Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS leden 2016)

08.01.2016 00:44

            

Poř. č. 1

 

            Ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, v jehož důsledku se pohledávka poškozeného za konkursní podstatou měla stát nedobytnou, je pro posouzení, zda náhrada škody má být přiznána ve výši odpovídající celé nedobytné pohledávce, určující, zda stav konkursní podstaty v době předcházející nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu dovoloval plnou úhradu této pohledávky se zřetelem k ostatním pohledávkám za konkursní podstatou a pracovním nárokům a k pravidlu formulovanému v ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007).

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013)

 

  Rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 2:

            1) Uložil žalovanému (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplatit žalobci (D., s. r. o.) do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí částku 3 000 000 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 13. 3. 2009 do zaplacení (bod I. výroku).

            2) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovanému též zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od 15. 12. 2008 do 12. 3. 2009 (bod II. výroku).

            3) Rozhodl o nákladech řízení (bod I. výroku).

            Šlo o druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci, když v pořadí první rozsudek ze dne 31. 3. 2010 jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, zrušil k odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2010.

            Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006, jsou vůči státu splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody způsobené žalobci nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce V. a. s. K naplnění jednotlivých předpokladů této odpovědnosti (1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody) soud argumentoval následovně:

            1) K nesprávnému úřednímu postupu.

Konkursní řízení představuje zvláštní typ řízení, ve kterém je soud aktivní zejména ve fázi od podání návrhu na prohlášení konkursu do prohlášení konkursu. Po prohlášení konkursu spočívá činnost soudu v dohledu, v jehož rámci může ve vztahu ke správci konkursní podstaty činit úkony ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a může přijímat rozhodnutí a činit opatření v intencích § 12 odst. 2 ZKV.

            Z provedeného dokazování vyplynulo, že konkursní soud byl několikrát informován o situaci v úpadcově podniku a o jejím zhoršování, jakož i o činnosti správce konkursní podstaty, která se negativně projevila na stavu konkursní podstaty.

            Nesprávný úřední postup konkursního soudu tak spočívá v tom, že nechal správce konkursní podstaty nadále činit úkony, aniž jej požádal o vysvětlení k zajištění účelu konkursu a aniž jej případně včas zprostil výkonu funkce, ač měl informace o zhoršené situaci v úpadcově podniku a o negativním vlivu činnosti správce konkursní podstaty na konkursní podstatu.

            2) Ke vzniku škody.

            Ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku, je skutečnou škodou i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho dlužníku, jejíž náhrada je požadována po státu odpovědnému za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci. Tato škoda nevzniká v okamžiku, kdy žalobce uhradil žalovanou částku správci konkursní podstaty, ani v okamžiku, ke kterému má žalobce za to, že konkursní podstata je v takovém stavu, že nebude možné pohledávku uspokojit, ale až v okamžiku, kdy se právo na plnění proti dlužníkovi stane fakticky nevymahatelným.

            Pohledávku žalobce tvoří částka 3 000 000 Kč, kterou žalobce zaplatil (jako kupující) správci konkursní podstaty úpadce V. H. (jako prodávajícímu) na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 6. 2005. Poté, co V. H. odstoupil od smlouvy o prodeji podniku dopisem z 12. 9. 2005, nebyla žalobci uvedená částka vrácena.

            Ze znaleckého posudku znalkyně P. C. pak vyplynulo, že s ohledem na stav konkursní podstaty úpadce již v době podání žaloby (16. 12. 2008) nebylo možné uspokojit pohledávku žalobce. Pohledávka je nevymahatelná, i když konkursní řízení vedené na majetek úpadce dosud nebylo skončeno.

            3) K příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

            Kdyby konkursní soud vyhodnotil včas a správně informace získané od konkursních věřitelů a od Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen „státní zastupitelství“) o zhoršování situace v úpadcově podniku, mohl ukončit (i bez návrhu) ztrátový provoz podniku (že šlo o ztrátovou činnost, prokázal znalecký posudek P. C.) a odvrátit tak újmu hrozící věřitelům (tedy i žalobci). Konkursní soud tak nevykonával řádný dohled; při něm by musel zjistit, že správce konkursní podstaty úpadce nepostupuje správně. Reakcí konkursního soudu bylo teprve usnesení ze dne 13. 12. 2006, jímž zprostil V. H. funkce správce konkursní podstaty a jmenoval nového správce konkursní podstaty. Kdyby konkursní soud vydal toto usnesení dříve, mohl by žalobce ještě dosáhnout uspokojení pohledávky, neboť podle znaleckého posudku P. C. bylo uspokojení pohledávky možné (byť ve splátkách) ještě ve druhé polovině roku 2005.

            Pohledávka se tak stala nevymahatelnou ke dni podání žaloby v důsledku postupu konkursního soudu, který nereagoval na podněty týkající se ztrátového hospodaření správce konkursní podstaty úpadce.

            Pro výsledek řízení není podstatné, jak dopadla žaloba podaná (žalobcem) proti „správci konkursní podstaty úpadce“. V této věci jde totiž o odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku jednání několika škůdců, kteří jsou odpovědni společně a nerozdílně (žalobce je může žalovat společně). Odpovědnost státu za škodu je objektivní odpovědností, takže kdyby žalobce uspěl i vůči správci konkursní podstaty úpadce, zohlednila by se tato skutečnost v  exekučním řízení (kdyby byl žalobce uspokojen plněním některého z více solidárně zavázaných dlužníků).

            S přihlédnutím k ustanovení § 517 obč. zák. a k § 15 zákona č. 82/1998 Sb. pak soud dovodil, že žalovaný se dostal do prodlení s úhradou žalované částky až prvního dne po uplynutí šestiměsíční lhůty počítané (dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb.) ode dne uplatnění nároku u žalovaného (v této věci počítané od 12. 9. 2008). Prvním dnem prodlení tak byl 13. 3. 2011 (správně 2009) (což odůvodňuje zamítnutí žaloby ohledně úroků z prodlení požadovaných před uvedeným datem).

            K odvolání žalovaného M ě s t s k ý   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 6 12. 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

            Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, jelikož soud prvního stupně po doplnění skutkového stavu věci podle pokynů obsažených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu zjistil správně a dostatečně skutkový stav věci a věc posoudil správně po stránce právní, jestliže dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny všechny předpoklady dané ustanovením § 13 zákona č. 82/1998 Sb. pro odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce.

            Soud prvního stupně se důkladně a přesvědčivě vypořádal s důkazy, o které opřel závěr, že došlo k zanedbání zákonem uložené povinnosti dohledu soudu nad činností konkursního správce (a v jaké míře), i s příčinnou souvislostí mezi tímto postupem soudu a vznikem škody. Rovněž zkoumal se zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu otázku vymahatelnosti pohledávky uplatněné žalobou a na základě závěrů znaleckého posudku správně uzavřel, že žalobce neměl možnost v okamžiku podání žaloby uspokojit pohledávku na vrácení zaplacené části kupní ceny podniku z konkursní podstaty úpadce. Soud prvního stupně proto nepochybil, když na základě svých zjištění a právních úvah žalobě vyhověl.

            Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá (v intencích toho, jak v dovolání reprodukuje jeho obsah) o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

            Dovolatel vytýká odvolacímu soudu především to, že se jasně a přesvědčivě nevypořádal s jeho odvolacími argumenty a pouze krátce (v jediném odstavci) shrnul, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci a správně věc posoudil po stránce právní.

            Dovolatel dále poukazuje na to, že žalobce a „další společnosti pana M. S. s ním vedou řadu dalších sporů týkajících se předmětného konkursního řízení a ačkoli je argumentace obou stran v těchto sporech obdobná, v rozhodovací praxi odvolacího soudu lze nalézt „jistou inkonzistenci“. K tomu cituje pasáže z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 217/2012, 25 Co 218/2012-263, z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, č. j. 28 Co 371/2012-199, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 54 Co 380/2012-306 a z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 19 Co 423/2012-1831, uzavíraje tuto část dovolání konstatováním, že napadené rozhodnutí odporuje jak vlastní judikatuře odvolacího soudu, tak judikatuře Nejvyššího soudu (citované v označených rozhodnutích).

            K jednotlivým předpokladům odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci pak dovolatel (jenž míní, že nebyl naplněn žádný z těchto předpokladů) argumentuje následovně:

            1) K nesprávnému úřednímu postupu.

            K tomu, aby soud prvního stupně mohl dojít k závěru o nesprávném úředním postupu konkursního soudu v podobě popsané v jeho rozhodnutí, by v řízení muselo být prokázáno, že (konkursní) soud věděl nejen to, že část kupní ceny nebyla vrácena žalobci, nýbrž i to, že stav konkursní podstaty vrácení neumožňuje. V důvodech rozhodnutí (soudu prvního stupně) se neuvádí, z jakého důkazu zjistil soud prvního stupně, že konkursní soud byl skutečně informován o tom, že správce konkursní podstaty nevrátil žalobci část kupní ceny za prodej podniku.

            Skutečnost, že konkursní soud byl informován o zhoršujícím se stavu konkursní podstaty, dovodil soud prvního stupně z dopisů žalobce a dalších věřitelů, ze znaleckých posudků, z výslechu znalkyně P. C. a ze zprávy auditora.

            Vypovídací hodnota těchto důkazů je však problematická. Dopisy žalobce a dalších věřitelů představují pouze jednostranný pohled na věc. Ke znaleckým posudkům M. R. dovolatel poukazuje na to, že z konkursního spisu, jakož i ze souvisejících sporů, je zřejmé, že M. R. spolupracoval s žalobcem, s jednatelem žalobce M. S. a s dalšími společnostmi M. S. opakovaně a dlouhodobě, takže lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti. Posudky M. R. proto nelze považovat za objektivní, což bylo i důvodem, pro který dovolatel trval na vypracování nového znaleckého posudku. Ani nový posudek (znalkyně P. C.) však nelze považovat za přesvědčivý důkaz.

            Problematickými shledává žalovaný již otázky položené znalkyni. Zejména čtvrtá otázka („Určit jakým způsobem ovlivnila činnost správců konkursní podstaty úpadce V. a. s., tuto konkursní podstatu, zda v důsledku jejich činnosti nedocházelo ke zmenšování konkursní podstaty, pokud ano, v jakém rozsahu.“), a pátá otázka („Jaký vliv na konkursní podstatu by měla změna správce konkursní podstaty uvedeného úpadce?“) nesměřují k odborným znalostem znalce, ale vybízejí jej ke spekulacím nad rámec znalecké činnosti. Odpovědi na tyto otázky jsou jistě významné pro řízení, jejich nalezení však nemá být úkolem znalce, ale povinností soudu.

            Posudek samotný pak trpí nedostatkem relevantních podkladů pro jeho vypracování. Některé z tabulek obsažených v posudku nepokrývají celé období, které je předmětem zkoumání, ale (vzhledem k nedostatku podkladů) pouze údaje z vybraných let. Posudek však obsahuje i další nepřesnosti. Kupříkladu u tabulky obsahující přehled „stárnutí pohledávek“ nepokrývají tam obsažená data stejné období jako doprovodný text. Znalkyně ostatně sama na mnoha (cca deseti) místech posudku konstatuje nedostatečnost podkladů. Při výslechu znalkyně uvedla, že „neměla k dispozici hlavní účetnictví, tedy hlavní knihu a účetní deník a inventarizaci v takové podobě, aby mohla odsouhlasit na účetnictví“.

            Ačkoli podle znaleckého posudku mělo hospodaření úpadce jednoznačně negativní trend, nedokázala znalkyně přesvědčivě zdůvodnit vývoj hospodaření v roce 2006, v němž došlo k významnému poklesu závazků. Nedostatek podkladů pak má za následek značnou spekulativnost závěrů znaleckého posudku, který proto nelze považovat za relevantní.

            Podle dovolatele tedy v řízení nebylo postaveno najisto, že konkursní soud měl dostatek jednoznačných informací o tom, že hospodaření úpadce se vyvíjí negativně a že případné zhoršování situace je následkem činnosti správce konkursní podstaty, tedy že nečinnost soudu lze považovat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (jde o rozsudek ze dne 22. 4. 2004, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 24/2006“/, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) za neospravedlnitelnou z pohledu skutečností, jež konkursnímu soudu byly známy o sepsaném majetku.

            2) Ke vzniku škody.

            I kdyby byl v řízení prokázán nesprávný úřední postup konkursního soudu, je sporná existence škody.

            Soud prvního stupně vyšel z toho, že věřiteli vznikne škoda, jakmile se právo věřitele na plnění proti dlužníku stane fakticky nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Okamžik vzniku škody pak stanovil na základě znaleckého posudku P. C. Bez zřetele k výhradám, jež dovolatel má ke znaleckému posudku P. C., je právní názor soudu v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Přitom za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

            Potud dovolatel odkazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 406/2011 (jde o usnesení ze dne 18. 10. 2011) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 (jde o rozsudek ze dne 25. 8. 2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 48/2011“/).

            Podle dovolatele je tedy nutné vyčkat ve věci vydání rozvrhového usnesení, když Nejvyšší soud je v tomto svém názoru konzistentní, jak je patrno i z dalších jeho rozhodnutí v souvisejících sporech společností M. S. proti dovolateli, konkrétně z (již zmíněného) usnesení sp. zn. 28 Cdo 406/2011 a z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3429/2011 (jde o usnesení ze dne 8. února 2012), v nichž byla odmítnuta dovolání žalobců s tím, že žaloba je předčasná. 

            3) K příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

            Nesprávný úřední postup soudu může být dán, jen je-li zde rovněž „nesprávný úřední postup správce konkursní podstaty“. Soud prvního stupně dovozuje příčinnou souvislost ze znaleckého posudku P. C. (k němuž má dovolatel výhrady jak shora uvedeno). Dovolatel zdůrazňuje, že podle konkursního spisu bylo konkursní řízení (vedené na majetek úpadce) značně komplikované. Konkursní soud neměl dostatečné informace o tom, že hospodářská situace (úpadcova) podniku se následkem jeho provozu neustále zhoršuje.

            Za realizaci řádného dohledu přitom soud prvního stupně považuje až to, že soud zprostil funkce správce konkursní podstaty (V. H.). V této otázce se však soud neshodl se státním zastupitelstvím, které toto zproštění nedoporučovalo. Odtud je patrno, že nešlo o jednoduchou situaci, k níž by existovalo jednoznačně správné řešení.

            Podle soudu prvního stupně není podstatné, jak dopadla žaloba proti správci konkursní podstaty úpadce, protože ve věci jde o odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku jednání několika škůdců, kteří jsou odpovědni společně a nerozdílně (žalobce je může žalovat společně). Odpovědnost státu za škodu je objektivní odpovědností, takže kdyby žalobce uspěl i vůči správci konkursní podstaty úpadce, zohlednila by se tato skutečnost v  exekučním řízení (kdyby byl žalobce uspokojen plněním některého z více solidárně zavázaných dlužníků).

            Dovolatel s tímto názorem „ostře nesouhlasí“ a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 27 C 206/2009-182, vydaného v související věci týkající se téhož konkursního řízení, v řízení o žalobě další společnosti M. S. (R. s. r. o.) cituje tuto pasáž:

             „(…) byť odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinností konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti ve vztahu ke správci konkursní podstaty jako subjektu samostatně odpovědnému za škodu způsobenou výkonem své činnosti není subsidiární, požadavek naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a tvrzenou škodou vyžaduje, aby se správce konkursní podstaty dopustil porušení povinnosti při výkonu své funkce a aby z porušení této povinnosti vznikla žalobci škoda, neboť pokud by se správce konkursní podstaty žádného porušení povinnosti nedopustil či škoda vznikla v důsledku jiné skutečnosti než porušení povinností správce, pak by ani případné porušení povinností konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti nad výkonem funkce správce konkursní podstaty nemohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku na náhradu škody tedy vyžaduje posouzení předběžné otázky, zda se správce konkursní podstaty skutečně dopustil takového porušení svých povinností, kterému mělo být řádným výkonem dohlédací činnosti soudu zabráněno, případně toto mělo být napraveno, a zda v důsledku tohoto porušení povinností vznikla žalobci tvrzená škoda.“

            Odtud dovolatel dovozuje, že soud by měl především sám zjistit, zda správce konkursní podstaty úpadce porušil povinnost při výkonu funkce a zda tímto porušením povinnosti vznikla žalobci škoda, nebo by měl vyčkat rozhodnutí příslušného sporu mezi žalobcem a správcem konkursní podstaty (je-li veden). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však žádné takové zjištění neobsahuje. „Mezi řádky“ lze sice číst, že soud prvního stupně postup správce konkursní podstaty nepovažoval za správný, neprováděl však potud žádné dokazování (a jde tak o jeho pouhou domněnku). Podle soudu takové zjištění dokonce ani není pro věc podstatné.

            Názor soudu je podle dovolatele „v příkrém rozporu“ s konstantní judikaturou (potud dovolatel příkladmo poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5109/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3315/2011), podle které stát vystupuje vždy v pozici takzvaného „posledního dlužníka“. Poškozený se tak vždy má hojit na škůdci samotném, v tomto případě tedy správci konkursní podstaty, popřípadě jiných osobách, kupříkladu členech věřitelského výboru, a teprve nemůže-li se náhrady škody domoci jiným způsobem, může uplatňovat nárok z titulu nesprávného úředního postupu proti státu.

            4) K existenci pohledávky.

            Dovolatel má pochybnosti i o tom, zda „žalovaná pohledávka“ (rozuměj nedobytná pohledávka žalobce vůči dlužníku /úpadci/) vůbec existuje. K tomu poukazuje na dohodu o narovnání (uzavřenou mezi stávajícím správcem konkursní podstaty na straně jedné a M. S., žalobcem a společnostmi R. s. r. o. a  A. s. r. o. na straně druhé dne 19. 12. 2007), z jejíhož obsahu v dovolání cituje se závěrem, že podle této dohody zanikla narovnáním i pohledávka žalobce vůči úpadci ve výši 3 000 000 Kč. Soudu prvního stupně dovolatel v dotčených souvislostech vytýká, že dovoláním citovaná ustanovení dohody o narovnání ponechal bez povšimnutí. Zanikla-li dohodou o narovnání pohledávka žalobce vůči dlužníku (úpadci), nelze již po státu požadovat náhradu škody způsobené nedobytností této pohledávky.

            Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, namítaje úvodem, že dovolání trpí vadou spočívající v tom, že nevymezuje, v jakém rozsahu se napadá rozhodnutí odvolacího soudu, ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

            K dovoláním otevřeným otázkám žalobce uvádí, že odvolací soud je vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce poukazuje na to, že výhrady dovolatele ke skutkovým zjištěním soudů nejsou hodnocením právních otázek. K tomu uvádí, že závěry znalkyně P. C. o nemožnosti uspokojení žalobcovy pohledávky korespondují též pravomocnému usnesení konkursního soudu z 13. 9. 2009, který konstatoval stejný stav. Právní názor dovolatele, že stát má vystupovat v pozici „posledního dlužníka“, má žalobce za nesprávný a odporující dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, k čemuž poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1702/2012.

            K závěru, že pohledávku věřitele vůči dlužníku (úpadci) lze mít za nevymahatelnou i před skončením konkursu nebo schválením konečné zprávy, cituje žalobce pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 93/2012“/), jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněného pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

            Pochybnosti dovolatele o existenci nedobytné pohledávky nejsou podle žalobce na místě. Jde o námitky, které měl dovolatel uplatnit především v řízení před soudem prvního stupně, když z dalších částí dohody o narovnání plyne, že účinnost těch bodů dohody, na které dovolatel odkazuje, byla vázána na splnění dále sjednaných podmínek, což se nestalo. Z obsahového hlediska šlo o započtení zakázané ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, uzavírá žalobce, jenž potud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010 (jde o rozsudek uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 9).

            N e j v y š š í   s o u d  dovolání zčásti odmítl, ve zbývajícím rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušil rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

            Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

            Ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), od kterého odvozuje přípustnost dovolání dovolatel, tedy na věc uplatnitelné není, čímž se stává bezpředmětnou též jinak oprávněná (v režimu přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) námitka žalobce, že dovolání není způsobilé věcného projednání, jelikož dovolatel nevymezil řádně přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013).

            K žalobcově výhradě, že v dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu se napadá rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud uvádí, že v článku I. dovolání se výslovně uvádí, že dovolání směřuje proti prvnímu a druhému výroku napadeného rozhodnutí. Ve spojení s dovolacím návrhem (požadujícím zrušení napadeného rozhodnutí jako celku) nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že oba výroky rozsudku odvolacího soudu jsou napadány v plném rozsahu, takže tvrzenou vadou dovolání netrpí.  

            I.   K přípustnosti dovolání.

            V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

            II. K dovolacím důvodům.

            Dovolatel (ač za něj jedná osoba s právnickým vzděláním) nepřipíná výslovně dovolací argumentaci k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

            Žalobce přiléhavě poukázal na to, že výhrady dovolatele ke skutkovým zjištěním soudů nejsou hodnocením právních otázek. V té části dovolání, ve které dovolatel kritizuje to, jak odvolací soud (soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy (v pasáži k nesprávnému úřednímu postupu), jde o argumentaci pro výsledek dovolacího řízení bezcennou.

            Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

            Další části dovolání jsou z obsahového hlediska především kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání lze po formální stránce oprávněně vytknout, že v rozhodných právních otázkách je opakovaně (formálně chybně) koncipováno jako polemika se závěry soudu prvního stupně (jejichž přezkoumání není úkolem dovolacího soudu). S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud se v relativně stručném odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí omezil pouze na přitakání těmto závěrům, lze však i potud míti za to, že (posuzováno z obsahového hlediska) jde o polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.

            Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

            Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.

            Jakkoli k nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu v pojetí žalobce mělo docházet již v době před 26. 4. 2006, s přihlédnutím k článku II, zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je pro právní posouzení věci dovolacím soudem rozhodný především výklad ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 26. 4. 2006 (po novele provedené právě zákonem č. 160/2006 Sb.), jež do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn.

            Podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (v rozhodném znění) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

            Dle ustanovení § 12 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007, pro věc rozhodném), soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).

            Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci ustálena v následujících závěrech:

            1) Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 7/2013“/).

            2) Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42 (v literatuře srov. shodně např. dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (R 24/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, uveřejněný pod číslem 73/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            3) Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 33/2008“/).

            4)  Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            5) Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            6)  Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (R 24/2006).

            7)  Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 ZKV) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě (R 24/2006).

            8) Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je zajištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu. Není přitom nikterak vyloučeno, aby do doby, než se stav vyvolaný pokynem soudu uděleným při výkonu dohlédací činnosti stane nevratným, soud vydáním dalšího (nového) rozhodnutí korigoval (v závislosti na nově vzniklé situaci v konkursu) některý ze svých předchozích pokynů či opatření (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            9) Podle ustanovení 12 odst. 2 ZKV se klade důraz na to, že konkursní soud činí při výkonu dohlédací činnosti opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu (jímž je ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku). Pro rozhodnutí, která konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti (lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo z podnětu či na návrh některého z procesních subjektů), tudíž není určující osobní zájem dlužníka (úpadce), některého z věřitelů nebo správce konkursní podstaty (popřípadě zájem třetí osoby na řízení nezúčastněné), nýbrž to, že jeho prostřednictvím bude naplňován účel konkursu, takže přijatá opatření povedou k dosažení cíle konkursu (srov. i § 2 odst. 3 ZKV) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012).

            V takto ustaveném judikatorním rámci činí Nejvyšší soud pro poměry dané věci k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry.

            1) K nesprávnému úřednímu postupu.

            Tohoto předpokladu odpovědnosti státu za škodu se v rovině právní z větší části týká argumentace použitá dovolatelem až v pasáži dovolání k příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

            Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná, fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „R 95/2006“/, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 42/2010“/ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 132/2012“/).

            Ve druhé fázi konkursního řízení (v níž se v rozhodné době nacházelo i konkursní řízení vedené na majetek úpadce v této věci) je pro posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti), určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu § 12 ZKV. Úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursní řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob. Přitom bez zřetele k tomu, jaké opatření přijme konkursní soud při řešení sporné otázky v rámci dohlédací činnosti, tam, kde lze důvodně předpokládat, že konečným způsobem bude předmětná otázka (spor o plnění) zodpovězena až v samostatném soudním sporu (aniž by šlo o excindační řízení), by měl přijmout též opatření, jež by bránilo tomu, aby předmět sporu nebyl spotřebován nebo použit k jiným účelům před pravomocným skončením sporu, nebo opatření, jež by riziko takového postupu alespoň podstatně minimalizovalo. Srov. shodně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, přijatý v jiném sporu týchž účastníků (jímž Nejvyšší soud zrušil dovoláním zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 380/2012-306).

            Oba soudy v obecné rovině z takto chápaného pojetí nesprávného úřadního postupu nevybočily, nicméně (jak bude rozebráno dále) neřešily správně otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.

            2) Ke vzniku škody.

            Dovolatel zpochybňuje závěr o vzniku škody argumentem, že žaloba je předčasná, jelikož (v intencích závěrů obsažených v R 48/2011) v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce dosud nebylo vydáno rozvrhové usnesení, takže nelze přijmout závěr o nedobytnosti pohledávky věřitele (žalobce) vůči dlužníku (úpadci).

            V R 48/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

            Jak je dále patrno z odůvodnění R 48/2011, výše citované závěry přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž odvolací soud zamítl žalobu věřitele (poškozeného) vůči státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (odůvodněnou „ztrátou“ věřitelovy pohledávky vůči dlužníku v důsledku nečinnosti soudu v nalézacím řízení) „pro předčasnost“, s tím, že konkursní řízení vedené na majetek dlužníka (úpadce) je pouze ve fázi plnění rozvrhového usnesení (ve smyslu R 95/2006, R 42/2010 a R 132/2012 šlo o závěrečnou fázi konkursního řízení) a konkurs dosud nebyl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV. Tento závěr odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud chybným, maje plně za možné považovat věřitelovu pohledávku vůči dlužníku (úpadci) za nedobytnou „již“ (!) na základě pravomocného rozvrhového usnesení (se zřetelem k tomu, co má být /může být/ věřiteli podle rozvrhu plněno z dlužníkovy konkursní podstaty na úhradu pohledávky).

            Závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) nemůže být (pro účely sporu o náhradu škody vůči státu vzniklé „ztrátou“ pohledávky vůči dlužníku a způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.) považována za nedobytnou i před právní mocí rozvrhového usnesení, odtud neplyne (srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013). 

            Jinak řečeno, závěr Nejvyššího soudu, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat ‚již’ ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“ (R 48/2011), v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat ‚až’ ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. Z R 48/2011 taková interpretace dozajista neplyne právě proto, že pro poměry tam řešené věci Nejvyšší soud odklidil jako nesprávný jen úsudek odvolacího soudu, že k závěru o nedobytnosti pohledávky nestačí ani pravomocné rozvrhové usnesení (možnou nedobytností pohledávky v době předcházející právní moci rozvrhového usnesení se R 48/2011 nezabývalo).

            K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. též v žalobcem zmíněném R 93/2012. V něm uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

            V důvodech R 93/2012 poukázal Nejvyšší soud na to, že již v R 33/2008 připustil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud v R 93/2012 dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§ 29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§ 32 odst. 1 ZKV).

            A konečně Nejvyšší soud v R 93/2012 též uzavřel (odkazuje na R 48/2011), že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, vskutku bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka).

            Závěry obsažené v R 93/2012 se vztahovaly ke škodě způsobené věřiteli tím, že osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV porušily povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (přímo v R 93/2012 Nejvyšší soud poznamenal, že otázku odpovědnostních nároků osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV nelze jinak /(bez dalšího/ směšovat s otázkami vzniku škody při odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci). V pojmenování situací, jež dovolují učinit v konkursním řízení závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) se stala nedobytnou ještě před právní mocí rozvrhového usnesení, však mezi těmito instituty rozdílu není. 

            Pro poměry dané věci platí řečené tím více, že v konkursní věci úpadce již konkursní soud povolil částečný rozvrh (usnesením o částečném rozvrhu z 21. 12. 2007).

Dovolání tudíž potud není důvodné.  

            3) K příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

            Potud dovolatel kritizuje (odvolacím soudem převzatý) úsudek soudu prvního stupně (podložený poukazem na solidární odpovědnost více škůdců), že pro výsledek řízení není podstatné, jak dopadla žaloba podaná (žalobcem) proti „správci konkursní podstaty úpadce“.

            K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 114. V něm vysvětlil, že z R 24/2006 též plyne, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně.

            K tomu Nejvyšší soud doplňuje (ve shodě s tím, co uzavřel např. též v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 924/2013), že výše citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu k samostatné majetkové odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je nutno v souvislostech, kdy je tvrzena i odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu spočívající v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, chápat následovně:

            1) Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu (došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat /též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti/ za příčinu vzniku škody /rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost/).

            2) Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu.

            3) Závěr, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty, je zcela vyloučen, jestliže zde není protiprávního postupu správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se předešlo vzniku škody.

            4) Jinak řečeno, ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty se soud nesmí vyhnout posouzení případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující (nedbalý dohled konkursního soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.).

            Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž zkoumaný úsudek soudu prvního stupně nekorigoval, tedy správné není a dovolání je již proto důvodné. Výsledek sporu o náhradu škody, který i podle soudu prvního stupně žalobce souběžně vedl s (bývalým) správcem konkursní podstaty úpadce (V. H.), má (totiž) ve světle výše řečeného podstatný význam i pro posouzení (spolu)odpovědnosti státu.

            Oběma soudům též lze v daných souvislostech vytknout neujasněnost (nekonkrétnost) jejich právní argumentace, jestliže v rovině zkoumání příčinné souvislosti nevymezily rozhodné období, v němž bylo možné zkoumat, zda případný nesprávný úřední postup konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti nad postupem správce konkursní podstaty úpadce vedl ke „ztrátě“ (k nedobytnosti) žalobcovy pohledávky. Skutkový závěr, podle kterého pohledávka byla nedobytná v době podání žaloby v této věci (16. 12. 2008), je pro právní závěr na dané téma nedostačující. V rozsudku soudu prvního stupně jsou obsažena četná skutková zjištění o stavu konkursní podstaty úpadce před 12. 8. 2005, aniž by z právního posouzení věci oběma soudy bylo patrno, jaký význam v rovině právní těmto zjištěním přisuzují. Přitom je zjevné, že pohledávka věřitele (žalobce) vůči dlužníku (úpadci), za jejíž „ztrátu“ (nedobytnost) má být odpovědný stát, vznikla až odstoupením správce konkursní podstaty (V. H.) od smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 6. 2005, tj. nejdříve 12. 9. 2005.

            Nesprávný úřední postup konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti nad postupem správce konkursní podstaty úpadce z doby před 12. 9. 2005 tedy není (nemůže být) v příčinné souvislosti se vznikem škody způsobené ztrátou pohledávky vzniklé nejdříve 12. 9. 2005. Podstatné je, jaký byl stav konkursní podstaty ke 12. 9. 2005, a zda a odkdy lze od tohoto data (následně) dovodit příčinnou souvislost mezi případnými (a jakými) nedostatky v dohlédací činnosti konkursního soudu nad postupem správce konkursní podstaty úpadce (mezi následným nesprávným úředním postupem) a „ztrátou“ žalobcovy pohledávky vůči dlužníku (úpadci). Jestliže soudy ve skutkové ani právní rovině věci nepřijaly závěr o době rozhodné pro zkoumání (ne)správnosti toho úředního postupu konkursního soudu, jenž mohl být (byl) v příčinné souvislosti se „ztrátou“ žalobcovy pohledávky vůči úpadci (vzniklé 12. 9. 2005) způsobenou (podle žalobních tvrzení) postupem správce konkursní podstaty úpadce odporujícím ustanovení § 8 odst. 2 ZKV, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné. Dovolání je proto i potud důvodné.

            Právní posouzení věci soudem prvního stupně (k němuž se odvolací soud přihlásil) neobstojí ani v závěru, že uspokojení žalobcovy pohledávky dlužníkem (úpadcem) bylo možné (byť i jen ve splátkách) ještě „ve druhé polovině roku 2005“. Nehledě k tomu, že „druhou polovinou roku 2005“ se rozumí doba od 1. 7. 2005, přičemž do 12. 9. 2005 žádná taková pohledávka neexistovala (pro toto období jde o závěr bezcenný), soudy v dotčených souvislostech pominuly pravidlo stanovené pro úhradu pohledávek za podstatou (mezi něž i žalobce sám řadí „ztracenou“ pohledávku) v § 32 odst. 1 ZKV.

            Podle ustanovení § 32 odst. 1 ZKV totiž platí, že v rozvrhu se uspokojí nejdříve dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2) a pracovní nároky (§ 31 odst. 3). Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení podstaty na úhradu všech těchto pohledávek, uspokojí se nejdříve hotové výdaje a odměna správce, potom náklady spojené s udržováním a správou podstaty, poté soudní poplatek za konkurs, poté pohledávky výživného ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně.

            V rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2720/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že obecně platí, že pohledávky za podstatou (jako pohledávky vznikající /až/ po prohlášení konkursu na majetek úpadce) mají být (všechny) hrazeny v termínech své splatnosti. Rozhodovací praxe soudů je ovšem ustálena v závěru, že mohou nastat situace, kdy tento způsob uspokojování pohledávek za podstatou nebude možný (k prodlení správce konkursní podstaty s úhradou pohledávky za podstatou, srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2004, uveřejněný pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            Platí totiž také, že kriteria uvedená v ustanovení § 32 odst. 1 ZKV (pravidla nastavená pro případ, že v konkursní podstatě nebude pro účely možného rozvrhu dostatek prostředků ani na uspokojení pohledávek za podstatou a pracovních nároků) má správce konkursní podstaty respektovat i tehdy, uspokojuje-li v průběhu konkursu pohledávky uvedené v ustanovení § 31 odst. 1 ZKV. Při rozhodování, zda v průběhu konkursního řízení uhradí pohledávky uvedené v § 31 odst. 1 ZKV, proto správce konkursní podstaty musí vždy zvažovat (podle stavu zpeněžení), zda takovou úhradou neohrozí uspokojení pohledávek podle § 32 odst. 1 ZKV (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 15 Cmo 178/2007, uveřejněné pod číslem 35/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž dále ve svých důvodech vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 541/2010, uveřejněný pod číslem 16/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

            Přitom ovšem není vyloučeno, že v souladu s požadavkem odborné péče (§ 8 odst. 2 ZKV) bude i takový postup, jehož prostřednictvím správce konkursní podstaty uspokojí některé z pohledávek za podstatou dříve než jiné pohledávky za podstatou se stejným nebo dřívějším termínem splatnosti nebo uspokojí některé z pohledávek za podstatou zcela v době, kdy se v konkursní podstatě již nenachází dostatek prostředků k uspokojení ostatních pohledávek za podstatou a pracovních nároků. To ovšem bude záviset na posouzení, zda tím neodvrací možnou (vyšší) újmu na majetku konkursní podstaty nebo naopak nezajišťuje možný (vyšší) příjem konkursní podstaty. Typickým příkladem takového odůvodněného „předbíhání ve frontě“ může být plné hrazení pohledávek za podstatou souvisejících s provozem úpadcova podniku za účelem udržení jeho hodnoty pro účely zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží provozování úpadcova podniku, jednou smlouvou a této situaci se může blížit i úhrada nákladů za právní služby poskytnuté advokátem ve sporu pro konkursní podstatu vítězném a její rozsah rozmnožujícím.

            Odpovědnost za to, že bez rozumného (v rámci požadavku postupu s odbornou péčí obhajitelného) důvodu vybočil z mezí uspokojování pohledávek za podstatou vytyčených (tam, kde z konkursní podstaty nelze uspokojit všechny pohledávky, jež se uspokojují mimo rozvrh) úpravou obsaženou v § 32 odst. 1 ZKV, však nese správce konkursní podstaty.

            Ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, v jehož důsledku se pohledávka poškozeného za konkursní podstatou měla stát nedobytnou, je tedy pro posouzení, zda náhrada škody má být přiznána ve výši odpovídající celé nedobytné pohledávce, určující, zda stav konkursní podstaty v době předcházející nesprávnému úřednímu postupu konkursního soudu (a následující po vzniku pohledávky) dovoloval plnou úhradu této pohledávky se zřetelem k ostatním pohledávkám za konkursní podstatou, k pracovním nárokům a k pravidlu formulovanému v ustanovení § 32 odst. 1 ZKV.

            Závěr soudů, že pohledávku žalobce vůči dlužníku (úpadci) bylo možné uspokojit (byť i jen ve splátkách) ještě „ve druhé polovině roku 2005“, zjevně vychází ze závěrů znalkyně P. C. (z její odpovědi na druhou z otázek položenou soudem). Stejně tak se ovšem ze spisu podává, že na třetí ze soudem položených otázek (zda zde byly i jiné pohledávky za podstatou a zda i v případě jejich existence bylo možné uspokojit pohledávku v plné výši či v jakém rozsahu) znalkyně odpověděla tak, že pro odpověď nejsou podklady.

            S přihlédnutí k tomu, že z právního posouzení věci soudy není zřejmo, zda závěr o možnosti plného uspokojení žalobcovy pohledávky ještě ve druhé polovině roku přijaly s přihlédnutím k pravidlu uvedenému v § 32 odst. 1 ZKV, jde i potud o právní posouzení neúplné a tím i nesprávné.

            4) K existenci pohledávky.

            Žalobce má pravdu, namítá-li, že pochybnosti dovolatele k existenci jeho pohledávky vůči dlužníku (úpadci), založené na obsahu dohody o narovnání z 19. 12. 2007, měly být vyjádřeny především v řízení před soudem prvního stupně. Nicméně, za situace, kdy dohoda o narovnání byla čtena k důkazu a soud prvního stupně z ní činil zjištění, měl dovolatel právo požadovat, aby v rovině právní byl přijat (k jeho námitce) závěr o tom, zda (ne)došlo k zániku pohledávky. Přitom šlo o námitku uplatněnou dovolatelem v odvolacím řízení (srov. jeho podání z 18. 9. 2012, č. l. 453-459), se kterou se odvolací soud měl vypořádat v napadeném rozhodnutí. Jestliže tak neučinil (námitku ignoroval), je jeho právní posouzení věci v otázkách rozhodných pro výsledek řízení i potud neúplné a tudíž nesprávné.

            Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil napadené rozhodnutí (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (s výjimkou odvoláním nenapadeného zamítavého výroku) i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a potud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

            Samostatným usnesením ze dne 1. 8. 2012, č. j. 20 C 118/2009-429, Obvodní soud pro Prahu 2 dále uložil dovolateli (žalovanému) zaplatit státu náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením. Vzhledem k tomu, že i toto rozhodnutí má povahu výroku závislého na rozhodnutí o věci samé (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), zrušil Nejvyšší soud i je. 

            Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, shledal Nejvyšší soud nadbytečným dále zkoumat, zda některá ze „skutkových“ námitek dovolatele vystihuje z obsahového hlediska též existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. a zkoumat, zda takový dovolací důvod je dán. Vypořádat se s těmito námitkami bude v další fázi řízení úkolem soudu prvního stupně (odvolacího soudu).

            V další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud) též nepřehlédne, že tvrzení dovolatele, že smlouva z 1. 6. 2005 (respektive 2. 6. 2005) nebyla smlouvou o prodeji podniku úpadce a že šlo o smlouvu od počátku absolutně neplatnou, vyvracejí závěry obsažené k této smlouvě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007,  uveřejněn0mu ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 6.

 

           

Poř. č. 2

 

            Za situace, kdy zhotovitel se odmítl zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla, má objednatel právo na slevu z ceny díla, i když si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním vady zhotovitele neuvědomil.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014)

 

            O k r e s n í  s o u d  v  Jičíně rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 12. 2013, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 144 100 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 144 100 Kč za dobu od 16. 12. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky 144 100 Kč za dobu od 14. prosince 2010 do 15. 12. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem III). Ve výroku III. se jedná o zřejmou nesprávnost rozhodnutí.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 2. 9. 2005 smlouvu o dílo podle § 536 obch. zák. Na základě této smlouvy se žalovaný zavázal pro žalobce zhotovit dílo, a to dodávku a montáž tepelného čerpadla, montážní práce na uložení a zajištění zemního kolektoru a přívodních trubek od rozdělovače k tepelnému čerpadlu včetně rozdělovačů a plnění kolektoru. V článku V.1 smlouvy o dílo bylo sjednáno, že na tepelné čerpadlo poskytuje zhotovitel záruku pět roků ode dne uvedení do provozu. Záruka je poskytnuta za předpokladu, že zařízení bude provozováno podle platné technické dokumentace v souladu s návodem k obsluze. Podmínkou poskytnutí záruky jsou provedené předepsané servisní prohlídky, neporušené plomby na zařízení. Záruku nelze uplatnit na škody způsobené zásahem třetí osoby, nesprávnou obsluhou nebo působením vyšší moci. Záruka pěti let byla poskytnuta i na montážní práce. Cena samotného tepelného čerpadla byla v nabídce stanovena na 205 100 Kč. Dne 22. 5. 2006 žalobce žalovanému ohlásil, že se na tepelném čerpadle vyskytly závady. Žalovaný se obrátil na autorizovaného technika společnosti N., pana R. L., objednal u něj provedení opravy a ten tepelné čerpadlo opravil. Při dokončení opravy žalovaný přítomen nebyl, přičemž svou přítomnost u opravy si ani nevymínil. V roce 2010 se na tepelném čerpadle vyskytly další závady. Žalobce vadu čerpadla uplatnil u žalovaného v srpnu 2010. Žalovaný tuto reklamaci odmítl řešit s tím, že již neplatí garanční lhůta, protože při předchozích servisních pracích prováděných panem L. nedošlo k převzetí těchto prací a kontrole žalovaným. Protože žalovaný reklamaci nijak nevyřídil a blížila se topná sezona, žalobce začal jednat s autorizovanou servisní firmou Z. CZ, s. r. o. Tato společnost žalobci sdělila, že oprava tepelného čerpadla spočívající ve výměně chladícího modulu je by stála asi 160 000 Kč. Dále byla žalobci nabídnuta výměna celého čerpadla za cenu kolem 250 000 Kč. Po dalších jednáních mezi společnosti Z. CZ, s. r. o., společností N., resp. společností N. E. Systém CZ, Družstevní závody D. – strojírna, s. r. o., bylo žalobci nabídnuto levnější řešení, nové čerpadlo za 144 000 Kč. Žalobce situaci vyřešil zakoupením nového tepelného čerpadla za tuto zvýhodněnou cenu, včetně montáže za 149 670 Kč bez DPH. Žalovaný ani poté reklamaci nevyřídil. Žalobce a jeho právní zástupce jej vyzývali k vyřízení reklamace, přičemž v těchto výzvách nikdy neuplatnili nárok na slevu a zaplacení částky 144 100 Kč. Tento nárok uplatnil žalobce až v žalobě, která byla žalovanému doručena dne 14. 12. 2011. V žalobě je přitom popsán pouze skutkový děj a to, že žalobce požaduje v důsledku výměny tepleného čerpadla zaplacení částky 144 100 Kč. To, že uplatňuje nárok na slevu, uvedl žalobce až u soudu dne 20. 9. 2012.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se reklamací ze srpna roku 2010 odmítl zabývat bezdůvodně. Námitku žalovaného, že do tepelného čerpadla zasáhla třetí osoba, konkrétně pan L., odmítl, jelikož takový zásah nelze považovat za neoprávněný zásah třetí osoby. Opravu objednal žalovaný, a proto je pouze věcí mezi žalovaným a panem L., že si žalovaný opravu od pana L. nepřevzal. Soud prvního stupně dovodil, že vady čerpadla odpovídá žalovaný (§ 560 odst. 1 a 3 obch. zák.). Vyšel přitom ze zjištění, že samotná vada byla vytknuta bez zbytečného odkladu poté, co byla zjištěna, a žalobce uplatnil u žalovaného nárok na odstranění této vady spočívající v opravě tepelného čerpadla. Jelikož žalovaný vadu neodstranil ani v přiměřené lhůtě, soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve smyslu § 436 odst. 2 obch. zák. právo odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou cenu z kupní ceny a požadovaná sleva z ceny díla ve výši žalované částky odpovídá § 439 obch. zák.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání do výroku I. a II. rozsudku soudu prvního stupně.

K r a j s k ý   s o u d   v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 5. 2014 změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 144 100 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II. a III.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, které učinil soud prvního stupně, a odkázal na ně. Odvolací soud se ale neztotožnil s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že pokud je smlouva porušena podstatným způsobem jako v tomto případě (§ 345 odst. 2 obch. zák.), náleží kupujícímu volba mezi nároky uvedenými v § 436 odst. 1 obch. zák., jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Žalobce po vytčení opětovné vady díla zvolil mezi nároky z vad formu odstranění vady opravou díla, protože vada byla odstranitelná. Žalovaný se bránil povinnosti odstranit vadu díla poukazem na nedodržení záručních podmínek, a proto žalobci vzniklo právo od smlouvy odstoupit nebo požadovat přiměřenou slevu z ceny díla. Žalobce ale místo toho využil nabídky třetí osoby a nechal si bez souhlasu žalovaného vyměnit celé tepelné čerpadlo. Až v průběhu řízení žalobce změnil svoje tvrzení a částku, kterou zaplatil třetí osobě za nové tepelné čerpadlo, charakterizoval jako slevu z ceny díla sjednané se žalovaným.

Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2206/98, podle něhož obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla. Takový postup je možný, jen pokud objednatel uplatnil právo na slevu z ceny anebo pokud odstoupil od smlouvy. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3966/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1299/2008.

Odvolací soud uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na slevu z ceny díla rovnající se ceně za nově dodané tepelné čerpadlo, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. změnil a žalobu v této části zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na vyřešení otázky, zda lze na daný případ vztáhnout rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebo zda má být tato právní otázka reklamace vad a s tím spojených náhrad posouzena jinak. Zásadní právní otázkou podle dovolatele je, zda žalobce postupoval při reklamaci v souladu s tehdy platnou právní úpravou danou obchodním zákoníkem, jak naznal ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, či zda se od této úpravy odchýlil, jak předpokládá odvolací soud s odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle dovolatele na věc nedopadají. Dovolatel je zároveň toho názoru, že odvolací soud svým rozsudkem porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, kdy dva soudy rozhodují ve věci zcela odlišně na základě stejných předložených důkazů.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaný plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání.

N e j v y š š í   s o u d  rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda dovolatel vymezil přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Jestliže tedy dovolatel požaduje, aby právní otázka reklamace vad a s tím spojených náhrad byla posouzena jinak, nevymezil tím přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ani námitkou porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí ze strany odvolacího soudu.

Pokud však z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel požaduje vyřešit otázku, zda odvolací soud správně aplikoval na řešení otázky reklamace vad a s tím spojených náhrad rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2206/98, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, v případě, kdy zhotovitel neodstraní v přiměřené době reklamovanou vadu díla a kdy objednatel si nechá vadu odstranit třetí osobou bez toho, že by o tom, že opravu si zajistí sám, uvědomil předtím o této skutečnosti zhotovitele, je namístě učinit závěr, že tato otázka je otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a proto je dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou důvodnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, která použil pro řešení dané právní otázky odvolací soud, nelze na danou věc vztáhnout. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98, neřešilo otázku, zda za situace, kdy zhotovitel neodstraní řádně reklamované vady díla v přiměřené dodatečné lhůtě, zda je možné požadovat slevu z ceny díla bez toho, že by objednatel o tom, že si nechá vadu díla odstranit třetí osobou, zhotovitele předtím uvědomil. V rozhodnutí ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011, Nejvyšší soud řešil otázku, zda uspokojení nároků z vad lze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, a v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, řešil Nejvyšší soud otázku výši slevy z ceny díla s ohledem na použití § 136 o. s. ř.

V dané věci bylo však třeba řešit případ, kdy zhotovitel neodstraní v přiměřené době řádně reklamovanou vadu díla a kdy objednatel si nechá vadu odstranit třetí osobou, a tedy řešit otázku, zda objednatel je oprávněn za této situace požadovat slevu z ceny díla bez toho, že by o tom, že si nechá vadu odstranit třetí osobou, zhotovitele předtím uvědomil.

Nejvyšší soud při řešení uvedené otázky vyšel z ustanovení § 564 obch. zák., podle něhož při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441 obch. zák. a z ustanovení § 436 odst. 2, poslední věty, obch. zák., podle něhož, neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. 

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy na předmětném díle se vyskytly opakovaně vady a žalobce, jako objednatel, vady u žalovaného řádně reklamoval a poté, co žalovaný, jako zhotovitel, vadu neodstranil a bezdůvodně se jejím odstraněním odmítl zabývat, si objednatel nechal vadu odstranit třetí osobou, je možno požadavku na zaplacení slevy z ceny díla vyhovět, i když žalobce, jako objednatel, předtím, než si nechal vadu odstranit třetí osobou, o tom žalovaného, jako zhotovitele, neuvědomil.

Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného uzavřel, že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 3         

 

            Stát může být vedlejším účastníkem na téže sporné straně, kde je účastníkem, za nějž vystupuje jiná organizační složka.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014)

 

            O b v o d n í  s o u d  pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 9. 2013 zamítl námitku žalobce o nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované. M ě s t s k ý   s o u d  v  Praze usnesením ze dne 14. 1. 2014 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup České republiky – Státního pozemkového úřadu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Odvolací soud tudíž změnil výrok soudu prvního stupně, aby přiléhavěji odpovídal ustanovení zákona, nicméně po obsahové stránce ke změně nedošlo.

Žalobce se v řízení domáhá úhrady úroku z prodlení za finanční vyrovnání, které uplatnil podle restitučních předpisů u příslušného pozemkového úřadu, a to z důvodu, že pozemkový úřad o jeho nároku rozhodoval s prodlením a postupoval liknavě. Pozemkový fond České republiky podal dne 1. 2. 2012 návrh, jímž žádal o přistoupení do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Po podání tohoto návrhu byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, přičemž dle § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky vstoupila Česká republika s tím, že k výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad.

Odvolací soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, a na základě tohoto rozhodnutí připustil přistoupení České republiky – Státního pozemkového úřadu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované, byť Česká republika je v řízení v pozici žalované strany, ovšem vystupuje za ní jiná organizační složka (Ministerstvo zemědělství). Právní zájem nezbytný pro vedlejšího účastníka soud dovodil na základě právního nástupnictví České republiky – Státního pozemkového úřadu do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky, jehož právní zájem na výsledku řízení odvolací soud považoval za nepochybný, neboť mezi povinnosti Pozemkového fondu České republiky náleželo uzavírání smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 13. 4. 2006. Dále se odvolací soud vypořádal s odkazem žalobce na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003. Uvedené rozhodnutí se týkalo pouze přímého účastenství, tudíž se na daný případ nevztahuje.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že právní otázka procesního práva má být posouzena jinak. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel za tuto otázku považuje, zda může být stát hlavním a zároveň vedlejším účastníkem řízení, pokud v řízení za něj vystupují odlišné organizační složky. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:

a)         Státní pozemkový úřad nemůže být vedlejším účastníkem řízení, neboť nemá právní osobnost, jedná se pouze o organizační složku státu.

b)        V řízení jako hlavní účastník vystupuje Česká republika – Ministerstvo zemědělství. Vedlejším účastníkem tudíž nemůže být Česká republika – Státní pozemkový úřad, neboť v takovém případě by byla Česká republika zároveň hlavním a vedlejším účastníkem. Nemožnost tohoto postupu vyplývá rovněž z ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. Na základě tohoto ustanovení může za stát jednat pouze jedna organizační složka státu. Analogicky by bylo možné dovodit, že v řízení proti obchodní společnosti je možné, aby na straně této společnosti do řízení vstoupilo jako vedlejší účastník např. představenstvo této společnosti.

c)         Státní pozemkový úřad nemůže mít právní zájem na výsledku řízení. Právní zájem na výsledku řízení má pouze ten, jehož práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva by mohly být v řízené dotčeny nebo výsledkem řízení by mohlo být dotčeno jeho právní postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008). V tomto konkrétním řízení nebudou žádným způsobem dotčena práva a povinnosti Státního pozemkového úřadu, a proto není možné dovozovat jeho právní zájem.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

N e j v y š š í  s o u d  dovolání zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolatel vymezil přípustnost tak, že právní otázka procesního práva má být posouzena jinak. Dovolací soud by se měl odchýlit od závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010. V citovaném rozhodnutí však dovolatelem vymezená otázka nebyla předmětem dovolacího přezkum, nýbrž Nejvyšší soud se otázkou vedlejšího účastenství státu zabýval v rámci řízení o dovolání směřujícího proti rozhodnutí ve věci samé, neboť v průběhu dovolacího řízení byl podán návrh na přistoupení vedlejšího účastníka. Závěr v tomto rozhodnutí vyjádřený tudíž nelze považovat za vyřešenou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud tudíž shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelem vymezená otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.

Dovolání není důvodné.

Dle § 93 odst. 1 o. s. ř.: „Jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.“

Dle § 19 o. s. ř.: „Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.“

Dle § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.: „Za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.“

Dle § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“): „Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.“

Dle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk: „Úřadem podle odst. 1 je příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.“

Dle § 15 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky: „Ministerstvo zemědělství je ústředním orgánem státní správy pro zemědělství, s výjimkou ochrany zemědělského půdního fondu, pro vodní hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, a pro potravinářský průmysl. Je rovněž ústředním orgánem státní správy lesů, myslivosti a rybářství, s výjimkou území národních parků.“

Dle § 1 odst. 1 věty druhé zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky: „Pozemkový fond je právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku.“

Dle § 1 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.: „Státní pozemkový úřad je podřízen Ministerstvu zemědělství.“

Dle § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích: „Organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.“

K námitce dovolatele výše uvedené pod písm. a) dovolací soud uvádí, že tato námitka plyne ze zjevného nepochopení odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí nikterak neplyne dovolatelem uváděný závěr, dle nějž měl odvolací soud připustit vedlejší účastenství Státního pozemkového úřadu v řízení jakožto samostatného procesního subjektu. Naopak odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že sám Státní pozemkový úřad není nadán právní subjektivitou, tou je ovšem nadána Česká republika, za níž tento úřad, jakožto její organizační složka, vystupuje.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda v případě, kdy jednou ze stran soudního řízení je Česká republika, za níž v řízení vystupuje příslušná organizační složka, lze připustit, aby Česká republika, za níž vystupuje jiná organizační složka, do řízení vstoupila jako vedlejší účastník.

Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného nebo od tzv. hlavního interventa, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem (srov. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 605). Z uvedeného lze učinit obecný závěr, dle nějž není možné, aby totožná osoba vystupovala v soudním řízení v pozici hlavního i vedlejší účastníka. Vedlejší účastník do řízení vstupuje za účelem podpory jedné z procesních stran, přičemž by bylo proti smyslu institutu vedlejší intervence, aby hlavní účastník řízení na základě tohoto institutu v řízení podporoval sám sebe, byť by tak činil např. prostřednictvím (jiného) zástupce.

V případě, že je účastníkem řízení Česká republika, je ovšem nezbytné přihlížet ke specifikům tohoto právního subjektu. Ve smyslu § 21 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., a rovněž § 6 zákona č. 219/2000 Sb. je stát v soukromoprávních vztazích právnickou osobou. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v § 21 stanoví, že stát se v oblasti soukromého práva za právnickou osobu považuje. Vhodněji je tak vyjádřena skutečnost, že stát je v soukromoprávních vztazích právním subjektem na základě právní fikce právnické osoby. Ani při své účasti v soukromoprávních vztazích stát není oproštěn od svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace (srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 170). Dovolací soud tudíž shledává nepřiléhavou dovolatelem uváděnou analogii s obchodní společností, která je typickou právnickou osobou soukromého práva.  

V případě státu právní zájem na výsledku řízení ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat pouze jako obecný zájem státu, nýbrž je nezbytné jej posuzovat s ohledem na jeho postavení nositele veřejných funkcí a s veřejným zájmem k bezproblémovému naplňování těchto funkcí, což úzce souvisí s působností jeho jednotlivých organizačních složek. Zájem na výsledku řízení tudíž nemusí mít pouze stát jako takový, ale rovněž konkrétní organizační složka státu, byť tato z pohledu soukromoprávního není samostatným subjektem práva a ani v civilním řízení není nadána samostatnou procesní subjektivitou. Její zájem na výsledku řízení je však rovněž zájmem státu, za nějž má tato organizační složka v pozici vedlejšího účastníka v soudním řízení vystupovat. Stát může být vedlejším účastníkem na téže sporné straně, kde je účastníkem, za nějž vystupuje jiná organizační složka.

V případě odškodňovacího řízení lze právní zájem organizační složky státu dovodit např. z § 16 a násl. OdpŠk. Tato ustanovení upravují regresní úhradu, kterou může stát, v případě, že nahradil škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, požadovat po úředních osobách a územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu zavinily. Daná organizační složka státu má tedy právní zájem na výsledku řízení zejména z toho důvodu, že v případě, kdy soud dospěje k závěru, že došlo k pochybení při výkonu veřejné moci touto organizační složkou, může stát požadovat regresní úhradu po zaměstnancích dané organizační složky. Výsledek řízení může mít rovněž dopad do pracovněprávních vztahů s konkrétními úředními osobami, neboť pochybení, která vedou k nesprávnému úřednímu postupu či nezákonnému rozhodnutí, mohou být rovněž porušením pracovněprávních norem stanovených zejména zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, případně stanovených zvláštními předpisy. V oblasti justice pak může soudci za pochybení hrozit postih v kárném řízení podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, a zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. To vše může mít vliv na řádný chod organizační složky, a tudíž je v zájmu oné složky a rovněž státu, aby v řízení za stát v pozici vedlejšího účastníka vystupovala.

Opodstatněnost vedlejšího účastenství státu, za nějž v tomto postavení vystupuje organizační složka, jejíž pochybení je v řízení namítáno, lze rovněž odůvodnit zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Hlavní účastník a soud by s tímto orgánem zcela nutně musely spolupracovat při výměně informací a podkladů. Z tohoto pohledu může být vedlejší účastenství v odškodňovacím řízení výhodou i pro žalobce, právě s ohledem na možné urychlení řízení.

V úvahách o funkci a účelnosti vedlejšího účastenství státu v řízení vystupujícího jinou organizační složkou nelze opomenout důvěru veřejnosti v daný orgán, ve stát jako takový. Může dojít k narušení této důvěry kvůli probíhajícímu řízení, zejména v případě, kdy bude zakončeno rozhodnutím, které potvrdí pochybení organizační složky. Důvěra občanů v instituce státu by měla být součástí demokratického právního státu, neboť lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, jak stanoví čl. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Na základě tohoto ustanovení by měly státní instituce zachovávat důvěru v jejich řádné a zákonné fungování, neboť opak může mít negativní následky. Z tohoto důvodu je zachování důvěry zájmem nejenom České republiky, ale i jednotlivých organizačních složek státu. Tudíž by bylo neúčelné kategoricky odmítat možnost vedlejšího účastenství státu, za nějž jedná jeho jiná organizační složka, pokud právě tato je způsobilá v řízení hájit zájmy státu a případně prokázat, že k namítanému pochybení nedošlo.

V daném případě se tudíž dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že Pozemkový fond České republiky, jehož pochybení je v řízení namítáno, měl v souladu s výše uvedeným nepochybný zájem na výsledku řízení. Jelikož ke dni 1. 1. 2013 byl Pozemkový fond České republiky zrušen a jeho právním nástupcem se stala Česká republika, přičemž výkon práv a povinností Pozemkového fondu České republiky přešel na Státní pozemkový úřad, přešel zájem na výsledku řízení nejen na Českou republiku jako takovou, ale rovněž na tuto její organizační složku, která je oprávněna v řízení za Českou republiku v pozici vedlejšího účastníka vystupovat, byť v řízení již v pozici hlavního účastníka za Českou republiku vystupuje Ministerstvo zemědělství, které je Státnímu pozemkovému úřadu nadřízeným orgánem.

Dovolací soud dodává, že si je vědom závěru, jenž vyjádřil v usnesení ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 261/2014, dle nějž „(n)a právního nástupce vedlejšího účastníka nepřechází práva a povinnosti z vedlejšího účastenství.“  Tento závěr ovšem v daném případě nelze aplikovat především pro zvláštnost tak složitě strukturovaného subjektu, jakým je stát (viz výše). Nebylo též možno přehlédnout, že poměry nástupnictví po Pozemkovém fondu České republiky vyplývají z jeho zániku a právního nástupnictví České republiky do jeho práv a povinností, ke kterým došlo na základě zákona č. 503/2012 Sb. Důvodová zpráva k ustanovení § 22 tohoto zákona ostatně zdůrazňuje nezbytnost zajistit kontinuitu stávajících procesů a právní jistotu osob těchto procesů se účastnících. Z toho důvodu citované ustanovení výslovně uvádí, že Česká republika vstupuje do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky ze soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky.

Z výše uvedených důvodu dovolací soud postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 4

 

            Je-li předmětem řízení o žalobě podané (insolvenčním) dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 ICdo 43/2015)

 

            K r a j s k ý   s o u d  v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 zamítl žalobu o zaplacení 52 426 Kč z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Usnesením ze dne 2. 2. 2015 V r c h n í   s o u d  v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Okresnímu soudu v Chrudimi jako soudu věcně příslušnému.

Odvolací soud uvedl, že za stavu, kdy předmětné řízení není ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, insolvenčním řízením a předmětný spor není sporem incidenčním (srov. § 159 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/) a není ani sporem o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (srov. § 147 insolvenčního zákona), a kdy žalobce není osobou, k projednání jejíhož sporu s insolvenčním správcem by byl příslušný krajský soud podle § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř., nelze než dospět k závěru, že věcně příslušným k projednání věci je podle § 9 odst. 1 o. s. ř. soud okresní. Místně příslušným soudem je pak podle názoru odvolacího soudu Okresní soud v Chrudimi, neboť žalovaný insolvenční správce má v jeho obvodu své sídlo (§ 85 odst. 4 o. s. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc odvolacímu soudu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku věcné příslušnosti soudu prvního stupně. Podle dovolatele se za incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona považuje také spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem. Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu. Předmětnou žalobu tak má podle názoru dovolatele v prvním stupni projednávat insolvenční soud, tj. Krajský soud v Hradci Králové, neboť v projednávané věci jde o náhradu škody vzniklé porušením povinnosti insolvenčního správce.

N e j v y š š í   s o u d  usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

S přihlédnutím k době podání žaloby (11. 6. 2013) jsou pro posouzení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určující ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2013 Sb.) a ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 7. 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 45/2013 Sb.); srov. i § 11 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění).

Podle § 7 odst. 2 insolvenčního zákona platí pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, ustanovení občanského soudního řádu.

Z § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona plyne, že incidenčními spory jsou spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem.

Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

Z § 9 odst. 4 o. s. ř. se podává, že krajské soudy dále rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, jakož i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

V projednávané věci se žalobce s poukazem na § 37 insolvenčního zákona domáhá náhrady tvrzené škody v celkové výši 52 426 Kč (správně 52 444 Kč), jež mu měla vzniknout tím, že dovolatel coby insolvenční správce nepostupoval s odbornou péčí, když uznal pohledávky společností PC, a. s. (ve výši 18 986 Kč a 17 024 Kč), EB a. s. (ve výši 14 126 Kč) a SC, a. s. (ve výši 2308 Kč), představující smluvní pokuty sjednané v úvěrových smlouvách uzavřených mezi žalobcem a uvedenými osobami. Dle názoru žalobce jsou příslušná ujednání uvěrových smluv neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Na základě takto vymezeného skutkového stavu nelze než přitakat dovolateli, že projednávaná věc je sporem incidenčním. Domáhá-li se dlužník náhrady škody vůči (svému) insolvenčnímu správci, kterou mu insolvenční správce (údajně) způsobil uznáním určité pohledávky (pohledávek), při kterém nepostupoval s odbornou péčí, jde o spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, o němž dle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona rozhoduje insolvenční soud; tím je v projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové (viz § 9 odst. 4 a § 85 odst. 4 o. s. ř.).

Jinak řečeno, je-li předmětem řízení o žalobě podané (insolvenčním) dlužníkem vůči jeho insolvenčnímu správci náhrada škody, kterou měl insolvenční správce způsobit dlužníku tím, že pohledávku nepopřel co do výše, jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný insolvenční soud.

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky věcné příslušnosti, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 5

 

            Ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezakládá bez dalšího místní příslušnost soudu k projednání věci. Soud, který k návrhu některé ze stran pokračuje po právní moci rozsudku o zrušení rozhodčího nálezu z důvodů vymezených v § 31 písm. a), b), g) nebo h) uvedeného zákona v jednání ve věci samé, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§ 103 a násl. o. s. ř.).

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 384/2015)

 

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. J. N. dne 30. 10. 2011.

Žalobkyně navrhla, aby v řízení bylo pokračováno podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), u Obvodního soudu pro Prahu 2 jakožto soudu, který zrušil rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. b) ZRŘ. Žalovaná s takto navrženým postupem nesouhlasila a vznesla námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 věc projednat a rozhodnout.

O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 2 usnesením ze dne 13. 2. 2014 námitku místní nepříslušnosti zamítl.

M ě s t s k ý   s o u d  v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2014 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Soudy obou stupňů shodně dovodily, že byl-li předmětný rozhodčí nález vydán v rozhodčím řízení vedeném u Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v P. tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, který jej rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 k návrhu jedné ze stran zrušil z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) ZRŘ, je tento soud místně příslušným k pokračování jednání o věci samé podle § 34 odst. 1 ZRŘ. Odvolací soud doplnil, že ustanovení § 34 odst. 1 ZRŘ představuje speciální právní úpravu místní příslušnosti jinak upravené v § 85 zákona č. 99/1933 Sb., o. s. ř., která se vztahuje pouze na zákonem vymezené případy a jejímž účelem je hospodárnost a rychlost řízení, neboť věc projedná a rozhodne soud, který je s ní již obeznámen.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 34 odst. 1 a § 43 ZRŘ, konkrétně chybně posoudil místní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci po zrušení rozhodčího nálezu pro (absolutní) neplatnost rozhodčí doložky. Prosazuje názor, že stejně tak, jako neplatná rozhodčí doložka nemůže založit pravomoc rozhodce, nemůže založit ani místní příslušnost soudu rozhodnout věc v režimu zákona o rozhodčím řízení (§ 43 a § 34 odst. 1 ZRŘ); v takovém případě totiž nastupuje určení místní příslušnosti podle obecného ustanovení § 85 o. s. ř. Upozorňuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 by nebyl místně příslušným k projednání dané věci ani v případě, že by neplatná byla pouze část rozhodčí doložky; s ohledem na čl. VI odst. 7 obchodních podmínek by v takovém případě byl věcně příslušným „soud v Českých Budějovicích“. Odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, považuje postup odvolacího soudu za přehnaně formalistický; odvolací soud totiž měl vzít na zřetel okolnosti vzniku zákona o rozhodčím řízení a následný judikaturní vývoj v otázce neplatnosti rozhodčích doložek a rozhodčích nálezů, neboť původní právní úprava nepočítala se zneužitím rozhodčího řízení určeného k řešení sporů mezi podnikateli hromadným sjednáváním (mnohdy absolutně neplatných) rozhodčích doložek ve formulářových smlouvách o spotřebitelském úvěru. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že místně příslušným soudem je Městský soud v Brně.

N e j v y š š í   s o u d  změnil usnesení odvolacího soudu tak, že místně příslušným soudem pro projednání a rozhodnutí věci určil Městský soud v Brně.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení navazujícím k návrhu některé ze stran na řízení o zrušení rozhodčího nálezu je podle § 43 a § 34 odst. 1 ZRŘ k projednání a rozhodnutí věci bez dalšího příslušný soud, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu. Tato námitka předpokládá obecně vyložit ustanovení § 34 odst. 1 věty první ZRŘ z hlediska jeho obsahu, resp. významu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 34 odst. 1, věty první ZRŘ, zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a), b), g) nebo h), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne.

Nelze přisvědčit názoru žalované, že místní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci poté, kdy byl rozhodčí nález soudem zrušen z důvodu (absolutní) neplatnosti rozhodčí doložky, se posuzuje podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících místní příslušnosti (§ 84 a násl. o. s. ř.) a v ostatních případech se určuje podle § 34 odst. 1 ZRŘ.

Ustanovení § 34 ZRŘ upravuje další postup v případě, že soud vyhoví návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 ZRŘ. Tento další postup (podle odst. 1 nebo odst. 2) je závislý na důvodech, pro které byl rozhodčí nález zrušen. V případě § 34 odst. 1 ZRŘ soud projedná a ve věci samé rozhodne spor dříve meritorně projednaný před rozhodci pouze k návrhu některé ze stran (slovy zákona „pokračuje v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne“).

Označení, že soud k návrhu některé ze stran „pokračuje“ v jednání ve věci samé, neznamená, že by bylo pokračováno v řízení zahájeném před rozhodcem, nýbrž dochází ke kombinaci dvou odlišných typů řízení; na soukromoprávní řízení vedené před rozhodcem navazuje veřejnoprávní řízení podle občanského soudního řádu, které má charakter samostatného - na předchozím rozhodčím řízení nezávislého - řízení. Návrh na „zahájení“ (dle zákona „pokračování“) takového řízení je třeba koncipovat analogicky jako běžný návrh na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), formálně však dochází k pokračování v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Proto je návrh na „pokračování“ v jednání ve věci samé podáván u soudu, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu; u tohoto soudu se totiž nachází dosavadní spisový materiál a tento soud má - logicky vzato - minimálně rámcové informace o projednávané věci z předchozího řízení o zrušení rozhodčího nálezu (srovnej Bělohlávek Alexander J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, c2012, s. 1185 -1187).

Ustanovení § 34 odst. 1 ZRŘ sice svěřuje návrh na projednání věci do rukou soudu, který rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu, to však neznamená, že by právě tento soud měl ve věci bez dalšího meritorně rozhodnout. Nelze akceptovat názor konstruovaný žalovanou, že by soud rozhodoval v jakémsi režimu zákona o rozhodčím řízení; soudy již od podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu rozhodují v rámci standardního občanskoprávního řízení podle zásad a podmínek civilního řízení zakotvených v občanském soudním řádu. Zákon o rozhodčím řízení sice určuje, ve kterých záležitostech souvisejících s rozhodčím řízením rozhodují obecné soudy, a nutně musí obsahovat ustanovení, která budují přemostění mezi soukromoprávním řízením před rozhodci a veřejnoprávním řízením před obecným soudem, avšak v žádném případě nestanoví podmínky řízení před obecnými soudy (v daném případě místní, popř. věcnou příslušnost).

Komentářová literatura k zákonu o rozhodčím řízení shodně uvádí, že po zahájení projednávání věci samé na základě návrhu některé ze stran je soud „přirozeně povinen“ zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§ 103 a násl. o. s. ř.; srovnej Bělohlávek Alexander J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, c2012, s. 1188; a shodně Lisse Luděk, Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem, Praha: Linde, a. s., 2012, s. 630-631). Jinak řečeno i soud, který po zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v § 31 písm. b) ZRŘ rozhoduje k návrhu některé ze stran ve věci samé, je povinen posuzovat svou příslušnost ex officio podle obecných pravidel příslušnosti, a v případě negativního závěru o své příslušnosti věc postoupit (v daném případě místně) příslušnému soudu postupem podle § 105 o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při výkladu § 34 odst. 1/ ZRŘ pochybil, určil-li místní příslušnost výhradně na základě tohoto ustanovení bez přihlédnutí k obecným ustanovením občanského soudního řádu (§ 84 až 89a o. s. ř.).

Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že místní příslušnost soudu nelze v dané věci určit podle čl. VI odst. 7 obchodních podmínek, neboť prorogační doložka sjednaná podle § 89a o. s. ř. je platná pouze ve vztazích mezi podnikateli (a o tento případ se zde nejedná).

Protože odvolací soud pochybil při aplikaci ustanovení § 34 odst. 1/ ZRŘ, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné a na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že místně příslušným soudem pro projednání a rozhodnutí věci určil Městský soud v Brně.

 

 

Poř. č. 6         

 

            Státní zastupitelství je věcně legitimováno k podání žaloby o určení neplatnosti  smlouvy o převodu  obecního nemovitého majetku, kterou za převádějící obec při absenci předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce uzavřel starosta obce.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015)

           

            O k r e s n í    s o u d   Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti označené převodní smlouvy (jejímž předmětem byl prodej specifikovaného obecního nemovitého majetku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání této žaloby. Soud prvního stupně svůj právní názor odůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2743/2004, v němž se uvádí, že státní zastupitelství může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převod vlastnictví podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSZ“ nebo „zákon o státním zastupitelství“), jen v případě, kdy hmotné právo dispozici s majetkem zásadně dovoluje a z této dovolenosti stanoví výjimky. V daném případě se ovšem o takovouto výjimku nejedná. Zákon o obcích upravuje postup, který je třeba dodržet proto, aby smlouvy o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce byly platné. Pokud obec převádí svůj nemovitý majetek, je rozhodování o takovém převodu vyhrazeno podle § 85 obecního zřízení obecnímu zastupitelstvu s tím, že podle § 103 odst. 1 téhož zákona, jsou úkony, které nesplňují podmínku předchozího schválení zastupitelstvem obce od počátku neplatné. Ustanovení § 85 obecního zřízení tak není ustanovením omezujícím obce jako vlastníka nemovitostí v rozhodování o nakládání (nestanoví výjimky, kdy nelze nemovitý majetek obce převádět), nýbrž pouze určuje, který z orgánů obce je oprávněn takový úkon učinit.

K odvolání žalobkyně K r a j s k ý   s o u d  v Brně uvedeným rozsudkem ve znění opravného usnesení napadený prvoinstanční rozsudek (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že § 85 ve spojení s § 103 odst. 1 zákona o obcích není ustanovením omezujícím volnost obce při uzavírání smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem ve smyslu § 42 ZSZ. Jedná se o ustanovení, které upravuje předpoklady, za nichž je právní úkon obce týkající se nabývání a převodu nemovitých věcí platný, a postup, který má předcházet platnému uzavření takového právního úkonu. Citované ustanovení nijak neomezuje smluvní volnost obce jako účastníka občanskoprávních vztahů týkajících se nemovitých věcí; je pouze ustanovením, které podmiňuje platnost jinak dovoleného právního úkonu, který činí za obec její starosta, předchozím schválením zastupitelstvem obce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení právní otázky týkající aplikace § 85 a § 103 odst. 1 zákona o obcích (se závěrem, že zde nejde o smluvní omezení obce, nýbrž o stanovení podmiňující platnost předmětného majetkoprávního úkonu obce), která dílem nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, respektive, při jejímž řešení se dílem odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka ve svém podrobném dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, na jehož podkladě pak dále rozvíjí svou právní argumentací ústící v závěr, že jí v daném případě svědčí ve smyslu § 42 aktivní věcná legitimace. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu podané žaloby a v závislosti na tomto výroku rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaná 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání naopak přisvědčila právnímu závěru soudu prvního stupně i odvolacímu soudu v tom, že § 85 ve spojení s § 103 odst. 1 zákona o obcích není ustanovením omezujícím smluvní volnost obce při uzavírání smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem ve smyslu § 42 ZSZ, když naopak takovým ustanovením je kupříkladu § 39 zákona o obcích, který jako omezující podmínku pro uzavření smlouvy stanovuje zveřejnění záměru obce takovou smlouvu uzavřít. Žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení absolutní neplatnosti právního úkonu, neboť uzavřením žalované smlouvy nedošlo k porušení omezení smluvní volnosti, protože byly dodrženy podmínky § 39 zákona o obcích, smlouva nebyla proti dobrým mravům a ani nijak jinak cíleně nepoškodila stát, který státní zastupitelství v tomto sporu reprezentuje. Žalovaná 1) z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Žalovaná 2) a vedlejší účastníci na straně žalovaných se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně rovněž ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho rozsudku, který podle jejich názoru rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 899/99 není rozhodnutím, které by spornou otázku řešilo jinak, než soudy obou stupňů v této věci, neboť se k otázce výkladu § 42 ZSZ ve vztahu k právním úkonům obce nevyjádřil, když řešil ve vztahu k cit. ustanovení pouze to, že v případě žaloby podané podle tohoto zákonného ustanovení je aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. vyloučena. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud navíc výslovně uvádí, že výklad pojmu omezení smluvní volnosti účastníka dovolací soud neprováděl, neboť pouhá úvaha dovolatele v tomto smyslu dovolací přezkum nezakládá. Dovolací soud by proto měl dovolání žalobkyně zamítnout.

N e j v y š š í   s o u d  rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. konstatuje, že právní otázka zda v případě absence rozhodnutí zastupitelstva obce o převodu obecního nemovitého majetku je státní zastupitelství ve smyslu § 42 ZSZ aktivně věcně legitimováno k podání žaloby o určení neplatnosti převodní smlouvy, kterou za převádějící obec při absenci předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce uzavřel starosta této obce, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání žalobkyně je tedy ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné.

V posuzované věci je nesporné, že žalovaná 1) coby prodávající prostřednictvím svého tehdejšího starosty V. H. uzavřela dne 5. 12. 2001 s kupujícím Z. Š. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly (obecní) pozemky p. č. 143/2, p. č. 143/4 a p. č. 274/39 v katastrálním území H., aniž by o tomto majetkoprávním úkonu obce rozhodlo tehdejší zastupitelstvo obce. Soud prvního stupně stejně jako později odvolací soud dospěly k závěru, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby ve smyslu § 42 ZSZ, neboť v daném případě (tím, že o majetkoprávním úkonu obce zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo) se nejedná o porušení smluvní volnosti obce ve smyslu § 42 ZSZ.

V daném období přitom právní regulace týkající se dané materie byla tvořena těmito pravidly chování:

Podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení) ve znění k datu uzavření předmětné kupní smlouvy (dále též „zákon o obcích“ nebo „obecní zřízení“), starosta zastupuje obec navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné.

Podle § 85 písm. a) zákona o obcích je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převodu bytů a nebytových prostorů z majetku obce.

Podle § 42 ZSZ státní zastupitelství může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků.

V případě tvorby vůle obce a jejího právně relevantního projevu je třeba mít na paměti, že i když ve smyslu § 103 odst. 1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek, vůli obce nevytváří, nýbrž projevuje. Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce. Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce je ze zákona rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, přičemž žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce navenek, neboť takové oprávnění přísluší výlučně starostovi. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

V rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, Nejvyšší soud vyložil, že samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení příslušného orgánu obce totiž představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy, starostou, případně (za podmínek zákonem o obcích stanovených, k tomu srov. § 103 odst. 6 a § 104 odst. 1 zákona o obcích) místostarostou, není-li v souladu zákonem – v důsledku novelizace obecního zřízení s účinností od 1. 1. 2003 – příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce. Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Na druhé straně starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze a mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Z toho lze vyvodit, že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný (srov. např. již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3130/2005).

Rozhodnutí obce o majetkoprávním úkonu tedy musí být obsaženo (musí vyplývat) v (z) usnesení zastupitelstva obce. O tom, že se jedná o rozhodnutí majetkoprávního charakteru a ne o nějaké konstatování či „doporučení“ apod. zastupitelstva bude vypovídat zápis o průběhu zasedání zastupitelstva obce, který musí obsahovat usnesení zachycující rozhodnutí o předmětném úkonu obce. Z usnesení musí vyplývat, že takové rozhodnutí bylo přijato zastupitelstvem obce (a ne třeba radou obce nebo snad starostou anebo dokonce komisí obce). Takto přijatou vůli obce, jak již bylo uvedeno, nelze považovat za právní úkon, neboť navenek tuto vůli obce projevuje starosta obce. Proto např. – jak judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009 - v případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce a (v tomto případě) zamýšlenou věcně právní dispozicí s obecním nemovitým majetkem, dále soulad mezi rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku příslušnému subjektu za stanovených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon nekoresponduje s obsahem vydaného rozhodnutí zastupitelstva k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných náležitostí daného právního úkonu (určení druhé smluvní strany, převáděných nemovitostí, výše kupní ceny, případně podmínek převodu publikovaných v záměru a posléze obecním zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obce uzavřel (projevil navenek) její starosta.

Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný (dříve – za předchozí úpravy obecního zřízení prostřednictvím zákona č. 367/1990 Sb. - podle § 39 obč. zák., posléze podle zákona č. 128/2000 Sb. podle § 103 odst. 1, respektive podle § 41 odst. 2;  k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103).

Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu shora cit. ustanovení zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvou, ačkoliv takový právní úkon zastupitelstvo obce předem neschválilo, ale i v případě, pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuze předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva.

Přitom zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dn 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05). Zpravidla proto, že v případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). O takovou situaci jde právě i v případě nakládání s obecním (nemovitým) majetkem, neboť procedura, jež předchází obcí zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu, stejně jako procedura utváření její vůle coby vůle veřejnoprávní korporace až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou učiněného právního úkonu (od 1. 1. 2014 právního jednání) starostou (místostarostou) obce je upravena obecním zřízením, přičemž každá potencionální, tím spíše smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě.

Pokud zastupitelstvo obce o konkrétním z taxativně vyjmenovaných majetkoprávních úkonů nerozhodne a tento bude uzavřen a podepsán sice kompetentní osobou, ale bez příslušného schválení, jedná se o absolutně neplatný právní úkon, jehož neplatnosti se může oprávněná osoba dovolat bez ohledu na případnou námitku vydržení ze strany stávajícího držitele. Převody věcí movitých a nemovitých, a to jak úplatné, tak i bezúplatné, ke kterým došlo v rozporu s § 85 zákona o obcích bez rozhodnutí zastupitelstva obce, se může za určitých okolností zabývat i státní zastupitelství. Toto má právo podle § 42 ZSZ, kdy převodce poruší omezení své smluvní volnosti. Smluvní volnost obce jako převodce je v tomto případě omezena u převodů nemovitostí i věcí movitých (v hodnotě nad 20 000 Kč) nebo těch, u nichž to zastupitelstvo obce stanoví na ty případy, kdy tak rozhodne zastupitelstvo obce (Koudelka, Z., Ondruš, R., Průcha, P.: Zákon o obcích /obecní zřízení/. Komentář. Linde Praha, a. s., 2002, str. 194 a násl.).

Exces v podobě uzavření kupní smlouvy o prodeji obecního majetku starostou obce, byť při splnění podmínky publikace záměru obce o prodeji tohoto majetku, avšak bez (předchozího) rozhodnutí zastupitelstva obce, vychází z toho, že starosta jednak nerespektoval publikovaný záměr obce (a v něm implicite obsaženou podmínku, že takový majetkoprávní úkon náleží výhradně do rozhodovací pravomoci zastupitelstva obce) a dále, že starosta obce svévolně přistoupil k uzavření takové věcné smlouvy, aniž by existence takové vůle obce byla založena příslušným rozhodnutím zastupitelstva obce; absence jedné či obou těchto esenciálních podmínek pro právní perfekci majetkoprávního úkonu obce znemožňuje, aby sám starosta uzavřením převodní smlouvy založil platný právní vztah s kupujícím a aby v případě převodu vlastnictví k obecnému nemovitému majetku podléhajícímu evidenci v katastru nemovitostí byly (povolením vkladu) založeny příslušné věcně právní účinky (erga omnes). V tomto směru lze tedy pohlížet na jednání starosty obce i ve smyslu omezení jeho smluvní volnosti jednat (vyjadřovat projev vůle) za předmětnou obec (např. ve smyslu § 99 odst. 2 obecního zřízení funkci rady obce plní starosta v obci, v níž není zřízena rada obce, nestanoví-li zákon jinak - § 102 odst. 4; byla-li vůle obce být právně vázána již v podstatných rysech dostatečně předem utvořena, mohl starosta obce při uzavírání /dodatku/ smlouvy jednal plně v intencích této právní vůle – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 11/2002, mimo jiné vyložil, že státní zastupitelství je subjektem občanského soudního řízení v případech, kdy – na základě výslovného určení zákona – je přiléhavé otevřít prostor uplatnění širšímu (společenskému) zájmu, který není spolehlivě reprezentovatelný soukromým zájmem jinak účastných subjektů. Tak je tomu jak co do působnosti státního zastupitelství podle § 35 o. s. ř. tak podle dotčeného § 42 ZSZ.

Jestliže starosta obce (i) podle právní úpravy rozhodné v době uzavření předmětné smlouvy dotčené žalobou mohl mít přiznanou určitou zbytkovou pravomoc rozhodovat za obec, pak je třeba v zastoupení jím učiněné právní úkony posuzovat i z toho pohledu, zda v tom kterém případě byl či nebyl omezen z pohledu smluvní volnosti, pokud navenek za obec projevil majetkoprávní úkon bez předchozího rozhodnutí orgánu, jemuž náležela vyhrazená pravomoc o takovém právním úkonu rozhodnout. Případné excesy v jednání starosty obce coby veřejnoprávní korporace pak mohou být předmětem zájmu státního zastupitelství, které podle § 42 ZSZ může žalobou zaktivizovat občanské soudní řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků; za takový případ lze podle názoru Nejvyšší soudu považovat i situaci, kdy starosta obce uzavřel smlouvu o převodu nemovitosti bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce, jemuž podle obecního zřízení taková výhradní pravomoc náleží.

Závěrem nutno zdůraznit, že v daném případě odvolací soud, respektive oba soudy jednaly s žalobkyní označenou jako Česká republika zastoupená Okresním státním zastupitelstvím Brno-venkov, ačkoliv (jak lze dovodit z odůvodnění jejich rozhodnutí a v něm zaujatého právního názoru k ustanovení § 42 ZSZ) aktivní věcnou legitimaci spojovaly s uvedeným státním zastupitelstvím, které však takto v rubrice podané žaloby označeno není, byť je v žalobě zdůrazněno, že žaloba se podává s odkazem na § 42 ZSZ.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2743/2004, vyložil, že ustanovení § 42 ZSZ vybavuje státní zastupitelství aktivní legitimací k podání žaloby, jíž vstupuje do soukromoprávních vztahů.

Jestliže v posuzované věci již z podané žaloby panovaly pochybnosti o řádném označení žalobce, bylo povinností soudu prvního stupně nebo (pokud tak neučinil) odvolacího soudu odpovídajícím procesním způsobem vést žalobce k odstranění uvedeného nesouladu (§ 43 odst. 2, § 211 o. s. ř.); neučinil-li tak odvolací soud, zatížil řízení vadou, k níž byl dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout.

Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a řízení bylo zatíženo předmětnou vadou, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Neboť dovolací soud byl vázán důvodem vymezeným v dovolání, nemohl se vyjádřit k otázce právní relevance žaloby v situaci, kdy podle žalobou dotčené smlouvy měl být povolen vklad do katastru nemovitostí, a zda případné určení neplatnosti této převodní smlouvy by mělo či mohlo mít vliv na stávající stav zápisů v katastru nemovitostí, respektive na právní postavení žalované 1) (ve vztahu k předmětnému nemovitému majetku).

 

 

Poř. č. 7

 

            Nepodal-li poškozený odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který byl v jeho prospěch zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným, jde o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013)

 

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 192 687,40 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, v němž byla obžaloby zproštěna.

O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 řízení o žalobě zastavil v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 974 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 174 303,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 20. 7. 2012 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 17 409,50 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně i žalované M ě s t s k ý   s o u d  v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2013 tak, že odvolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé III. ohledně částky 2 000 Kč s příslušenstvím odmítl, jinak ohledně částky 15 409,50 Kč s příslušenstvím rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 174 303,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody obrátila na žalovanou prostřednictvím žádosti, která byla žalované doručena dne 19. 1. 2012 a které žalovaná nevyhověla. Ze spisu Krajského soudu v Plzni  bylo zjištěno, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 5. 1. 2007 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, proti kterému žalobkyně nepodala stížnost. Na žalobkyni byla dne 25. 4. 2007 podána obžaloba, přičemž trestní stíhání skončilo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 10. 10. 2011, jímž byla žalobkyně obžaloby v plném rozsahu zproštěna podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Soud současně konstatoval, že žalobkyně, jako obžalovaná, nepodala odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008.

Odvolací soud shledal opodstatněným odvolání žalované, když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila základní podmínku předpokladu uplatnění nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Soud prvního stupně sice správně hodnotil, že přiznání náhrady škody nebrání skutečnost, že žalobkyně v trestním řízení nevyčerpala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání; s obdobným závěrem vztahujícím se k nepodání odvolání se již odvolací soud neztotožnil. Dopady usnesení o zahájení trestního stíhání jsou odlišné od odsuzujícího rozsudku. Názor soudu prvního stupně, že by podmiňování přiznání náhrady škody podáním odvolání proti odsuzujícímu rozsudku bylo formalistickým postupem, není správný. Skutečnost, že odvolání proti dřívějšímu rozsudku podal jiný spoluobžalovaný, což bylo žalobkyni ku prospěchu, dle odvolacího soudu nemění ničeho na nenaplnění předpokladu přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jelikož žalovanou nebyly tvrzeny žádné důvody hodné zvláštního zřetele, soud vyhovující výrok o věci samé změnil tomu odpovídajícím způsobem a žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu výroku II., žalobkyně napadla dovoláním, přičemž uvedla, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.

Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemá nárok na náhradu škody dle ust. § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v rámci trestního řízení nenapadla rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008. Takové rozhodnutí je v rozporu s výkladem příslušné normy Ústavním soudem, je veskrze formální, protiústavní a (především) nelogické. Pokud trestní řád připouští postup ve smyslu ustanovení § 261 trestního řádu, tedy zrušení rozhodnutí nalézacího soudu i ve vztahu k obžalovaným, kteří odvolání nepodali (beneficium cohaesionis), pak takové právo nemůže být k tíži dovolatelky, navíc za situace, kdy po druhém odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni již odvolání podala, a právě v té souvislosti byla obžaloby zproštěna. Pokud Ústavní soud označil za přehnaný a formální požadavek, aby pro naplnění práva na odškodnění byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, pak by analogicky mělo být vykládáno, pokud si obžalovaný nepodá odvolání za situace, kdy odvolání podali ostatní obžalovaní.

Dovolatelka rovněž vytýká, že v řízení nebyla poučena o tom, že by měla doplnit skutková tvrzení o okolnostech zvláštního zřetele hodných. Dovolatelka v tomto spatřuje rozpor s ustanovením § 118a odst. 1 resp. § 119a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

N e j v y š š í    s o u d  rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z  o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“

 Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud uvedl již např. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014: „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“

Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, neboť v dovolání je naznačena právní otázka, kterou dovolací soud doposud neřešil, spočívající v posouzení, zda lze vyloučit nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby za situace, kdy obžalovaný nepodá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který je zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným.

Podle § 8 odst. 3 OdpŠk ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání.

Dle § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.

Dle § 160 odst. 7 trestního řádu, proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost.

Dle § 261 trestního řádu, prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.

Dle § 245 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012, opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání.

Je na místě připomenout, že podmínka obsažená v ust. § 8 odst. 3 OdpŠk nesplývá v jedno s podmínkou náležitého odstranění nezákonného rozhodnutí, která je vyjádřena v § 8 odst. 1 a odst. 2 OdpŠk. Na uvedeném nemění ničeho ani ta skutečnost, že odstranění závadných rozhodnutí bývá obvykle důsledkem využívání opravných prostředků.

Jediným řádným opravným prostředkem proti usnesení o zahájení trestního stíhání je stížnost, jež je považována za dostatečně efektivní opravný prostředek zpravidla pouze proti zásadním či flagrantním pochybením ze strany policejního orgánu. Na vyčerpání uvedeného opravného prostředku pro účely poskytnutí náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby tedy zásadně nelze trvat, ledaže by v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09). Nezákonnost trestního stíhání bývá zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby.

Jelikož odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu v trestním řízení je obvyklým prostředkem vedoucím k odstranění trestního stíhání zahájeného na základě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutné odvolání považovat za efektivní prostředek, jehož vyčerpání zásadně podmiňuje poskytnutí náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby. Představě o analogickém užití závěrů, ke kterým dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud při řešení otázky, zda-li přiznání nároku na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu, brání nevyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy nelze přisvědčit.

Podmínka stanovená v § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné právní zásady prevence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, či důvodové zprávy k OdpŠk a zák. č. 160/2006 Sb.), neboť vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků, jimiž byl vybaven k obraně proti nezákonným rozhodnutím. Podání opravných prostředků proti rozhodnutím, které (poškozený) účastník vnímá jako škodlivé, lze jednak předpokládat, neb se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování. S ohledem na uvedenou zásadu prevence vzniku škod je nutné trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo odstraněno v co možná nejkratší době.

K naplnění účelu trestního řádu, jímž je úprava postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, významně přispívá kontradiktorní postavení obžalovaného vůči obžalobě. Trestní řád též v § 2 odst. 5 výslovně uvádí, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Obžalovaný je osobou, u níž se předpokládá, že v první řadě bude uplatňovat svá práva tak, aby v řízení nedošlo k vydání pro ni nepříznivého nezákonného rozhodnutí, a dojde-li již k vydání takového rozhodnutí, aby bylo odstraněno. Umožněno je ovšem též, aby nezákonné rozhodnutí bylo za určitých okolností odstraněno navzdory nedostatku v jednání obžalovaného. Odvolání ve prospěch obžalovaného tak mohou podat další osoby v trestním řádu vyjmenované, v neposlední řadě státní zástupce, jež tak může učinit i proti vůli obžalovaného (viz § 247 trestního řádu). Zásada beneficium cohaesionis, zakotvená v § 261 trestního řádu, dále umožňuje změnu rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která nepodala odvolání (dovolání), jestliže jí prospívá důvod, pro nějž bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která podala odvolání (dovolání). Je-li již nezákonné rozhodnutí odstraněno na základě aktivity osoby odlišné od obžalovaného, neztrácí se zájem na tom, aby obžalovaný v dalším průběhu trestního řízení (opět) řádně uplatňoval svá práva. Vyznívá proti zásadám trestního procesu, v němž je dbáno na zachování možnosti uplatnění práv osob, proti nimž se řízení vede (viz např. § 2 odst. 13 trestního řádu), aby obžalovaný byl v tomto uplatňování práv bez závažných důvodů byť jen omezován.

Nelze přehlížet, že zájem obžalovaného řádně vést svou obhajobu může být ovlivněn též úvahami ekonomického charakteru. Zvláště za situace, že již vůči obžalovanému v daném trestním řízení byl vydán odsuzující rozsudek s relativně málo významným trestem, může být motivace k dalšímu uplatňování práv nízká, a to ačkoliv je přesvědčen o své nevině. Za dané situace může být pro motivaci obžalovaného významné, zda mu v případě úspěchu budou nahrazeny náklady, které na svou obhajobu vynaložil, či dále vynaloží.

Byl to právě výklad výjimky založené v 8 odst. 3 OdpŠk, tedy případu zvláštního zřetele hodného, kterážto individuální okolnost by jinak bezpodmínečně vyžadovala využití všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. V R 31/2010 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ještě vyložil, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Uvedený rozsudek však byl zrušen již zmíněným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09. V něm Ústavní soud dospěl k závěru právě opačnému, totiž že „obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu (opět) (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.“ Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak přijal rozsudek ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, s obdobným právním závěrem (viz R 121/2012).

Obdobný výklad proto zaujímá dovolací soud i ke zde řešené právní otázce. Nepodal-li poškozený odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, který byl v jeho prospěch zrušen v důsledku odvolání podaného jiným obžalovaným, jde o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu 8 odst. 3 OdpŠk.

Dovolání je tedy rovněž důvodným.

Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí v dovoláním napadeném výroku na nesprávném právním závěru, že s ohledem na § 8 odst. 3 OdpŠk nelze náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby žalobkyni přiznat, a nezabýval se již dalším argumentem obsaženým v odvolání žalované, nemohl dovolací soud přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu a dle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil. Dovolací soud současně zrušil též závislý výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky byl uplatněn důvodně, bylo již nadbytečné zabývat se namítanými vadami, jež dovolatelka shledává v chybějícím poučení podle ust. § 118a odst. 1 resp. § 119a odst. 1 o. s. ř.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

 

 

Poř. č. 8

 

            O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud "po slyšení insolvenčního správce" (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014)

 

V r c h n í   s o u d  v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 13. 9. 2013, potvrdil usnesení ze dne 5. 3. 2013, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) nevyhověl návrhu dlužníka (V. H.) na zproštění JUDr. J. C. funkce insolvenčního správce dlužníka.

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 32 odst. 1 a § 36 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem – uzavřel, že za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce, považuje zejména skutečnost, že při výkonu své funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, neplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení může vést i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené (insolvenčním) soudem k tomu, že (insolvenční) soud zprostí správce funkce; obvykle se však – jde-li se o pochybení méně závažné – omezí na to, že využije svého oprávnění uložit správci pořádkovou pokutu.

Dále odvolací soud poukázal na korespondenci vedenou mezi dlužníkem (jeho zástupcem) a insolvenčním správcem, týkající se prodeje majetku dlužníka sloužícího k zajištění pohledávky věřitele č. 4 (Českomoravské stavební spořitelny, a. s.), na jejímž základě považoval za „vyvrácené“ námitky dlužníka o tom, že insolvenční správce je „nekontaktní“ a neposkytuje dlužníku (jeho zástupci) potřebné informace o připravovaném zpeněžování nemovitostí, jež jsou předmětem zajištění.

S poukazem na ustanovení § 398 odst. 3 věty poslední, § 409 odst. 3 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona shledal „námitky“ dlužníka ohledně minimální prodejní ceny nemovitostí, včetně jeho (ničím nepodložených) obav o prodeji pod cenou, předčasnými s tím, že dlužníku nic nebrání v tom, aby (případný) znalecký posudek o ceně nemovitostí předložil insolvenčnímu soudu k posouzení, nehledě na to, že platnost smluv, jimiž dojde ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout žalobou.

Konečně odvolací soud doplnil, že není-li dlužník spokojen s rozsahem informací, jež mu insolvenční správce poskytuje, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona „určité listiny či vysvětlení od správce vyžádal a založil je do insolvenčního spisu; že by tak učinil, se z obsahu spisu nepodává“.

Jelikož odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem, usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil, když „jiný názor dlužníka na cenu nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení důvodem pro zproštění správce jeho funkce být nemůže“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, maje za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda „je insolvenční správce povinen plnit informační povinnost vůči dlužníkovi a pokud tak nečiní, zda jde o porušení jeho povinností a dále, zda v případě, že soud a věřitelský výbor dosud neschválili prodej mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, může insolvenční správce činit úkony směřující k takovému prodeji mimo dražbu, respektive zda zatížení majetkové podstaty náklady souvisejícími s prodejem mimo dražbu před tím, než dojde ke schválení takového prodeje ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, je porušením povinnosti insolvenčního správce jednat s odbornou péčí“.

Dovolatel namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a „konstatuje“, že soudy obou stupňů se s jeho námitkami řádně nevypořádaly a ve svých rozhodnutích vycházely výlučně ze sdělení insolvenčního správce. Poukazuje na nedostatky ve skutkových zjištěních co do „pověření znalce provedením znaleckého posudku“ a (případného) provedení prodeje nemovitostí dlužníka „realitní kanceláří N., a. s.“. Takový postup považuje za rozporný s procesními zásadami, právními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí.

Dále akcentuje, že má-li insolvenční správce vůči dlužníkovi, s jehož majetkem hospodaří, „určité“ povinnosti, nemůže jednat libovolně a k tíži dlužníka, neboť to nebude insolvenční správce, nýbrž dlužník, z jehož majetku budou případné náklady na znalce či realitní kancelář hrazeny, respektive, jehož majetek bude prodán „pod cenou“. „Je jistě právem, ba dokonce povinností dlužníka, zajímat se o to, jakým způsobem je s jeho majetkem nakládáno a starat se o to, aby mu postupem správce nevznikla škoda, respektive, aby nemusel hradit zbytečné náklady, které si insolvenční správce usmyslí. Insolvenční správce pak má nepochybně vůči dlužníkovi informační povinnost, neboť je odpovědný nejen věřitelům, ale i dlužníkovi, který má např. možnost domáhat se vůči správci náhrady škody, stejně tak jako má právo podat návrh na zproštění insolvenčního správce funkce, pokud tento neplní řádně své povinnosti“.

V této souvislosti má dovolatel za to, že insolvenční správce informační povinnost ve vztahu k němu neplní a na v dovolání specifikované dopisy nereaguje. Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že insolvenční správce informační povinnost ve vztahu k dlužníkovi (o zamyšlených úkonech ve věci, týkají-li se dlužníka či jeho majetku) nemá, respektive, že neplnění takové informační povinnosti není porušením povinností insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, je jejich právní posouzení věci nesprávné.

Konečně dovolatel zdůrazňuje, že podniká-li insolvenční správce „nákladné úkony jako je zadání znaleckého posudku či uzavření zprostředkovatelské smlouvy s realitní kanceláří“, aniž by soud či věřitelský výbor vůbec s takovým prodejem vyslovil souhlas, a nepředložil-li dlužníku (ani soudu) pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení nemovitostí, nejedná s péčí řádného hospodáře a zjevně zatěžuje majetkovou podstatu dlužníka zcela zbytečnými náklady. „Za takové situace jsou úkony insolvenčního správce, realitní kanceláře či znalce přinejmenším předčasné, neboť není zřejmé, zda pokyn zajištěného věřitele není v rozporu se zákonem, respektive není zřejmé, zda insolvenční soud nestanoví podmínky prodeje v jiném rámci, než v jakém postupuje insolvenční správce“. Přitom dovolatel „několikrát insolvenčního správce kontaktoval s tím, že by měl zájemce o koupi nemovitostí, ten sdělení zcela ignoroval a prodej nemovitostí zadal realitní kanceláři, která nepochybně nezprostředkuje prodej zdarma, nýbrž za peníze dlužníka“. Zadáním prodeje nemovitostí realitní kanceláři z Prahy a vypracování znaleckého posudku znalci z Prahy se navíc zvýší náklady s tím spojené „minimálně o cestovné“ a výše popsané jednání tak nelze považovat „po hospodářské stránce za pečlivé“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) je dáno tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2014.

            Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bezezbytku nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (odstavec 1). Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (odstavec 2).

Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Podle ustanovení § 230 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů (odstavec 1). Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele,  směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout,  má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2).

Podle ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle ustanovení § 409 insolvenčního zákona od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění (odstavec 2). Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti, výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (odstavec 3).

Podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

            Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.

            Insolvenční zákon výslovně neupravuje „informační“ povinnost insolvenčního správce vůči dlužníku, jehož úpadek je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře, ohledně postupu směřujícího k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (§ 398 odst. 3, věta poslední, a § 409 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 286 a násl. insolvenčního zákona). Nicméně ze zásady obsažené v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona (podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů), jež se nepochybně vztahuje i na dlužníka (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona), lze dovodit, že projeví-li dlužník (vážný a shora zmíněné zásadě insolvenčního řízení odpovídající) „zájem“ o to, jakým způsobem hodlá insolvenční správce postupovat při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, mělo by se mu dostat (od insolvenčního správce, popřípadě od insolvenčního soudu) takových informací, aby měl možnost se k postupu insolvenčního správce vyjádřit.

Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak a c) další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§ 419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§ 75 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž dlužník (jako účastník insolvenčního řízení) má rovněž právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (§ 44 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 7 a § 126 odst. 1 insolvenčního zákona). Konečně, má-li dlužník oprávněné pochybnosti o správnosti postupu insolvenčního správce v souvislosti s uspokojením pohledávky zajištěného věřitele, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti (§ 10 a § 11 insolvenčního zákona) zjednal nápravu.

Promítnuto do poměrů projednávané věci a s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě soudy nižších stupňů vybudovaly (následné) právní posouzení a jehož správnost nelze dovoláním po právu zpochybnit (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), shledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.

Argumentace dovolatele vztahující se k (ne)poskytnutí informací insolvenčním správcem ohledně možného postupu dlužníkem tvrzeného „zájemce“ o koupi zástavy,  výtěžek jejíhož zpeněžení měl sloužit k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, je totiž zjevně nepřípadná již proto, že povinnost insolvenčního správce poskytovat (zvlášť) třetím osobám „poučení“ o tom, jak se mají chovat, chtějí-li se účastnit (jako zájemci o koupi zástavy) procesu zpeněžení zajištění, z insolvenčního zákona (ani ze zásad insolvenčního řízení) neplyne.

Jde-li o výhrady týkající se „ohledání“ zástavy za účelem jejího ocenění, včetně prohlídky zástavy, v tomto směru dovolatel odvolacímu soudu (a insolvenčnímu soudu) vytýká pochybení při hodnocení důkazů a současně (posuzováno podle obsahu dovolání) neúplnost skutkových zjištění.

           Přitom hodnocení důkazů nelze − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. − úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145.

           Navíc o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu „neprodleně“ (§ 32 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona).“

           Na základě informací, které insolvenční správce (dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) ohledně zamýšleného postupu při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele dlužníku sdělil (tj. že obdržel pokyn zajištěného věřitele k zpeněžení zástavy a začal činit „kroky“ za účelem vypracování znaleckého posudku k ceně zástavy), si dlužník musel být vědom toho, jak hodlá insolvenční správce ve věci uspokojení pohledávky zajištěného věřitele postupovat. Měl-li za to, že informace, které obdržel od insolvenčního správce, nejsou dostatečné, mohl se obrátit na insolvenční soud, který by oprávněnost jeho požadavku posoudil a případně v tomto směru učinil opatření potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení.

            Další námitky dlužníka se soustřeďují k dovolatelem tvrzenému jednání insolvenčního správce v rozporu s péčí „řádného hospodáře“, když insolvenční správce − podle názoru dovolatele – zadal znalecký posudek (k ocenění zástavy) a uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu s realitní kanceláří, aniž by (insolvenční) soud či věřitelský výbor schválil prodej zástavy mimo dražbu, respektive stanovil podmínky prodeje. I v tomto směru jsou „obavy“ dovolatele přinejmenším předčasné, když posouzení účelnosti (či naopak zbytečnosti) vynaložených nákladů bude odvislé (až) od okolností, jež měly nastat v budoucnu. Navíc i zde platí, že o svých pochybnostech co do správnosti postupu insolvenčního správce měl dlužník především informovat insolvenční soud, jenž disponuje oprávněními ke zjednání nápravy.

            V poměrech dané věci je tak zjevné, že výhrady vznesené dlužníkem, včetně skutečností plynoucích z obsahu spisu, nenasvědčují závěru, podle něhož by insolvenční správce porušil své povinnosti ve vztahu k dlužníku.

            Samotná nespokojenost dlužníka s tím, jak ho informuje insolvenční správce o svém postupu, jde-li o úkony směřující ke zpeněžení zástavy a k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení, včetně (ne)účelnosti či (ne)hospodárnosti těchto úkonů, není (nemůže být) důvodem ke zproštění funkce insolvenčního správce (§ 32 insolvenčního zákona).

            Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

           

Poř. č. 9

 

            Účinky usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Doručení takového usnesení zvláštním způsobem má význam (jen) pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015)

 

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) k návrhu Mgr. M. R. (dále jen „soudní exekutor“) usnesením ze dne 12. 11. 2014 s odkazem na ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku o způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), (mimo jiné) nařídil předběžné opatření, jímž soudnímu exekutorovi umožnil provést pravomocně nařízenou exekuci, vedenou u Exekutorského úřadu Jindřichův Hradec, prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného.

Vrchní soud v Praze k odvolání druhého povinného usnesením ze dne 2. 2. 2015 usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

S o u d n í   e x e k u t o r  usnesením ze dne 27. 11. 2014 udělil vydražitelce (A. Š.) příklep k nemovitostem ve vlastnictví druhého povinného označeným ve výroku rozhodnutí za nejvyšší učiněné podání ve výši 341 000 Kč.

K r a j s k ý   s o u d  v Českých Budějovicích k odvolání druhého povinného usnesením ze dne 2. 2. 2015 potvrdil usnesení soudního exekutora.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 82 odst. 2 písm. b), § 89 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014), ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů a ustanovení § 336k odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – zdůraznil, že insolvenční soud usnesením ze dne 12. 11. 2014 umožnil soudnímu exekutorovi provést exekuci dražbou nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného s tím, že „povinný opakovaným podáváním insolvenčních návrhů, které jsou následně odmítány v důsledku jeho procesního zavinění, záměrně obstruuje provedení exekuce a zneužívá tak účinků spojených s insolvenčním návrhem“.

Současně uzavřel, že pro účinnost usnesení (o předběžném opatření, jímž se omezují účinky spojené s insolvenčním návrhem) je „stěžejní okamžik jeho vyhlášení (zveřejnění) v insolvenčním rejstříku, zatímco okamžik doručení zvláštním způsobem konkrétnímu účastníku má význam toliko pro běh lhůty k podání opravného prostředku. Daná úprava plně odpovídá smyslu a účelu předběžného opatření, které má zatímně a co možná nejrychleji upravit poměry mezi účastníky. Proto se usnesení stává účinným veřejným vyhlášením v insolvenčním rejstříku a otázka nabytí právní moci nemá v tomto ohledu žádnou relevanci.“

Jelikož usnesení o předběžném opatření nabylo účinků dne 13. 11. 2014 v 08.05 hodin (viz insolvenční rejstřík), byl soudní exekutor oprávněn provést dne 27. 11. 2014 nařízenou dražbu, a to bez ohledu na to, že usnesení o předběžném opatření dosud nenabylo právní moci.

Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý povinný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a maje za to, že „otázka udělení příklepu po zahájení insolvenčního řízení, k němuž došlo při dražbě provedené po přijetí předběžného opatření, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“.

Dovolatel namítá, že předpokladem pro provedení dražby a udělení příklepu je pravomocné usnesení o předběžném opatření a že „udělený příklep musí být ve výši přiměřené výši zajištěných závazků“. Potud požaduje odpověď na otázku, zda „v takovém případě lze vyvolávací cenu nemovitosti určenou exekutorem stanovit dle zásad exekučního řízení, tj. ve výši 2/3 stanovené ceny nebo zda je s ohledem na zájmy zajištěných věřitelů žádoucí, aby vyvolávací cena byla ve výši tržní hodnoty nemovitosti“.

Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vydražitelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky (dovolacím soudem dosud neřešené), zda lze provést dražbu a udělit příklep dříve, než předběžné opatření, jímž insolvenční soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona umožnil soudnímu exekutorovi provést dražbu, nabylo právní moci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 82 insolvenčního zákona předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odstavec 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odstavec 2 písm. b/). Rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 2 písm. b) nebo c) doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli. Předběžné opatření podle odstavce 3 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a v případě, že se předběžné opatření vztahuje na pohledávky jednotlivých věřitelů, i těmto věřitelům. Jestliže insolvenční soud nenařídí předběžné opatření, doručí rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 3 zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a osobě, která takový návrh podala (odstavec 5).

Podle ustanovení § 89 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2). Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu zveřejnit rozhodnutí podle odstavce 2 v insolvenčním rejstříku, učiní tak nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. Namísto úplného znění vyhlášeného rozhodnutí lze takto zveřejnit vhodně zkrácené znění rozhodnutí. Zkrácené znění rozhodnutí zpravidla neobsahuje odůvodnění. Povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku úplné znění vyhlášeného rozhodnutí neprodleně poté, co bude vyhotoveno písemně, tím není dotčena. Účinky rozhodnutí podle odstavce 2 nastávají již zveřejněním jeho zkráceného znění v insolvenčním rejstříku; takové zveřejnění však nemá účinky doručení rozhodnutí (odstavec 3).

Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: (…) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že:

„Praktické poznatky z průběhu některých insolvenčních řízení dokládají, že v některých případech se vyskytují pokusy zneužít transparentnosti insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškození zájmů třetích osob nebo dlužníka. Přitom může jít jak o záměr sledovaný dlužníkem (blokace exekučních řízení insolvenčními návrhy, jež nejsou míněny vážně), tak o záměr sledovaný jiným insolvenčním navrhovatelem. Jedním z opatření, jež mají přispět k efektivnímu zásahu soudu proti takovým postupům, je rozšíření pravomocí insolvenčního soudu při vydávání předběžných opatření.

Nově se tedy přiznává insolvenčnímu soudu (v § 82 písm. b/ návrhu zákona) možnost z důvodů zvláštního zřetele hodných předběžným opatřením způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona (pojistka pro účinky uvedené v ustanovení § 111 insolvenčního zákona je zakotvena přímo v textu ustanovení § 111). Tím se tedy soudu otevírá možnost (při respektu k zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v ustanovení § 5 insolvenčního zákona) např. povolit v exekuci dokončení exekuce (s omezením nastaveným tak, aby například výtěžek dosaženého zpeněžení majetku byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení)“.

V souladu se shora uvedeným nastávají účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o předběžném opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona). Doručení takového rozhodnutí zvláštním způsobem (§ 75 a § 82 odst. 4 insolvenčního zákona) pak má – jak správně uzavřel odvolací soud – význam pro počátek běhu lhůty k podání (řádného) opravného prostředku (odvolání). Naopak představa dovolatele, podle níž by možnost soudního exekutora provést pravomocně nařízenou exekuci prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví druhého povinného byla vázána (až) na právní moc usnesení o předběžném opatření, by efektivitu předběžného opatření insolvenčního soudu výrazně eliminovala.

V projednávané věci bylo usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření ze dne 12. 11. 2014 zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 13. 11. 2014 v 8:05 hodin a tímto okamžikem nabylo účinnosti; účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem přitom přetrvaly i po rozhodnutí o úpadku (§ 140 odst. 1 insolvenčního zákona). Skutečnost, že usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření k datu konání dražby a udělení příklepu dosud nenabylo (v důsledku odvolání dlužníka – druhého povinného) právní moci, tak nebylo překážkou bránící provedení exekuce.

Konečně neobstojí ani námitka dovolatele ohledně ceny nemovitostí.

Judikatura Nejvyššího soudu je totiž jednotná v závěru, podle něhož zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou: 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitosti (stanovené ve smyslu § 336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§ 336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen – kromě jiného – onu výslednou cenu uvést (§ 336b odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí i usnesením o dražební vyhlášce je soud při rozhodování o příklepu vázán. K tomu srov. důvody usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněného pod číslem 42/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1918/2013 a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014, ve spojení s usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2794/2013 a ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 3924/2014.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání druhého povinného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 10

 

            Skutečnost, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezakládá sama o sobě povinnost insolvenčního správce informovat takového dlužníka o svém postupu v insolvenčním řízení jinak (šířeji), než dlužníka, který zmíněným způsobem "omezen" není.

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014)

 

            M ě s t s k ý   s o u d   v  Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2013, zamítl návrh dlužníka (M. H.) na „pozastavení insolvence“ a „určení nového insolvenčního správce“ (posuzováno podle obsahu šlo v této části o zproštění společnosti Z. C. H. v. o. s. funkce insolvenčního správce dlužníka).

V r c h n í   s o u d  v  Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 10. 2. 2014 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit (insolvenčního) správce funkce, považuje zejména skutečnost, že při výkonu své funkce řádně neplní povinnosti pro něj vyplývající z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nesplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybění správce může vést soud i zjištění ojedinělého, ač závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem k tomu, že rozhodne o jeho zproštění funkce, ale – obvykle jedná-li se o méně závažné pochybení – omezuje se na to, že využije svého oprávnění uložit správci pořádkovou pokutu.

Dále odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem a s odkazem na skutkové závěry insolvenčního soudu) dovodil, že v řízení nebylo jištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem.

Z insolvenčního rejstříku naopak vyplývá – pokračoval odvolací soud – že insolvenční správce podává opakovaně zprávy o hospodářské situaci dlužníka a o své činnosti, účastní se schůzí věřitelů, doplňuje seznam přihlášených pohledávek a provádí aktualizaci soupisu majetkové podstaty. Z posledního doplněného soupisu majetkové podstaty ze dne 3. 2. 2014 přitom plyne, že insolvenční správce do majetkové podstaty zahrnul též vybavení kanceláře dlužníka, které bylo zajištěno v rámci prováděné exekuce v roce 2011 a které bylo správci soudním exekutorem vydáno.

Současně odvolací soud shledal nedůvodnými námitky dlužníka k činnosti insolvenčního správce vztahující se k (ne)informování dlužníka insolvenčním správcem o postupu v insolvenčním řízení, respektive údajného jednání insolvenčního správce s „bývalou manželkou dlužníka“; dlužník je totiž o průběhu insolvenčního řízení dostatečně informován prostřednictvím insolvenčního rejstříku, jakož i usnesení, která mu jsou doručována do vlastních rukou.  

Konečně odvolací soud akcentoval, že insolvenční správce ve věci postupuje bez průtahů, v součinnosti se zajištěným věřitelem a k platnosti jeho úkonů souvisejících s prodejem majetkové podstaty se vyjádřil i insolvenční soud. Odlišný názor dlužníka na postup správce v insolvenčním řízení (včetně přezkumu pohledávek věřitelů) nemůže být zásadně relevantním důvodem pro zproštění správce funkce.

Proti usnesení odvolacího soudu, a to (posuzováno podle obsahu) proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v zamítavém výroku ohledně (ne)zproštění insolvenčního správce funkce, podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, která nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud vyřešena, a to výkladu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, jde-li o nedostatečnou komunikaci insolvenčního správce s dlužníkem, který vykonává trest odnětí svobody“.

S poukazem na postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení vyjadřuje dovolatel přesvědčení, že insolvenční správce nedostatečně přezkoumal „některé přihlášené pohledávky“, zejména pak přihlášku věřitele V. H. ve výši zhruba 10 000 Kč, kdy došlo ke zjištění pohledávky v plné výši, přičemž tato pohledávka měla být (dle dlužníkova názoru) popřena, neboť věřitel zadržuje majetek dlužníka (bývalé zařízení jeho kancelářských prostor) a dlužník insolvenčního správce o této skutečnosti informoval. Dále insolvenční správce komunikoval s bývalou manželkou dlužníka, kterou dlužník k jednání nezmocnil a jejíž zájmy nejsou shodné se zájmy dlužníka.

Konečně insolvenční správce nevzal v potaz, že insolvenční řízení je vedeno formou insolvenčního rejstříku v elektronické podobě, ale dlužník nemá v důsledku výkonu trestu odnětí svobody přístup k informacím na internetu a je odkázán pouze na informace, které obdrží písemně od insolvenčního soudu a na komunikaci s insolvenčním správcem. Insolvenční správce přitom dlužníka neinformuje o postupu zpeněžování jeho majetku, natož o podmínkách, za nichž je majetek zpeněžován; takový postup nemůže být tolerován a shledán v souladu s insolvenčním zákonem.

Dlužník je přesvědčen, že ho správce o postupu insolvenčního řízení neinformuje záměrně (a k jeho škodě) a že postup insolvenčního správce odporuje zákonnému požadavku výkonu funkce s odbornou péčí.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.

N e j v y š š í  s o u d  dovolání zamítl.

 

Z  o d ů v o d n ě n í :

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 

Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu je (ve shora vymezeném rozsahu) přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 32 insolvenčního zákona, Nejvyšším soudem dosud v daných souvislostech beze zbytku nevyřešené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (odstavec 1). Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (odstavec 2).

Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Podle ustanovení § 230 odst. 1 insolvenčního zákona správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti, c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.

Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2014“) uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 VSOL 358/2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.

V poměrech dané věci je zjevné, že výhrady dlužníka týkající se „nedostatečného“ přezkumu „některých“ přihlášených pohledávek a komunikace insolvenčního správce s (bývalou) manželkou dlužníka nejsou opodstatněné. Je totiž zjevné, že ani insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 insolvenčního zákona) není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); přitom ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje popřít věřitelem přihlášenou pohledávku (byť jen s účinky předvídanými ustanovením § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) i dlužníku. Navíc nelze přehlédnout, že podle názoru dlužníka měl insolvenční správce popřít pohledávku věřitele (V. H.) proto, že zmíněný věřitel „zadržuje“ majetek dlužníka; potud jde o zjevně nezpůsobilý důvod popření pohledávky, nehledě na to, že „zadržovaný“ majetek byl dle zjištění odvolacího soudu zahrnut do majetkové podstaty dlužníka. Rovněž „obecné“ tvrzení dlužníka o tom, že insolvenční správce „jednal“ s bývalou manželkou dlužníka, není bez dalšího důvodem, pro který by měl být insolvenční správce zproštěn funkce; dle „zjištění“ insolvenčního soudu totiž insolvenčního správce „kontaktovala" sama bývalá manželka dlužníka a insolvenční správce s ní „nejednal“.

K povinnostem insolvenčního správce ve vztahu k dlužníku, jde-li o poskytování informací o průběhu insolvenčního řízení, se Nejvyšší soud dále vyjádřil v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014.

Tam zdůraznil, že insolvenční zákon výslovně neupravuje „informační“ povinnost insolvenčního správce vůči dlužníku. Nicméně ze zásady obsažené v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona (podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů), jež se nepochybně vztahuje i na dlužníka (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona), lze dovodit, že projeví-li dlužník (vážný a shora zmíněné zásadě insolvenčního řízení odpovídající) „zájem“ o to, jakým způsobem hodlá insolvenční správce postupovat v insolvenčním řízení při zpeněžování majetku, mělo by se mu dostat (od insolvenčního správce, popřípadě od insolvenčního soudu) takových informací, aby měl možnost se k postupu insolvenčního správce vyjádřit.

Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že základním informačním zdrojem o průběhu insolvenčního řízení je insolvenční rejstřík, v němž insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení: a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li insolvenční zákon jinak a c) další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon (§ 419 a násl. insolvenčního zákona). Dále jsou práva dlužníka v insolvenčním řízení chráněna tím, že dlužníku jsou písemnosti v insolvenčním řízení doručovány, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, zvlášť (§ 75 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž dlužník (jako účastník insolvenčního řízení) má rovněž právo nahlížet do soudního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy (§ 44 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 7 a § 126 odst. 1 insolvenčního zákona). Konečně, má-li dlužník oprávněné pochybnosti o správnosti postupu insolvenčního správce v souvislosti s uspokojením pohledávky zajištěného věřitele, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti (§ 10 a § 11 insolvenčního zákona) zjednal nápravu.

V situaci, kdy na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, zbývá posoudit, zda (a případně jakou měrou) se prosadí i tehdy, vykonává-li dlužník trest odnětí svobody.

Podle ustanovení § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon“), po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna (odstavec 1). Z důvodů uvedených v odstavci 1 jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby povolání (odstavec 2). Po dobu výkonu trestu odsouzeným nepřísluší právo na stávku, výkon práva sdružovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích, zakládat odborové organizace a výkon práva sdružovat se v nich, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodné volby poskytovatele zdravotních služeb a zdravotnického zařízení. Odsouzení nemohou ve výkonu trestu zakládat politické strany nebo politická hnutí, vykonávat právo sdružovat se v nich a nemohou vykonávat volené a jiné veřejné funkce (odstavec 3).

Shora citované ustanovení určuje rozsah omezení a zbavení některých práv odsouzených; přitom zásadně platí, že po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se takovým omezením práv a svobod, jejichž výkon by buď byl v rozporu s účelem trestu, nebo která nemohou být uplatněna vzhledem k výkonu trestu. Zákon taxativně vypočítává práva a svobody, která jsou omezena a kterých je odsouzený po dobu výkonu trestu zbaven (srov. též důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08).

Jakkoli (insolvenční) dlužník ve výkonu trestu odnětí svobody nemá (právním předpisem zaručený) přístup k informacím v insolvenčním rejstříku, v důsledku čehož je omezen (oproti jiným dlužníkům, ohledně kterých je vedeno insolvenční řízení) co do rozsahu informací, které má o průběhu insolvenčního řízení k dispozici, není pochyb o tom, že i ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho práva vztahující se k insolvenčnímu řízení chráněna dostatečně (viz argumentace výše). Potud nelze přehlédnout, že i ve výkonu trestu má dlužník možnost formou písemných sdělení (ustanovení § 17 zákona, ve spojení s ustanovením § 24 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody – dále jen „vyhláška“) komunikovat s insolvenčním správcem i s insolvenčním soudem, lze mu (za účelem komunikace s označenými subjekty) povolit použití telefonu (ustanovení § 18 odst. 3 zákona, ve spojení s ustanovením § 25 vyhlášky), přičemž má i právo na poskytování právní pomoci advokátem (ustanovení § 26 odst. 3 zákona). Konečně dlužník může požádat ředitele věznice o rozhovor (ustanovení § 34 odst. 8 vyhlášky) a v rámci rozhovoru vznést požadavek (ač nelze presumovat výsledek takové žádosti), aby mu byl umožněn (je-li to v technických a personálních možnostech věznice) přístup do insolvenčního rejstříku.

Jinými slovy, skutečnost, že dlužník je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezakládá sama o sobě povinnost insolvenčního správce informovat takového dlužníka o svém postupu v insolvenčním řízení jinak (šířeji), než dlužníka, který zmíněným způsobem „omezen“ není.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 11       

 

Projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, kterou zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po tuzemském prodávajícím, od něhož koupila zboží, které následně vyvezla mimo území Evropské unie, je v pravomoci soudu.

 

 

            (Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 18 Co 210/2015)

 

O b v o d n í   s o u d  pro Prahu 3 usnesením ze dne 7. 5. 2015 řízení zastavil (výrok I.) a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu (územnímu pracovišti pro Prahu 3) jako orgánu pravomocnému a příslušnému k vedení řízení ohledně návrhu žalobkyně (výrok II.). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo (výrok III.).

            Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl v řízení zahájeném návrhem žalobkyně, v němž se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 503 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu za nevrácení daně z přidané hodnoty. Dle žalobních tvrzení je žalobkyně zahraniční fyzickou osobou ze země mimo Evropskou unii, která tak má právo na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty v případě, že v České republice zakoupí zboží a následně je vyveze mimo území Evropské unie, jak stanoví § 84 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Žalobkyně zakoupila u žalované zboží, které následně vyvezla mimo Evropskou unii, což doložila potvrzením celního úřadu na dokladu o prodeji zboží. Vzniklo jí tak právo na vrácení daně z přidané hodnoty v částce 503 Kč. Tento nárok uplatnila u žalované jako plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění. Žalovaná však i přes výzvu žalovanou částku nezaplatila.

            Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 103, § 104 o. s. ř. posuzoval podmínky řízení, mezi které patří i podmínka jeho pravomoci. Vyslovil, že daný nárok uplatněný žalobkyní na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty, byť je uplatňován mezi osobami soukromého práva, je charakteru veřejnoprávního, neboť pramení z normy veřejného práva, ze zákona o dani z přidané hodnoty. Pravomoc zdejšího soudu i civilních soudů obecně o věci rozhodovat ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. není dána. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení proto soud I. stupně řízení zastavil (výrok I.).

Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, který orgán je pravomocný a příslušný pro dané řízení. Odkázal na ust. § 237 odst. 1 daňového řádu (zákon č. 280/2009 Sb.), podle něhož je dáno oprávnění poplatníka požadovat od plátce daně vysvětlení v případě, že má pochyby o správnosti sražené nebo vybrané daně. Per analogiam lze tohoto ustanovení (pod rubrikou stížnost na postup správce daně) použít i v posuzovaném případě. Plátce daně je potom povinen poplatníkovi podat písemné vysvětlení a opravit případnou chybu. Pokud poplatník s postupem plátce nesouhlasí, může podat na tento postup stížnost správci daně, který je plátci daně místně příslušný. Jelikož v daném případě je věcně a místně příslušným orgánem s pravomocí rozhodovat o uplatněném nároku žalobkyně Finanční úřad pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 3, rozhodl soud o postoupení věci tomuto úřadu (výrok II.).

            O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2, věta prvá, o. s. ř. a contrario, neboť žalované žádné náklady řízení nevznikly (výrok III.).

            Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání žalobkyně. V odvolání nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, který dovodil nedostatek pravomoci soudů České republiky. Souhlasila s tím, že žalovaný nárok vychází z § 84 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který je předpisem daňovým, přičemž správa daní spadá pod veřejné právo, avšak samotný nárok na vrácení DPH podle § 84 zákona o DPH vzniká zahraniční fyzické osobě jako kupující po prodejci jako právnické osobě. Civilní povaha sporu je vymezena právě postavením stran sporu. Jde o zaplacení částky jako každého jiného dluhu bez ohledu na to, že částka představuje DPH – povaha částky představující DPH není pro žalobu relevantní, neboť se jedná o část kupní ceny, která má být žalobkyni vrácena. Žalobkyně ve svém postavení není vůbec poplatníkem DPH. Soud je tedy oprávněn o nároku žalobce jako zákazníka proti žalovanému jako obchodníkovi rozhodnout. K tomu odvolatelka odkazovala na jiná rozhodnutí vydaná soudy prvních stupňů (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 42 C 152/2014-53, č.j. 42 C 214/2014 a č.j. 42 C 217/2014). Právní zástupce žalobkyně nadto v minulosti několikrát oslovil finanční úřad s žádostí o stanovisko k problematice vrácení DPH zahraničním fyzickým osobám, a bylo mu sděleno, že tyto osoby jsou povinny obracet se svým neuspokojeným nárokem na civilní soudy. Tohoto názoru byla i Česká obchodní inspekce, na kterou se zahraniční fyzické osoby obracely v souvislosti s porušováním povinnosti prodejců, když odmítaly vracet DPH, ačkoliv byly zahraniční fyzickou osobou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vrácení DPH. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že řízení se nezastavuje.

            M ě s t s k ý   s o u d usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje.

Z  o d ů v o d n ě n í :

            Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

            Z obsahu žaloby na zahájení řízení vyplývá, že žalobkyně jako soukromoprávní subjekt uplatňuje svůj nárok proti žalované jakožto jinému soukromoprávnímu subjektu – právnické osobě – na zaplacení finanční částky, která byla žalobkyní žalované zaplacena jako část kupní ceny, respektive jako částka odpovídající dani z přidané hodnoty, která byla v rámci kupní ceny žalobkyní žalované zaplacena. K tomuto tvrzení žalobkyně soudu předložila jako důkaz doklad o prodeji zboží vystavený žalovanou, z jehož obsahu vyplývá, že v rámci kupní ceny 2.897 Kč žalobkyně zaplatila i sazbu DPH 21 % v částce 502,92 Kč.

            Podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

            Výše citované ustanovení vymezuje pravomoc soudů obecně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají všechny soukromoprávní věci vyjma těch, které zákon svěřuje do pravomoci jiných orgánů. Soud prvního stupně správně poukázal na soukromoprávní charakter účastníků řízení (fyzická osoba jako žalobce a právnická osoba jako žalovaný), nesprávně však dovodil, že daný vztah mezi účastníky je vztahem veřejnoprávním, nikoliv soukromoprávním.

            Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

            Podle § 2 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH), předmětem daně je

            a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,

            b) poskytnutí služby za úplatou osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,

            c) pořízení

                    1) zboží z jiného členského státu za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani,

                  2) nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani,

            d) dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku.

 

Podle § 2 odst. 2 ZDPH zdanitelné plnění je plnění, které

            a) je předmětem daně

            b) není osvobozené od daně.

 

Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že v daném případě se jedná o zdanění ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. a) ZDPH, neboť šlo o dodání zboží (oblečení jako věci movité) za úplatu, a to žalovanou jako osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování její ekonomické činnosti. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) dodává, že se musí jednat o „místo plnění v tuzemsku“. Ve smyslu citovaného ustanovení žalobkyně tvrdí, že územní působnost aplikace DPH nebyla ve smyslu citovaného ustanovení dána, neboť žalobkyně není tuzemskou osobou a nejednalo se o „tuzemské plnění“.

Podle ust. § 5 odst. 1, 2 věta prvá, ZDPH osoba povinná k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud tento zákon nestanoví v § 5a jinak. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Ekonomickou činností se pro účely tohoto zákona rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců.

Z výše citovaného ustanovení plyne, že osobou povinnou k dani nebyla v případě zakoupení zboží žalobkyně, ale žalovaná, a to jako právnická osoba – obchodník, která prodejem zboží žalobkyni realizovala svoji ekonomickou činnost. Je tak zřejmé, že žalovaná jako plátce daně plní vůči státu svoji vlastní daňovou povinnost a nikoliv daňovou povinnost žalobkyně, která u ní zakoupila zboží. Jinak řečeno, žalobkyně ve vztahu ke státu žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží nemá.

Podle ust. § 84 odst. 5 ZDPH nárok na vrácení daně zahraniční fyzické osobě vznikne, pokud

a) zahraniční fyzická osoba nakoupené zboží vyveze nejpozději do 3 kalendářních měsíců od konce měsíce, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění uvedené na dokladu prodeji zboží,

b) výstup zboží z území Evropské unie je potvrzen celním úřadem,

c) zahraniční fyzická osoba předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží vystavené plátcem, které se váže k vyváženému zboží, potvrzené celním úřadem.

Podle ust. § 84 odst. 7 ZDPH nárok na vrácení daně může uplatnit zahraniční fyzická osoba, popřípadě jiná osoba, kterou zahraniční fyzická osoba zmocní, pokud splní nárok na vrácení daně podle odstavce 5 písmeno a), nebo nárok nezanikl podle odstavce 9, pouze u plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění. Plátce je povinen daň vrátit

a) zahraniční fyzické osobě přímo, pokud osobně požádá o vrácení daně a předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží potvrzené celním úřadem, nebo

b) jiné osobě na základě jejího prohlášení, že jedná jménem a ve prospěch zahraniční fyzické osoby, pokud předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží potvrzené celním úřadem.

Jak je již výše uvedeno, žalobkyně ve vztahu ke státu žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží od žalované neměla a neplnila. Přesto žalované v rámci zakoupení zboží částku odpovídající DPH zaplatila. Zákon proto umožňuje, aby žalobkyně se se svým nárokem na vrácení poskytnutého plnění obrátila na žalovanou, jíž zaplatila kupní cenu navýšenou o částku odpovídající DPH. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jako subjekty soukromého práva tedy žádný veřejnoprávní vztah dán není, jedná se o vztah soukromoprávní a spor z něho vzniklý by mohl namísto soudu řešit jiný orgán jen tehdy, pokud by tak zákon stanovil (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).

V daném případě sice soud prvního stupně dovozuje, že k řešení daného vztahu mezi žalobkyní a žalovanou zákonodárce určil jiný orgán, než soud, konkrétně finanční úřad (pro hl. m. Prahu). Tak tomu však není, neboť z ust. § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, toliko vyplývá oprávnění „poplatníka“ daně obrátit se v případě jeho pochyb o správnosti sražené nebo vybrané daně se svojí stížností na příslušného správce daně. Jak je výše uvedeno, žalobkyně žádným poplatníkem daně není, nemůže proto žádnou stížnost podat, nadto v dané věci nejde o posouzení správnosti postupu při vracení částky odpovídající DPH žalovanou, ale o žalobní požadavek na plnění. Z ust. § 237 odst. 1 daňového řádu proto oprávnění jiného orgánu (než soudu) rozhodnout daný občanskoprávní spor neplyne.

Z výše uvedeného je třeba učinit právní závěr, že k rozhodování sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené DPH, kterou žalobkyně jako zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po prodávajícím, jsou pravomocné soudy rozhodující v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Závěr soudu I. stupně, který pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení, proto správný není.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení se nezastavuje.

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy