dne 15. 3. 2013 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že otázku, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce, bylo třeba posoudit "podle rozvrhu práce platného v době, kdy věc napadla krajskému soudu, tedy podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2010". V roce 2010 byl "senát 11 Co složen ze čtyř soudců, z toho předseda senátu a tři členky senátu, toto složení bylo určeno do konce roku 2010 a pro rok 2011 pak platilo, že senát 11 Co je složen ze tří soudců, a to předsedy senátu JUDr. B. Ž. a soudkyň JUDr. Z. I. a JUDr. Š. Ž., pouze pro věci senátu 11 Co neskončené do 31. 12. 2010 byla zařazena do tohoto senátu soudkyně JUDr. Z. J.", předmětnou právní věc tedy "senát 11 Co dne 26. 1. 2011 složený z předsedy senátu JUDr. B. Ž. a soudkyň JUDr. Z. I. a JUDr. Š. Ž. projednal v souladu s rozvrhem práce pro rok 2010".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud nebyl správně obsazen, jestliže rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2010 nesplňoval "požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a vyloučení libovůle v obsazení soudu" předepsaný zákonem č. 6/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a ustanovením Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "ve vztahu k účastníkům řízení, když nevymezil, kterými soudci ze senátu o čtyřech členech bude pro konkrétní případy obsazen tříčlenný senát odvolacího soudu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda (a za jakých podmínek) došlo (mohlo dojít) v souvislosti s ustanovením § 36 odst. 2 občanského soudního řádu při rozhodování odvolacího soudu v občanském soudním řízení k naplnění důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v případě, že do soudního oddělení odvolacího soudu bylo rozvrhem práce určeno 4 (nebo více) soudců. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2011 je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní - jak vyplývá z ustanovení čl. II bod 6 zákona č. 404/2012 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 1, věty první a druhé, Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon".
Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. "rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne".
Podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., 349/2005 Sb., 413/2005 Sb., 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), účinného v době zahájení odvolacího řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 509/2010 (tj. ke dni 3. 11. 2010), jsou "základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud".
Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích se "rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce".
Podle ustanovení § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích "rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku" a "v průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu".
Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích "v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů".
Podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci "rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení".
Podle ustanovení § 42 odst. 3 zákona o soudech a soudcích "změna rozvrhu práce je účinná ode dne jejího vydání, nebyla-li stanovena její pozdější účinnost".
Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích "rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí a, pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení".
Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě vydal-li rozhodnutí v rozporu se zákonem místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, nebo byla-li věc projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena v rozporu s pravidly uvedenými v rozvrhu práce nebo na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ale i v případě, že rozhodnutí v odvolacím řízení přijal senát, aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že jednotlivé věci se u soudů projednávají a rozhodují v soudních odděleních, vytvořených podle senátů nebo samosoudců, jejichž počet odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud. Rozvrh práce soudu (mimo jiné) stanoví způsob rozdělení jednotlivých věcí do jednotlivých (vytvořených) soudních oddělení, jmenovitě určuje, kteří soudci (soudci tvoří senát nebo samosoudci), přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé působí v jednotlivých soudních odděleních, určuje soudce, jež zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, a určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.
Rozvrh práce u soudu není jen normou "interní povahy", podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (samozřejmě včetně soudů odvolacích). Tím, že věc byla přidělena (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) do příslušného soudního oddělení, je současně stanoveno, že ji u odvolacího soudu projednají a rozhodnou ti soudci, kteří působí (podle rozvrhu práce) v tomto soudním oddělení. Prostřednictvím rozvrhu práce se tak ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1, věty druhé, Listiny základní práv a svobod a ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smějí u odvolacího soudu projednat a rozhodnout (jako "příslušní soudci") jen soudci (tvořící senát) určení (k tomu povolaní) rozvrhem práce, jinak by spor nebo jinou právní věc projednal a rozhodl "nesprávně obsazený" soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1, větě první, Listiny základních práv a svobod, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o její porušení vždy, jestliže věc u odvolacího soudu projednají a rozhodnou soudci, kteří k tomu nebyli podle předem daných pravidel určeni (povoláni) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012).
V odvolacím řízení vedeném před krajským soudem jedná a rozhoduje senát (srov. § 36a odst. 3 o. s. ř.), složený z předsedy senátu a dvou dalších soudců (srov. § 31 odst. 2 písm. b/ zákona o soudech a soudcích). Počet soudců (tvořících v odvolacím řízení senát, tedy, řečeno jinak, počet soudců, z nichž se vytváří pro rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci u odvolacího soudu senát), kteří mají působit v soudním oddělení, popřípadě kteří mají v soudním oddělení zastupovat soudce, jež nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, není v ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) a d) zákona o soudech a soudcích předepsán, neboť se řídí především potřebou zajištění řádného výkonu soudnictví u odvolacího soudu; znamená to, že v jednotlivých soudních odděleních může u odvolacího soudu působit v zájmu zajištění řádného chodu odvolacího soudu i více soudců, než kolik jich vyžaduje (kolik je jich nejméně třeba ke) složení senátu podle ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích v jednotlivých sporech nebo jiných právních věcech. V případě, že v soudním oddělení působí u odvolacího soudu čtyři (nebo více) předsedů senátu a jiných soudců, jsou ve vztahu ke sporům nebo jiným právním věcem, které do něho byly (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) přiděleny, všichni tito soudci příslušnými ("zákonnými") soudci; případnou změnou rozvrhu práce nebo rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nesmí (ve vztahu k věcem, které byly do té doby přiděleny do soudního oddělení) být, pokud je to možné, dotčeno zařazení soudců do jednotlivých soudních oddělení, ledaže by ve věci nebyl učiněn žádný úkon nebo by došlo ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení. Jednotlivá právní věc proto může být projednána a rozhodnuta v (tříčlenném) senátě složeném z předsedy senátu a soudců, kteří působí v příslušném soudním oddělení; proběhne-li ve sporu nebo jiné právní věci více jednání (roků), je projednána a rozhodnuta příslušnými ("zákonnými") soudci i - za podmínek uvedených v ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. - tehdy, tvoří-li senát při jednotlivých jednáních (rocích) jiní soudci, jestliže působí (podle rozvrhu práce) v tomtéž soudním oddělení.
Uvedený závěr nelze úspěšně odmítat s odůvodněním, že by - jak namítá dovolatel - nesplňoval "požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a vyloučení libovůle v obsazení soudu". Dovolatel totiž přehlíží, že z rozvrhu práce je také v tomto případě již od zahájení odvolacího řízení nepochybné, kteří soudci mají věc projednat a rozhodnout (a účastníci řízení se proto mohou ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř. vyjádřit k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout), a že tímto vymezením příslušného ("zákonného") soudce nemůže být účastníkům způsobena ani jiná újma na jejich právech. Žalobce také v projednávané věci neměl v původním řízení - ačkoliv je mohl vznést - námitky ani proti rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, ani proti složení senátu ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 509/2010, a začal je uplatňovat teprve poté, co věc byla v původním řízení rozhodnuta v jeho neprospěch; důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nelze účelově zaměňovat za procesní prostředek, pomocí kterého by mělo být ex post zvráceno pro účastníka nepříznivé pravomocné rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., byla-li věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož patří podle rozvrhu práce, a byl-li senát odvolacího soudu při projednání a rozhodnutí věci složen z předsedy senátu a soudců, kteří do něj byli zařazeni v souladu s rozvrhem práce.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 25
Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013)
Dopisem ze dne 14. 9. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť žalobce „vážným způsobem ohrožoval zdraví a plnění pracovních povinností tím, že úmyslně a v opakovaných případech přidával do nápojů konzumovaných na pracovišti projímadlo, konkrétně v období od poloviny června 2011 do začátku srpna 2011 do nápojů zaměstnance M. B. a od konce července 2011 do 7. 9. 2011 do nápojů zaměstnavatele I. M.“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že jeho pracovní poměr u žalované, vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2009, nadále trvá. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se nedopustil toho, co je v dopise žalované ze dne 14. 9. 2011 uváděno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a že „neporušil vůbec, natož pak zvlášť hrubým způsobem, své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a nedopustil se ani žádného jiného protiprávního jednání“. Má za to, že „celá věc byla žalovanou proti němu vykonstruována za účelem dosažení skončení jeho pracovního poměru bez jakýchkoliv jeho nároků, když se stal pro žalovanou nepohodlným a v předchozím období odmítl ve shora uvedeném smyslu zavřít dohodu, kterou mu žalovaná nabízela“.
O k r e s n í s o u d v Domažlicích rozsudkem ze dne 12. 6. 2012 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 800 Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. a že „stát – ČR – Okresní soud v Domažlicích má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalobce, který u žalované pracoval jako fyzioterapeut, dopustil jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru. Výpovědí svědka M. B., kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť „sám svědek před výpovědí sdělil, že fandí žalované a je nepochybné, že stejně tak jako žalovaná má zájem na výsledku tohoto sporu“, neměl za prokázané, že by žalobce „cokoliv naléval jemu nebo komukoliv jinému do nápojů, nikdy ho neviděl, nikdy nebyl ze strany tohoto svědka žalobce přistižen“. Shledal, že „z žádné z výpovědí provedených v rámci tohoto řízení nebylo zjištěno, že by žalobce lil něco někomu do čaje, do šťávy“, a přihlédl k tomu, že žalovaná si zajistila jen jeden „vzorek“ ze dne 5. 9. 2011, že žalovaná ani M. B. nenavštívili přes úporné a nepříjemné střevní potíže po požití čaje (v případě žalované) a šťávy (v případě M. B.) lékaře a že z odborného rozboru zajištěného čaje, který provedla Policie ČR, nebylo zjištěno, že by ve vzorku byl lék Laxygal, který „podvodně zajistila žalovaná při prohlídce osobního zavazadla za účasti Policie ČR u žalobce“.
K odvolání žalované K r a j s k ý s o u d v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením ze dne 14. 9. 2011 zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10 800 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 239 Kč, oboje k rukám advokáta JUDr. T. V., a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení „placených státem“ 953 Kč „na účet“ Okresního soudu v Domažlicích. Poté, co zopakoval důkazy výslechy žalobce a žalované jako účastníků řízení a výslechem svědka M. B., jehož výpověď vyhodnotil jako „zcela věrohodnou“, neboť svědek se od své výpovědi před soudem prvního stupně „žádným způsobem“ neodchýlil, jeho výpověď „nelze považovat za výpověď, kterou by byl žalobce dehonestován“, a nelze mu ani vytknout jeho „stanovisko k celé problematice“, dospěl z „dosavadního průběhu provozování praxe na pracovišti žalované“ a z „chování všech zaměstnanců“, po zhodnocení všech okolností a vztahů na tomto pracovišti a chování žalobce od jeho nástupu na toto pracoviště, k závěru, že to byl žalobce, který zapříčinil vznik zdravotních potíží M. B. a žalované, a že „útok na jejich zdravotní integritu je proto třeba považovat za hrubé porušení pracovní kázně“. Přihlédl též k tomu, že v osobních věcech žalobce byla nalezena lahvička s projímadlem, které žalobce podle svého tvrzení užíval pro svou potřebu, které ale bylo zdrojem zdravotních potíží M. B. a žalované, že ve vzorku předaném policii byla ověřena „látka pikosíranu“ a že žalobce, který na pracoviště „vnesl negativní emoce“, měl příležitost aplikovat projímadlo do nápojů, neboť je nosil stále s sebou, i když při tom nebyl přistižen. Vyslovil názor, že „se jedná o nepřímé důkazy, přičemž rozsah potřebného dokazování v civilním procesu nelze ztotožňovat s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v trestním řízení“, že „v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nadevší pochybnost“, že pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby „předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“, a že v „civilním“ řízení nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, ale že postačuje, jestliže nepřímé důkazy „s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru vedou“. Odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru je „zcela adekvátní“ jednání žalobce, který tím, že opakovaně zasáhl do zdravotního stavu spoluzaměstnance a nadřízené, porušil pracovní povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b), § 106 odst. 3 a 4 a § 301 písm. a) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud nemůže „po právu schválit“ rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením jen na základě zaměstnavatelem tvrzeného jednání zaměstnance „podloženého toliko určitým podezřením“. Má za to, že míra pravděpodobnosti, s jakou je možné připustit určitý skutkový závěr pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, by měla být, zejména s ohledem na ochranu zaměstnance proti „svévoli zaměstnavatele nebo nenávisti dalších zaměstnanců“, zásadně vyšší, než je běžné ve „standardním civilním řízení“, ne-li „dokonce téměř až tak vysoká, jak ji vyžaduje právo trestní“. Dovodil-li odvolací soud, že důkazní břemeno „stran existence skutku (jednání)“, pro který je zaměstnavatelem se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením, je zaměstnavatelem uneseno a soud má takovou skutečnost za prokázanou, jen na základě toho, že je možné „předmětný skutkový závěr s vekou mírou pravděpodobnosti připustit“, a že není třeba, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr, nýbrž že dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru vedou, a současně „nepřikládá váhu existenci celé řadě jiných, stejně pravděpodobných, nebo dokonce pravděpodobnějších skutkových variant, přičemž má skutek za prokázaný a rozhodl v neprospěch žalobce“, pak jeho rozhodnutí podle názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce dále namítá, že hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho skutkové závěry stran přidávání projímadla žalobcem do pití M. B. a žalované jsou „výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu, který považuje za věcně správný, vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že žalobce brojí pouze proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem a že žalovaná „své důkazní břemeno unesla“.
N e j v y š š í s o u d rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena (za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení § 120 odst. 1, věty první, o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení § 120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125, věta první, o. s. ř.). Podle vztahu k dokazované skutečnosti se rozlišují důkazy přímé a nepřímé (indicie). Přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost (např. výpověď svědka o dokazované skutečnosti, kterou osobně viděl). Nepřímým důkazem je takový důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah (např. výpověď svědka o tom, že viděl určitou osobu vcházet do místnosti, v níž se nacházela věc, kterou její vlastník od té doby postrádá). Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Z toho plyne, že nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování - k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může.
Důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že k prokázání určité skutečnosti stačí, aby „předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“, a že v případě prokazování rozhodné skutečnosti nepřímými důkazy nemusí tyto důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, ale že postačuje, jestliže k tomuto závěru vedou „s velkou mírou pravděpodobnosti“, není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem, založil odvolací soud svůj skutkový závěr o pravdivosti tvrzení žalované, že žalobce se dopustil jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru (že úmyslně a v opakovaných případech přidával do nápojů M. B. a žalované konzumovaných na pracovišti projímadlo), na hodnocení některých nepřímých důkazů (zejména na tom, že v osobních věcech žalobce byla nalezena lahvička s projímadlem, které obsahovalo látku pikosíran, zjištěnou v jednom ze vzorků konzumovaných nápojů, a že žalobce, který na pracoviště „vnesl negativní emoce“, měl příležitost projímadlo do nápojů vpravit, neboť je nosil neustále s sebou), z něhož lze usuzovat pouze na možnost pravdivosti tohoto tvrzení (jeho pravděpodobnost), z něhož však nelze nabýt jistotu (přesvědčení) o jeho pravdivosti, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Protože při prokazování tvrzené skutečnosti pouze nepřímými důkazy je třeba každý takový důkaz – jak vyplývá z výše uvedeného - hodnotit ve spojení s dalšími nepřímými důkazy a vážit, zda tyto důkazy tvoří systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, měl odvolací soud do procesu hodnocení důkazů zahrnout i výpověď žalobce jako účastníka řízení v části, ve které vysvětloval okolnost, že u sebe měl na pracovišti projímadlo, svými zdravotními problémy s hemeroidy, a měl se zabývat tím, zda lze toto vysvětlení vzhledem k povaze jeho zdravotních potíží považovat za věrohodné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Poř. č. 26
Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
Skutečný výkon činnosti insolvenčního správce v jeho sídle a provozovně (provozovnách) není podmíněn faktickou přítomností insolvenčního správce.
Skutečnost, že insolvenční správce má více než 4 provozovny, není důvodem k tomu, aby byl zproštěn výkonu funkce dle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona.
(Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 VSOL 358/2014)
Usnesením ze dne 5. 3. 2014 K r a j s k ý s o u d v Ostravě zprostil funkce dosavadního insolvenčního správce AS Z., v. o. s., (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Bc. K. H. (výrok II.), uložil nově ustanovenému insolvenčnímu správci sdělit do 7 dnů od doručení usnesení, kolik zřídil provozoven a kdy vykonává svou činnost ve svém sídle a v každé své provozovně (výrok III.) a uložil odvolanému insolvenčnímu správci ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podat zprávu o činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a vyúčtovat odměnu, hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (výrok IV.).
V důvodech svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že z insolvenčního rejstříku zjistil, že insolvenční správce zřídil dvanáct provozoven. Sídlo i provozovna jsou přitom místy, kde správce vykonává svou činnost skutečně, tedy se v daném místě pravidelně zdržuje, s výjimkou situací, kdy je z pracovních důvodů mimo své pracoviště, případně nepracuje z osobních důvodů. Chod sídla i provozovny obvykle zajišťují i další osoby, tyto však jednají podle pokynů a pod průběžným dohledem insolvenčního správce. To je zajištěno a zákonem vyžadováno faktickou přítomností správce v daném místě. Skutečným výkonem funkce insolvenčního správce není situace, kdy v daném místě trvale samostatně působí zaměstnanec správce. Bylo by to přenášení výkonu funkce správce na osobu, která nesplňuje zákonem stanovené kvalifikační předpoklady (zejména složení zkoušky správce). Skutečným výkonem funkce není zřízení provozovny – podatelny, která jen přijímá podání a přeposílá je do sídla správce. Tomuto závěru přisvědčuje i ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. Dále soud prvního stupně uvedl, že z ustanovení § 5a odst. 5 zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění s účinností od 1. 1. 2014 zákon o insolvenčních správcích (dále jen „ZIS“), nevyplývá, že insolvenční správce může zřídit neomezený počet provozoven. Z požadavku na skutečný faktický výkon funkce v sídle i provozovně plyne, že provozoven lze zřídit jen tolik, aby správce byl opravdu schopen v provozovně fakticky působit. Je-li pracovní doba provozovny nejméně jeden den v týdnu, je možné zřídit maximálně čtyři provozovny, když pátý pracovní den a zbývající části ostatních pracovních dnů působí správce ve svém sídle, kde svou činnost má vykonávat skutečně a převážně. Na uvedených závěrech nemění nic ani to, že insolvenční správce je veřejnou obchodní společností se dvěma ohlášenými společníky. Dle ustanovení § 17 odst. 6 ZIS se veřejná obchodní společnost do jednotlivých seznamů správců zapisuje tolikrát, kolik má ohlášených společníků. Jestliže byl tedy zproštěný správce ustanovován dvakrát častěji než samostatně působící správce, je zřejmé, že přítomnost ohlášených společníků v sídle a provozovnách musí být o to delší, stabilnější a pravidelnější. Podle soudu prvního stupně požadavek odborné péče výkonu funkce insolvenčního správce limituje správce při zřizování provozoven potud, že správce je oprávněn zřídit jen takový počet provozoven, u nichž bude vskutku schopen zajistit fungování ve stanoveném rozsahu a s odbornou péčí. Lze si dobře představit situaci, kdy správce zřídí jednu či dvě provozovny. Pokud má provozovny čtyři, vystavuje se riziku, že nedostojí požadavku na odbornou kvalitu výkonu funkce, což může vést k ukládání sankcí dle insolvenčního zákona a v konečném důsledku i ke zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle ustanovení § 13 odst. 2, písm. b) ZIS. V dané věci dospěl soud k závěru, že zřízením více než čtyř provozoven porušil insolvenční správce povinnost vykonávat svou činnost v sídle i provozovnách skutečně, nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí a upřednostnil vlastní zájem na maximalizaci odměn za výkon funkce před společným zájmem věřitelů na řádném a osobním výkonu funkce správce. Proto jej podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“) funkce správce zprostil.
Proti tomuto usnesení podal odvolání insolvenční správce AS Z., v. o. s. (dále jen „odvolatel“). Zevrubně v něm popsal své argumenty, kterými brojil proti závěrům soudu prvního stupně. Důvody odvolání sumarizoval pod body a) až i):
a) nebyly splněny zákonné podmínky pro zproštění insolvenčního správce funkce
Tvrdil, že zřízení více než čtyř provozoven není samo o sobě porušením povinnosti insolvenčního správce počínat si svědomitě a s odbornou péčí, ani upřednostněním zájmů správce před společným zájmem věřitelů. Kdyby tomu tak bylo, zákonodárce by výslovně omezil počet provozoven, které může insolvenční správce zřídit, na provozovny čtyři. Ve vazbě na ustanovení § 32 odst. 1, věta druhá, IZ vytýkal soudu, že odvolatele neslyšel, ač tomu nic nebránilo. Proto je vydané rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné.
b) soud prvního stupně neuvedl v napadeném usnesení, které konkrétní povinnosti měl odvolatel porušit
Dále namítal, že v daném řízení neporušil žádnou ze svých povinností. Soud prvního stupně ani neprovedl dokazování k tomu, že by odvolatel nevykonával funkci insolvenčního správce ve své provozovně skutečně a v potřebném rozsahu osobně.
c) odvolatel zajistil kvalifikovaný výkon funkce insolvenčního správce ve své provozovně
V tomto smyslu odvolatel podrobně vylíčil, jak je zajištěn výkon funkce insolvenčního správce v provozovně Sušice, okres Přerov. Vyjmenoval členy týmu insolvenčního správce (osmnáct osob), včetně uvedení jejich zařazení. Sdělil, že k zajištění činností, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, udělil nad rámec vlastních jednání ohlášených společníků plnou moc vyjmenovaným osobám, a to i v rámci předmětného řízení na provozovně v okrese Přerov. Zdůraznil, že advokát Mgr. P. V. a ekonom Bc. Ing. M. B. jsou plně kvalifikované osoby k zajištění všech činností, které je správce ve své provozovně povinen zajistit. V případě potřeby vykonávají činnost insolvenčního správce v dané provozovně osobně ohlášení společníci JUDr. M. Ž., advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením a Mgr. A. S., advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením.
d) insolvenční správce, který je právnickou osobou, není povinen vykonávat veškeré úkony při výkonu funkce insolvenčního správce výlučně prostřednictvím svých ohlášených společníků
Podle odvolatele žádný předpis nestanoví, že insolvenční správce musí vykonávat veškeré úkony v rámci výkonu funkce správce pouze prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Poukázal na ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ s tím, že insolvenční správce se může na své nebezpečí a na své náklady dát zastoupit na schůzi věřitelů a při přezkumném jednání jinou osobou. Není tedy důvod, aby zákon vyloučil zastoupení insolvenčního správce kvalifikovanou osobou při jiných činnostech, které je správce povinen ve své provozovně zajistit. Skutečnost, že soud počítá s tím, že za správce jednají i jeho zaměstnanci, vyplývá i ze Standardního pokynu pro oddlužení, který je vyvěšen na webových stránkách Krajského soudu v Ostravě. Z něj totiž plyne, že insolvenční správce má uvádět i osobu, která jej v nepřítomnosti zastupuje. Výkon funkce insolvenčního správce je podle odvolatele svou podstatou srovnatelný s výkonem funkce soudního exekutora.
e) právní předpisy neomezují počet provozoven, které je insolvenční správce oprávněn zřídit
Odvolatel také tvrdil, že žádný právní předpis nestanoví maximální počet provozoven, které může insolvenční správce zřídit. Úvaha o počtu čtyř provozoven jde nad rámec zákona. Logiku postrádá i výklad soudu, že správce, který je právnickou osobou s jedním ohlášeným společníkem, může mít současně zřízeny pouze čtyři provozovny a insolvenční správce, který je právnickou osobou se dvěma ohlášenými společníky, může mít zřízeny rovněž pouze čtyři provozovny.
f) napadené usnesení porušilo pravidla pro ustanovování insolvenčních správců a právo na spravedlivý proces
Dále odvolatel soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí porušilo pravidla pro ustanovování insolvenčních správců a právo na spravedlivý proces. V konečném důsledku představuje svévolný zásah do rotačního principu určování insolvenčních správců.
g) napadeným usnesením došlo k porušení zásad insolvenčního řízení
Odvolatel namítal, že napadené usnesení porušuje zásady insolvenčního řízení, zejména zásadu vyjádřenou v ustanovení § 5 IZ. Nově ustanovený správce má pobočku v okrese Přerov a jde o správce určeného podle rotačního principu. Obdobný postup zvolil soud prvního stupně v dalších insolvenčních řízeních, přičemž ke dni 14. 3. 2014 působí v okrese Přerov celkem 31 insolvenčních správců. Z toho má 21 správců zřízeny více než čtyři provozovny. Po odvolání jednoho insolvenčního správce z důvodu, že má zřízeny více než čtyři provozovny, je 67% pravděpodobnost, že bude do funkce insolvenčního správce opět ustanoven správce, který má zřízeny více než čtyři provozovny. Tento postup může být několikrát zopakován a výsledkem může být řetězící se odvolání k vrchnímu soudu, protahování insolvenčního řízení, ohrožení řádného a včasného přezkumu přihlášených pohledávek a znemožnění včasného uspokojení věřitelů.
h) vydáním napadeného usnesení byla odvolateli způsobena újma
Odvolatel rovněž tvrdil, že vydáním napadeného usnesení mu byla způsobena újma. Předně újma na pověsti, neboť vycházel z legitimního očekávání založeného dikcí zákona a názor soudu prvního stupně nemohl předvídat. V druhé řadě pak újma majetková, neboť byl napadeným rozhodnutím zbaven očekávané odměny.
i) napadené usnesení odporuje normám ústavního práva
Konečně odvolatel vedl svou polemiku v rovině norem ústavního práva se závěrem, že napadené usnesení odporuje článku 2 odst. 3 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 2 odst. 3 a článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07, ze dne 12. 8. 2009. Usnesení odporuje také článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000.
Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenční správce AS Z., v. o. s., se funkce nezprošťuje a insolvenčním správcem se neustanovuje Mgr. Bc. K. H.
V r c h n í s o u d v Olomouci změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že dosavadní insolvenční správce se funkce nezprošťuje.
Z o d ů v o d n ě n í :
S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (23. 9. 2013) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. 1. 2014. S účinností od tohoto data byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.
Insolvenční řízení není řízením zahájeným podle občanského soudního řádu, ale podle insolvenčního zákona. V této věci se proto neuplatní (byť řízení bylo zahájeno před 1.1.2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na odvolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou (§ 32 odst. 2 IZ), přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 IZ, insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 IZ, insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
Podle ustanovení § 5a odst. 1 ZIS, sídlem insolvenčního správce je místo, ve kterém skutečně a převážně vykonává činnost. Dle odstavce 3, je-li insolvenční správce veřejnou obchodní společností nebo zahraniční společností, zapíše se do seznamu její sídlo, popřípadě umístění organizační složky zapsané v obchodním rejstříku. Dle odstavce 4, provozovnou insolvenčního správce je místo, ve kterém ve vymezených dnech a hodinách (dále jen „úředních hodinách“) insolvenční správce skutečně vykonává činnost. Dle odstavce 5, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může mít insolvenční správce více provozoven. Má-li insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu více provozoven, zapíše se do příslušné části seznamu vedené podle obvodů krajských soudů pouze ta provozovna, u které připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první v pořadí.
Po stránce skutkové jsou pro posouzení důvodnosti podaného odvolání rozhodné následující skutečnosti, které vyplývají z obsahu insolvenčního spisu. Usnesením ze dne 6. 2. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka S. Z., povoleno mu řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem byl ustanoven AS Z., v. o. s. Tento insolvenční správce, který je veřejnou obchodní společností, oznámil soudu ve svém prvním podání ze dne 6. 2. 2014, kdo bude ve věci vykonávat jménem společnosti funkci správce (ohlášený společník Mgr. A. S., advokát) a kdo tvoří tým, ustanovený pro tuto věc (Mgr. H. H., advokát, T. Č., manažer insolvencí, P. T., manažer zpeněžování). V tomto podání publikovaném v insolvenčním rejstříku učinil příslušné výzvy dlužníku, věřitelům a třetím osobám, sdělil bankovní spojení, telefonní a e-mailový kontakt a předložil smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu a osvědčení o registraci plátce DPH. Usnesením ze dne 7. 2. 2014 soud vyzval insolvenčního správce ke sdělení, kolik provozoven zřídil a ve kterých dnech a hodinách vykonává svou činnost v sídle a v každé své provozovně. Ve sdělení ze dne 14. 2. 2014 správce s odkazem na veřejný seznam správců uvedl, že má 12 provozoven a ve všech má úřední hodiny v pátek od 9:00 do 15:00 hodin, v sídle vykonává činnost v pracovních dnech od 9:00 do 17:30 hodin. Krátce poté soud zprostil správce funkce s tím, že je vyloučeno, aby v tolika provozovnách vykonával řádně a pečlivě svou funkci, z čehož dovodil, že správce porušil svou povinnost vykonávat činnost v sídle i provozovnách skutečně (tj. zajišťovat jejich provoz) a počínat si s odbornou péčí.
Po posouzení takto vymezeného skutkového rámce dospěl odvolací soud předně k závěru, že na základě soudem prvního stupně uvedených důvodů nebylo možné byť jen uvažovat o zproštění insolvenčního správce funkce podle ustanovení § 32 IZ. Z formulace tohoto ustanovení vyplývá, že musí jít o porušení konkrétní povinnosti insolvenčního správce v konkrétním řízení. Oba odvolací soudy ve své rozhodovací činnosti považují za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit správce funkce, zejména skutečnost, že při výkonu své funkce správce řádně neplní povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 IZ, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 IZ, nesplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce, nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 4635/2008, 2 VSPH 417/2010-B-146 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 1061/2010, 2 VSOL 579/2011, nebo sp. zn. KSBR 26 INS 7336/2010, 2 VSOL 257/2013).
V přezkoumávané věci byl insolvenční správce zproštěn funkce v počáteční fázi řízení, kdy ještě neměl ani příležitost své povinnosti podstatným způsobem porušit. V usnesení o úpadku bylo správci uloženo, aby postupoval v souladu se Standardním pokynem pro oddlužení zveřejněným na internetových stránkách Krajského soudu v Ostravě. V něm je správci mimo jiné uloženo, aby soudu bez dalšího sdělil, kolik má provozoven, a jaké v nich má úřední hodiny, což správce splnil dne 14. 2. 2014. Lze pouze doplnit, že k témuž byl správce vyzván také samostatným usnesením. Jelikož toto usnesení bylo vyhotoveno pouhý den po vydání usnesení o úpadku, neměl správce dostatečný časový prostor splnit svou povinnost bez výzvy.
Podle soudu prvního stupně je s ohledem na znění ustanovení § 5a odst. 4 ZIS a § 3 odst. 1 vyhlášky č. 355/2013 Sb. z povahy věci vyloučeno, aby insolvenční správce měl vedle sídla více než čtyři provozovny, protože by nebyl fyzicky schopen dodržet úřední hodiny a zajistit osobní průběžný dohled nad jeho zaměstnanci. Vyslovil domněnku, že porušení těchto povinností povede k porušení povinností daných ustanovením § 36 IZ (svědomitý a pečlivý postup), což je samozřejmě možné, ale jde o porušení povinností toliko potenciální, ke kterému v daném insolvenčním řízení dosud nedošlo, tedy nemůže být důvodem pro zproštění správce funkce. K tomu lze přistoupit pouze na základě skutečného porušení konkrétních povinností.
Situace, kterou soud prvního stupně nastínil a kterou se pokusil řešit prostřednictvím svých úvah o možnosti insolvenčního správce zřídit maximálně čtyři provozovny, vyvstala v návaznosti na novou úpravu ustanovování insolvenčních správců, kdy se správci ustanovují rotačním způsobem. Pokud ovšem mají provozovny ve více krajích, jsou do seznamu pro ustanovování správců zapsáni ve všech krajích. Je proto evidentní, že insolvenční správci mohou mít zájem na existenci co největšího počtu provozoven. Není výjimečná situace, kdy má insolvenční správce více než 20 provozoven. Existence další provozovny znamená zařazení do dalšího tzv. kolečka. Situace se ovšem liší podle toho, zda jde o ustanovení správce do řízení, ve kterém je řešen úpadek konkursem či oddlužením. Seznamy pro ustanovení správců jsou totiž dva; jeden seznam se vede podle obvodu okresních soudů pro oddlužení a jeden podle krajských soudů pro konkurs (§ 17 odst. 3 ZIS). Dle ustanovení § 5a odst. 5 ZIS může mít správce v jednom kraji více provozoven (pokud bude každá v jiném okrese), ale pro účely tzv. kolečka se počítá jen jedna provozovna v každém kraji. Pro účely ustanovování do konkursů tedy nemá význam zřídit více než 7 provozoven (při existenci osmi soudních krajů, z nichž jeden pokryje sídlo správce a zbylých 7 jednotlivé provozovny). To znamená, že insolvenční správce – fyzická osoba, který zřídil provozovny, bude mít maximálně 8x vyšší nápad věcí, ve kterých je úpadek řešen konkursem, než správce, který nemá žádnou provozovnu (resp. jen přibližně; nápad se pravděpodobně bude lišit podle krajů). Pro oddlužení se však seznamy vedou podle okresů. Hypoteticky tedy správce, který by měl provozovnu ve všech okresech (obvodech) v České republice, by měl 86x vyšší nápad než správce, který žádnou provozovnu nemá. Počty insolvenčních správců zjevně ne vždy odpovídají osídlení okresu, jak je vidno na následujících příkladech. Okres Přerov má asi 133 000 obyvatel a 37 správců, což je 1 správce na 3590 obyvatel. Srovnatelný je s okresem Ostrava-město, který má asi 330 000 obyvatel, což je při 86 správcích 1 správce na 3840 obyvatel. Avšak třeba okres Liberec má při 170 000 obyvatelích 26 správců, tedy 1 správce na 6540 obyvatel, okres Mladá Boleslav má při 123 000 obyvatelích 18 správců, tedy 1 správce na 6833 obyvatel. U insolvenčních správců – veřejných obchodních společností dochází k modifikaci tím, že správce se do seznamu zapíše tolikrát, kolik má právnická osoba ohlášených společníků (§ 17 odst. 7 ZIS). Na příkladu konkrétního insolvenčního správce AICT, v. o. s., se třemi ohlášenými společníky a 41 provozovnami je patrno, že tento správce (se třemi osobami, která by každá mohla být sama správcem – fyzickou osobou) bude mít 123x větší nápad oddlužení než správce – fyzická osoba bez provozoven. Nápad konkursních věcí bude mít 24x větší, protože se stále počítá jen jedna provozovna, resp. sídlo na kraj.
Existence i relativně malého počtu insolvenčních správců s velkým počtem provozoven vede k podstatné deformaci rovnovážného stavu, kterým by byla situace, kdy by správci neměli žádné provozovny (nebo by se nezapisovaly do seznamů). Logickou obranou proti tomuto vytěsňování je zřizování dalších provozoven. Pokud bude mít každý insolvenční správce 20 provozoven, nebude žádný z nich znevýhodněn. Rovnovážného stavu ve smyslu stejného nápadu by bylo dosaženo, pokud by každý správce měl 85 provozoven (vedle sídla), tj. v každém okrese (obvodě) jednu provozovnu.
Výsledkem výše uvedeného rozboru je nastolení stavu, kdy lze připustit, že z hlediska spravedlivého ustanovování insolvenčních správců a rovnoměrného přidělování věcí jednotlivým správcům mají úvahy soudu prvního stupně, které ústí v závěr o potřebě regulace počtu provozoven insolvenčních správců, své opodstatnění i racionální konsekvence. Současně však je nutno akcentovat, že soudy mohou toliko interpretovat obsah zákona, nikoliv vytvářet právní normy a pravidla. V dané věci soud prvního stupně vyložil ustanovení § 5a odst. 1 a odst. 4 ZIS a § 3 odst. 1 vyhlášky č. 355/2013 Sb. tak, že skutečný výkon činnosti správce v sídle a provozovně je podmíněn faktickou přítomností insolvenčního správce, a proto správce nemůže být schopen zajistit řádnou činnost (při úředních hodinách nejméně jednou týdně po 6 hodin) ve více než čtyřech provozovnách. Tento výklad však považuje odvolací soud za nepřijatelný.
Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací odvolatele, že zákon nevyžaduje, aby insolvenční správce vykonával všechny činnosti osobně. V odvolání označil odvolatel 18 osob, které výkon jeho činnosti zajišťují (mezi nimi 2 ohlášené společníky, 4 advokáty, 4 právníky a 2 ekonomy, z čehož dvě osoby mají trvalé bydliště v okrese Přerov). Pouhý jazykový výklad zákona o insolvenčních správcích by spíše nasvědčoval tomu, že všechny potřebné činnosti (zejména provoz v úředních hodinách) by měl zajišťovat osobně insolvenční správce. Jazykový výklad právních předpisů je však pouze východiskem pro objasnění smyslu a účelu aplikované právní normy. Exkursem do historie právní vědy je zjistitelné, že pravidlům výkladu práva se věnovala řada právních teoretiků. V poměrech dané věci jsou případné například postuláty Friedricha Carl von Savigny (1779 – 1861), který interpretaci práva (zákona) považoval za úsilí identifikovat myšlenku, kterou zákonodárce textově vyjádřil, ať tak učinil jasně nebo nejasně, případně kterou vyjádřit chtěl. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že zákonodárce při přijetí souhrnné novely insolvenčního zákona a zákona o insolvenčních správcích (účinné od 1. 1. 2014) nebyl veden myšlenkou, že insolvenční správce musí vykonávat všechny činnosti osobně, ani že může zřídit maximálně čtyři své provozovny.
Povinností insolvenčního správce je účast na jednáních u soudu (přezkumné jednání, schůze věřitelů, incidenční spory) nebo na jiných místech (jednání s věřiteli, dražebníky, znalci, realitními kancelářemi, účetními a daňovými poradci) a rovněž konat místní šetření. Z povahy věci tedy nelze po insolvenčním správci požadovat, aby byl v provozovně osobně přítomen bezvýhradně po celou úřední dobu. Ostatně ani ve svém sídle nemůže být insolvenční správce přítomen nepřetržitě. Na podporu tohoto názoru je možno poukázat na některá ustanovení insolvenčního zákona a dále na znění důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích.
V insolvenčním zákoně je výslovně zakotvena možnost insolvenčního správce využívat pomoci jiných osob. Odvolatel správně odkázal na ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 IZ, dle kterých se může správce dát zastoupit na schůzi věřitelů a při přezkumu v oddlužení na vlastní náklady třetí osobou (mimo oddlužení se však na přezkumném jednání může nechat zastoupit jen jinou osobou zapsanou v seznamu správců - § 190 odst. 2 IZ), a na ustanovení § 40 odst. 3 IZ, dle kterého správce může pověřit svého zaměstnance, aby za něj jednal v soudních a jiných řízeních. Nadto insolvenční zákon rovněž upravuje odpovědnost správce za škodu způsobenou osobami, které správce použil k plnění svých úkolů (§ 37odst. 2 IZ) nebo zahrnuje ustanovení, dle kterého mohou písemnosti určené do vlastních rukou správce přebírat jeho zaměstnanci či jiné zmocněné osoby (§ 77 odst. 2 IZ).
Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. plyne, že „zakotvení rotačního způsobu určování insolvenčních správců pro konkrétní insolvenční řízení se v rámci odborných diskusí zdálo být nejvhodnějším řešením, jež má za cíl zajistit co možná nejspravedlivější distribuci insolvenčních věcí a zároveň co možná nejvíce eliminovat možný vznik nežádoucích vazeb v insolvenčním řízení. Navrhované řešení předpokládá zavedení teritoriálních seznamů pro jednotlivé způsoby řešení dlužníkova úpadku s možností insolvenčních správců profilovat své odborné zaměření tím, že se zapíší do seznamu správců odborně zaměřených na řešení úpadku dlužníka oddlužením (na okresní úrovni) nebo konkursem (na krajské úrovni)“. V části druhé této důvodové zprávy zákonodárce uvedl, že „zákon o insolvenčních správcích zakotvuje pravidlo, podle kterého může insolvenční správce vykonávat svou činnost ve více provozovnách s tím, že v obvodu jednoho okresního soudu může mít pouze jednu provozovnu nebo sídlo. Toto opatření má zabránit opakovaným zápisům osoby insolvenčního správce v rámci jednoho obvodu okresního soudu. Obdobné pravidlo ve vztahu k obvodu krajského soudu, pokud jde o situaci podle navrhovaného ustanovení § 25 odst. 2 písm. a) IZ, je vedeno stejnými příčinami. Proto se stanoví, že v rámci seznamu vedeného pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, bude vedeno pouze to sídlo nebo provozovna, u kterého insolvenční správce připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první. Uvedený princip umožňuje insolvenčním správcům zvolit si zaměření pro sídlo a každou provozovnu zvlášť podle požadavků trhu v tom kterém obvodu okresního nebo krajského soudu dlužníka“.
Výše uvedená zjištění a úvahy odvolacího soudu rezultují v závěr o důvodnosti námitek, které odvolatel vymezil ve svém odvolání pod body a) až e).
Naopak, odvolací soud nepovažuje za důvodné odvolací námitky rozvedené pod body f) až i) odvolání. Námitka, že napadené usnesení porušilo pravidla pro ustanovování insolvenčních správců, zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení a jde o nedůvodný zásah do přidělování věcí, nemůže obstát již proto, že insolvenční zákon výslovně počítá s možností zprostit správce funkce a odvolat správce z funkce. Jde tedy o posouzení toho, zda jsou dány důvody pro zákonem předvídaný postup soudu a otázka porušení tzv. kolečka je nepodstatná. Podle mínění odvolacího soudu nebyla odvolateli ani způsobena žádná újma.
K námitce o porušení norem ústavního práva odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně napadené usnesení řádně odůvodnil, omezení počtu provozoven zdůvodnil nikoliv nahodile a jeho argumentace, že vytváření neomezeného počtu provozoven vede k neoprávněnému zvýhodnění některých správců, není svévolná. Skutečnost, kdy ostatní soudy nepostupují obdobně jako Krajský soud v Ostravě, je významná, ale současně je nutné poukázat na to, že jde o novou právní úpravu, u které dosud nebyla příležitost ke sjednocení rozhodovací praxe.
Zbývá se vypořádat s námitkou, že soud prvního stupně odňal správci právo na slyšení dle ustanovení § 32 odst. 1 IZ. Odvolací soud je toho názoru, že od slyšení správce bylo možné v dané věci upustit, a to s ohledem právě na důvody (objektivní), pro které soud správce zprostil funkce (nemožnost správce být fakticky osobně přítomen ve všech provozovnách). Dále nelze pominout, že o zproštění správce funkce rozhodoval soud z vlastní iniciativy, nikoliv k návrhu dlužníka či věřitelského orgánu, kdy by slyšení správce bylo žádoucí (v případě jeho nesouhlasu s návrhem).
Závěrem odvolací soud poznamenává, že ani porušení povinností stanovených v zákoně o insolvenčních správcích a vyhlášce č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, nemusí mít vliv na konkrétní insolvenční řízení a je postihováno jako správní delikt dle ustanovení § 36b odst. 1, písm. d) ZIS (sankcí je pokuta v částce až 200 000 Kč). V této souvislosti nutno reflektovat, že k výkonu dohledu nad podmínkami pro výkon činnosti insolvenčních správců a plněním jejich zákonných povinností je povoláno Ministerstvo spravedlnosti (§ 36 až § 37 ZIS). Je tedy žádoucí, aby tento dohled byl co nejefektivnější.
Uvedené závěry nesou s sebou i konečné posouzení odvolání dosavadního insolvenčního správce jako důvodného. Proto postupoval odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dosavadní insolvenční správce AS Z., v. o. s., se nezprošťuje funkce.
Databáze soudních rozhodnutí - justice.cz/web/msp/rozhodnuti-soudu-judikatura-
Vyhledávání rozhodnutí Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/WebSpreadSearch
Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu - nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx
Databáze vybraných rozhodnutí ESLP - eslp.justice.cz/
Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je
aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/
Msp - poskytnuté informace: eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199
Výživné - vyzivne.justice.cz/
NŘ, PM - www.ikalkulacka.eu/nakladyCivil
Digitální knihovna - www.digitalniknihovna.cz/
E-PŘEHLEDY www.eprehledy.cz/index.php
Právník - kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:719be951-4eb0-11e1-9043-005056a60003
Komora soudních znalců - kszcr.cz/index.html?error=norights
Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/
Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/
Rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky - www.ustavnysud.sk/vyhladavanie-rozhodnuti#!DmsSearchView
Soudní Rada Slovenské republiky - www.sudnarada.gov.sk/
Najpravo.sk - www.najpravo.sk/
KALENDÁŘ - kalendar.beda.cz/pracovni-kalkulacka, www.timeadate.eu/pages/cs/calculator-days-cs.html
PohledniceOnlie - pohledniceonline.cz/
10 LET S DOBRÝM ANDĚLEM - Dobrý Anděl (1).pdf (126841)
https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm
Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:
ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf
