Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS prosinec 2015)

24.03.2015 00:05

Poř. č. 1         

           

            Nebyl-li znalecký posudek podstatným podkladem pro rozhodnutí soudu, není dána odpovědnost znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem, jež měla spočívat v nesprávné výši plnění přiznaného soudem.

            Ustanovení čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nelze vykládat tak, že by jím byl založen zvláštní opravný prostředek, na jehož základě by vnitrostátní soudy mohly přezkoumávat rozhodnutí nad rámec opravných prostředků stanovených vnitrostátními procesními předpisy.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4000/2013)

 

              O k r e s n í    s o u d  v  Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 9. 2012 zamítl žalobu o zaplacení 974 500 Kč s příslušenstvím na náhradě škody způsobené nesprávným znaleckým posudkem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Hradci Králové v řízení o vypořádání společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela V. V., zadal žalované vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění tržní hodnoty 15% podílu V. V. ve společnosti V. a SPOL, spol. s r. o., k datu rozvodu manželství (5. 2. 2003) a k datu zpracování posudku. Znaleckým posudkem ze dne 31. 12. 2004 stanovila žalovaná tržní hodnotu obchodního podílu k datu 5. 2. 2003 na 3 633 000 Kč a k datu 30. 12. 2004 na 5 545 000 Kč. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů prodal V. V. dne 12. 10. 2005 tento podíl za částku 4 675 000 Kč a v rámci vypořádání společného jmění manželů rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 byla žalobkyni přiznána polovina z této částky, tj. 2 337 500 Kč s odůvodněním, že tato částka je vyšší než hodnota podílu ke dni rozvodu manželství zjištěná znaleckým posudkem a soudu se nejeví jako nepřiměřená. Krajský soud v Hradci Králové pak rozsudkem ze dne 12. 6. 2009 k odvolání žalobkyně tento závěr potvrdil s tím, že reálná tržní hodnota podílu byla jeho prodejem adekvátně zjištěna. Dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2007 pro nepřípustnost odmítnuto. Žalobkyně zadala zpracování oponentního znaleckého posudku znalci Ing. V. P., jenž určil hodnotu obchodního podílu k datu 5. 2. 2003 na 6 624 000 Kč. Žalobkyně vytýkala žalované, že zvolila při vypracování posudku chybnou metodu (korigovala výsledek srážkou 35 %, vzhledem k tomu že jde o minoritní podíl), nezahrnula do ocenění některé nemovitosti, hodnota společnosti byla účelově snížena a podklady, jež byly společností žalované poskytnuty, nebyly ověřeny. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, a žalobkyni tudíž nemohla vzniknout škoda v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanou. Uvedl, že z žádného právního předpisu nevyplývá znalci povinnost použít určitou metodu a odborné závěry nepodléhají hodnocení soudem. V hodnocení posudku podle zásad § 132 o. s. ř. neshledal pochybení. Ohledně pochybností žalobkyně o nestrannosti žalované soud uzavřel, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, jež by opodstatněnosti takových pochybností nasvědčovaly.

K odvolání žalobkyně  K r a j s k ý   s o u d   v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze náhradu škody vůči znalci uplatnit jedině v případě, jestliže pochybení znalce (vady posudku) vyšlo najevo až po pravomocném rozhodnutí původního sporu, shledal, že námitky uplatněné proti znaleckému posudku v tomto řízení, jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení, vyjma námitky podjatosti znalce. Ani skutečnosti, ze kterých žalobkyně dovozuje podjatost znalce (že zpracovával znalecké posudky pro společnost V. A SPOL a že si nevyžádal od účastníků podklady pro zpracování posudku), se však žalobkyně nedozvěděla až po pravomocném skončení původního sporu a je též pochybné, že by z nich bylo možno dovodit podjatost znalce. Uzavřel proto, že vytýkané vady znaleckého posudku je třeba mít za vypořádané v řízení o vypořádání společného jmění manželů a nyní namítané vady, pokud již nebyly uplatněny dříve, tak mohly být uplatněny v odvolání již v původním řízení případně v řízení dovolacím, což se nestalo. Tím nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti znalce za škodu, a to existence vady znaleckého posudku, která se projevila až po pravomocném skončení řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež je podle ní přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť a) odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a b) právní otázka zde řešená má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, než byla posouzena soudem odvolacím; dovolatelka uplatňuje dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval závěry publikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Co 883/2006, když dovodil, že náhradu škody vůči znalci lze uplatnit jedině v případě, jestliže pochybení znalce (vady posudku) vyšla najevo až po právní moci rozhodnutí v původním sporu. Má za to, že výše uvedený argument odvolací soud vytrhl z kontextu, protože z citované judikatury nevyplývá. Je toho názoru, že vyhledání výhradně nových námitek s odpovědností znalce za vypracování vadného posudku vůbec nesouvisí. Podle dovolatelky je pak především nesprávný právní názor odvolacího soudu, že výběr chybné metody pro ocenění obchodního podílu není porušením právní povinnosti řádně vykonávat znaleckou činnost. Správný není ani závěr, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vadným posudkem a vznikem škody, neboť při odkupu podílu pana V. se z tohoto posudku vycházelo a prodej proběhl pod nátlakem. Dovolatelka srovnává skutkový stav svého případu se skutkovým stavem ve věci sp. zn. 25 Cdo 883/2006 a dovozuje, že i v jejím případě je třeba dospět k závěru, že „nemůže-li se žalobkyně v rámci původního řízení domoci plnění, jež jí vůči bývalému manželovi náleží, vznikla jí škoda, která byla vyvolána nesprávností znaleckého posudku“.  Zastává totiž názor, že žalovaný není zbaven odpovědnosti, i když jeho četná pochybení vyšla najevo již během původního řízení, kde se však námitkami žalobkyně soud nezabýval a svého práva se nedomohla ani s využitím opravných prostředků. Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně i s  poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 s tím, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení základních lidských práv rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, je dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Dle jejího názoru byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to především tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, konkrétně uvádí výslechy svědků, které měly prokázat, že znalec byl jednatelem společnosti ovlivněn a že V. V. byl pod nátlakem jednatele společnosti pana V. donucen svůj podíl prodat; stejně tak soud nepřezkoumal ani namítanou podjatost znalce. Žalobkyně rovněž namítala, že rozsudky soudů obou stupňů byla porušena její základní lidská práva zaručená ustanoveními čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě, a že proto podává opravný prostředek dle čl. 13 citované Úmluvy, „neboť je jí známo, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání nemůže dle vnitrostátní právní úpravy konat a rozhodovat v plné jurisdikci, neboť vnitrostátní procesní předpis, tj. o.s.ř. mu to neumožňuje“. Dovolání konečně obsahuje konkrétní návrhy na provedení důkazů k prokázání tvrzených skutečností. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

 

Z  o d ů v o d  n ě n í :

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 17. 4. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř.) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, nikoli však důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Již ze znění § 237 o. s. ř. vyplývá, že spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, než byla posouzena soudem odvolacím“ zákonnému vymezení přípustnosti dovolání neodpovídá. Naproti tomu uvádí-li dovolatelka, že „odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu poukazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 883/2006 konkretizuje, je tímto vymezením přípustnost dovolání založena. Zpochybněním právního závěru o nesplnění předpokladů odpovědnosti znalce za škodu je rovněž uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zák., účinného od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 420 odst. 2 věta první obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili.

V tomto případě soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 2. 2003 a v navazujícím řízení o vypořádání společného jmění manželů V. byla žalovaná společnost ustanovena znalcem k zjištění hodnoty obchodního podílu V. V. v obchodní společnosti V. a SPOL, spol. s r.o., a to jednak k datu právní moci výroku o rozvodu manželství a jednak k datu zpracování znaleckého posudku. Žalovaná zpracovala znalecký posudek, v němž stanovila tržní hodnotu obchodního podílu V. V. ke dni 5. 2. 2003 částkou 3 633 000 Kč a k datu 30. 12. 2004, kdy byl zpracován posudek, částkou 5 545 000 Kč. Okresní soud v Hradci Králové při určení výše vypořádacího podílu však ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2006, vyšel z částky 4 675 000 Kč, za kterou byl 15% obchodní podíl V. V. fakticky dne 12. 10. 2005 prodán, neboť to považoval za rozumné a spravedlivé s ohledem na to, že šlo o částku vyšší, než jaká byla stanovena (jako tržní) znaleckým posudkem ke dni rozvodu. Měl totiž za to, že realizovaná kupní cena lépe vystihuje pravou tržní hodnotu obchodního podílu. Žalobkyně zadala zpracování oponentního znaleckého posudku znalci Ing. V. P., jenž určil hodnotu obchodního podílu k datu 5. 2. 2003 na 6 624 000 Kč.

Z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že podstatným podkladem pro stanovení tržní hodnoty obchodního podílu, potažmo pro rozhodnutí soudu o vypořádání SJM nebyl znalecký posudek k ocenění obchodního podílu (jako majetkové hodnoty patřící do masy SJM) podaný žalovanou, nýbrž cena, za kterou byl tento podíl bývalým manželem žalobkyně fakticky prodán, neboť právě tento postup považoval za výstižnější a pro žalobkyni za spravedlivější (finančně výhodnější). Jaké pohnutky vedly bývalého manžela žalobkyně k prodeji 15% obchodního podílu právě za tuto cenu, či hypotetická úvaha, nemající podklad ve skutečném procesním postupu soudu, o tom, jak by soud postupoval, kdyby byl podán jiný znalecký posudek, nemohou mít žádný vliv na posuzování existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované, která podala znalecký posudek ze dne 31. 12. 2004, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2006 (který byl odvolacím soudem potvrzen), jímž se žalobkyně cítí být zkrácena ve svých majetkových právech. Toliko okolnost, že soud o tomto posudku věděl a nepoužil jej, neboť získal pro své rozhodnutí jiné podklady, je v uvedených souvislostech nepodstatná a k závěru o příčinné souvislosti vést nemůže.

Se zřetelem k uvedeným závěrům je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou údajného rozporu napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 883/2006.

Důvodný není ani požadavek žalobkyně na přezkoumání rozsudku odvolacího soudu nad rámec umožněný vnitrostátními procesními předpisy s poukazem na čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Podle čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. 

Toto ustanovení však nelze vykládat (a ani Evropský soud pro lidská práva tak nečiní) tak, že by jím byl založen zvláštní opravný prostředek, na jehož základě by vnitrostátní soudy mohly přezkoumávat rozhodnutí nad rámec opravných prostředků stanovených vnitrostátními procesními předpisy, jak se mylně domnívá žalobkyně. Ochranu práv, včetně základních lidských práv, lze uplatňovat v řízení před obecnými soudy všech stupňů, případně před soudem Ústavním, vždy však jen v mezích procesních předpisů, které tato řízení upravují.     

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 2         

 

            Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby na zaplacení částky nepřesahující 50 000 Kč, není podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání přípustné.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2449/2015)

 

            Předmětem řízení je zaplacení částky 2 100 Kč jako náhrady škody.

            M ě s t s k ý   s o u d  v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2014 k odvolání žalobce potvrdil usnesení O b v o d n í h o  s o u d u  pro Prahu 2 (výrok I), kterým byla pro vady odmítnuta žaloba ze dne 30. 8. 2013 a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

            Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl jako nepřípustné.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání odmítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í:

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Vzhledem k citovanému ustanovení by v projednávané věci nebylo dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé, jelikož by jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda je v takovém případě přípustné dovolání proti rozhodnutí o potvrzení odmítnutí žaloby z důvodu, že neobsahovala zákonem předepsané náležitosti.

Omezení přípustnosti dovolání hodnotovým hlediskem bylo do občanského soudního řádu zavedeno zákonem č. 238/1995 Sb. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu má být dovolání přípustné pouze v případech, kdy předmětem sporu je významnější finanční částka. U ostatních věcí, ve kterých je předmětem sporu pouze částka zanedbatelná (bagatelní) postačuje dvojinstanční projednání věci, a není třeba, aby se takovýmito nepříliš závažnými spory zabýval Nejvyšší soud jako soud dovolací. Účelem zavedení hodnotového omezení přípustnosti dovolání je tedy omezení případů, o kterých bude v rámci dovolacího řízení rozhodovat Nejvyšší soud, na ty významnější, které se netýkají pouze bagatelních částek.

Ve světle výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že hodnotové omezení přípustnosti dovolání se vztahuje i na případy, kdy byla bez meritorního projednání odmítnuta žaloba o částku nepřesahující 50 000 Kč, neboť nesplňovala zákonné náležitosti.

Není-li přípustné dovolání proti rozhodnutí o věci samé, protože je občanský soudní řád z hlediska hodnotového omezení přípustnosti dovolání nepovažuje za dostatečně významné (viz výše důvodová zpráva k zákonu č. 238/1995 Sb.), pak za použití argumentu a simili, nemůže být ve stejné věci dovolání přípustné ani proti rozhodnutí o tom, že žaloba se odmítá. V obou případech je totiž chráněna stejná hodnota, a to nezatěžování Nejvyššího soudu rozhodováním v méně významných věcech.

Dovolací soud přitom neshledal důvody, pro které by v situaci, kdy dovolání není přípustné proti rozhodnutí o věci samé, jež se v poměrech stran sporu projeví závažněji (jde o meritorní rozhodnutí o uplatněném hmotněprávním nároku zakládající překážku věci rozhodnuté), mělo být přípustné proti méně závažnému (strany do budoucna nijak nevážícímu) rozhodnutí o odmítnutí žaloby.

Pro úplnost Nejvyšší soudu dodává, že stejným způsobem o nepřípustnosti dovolání proti usnesení o odmítnutí žaloby rozhodl již v minulosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 426/2015). Obdobně Nejvyšší soud rozhodl rovněž o nepřípustnosti dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu v řízení, jehož předmětem byla částka nepřevyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 2137/2013).

Za tohoto stavu se již dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval tím, že žalobce nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1, věta první, o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 3         

 

            Ředitel krajského úřadu je oprávněn rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec kraje zařazený do krajského úřadu nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojena změna celkového počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, který stanovila rada kraje.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3529/2014)

 

Dopisem ze dne 15. 6. 2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce „pro jiné organizační změny“, které spočívají ve zrušení jejího pracovního místa vedoucí oddělení krizového řízení, ke kterému dojde na základě rozhodnutí zaměstnavatele s účinností od 1. 7. 2009.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 15. 10. 2009 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 7. 2001, že k 1. 1. 2003 byla jmenována vedoucí oddělení pro řešení mimořádných situací (následně vedoucí oddělení krizového řízení) Krajského úřadu Ústeckého kraje, že s účinností od 8. 12. 2004 vykonávala funkci tajemníka bezpečnostní rady Ústeckého kraje a s účinností od 9. 1. 2005 funkci bezpečnostního ředitele Ústeckého kraje, že v polovině roku 2008 začalo docházet k neshodám mezi ní a Ing. A. K., které „vygradovaly“ odebráním osobního „ohodnocení“ žalobkyni z důvodu špatných pracovních výsledků, a že dne 15. 6. 2009 jí byl doručen dopis žalovaného, kterým jí oznámil, že v důsledku organizační změny, na základě které bude od 1. 7. 2009 zrušeno oddělení krizového řízení, jí nemůže nadále přidělovat práci podle sjednaných podmínek, a spolu s ním i výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně má za to, že není možné zrušit oddělení krizového řízení, neboť každý kraj musí mít toto oddělení zřízeno, aby bylo připravené „okamžitě reagovat v případech nouze“, a že je možné pouze toto oddělení „účelově přejmenovat“. Podle jejího názoru není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně a její „údajnou“ nadbytečností, neboť její místo bylo pouze „účelově“ sloučeno a obsazeno jiným zaměstnancem (Ing. A. K.) a druh práce, který vykonávala, se nestal nadbytečným. Uvedla, že výpověď jí byla dána přesto, že nedošlo k naplnění podmínek ustanovení § 12 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, a že jí ani žalovaný, který v měsících červnu a červenci 2009 přijímal nové zaměstnance, nedal návrh na změnu jejího dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

O k r e s n í   s o u d  v  Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 5. 2012 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 240 Kč k rukám advokáta JUDr. I. V. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2001 jako odborný referent oddělení mimořádných situací, byla dne 1. 1. 2003 jmenována vedoucí tohoto oddělení, že s účinností od 8. 12. 2004 (a opětovně s účinností od 27. 11. 2008) byla jmenována tajemnicí bezpečnostní rady Ústeckého kraje, že rozhodnutím ředitelky Krajského úřadu ze dne 9. 1. 2005 byla jmenována do funkce bezpečnostního ředitele, že dne 15. 6. 2009 bylo vydáno rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Ústeckého kraje o organizační změně a změně organizačního řádu, kterým žalovaný s účinností od 1. 7. 2009 rozhodl o zrušení oddělení krizového řízení s tím, že jednotliví referenti zrušeného oddělení byli zařazeni do přímé podřízenosti vedoucího odboru kanceláře hejtmana, čímž došlo „k úspoře“ jednoho pracovního místa vedoucího oddělení, že dne 15. 6. 2009 žalobkyně převzala oznámení o přijetí organizační změny a výpověď z pracovního poměru, ve které byly jako výpovědní důvod uvedeny „jiné organizační změny“ spočívající ve zrušení pracovního místa vedoucí oddělení krizového řízení, k němuž došlo na základě rozhodnutí zaměstnavatele ke dni 1. 7. 2009, a že v červnu 2009 byla u žalovaného neobsazena některá místa referentů, pro která žalobkyně splňovala požadavek středoškolského vzdělání s maturitou. Dovodil, že rozhodnutí o organizační změně ze dne 15. 6. 2009 bylo přijato ředitelem krajského úřadu jako statutárním orgánem žalovaného pro pracovněprávní vztahy před podáním výpovědi žalobkyni a že v jeho důsledku došlo k zániku funkce vedoucí oddělení pro řešení mimořádných situací, do které byla žalobkyně jmenována ke dni 1. 1. 2003. Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2009 je neplatná, neboť žalovaný před podáním výpovědi nenabídl žalobkyni, která byla „v postavení vedoucího zaměstnance“, jiné vhodné pracovní místo (ačkoliv měl několik „volných pozic“ vhodných pro žalobkyni s ohledem na její kvalifikaci), a proto vůči žalobkyni nesplnil nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou pro „platnost a existenci výpovědního důvodu nadbytečnosti“.

K odvolání žalovaného K r a j s k ý   s o u d  v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 157 Kč k rukám advokáta JUDr. I. V., a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 629 Kč k rukám advokáta JUDr. I. V. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o „existenci“ nabídkové povinnosti žalovaného ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce, neboť toto ustanovení se nevztahuje na všechny případy, v nichž dochází ke skončení pracovního poměru vedoucích zaměstnanců, ale upravuje pouze důsledky skutečnosti, že se vedoucí zaměstnanec „vzdal funkce“ nebo že byl z „výkonu své funkce“ zaměstnavatelem odvolán; v projednávané věci však nedošlo k odvolání žalobkyně z „funkce“ vedoucího zaměstnance a žalobkyně se ani výkonu „funkce“ nevzdala. Při řešení otázky, zda rozhodnutí o organizační změně bylo přijato k tomu oprávněným orgánem, vycházel z toho, že stanovení počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu je vyhrazeno radě kraje (§ 59 odst. 1 písm. b/ zákona č. 129/2000 Sb.) a že ředitel krajského úřadu je oprávněn vydávat organizační řád krajského úřadu (§ 69 zákona č. 129/2000 Sb.), a vyslovil názor, že ředitel krajského úřadu, který je v souvislosti s vydáváním organizačního řádu nepochybně oprávněn „rozhodovat o rozdělení pravomocí krajského úřadu mezi jeho jednotlivé odbory a v jejich rámci mezi jednotlivá oddělení, popř. i mezi jednotlivé zaměstnance kraje zařazené do krajského úřadu“, není oprávněn samostatně činit rozhodnutí o změně (snížení či zvýšení) počtu těchto zaměstnanců. Dovodil, že organizační opatření spočívající ve zrušení oddělení krizového řízení, které mělo za následek zrušení pracovního místa vedoucí oddělení krizového řízení, bezprostředně vedlo ke změně stanoveného počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu a že proto o něm byla oprávněna rozhodnout výhradně rada kraje. Protože v posuzovaném případě rada kraje o zrušení oddělení krizového řízení krajského úřadu a tím o zrušení pracovního místa žalobkyně nerozhodla, dospěl odvolací soud k závěru, že organizační změna, která měla mít za následek nadbytečnost žalobkyně, nebyla učiněna orgánem, do jehož pravomoci rozhodnutí o takové změně náleželo, a že je proto výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že oprávnění k vydávání organizačních norem (organizačního řádu) je svěřeno řediteli krajského úřadu (předmětem organizačního řádu je systemizace pracovních míst, stanovení jednotlivých odborů a oddělení včetně jejich kompetencí) a že v daném případě organizační změna nespočívala ve snížení počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu za účelem zvýšení efektivnosti práce, ale že se jednalo o jiné organizační změny, které spočívaly ve změně organizační struktury u žalovaného a k nimž došlo zrušením pracovního místa vedoucího oddělení krizového řízení, změnou názvu „Odboru průmyslová zóna Triangle“ a dalšími změnami v rámci struktury krajského úřadu. Dovolatel má za to, že právě z tzv. „jiných organizačních změn“ ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, které nespočívaly ve snížení počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, následně „vyplynula nadbytečnost žalobkyně a byla s ní v příčinné souvislosti“, a že proto byl k provedení těchto změn oprávněn ředitel krajského úřadu a nikoliv rada kraje. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „zcela správném právním posouzení a pochopení věci“ a „není dán řádný dovolací důvod“, protože se nejedná o otázku hmotného práva, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jelikož „pravomoci a kompetence v rámci krajských a obecních úřadů již byly řešeny opakovaně“.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání žalovaného zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 241 odst. 3, věty první, o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2001 jako odborný referent oddělení mimořádných situací, že dne 1. 1. 2003 byla jmenována do funkce vedoucí oddělení pro řešení mimořádných situací (později oddělení krizového řízení), v níž byla přímo podřízena vedoucímu odboru kanceláře hejtmana, že s účinností od 8. 12. 2004 (a opětovně dne 27. 11. 2008) byla jmenována do funkce tajemníka bezpečnostní rady Ústeckého kraje a že rozhodnutím ředitelky krajského úřadu ze dne 9. 1. 2005 byla jmenována do funkce bezpečnostního ředitele. Rozhodnutím o organizační změně a změně organizačního řádu ze dne 15. 6. 2009 rozhodl ředitel Krajského úřadu Ústeckého kraje Ing. M. Z. o zrušení oddělení krizového řízení s účinností od 1. 7. 2009 s tím, že jednotliví „referenti“ zrušeného oddělení byli převedeni přímo do odboru kanceláře hejtmana. Téhož dne žalovaný žalobkyni oznámil přijetí uvedené organizační změny a předal jí výpověď z pracovního poměru odůvodněnou tím, že nastaly „jiné organizační změny“, které spočívají ve zrušení pracovního místa vedoucí oddělení krizového řízení na základě rozhodnutí zaměstnavatele s účinností od 1. 7. 2009.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, kdo je oprávněn u zaměstnavatele, jímž je kraj, rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do krajského úřadu nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2009 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zák. práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 9. 2009 a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009.

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374). Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví (například pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c/ zák. práce), a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanoveních § 37-39 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce) a § 19-21 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda (vůbec) zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Podle ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce právní úkony právnické osoby, která je zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích, se řídí § 20 obč. zák.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (§ 20 odst. 2 věta první obč. zák.).

Rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není – jak bylo uvedeno výše – právním úkonem. Protože zákon v obecné rovině výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele takové tzv. faktické úkony, ustálená soudní praxe (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1932/2006 a ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3762/2010) vychází v tomto směru ze zásad uvedených zejména v ustanoveních § 11 odst. 1 zák. práce a § 20 odst. 1 a 2 obč. zák., a to v tom smyslu, že ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje. Obecně tedy platí, že také rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli nejde o právní úkon) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, případně osoby jím pověřené (srov. § 20 odst. 2 obč. zák.). Uvedený závěr platí pouze za předpokladu, že neexistuje zvláštní právní předpis, který by výslovně upravoval, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele rozhodnutí o organizačních změnách.

Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o tom, zda ředitel Krajského úřadu Ústeckého kraje Ing. M. Z. byl oprávněn rozhodnout o organizační změně spočívající ve zrušení oddělení krizového řízení, v jejímž důsledku se stala žalobkyně pro žalovaného nadbytečnou, bylo především podstatné, zda, popř. komu zvláštní právní předpis svěřuje oprávnění činit rozhodnutí o organizačních změnách u zaměstnavatele, jímž je kraj. Příslušnou právní úpravu je třeba hledat v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákonů č. 273/2001 Sb., č. 320/2001 Sb., č. 450/2001 Sb., č. 231/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 404/2002 Sb. a zákonů č. 229/2003 Sb., č. 216/2004 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 421/2004 Sb., č. 501/2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 234/2006 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 298/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 477/2008 Sb., tedy v zákoně o krajích ve znění účinném do 8. 10. 2009 (dále jen „zákon o krajích“).

Kraj, který je právnickou osobou (srov. § 18 odst. 2 písm. c/ obč. zák. a § 1 odst. 2 zákona o krajích), je samostatně spravován zastupitelstvem kraje; dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad; orgánem kraje je též zvláštní orgán kraje zřízený podle zákona (§ 1 odst. 3 zákona o krajích). V čele krajského úřadu stojí ředitel, který je zaměstnancem kraje a který podle zvláštních předpisů plní vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, stanoví podle zvláštních předpisů platy zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu a je nadřízeným všech zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu a kontroluje jejich činnost (§ 68 odst. 1, věta druhá, § 69 odst. 1, věta první, § 69 odst. 2 písm. c/, d/ a e/ zákona o krajích). Podle ustanovení § 69 odst. 2 písm. f) zákona o krajích ředitel vydává zejména organizační a pracovní řád, spisový řád a skartační řád krajského úřadu. Radě kraje je ve vztahu k zaměstnancům kraje vyhrazeno stanovit počet zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, do zvláštních orgánů kraje a do organizačních složek a objem prostředků na platy těchto zaměstnanců a na návrh ředitele krajského úřadu jmenovat a odvolávat vedoucí odborů krajského úřadu v souladu se zvláštním zákonem (§ 59 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona o krajích).

Z uvedeného plyne, že ředitel krajského úřadu, který plní vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, stanoví jim platy a je jejich nadřízeným, je oprávněn rozhodovat též o organizační struktuře krajského úřadu a o jejích změnách, neboť vydává organizační řád krajského úřadu, který upravuje jeho organizační uspořádání. Ředitel krajského úřadu proto na základě tohoto oprávnění může zřizovat a rušit odbory, oddělení nebo jiné organizační útvary krajského úřadu, popřípadě i jednotlivá pracovní místa v rámci jeho organizační struktury, aniž by k tomu potřeboval schválení (souhlas) rady kraje či jiného jeho orgánu. Změny organizačního uspořádání krajského úřadu jsou v kompetenci ředitele krajského úřadu bez ohledu na skutečnost, zda mají za následek změnu počtu zaměstnanců v jednotlivých organizačních útvarech krajského úřadu (popřípadě na jednotlivých pracovních místech), nemění-li se celkový počet zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, který stanovila rada kraje podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona o krajích (tak tomu bude například tehdy, jestliže o stejný počet, o který byl snížen stav zaměstnanců v jednom oddělení krajského úřadu, se zvýší stav zaměstnanců v jiných jeho organizačních útvarech). Ke změně organizační struktury krajského úřadu, se kterou by bylo spojeno zvýšení nebo snížení celkového počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu stanoveného radou kraje, by však ředitel krajského úřadu mohl přistoupit jen na základě rozhodnutí rady o změně stanoveného počtu těchto zaměstnanců. Má-li změna organizační struktury krajského úřadu provedená za těchto podmínek za následek, že práce zaměstnance zařazeného do krajského úřadu není na jeho pracovním místě nadále pro zaměstnavatele potřebná (že zaměstnanec se stal pro něj nadbytečným), může mu dát výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že u zaměstnavatele, jímž je kraj, je ředitel krajského úřadu oprávněn rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do krajského úřadu nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojena změna celkového počtu zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, který stanovila rada kraje.

V projednávané věci ředitel Krajského úřadu Ústeckého kraje Ing. M. Z. rozhodl s účinností od 1. 7. 2009 o zrušení oddělení krizového řízení krajského úřadu (s tím, že jednotliví „referenti“ zrušeného oddělení byli převedeni přímo do odboru kanceláře hejtmana), a tím také o zrušení pracovního místa žalobkyně, která byla vedoucí tohoto oddělení. Vzhledem k tomu, že se touto organizační změnou snížil (o jednoho) počet zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, kteří plnili pracovní úkoly v oblasti krizového řízení, aniž by současně došlo ke zvýšení počtu zaměstnanců (o jednoho) v jiném organizačním útvaru krajského úřadu, šlo o organizační změnu, se kterou byla spojena změna (snížení) celkového počtu zaměstnanců Ústeckého kraje zařazených do krajského úřadu, který stanovila rada tohoto kraje. Protože k takové organizační změně nemohl ředitel krajského úřadu přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - bez rozhodnutí rady Ústeckého kraje o změně (snížení) stanoveného počtu těchto zaměstnanců, je správný závěr odvolacího soudu, že organizační změna, která měla mít za následek nadbytečnost žalobkyně, nebyla učiněna orgánem žalovaného, jenž k tomu byl oprávněn, a že je proto výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni neplatná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 4         

 

            Jestliže zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013)

 

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11. 8. 2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 48 000 Kč s úroky z prodlení jako ušlou mzdu za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 5. 2009. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1. 7. 2007 na základě pracovní smlouvy jako kuchař se základní hrubou mzdou 15 000 Kč měsíčně. Jeho kolega, M. K., pracoval na stejné pozici ve stejné době, tj. vykonával stejnou práci, se základní hrubou mzdou 17 000 Kč měsíčně. Žalobce se v souladu s ustanovením § 110 zák. práce po žalované domáhal doplacení rozdílu mezi jeho mzdou a mzdou spolupracovníka M. K.

Žalovaná namítala, že uvedení zaměstnanci nevykonávali práci stejné hodnoty, stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, neboť s M. K. byla z důvodu vyššího dosaženého vzdělání a delší praxe vedle pracovní smlouvy uzavřena také dohoda o odborném vedení žáků. S touto odpovědností byla spojena i vyšší mzda.     

O k r e s n í   s o u d   v  Liberci rozsudkem ze dne 24. 4. 2012 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalované nebylo diskriminační, neboť žalobce a jeho kolega, M. K., nevykonávali stejnou práci. Vedle pracovní smlouvy uzavřela žalovaná na základě smlouvy se Střední školou gastronomie a služeb s M. K. dohodu o odborném vedení žáků. Tuto dohodu uzavřela s M. K. a nikoli se žalobcem především proto, že M. K. byl z hlediska odborné způsobilosti a ukončeného maturitního vzdělání vhodnějším kandidátem než žalobce, a rozdíl ve mzdě žalobce a M. K. odpovídal odměně instruktora odborného výcviku. Za situace, kdy smlouva mezi žalovanou a střední školou byla uzavírána i následující léta, nemůže podle názoru soudu prvního stupně obstát námitka, že kuchař nevykonával práci instruktora po celý rok. 

K odvolání žalobce  K r a j s k ý   s o u d  v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 4. 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce a M. K. nemohli vykonávat práci stejné hodnoty, neboť vedle pracovní smlouvy s druhem práce kuchař byla s M. K. uzavřena dohoda o odborném vedení žáků. Tato dohoda vycházela ze smlouvy, kterou žalovaná uzavřela se Střední školou gastronomie a služeb a byl jí jmenován instruktor pro odborný výcvik v oboru kuchař z řad zaměstnanců žalované. Z odlišného postavení obou zaměstnanců, které se projevuje i v odlišné odpovědnosti, vyplývá také rozdíl ve mzdě mezi oběma zaměstnanci. Námitka žalobce, že oba zaměstnanci vykonávají stejnou práci, je nedůvodná, neboť stejnou prací se podle ustanovení § 110 odst. 3 zák. práce rozumí práce stejné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se posuzuje podle dosaženého vzdělání, praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce. Žalovaná při výběru instruktora, kterému s vyšší odpovědností náleží i vyšší mzda, žalobce nijak nediskriminovala, ale vzhledem k vyššímu dosaženému vzdělání a delší praxi dala přednost M. K.  

 

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy nevzaly v potaz skutečnost, že žalobce a M. K. podepsali téměř totožnou pracovní smlouvu lišící se pouze výší základní mzdy, což je důkazem porušení zákonné povinnosti zaměstnavatele poskytovat zaměstnancům za stejnou práci stejnou mzdu. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že práce vykonávaná dovolatelem a M. K. nemohla být stejná vzhledem k uzavřené dohodě o odborném vedení žáků. Namítá, že rozdíl v náplni práce měl být uveden již v pracovní smlouvě. Odvolací soud také nepřihlédl k námitce dovolatele, že instruktorskou činnost vykonávali prakticky oba kuchaři, neboť pracovali v protisměnách a M. K. tak nemohl být vždy přítomen při školení učňů. Způsob odměňování zaměstnanců hodnotí dovolatel jako netransparentní a je na žalované, aby jednoznačně prokázala, že není diskriminační.  Dovolatel na základě výtky žalované uvedené v důkazu „Upozornění na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru“ dokládá, že oba kuchaři vykonávali ve stejných pracovních podmínkách stejnou práci, stejné namáhavosti a složitosti, jednotlivé pracovní úkoly bylo možno mezi nimi přesouvat a byli tedy – dle závěrů vyplývajících z rozsudku ESD: C-129/79, Macarthys Ltd. V. W. S. – ve srovnatelném postavení. S tím rozdílem, že s žalobcem nebyla sepsána dohoda o instruktorské činnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání žalobce zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých okolností se při odměňování zaměstnanců za práci může jednat o nerovné zacházení. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 2. 7. 2007 uzavřena pracovní smlouva, ve které bylo sjednáno, že žalobce bude pracovat jako kuchař se základní mzdou 15 000 Kč. Téhož dne žalovaná sjednala pracovní smlouvu s M. K., v níž bylo sjednáno, že bude pracovat jako kuchař a základní mzda 17 000 Kč; „dohodou o odborném vedení žáků“ ze dne 2. 7. 2007 byl M. K. „jmenován“ instruktorem žáků Střední školy gastronomie a služeb L., oboru kuchař, s tím, že „tato dohoda je nedílnou součástí pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2007“. Žalobce se domáhal doplatku mzdy s odůvodněním, že vykonával stejnou práci jako jeho spolupracovník M. K. a za stejnou práci jim náležela stejná mzda.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci náleží požadované plnění, rozhodující závěr o tom, jaký význam má skutečnost, že oba zaměstnanci vykonávající tentýž druh práce pobírali rozdílnou mzdu.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobce se po žalované domáhá uspokojení nároku (doplatku mzdy), který mu měl vzniknout v souvislosti s výkonem práce u žalované za období od 1. 7. 2007 do 30. 5. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen „zák. práce“).

Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda (srov. § 110 odst. 1 zák. práce). Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zák. práce), tak, jak jsou použité pojmy dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3, 4, a 5 zák. práce. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 113 odst. 1 zák. práce).

Z ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce vyplývá, že ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce je ustanovením, jímž se zapracovávají předpisy Evropského společenství zakotvující v pracovněprávních vztazích zásadu stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. Od tohoto ustanovení (pojmy v něm použité jsou dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3, 4, a 5 zák. práce) se sice nelze odchýlit, což ale neplatí, jde-li o odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 2 odst. 1, druhou větu, zák. práce). v takovém případě je v souladu se zásadou smluvní volnosti, aby zaměstnavatel v individuálním případě platně stanovil nebo sjednal se zaměstnancem odměnu, která přesahuje mzdu jinak poskytovanou za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty. Tato smluvní volnost ale není neomezená, nemůže být absolutní, neboť musí respektovat odpovídající práva a oprávněné zájmy zaměstnavatele nebo jiných zaměstnanců, zejména musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, mezi které náleží rovněž zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace (srov. též § 16 zák. práce). Rozpor se zásadou rovného zacházení při sjednávání mzdy v individuálním případě v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci znamená vybočení ze zákonného rámce, jde o protiprávní stav, který by zaměstnavatel mohl napravit jen tak, že stejný nárok zajistí i ostatním zaměstnancům. Za těchto okolností může být mzda s jednotlivým zaměstnancem stanovena či sjednána „nad rámec rovného zacházení“ a v jeho prospěch jedině tehdy, je-li pro to věcný důvod představující ve srovnání s jinými zaměstnanci určitou konkurenční výhodu, popřípadě, že by rozdílné zacházení bylo podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce.

Jestliže naopak zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná, byť „v jeho prospěch“, odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.       

V posuzovaném případě soudy spatřovaly věcné důvody pro sjednání vyšší mzdy s M. K. v tom, že na rozdíl od žalobce „byl podstatně starší a tudíž s většími zkušenostmi, větší praxí“, a kromě toho vedla k uzavření „Dohody o odborném vedení žáků“ ze dne 2. 7. 2007, jako „nedílné součásti pracovní smlouvy, též skutečnost, že byl nejen v oboru vyučený, „ale má i maturitu z oboru“, neboť je absolventem hotelové školy. Do rámce svých úvah o výši mzdy odvolací soud začlenil i okolnost, že i podle sdělení školy svou povinnost instruktora plnil M. K. „dlouhodobě na víc než na požadovanou úroveň“. V kontrastu s tím je však upozornění ze dne 25. 3. 2009, jehož se žalobce dovolává jako důkazu, že byl rovněž „pověřen dozorem a výukou učňovské mládeže“, z jehož obsahu ale vyplývá, že přitom „nejméně jednou svévolně opustil své pracoviště“, a pro toto a další „soustavné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů“ je upozorňován na „možnost okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. práce“. Redukuje-li dovolatel své přesvědčení o nerovném zacházení na skutečnost, že „maturitní vysvědčení není nezbytné pro výkon dané pracovní činnosti (kuchař) a nemůže zakládat nárok jiného pracovníka na vyšší mzdu“ a že jak on, tak M. K. měli pracovní smlouvu uzavřenu na druh práce „kuchař“, jde o úvahu pouze formální a mechanickou, která nereflektuje další skutečnosti vyjadřující hodnotu práce zaměstnance, jako je vzdělání, délka praxe, zkušenosti, spolehlivost apod., které teprve ve svém souhrnu umožní ohodnotit jeho postavení na trhu práce obecně a jeho přínos pro zaměstnavatele zvlášť. Odvolací soud proto dospěl důvodně k závěru, že ze strany žalované nelze dovodit nerovné zacházení.      

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 5         

 

            Jestliže řádnému využití majetku konkursní podstaty úpadce (stavby, která je nemovitou věcí) brání okolnost, že ke stavbě není zřízen přístup, má správce konkursní podstaty v mezích řádného udržování a správy majetku konkursní podstaty též právo postarat se o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty k takové stavbě.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014)

 

 Rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 zamítl  O k r e s n  í   s o u d  Praha - východ žalobu, jíž se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně Š. P.) domáhal vůči žalovaným (1/ J. K., 2/ S. K. a 3/ J. M.) zřízení věcného břemene cesty, tedy průchodu a průjezdu přes pozemky parc. č. 296/8, zahrada, a parc. č. 296/9, ostatní plocha, zapsané na listu vlastnictví č. 1189 ve prospěch stavby zapsané na listu vlastnictví č. 622, vše v katastrálním území S., okres P. – v. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

Okresní soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku prvního žalovaného o existenci překážky věci rozhodnuté, s tím, že v této věci žalobce označil (správně) jiný okruh žalovaných než v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 261/2009. Dále uzavřel, že správce konkursní podstaty je aktivně věcně legitimován k podání žaloby a žalovaní (podíloví spoluvlastníci nemovitostí, které mají být zatíženy věcným břemenem) jsou v řízení pasivně legitimováni. Dospěl však k závěru, že domáhá-li se žalobce zřízení věcného břemene pouze ve prospěch stavby a nikoli jejího vlastníka, případně vlastníků budoucích, je jeho nárok v rozporu s hmotným právem (s ustanovením § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dále okresní soud shledal důvodnou námitku, že žalobce nepředložil geometrický plán a že nevyužil možnosti jednat s vlastníky jiných přilehlých pozemků, takže nebyly splněny podmínky subsidiarity pro případné soudní rozhodnutí.

K odvolání žalobce K r a j s k ý   s o u d   v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2014 zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007 (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“), načež dospěl k závěru, že žalobcův nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 1029 o. z. Přitom poukázal na to, že podle ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. bylo možné zřídit nezbytnou cestu jen ve prospěch vlastníka stavby, kdežto podle ustanovení § 1029 odst. 2 o. z. tak lze postupovat ve prospěch vlastníka nemovité věci (jímž bude zpravidla vlastník pozemku nebo vlastník stavby, která není součástí pozemku a přitom je nemovitou věcí). 

Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to jednak otázky výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), co do aktivní legitimace správce konkursní podstaty v řízení o zřízení věcného břemene na nemovitosti nesepsané do konkursní podstaty ve prospěch nemovitosti do konkursní podstaty sepsané, jednak otázky, zda je dána „překážka věci rozhodnuté v rozsahu právního nástupnictví v režimu podílového spoluvlastnictví“.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu snáší dovolatel argumenty na podporu závěru, že:

1) Projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).

Předmětná překážka je podle dovolatele dána s přihlédnutím k předchozímu (pravomocnému) rozsudku ze dne 9. 2. 2011, jímž okresní soud zamítl stejnou žalobu téhož žalobce proti prvnímu a druhému žalovanému (proto, že nesměřovala též proti třetímu žalovanému).

2) Není dána aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby o zřízení věcného břemene.

Podle dovolatele nejde o věc srovnatelnou s věcí rozhodovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4469/2011 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 61/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 61/2012“/), ve které se Nejvyšší soud zabýval věcnou legitimací správce konkursní podstaty úpadce k podání žaloby o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni zatěžujícímu nemovitost sepsanou do konkursní podstaty úpadce. Míní, že jednání správce konkursní podstaty úpadce překračuje meze vytýčené ustanoveními § 14, § 14a a § 18 ZKV (že v rozsahu týkajícím se této věci správce konkursní podstaty úpadce nemá odpovídající věcnou legitimaci k podání předmětné žaloby).

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, s tím, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a že k podání žaloby je aktivně věcně legitimován.

Druhý a třetí žalovaný se k dovolání nevyjádřili.

N e j v y š š  í   s o u d   dovolání zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í:

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Argumentem, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, dovolatel z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Zmatečnostní vady řízení však nejsou (od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř.;  k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu a důvod připustit dovolání k jejímu prověření Nejvyšší soud nemá.

Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k prověření otázky, zda správce konkursní podstaty úpadce je (za trvání konkursu na majetek úpadce) aktivně věcně legitimován domáhat se zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku, jenž nepatří do konkursní podstaty, ve prospěch nemovité věci, která náleží do konkursní podstaty úpadce. Potud jde o věc dovolacím soudem dosud bez zbytku nezodpovězenou, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá (odvolací soud se k této otázce ve zrušujícím usnesení nevyjádřil výslovně, jeho závěry jsou však podmíněny správností názoru okresního soudu, že správce konkursní podstaty je k vedení sporu aktivně věcně legitimován).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (12. 5. 2009) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007 (srov. § 432 odst. 1, § 433 bod 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/).

Podle ustanovení § 8 odst. 2 věty první ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.

Dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.

Podle ustanovení § 18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).

V R 61/2012 (jehož aplikaci dovolatel pro poměry dané věci vylučuje) Nejvyšší soud ozřejmil, že po prohlášení konkursu na majetek vlastníka nemovitosti zatížené věcným břemenem je k podání žaloby o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni zatěžujícímu nemovitost věcně legitimován správce jeho konkursní podstaty, na kterého prohlášením konkursu přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). K tomu tamtéž vysvětlil, že po prohlášení konkursu se věcná legitimace správce konkursní podstaty k podání takové žaloby odvíjí (stejně jako tomu bylo před prohlášením konkursu) od vlastnického práva úpadce k nemovitosti zatížené věcným břemenem. Následně Nejvyšší soud dodal, že tato legitimace svědčí správci konkursní podstaty úpadce (že vykonává práva vlastníka) i při nakládání s majetkem sepsaným do konkursní podstaty jako majetek třetí osoby.

V R 61/2012 Nejvyšší soud též připomenul závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2905/2006 (ve sporu, v němž se správce konkursní podstaty úpadce rovněž domáhal určení neexistence věcného břemene) o tom, že je-li účelem konkursu uspokojení věřitelů z výtěžku získaného zpeněžením majetku, sepsaného do konkursní podstaty, má správce konkursní podstaty, který podle zákona o konkursu a vyrovnání navrhuje zpeněžení sepsaných nemovitostí nebo je sám hodlá prodat, naléhavý právní zájem na určení, že na nemovitostech (úpadce) sepsaných do konkursní podstaty nevázne věcné břemeno.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2, věta první, ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že tam, kde řádnému využití majetku konkursní podstaty úpadce (stavby, která je nemovitou věcí) brání okolnost, že ke stavbě není zřízen přístup, má správce konkursní podstaty v mezích řádného udržování a správy majetku konkursní podstaty též právo postarat se o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty k takové stavbě. To platí tím více, že vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 písm. a)  ZKV přechází prohlášením konkursu právo nakládat se stavbou (nemovitou věcí) ve vlastnictví úpadce na správce jeho konkursní podstaty, takže úpadci samotnému po dobu trvání účinků konkursu nepřísluší právo domáhat se zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty ke stavbě.

Dovolání proto není důvodné.

U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř., včetně dovolatelem tvrzené vady ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Meze tohoto zkoumání jsou přitom vytyčeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněným pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování, podstatné je, zda zmatečnostní vada se podává ze spisu).

Závěr, že řízení v dané věci tvrzenou zmatečnostní vadou není postiženo, je závěrem triviálním. Jestliže okresní soud rozsudkem (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011) stejnou žalobu téhož žalobce poprvé zamítl (vůči prvnímu a druhému žalovanému) proto, že měl být žalován ještě třetí žalovaný, pak náprava tohoto nedostatku (spočívající v novém podání žaloby vůči všem předepsaným subjektům) dozajista žádnou zmatečnostní vadu nezakládá.

Jelikož ze spisu se nepodávají jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jen pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, že s ohledem na datum zahájení řízení o zřízení věcného břemene práva cesty (8. 12. 2011), ve kterém soud rozhoduje ve věci po 1. 1. 2014, je třeba nárok žalobce posoudit podle ustanovení § 1029 o. z., je v souladu se závěry obsaženými v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014, uveřejněném pod číslem 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

 

 

Poř. č. 6         

 

            Ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu, spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, se soud nesmí vyhnout posouzení případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující (nedbalý dohled konkursního soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013)

 

Žalobou podanou 16. 12. 2008 se žalobce (D., s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 7 511 542 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 15. 12. 2008 do zaplacení) z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) v konkursu vedeném pod sp. zn. 43 K 21/2004 v konkursní věci úpadce V. B. a. s.

Podle žalobních tvrzení uzavřeli tehdejší správce konkursní podstaty úpadce Dr. Ing. V. H., MBA (dále jen „V. H.“) jako prodávající a žalobce jako kupující dne 1. 6. 2005 (respektive 2. 6. 2005) smlouvu o prodeji podniku úpadce (žalobce míní, že nešlo o smlouvu o prodeji podniku a že smlouva byla od počátku absolutně neplatná). Dopisem z 13. 9. 2005 doručeným žalobci 16. 9. 2005 správce konkursní podstaty úpadce odstoupil od smlouvy o prodeji podniku. Žalobce následně zjistil, že na účet konkursní podstaty úpadce byly po 12. 9. 2005 přesměrovány platby za faktury vystavené žalobcem (za dodané zboží) zahraničním odběratelům, ve výši žalované částky, které žalobci nebyly vráceny (ani nebyly sepsány do konkursní podstaty úpadce). Odpovědnost žalovaného spatřoval žalobce v tom, že konkursní soud nezjednal nápravu, ač mu uvedené skutečnosti byly známy (nevyzval správce konkursní podstaty k podání zprávy ohledně přesměrovaných plateb, nepožádal o podání potřebných vysvětlení, neprovedl jakoukoliv kontrolu ohledně přesměrovaných plateb, nezabránil tomu, aby nehospodárnými úkony správce konkursní podstaty nebyly platby žalobce následně prohospodařeny, neučinil žádné opatření k nápravě škody, která měla žalobci uvedeným jednáním vzniknout). 

K žalobním tvrzením budiž již na tomto místě řečeno, že podáním z 15. 3. 2010 (č. l. 34-43) žalobce uplatnil další tvrzení (jimiž nesprávný úřední postup konkursního soudu /coby rozhodující příčinu vzniku uplatněné škody/ odvozoval z toho, že konkursní soud v době od prohlášení konkursu na majetek úpadce neukončil vysoce ztrátový provoz úpadcova podniku), nicméně v podání z 26. 2. 2012, v němž svá žalobní tvrzení shrnul (k výzvě soudu prvního stupně při jednání, jež se konalo 9. 2. 2012), se k těmto tvrzením již nevrátil.

Rozsudkem ze dne 17. 5. 2012  O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 2 žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

1) Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nastupuje až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení pohledávky vůči původnímu dlužníku (byl by dosáhl jejího uspokojení nebýt nesprávného úředního postupu); srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněné pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 25. 8. 2010, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) (dále jen „R 48/2011“) a rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010. Odtud je zřejmá subsidiární povaha odpovědnosti státu za škodu tvrzenou žalobcem, která nastupuje, až když žalobce nemůže (v důsledku nesprávného úředního postupu) úspěšně vymoci nárok od svého dlužníka.

2) Jinými slovy řečeno, žalobce musí pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem tvrdit, že měl pohledávku vůči dlužníku, kterou však již na něm nemůže vymoci, když nesprávný úřední postup je podstatnou příčinou tohoto stavu. Přitom konkursní řízení úpadce dosud není pravomocně skončeno.

3) Jelikož předmětné prostředky nebyly sepsány do konkursní podstaty, nelze pro ně podat vylučovací žalobu (žalobce je měl požadovat žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě jinou žalobou na plnění). Spor se v takovém případě nemohl týkat konkursní podstaty (zůstaly-li nesepsané prostředky u V. H., pak ten nevystupoval jako správce konkursní podstaty, ale jako soukromá osoba a konkursní soud jej potud nemohl dozorovat a činit opatření k odvrácení vzniku tvrzené škody).

4) Z výše řečeného soud dovozuje, že žaloba vůči státu je předčasná.

5) Bez zřetele k tomu, že se žalobce nedomáhal náhrady škody po „prvotním dlužníku“, neshledal soud „zavinění“ na vzniku žalobcem tvrzené škody „ze strany dohlédací a dozorové činnosti konkursního soudu“.

6) Soud vzal v potaz povahu nesprávného úředního postupu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, /jde o rozsudek ze dne 25. 2. 2004, uveřejněný pod číslem 73/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 73/2006“/) a postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení coby zvláštního procesního subjektu, jenž není státním orgánem nebo státní organizací ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží soud.

7) S přihlédnutím k ustanovení § 6 odst. 2, § 12 odst. 1, § 18 a § 19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), soud uvádí, že v situaci, kdy žalovaným je pouze stát, posuzoval nesprávný úřední postup v daném konkursním řízení pouze z hlediska možného „zavinění“ soudu v rámci jeho dohlédací činnosti dle § 12 ZKV a „v žádném případě se nezabýval případnými pochybeními správce konkursní podstaty úpadce jako takovými“ (vzhledem k ustanovení § 8 odst. 2 ZKV a § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku /dále též jen „obč. zák.“/). Potud soud dále odkazuje na závěry formulované k odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinností správce konkursní podstaty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2006“).

8) Soud poukazuje na to, že vedle upozornění a vyjádření žalobce tvoří obsah konkursního spisu též vyjádření správce konkursní podstaty, podle kterého uvedené finanční prostředky mohou patřit do konkursní podstaty úpadce jako platby za produkci úpadcova podniku (se zřetelem k odstoupení od smlouvy o prodeji úpadcova podniku). (Ne)jednání konkursního soudu posuzoval soud v této věci s ohledem na ustálenou judikaturu potud, zda jednoduché posouzení konkursnímu soudu známých skutečností umožňovalo přijmout spolehlivé závěry, přičemž z tohoto pohledu (konkursní) soud své povinnosti neporušil. 

9) Za daného stavu věci konkursní soud nemohl vědět, zda žalobcovy pohledávky byly zadrženy a sepsány (ne)oprávněně; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1662/2007  (jde o rozsudek ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71).

K odvolání žalobce M ě s t s k ý   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že odvolání není důvodné, když soud prvního stupně provedl ty důkazy, jichž bylo zapotřebí k řádnému posouzení věci, provedené důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich i správné právní závěry (na něž odvolací soud odkazuje). K odvolacím námitkám dodal odvolací soud následující:

1) Dle dlouholeté judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 /jde o usnesení ze dne 4. 11. 2004/, sp. zn. 25 Cdo 803/2003 /jde o rozsudek ze dne 18. 12. 2003, uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/ a sp. zn. 25 Cdo 1809/2003 /jde o rozsudek ze dne 4. 8. 2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 177/) může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li nárok žalobce uspokojen v rámci konkursu (popřípadě likvidace), vzniká majetková újma.

2) Nárok na náhradu škody vůči státu z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu může být navíc uplatněn až tehdy, bude-li zřejmé, že nebude možno uspokojit nárok z titulu bezdůvodného obohacení proti tomu, kdo tento prospěch získal (usnesení Nejvyššího soudu /ze dne 31. 5. 2006/ sp. zn. 33 Odo 971/2004).

3) Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce je odpovědností dle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení; srov. „R 88/2003“ (jde o rozsudek ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 88/2003“/) a R 24/2006. Je-li tvrzeno současně porušení povinnosti správce konkursní podstaty i porušení dohledové činnosti konkursního soudu (tedy nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb.), nelze vyloučit společnou odpovědnost správce konkursní podstaty i soudu dle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a dle § 438 obč. zák. Tuto úvahu však nelze použít, je-li stát jediným žalovaným.

4) Konkursní řízení úpadce dosud nebylo ukončeno a nebylo-li dosud vydáno ani konečné „rozvrhové řízení“ (správně rozvrhové usnesení), nelze spolehlivě uzavřít, zda žalobní požadavek lze uspokojit (zda jde o pohledávku v konkursním řízení nedobytnou).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to „v celém jeho rozsahu“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) (ve znění účinném od 1. 1. 2013), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel shrnuje právní posouzení věci odvolacím soudem do 3 oblastí, k nimž argumentuje následovně:

1) K zavinění konkursního soudu.

V tomto závěru, jenž odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, je napadené rozhodnutí (dle dovolatele) nepřezkoumatelné. Dovolatel potud zdůrazňuje, že ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), přičemž předpoklady této odpovědnosti (1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody), byly v řízení prokázány. Nešlo ani o žádnou složitou věc. Nebyly-li peněžní prostředky vyinkasované za pohledávky dovolatele sepsány do konkursní podstaty, pak na posouzení, zda byly postiženy (ne)oprávněně, nebylo nic složitého; správce konkursní podstaty je oprávněn nakládat pouze s tím, co zapíše do konkursní podstaty. Posoudit oprávněnost postupu správce konkursní podstaty měl právě konkursní soud (dle § 12 ZKV). Rozhodné podle dovolatele je, že konkursnímu soudu bylo zřejmo, že:

- platby náleží dovolateli (nikoli úpadci),

- pohledávky dovolatele nebyly nikdy sepsány do konkursní podstaty.

2) K solidární odpovědnosti dlužníků.

Potud se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ze závěru odvolacího soudu, že úvaha o solidární odpovědnosti dlužníků se neuplatní, je-li jediným žalovaným stát, je (podle dovolatele) zřejmé, že odvolací soud má za to, že všichni solidární dlužníci musí být žalováni najednou (nelze žalovat pouze jednoho z nich). Co do nesprávnosti tohoto závěru poukazuje dovolatel na dikci § 511 obč. zák. a dále na ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a § 438 obč. zák., s tím, že při solidární odpovědnosti dlužníků je oprávněn požadovat úhradu nároků v celé výši po kterémkoli z nich; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 745/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005.

3) K předčasnosti žaloby.

Potud založil odvolací soud právní posouzení věci na nesprávné úvaze, že před skončením konkursu nelze určit výši škody. Dovolatel poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 93/2012“/), dodávaje, že k prokázání toho, že (již) před skončením konkursu vedeného na majetek úpadce lze uzavřít, že jeho pohledávka se stala nedobytnou, navrhoval též provedení důkazů. Právní posouzení věci odvolacím soudem je (dle dovolatele) nesprávné též s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněném pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Do konkursní podstaty byly navíc neoprávněně vyinkasovány žalobcovy pohledávky, takže jde o neoprávněné zabavení majetku (třetí osoby), který nepatří do konkursní podstaty a konkursní soud měl proto bez dalšího vydat pokyn, aby je správce konkursní podstaty vydal žalobci, což odpovídá závěrům obsaženým v R 24/2006 (a žaloba nemůže být předčasná).

N e j v y š š í   s o u d  dovolání z části odmítl, ve zbývajícím rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), od kterého odvozuje přípustnost dovolání dovolatel, tedy na věc uplatnitelné není.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázek dovoláním otevřených, s tím, že potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

            Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

            K dovoláním otevřeným právním otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry.

1) K zavinění konkursního soudu.

Jakkoli k nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu v pojetí dovolatele mělo docházet (s přihlédnutím k době, kdy dovolatel poprvé žádal konkursní soud o zjednání nápravy) již v době před 26. 4. 2006, s přihlédnutím k článku II, zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je pro právní posouzení věci dovolacím soudem rozhodný především výklad ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 26. dubna 2006 (po novele provedené právě zákonem č. 160/2006 Sb.), jež do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn.

Podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (v rozhodném znění) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

Dle ustanovení § 12 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007, pro věc rozhodném), soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci ustálena v následujících závěrech:

1) Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 7/2013“/).

2) Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42 (v literatuře srov. shodně např. dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (R 24/2006, R 73/2006).

3) Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 33/2008“/).

4)  Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. (R 88/2003).

5) Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

6) Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (R 24/2006).

7) Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 ZKV) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě (R 24/2006).

Z R 24/2006 dále vychází např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4703/2008 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 767/09), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3597/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 2125/12, v němž uzavřel: „jestliže i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu obecně platí, že za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty odpovídá tento správce samostatně, nelze ani v této věci příčinnou souvislost mezi vznikem škody a činností konkursního soudu dovodit“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4208/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 114.

Z judikatury Ústavního soudu (jež ze závěrů obsažených v R 24/2006 vychází též), lze dále zmínit např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010), v němž Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud je stejného názoru jako Nejvyšší soud, že stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty, který je v tomto směru odpovědným samostatně. Stát odpovídá toliko za nesprávný úřední postup při výkonu své dohlížecí funkce nad správcem konkursní podstaty“. Srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/06.

8) Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je zajištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu. Není přitom nikterak vyloučeno, aby do doby, než se stav vyvolaný pokynem soudu uděleným při výkonu dohlédací činnosti stane nevratným, soud vydáním dalšího (nového) rozhodnutí korigoval (v závislosti na nově vzniklé situaci v konkursu) některý ze svých předchozích pokynů či opatření (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9) Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV se klade důraz na to, že konkursní soud činí při výkonu dohlédací činnosti opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu (jímž je ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku). Pro rozhodnutí, která konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti (lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo z podnětu či na návrh některého z procesních subjektů), tudíž není určující osobní zájem dlužníka (úpadce), některého z věřitelů nebo správce konkursní podstaty (popřípadě zájem třetí osoby na řízení nezúčastněné), nýbrž to, že jeho prostřednictvím bude naplňován účel konkursu, takže přijatá opatření povedou k dosažení cíle konkursu (srov. i § 2 odst. 3 ZKV) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012).

V takto ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud pro poměry dané věci uzavírá, že:

1) Úvaha soudu prvního stupně o tom, že neshledal „zavinění“ na vzniku žalobcem tvrzené škody „ze strany dohlédací a dozorové činnosti konkursního soudu“, je zjevně nesprávná, jelikož odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností (bez ohledu na zavinění).  Odvolací soud pak pochybil, jestliže názor soudu prvního stupně mlčky převzal (svým rozhodnutím jej nekorigoval, ač byl očividně nesprávný).

2) Při posouzení, zda konkursní soud chyboval při výkonu dohlédací činnosti, oba soudy na věc nepřiléhavě aplikovaly závěry obsažené v R 24/2006.

K názorům soudu prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal (jako na správné), patří i názor, podle kterého (ne)jednání konkursního soudu posuzoval soud v této věci s ohledem na „ustálenou judikaturu“ potud, zda „jednoduché posouzení konkursnímu soudu známých skutečností umožňovalo přijmout spolehlivé závěry“, přičemž „z tohoto pohledu (konkursní) soud své povinnosti neporušil“. 

Potud jde ovšem o dezinterpretaci závěrů Nejvyššího soudu obsažených v R 24/2006. Tam Nejvyšší soud přijal výše citované závěry (na téma „jednoduchého posouzení“ konkursnímu soudu známých skutečností) pro situaci, kdy zákon předpokládá, že pochybnosti o opodstatněnosti soupisu určitého majetku budou řešeny především ve zvláštním řízení (ve sporu o vylučovací /excindační/ žalobě ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV). V žádném případě odtud neplyne obecně platný závěr, podle kterého by nečinnost konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti neměla být pokládána za nesprávný úřední postup konkursního soudu jen proto, že odpověď na otázku, k jejímuž řešení byl povolán (podnětem nebo návrhem účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob), vyžadovala „nikoli jednoduché“ právní posouzení.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná, fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 95/2006“/ nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 42/2010“/ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 132/2012“/).

Ve druhé fázi konkursního řízení (v níž se v rozhodné době nacházelo i konkursní řízení vedené na majetek úpadce v této věci) je pro posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti) určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu § 12 ZKV. Úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob. Přitom bez zřetele k tomu, jaké opatření přijme konkursní soud při řešení sporné otázky v rámci dohlédací činnosti, tam, kde lze důvodně předpokládat, že konečným způsobem bude předmětná otázka (spor o plnění) zodpovězena až v samostatném soudním sporu (aniž by šlo o excindační řízení), by měl přijmout též opatření, jež by bránilo tomu, aby předmět sporu nebyl spotřebován nebo použit k jiným účelům před pravomocným skončením sporu nebo opatření, jež by riziko takového postupu alespoň podstatně minimalizovalo. Závěry formulované pro excindační řízení v R 24/2006 jsou výjimkou z takto chápaného pojetí dohledu právě (a jen) proto, že konečné řešení otázek souvisejících se soupisem příslušného majetku do konkursní podstaty úpadce v excindačním řízení zákon typově předjímá (R 24/2006 řeší otázku mezí dohledu konkursního soudu v konfrontaci s excindačním řízením).

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani v tomto ohlednu není správné, jelikož pro posouzení otázky, zda úřední postup konkursního soudu byl v dané věci nesprávný, nebylo rozhodné, že řešení otázky předložené soudu k dohledu „nebylo jednoduché“.

Nesprávná je v dotčených souvislostech rovněž úvaha soudu prvního stupně (jejíž korekci odvolací soud též neprovedl), podle které, zůstaly-li nesepsané prostředky u V. H., pak ten nevystupoval jako správce konkursní podstaty, ale jako soukromá osoba a konkursní soud jej potud nemohl dozorovat a činit opatření k odvrácení vzniku tvrzené škody.

Jestliže správce konkursní podstaty přijal pro konkursní podstatu plnění (na které si ovšem činila nárok další osoba - zde dovolatel) od třetích osob coby úpadcových dlužníků, které (následně) spotřeboval pro konkursní podstatu (použil na uspokojení některé z pohledávek za konkursní podstatou), aniž takové plnění předtím formálně sepsal do konkursní podstaty, pak dozajista nejde o postup „soukromé osoby“, jenž by nepodléhal dohlédací činnosti konkursního soudu. Dohled konkursního soudu v takovém případě má typově spočívat v tom, aby zajistil, že správce konkursní podstaty podá příslušné vysvětlení k tomu, nač příjem podstaty použil (k tomu bude ostatně povinen nejpozději při podání konečné zprávy o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty /§ 29 ZKV/), a aby vysvětlil, proč případně nepokládal za potřebné sepsat takové plnění jako samostatnou položku soupisu konkursní podstaty. K náležitostem soupisu srov. v těchto souvislostech § 18 ZKV, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k náležitostem soupisu úpadcova podniku § 18a ZKV a (k pojetí podniku jako věci hromadné) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 6.

2) K solidární odpovědnosti dlužníků.

Výhrady dovolatele v této otázce směřují k prověření úsudku odvolacího soudu, podle kterého: „Jestliže je tvrzeno současně porušení povinnosti správce konkursní podstaty i porušení dohledové činnosti konkursního soudu (…), nelze vyloučit společnou odpovědnost správce konkursní podstaty i soudu dle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. a dle § 438 obč. zák. Tuto úvahu však nelze použít, je-li stát jediným žalovaným“.

Jakkoli Nejvyšší soud shledává nejasným vyznění této pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí (uniká mu smysl myšlenky, jež měla být vyjádřena poslední citovanou větou), nesdílí přesvědčení dovolatele, že právní posouzení věci odvolacím soudem vystihuje úsudek, že odvolací soud má za to, že všichni solidární dlužníci musí být žalováni najednou (takový úsudek by dozajista neodpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí označených dovolatelem).

K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 114. V něm vysvětlil, že z R 24/2006 též plyne, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně.

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že výše citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) k samostatné majetkové odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je nutno v souvislostech, kdy je tvrzena i odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu spočívající v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, chápat následovně:

1) Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)].

2) Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu.

Proto je též nesprávný úsudek vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že v situaci, kdy žalovaným je pouze stát, posuzoval nesprávný úřední postup v daném konkursním řízení pouze z hlediska možného „zavinění“ soudu v rámci jeho dohlédací činnosti dle § 12 ZKV a „v žádném případě se nezabýval případnými pochybeními správce konkursní podstaty úpadce jako takovými“.

Závěr, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, je totiž zcela vyloučen, jestliže zde není protiprávního postupu správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se předešlo vzniku škody.

Jinak řečeno, ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, se soud nesmí vyhnout posouzení případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující (nedbalý dohled konkursního soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.).

Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž zkoumaný úsudek soudu prvního stupně opět nekorigoval, tedy ani potud není správné.

3) K předčasnosti žaloby.

            Ani potud není napadené rozhodnutí plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou především R 48/2011 (z nějž vychází řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). V R 48/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

            Jak je dále patrno z odůvodnění R 48/2011, výše citované závěry přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž odvolací soud zamítl žalobu věřitele (poškozeného) vůči státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (odůvodněnou „ztrátou“ věřitelovy pohledávky vůči dlužníku v důsledku nečinnosti soudu v nalézacím řízení) „pro předčasnost“, s tím, že konkursní řízení vedené na majetek dlužníka (úpadce) je pouze ve fázi plnění rozvrhového usnesení (ve smyslu R 95/2006, R 42/2010 a R 132/2012 šlo o závěrečnou fázi konkursního řízení) a konkurs dosud nebyl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV. Tento závěr odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud chybným, maje plně za možné považovat věřitelovu pohledávku vůči dlužníku (úpadci) za nedobytnou „již“ (!) na základě pravomocného rozvrhového usnesení [se zřetelem k tomu, co má být (může být) věřiteli podle rozvrhu plněno z dlužníkovy konkursní podstaty na úhradu pohledávky].

Závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) nemůže být (pro účely sporu o náhradu škody vůči státu vzniklé „ztrátou“ pohledávky vůči dlužníku a způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.) považována za nedobytnou před právní mocí rozvrhového usnesení, odtud neplyne. 

Jinak řečeno, závěr Nejvyššího soudu, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat ‚již’ ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“ (R 48/2011), v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat ‚až’ ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. Z R 48/2011 taková interpretace (použitá soudy v této věci) dozajista neplyne právě proto, že pro poměry tam řešené věci Nejvyšší soud odklidil jako nesprávný jen úsudek odvolacího soudu, že k závěru o nedobytnosti pohledávky nestačí ani pravomocné rozvrhového usnesení (možnou nedobytností pohledávky v době předcházející právní moci rozvrhového usnesení se R 48/2011 nezabývalo).

K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. též v dovolatelem zmíněném R 93/2012. V něm uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

V důvodech R 93/2012 poukázal Nejvyšší soud na to, že již v R 33/2008 připustil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud v R 93/2012 dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§ 29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§ 32 odst. 1 ZKV).

A konečně Nejvyšší soud v R 93/2012 též uzavřel (odkazuje na R 48/2011), že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, vskutku bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka).

Závěry obsažené v R 93/2012 se vztahovaly ke škodě způsobené věřiteli tím, že osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV porušily povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (přímo v R 93/2012 Nejvyšší soud poznamenal, že otázku odpovědnostních nároků osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV nelze jinak /bez dalšího/ směšovat s otázkami vzniku škody při odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci). V pojmenování situací, jež dovolují učinit v konkursním řízení závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) se stala nedobytnou ještě před právní mocí rozvrhového usnesení, však mezi těmito instituty rozdílu není. 

Pro poměry dané věci platí řečené tím více, že v konkursní věci úpadce již konkursní soud povolil částečný rozvrh (usnesením o částečném rozvrhu z 21. 12. 2007). Oba soudy v dané věci přijaly závěr o předčasnosti žaloby, aniž se zabývaly tím, zda stav konkursního řízení vedeného na majetek úpadce již nyní nevylučuje možnost uspokojení věřitelovy pohledávky. Spolehlivým podkladem pro takový závěr je pro dobu před vydáním rozvrhového usnesení zpravidla zpráva konkursního soudu, případně zpráva správce konkursní podstaty úpadce, kterou by si v obdobných věcech měl pro účely posouzení, zda žaloba je předčasná, soud rozhodující o náhradě škody vůči státu vždy vyžádat (ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění /§ 120 odst. 2 o. s. ř. v aktuálním znění/).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i v tomto ohledu nesprávné. V situaci, kdy dovolatel tvrdil (a k tomuto tvrzení vznášel důkazní návrhy), že jeho pohledávka vůči úpadci se stala nedobytnou (v důsledku nesprávného úředního postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti nad postupem správce konkursní podstaty) bez zřetele k tomu, že konkursní řízení vedené na majetek úpadce se dosud nedostalo do stadia konečného rozvrhu, nemohly soudy zamítnout žalobu pro předčasnost bez prověření těchto tvrzení jen s poukazem na to, že zde dosud není pravomocné (konečné) rozvrhové usnesení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil napadené rozhodnutí (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

V další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud) nepřehlédne, že tvrzení dovolatele, že smlouva z 1. 6. 2005 (respektive 2. 6. 2005) nebyla smlouvou o prodeji podniku úpadce a že šlo o smlouvu od počátku absolutně neplatnou, vyvracejí závěry obsažené k této smlouvě v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2323/2007.

Smysluplné soudní rozhodnutí o podané žalobě musí též obsahovat jednoznačně formulovaný závěr o tom, zda a proč nebyly platby za faktury vystavené žalobcem (za dodané zboží) zahraničním odběratelům (dlužníkům) v době, kdy žalobce vlastnil úpadcův podnik, platbami na úhradu pohledávek vzešlých z provozu úpadcova podniku (jenž po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku přešel zpět do vlastnictví úpadce). Dospěje-li soud k (odůvodněnému) závěru, že šlo o pohledávky, které se odstoupením od smlouvy o prodeji podniku nestaly (coby součást úpadcova podniku) součástí úpadcova majetku, vysvětlí dále, proč plnění na tyto pohledávky „zahraničními odběrateli“ (dlužníky) někomu jinému (konkursní podstatě úpadce) než věřiteli (žalobci) přivodilo zánik pohledávek vůči věřiteli (žalobci), respektive proč v případě, že takové plnění „zahraničními odběrateli“ (dlužníky) nepřivodilo zánik věřitelových (žalobcových) pohledávek, žalobce nepožadoval (nemohl požadovat) jejich úhradu po svých dlužnících (zahraničních odběratelích).

 

Poř. č. 7         

 

            Popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky včas podána (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku). Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky, popřené insolvenčním správcem i dlužníkem v oddlužení, včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících (vůči insolvenčnímu správci nebo vůči dlužníku), pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona. Včasnou žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu insolvenční soud zamítne.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013)

 

Rozsudkem ze dne 28. 8.2012 zamítl M ě s t s k ý   s o u d  v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu (podanou 16. 9. 2011), kterou se žalobkyně (Bc. J. B., LL. A.) domáhala vůči žalovanému (C., Č. S. a spol., veřejná obchodní společnost, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. P.) určení, že má vůči dlužníku vykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 577 028 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 13 440 Kč (bod II. výroku).                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

K odvolání žalobkyně V r c h n í   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2014 potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 826 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud se „bez výhrad“ ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalovaný (insolvenční správce) sám není ve sporu pasivně věcně legitimován v situaci, kdy spornou pohledávku (lhostejno, zda vykonatelnou) popřel i dlužník. Platí (totiž), že byla-li pohledávka (sice) přihlášena jako vykonatelná, ale insolvenční správce ji na přezkumném jednání přezkoumal jako nevykonatelnou, pak je správný postup insolvenčního správce, který k podání žaloby vyzval věřitele popřené pohledávky. I v režimu insolvenčního zákona potud platí obdobně právní závěry přijaté k této otázce Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. „29 Cdo 327/2004“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněný pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 45/2006“/, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu i v závěru, že insolvenční správce a dlužník mají při shodném popření pohledávky v režimu oddlužení (schváleného ve formě plnění splátkového kalendáře) postavení nerozlučných společníků. To pak znamená, že věřitel může uspět s incidenční žalobou jen tehdy, podá-li ji vůči oběma popírajícím. V dané věci popřel pohledávku žalobkyně (co do 325 988 Kč) jak insolvenční správce, tak dlužník, takže žaloba měla směřovat proti oběma. Žalobkyně sice žalobu takto původně podala (v zákonem stanovené lhůtě), ale posléze ji podáním z 11. 5. 2012 vzala zpět vůči dlužníku. Usnesení ze dne 21. 5. 2012, jímž insolvenční soud zastavil řízení (pro zpětvzetí žaloby) vůči dlužníku, již nabylo právní moci. Závěr, že tam, kde pohledávku popře (při oddlužení) i dlužník, musí žaloba směřovat i vůči němu, plyne výslovně z § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

V části, ve které pohledávku nepopřel ani insolvenční správce ani dlužník, nelze žalobě vyhovět proto, že potud byla pohledávka při přezkumném jednání (již) zjištěna.

Následně odvolací soud uzavřel, že všechny ostatní úvahy a závěry insolvenčního soudu jsou (ze shora uvedených důvodů) pro posouzení oprávněnosti žaloby nerozhodné; proto odvolací soud považuje za nadbytečné vyjadřovat se k nim.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, „č. j. 29 NSČR 29/2009-A-108“ (přesněji jde o usnesení sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 108/2011“/), jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (tou má být otázka, zda rozhodčí nález je pro účely přezkumu pohledávky v insolvenčním řízení veřejnou listinou).

Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka nesprávné právní posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatelka především namítá, že odvolací soud se nesprávně přidržel závěru insolvenčního soudu o možnosti (pravomoci) insolvenčního správce popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku jako nevykonatelnou. K tomu obsáhle cituje pasáže z R 108/2011, dovozujíc (za použití argumentu a maiore ad minus), že zapovídá-li Nejvyšší soud (v citovaném rozhodnutí) posouzení pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem jako nevykonatelné dokonce i v případě, že byla podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu (a soud povolil odklad jeho vykonatelnosti), musí tato zápověď „platit dvojnásob“ v posuzované věci.

Označení přihlášené pohledávky za nevykonatelnou tak bylo excesem z pravomoci insolvenčního správce (pokračuje dovolatelka), kterému musí zamezit insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Insolvenčnímu správci i insolvenčnímu soudu byl předložen řádný exekuční titul, který dosud nebyl zpochybněn. Právní řád nedává insolvenčnímu správci právo přezkoumávat tento exekuční titul (respektive mu nedává právo označit exekuční titul bez dalšího za „neexistující“). Podle výše učiněných závěrů je insolvenční správce „vázán předložením vykonatelného rozhodčího nálezu“, takže měl postupovat podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona, nikoli podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona. Popíral totiž jednoznačně vykonatelnou pohledávku. Opačný názor by činil ustanovení § 199 insolvenčního zákona obsoletním, protože by jej nebylo nutno nikdy aplikovat; insolvenčnímu správci by postačilo označit zjevně vykonatelnou pohledávku (jako v tomto případě) za nevykonatelnou, čímž by povinnost podat určovací žalobu stíhala věřitele.

Odkaz odvolacího soudu na R 45/2006 pokládá dovolatelka v insolvenčních souvislostech za nepřiléhavý a za nezpůsobilý jako podklad pro závěr, že prvotní posouzení, zda pohledávku zařadí na přezkumné jednání jako nevykonatelnou, náleží insolvenčnímu správci. Dovolatelka též míní, že závěry obsažené v R 45/2006 nelze aplikovat na její věc i proto, že odporují závěrům obsaženým v R 108/2011.

Kdyby soud (správně) vyžadoval (po insolvenčním správci) aplikaci § 199 insolvenčního zákona, byly by bezpředmětné úvahy na téma nedostatku pasivní věcné legitimace, uzavírá dovolatelka.

Nesprávný je podle dovolatelky též názor, že rozhodčí nález není veřejnou listinou (odvolací soud přes řádná odvolací tvrzení nevyvrátil tento závěr insolvenčního soudu).

A konečně nepokládá dovolatelka za správný ani závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace daném neúčastí „úpadce“ (správně dlužníka) na straně žalované. Podle dovolatelky (sice) nelze polemizovat s dikcí § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, je ale nutné trvat na závěru o vykonatelnosti přihlášené pohledávky, což má významný vliv na procesní legitimaci. Komentářová literatura k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010 /dále jen „Kotoučová“/, str. 1023-1024) totiž vysvětluje, že:

„Pokud nastane situace, kdy dlužníkem na přezkumném jednání učiněné popření pohledávky má shodné účinky, jako by pohledávku popřel sám správce, nutno ve vztahu k této pohledávce aplikovat shodný postup. To znamená, že jde-li o nevykonatelnou pohledávku, musí být ve lhůtě podána žaloba na určení popřené pohledávky. Žalobu musí podat věřitel popřené pohledávky, jinak se k pohledávce nepřihlíží. I přesto, že pohledávku popřel dlužník, žaloba se podává proti insolvenčnímu správci. Je-li popřením dlužníka v oddlužení dotčena pohledávka vykonatelná, musí být ve lhůtě podána žaloba na určení této pohledávky. Žalobu bude podávat insolvenční správce proti věřiteli popřené pohledávky.“

Odtud plynou (dle dovolatelky) dva závěry:

1) Potvrzuje se prvotní vada tohoto řízení (při popření vykonatelné pohledávky je subjektem povinným k podání určovací žaloby insolvenční správce).

2) Třebaže žalobu z opatrnosti podala dovolatelka (věřitelka vykonatelné pohledávky), komentářová literatura ji utvrzuje v tom, že žaloba se podává pouze proti insolvenčnímu správci, i když pohledávku popřel i dlužník v oddlužení.

Tvrzené nerozlučné společenství ze zákona neplynulo, dovolatelka tudíž má za to, že postupovala v souladu s insolvenčním zákonem, jestliže omezila žalobu tak, že působí jen vůči žalovanému insolvenčnímu správci. 

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Míní, že v rozhodných otázkách rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Co do práva insolvenčního správce posoudit, zda přihlášený nárok je vykonatelný, odkazuje žalovaný na závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2012, č. j. KSOS 13 INS 8184/2012, 2 VSOL 843/2012-P2-10, a co do otázky pasivní věcné legitimace na závěry obsažené v „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, „sp. zn. 29 ICdo 1/2011“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 99).

Podáním datovaným 20. 1. 2014 doplnila dovolatelka dovolání k otázce, zda insolvenční správce může zařadit na přezkumné jednání (a tam přezkoumat jako nevykonatelnou) pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou, poukazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k přezkoumání pohledávky přiznané rozhodčím nálezem, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 7/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 106/2013“/), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110), s tím, že závěry obsažené v těchto rozhodnutích (z nichž plyne, že její pohledávka podléhala režimu ustanovení § 199 insolvenčního zákona) se radikálně liší od názorů obou soudů v této věci.

V průběhu dovolacího řízení (usnesením ze dne 16. 7. 2013) odvolal insolvenční soud z funkce (na vlastní žádost) dosavadního insolvenčního správce a novým insolvenčním správcem ustanovil Administraci insolvencí C. T., v. o. s. S touto obchodní společností proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále jednal jako se žalovaným.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání žalobkyně zčásti odmítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl.

Z  o d ů v o d n ě n í :

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

I.   K výrokům o nákladech řízení.

Dovolatelka výslovně směřuje dovolání proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.  

Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Toto ustanovení určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (v intencích R 80/2013 přitom též platí, že výjimky z daného limitu se u výroků o nákladech řízení neuplatní).

Dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení neobsahuje žádnou způsobilou argumentaci (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k těmto výrokům). Výroky o nákladech řízení pak bylo v souhrnu rozhodnuto o částce 26 266 Kč. Potud tedy dovolání směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

II.   K potvrzujícímu výroku o věci samé co do zamítnutí žaloby ohledně požadavku o určení pohledávky co do částky 251 040 Kč.

Dovolatelka napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dovoláním v plném rozsahu, tedy i v té části, jež se týkala zamítnutí žaloby ohledně požadavku o určení pohledávky co do částky 251 040 Kč. Potud ovšem odvolací soud založil potvrzující výrok na tom, že dovolatelčina pohledávka byla při přezkumném jednání popřena jen co do částky 325 988 Kč (co do částky 251 040 Kč je již zjištěna). Toto právní posouzení věci žádný z dovolacích argumentů nezpochybňuje (řešení žádné z právních otázek předkládaných dovolatelkou Nejvyššímu soudu nemá vliv na závěr, že žaloba o určení pohledávky je nedůvodná v části, ve které je pohledávka již zjištěna). Nejvyšší soud proto i potud dovolání odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 

III.   K potvrzujícímu výroku o věci samé co do zamítnutí žaloby ohledně požadavku o určení pohledávky co do částky 325 988 Kč.

Potud je dovolání přípustné (dle § 237 o. s. ř.), když dovoláním otevřené právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly beze zbytku vyřešeny.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

            Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Usnesením ze dne 23. 6. 2011 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a povolil oddlužení.

2) Dovolatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nezajištěnou pohledávku ve výši 577 028 Kč z titulu ručení dlužníka za nároky vzešlé (včetně smluvních pokut) ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi právním předchůdcem dovolatelky JUDr. L. L., Ph. D. (dále jen „L. L.“), jako věřitelem, a otcem dlužníka (Z. P. starším) jako dlužníkem. Dovolatelka pohledávku nabyla postoupením, na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s L. L. dne 17. 5. 2010. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná podle rozhodčího nálezu ze dne 31. 3. 2010, č. j. Rsp 2/2010-05, vydaného rozhodcem V. G.

3) Při přezkumném jednání, jež se konalo 6. 9. 2011, popřel insolvenční správce pohledávku (s níž nakládal jako s nevykonatelnou) co do výše (co do částky 325 988 Kč), maje rozhodčí doložku za neplatnou a smluvní pokuty za rozporné s dobrými mravy. Ve stejném rozsahu popřel pohledávku i dlužník.

4) Usnesením ze dne 7. 9. 2011 schválil insolvenční soud oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

5) Podáním datovaným 9. 9. 2011, doručeným zástupci dovolatelky 12. 9. 2011, vyrozuměl insolvenční správce dovolatelku, že její „nevykonatelnou“ pohledávku popřel při přezkumném jednání co do výše (co do částky 325 988 Kč) insolvenční správce a dlužník a poučil ji o nutnosti podat žalobu o určení pohledávky v předepsané lhůtě a o tom, že žaloba musí směřovat proti insolvenčnímu správci a (popřel-li pohledávku i dlužník) proti dlužníku a o následcích nečinnosti.

6) Žaloba podaná dovolatelkou 16. 9. 2011 směřovala původně též proti (insolvenčnímu) dlužníku. Podáním z 11. 5. 2012 však dovolatelka („s ohledem na převažující výklad zákona a komentářovou literaturu, podle nichž dlužník není v incidenčním sporu pasivně legitimován“) vzala žalobu zpět vůči dlužníku. Usnesením ze dne 21. 5. 2012 (které nabylo právní moci 13. 6. 2012), insolvenční soud zastavil řízení ve vztahu k dlužníku a rozhodl o nákladech řízení mezi ním a dovolatelkou.

Na takto ustaveném skutkovém základě Nejvyšší soud k jednotlivým (dovoláním otevřeným) právním otázkám uvádí následující:

a) K pasivní věcné legitimaci.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 insolvenčního zákona účastníky řízení v incidenčních sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak.

Dle ustanovení § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do třiceti dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím patnácti dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Ustanovení § 410 insolvenčního zákona pak určuje, že není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202 (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 2).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (20. 5. 2011) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

Dikce ustanovení § 410 odst. 2, věty třetí, insolvenčního zákona nevzbuzuje žádných pochyb o tom, že popře-li nevykonatelnou pohledávku dlužník v oddlužení, podává přihlášený věřitel popřené pohledávky žalobu (o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky) vždy vůči dlužníku. Stejně tak nevzbuzuje pochybnosti úprava obsažená v § 198 odst. 1, větě druhé, insolvenčního zákona, která při popření nevykonatelné pohledávky  insolvenčním správcem předepisuje přihlášenému věřiteli popřené pohledávky, aby podal žalobu (o určení pravosti výše nebo pořadí pohledávky) proti insolvenčnímu správci. Při popření pohledávky v oddlužení je tedy dlužník nadán vlastním popěrným právem, neodvozeným od práva insolvenčního správce. O nevykonatelné pohledávce popřené (stejně jako v této věci) jen co do výše (v této věci co do částky 325 988 Kč) pak v tomto režimu platí, že:

1) Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené co do výše dlužníkem v oddlužení (§ 410 odst. 2 věta první a druhá, insolvenčního zákona) proti dlužníku (§ 410 odst. 2, poslední věta, insolvenčního zákona) včas žalobu o určení výše pohledávky, je pohledávka v takovém případě zjištěna ve výši uvedené při jejím popření (§ 410 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s § 198 odst. 1, větou třetí částí věty za středníkem, insolvenčního zákona).

2) Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené co do výše insolvenčním správcem (§ 198 odst. 1, věta první a druhá, insolvenčního zákona) proti dlužníku (§ 410 odst. 2, poslední věta, insolvenčního zákona) včas žalobu o určení výše pohledávky, je pohledávka v takovém případě zjištěna ve výši uvedené při jejím popření (§ 198 odst. 1, věta třetí část věty za středníkem, insolvenčního zákona).

Účinek předjímaný (pro případ, že věřitel nevykonatelné pohledávky nepodá včas žalobu o její určení) ustanovením § 198 odst. 1, větou třetí, insolvenčního zákona (že k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží a že pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření) se přitom prosadí (může prosadit) i tam, kde popěrné právo uplatní (jako v této věci) jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení.

Jinak řečeno, popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky včas podána (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku). Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem i dlužníkem v oddlužení včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících (vůči insolvenčnímu správci nebo vůči dlužníku), pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají účinky uvedené v § 198 odst. 1, větě třetí, insolvenčního zákona. Včasnou žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu, insolvenční soud zamítne.

Pro poměry dané věci, v níž insolvenční správce i dlužník shodně popřeli přihlášenou pohledávku co do výše v částce 325 988 Kč, odtud plyne, že:

1) Právní mocí usnesení, jímž insolvenční soud zastavil (pro zpětvzetí žaloby) řízení o určení výše pohledávky vůči dlužníku, se ohledně popěrného úkonu dlužníka prosadily účinky předjímané ustanovením § 198 odst. 1, věty třetí části věty za středníkem, insolvenčního zákona (pohledávka je zjištěna ve výši 251 040 Kč). 

2) Včasná žaloba o určení výše pohledávky co do částky 325 988 Kč, podaná dovolatelkou proti insolvenčnímu správci, byla správně zamítnuta, jelikož potud se prosadily (v důsledku dovolatelčiny nečinnosti ve vztahu k popírajícímu dlužníku v oddlužení) účinky popření výše pohledávky dlužníkem.

Jakkoli odvolací soud v daných souvislostech nepřiléhavě hovořil o nerozlučném společenství insolvenčního správce a dlužníka (to odnikud neplyne), jeho závěr, že vzhledem k tomu, že žaloba není podána (byla vzata zpět) vůči dlužníku, nelze požadovanému určení vyhovět vůči (jen) insolvenčnímu správci, je ve výsledku správný.

Tvrdí-li dovolatelka (stejně, jako při odůvodnění zpětvzetí žaloby vůči dlužníku), že ve správnosti názoru, že (při popření pohledávky insolvenčním správcem i dlužníkem) stačí podat žalobu pouze proti insolvenčnímu správci, ji utvrzuje „komentářová literatura“, pak zjevně přehlíží, že jí označený zdroj (Kotoučová) byl komentářem k jinému znění insolvenčního zákona (jde o komentář z roku 2010), konkrétně k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 (před novelou insolvenčního zákona provedenou ohledně pro věc rozhodných pasáží insolvenčního zákona s účinností od 31. 3. 2011 zákonem č. 69/2011 Sb.), které neobsahovalo větu třetí (větu: „Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.“).

Jen pro úplnost budiž řečeno, že dovolatelčin názor, že při popření pohledávky insolvenčním správcem i dlužníkem stačí podat žalobu pouze proti insolvenčnímu správci, by neobstál ani při výkladu ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 3. 2011. K této otázce se (totiž) Nejvyšší soud již vyjádřil v   rozsudku sen. zn. 29 ICdo 1/2011  (zmíněném ve vyjádření žalovaného), v němž uzavřel, že popře-li za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení, dlužník pohledávku nezajištěného věřitele, musí podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 věřitel popřené pohledávky podat žalobu o určení její pravosti nejen proti insolvenčnímu správci, ale i proti popírajícímu dlužníku.

b) K možnosti (pravomoci) insolvenčního správce popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku jako nevykonatelnou.

V řešení této otázky Nejvyšší soud (v průběhu dovolacího řízení v této věci) již ustálil rozhodovací praxi soudů usnesením ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněným pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“). V něm uzavřel (vycházeje též z R 45/2006), že věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník jako „nevykonatelnou“ a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení § 198 odst. 1, věty třetí, insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou „vykonatelnou“ (pro niž platí režim ustanovení § 199 insolvenčního zákona). Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že pouze v rámci řádně zahájeného incidenčního sporu bylo možné prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná. Z výše řečeného (rozuměj z řečeného v R 105/2013) totiž plyne, že přihlášenou pohledávku nelze pro účely jejího přezkoumání považovat za „vykonatelnou“ jen proto, že tak byla „přihlášena“, přičemž posouzení, že (ne)jde o „vykonatelnou“ pohledávku, s sebou logicky nese i možnost chybného úsudku, jehož korekci (nápravu) lze provést předepsaným postupem v rámci incidenčního sporu.

Pro poměry této věci zbývá doplnit k závěrům obsaženým v R 105/2013, že je-li pohledávka, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako vykonatelnou, při přezkumném jednání přezkoumána jako nevykonatelná a popře-li tuto pohledávku při přezkumném jednání insolvenční správce i dlužník v oddlužení, je incidenční spor (v jehož rámci lze s důsledky plynoucími z ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona prověřit, zda popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou) řádně zahájen, podá-li přihlášený věřitel včasnou žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí své pohledávky způsobem předepsaným pro nevykonatelnou pohledávku, včetně toho, že splní povinnost podat žalobu proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku v oddlužení). Jestliže se prosadily účinky popření pohledávky dlužníkem v oddlužení proto, že věřitel popřené pohledávky nepodal vůči dlužníku včas žalobu o požadované určení, pak ve shodě se závěry obsaženými v R 105/2013 a s tím, co bylo řečeno výše k otázce pasivní věcné legitimace, platí, že pro výsledek řízení o včasné žalobě podané věřitelem popřené pohledávky proti dalšímu popírajícímu (insolvenčnímu správci, který pohledávku popřel ve stejném rozsahu jako dlužník) již nemá řešení otázky, zda jde o pohledávku vykonatelnou, žádný význam.

Z R 105/2013 plyne, že věřitel pohledávky, která byla přezkoumána při přezkumném jednání jako nevykonatelná (ačkoli byla přihlášena jako vykonatelná), tím, že vůči dlužníku v oddlužení, který pohledávku popřel co do výše, nepodal žalobu o požadované určení, zabránil (vůči dlužníku) možnosti prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná. Účinky dlužníkova popření se tak plně prosadily (ve shodě s ustanovením § 198 odst. 1 větou třetí částí věty za středníkem insolvenčního zákona), čímž se (při stejném rozsahu popření pohledávky co do výše insolvenčním správcem) stal bezpředmětným spor o (tutéž) výši pohledávky vedený věřitelem popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci. V rozsahu, v němž se prosadily účinky popření výše pohledávky dlužníkem při oddlužení (v této věci co do částky 325 988 Kč), totiž věřitel v insolvenčním řízení již nemá žádnou pohledávku, jejíž výši by mohl obhájit ve sporu vedeném proti popírajícímu insolvenčnímu správci (lhostejno, zda vykonatelnou).

c) K rozhodčímu nálezu jako veřejné listině.

S přihlédnutím k závěrům, jež Nejvyšší soud výše přijal k prvním dvěma otázkám (ad a/ a b/), se již nezabýval odpovědí na tuto (třetí) otázku, neboť ta nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení, není-li pro výsledek incidenčního sporu (již) podstatné (vzhledem k tomu, že dovolatelka nepodala řádně žalobu vůči popírajícímu dlužníku v oddlužení), zda dovolatelka má vykonatelnou pohledávku.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. 5. 2013) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném (s přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby) do 31. 12. 2013.

Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ustanovení § 2 písm. d/ a § 160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zbývá dodat, že dovolatelka v doplnění dovolání přiléhavě upozornila na to, že zástupce původního žalovaného (prvního insolvenčního správce dlužníka), advokát JUDr. O. Ř., Ph. D. (dále jen „O. Ř.“), se po ustanovení nového insolvenčního správce stal (na základě podání z 3. 10. 2013) pro předmětné insolvenční řízení jeho ohlášeným společníkem (insolvenční spis, B-65), takže nemůže být současně zástupcem téhož insolvenčního správce (žalovaného) v této věci na základě procesní plné moci. Proto Nejvyšší soud neoznačil O. Ř. jako zástupce žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí. S dovolatelkou nicméně nelze souhlasit v tom, že jde o důvod, pro který by žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení za vyjádření k dovolání zpracované O. Ř. V době, kdy O. Ř. činil jménem původního žalovaného (původního insolvenčního správce) příslušný úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. 5. 2013), zde totiž nebyla žádná překážka, jež by bránila zastoupení.

 

           

Poř. č. 8

 

            Pověření člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. se zapisuje do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb. jako způsob, jak člen statutárního orgánu za právnickou osobu jedná.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015)

 

K r a j s k ý   s o u d  v  Ostravě usnesením ze dne 15. 5. 2014 zamítl návrh ze dne 13. 5. 2014, kterým se navrhovatelka domáhala zápisu člena statutárního orgánu pověřeného právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), do obchodního rejstříku.

Soud prvního stupně uzavřel, že „statutárním orgánem společnosti je představenstvo a způsob jednání za právnickou osobu je již v obchodním rejstříku zapsán. Způsob jednání pověřené osoby vůči zaměstnancům není způsobem jednání statutárního orgánu za právnickou osobu“. Podle názoru soudu prvního stupně tak nebyly splněny předpoklady pro provedení zápisu do veřejného rejstříku.

K odvolání  navrhovatelky V r c h n í    s o u d  v Olomouci usnesením ze dne 14. 10. 2014 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud konstatoval, že § 164 o. z. neukládá zapsat pověření podle § 164 odst. 3 o. z. do obchodního rejstříku a ani z jiných ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu povinnost zapsat takové pověření do obchodního rejstříku neplyne.

Podle odvolacího soudu „lze důvodně očekávat“, že pověření podle § 164 odst. 3 o. z. budou odrážet vnitřní organizační předpisy právnické osoby a v tomto směru nebudou mít její zaměstnanci pochybnost o tom, kdo je oprávněn vůči nim za zaměstnavatele činit právní jednání; pověření podle předmětného ustanovení je tudíž vnitřní záležitostí navrhovatelky, podobně jako v praxi časté pověření členů kolektivního statutárního orgánu dílčími činnostmi právnické osoby (obchodními, provozními či ekonomickými apod.).

Odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby byl pověřen právním jednáním vůči zaměstnancům dle § 164 odst. 3 o. z., není skutečností zapisovanou do obchodního rejstříku, neboť tak nestanoví zákon, a to ani § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „ZVR“) (navrhovatelka již způsob jednání statutárního orgánu v obchodním rejstříku zapsaný má), ani § 25 odst. 1 písm. k) ZVR, „neboť z obsahu spisu není zřejmý právní zájem, pro který by bylo nutno tento údaj zapsat jako jinou důležitou skutečnost.“

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., s tím, že otázka zápisu osoby pověřené právním jednáním vůči zaměstnancům ve smyslu § 164 odst. 3 o. z. do veřejného rejstříku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož pověření člena kolektivního statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. není určením způsobu jednání statutárního orgánu za právnickou osobu. Proti uvedenému závěru svědčí zařazení předmětného ustanovení do rubriky „Jednání za právnickou osobu“, jakož i jeho doslovné znění (použití slov „jednání“ a „jednat“ jak v § 164 odst. 3 o. z., tak v § 25 odst. 1 písm. g/ ZVR). Dle jejího názoru je § 164 odst. 3 o. z. zjevně lex specialis ke způsobu jednání kolektivního statutárního orgánu stanovenému v zakladatelském právním jednání nebo v zákoně.

Podle dovolatelky „právní jednání v pracovněprávních vztazích není jednáním výlučně dovnitř společnosti, ale jedná se o realizaci vzájemných vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kterou je nutno mnohdy prokazovat i třetím osobám (např. skutečnosti řádně uzavřených pracovních smluv, příkazů ke služební cestě, uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, sjednání pojištění ve prospěch zaměstnance podle kolektivní smlouvy atd.)“. Pro dovolatelku je právně významné, aby široký okruh jejích zaměstnanců (více než tisíc osob) věděl, že existuje i jiný způsob právního jednání, který „je právně relevantní“ a „zjistitelný z veřejných zdrojů“.

Z výše popsaných důvodů je dle názoru dovolatelky namístě pověření k právnímu jednání v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům do veřejného rejstříku zapsat; závěr odvolacího soudu, že zápis pověřené osoby nelze připustit ani v rámci rubriky „Ostatní skutečnosti“ (podle § 25 odst. 1 písm. k/ ZVR), pak podle dovolatelky „nemá oporu v reálném světě“.

N e j v y š š í   s o u d  zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z  o d ů v o d n ě n í :

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka zápisu pověření člena kolektivního statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. do veřejného rejstříku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání je i důvodné.

Podle § 164 o. z. platí:

Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (odstavec 1).

Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání (odstavec 2).

Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu (odstavec 3).

Z § 25 odst. 1 písm. g) ZVR se podává, že se do veřejného rejstříku zapíše název statutárního orgánu, neplyne-li ze zákona, počet členů statutárního orgánu, jméno a sídlo nebo adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která je členem statutárního orgánu, s uvedením způsobu, jak za právnickou osobu jedná, a den vzniku a zániku její funkce; je-li členem statutárního orgánu právnická osoba, také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, osoby, která ji při výkonu funkce zastupuje.

Obecně platí, že člen statutárního orgánu je oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech; svědčí mu tudíž ničím neomezené zástupčí oprávnění (§ 164 odst. 1 o. z.). Výjimky z tohoto pravidla může upravit zákon, popř. v souladu se zákonem zakladatelské právní jednání (srov. např. dále k úpravě způsobu zastupování členy kolektivního statutárního orgánu).

Právnická osoba si tvoří orgány buď o jednom členu (a pak jde o individuální orgán), anebo o více členech (a pak jde o orgán kolektivní) (§ 152 odst. 1 o. z.). Z toho také vychází § 164 odst. 2 věta první o. z., formulující pravidlo, podle něhož je-li působnost statutárního orgánu svěřena více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Z uvedeného pravidla upravují výjimku např. § 44 odst. 5 a § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“), z nichž plyne, že má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, představuje každý z nich individuální statutární orgán (neurčí-li společenská smlouva, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán – § 44 odst. 5 a § 194 odst. 2 ZOK).

Má-li právnická osoba kolektivní statutární orgán, anebo má-li více individuálních statutárních orgánů (např. společnost s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán), svědčí (neomezené) zástupčí oprávnění podle § 164 odst. 1 o. z. každému členu statutárního orgánu. Nicméně zakladatelské právní jednání může upravit způsob zastupování členy statutárního orgánu odlišně; může tak např. určit, že právnickou osobu musí zastupovat vždy více členů statutárního orgánu společně (tzv. „pravidlo čtyř či více očí“), může svěřit zástupčí oprávnění pouze některým členům statutárního orgánu (např. toliko předsedovi) apod. (§ 164 odst. 2 věta druhá o. z.).

Způsob, jak členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují, se (povinně) zapisuje do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) ZVR.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že právní úprava užívá v souvislosti se způsobem, jak členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují, promiskue výrazy „zastupovat“ (§ 164 odst. 2 o. z.) a „jednat“ (§ 25 odst. 1 písm. g) ZVR, § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. či § 164 odst. 3 o. z.). Tím však není nikterak dotčena skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 soukromé právo nerozlišuje přímé jednání právnické osoby a jednání jejího zástupce; členové statutárního orgánu právnické osoby jsou jejími zástupci.

Je-li způsob zastupování právnické osoby členy jejího statutárního orgánu určený zakladatelským právním jednáním zapsán ve veřejném rejstříku, mohou členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupovat (činit za ni právní jednání) zásadně (srov. výjimku upravenou v § 164 odst. 2 in fine o. z.) pouze v souladu s tímto způsobem (srov. k tomu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 176, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 – označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Pro určitá právní jednání však občanský zákoník (popř. jiné právní předpisy) upravují odchylná pravidla způsobu zastupování právnické osoby členy kolektivního statutárního orgánu. Vedle § 154 o. z. (upravujícího zastupování právnické osoby jakožto člena voleného orgánu jiné právnické osoby) či § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (upravujícího zastupování právnické osoby s kolektivním statutárním orgánem v občanském soudním řízení) tak činí (mimo jiné) i § 164 odst. 3 o. z.

Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, neuplatní se pro zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu při právních jednáních vůči zaměstnancům způsob zastupování podle § 164 odst. 2 o. z., ale způsob upravený v § 164 odst. 3 o. z.

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku neuvádí k § 164 odst. 3 o. z. ničeho. Lze mít za to, že zvláštní úpravou zástupčího oprávnění v § 164 odst. 3 o. z. zákonodárce sledoval zvýšení právní jistoty zaměstnanců, popř. budoucích zaměstnanců právnické osoby; určením jednoho konkrétního člena kolektivního statutárního orgánu je postaveno najisto, kdo (který člen statutárního orgánu) je oprávněn právnickou osobu zastoupit při pracovněprávních jednáních.

Pouze člen statutárního orgánu určený v souladu s § 164 odst. 3 o. z. může právnickou osobu zastoupit při uzavření pracovní smlouvy či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jejich změnách či ukončení, jakož i při dalších právních jednáních vůči zaměstnancům.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že úprava způsobu zastupování členem statutárního orgánu v § 164 odst. 3 o. z. nebrání tomu, aby statutární orgán případně delegoval pracovněprávní záležitosti na další osoby (např. zaměstnance personálního odboru), které budou jakožto zákonní zástupci podle § 166 či § 430 odst. 1 o. z. oprávněny činit za právnickou osobu určitá, popř. všechna (podle rozsahu a obsahu pověření) právní jednání vůči zaměstnancům vedle člena statutárního orgánu pověřeného podle § 164 odst. 3 o. z. (k tzv. delegaci vnější srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011).

Jelikož § 164 odst. 3 o. z. upravuje způsob zastupování právnické osoby s kolektivním statutárním orgánem členem statutárního orgánu při určitém okruhu právních jednání, musí být pověření podle označeného ustanovení zapsáno do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) ZVR.

Uvedený závěr plyne (pro poměry akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným) i z článku 2 písm. d) bodu i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. 9. 2009 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření, implementovaného v českém právním řádu právě ustanovením § 25 odst. 1 písm. g) ZVR.

O pověření určitého člena kolektivního statutárního orgánu podle § 164 odst. 3 o. z. zpravidla rozhoduje kolektivní statutární orgán postupem podle § 156 o. z. Listinou dokládající pověření bude obvykle zápis ze zasedání statutárního orgánu, na němž byl člen pověřen. Pověření je však možné doložit i jinak, např. listinou obsahující pověření, podepsanou všemi členy statutárního orgánu. Nelze vyloučit ani to, že pověření podle § 164 odst. 3 o. z. bude obsahovat již zakladatelské právní jednání (tak, že pověření bude uděleno členu statutárního orgánu zastávajícímu ve statutárním orgánu určitou funkci, např. funkci předsedy, místopředsedy či personálního ředitele).

Zbývá dodat, že oproti § 164 odst. 2 o. z. ustanovení § 164 odst. 3 o. z. (jak plyne z jeho výslovného znění) nedopadá na právnické osoby, které mají více individuálních statutárních orgánů (např. společnost s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán); ostatně v těchto případech zde není předsedy kolektivního statutárního orgánu, jemuž by svědčilo zástupčí oprávnění při absenci pověření jiného člena statutárního orgánu.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 9         

 

            Nemovitost nesprávně zapsanou v katastru nemovitostí není zapotřebí v převodní smlouvě označovat údaji podle stavu zápisů v katastru nemovitostí.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014)

 

Žalobce podal dne 18. 5. 2011 u Okresního soudu v Klatovech proti žalované žalobu, jíž se domáhal určení, že (v petitu označená) čistírna odpadních vod (dále též „ČOV“) postavená na pozemku st. p. č. v katastrálním území (dále též „k. ú.“) B., je v jeho vlastnictví. Žalobu odůvodnil (ve stručnosti shrnuto z podané žaloby) tím, že na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví ČOV ze dne 30. 8. 2005 (dále též „předmětná smlouva“) nabyl od předchozího vlastníka (Český R., a. a., se sídlem v P.) ČOV, která byla postavena na pozemku p. č. 98 v k. ú. B. ČOV byla vybudována v roce 1985 bývalým Jednotným zemědělským B. a následně provozována Zemědělským družstvem B., na majetek uvedeného družstva byl posléze prohlášen konkurs a vlastníkem ČOV se stala obchodní společnost Český R., a. s. V roce 2010 žalovaná začala zpochybňovat vlastnické právo žalobce k ČOV, a to v souvislosti s uzavřenou dohodou o vypořádání restitučního nároku ze dne 12. 2. 2010 s tvrzením, že předmětnou ČOV nabyla do svého vlastnictví uvedenou smlouvou uzavřenou s převodcem Státním statkem J., státním podnikem v likvidaci, kdy stavba (ČOV) byla zapsána na pozemku st. p. č. 262 v k. ú. B., jenž byl oddělen z pozemku p. č. 98 v témže k. ú. Podle žalobce však žalovaná nemohla nabýt do vlastnictví předmětnou ČOV, neboť podle jeho zjištění „na Státní statek J. přešla správa státního majetku, který kromě jiného tvořil zřejmě objekt bývalého lihovaru v B. a přilehlé pozemky, kromě jiného bývalé rybníky č. parc. 97, 98, 99/1 a 100, vše v B...rovněž lihovar v B. měl zřízenou na základě povolení bývalého ONV v K., odboru vodního hospodářství a zemědělství...mechanicko biologickou čističku odpadních vod u hráze rybníka N., což je rybník nacházející se právě na pozemku č. parc. 98 v B., a následně byl rozhodnutím ze dne 17. 9. 1991 povolen zkušební provoz této čističky a následně povoleno bývalým OÚ v K., užívání čističky. Obě čističky stojí v současné době cca 20-30 m od sebe a je zřejmé, že došlo k omylu při převodu ČOV ze Státního statku J. na žalovaného, když jako předmět převodu je uváděna stavba na stavební parcele 262 v B. Tato stavba je ve skutečnosti stavbou vystavěnou v roce 1985 JZD B., ke které stát nikdy neměl právo hospodaření, ani ji nevlastnil, byla ve vlastnictví družstva a v konkursním řízení vedeném u KS v Plzni ji zakoupila společnost Český R., a. s., která ji následně převedla smlouvou z 30. 8. 2005 na Obec B., tedy na žalobce. Žalovaný od státu mohl nabýt pouze bývalou ČOV lihovaru v B., tedy stavbu sousední, která byla nesprávně označena jako stavba na stavební parcele číslo 262....Obě ČOV stojí blízko u sebe, ovšem technologicky se jedná o zcela odlišné stavby a je nepochybné, že došlo k chybné specifikaci ČOV při převodu ze Státního statku J. na B. s. r. o.“ (který posléze změnil název své společnosti na ING M., s. r. o.).

O k r e s n í   s o u d   v Klatovech rozsudkem ze dne 9. 11. 2012 určil, že „stavba čističky odpadních vod typu VHS I s jemnobublinnou aerací s ejektorem, sestávající z nádrže, ejekterového provzdušňovacího zařízení, ručně stíraných česlí, elektro výzbroje, bezpečnostního zařízení a oplocení vč. potrubí a kanalizace, postavená na st. parc. č. 262 v k. ú. B., je ve vlastnictví žalobce“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že „vlastnické právo k předmětné stavbě čističky odpadních vod, postavené na st. parc. č. 262 v k. ú. B., nabylo výstavbou této čističky tehdejší JZD R. B., přičemž pokud následně na základě geometrického plánu z roku 1985 došlo z nějakého blíže nezjištěného důvodu k zaevidování objektu této čističky jakožto stavby na st. p. č. 262 v k. ú. B. s tím, že vlastnické právo k takto nově zaevidované stavbě čističky bylo vyznačeno ve prospěch státu, stalo se tak v důsledku zjevného pochybení. Nemělo by žádnou logiku, pokud by si tehdejší JZD B. zadalo a zaplatilo zhotovení geometrického plánu, pakliže by takový geometrický plán měl být podkladem pro zápis vlastnického práva ke stavbě čističky ve prospěch tehdejšího státního podniku, navíc když tehdejší lihovar ještě svoji čističku odpadních vod ani zbudovanou neměl. Tento chybný zápis se pak následně v průběhu doby promítl i do dalších víceméně účetních aktů, na základě nich došlo k postupnému ‚načítání‘ této chyby, což vyvrcholilo dohodou o vypořádání restitučního nároku ze dne 12. 2. 2010. Tento nesprávný zápis v evidenci nemovitostí však nemohl způsobit, že by zemědělské družstvo (JZD R. B. a násl. Zemědělské družstvo B.) svého vlastnického práva k čističce odpadních vod pozbylo. Z uvedených důvodů má tedy soud za to, že žalobce se stal vlastníkem předmětné čističky odpadních vod, která byla ve vlastnictví jeho právních předchůdců...Pokud i přesto v této souvislosti mohly vyvstat pochybnosti o tom, že žalobce mohl fakticky nabýt své vlastnické právo k předmětné čističce na základě smlouvy ze dne 30. 8. 2005, pakliže nebyl za situace, kdy tato čistička již byla evidována jako stavba (budova) v katastru nemovitostí, proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je i tak zcela na místě určit vlastnické právo žalobce k předmětné čističce z titulu vydržení...jelikož od samého vybudování čističky žádný jiný subjekt fakticky s touto čističkou nenakládal jako s vlastní věcí, a to ani stát či žalovaný, protože pouze žalobce či jeho výše uvedení právní předchůdci předmětnou čističku fakticky ovládali, využívali pro své potřeby a zajišťovali její činnost a údržbu...“

K odvolání žalované K r a j s k ý    s o u d  v Plzni rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se stal vlastníkem ČOV na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví ČOV ze dne 30. 8. 2005. Je sice pravdou, že v uvedené převodní smlouvě je chybně specifikováno, že ČOV je postavena na pozemku p. č. 98 v k. ú. B., avšak nelze pominout, že smluvní strany vycházely ze skutečnosti, že stavba ČOV nebyla evidována v katastru nemovitostí a že ani nadále takové evidenci nepodléhá. Z vymezení předmětu převodu specifikovaného v čl. I smlouvy ze dne 30. 8. 2005 jednoznačně vyplývá, o jakou čističku se z technologického pohledu jedná s tím, že soud prvního stupně správně poukázal na detaily, jako je např. že kanalizace je zhotovena z potrubí o průměru 300 mm v délce 251 m a je vedena od budovy bývalé ubytovny – pozdější administrativní budovy Zemědělského družstva B. k ČOV, kterou lze jednoznačně ztotožnit realizovaným odkazem na její podrobný popis v technické a projektové dokumentaci vyhotovené v souvislosti s její stavbou. Pokud se předmětná ČOV nedopatřením „dostala“ do evidence nemovitostí jako stavba ve vlastnictví státu, nelze pominout, že v té době tento zápis neměl konstitutivní význam. Oproti tomu ČOV vybudovaná a užívaná Lihovarem B., na rozdíl od ČOV vybudované Jednotným zemědělským družstvem B., mohla být předmětem vypořádání restitučního nároku v souladu se zákonem o půdě. Argumentace o vydržení, jíž užil soud prvního stupně ve svém rozsudku, by mohla připadat v úvahu pouze za situace, pokud by byla splněna desetiletá lhůta přepokládaná v § 134 odst. 1 a 3 obč. zák. běžící od roku 2005 (ode dne uzavření předmětné převodní smlouvy).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených předpoklad) řádné dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení právní otázky výkladu projevu vůle smluvních stran (týkající se určitosti převáděného předmětu) pochybil, když se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka týkající se identifikace převáděné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, jež této evidenci nepodléhá. Dovolatelka pak ve vztahu k oběma právním otázkám, na nichž podle jejího názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, předkládá podrobnou právní argumentaci ústící v závěr, že ČOV nebyla v předmětné převodní smlouvě řádně (určitě) identifikována, když navíc smluvní strany byly povinny – neboť ČOV byla evidována v katastru nemovitostí -  vycházet z údajů z katastru nemovitostí a jen způsobem předepsaným zákonem č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) v tehdy platném znění, označit převáděné nemovitosti. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v podrobném písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci a v zásadě zopakoval své právní závěry k meritu věci, které vyjadřoval v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně je zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání žalované zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. (Hlava II, díl I, oddíl I o. z.), věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a konstatuje, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka týkající se identifikace smluvně převáděné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, jež de lege lata této evidenci nepodléhá. Teprve v závislosti na vyřešení této otázky lze posoudit, zda dovolatelkou prvně označenou právní otázku identifikace předmětné ČOV v převodní smlouvě odvolací soud vyřešil souladně s rozhodovací prací dovolacího soudu či nikoliv.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná ČOV nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí, přičemž pokud soudům z neznámých důvodů je dosud v tomto katastru zapsána, nebylo zapotřebí k nabytí vlastnického práva k ní povolení vkladu do katastru nemovitostí a nebylo ani zapotřebí, aby byla v převodní smlouvě označována v souladu s údaji v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právně kvalifikačním závěru v zásadě abstrahoval od rozhodné právní úpravy z oblasti katastru nemovitostí a souvisejících veřejnoprávních předpisů, byť ve výsledku (jak bude dále vyloženo) dospěl k věcně správnému rozhodnutí, považuje dovolací soud za nezbytné vyložit následující dosavadní právní regulaci, která byla (pokud se jedná o katastrální předpisy) posléze – v souvislosti s účinností nového civilního kodexu – nahrazena novými právními předpisy.

Podle § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Odvádí-li se odpadní voda a srážková voda společně, jedná se o jednotnou kanalizaci a srážkové vody se vtokem do této kanalizace přímo, nebo přípojkou stávají odpadními vodami. Odvádí-li se odpadní voda samostatně a srážková voda také samostatně, jedná se o oddílnou kanalizaci. Kanalizace je vodním dílem.

Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále též „katastrální zákon“) s účinností od 1. 1. 1993 mimo jiné zrušil zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění zákona České národní rady č. 157/1983 Sb., přičemž v § 29 odst. 2 stanovil, že nemovitosti jsou v katastru evidovány podle dosavadních právních předpisů, pokud nebyly dotčeny změnou za účinnosti tohoto zákona.

Podle § 1 odst. 2 katastrálního zákona byl katastr považován za soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru byla evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zvláštního předpisu (jímž byl zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických, a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) a dalších práv k nemovitostem podle tohoto zákona.

Dále katastrální zákon stanovil, že v katastru se evidují (také) stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis (§ 2 odst. 1 písm. f/).

V případě vodních děl zvláštním zákonem (v době rozhodné z hlediska této posuzované věci) byl a je i nadále zákon 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, který v § 20 odst. 1 stanoví, že přehrady, hráze, jezy, stavby, které se k plavebním účelům zřizují v korytech vodních toků nebo na jejích březích, stavby k využití vodní energie a stavby odkališť, pokud jsou spojené se zemí pevným základem, se evidují v katastru nemovitostí.

Podle § 55 odst. 1 vodního zákona přitom vodní díla jsou stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména a) přehrady, hráze, vodní nádrže, jezy a zdrže, b) stavby, jimiž se upravují, mění nebo zřizují koryta vodních toků, c) stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací, d) stavby na ochranu před povodněmi, e) stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků, f) stavby, které se k plavebním účelům zřizují v korytech vodních toků nebo na jejich březích, g) stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu, h) stavby odkališť, i) stavby sloužící k pozorování stavu povrchových nebo podzemních vod, j) studny, k) stavby k hrazení bystřin a strží, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, l) jiné stavby potřebné k nakládání s vodami povolovanému podle § 8.

Jak je zřejmé z výše uvedeného, vodní zákon nestanoví, že všechna vodní díla jsou předmětem katastrální evidence, nýbrž pouze ta, která jsou vymezena v jeho § 20 odst. 1.

Vyhláška č. 23/2007 Sb., o podrobnostech vymezení vodních děl evidovaných v katastru nemovitostí České republiky v § 2 písm. f) stanoví, že v katastru nemovitostí se eviduje stavba odkaliště jako stavba především hrázového systému včetně základní zvyšovací a dělící hráze a včetně funkčních zařízení, prostoru odkaliště a odběrného nebo vypouštěcího zařízení, které umožňuje trvalé nebo dočasné uskladnění zvodnělého materiálu.

Podle (bývalé) Československé státní normy 75 3310 je odkaliště přírodní nebo uměle vytvořený prostor na zemském povrchu sloužící pro trvalé nebo dočasné uskladnění převážně hydraulicky ukládaného kalu (odpadu); součástí odkaliště je i hrázový systém.

Zákon č. 20/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v čl. II bodu č. 7 Závěrečných a přechodných ustanovení stanovil, že vlastníci vodních děl podle § 20 odst. 1 vodního zákona, ve znění tohoto zákona, jsou povinni nejpozději do 1. 1. 2011 předložit příslušnému katastrálnímu úřadu podklady potřebné pro zapsání těchto staveb a vyznačení ochranných pásem podle § 20 odst. 2 vodního zákona, ve znění tohoto zákona, do katastru nemovitostí.

Stavby vodních děl přitom nebyly považovány za drobné stavby (§ 27 písm. m/ katastrálního zákona), které se podle § 2 odst. 2 téhož zákona v katastru neevidovaly.

Vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se prováděl zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), v § 5 odst. 3 stanovila, že vodní dílo může být evidováno pouze na parcele s druhem pozemku zastavěná plocha a nádvoří bez vyznačení způsobu využití pozemku.

Nemovitosti jsou pozemky a stavby spojení se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 obč. zák.), přičemž stavba podle § 120 odst. 2 téhož civilního kodexu nebyla součástí pozemku.

Skutečnost, že vodní díla ve smyslu vodního zákona (byla a i nadále) jsou považována za stavby, neznamenala bez dalšího, že podle platných a účinných právních předpisů v rozhodné době se u všech staveb jednalo samostatné předměty občanskoprávní dispozice. K tomuto verifikačnímu (veřejnoprávnímu a občanskoprávnímu) rozhraní ustálená judikatura opakovaně zdůrazňovala, že bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, respektive s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právních vztazích, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícímu, když podstatná bude hospodářská účelnost objektu. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, vyložil a odůvodnil právní názor, že kanalizace a kanalizační přípojky nejsou součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny; kanalizace a kanalizační přípojky jsou totiž na základě zákona o vodovodech a kanalizacích samostatnými předměty právních vztahů. Dále judikoval, že kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace (§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích), a že součástí kanalizace jsou ty stavby, které slouží k jejímu provozu, nikoliv ty, ze kterých je jen do kanalizace odváděna srážková voda.

Vyšel-li v daném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze závěru (jehož skutkový základ v dovolacím řízení nelze revidovat), že předmětná ČOV je samostatnou (nemovitou) věcí, avšak nemá (a v době jejího převodu do vlastnictví žalobce) ani neměla být předmětem evidence v katastru nemovitostí (byť v katastru v době realizace předmětného převodu evidována byla a je i nadále), vzniká otázka, zda existence jejího zápisu v katastru nemovitostí podle tehdejších právních předpisů zakládala pro právní perfekci převodu jejího vlastnictví vklad do katastru nemovitostí, a pokud nikoliv, zda v takovém případě přesto bylo nezbytné (obligatorní) jí v převodní smlouvě specifikovat v souladu s údaji zapsanými v katastru nemovitostí anebo zda postačovalo užít takového jejího označení, které by nezakládalo pochybnosti o určitosti a srozumitelnosti předmětu převodu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. Jak již bylo shora řečeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato právní otázka dosud nebyla vyřešena. Nejvyšším soudem však byla vyřešena právní otázka nastolená v opačném gardu; např. v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, dovolací soud uvedl, že vlastnictví k rozestavěné budově dosud nezapsané v katastru nemovitostí, jinak podléhající evidenci v katastru nemovitostí, nelze nabýt (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy (§ 133 odst. 3 obč. zák.), ale až v důsledku povolení vkladu do katastru nemovitostí (§ 133 odst, 2 obč. zák.). Okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je  významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008).

Jestliže ovšem nemovitost, která podle dosavadních právních předpisů nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí (z různých důvodů) přesto v tomto katastru zapsána byla, neměla (nemohla mít) tato okolnost vliv na dosah § 133 odst. 3 obč. zák., který stanovil, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy. Tímto pak odpadají úvahy (jak nedůvodně dovozovala dovolatelka) o nezbytnosti identifikace předmětu takového převodu ve smyslu katastrálního zákona, nehledě na skutečnost, že ani v případě nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí by nebylo možné – jak je zřejmé z níže označené judikatury dovolacího soudu – kategoricky uzavřít, že neoznačení předmětu převodu zcela ve smyslu katastrálního zákona (bez dalšího) zakládá neurčitost či nesrozumitelnost a tedy (absolutní) neplatnost takto uzavřené převodní smlouvy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, nebo ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006, anebo ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). V tomto směru tedy podané dovolání není důvodné.

Dovolatelka také v dovolání namítá (vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání), že odvolací soud při řešení právní otázky výkladu projevu vůle smluvních stran (týkající se určitosti převáděné ČOV) pochybil, když se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť předmět převodu nebyl vymezen dostatečně určitě. Předně dovolatelka argumentuje, že „V daném případě ČOV byla nejpozději od roku 1986 evidována v pozemkovém katastru (a následně v katastru nemovitostí) na pozemku st. parc. č. 262 v k. ú. B. (viz geometrický plán č. 99180-292/84 ze dne 11. 12. 1985), a tedy žalobce, resp. jeho právní předchůdci po dobu více než dvaceti let se nezajímali...o to, jaký je stav zápisu údajů v katastru nemovitostí.“ Dále dovolatelka odkazuje na další judikaturu dovolacího soudu a připomíná, že ve věci sp. zn. 22 Cdo 61/99, bylo judikováno, že „určitost písemného projevu vůle je objektivně kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou stranami daného smluvního vztahu.“ Nestačí tedy, že stranám právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to současně seznatelné z jejího textu (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 227/96). Dovolatelka dále cituje „z odůvodnění publikovaného rozhodnutí SR č. 9/2000“ (zřejmě míněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98), že „pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitosti je významný jen ten projev, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně určitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu.“ Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případná ústní doplnění smlouvy; v tomto směru dovolatelka odkazuje na další rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, podle kterého „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenána. Nestačí, že účastníku právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle.“

Z vyložené judikatury dovolatelka dovozuje, že v daném případě je ve smlouvě o bezúplatném převodu  ČOV předmět převodu specifikován odlišným parcelním číslem, než které je uvedeno v katastru nemovitostí a které je předmětem tohoto řízení. Nesprávné je rovněž prohlášení ve smlouvě, že ČOV není evidována v katastru nemovitostí. Matoucí je rovněž tvrzení, že došlo ke kontrole stavu v katastru nemovitostí a jistotě nepřispívá ani fakt, že smlouva byla sepsána osobou znalou práva. Za jistě právně významné je i skutečnost, že v daném katastrálním území se nalézá více čističek odpadních vod, přičemž jedna z nich je umístěna právě na pozemku p. č. 98 v k. ú. B. S ohledem na toto pochybení nemůže být podle názoru dovolatelky prima facie ze strany třetích osob zjevné, co je (respektive bylo) předmětem převodu. Soudy obou stupňů tuto skutečnost nezastírají, nicméně mají za to, že lze nejasnosti překlenout pomocí dostatečného technického určení ČOV, ale zejména skrze rekonstruování okolností případu. Při zohlednění výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu má dovolatelka za to, že soud nemůže takto vykládat právní úkon, pro který je vyžadována písemná forma. Respektive prostřednictvím rozsáhlého dokazování, ale i nijak nepodložených úvah ohledně toho, jak by se choval racionální stavitel, nelze překlenout zjevné nesprávnosti (neurčitosti) obsažené v předmětné smlouvě, a to mají-li zůstat validní dosavadní právní závěry dovolacího soudu.

Ani tato dovolací argumentace dovolatelky není důvodná. Je tomu tak proto, že v tomto případě dovolatelka v podstatě brojí proti výsledkům dokazování, kdy soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav (který v dovolacím řízení nelze revidovat), z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, vedl odvolací soud k formulaci právního závěru, že předmět převodu zmíněné věcné smlouvy byl – s přihlédnutím k § 35 odst. 2 obč. zák. a judikatuře dovolacího soudu, z níž soud prvního stupně zjevně vycházel, byť jí explicitně v odůvodnění svého rozsudku necitoval (neoznačil) – vymezen určitě a srozumitelně a nezakládá žádné úvahy o absolutní neplatnosti takto učiněného právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Ani dovolatelkou citované právní závěry z judikatury dovolacího soudu v kontextu skutkových okolností daného případu neodůvodňují k závěru, že by odvolací soud při řešení právní otázky určitosti a srozumitelnosti právního úkonu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím upravené. Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu vůle její srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v případě danosti určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval srozumitelně. Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost anebo pro jinou příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle, nevyplývá z něj jeho obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává anebo kupuje, který z účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se kupuje atd. V případě nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její odstranění výkladem (§ 35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, pokud se jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu tedy musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení § 37 odst. 1 spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 161 a násl.).

Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06. Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, se k těmto judikovaným právním názorům přihlásil, když rovněž dospěl k závěru, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě.

V rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, dovolací soud vyložil, že: „Základem pro interpretaci (za užití § 35 odst. 2 obč. zák.) v textu této smlouvy zformulovaného předmětu, in concreto převáděné části pozemku, přitom nemůže být jen formální verifikace číselných údajů, jak jsou obsaženy ve smlouvě s odkazem na původně zpracovaný geometrický plán ze dne 29. 11. 1993, a v posléze zpracovaném geometrickém plánu ze dne 8. 11. 1995, který dovolatel s uvedeným ‚upřesněním‘ připojil ke smlouvě, nýbrž posouzení, zda vymezený předmět smlouvy též co do polohy a výměry převáděné části pozemku je či není identický s výsledkem, který nastal v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy a je zobrazen v katastrální mapě...“

Výše (ve stručnosti připomenutou) judikaturu vztahující se k výkladu věcných smluv lze zrekapitulovat prostřednictvím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, v němž dovolací soud instruktivně vyložil následující právní závěry:

„Má-li kupní smlouva představovat titul pro převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem, je nezbytné, aby vůle smluvních stran převést vlastnické právo i k těmto nemovitostem byla ve smlouvě vyjádřena určitě a srozumitelně (§ 37 obč. zák.).

Přitom platí, že lze-li k závěru o nezaměnitelné identifikaci nemovitosti v písemném právním úkonu dospět (byť nikoli na základě těch formálních znaků, jež jsou s náležitou identifikací nemovitosti obvykle spojovány) již na základě obsahu písemného právního úkonu, pak není na místě ani závěr o neurčitosti právního úkonu co do identifikace převáděné nemovitosti (srov. např. rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 či ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008).

Vznikne-li pochybnost o tom, zda převod vlastnického práva k určitým nemovitostem je předmětem kupní smlouvy, je třeba se pokusit o její odstranění pomocí výkladu právního úkonu, prováděného (jde-li o občanskoprávní vztah) podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., respektive - jde-li o vztah obchodněprávní (srov. § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“) - podle ustanovení § 266 obch. zák. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84).

Výklad obsahu smlouvy přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v ní bylo projeveno. V případě, že nejasnost v obsahu smlouvy nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je odůvodněn závěr, podle něhož převod vlastnického práva k určitým nemovitostem předmětem kupní smlouvy není.“ V posuzovaném případě byl předmět převodu smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví ČOV ze dne 30. 8. 2005, která byla uzavřena mezi převodcem Český R., a. s. a nabyvatelem – obcí B. (žalobcem), formulován následovně:

„I.

Předmět převodu

Převodce je výlučným vlastníkem vodohospodářského díla – malé čističky odpadních vod a kanalizace v obci B., okres K. Čistička odpadních vod je postavena na pozemkové parcele parcelního čísla 98, nacházející se v katastrálním území B., obce B., okres K., přičemž tato parcela není ve vlastnictví převodce. Čistička je typu I. MČ/k s ejektorem a skládá se z nádrže, ejektorového provzdušňovacího zařízení, ručně stíraných česlí, elektro výzbroje, bezpečnostního zařízení a oplocení. Stavby, které čističku odpadních vod tvoří, tj. nádrž a buňka, nejsou evidovány v katastru nemovitostí. Kanalizace je zhotovena z potrubí o průměru 300 mm, v délce 251 m a je vedena od budovy bývalé ubytovny (pozdější administrativní budovy Zemědělského družstva B.) k čističce odpadních vod. Převáděná čistička odpadních vod a kanalizace jsou podrobně popsány v technické a projektové dokumentaci vyhotovené v souvislosti se stavbou čističky odpadních vod, vypracované Zemědělskými stavbami P., n. p., projektové středisko, atelier 02, K. pod č. 05/83-02, která je přílohou této smlouvy.“

V situaci, kdy sice tato ČOV se nachází na pozemku st. p. č. 262 v k. ú. B., který je ve vlastnictví dovolatelky, avšak předmět převodu byl nezaměnitelně popsán z hlediska technického řešení, ale i umístění ČOV (byť nesprávně stran označení pozemku /stavební parcely/, který byl v mezidobí oddělen z pozemku p. č. 98 v témže k. ú., který je rovněž ve vlastnictví dovolatelky), a to ve vazbě na ke smlouvě připojenou technickou a projektovou dokumentaci tohoto vodního díla, nemohly (objektivně) vzniknout pochybnosti o určitosti či srozumitelnosti daného právního úkonu z hlediska vymezení předmětu převodu. Z toho vyplývá, že odvolací soud odpovídajícím způsobem vyložil a aplikoval § 35 odst. 2 obč. zák., přičemž ve svých hodnotících závěrech se nijak neodklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu, ale ani Ústavního soudu v dané materii.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy (z hlediska řešení shora vymezených právních otázek) správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 10       

 

            Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ustanovení § 298 odst. 3 věty první insolvenčního zákona.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013)

 

            Usnesením ze dne 10. 5. 2012 vyslovil  K r a j s k ý  s o u d  v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) souhlas s tím, aby insolvenční správkyně dlužníka vydala zajištěnému věřiteli č. 12 B. CZ spol. s r. o. (dále jen „věřitel č. 12“ nebo „zajištěný věřitel“) výtěžek zpeněžení ve výši 20 389 Kč ze zpeněžených movitých věcí zajišťujících pohledávky tohoto věřitele (dále jen „movité věci“).

K odvolání zajištěného věřitele V r c h n í   s o u d  v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2012 změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že insolvenční správkyni udělil souhlas vydat zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení ve výši 413 025,10 Kč.

Soudy vyšly z toho, že:

1) Insolvenční soud usnesením ze dne 18. 5. 2011 zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. M. G.

2) Věřitel č. 12 přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou ze dne 17. 6. 2011 (mimo jiné) pohledávky z titulu dlužného nájemného ve výši 2 034 145,65 Kč a 515 669,03 Kč. Pohledávky přihlásil jako zajištěné zástavním právem k movitým věcem ve vlastnictví dlužníka (jako nájemce) podle ustanovení § 672 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. Obě pohledávky byly zjištěny při přezkumném jednání konaném dne 14. 7. 2011.

3) Insolvenční soud usnesením ze dne 13. 7. 2011 prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

4) Movité věci zajišťující pohledávky zajištěného věřitele se nacházely v původním areálu provozovny dlužníka. Ten tvořily nemovitosti, které byly ve vlastnictví zajištěného věřitele a byly dlužníku pronajaty na základě nájemní smlouvy, jež byla ukončena dne 31. 5. 2011. Dne 18. 7. 2011 byly nemovitosti předány zajištěnému věřiteli.

5) Dne 19. 7. 2011 uzavřela insolvenční správkyně se zajištěným věřitelem k jeho žádosti Dohodu o umístění movitých věcí (dále jen „dohoda“), v níž zajištěný věřitel vyslovil souhlas s umístěním movitých věcí ve svých nemovitostech a zavázal se zajistit nemovitosti tak, aby nedošlo ke ztrátě, znehodnocení či jiné škodě na majetku dlužníka. Insolvenční správkyně se zavázala platit zajištěnému věřiteli poplatek za umístění movitých věcí ve výši 50 000 Kč měsíčně (bez daně z přidané hodnoty). Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou s měsíční výpovědní dobou.

6)   Insolvenční správkyně zpeněžila část movitých věcí za částku 442 464 Kč.

7) Dne 3. 2. 2012 požádal zajištěný věřitel o vyplacení výtěžku zpeněžení, s tím, že „limitoval“ náklady na správu a zpeněžení movitých věcí dle § 298 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

8) Podáním ze dne 20. 2. 2012 požádala insolvenční správkyně insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění ve výši 20 389 Kč. Při výpočtu částky určené k vydání zajištěnému věřiteli postupovala tak, že od výtěžku zpeněžení odečetla náklady spojené se zpeněžením ve výši 1 584 Kč, náklady spojené se správou ve výši 420 000 Kč a svou odměnu, která včetně daně z přidané hodnoty činila 491 Kč. K částce představující náklady spojené se správou movitých věcí insolvenční správkyně uvedla, že měla za to, že zajištěný věřitel podpisem dohody udělil souhlas s vyššími náklady spojenými se správou movitých věcí.

Na tomto základě insolvenční soud – přihlížeje „k specifickému oprávnění danému zajištěnému věřiteli dle ustanovení § 293 insolvenčního zákona“, na které je „navázána úprava ustanovení § 298 insolvenčního zákona“ – dovodil, že zajištěný věřitel může udělit souhlas s odečtením nákladů spojených se správou zajištění ve větším rozsahu (než v rozsahu 4 %) i konkludentně, k čemuž v tomto případě došlo uzavřením dohody.

Zdůraznil, že na úkony zajištěného věřitele spočívající v uplatnění práva na uspokojení ze zajištění, uzavření smlouvy o úplatné úschově věcí a pokynu k realizaci jejich prodeje nelze podle insolvenčního soudu pohlížet jako na jednotlivé, dílčí a nepropojené, bez jejich zohlednění jako celku. Jestliže zajištěný věřitel uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, následně uzavřel smlouvu o úplatné úschově věcí a poté vydal pokyn k realizaci jejich prodeje, musel (či měl) si být vědom dopadů vlastních kroků učiněných ve vztahu k insolvenční správkyni. Kdyby nebyla uzavřena dohoda, mohla by insolvenční správkyně přistoupit k urychlenému nouzovému prodeji, který by náklady na udržování a správu movitých věcí omezil, eventuálně mohla movité věci vyjmout z majetkové podstaty podle ustanovení § 227 insolvenčního zákona z důvodu jejich záporné hodnoty (při zohlednění ceny jejich správy).

Rozhodnutí stanovit insolvenční správkyni podmínky pro prodej a „formou uzavřené dohody“ i pro nakládání s majetkovou podstatou, pokračoval insolvenční soud, byla na zajištěném věřiteli samém. Zajištěný věřitel tak fakticky volil mezi výnosem z dohody a výtěžkem z prodeje zajištění. Podle insolvenčního soudu totiž „plnění z dohody i pro výplatu zajištění však musí být poskytováno z téhož výnosu“. Opačný výklad by v rozporu se zásadou dle ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona nedovoleně zvýhodňoval zajištěného věřitele, který by v řízení získal očištěný výnos zajištění, a náklady na jeho správu by nesli nezajištění věřitelé.

Odvolací soud  – vycházeje z ustanovení § 230, § 293 a § 298 insolvenčního zákona a z ustanovení § 35 obč. zák. – naproti tomu uzavřel, že na dohodu nelze pohlížet jako na konkludentní souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení.

Vyšel přitom z toho, že z jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně (v dohodě) vyslovení souhlasu zajištěného věřitele s odečtením nákladů spojených se správou předmětu zajištění (představujících tzv. poplatek za umístění těchto věcí v nemovitostech ve vlastnictví zajištěného věřitele) „rozhodně nevyplývá“. K tomu doplnil, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nelze ani dovodit, že by takový souhlas zajištěný věřitel udělil již samotným uzavřením uvedené dohody, v níž jsou práva a povinnosti jejích účastníků „zcela výslovně vymezena“.  

K úvaze insolvenčního soudu, že nebýt dohody, mohla insolvenční správkyně přistoupit k urychlenému prodeji movitých věcí, který by náklady na jejich udržování a správu majetkové podstaty výrazně omezil, odvolací soud uvedl, že insolvenční správce sice musí při správě majetku, který slouží k zajištění pohledávky, respektovat pokyny zajištěného věřitele, nicméně, má-li za to, že tyto pokyny jsou v příkrém rozporu s řádnou správou majetku majetkové podstaty, měl by se obrátit na insolvenční soud se žádostí, aby tyto pokyny přezkoumal. Bylo proto na insolvenční správkyni, aby si vyžádala pokyn zajištěného věřitele tak, aby bylo zřejmé, zda preferuje rychlý prodej s co nejnižšími náklady spojenými se správou, či zda vysloví souhlas s odečtením nákladů ve větším rozsahu.

V dané věci insolvenční správkyně uzavřela se zajištěným věřitelem dohodu o umístění movitých věcí, jejímž důsledkem jsou vyšší náklady spojené se správou předmětu zajištění, souhlas zajištěného věřitele s odečtením těchto nákladů od výtěžku následného zpeněžení předmětu zajištění však podle odvolacího soudu již součástí uvedené dohody není. Názor insolvenčního soudu o udělení souhlasu zajištěného věřitele s odečtením nákladů spojených se správou ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení tak podle odvolacího soudu neobstojí.

Odvolací soud proto dovodil, že od výtěžku zpeněžení movitých věcí ve výši 442 464 Kč lze odečíst pouze náklady spojené se zpeněžením ve výši 1 584 Kč, náklady spojené se správou v (maximální) výši 4 % výtěžku zpeněžení, tj. částku 17 698,60 Kč a odměnu insolvenční správkyně ve výši 10 156,40 Kč. Výtěžek zpeněžení, k jehož vydání zajištěnému věřiteli udělil odvolací soud souhlas, tak představuje částka 413 025,10 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., uvádějíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že potvrdí rozhodnutí insolvenčního soudu, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka především považuje za správný závěr insolvenčního soudu, podle něhož zajištěný věřitel udělil konkludentně souhlas s odečtením nákladů ve vyšším rozsahu než 4 %. Tento souhlas zajištěného věřitele dovozuje jak z uzavření dohody, tak „z jeho jednání“, neboť jako pronajímatel byl seznámen s podmínkami „nájmu“ (sám si je nastavil při sjednávání dohody). 

Dovolatelka dále tvrdí, že považovala uzavření dohody za pokyn zajištěného věřitele, o němž v době udělení nepředvídala, že je v rozporu s řádnou správou majetku. Uzavření dohody se jevilo v počátcích jako nejekonomičtější řešení. Proto také dovolatelka přistoupila na podmínky zajištěného věřitele. O movité věci (stroje) však nebyl takový zájem, jak se původně předpokládalo, a proces zpeněžování se začal neúměrně protahovat.

Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se zásadami insolvenčního řízení. Zdůrazňuje, že zajištěný věřitel, který byl v pozici pronajímatele, mohl ovlivnit způsob a zejména rychlost zpeněžování majetkové podstaty, čímž také upřednostňoval své zájmy (v důsledku neustálého narůstání dlužných úplat za uskladnění strojů). Dovolatelka poukazuje na to, že přestože činila veškeré možné úkony k tomu, aby zpeněžila majetkovou podstatu v co nejkratší lhůtě, zajištěný věřitel jí jednoznačné souhlasy uděloval vždy pouze vůči zájemcům, které sám doporučil.

V neposlední řadě dovolatelka poukazuje na obtíže při doručení výpovědi dohody zajištěnému věřiteli a z toho vyplývající průtahy v počátku běhu výpovědní doby.

Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „zvýhodňuje nad rámec insolvenčního zákona zajištěného věřitele, když tomuto věřiteli přisuzuje výtěžek vyšší, než tomuto věřiteli náleží na úkor ostatních věřitelů, kteří nemohli ovlivnit způsob a délku vynakládání prostředků na správu movitých věcí, když rozhodování o způsobu prodeje a době prodeje bylo čistě v moci zajištěného věřitele“.

Podle zajištěného věřitele není dovolání přípustné, neboť otázka, která má být v dovolacím řízení posouzena, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž napadené usnesení z této judikatury vychází (neodchyluje se od ní). Touto otázkou podle zajištěného věřitele je, zda uzavřením dohody dal konkludentní souhlas, aby od výtěžku zpeněžení movitých věcí byly odečteny náklady na správu těchto věcí v rozsahu větším než 4 % výše (výtěžku) zpeněžení. Míní, že rozhodujícím je tak posouzení projevu jeho vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. 

Zajištěný věřitel má za to, že tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08 (jde o nález uveřejněný pod číslem 206/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 572/01 (rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu) a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 543/2012. Podle závěrů obsažených v těchto rozhodnutích může být projevem vůle rovněž konkludentní projev vůle, ze kterého však nepochybně vyplývá, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle. Podle zajištěného věřitele odvolací soud aplikoval uvedené judikatorní závěry na dohodu a správně dovodil, že uzavřením dohody zajištěný věřitel konkludentně neudělil souhlas podle § 298 odst. 3 insolvenčního zákona.

K tomu zajištěný věřitel doplňuje, že jeho úmyslem (údajně projeveným v dohodě), nebylo udělení souhlasu s odečtením nákladů na správu věcí v rozsahu vyšším než 4 % výtěžku zpeněžení, neboť by to bylo v rozporu s jeho vlastními zájmy (tímto souhlasem by snížil své příjmy). Poukazuje i na to, že dovolatelka před uzavřením dohody vyslovila obavu, že by bylo nákladné movité věci odinstalovat a převést do jiných prostor. V době uzavření dohody nebyla zajištěnému věřiteli ani dovolatelce známa ani přibližná výše výtěžku zpeněžení. S ohledem na předpokládanou krátkodobost dohody nebylo v okamžiku uzavření dohody smluvními stranami překročení nákladů ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona očekáváno. Také proto nemohl zajištěný věřitel uzavřením dohody udělit konkludentní souhlas k odečtení nákladů na správu movitých věcí v rozsahu přesahujícím 4 % výtěžku jejich zpeněžení.

Zajištěný věřitel rovněž nesouhlasí s námitkou dovolatelky, podle níž jej napadené usnesení zvýhodňuje oproti ostatním věřitelům dlužníka. V této souvislosti odmítá jak argumentaci dovolatelky o komplikacích při doručení výpovědi dohody (kterou považuje pro toto dovolací řízení za irelevantní), tak i její tvrzení o tom, že bránil prodeji movitých věcí (neboť pouze usiloval o nejvyšší možný výtěžek zpeněžení; přesto výtěžek nedosáhne ani poloviny výše zajištěných pohledávek).

Závěrem zajištěný věřitel předestírá úvahu, podle níž byla-li dovolatelka názoru, že v důsledku jeho pokynů narůstaly majetkové podstatě náklady a tím byli kráceni ostatní věřitelé dlužníka, měla využít svého práva podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona, pokyny zajištěného věřitele odmítnout a požádat insolvenční soud, aby je přezkoumal. Jestliže tak neučinila a věřitelům vznikla újma, nese případnou odpovědnost za tuto újmu sama dovolatelka.

N e j v y š š í   s o u d  rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z  o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. naposledy ve znění zákona č. 334/2012 Sb.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s.  ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu, že jde o rozhodnutí ve věci samé, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 31/2013), a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 230 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a/ nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b/ majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c/ se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d/ byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů (odstavec 1). Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2). Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého (odstavec 3).

Podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona, jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 (odstavec 5).

Nejvyšší soud přisvědčuje odvolacímu soudu ve výkladu ustanovení § 298 insolvenčního zákona potud, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění (k tomu srov. i závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. 5. 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013).

Odvolací soud nepochybil ani v úvaze, podle níž nelze (jen) v uzavření dohody spatřovat „konkludentní“ udělení souhlasu zajištěného věřitele s tím, že od výtěžku zpeněžení budou odečteny náklady spojené se správou ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení. Z obsahu dohody totiž skutečně neplyne, že by zajištěný věřitel zaujal jakýkoliv postoj k možnosti odečtení nákladů na správu movitých věcí z (budoucího) výtěžku zpeněžení. Dohoda obsahuje pouze údaj o tom, že pohledávka zajištěného věřitele (na úhradu smluvené úplaty – poplatku – za umístnění movitých věcí) bude mít charakter pohledávky za majetkovou podstatou.

Pro tento závěr svědčí ostatně i shodné stanovisko dovolatelky a zajištěného věřitele (projevené v tomto dovolacím řízení), že jim v době uzavření dohody nebyla známa celková výše nákladů na uskladnění movitých věcí (nebylo možné odhadnout dobu zpeněžování movitých věci) a stejně tak ani možná výše výtěžku zpeněžení majetku.

S dalšími závěry odvolacího soudu se však Nejvyšší soud neztotožňuje.

Odvolací soud totiž přehlédl – a potud je jeho právní posouzení věci neúplné a v důsledku toho i nesprávné – že při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění dle § 298 insolvenčního zákona je významné nejen to, zda zajištěný věřitel udělil insolvenčnímu správci (ať již výslovný či konkludentní) souhlas s odečtením nákladů spojených se správou zpeněžené věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení § 298 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona, ale i to, zda insolvenční správce při správě majetkové podstaty postupuje podle pokynů zajištěného věřitele.

Jinak řečeno, omezení v možnosti odečíst od výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele, náklady na jeho správu v rozsahu vyšším než umožňuje ustanovení § 298 odst. 3 věty první insolvenčního zákona se (bez dalšího) uplatní především tam, kde insolvenční správce při správě této části majetkové podstaty postupuje sám o své vůli, aniž by vycházel z pokynů zajištěného věřitele či takové pokyny respektoval (k tomu srov. ustanovení § 230 odst. 2 insolvenčního zákona). Účelem posuzovaného ustanovení je chránit zajištěného věřitele před nehospodárnou správou majetku patřícího do majetkové podstaty (jež je předmětem zajištění). Rozhodně je nelze vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. Tak jako je  insolvenční správce odpovědný za řádnou správu majetkové podstaty, nese i zajištěný věřitel odpovědnost za to, jaké pokyny udělí insolvenčnímu správci při správě majetku, který zajišťuje jeho pohledávku.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že insolvenční správkyně ihned po prohlášení konkursu vstoupila v jednání se zajištěným věřitelem a dohodla se s ním na tom, že sporné movité věci zůstanou v objektech zajištěného věřitele, na podmínkách uskladnění věcí a výši nákladů, které budou zatěžovat majetkovou podstatu. Dlužno podotknout, že již v té době byly pohledávky zajištěného věřitele zjištěny.

V poměrech dané věci pak nelze než uzavřít, že dovolatelka postupovala při správě movitých věcí dle vůle zajištěného věřitele, tedy že respektovala jeho pokyny. Jednáním o možnosti uskladnění movitých věcí dlužníka a následným uzavřením dohody dal zajištěný věřitel zřetelně najevo, jakým způsobem má insolvenční správkyně nakládat s předmětem zajištění (jak jej má spravovat). Za dané situace by bylo absurdní požadovat po dovolatelce, aby snad poté, kdy se se zajištěným věřitelem dohodla na podmínkách uskladnění movitých věcí dlužníka v jeho areálu, se zajištěného věřitele ještě formálně dotazovala, jak má postupovat při správě movitých věcí (zda má movité věci opravdu uskladnit v areálu zajištěného věřitele a připravenou dohodu s ním skutečně uzavřít).

Za tohoto stavu věci odvolací soud pochybil, když při rozhodování, jaké náklady lze odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, pominul ustanovení § 230 odst. 3 insolvenčního zákona. Stanoví-li totiž insolvenční zákon (označené ustanovení) výslovně, že náklady spojené s provedením pokynu zajištěného věřitele nese zajištěný věřitel ze svého, nepochybně tím vylučuje možnost, aby takto zajištěný věřitel nesl náklady správy jen do výše 4 % výtěžku zpeněžení. Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu (bez omezení jejich výše) zajištěný věřitel. To znamená, že v případě, kdy (jako v této věci) tyto náklady nejsou uhrazeny do doby zpeněžení předmětu zajištění, je povinností insolvenčního správce (a následně insolvenčního soudu při rozhodování dle ustanovení § 298 insolvenčního zákona) je odečíst (v plné výši) od výtěžku zpeněžení.

Vytýká-li zajištěný věřitel dovolatelce, že nevyužila svého práva podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona požádat insolvenční soud o přezkum jeho pokynů (patrně míní ustanovení § 230 odst. 2 insolvenčního zákona), a dále to, že „mohla dát výpověď dohody“, s tím, že když tak dovolatelka neučinila a věřitelům vznikla újma, nese případnou odpovědnost za tuto újmu sama, ve skutečnosti tím přenáší na správkyni odpovědnost za to, jaké pokyny jí udělil pro nakládání s předmětem zajištění (jde o námitku, kterou by pro účely posouzení, zda insolvenční správkyně postupovala s odbornou péčí, mohli uplatnit jiní věřitelé /nikoliv zajištěný věřitel, jenž pokyn, jemuž se insolvenční správkyně neprotivila, udělil/).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

 

 

 

Poř. č. 11       

 

            Skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 235/2014)

 

V řízení o dědictví po V. J., zemřelém dne 18. 10. 2004, (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 9. 2007 uložil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala žalobu o určení, že „je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitel zemřel ženatý a měl dvě děti (žalované 1/ a 2/). Pro případ své smrti pořídil čtyři listiny, a to vlastnoruční závěť ze dne 15. 3. 1980, závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 20. 3. 1985, vlastnoruční závěť ze dne 4. 11. 1999, ve které ustanovil univerzální dědičkou veškerého svého majetku „movitého i nemovitého“ žalobkyni a současně projevil vůli „vyloučit z dědění“ ostatní zákonné dědice bez uvedení bližšího důvodu, a listinu sepsanou těsnopisem dne 14. 7. 2004. Protože A. S. a K. J. „neuznali vydědění za platné a namítli relativní neplatnost závěti ze dne 4. 11. 1999“, zatímco A. Sch.-J. trvala na platnosti vydědění potomků zůstavitelem, soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění sporných skutečností.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 26. 1. 2012 se žalobkyně domáhala určení, že „je jedinou dědičkou po zůstaviteli“. Uvedla, že „se seznámila se zůstavitelem v roce 1977, tehdy žila v NDR, později v roce 1979 po smrti svého otce se přestěhovala do tehdejší SRN“ a „zůstavitele navštěvovala v K. V., kde vlastnil dům, ve kterém žily také děti zůstavitele, každé v jiném patře“, že „již tehdy byl mezi zůstavitelem a oběma dětmi špatný vztah“, když „dospělá dcera a dospělý syn se o otce nestarali, nevěnovali mu žádnou pozornost“, že „zůstavitel v domě neměl ani základní životní podmínky a musel se odstěhovat do P., kde mu byl přidělen družstevní byt“, že žalovaní „zůstaviteli nikdy ve stáří s ničím nepomohli, v nemocnici jej nenavštívili“, že „zůstavitel sepsal celkem čtyři závětní listiny“, a to „závěť sepsanou vlastní rukou dne 15. 3. 1980, ve které ji ustanovil univerzálním dědicem veškerého movitého a nemovitého majetku, závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 20. 3. 1985, ve které jí odkázal veškeré své jmění, vlastnoruční závěť ze dne 4. 11. 1999, ve které ji ustanovil univerzálním a jediným dědicem veškerého movitého a nemovitého majetku, a listinu sepsanou těsnopisem ze dne 14. 7. 2004, ve které jí odkázal veškerý majetek movitý i nemovitý a zároveň vydědil žalované a jejich potomky“, že „důvodem vydědění žalovaných je skutečnost, že žalovaní vyštvali zůstavitele z domu v K. V., chovali se k němu špatně, neposkytli mu pomoc ve stáří a nemoci a nenavštěvovali jej v nemocnici v době nemoci“, dokonce „již týden po jeho úmrtí pozvali znalce a nechali udělat cenový odhad nemovitosti“, a že „zůstavitel si nepřál, aby po něm dědili“.

O b v o d n í   s o u d   pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 1. 2013 žalobu zamítl; žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 22 554 Kč k rukám její zástupkyně a žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 22 114 Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze zjištění, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007, na němž není vyznačena doložka právní moci, a které bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně JUDr. Z. dne 25. 9. 2007, soud odkázal žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podala žalobu na určení, že je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele“, že „žalobkyně byla poučena o následcích nepodání žaloby ve stanovené lhůtě, tedy o tom, že soud bude v dědickém řízení pokračovat se všemi dosavadními účastníky řízení uvedenými v záhlaví usnesení“, že „ostatním účastníkům bylo usnesení doručeno dne 25. 9. 2007 a 26. 9. 2007“, že „přípisem ze dne 27. 9. 2007 právní zástupce JUDr. A. Z. oznámil ukončení zastupování žalobkyně a požádal o prodloužení lhůty k podání žaloby o třicet dnů s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nehovoří česky“, že tento přípis byl soudu doručen dne 1. 10. 2007, že „o prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto“, že „žalobkyně podáním ze dne 29. 10. 2007 (doručeným soudu dne 30. 10. 2007) požádala o ustanovení německy mluvícího zástupce (čl. 292 a překlad na čl. 330)“, že „usnesení na čl. 289 přeložené do německého jazyka bylo žalobkyni doručeno do vlastních rukou dne 22. 9. 2008 (doručenka čl. 320)“, že „usnesením ze dne 9. 9. 2011 č.j. 27 D 2065/2004-400 byla žalobkyně plně osvobozena od soudních poplatků a usnesením ze dne 9. 12. 2011, č.j. 27 D 2065/2004-413, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2012, jí byla ustanovena k ochraně jejích zájmů zástupkyně JUDr. H. K., advokátka“, a že „žaloba o určení dědice byla podána dne 27. 1. 2012“. Dospěl k závěru, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 25. 9. 2007“ a že „jde o řádné doručení“, že „žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání“ a „patnáctidenní lhůta pro odvolání skončila dnem 10. 10. 2007“, že „s ohledem na doručení všem účastníkům rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 10. 2007 a lhůta jednoho měsíce skončila dnem 12. 11. 2007“, že žalobkyně sice „odeslala žádost o ustanovení německy mluvícího právního zástupce dne 29. 10. 2007, tedy v jednoměsíční lhůtě k podání žaloby“, že však „žalobu v této lhůtě nepodala“, a že „tomuto závěru neodporuje ani skutečnost, že žalobkyně je státním příslušníkem SRN a do němčiny přeložené usnesení jí bylo doručeno až dnem 22. 9. 2008“, neboť „z článku 37 odst. 4 LZPS nelze dovodit nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým ani logickým výkladem“, a uzavřel, že „žaloba byla podána opožděně“. Nad rámec rozhodnutí se zabýval rovněž otázkou platnosti jednotlivých závětí zůstavitele a platnosti vydědění žalovaných.

K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2013 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a ve výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) částku 11 426 Kč a žalovanému 2) částku 8 181,52 Kč, jinak rozhodnutí – co do výroku o nákladech řízení – potvrdil; současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 576 Kč k rukám jejího zástupce a žalovanému 2) částku 9 149,84 Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „ze žádného právního předpisu nelze dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven“, že „pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným“ a že „závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv směřují především k situaci, kdy je nařízeno jednání a účastník neznalý jednacího jazyka by tak nemohl bezprostředně reagovat na průběh jednání“, a že „žalobkyně podala žalobu opožděně“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „zamítnutí žaloby jako opožděné nebylo vůči ní spravedlivé“, neboť „opožděné uplatnění žalobního nároku bylo důsledkem procesního pochybení soudu, které nelze přičítat k její tíži“, že „běh lhůty pro podání žaloby měl být počítán nikoliv od právní moci usnesení soudu ze dne 18. 9. 2007, č.j. 27 D 2065/2004-289, tedy od 12. 10. 2007, ale až od právní moci usnesení ze dne 9. 12. 2011, č.j. 27 D 2065/2004-413, tedy od 3. 1. 2012“, neboť „až od tohoto data měla reálnou možnost uplatnit svůj žalobní nárok“. Dovolatelka je přesvědčena, že „měla právo na zaslání překladu rozhodnutí v jazyce, který ovládá, tedy v jazyce německém“, neboť jinak „se nemohla s obsahem rozsudku (správně usnesení) seznámit“, že doručení předchozímu zástupci JUDr. A. Z. „je právně neúčinné“, neboť „nebylo doručeno v jejím mateřském jazyce“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu „změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví“.

Žalovaná 1) k dovolání uvedla, že „se plně ztotožňuje se závěry soudů prvního i druhého stupně“, neboť má za to, že „listiny nemusí být účastníkům doručovány v jejich mateřském jazyce“, a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.

Žalovaný 2) k dovolání uvedl, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007, bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 25. 9. 2007“, že zástupcem žalobkyně „byl advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, který musí ovládat český jazyk“, který „byl povinen nejpozději do 12. 10. 2007 informovat dovolatelku o povinnosti podat žalobu a o následcích nepodání žaloby“, a že „dovolání není přípustné“.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání žalobkyně zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a posuzovanou věc je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. (řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1. 1. 2014) - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci se soudy zabývaly otázkou, zda skutečnost, že účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. požádal o ustanovení zástupce, má vliv na běh lhůty určené soudem k podání této žaloby. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 9. 2007 (dále také jen „předmětné usnesení“), uložil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala žalobu o určení, že „je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele“, že toto usnesení bylo tehdejšímu zástupci žalobkyně JUDr. A. Z. doručeno dne 25. 9. 2007, zástupkyni žalované 1) JUDr. D. P. (N.) dne 25. 9. 2007 a zástupkyni žalovaného 2) M. H. dne 26. 9. 2007, že přípisem ze dne 27. 9. 2007, který byl Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručen dne 1. 10. 2007, zástupce žalobkyně JUDr. A. Z. sdělil soudu, že usnesení soudu předal žalobkyni, že však ukončil její zastupování a jménem žalobkyně požádal o prodloužení lhůty uvedené v předmětném usnesení o třicet dnů s odůvodněním, že žalobkyně „nemluví česky a musí si obstarat nové právní zastoupení německy hovořícím advokátem, což je časově náročnější“. Dopisem ze dne 29. 10. 2007 doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 30. 10. 2007 napsaným v německém jazyce (překlad na čl. 330), žalobkyně „jako důchodkyně“ požádala „kvůli obtížnosti případu“ o ustanovení „zkušeného německy mluvícího právníka pro občanské právo“.

Podle § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit.

Podle § 56 odst. 1 o. s. ř. lhůta neběží tomu, kdo ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo způsobilost jednat před soudem nebo u něhož bylo rozhodnuto, že musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§ 23 o. s. ř.). Podle § 56 odst. 2 o. s. ř. jakmile v takovém případě do řízení vstoupí jiný účastník, zákonný zástupce nebo opatrovník účastníka, začíná jim běžet nová lhůta od té doby, kdy do řízení vstoupili.

Ustanovení § 56 odst. 1 o. s. ř. upravuje případy, kdy dochází k přerušení běhu lhůt, a to jak zákonných (stanovených zákonem), tak soudcovských (určených soudem). Jestliže v průběhu běhu lhůty dojde ke skutečnosti, která se dotýká způsobilosti učinit procesní úkon, zákon stanoví, že dochází k přerušení běhu lhůty. Běh lhůty se podle tohoto ustanovení přerušuje, jestliže účastník během řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), nebo jestliže účastník během řízení ztratil procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.), případně jestliže bylo rozhodnuto, že účastník musí být zastoupen zákonným zástupcem (§ 23 o. s. ř.). Pokud účastník ztratil procesní způsobilost, avšak je zastoupen zástupcem (zmocněncem) s plnou mocí pro celé řízení, lhůta běží dále, neboť v takovém případě soud nepřerušuje řízení a jedná stále s tímto zástupcem (§ 109 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Obdobně se běh lhůty přerušuje též v případech, kdy došlo k procesnímu nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Jakmile nabude právní moci usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 o. s. ř.), nebo o tom, kdo vstupuje do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.), jakmile nabude právní moci usnesení o tom, že fyzická osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být zastoupena zákonným zástupcem (§ 23 o. s. ř.), popř. je pravomocně ustanoven opatrovník (§ 29 odst. 1 o. s. ř.), začne podle § 56 odst. 2 o. s. ř. (celá) lhůta běžet znovu od svého počátku. Lhůta začíná znovu běžet od okamžiku, kdy byl vůči procesnímu nástupci účastníka, zákonnému zástupci nebo opatrovníku proveden úkon, který vyvolává běh lhůty; znamená to mimo jiné, že úkony vyvolávající běh lhůty (zejména půjde o doručení písemností) provedené vůči účastníku, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, vůči účastníku, který ztratil procesní způsobilost, nebo vůči procesnímu předchůdci účastníka, je třeba - má-li začít běh lhůty - vůči novému účastníku řízení (zákonnému zástupci či opatrovníkovi) zopakovat (např. doručit jim písemnost znovu).

Z uvedeného vyplývá, že ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení např. v době po účinném doručení rozsudku soudu prvního stupně, avšak ještě předtím, než mu uplynula odvolací lhůta, běží vůči jeho procesnímu nástupci znovu celá odvolací lhůta, a to ode dne, kdy mu byl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně.

K přerušení běhu lhůty dochází rovněž v dalších případech stanovených zákonem. Je tomu tak např. při přerušení řízení (srov. § 111 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 175k odst. 2 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Judikatura dovolacího soudu již dříve dospěla k závěru, že lhůta určená soudem v řízení o dědictví ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. je procesní lhůtou soudcovskou. Tato lhůta může být soudem prodloužena (§ 55 o. s. ř.), její zmeškání však nemůže být prominuto. K prodloužení lhůty dojde jen na základě rozhodnutí soudu vydaného před jejím uplynutím. Jakmile lhůta marně uplynula, nelze podat návrh na její prodloužení a účastníku nelze stanovit lhůtu novou. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. soud zamítne (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, č.j. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).

Podle § 30 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném ke dni ustanovení advokátky JUDr. H. K., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2013), účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle § 30 odst. 2 o. s. ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.

Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že k přerušení běhu lhůty dochází jen v případech taxativně vymezených zákonem a že zákon výslovně stanoví skutečnosti, které mají za následek obnovení běhu lhůty (běh nové lhůty). Protože ustanovení § 56 o. s. ř. upravující přerušení běhu lhůt, ani § 30 o. s. ř. upravující institut ustanovení zástupce a ani žádné jiné zákonné ustanovení (zejména § 175k odst. 2 o. s. ř.) nestanoví, že by se běh lhůty k podání určovací žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. přerušoval v důsledku podání žádosti účastníka o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., nutno dovodit, že skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 175k odst. 2 o. s. ř. Ustanovení zástupce účastníku, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a současně to vyžaduje ochrana jeho zájmů, není důvodem pro přerušení či obnovení běhu lhůty k podání žaloby o určení dědického práva; ustanovenému zástupci proto neběží nová lhůta k podání určovací žaloby a usnesení, jímž byl dědic vyzván ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. k podání takové žaloby, není třeba následně ustanovenému zástupci (znovu) doručovat, bylo-li předtím řádně doručeno přímo dědici nebo jeho (v době doručení aktuálnímu) zástupci (ať již zákonnému či zmocněnému). Opačný postup by byl nezákonným (nepřípustným) prodlužováním lhůty určené soudem k včasnému podání žaloby, s jejímž zmeškáním jsou spojeny hmotněprávní následky v postavení dědice odkázaného k podání žaloby o určení dědického práva spočívající v tom, že soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Podle § 45c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (tj. ke dni doručování usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007 zástupci žalobkyně) má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.

Jestliže je účastník zastoupen zástupcem na základě plné moci, je třeba při doručování písemností rozlišovat, zda jde o procesní nebo jen o prostou plnou moc. Zástupci, kterému účastník udělil plnou moc jen pro určité úkony (prostou plnou moc), lze písemnosti doručovat – jak také vyplývá z povahy této plné moci, podle níž zástupce může činit pouze takové procesní úkony, které jsou v ní uvedeny – jen tehdy, jestliže ho k tomu udělená plná moc výslovně opravňuje. Procesní plná moc (všeobecná plná moc) opravňuje zástupce ke všem procesním úkonům, které může v řízení učinit účastník, což odpovídá tomu, aby tomuto zástupci byly doručovány místo účastníka všechny písemnosti pro něj určené. Zástupci účastníka se písemnost doručuje samozřejmě jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Nemá-li účastník v řízení něco osobně vykonat, soud všechny písemnosti (včetně předvolání k jednání u soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu) doručuje jen jeho zástupci, ledaže by šlo o zástupce, kterému byla udělena prostá plná moc, jež ho k potřebnému úkonu výslovně neopravňuje. S řádným doručením písemnosti zástupci spojuje zákon stejné právní následky, jako kdyby byla řádně doručena účastníku samotnému.

V projednávané věci žalobkyně byla v době doručování předmětného usnesení, tedy v den 25. 9. 2007, zastoupena na základě tzv. procesní plné moci ze dne 28. 2. 2005 JUDr. A. Z., advokátem zapsaným v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (osobou, která ovládala český jazyk). Protože oznámení o ukončení zastupování žalobkyně advokátem JUDr. A. Z. bylo soudu doručeno až dne 1. 10. 2007, nastaly účinky zániku plné moci vůči soudu až tímto dnem (§ 28 odst. 2 o. s. ř.). Soudy proto postupovaly správně, když běh jednoměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. počítaly ode dne nabytí právní moci předmětného usnesení, nikoliv – jak mylně dovozuje dovolatelka – až ode dne nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byla žalobkyni ustanovena zástupkyně JUDr. H. K. S jejich závěrem, že žaloba byla podána opožděně, dovolací soud souhlasí.

Dovolatelka dále namítá, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007, jí mělo být doručeno v jejím mateřském jazyce (tedy přeložené do německého jazyka), protože český jazyk neovládá. Jak bylo již shora uvedeno, předmětné usnesení bylo řádně doručeno tehdejšímu zástupci žalobkyně JUDr. A. Z., advokátovi, kterého si žalobkyně sama zvolila, aby v řízení hájil její zájmy, a který je nepochybně osobou znalou českého jazyka, a uvedená námitka - již z tohoto důvodu - nemůže být opodstatněná.

Pro úplnost je třeba ještě dodat, že dospěly-li soudy k závěru o opožděnosti podané žaloby, nebylo namístě zabývat se také věcnými námitkami ohledně platnosti zůstavitelem sepsaných závětí či listiny o vydědění a činit jakékoliv závěry o dědickém právu žalobkyně, případně o dědickém právu ostatních účastníků řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 12       

 

            Nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jestliže nepřítomného soudce senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku, zastoupí u odvolacího jednání soudce (kterýkoliv ze soudců) senátu, který podle rozvrhu práce příslušný senát zastupuje (zastupujícího senátu); k takovému postupu není třeba opatření (rozhodnutí) předsedy soudu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014)

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. I. S. a soudkyň JUDr. R. Z. a JUDr. I. B. rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010 ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, a „jinak“ (ve výrocích o stanovení výživného pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů) rozsudek soudu prvního stupně  - s výjimkou nenapadeného výroku VI. (jímž byl zamítnut návrh otce ze dne 3. 11. 2008 „na stanovení povinnosti matce doprovázet nezletilého A. J. K., každý víkend na fotbalové utkání oddílu kopané ABC Braník dle termínovaného kalendáře na příslušnou sezonu“) - zrušil a „v rozsahu tomu odpovídajícím“ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal otec dne 7. 7. 2011 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítá, že při projednávání a rozhodování o jeho odvolání byl soud nesprávně obsazen, neboť z vyrozumění o termínu jednání odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2011 vyplývá, že k projednání a rozhodnutí věci byl jako příslušný určen senát JUDr. K. P., ve věci však bez jakéhokoliv zdůvodnění v nařízeném termínu rozhodoval senát JUDr. I. S., dále složený ze soudkyň JUDr. Z. a JUDr. B. V tomto směru se dovolává usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 21 Cdo 1316/2008-114.

Vrchní soud v Praze – poté, co mu Městský soud v Praze postupem podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti - usnesením ze dne 26. 3. 2013 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Vycházeje z toho, že otec v žalobě pro zmatečnost podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 uplatnil zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., dospěl vrchní soud k závěru, že věcně příslušným k projednání žaloby pro zmatečnost a rozhodnutí o ní je podle ustanovení § 235a odst. 1, věty první, o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 4, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, nikoli Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, byť podanou žalobou byl napaden jeho rozsudek. K odkazu otce na ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jímž dovozoval věcnou příslušnost Městského soudu v Praze podle ustanovení § 235a odst. 1, věty druhé, o. s. ř., uvedl, že „se zde neuplatní, neboť je jím užit teprve ve vyjádření k věcné příslušnosti, jako podpůrný, aniž by však byl užit v žalobě; nemůže se jej proto takto nově – v rozporu s vlastní žalobou – v tomto řízení nyní bez dalšího dovolávat“.

O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 9. 2013 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že otec je povinen „nahradit“ matce náklady řízení 8 712 Kč „na účet“ advokáta Mgr. P. A. a že otec a nezletilé děti nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, podle něhož o odvolání otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010 rozhodoval senát ve složení JUDr. I. S. jako předseda, JUDr. R. Z. a  JUDr. I. B. jako soudci, z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011, z něhož vyplývá „složení senátu 53 Co: předseda - JUDr. K. P., zástupce – JUDr. I. S., členové – JUDr. I. S., JUDr. R. Z., zastupující senáty: 16, 70, 72 a složení zastupujícího senátu č. 16: předseda JUDr. P. H., JUDr. M. Ch., JUDr. I. B., Mgr. M. J.“, a ze zjištění, že podle výkazu dovolených měla předsedkyně senátu č. 53 JUDr. K. P. v době rozhodování (dne 17. 3. 2011) dovolenou. Protože „vzhledem k nepřítomnosti JUDr. P. v den rozhodování senátu předsedal zastupující předseda JUDr. I. S., členem byla JUDr. Z., přičemž další člen byl doplněn ze soudců zastupujícího senátu č. 16, konkrétně JUDr. I. B.“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „odvolací senát byl obsazen v souladu s rozvrhem práce pro r. 2011“ a že tedy „použitý důvod zmatečnosti se neuplatní“ a „žaloba tak zůstává bezúspěšná“. Námitku otce ohledně nedostatku věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání žaloby pro zmatečnost z důvodu podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. považoval za nepřípadnou jednak s ohledem na ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř., jednak proto, že o věcné příslušnosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013.

K odvolání otce M ě s t s k ý   s o u d  v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2014 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 449 Kč k rukám „jejího zástupce“ a že ve vztahu mezi otcem a nezletilými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že otcem v žalobě pro zmatečnost uplatněný důvod uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dán. Námitku otce, že o žalobě pro zmatečnost měl rozhodovat soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno (tj. Městský soud v Praze), odmítl s odůvodněním, že otec v žalobě pro zmatečnost (ani do uplynutí zákonné tříměsíční lhůty běžící od doručení napadeného rozhodnutí) neuplatnil důvod zmatečnosti obsažený v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., tj. odnětí možnosti jednat před soudem, ale pouze důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a proto soud při posuzování věcné příslušnosti správně vycházel z takto uplatněného a v žalobě pro zmatečnost skutkově specifikovaného důvodu zmatečnosti. Zdůraznil, že otázku věcné příslušnosti soudu v tomto řízení závazně ve smyslu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. vyřešil již Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2013 jímž vyslovil, že k projednání a rozhodnutí této věci je v prvním stupni příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítá, že odvolací soud při jednání dne 17. 3. 2011 nebyl správně obsazen. Podle jeho názoru měla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, konkrétně v tom směru, zda předseda soudu změnu ve složení senátu (změnu konkrétních soudců) při projednávání odvolání dne 17. 3. 2011 postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 citovaného zákona určil (připustil). Dovozuje, že smyslu uvedeného zákonného ustanovení „logicky odporuje možnost, aby soudci mezi sebou de facto sami určovali, zda bez důkladného seznámení se s projednávanou právní věcí dojde k zastoupení“. Dále namítá, že JUDr. S., předsedající senátu 53 Co, neoznámil před jednáním dne 17. 3. 2011 ani v jeho průběhu změnu ve složení senátu a její důvody, že neuvedl, zda k ní ve smyslu „ust. § 44 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb.“ došlo s vědomím vedoucích funkcionářů soudu, nedotázal se účastníků, zda s ní souhlasí, a nedal jim možnost vyjádřit se k osobám soudců; vysvětlení nepodal ani na přímý dotaz zástupce otce na konci jednání. Odvolací senát se v žalobou pro zmatečnost napadeném rozsudku vůbec nezabýval zásadními námitkami otce uvedenými v odvolání a rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky potvrdil, Příčinu tohoto postupu otec spatřuje v nedostatečném seznámení se zastupujících členů senátu s projednávanou věcí. V dovolání rovněž polemizuje s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně. Připomíná také, že žaloba pro zmatečnost odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č j. 21 Cdo 1316/2008-114, které „podporuje výklad pojmu zmatečnosti largo sensu, čili i možnost se při nepřípustné změně v osobě soudce bránit tímto instrumentem, nikoli jen stricto sensu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, čili v postupu soudu během řízení“, a že tímto usnesením bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, a tam uvedený názor Nejvyššího soudu, že „v souladu s ust. čl. 38 odst. 1 Listiny nelze připustit porušení práva na zákonného soudce“. Kromě toho otec uplatňuje „jako podpůrný důvod splnění podmínky pro podání dovolání možnost vyřešení významné otázky procesního práva, a to věcné příslušnosti soudu v řízení ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř.“, a namítá, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím, tím, že „přivolil, aby k projednání a rozhodnutí této věci byl v prvním stupni příslušným Obvodní soud pro Prahu 4, učinil „nepřípustný výklad příslušného ustanovení, který umožnil, aby o pochybení soudu druhého stupně rozhodoval soud prvního stupně“.

 N e j v y š š í  s o u d  dovolání otce zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout  - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky (určení složení senátu při projednání a rozhodnutí konkrétní věci ve vztahu k důvodu žaloby pro zmatečnost uvedenému v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobu pro zmatečnost podanou otcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 6 zákona č. 404/2012 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012.

Podle ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.

Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.

Podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., 349/2005 Sb., 413/2005 Sb., 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), účinného v době zahájení odvolacího řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze (tj. ke dni 21. 12. 2010), jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud.

Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.

Podle ustanovení § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.

Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.

Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se tedy jedná nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce.

Nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., byla-li věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož patří podle rozvrhu práce, a byl-li senát odvolacího soudu při projednání a rozhodnutí věci složen z předsedy senátu a soudců, kteří do něj byli zařazeni v souladu s rozvrhem práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněné pod číslem 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích v první řadě vyplývá, že jednotlivé věci se u soudů projednávají a rozhodují v soudních odděleních, vytvořených podle senátů nebo samosoudců, jejichž počet odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud. Rozvrh práce soudu (mimo jiné) stanoví způsob rozdělení jednotlivých věcí do jednotlivých (vytvořených) soudních oddělení, jmenovitě určuje, kteří soudci (soudci tvořící senát nebo samosoudci), přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé působí v jednotlivých soudních odděleních, určuje soudce, jež zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, a určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.

Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou „interní povahy“, podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (samozřejmě včetně soudů odvolacích). Tím, že věc byla přidělena (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) do příslušného soudního oddělení, je současně stanoveno, že ji u odvolacího soudu projednají a rozhodnou ti soudci, kteří působí (podle rozvrhu práce) v tomto soudním oddělení, případně soudci, kteří mají podle rozvrhu práce v soudním oddělení zastupovat soudce, jež nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout (§ 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).  Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst. 1 věty druhé Základní listiny práv a svobod a ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smějí u odvolacího soudu projednat a rozhodnout (jako „příslušní soudci“) jen soudci (tvořící senát) určení (k tomu povolaní) rozvrhem práce, jinak by spor nebo jinou právní věc projednal a rozhodl „nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věci soudy; jde o její porušení vždy, jestliže věc u odvolacího soudu projednají a rozhodnou soudci, kteří k tomu nebyli podle předem daných pravidel určeni (povoláni) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16/2012 v časopise Soudní judikatura).

V odvolacím řízení vedeném před krajským soudem (Městským soudem v Praze) jedná a rozhoduje senát (srov. § 36a odst. 3 o. s. ř.), složený z předsedy senátu a dvou dalších soudců (srov. § 31 odst. 2 písm. b/ zákona o soudech a soudcích).

Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že věc péče o nezletilé projednávaná v původním řízení napadla u Městského soudu v Praze dne 21. 12. 2010, kdy byla tomuto soudu předložena Obvodním soudem pro Prahu 4 k rozhodnutí o odvolání otce (posléze podala odvolání i matka) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2010. Po nápadu byla věc zapsána k rozhodnutí do senátu č. 53 Co (sp. zn. 53 Co 585/2010). K projednání odvolání nařídil městský soud dne 21. 12. 2010 odvolací jednání na den 17. 2. 2011, které na žádost matky (z důvodu „dovolené zástupce matky Mgr. P. A.“) dne 27. 1. 2011 přeložil na den 17. 3. 2011, tj. na den, kdy senát 53 Co pracoval podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2011.

Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011 vyplývá, že senát 53 Co v roce 2011 rozhodoval ve složení JUDr. K. P., předsedkyně senátu, JUDr. I. S., zástupce a soudce, a JUDr. R. Z., soudkyně, že zastupujícími senáty senátu 53 Co byly v roce 2011 senáty č. 16 Co (ve složení „JUDr. P. H., předseda - sudé věci, JUDr. M. Ch., předseda - liché věci + zástup navzájem“, JUDr. P. H., soudce, JUDr. M. Ch., soudce, JUDr. I. B., soudkyně, a Mgr. M. J., soudce), č. 70 Co a č. 72 Co. Podle zjištění soudů (z výkazu dovolených) měla předsedkyně senátu JUDr. K. P. dne 17. 3. 2011, kdy probíhalo odvolací jednání, dovolenou (po dobu celého týdne od 14. 3. do 18. 3. 2011). Městský soud v Praze projednal odvolání otce a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 v senátě (č. 53 Co) složeném z předsedy senátu JUDr. I. S. a soudkyň JUDr. R. Z.  a  JUDr. I. B.

            Z uvedeného vyplývá, že z rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2011, který je veřejně přístupný, bylo v původním řízení již od zahájení odvolacího řízení nepochybné, kteří soudci mají věc vedenou u pod sp. zn. 53 Co 585/2010 projednat a rozhodnout. Z rozvrhu práce bylo nepochybné i to, že v něm byli určeni soudci, kteří zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.

Byl-li tedy senát 53 Co Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího při projednání a rozhodnutí věci dne 17. 3. 2011 složen z předsedy senátu JUDr. I. S., který v souladu s rozvrhem práce zastoupil nepřítomnou předsedkyni senátu JUDr. K. P., soudkyně JUDr. R. Z., jako kmenové členky senátu, a JUDr. I. B. jako členky zastupujícího senátu č. 16 Co, nelze důvodně namítat, že soud (senát odvolacího Městského soudu v Praze) byl nesprávně obsazen.

S názorem dovolatele, že věc měla být po právní stránce posouzena podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, konkrétně „v tom směru, zda předseda soudu změnu ve složení senátu (změnu konkrétních soudců) při projednávání odvolání dne 17. 3. 2011 postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 citovaného zákona určil“, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne.

Postup podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle něhož nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne, nepřicházel v úvahu již proto, že rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2011 obsahoval zákonu odpovídající určení, kteří soudci budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout (k zastupování nepřítomných nebo vyloučených soudců srov. § 42 odst. 1 písm. d/ zákona o soudech a soudcích).

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích brání-li náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy soudci, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku, soudnímu vykonavateli nebo justičnímu čekateli provést ve věci jednotlivé úkony, určí předseda soudu, kdo místo něj potřebné úkony provede.

Ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je třeba vykládat tak, že postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, brání-li provedení jednotlivého úkonu náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy vzniklá na straně soudce (nebo dalších osob uvedených v citovaném ustanovení) a má-li jít o provedení jednotlivých úkonů. Oproti tomu, jde-li o určení soudce nebo složení senátu při projednání a rozhodnutí věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení soudce anebo z jiných důvodů stanovených zákonem, je namístě postup podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích, z něhož vyplývá, že rozvrh práce určuje soudce, jež zastupují v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. V takovém případě je věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta příslušnými („zákonnými“) soudci též tehdy, tvoří-li senát i soudci, kteří mají podle rozvrhu práce v soudním oddělení zastupovat soudce, jež nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.

Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích na posuzovanou věc nedopadá, neboť v případě odůvodněné nepřítomnosti (z důvodu dovolené) předsedkyně senátu JUDr. K. P. dne 17. 3. 2011, kdy probíhalo odvolací jednání Městského soudu v Praze, nešlo o „náhlou překážku“ nebo „překážku krátkodobé povahy“ ani o situaci, kdy by ve věci bylo třeba provést „jednotlivé úkony“. Proto se pro projednání a rozhodnutí věci stali příslušnými i soudci určení jako zastupující rozvrhem práce Městského soudu v Praze (srov. § 36 odst. 2 o. s. ř. a § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nejde o důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jestliže nepřítomného soudce senátu, který je podle rozvrhu práce odvolacího soudu příslušný k rozhodnutí o podaném opravném prostředku, zastoupí u odvolacího jednání soudce (kterýkoliv ze soudců) senátu, který podle rozvrhu práce příslušný senát zastupuje (zastupujícího senátu); k takovému postupu není třeba opatření (rozhodnutí) předsedy soudu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.

Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č. j. 21 Cdo 1316/2008-114, a namítá-li, že toto usnesení „podporuje výklad pojmu zmatečnosti largo sensu, čili i možnost se při nepřípustné změně v osobě soudce bránit tímto instrumentem, nikoliv jen stricto sensu, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, čili v postupu soudu během řízení“, a že tímto usnesením bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí okresního soudu, s konstatováním, že „v souladu s ust. čl. 38 odst. 1 Listiny nelze připustit porušení práva na zákonného soudce“, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci a že proto právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. V dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 (uveřejněném pod č. 16/2012 v časopise Soudní judikatura), skutečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce, a že tedy žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek okresního soudu je postižen zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., avšak – a to je významné - vycházel ze zjištění, že věc byla projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož byla přidělena na základě rozvrhu práce, ve kterém byl způsob rozdělení jednotlivých věcí stanoven v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů („šlo o rozvrh práce vytvořený ve způsobu rozdělení jednotlivých věcí mezi soudní oddělení v rozporu se zákonem“ a proto „nebyl /nemohl být/ způsobilým prostředkem pro stanovení příslušného senátu nebo předsedy senátu /samosoudce/ ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř.“ Vzhledem k tomu, že rozvrh práce okresního soudu neumožňoval zákonu odpovídající určení, který senát nebo předseda senátu /samosoudce/ projedná a rozhodne tehdy projednávanou věc, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že měl tuto věc projednat a rozhodnout senát nebo předseda senátu /samosoudce/ určený předsedou soudu postupem podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V nyní posuzované věci se proto nejedná o případ, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

            Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že „JUDr. S., předsedající senátu 53 Co, neoznámil před jednáním dne 17. 3. 2011 ani v jeho průběhu změnu ve složení senátu a její důvody“, že neuvedl, „zda k ní ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. došlo s vědomím vedoucích funkcionářů soudu, nedotázal se účastníků, zda s ní souhlasí, a nedal jim možnost vyjádřit se k osobám soudců“, a že „vysvětlení nepodal ani na přímý dotaz zástupce otce na konci jednání“; netvrdí však (a ani ze spisu nevyplývá), že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce.

Případný nedostatek poučení účastníků podle ustanovení § 15a odst. 1 o. s. ř. (o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout) nepředstavuje podle ustálené judikatury soudů vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný pod č. 121/2005 v časopise Soudní judikatura).

Otec neměl v původním řízení (o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů) námitky proti rozvrhu práce Městského soudu v Praze ohledně složení senátu č. 53 Co; jak vyplývá z protokolu o jednání městského soudu ze dne 17. 3. 2011 - na dotaz otce vznesený prostřednictvím zástupce až po vyhlášení rozsudku (a tedy po skončení jednání), „proč je věc pod předsednictvím JUDr. I. S.“, mu bylo sděleno, že „pravidelná předsedkyně senátu JUDr. K. P. má tento den a po celý týden dovolenou“. Z uvedeného vyplývá, že otec námitky proti složení senátu vznesl teprve poté, co věc byla v původním řízení rozhodnuta v jeho neprospěch; důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. však nelze účelově zaměňovat za procesní prostředek, pomocí kterého by mělo být ex post zvráceno pro účastníka nepříznivé pravomocné rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 476/97, uveřejněný pod č. 149/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Námitky dovolatele, že odvolací senát (Městského soudu v Praze) se v rozsudku vůbec nezabýval zásadními námitkami otce uvedenými v odvolání a že rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o svěření nezletilých dětí do výchovy matky potvrdil, přičemž příčinu spatřuje „v nedostatečném seznámení se zastupujících členů senátu s projednávanou věcí“, vyjadřují pouze nesouhlas otce s rozsudkem městského soudu napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostní vady podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nemohou být významné.

Otec v dovolání uplatňuje „jako podpůrný důvod splnění podmínky pro podání dovolání možnost vyřešení významné otázky procesního práva, a to věcné příslušnosti soudu v řízení ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř.“, a namítá, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím, č. j. Ncp 4409/2012-489, tím, že „přivolil, aby k projednání a rozhodnutí této věci byl v prvním stupni příslušným Obvodní soud pro Prahu 4, učinil „nepřípustný výklad příslušného ustanovení, který umožnil, aby o pochybení soudu druhého stupně rozhodoval soud prvního stupně“. Uvedená námitka není důvodná.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.

Podle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.

Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná (i místní) příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné (či místní) příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné.

Touto zásadou se řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti postupem podle § 104a o. s. ř. Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle ustanovení ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. je pro účastníky i soud závazné (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle § 104a o. s. ř., tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud, jehož věcná (a místní) příslušnost byla určena podle ustanovení § 11 odst. 1, věty třetí, o. s. ř. nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení § 11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu čl. 38 odst. 1, věty druhé, Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu je zřejmé, že o věcné příslušnosti v projednávané věci Vrchní soud v Praze postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 3. 2013, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2013. Tím byla určena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 pro celé řízení o žalobě pro zmatečnost a tato otázka nemůže být posuzována znovu.

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 OSŘ, § 229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ nebo v § 229 odst. 3 OSŘ anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání otce podle ustanovení § 243d písm. a) OSŘ zamítl.

 

 

 

Poř. č. 13       

 

            Znalecký posudek je v řízení možné předložit soudu, správnímu orgánu nebo jinému státnímu orgánu pouze v listinné podobě s náležitostmi podle § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), čímž je zachována jeho jedinečnost. Ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se v takových případech nepoužije.

 

            (Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Co 474/2014)

           

            Soudní exekutor usnesením ze dne 22. 10. 2014 určil cenu nemovitostí – pozemek parc. č. St. 46, budova čp. 33, pozemek parc. č. 90, pozemek parc. č. 412/4, pozemek parc. č. 412/9 v obci a katastrálním území Ž. nad D. na částku 1 600 000 Kč, cena závady s nemovitostmi spojená s věcným břemenem chůze činí ztrátovou hodnotu celkem 20 000 Kč, výsledná cena nemovitostí činí 1 580 000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali druhá povinná a třetí povinný včas odvolání. Shodně namítali, že cena určená soudním exekutorem je opětovně podhodnocena a nesprávně bylo přihlédnuto ke ztrátové hodnotě 10 000 Kč spojené s věcným břemenem chůze, neboť toto věcné břemeno ztratilo funkci, neboť prostor je zčásti zastavěn a chůze přes budovu není možná. Znalecký posudek neobsahuje povinné náležitosti jako otisk znalecké pečetě a podpis statutárního orgánu za společnost, která znalecký posudek zpracovala. Takový dokument nelze považovat za právně relevantní. Usnesení postrádá podpis soudního exekutora a otisk úředního razítka a dokument je tedy právně nicotný. Povinní proto navrhli, aby odvolací soud usnesení soudního exekutora zrušil.

Oprávněný a prvý povinný se k odvolání nevyjádřili.

K r a j s k ý   s o u d  v  Hradci Králové rozhodnutí soudního exekutora zrušil a věc soudnímu exekutorovi vrátil k dalšímu řízení.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud odvolání projednal bez nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., § 55c odst. 5 ex. řádu a dospěl k závěru, že je opodstatněné.

V projednávané věci soudní exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí dne 21. 1. 2008 (exekuční příkaz ze dne 21. 1. 2008). Exekuce je proto prováděna podle právních předpisů ve znění účinném do 30. 6. 2010 (článek XXIV zákona č. 7/2009).

Podle § 336 odst. 1 o. s. ř. po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitost a její příslušenství a aby ocenil jednotlivá práva a závady s nemovitostí spojené. Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při oceňování podle zvláštního předpisu.

Podle § 336a odst. 1 o. s. ř. podle výsledku ocenění a ohledání provedeného podle § 336 určí soud cenu nemovitosti a jejího příslušenství, cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených, závady, které prodejem v dražbě nezaniknou, výslednou cenu.

Odvolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od své dosavadní soudní praxe, podle které spolehlivé stanovení výsledné ceny nemovitosti není možné bez toho, aby před vydáním usnesení o ceně byl povinný seznámen se znaleckým posudkem, kterým byla cena nemovitosti určena a aby tak mohl k ceně zjištěné znalcem vznést námitky a aby se s nimi pak i soud (soudní exekutor) mohl v usnesení o výsledné ceně nemovitosti vypořádat. Pokud tak neučiní, nemůže se v usnesení s případnými námitkami povinného vypořádat a jeho usnesení se tak stává nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

Soudní exekutor založil své rozhodnutí o ceně nemovitosti na znaleckém posudku zhotoveném společností Odhadci a znalci CZ, s. r. o., – dodatek č. 1 ke znaleckému posudku ze dne 16. 10. 2014.

K dotazu odvolacího soudu soudní exekutor sdělil, že obdržel od znaleckého ústavu dodatek ke znaleckému posudku č. 1 pouze v elektronické podobě, tj. bez otisku znalecké pečeti a fyzického podpisu statutárního orgánu znaleckého ústavu. Znalecký posudek byl doručován oprávněnému a prvému povinnému v elektronické podobě a druhému a třetímu povinnému v listinné podobě s konverzní doložkou osvědčující převedení dokumentu z elektronické do listinné podoby.

Náležitosti posudku jsou upraveny v § 13 vyhl. č. 37/1967 Sb. k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhl. č. 37/1967 Sb.).

Podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 37/1967 Sb. písemný znalecký posudek musí být sešit, jednotlivé strany očíslovány, sešívací šňůra připevněna k poslední straně posudku a přetištěna znaleckou pečetí.

Podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 37/1967 Sb. na poslední straně písemného znaleckého posudku připojí znalec znaleckou doložku, která obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru, v němž je oprávněn podávat posudky a číslo položky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku.

Uvedená právní úprava tedy nepřipouští podání znaleckého posudku v elektronické podobě ve smyslu zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen z. č. 300/2008 Sb.). Ustanovení § 22 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb., podle kterého má-li být podle jiného právního předpisu předložen dokument v listinné podobě správnímu orgánu nebo soudu nebo jinému státnímu orgánu, zejména aby byl užit jako podklad pro vydání rozhodnutí, je tato povinnost splněna předložením jeho výstupu, se pro podání písemného znaleckého posudku v civilním řízení neužije. Je tomu tak i s přihlédnutím k úpravě obsažené v § 24 odst. 5 písm. b) zák. č. 300/2008 Sb., podle kterého se konverze neprovádí (mimo jiné), jde-li o dokument v listinné podobě, jehož jedinečnost nelze konverzí nahradit. Jedinečnost písemného znaleckého posudku (znaleckého posudku v listinné podobě) je dána právě jeho náležitostmi stanovenými § 13 vyhl. č. 37/1967 Sb. jako je především jeho sešití, připevnění sešívací šňůry k poslední straně posudku a přetištění znaleckou pečetí.

Znalecký ústav byl proto povinen soudnímu exekutorovi předložit písemný znalecký posudek v listinné podobě s náležitostmi stanovenými zákonem, a to v potřebném počtu listinných vyhotovení, aby se každému z účastníků dostalo jednoho listinného vyhotovení. Soudní exekutor byl pak povinen znalecký posudek v listinné podobě se všemi zákonnými náležitostmi doručit účastníkům, tedy i odvolatelům. Pokud odvolatelům soudní exekutor doručil znalecký posudek, který neměl náležitosti stanovené právním předpisem, je třeba na věc pohlížet tak, jako by znalecký posudek nebyl odvolatelům doručen vůbec.

Na straně druhé postupoval soudní exekutor v souladu s právními předpisy, pokud odvolatelům doručil usnesení v listinné podobě ve formě listinného stejnopisu, který byl vyhotoven za součinnosti provozovatele poštovních služeb. Podle § 17b odst. 1 Stavovského předpisu Exekutorské komory České republiky (stanoveného podle § 110 odst. 7 písm. c) exekučního řádu) listinné stejnopisy, které se vyhotovují za součinnosti provozovatele poštovních služeb, mohou být opatřeny vizualizovanou podobou uznávaného elektronického podpisu toho, kdo písemnost podepsal. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení provozovatel poštovních služeb může opatřit takový stejnopis řídícími znaky pro vyhotovování.  Podle odstavce třetího pak platí, že k písemné žádosti účastníka, kterému byl listinný stejnopis podle odstavce prvého doručen, se zašle elektronickou poštou na elektronickou adresu uvedenou v žádosti písemnost vyhotovená v elektronické podobě a podepsaná podle § 16a nebo se předá účastníkovi v sídle úřadu na technickém nosiči dat; o tom musí být účastník poučen.  Odvolací soud připomíná, že jde o úpravu obdobnou úpravě, která se užije i v řízení před soudy (viz § 21b, § 28c Jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, § 200f Kancelářského řádu).

Odvolací soud proto již z tohoto důvodu usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 219a odst. 1 písm. b), § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 55c odst. 5 ex. řádu, aniž by se mohl zabývat dalšími odvolacími důvody.

 

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy