Rozhodnutí NS navržená k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zasedání OOK NS ČR leden 2014)

10.12.2014 15:15

Poř. č. 1

 

 

            Včasné podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, nebo proti rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku podaném proti tomuto rozhodnutí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu; přerušení řízení trvá až do rozhodnutí o ústavní stížnosti a, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, až do opětovného rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku (bylo-li rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku zrušeno), případně (bylo-li zrušeno rozhodnutí vydané v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí) až do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3399/2013)

 

Žalobce se návrhem podaným u bývalého Katastrálního úřadu ve Z. dne 29. 12. 2003 domáhal, aby byl v jeho prospěch povolen podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, kterou uzavřel dne 14. 11. 2003 s V. P. k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 11. 2003 ve výši 115 000 Kč, vklad vlastnického práva k nemovitostem, a to „objektu bydlení na pozemku (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku (zahrada), vše v k. ú. a obci Z.“.

Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z. rozhodnutím ze dne 25. 9. 2009 uvedený návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 14. 11. 2003 byla pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2009 určena neplatnou a že proto nemůže být důvodem vzniku vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; vklad vlastnického práva na základě takové smlouvy nelze považovat za odůvodněný obsahem předložených listin ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 11. 11. 2009 domáhal, aby bylo jeho návrhu na vklad vlastnického práva vyhověno. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2009 dovolání a že návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí lze vyhovět, budou-li „rozhodnutím Nejvyššího soudu odklizeny účinky“ tohoto rozsudku. Katastrální úřad proto měl řízení přerušit a s rozhodnutím o návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí vyčkat až do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2011 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil stejně jako katastrální úřad, že byla-li neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené mezi účastníky dne 14. 11. 2003 určena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2009, brání povolení vkladu překážka uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Přerušení řízení do doby rozhodnutí o podaném dovolání podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se podle soudu prvního stupně „nejeví potřebným a účelným“, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož podáním není dotčena ani právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, ani jeho závaznost pro účastníky, správní orgán a soud. Kdyby bylo rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva zrušeno, žalobce by mohl podat nový návrh na vklad, jehož podkladem by byla již platná smlouva; nebránila by tomu ani překážka věci rozhodnuté, neboť po „změně právní situace by nešlo o stejnou věc“.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro vyhovění návrhu na vklad vlastnického práva nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení „§ 5 odst. 2 písm. b)“ (správně § 5 odst. 1 písm. b/) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť žalobce „nedisponuje platnou zajišťovací smlouvou o převodu sporných nemovitostí z vlastníka V. P. na žalobce“, a že nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť „otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla pravomocně vyřešena a vyčkávání na výsledek dovolacího řízení se příčí principu hospodárnosti řízení“.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že včasné podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu a že řízení má být z tohoto důvodu přerušeno do rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku a, bylo-li mu vyhověno, do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu.

K r a j s k ý   s o u d   v Brně rozsudkem ze dne 18. 2. 2013 zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011, opětovně zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit V. P. na náhradě nákladů řízení 14 585 Kč „na účet“ advokáta J. K. Vycházel ze zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2008 tak, že se určuje, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi V. P. a žalobcem, je neplatná, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 zamítnuto. Dospěl k závěru, že žalobce „nedisponuje platnou zajišťovací smlouvou o převodu předmětných nemovitostí z vlastnice V. P. na žalobce“ a že tato skutečnost brání ve smyslu ustanovení 5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Neshledal podmínky pro přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané žalobcem proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť ústavní stížnost „není řádným ani mimořádným opravným prostředkem podle občanského soudního řádu“ a přerušení řízení „by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“.

K odvolání žalovaného  V r c h n í   s o u d   v Olomouci – poté, co usnesením ze dne 16. 5. 2013 rozhodl, že „řízení o žalobě o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Z. ze dne 25. 9. 2009, vedené před Krajským soudem v Brně se nepřerušuje“, neboť podání ústavní stížnosti „nepředstavuje zahájení řízení, v němž se řeší konkrétní věcné otázky, jak má na mysli ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“ - rozsudkem ze dne 19. 6. 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit V. P. na náhradě nákladů řízení 6534 Kč k rukám advokáta J. K., a uložil žalobci povinnost zaplatit V. P. na náhradě nákladů odvolacího řízení 4356 Kč k rukám advokáta J. K. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobce „neprokázal existenci platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva“, podle níž by bylo možné provést vklad vlastnického práva ke „sporným“ nemovitostem do katastru nemovitostí, a neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. 11. 2003, která byla pravomocně určena rozhodnutím soudu, je skutečností, která „brání zápisu vlastnického práva podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o katastru nemovitostí“ (správně podle § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č. 265/1992 Sb. /ve znění pozdějších předpisů/).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká soudům, že nevyhověly jeho návrhu na přerušení řízení, přestože u Ústavního soudu probíhá pod sp. zn. III. ÚS 530/13 řízení o jeho ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011, v němž je řešena otázka týkající se náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze dne 14. 11. 2003, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Řízení mělo být přerušeno i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, aby „po kasačním zásahu Ústavního soudu nemusel dovolatel podávat v této věci opět žalobu na obnovu soudního řízení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud přerušil řízení o dovolání do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 530/13 a aby „po kasačním zásahu Ústavního soudu“ změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastnice V. P. navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť soudy správně dovodily, že za situace, kdy „Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ústavní stížnost není řádný ani mimořádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu“, nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení.

N e j v y š š í   s o u d   zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí /a také řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, kterou se požaduje, aby bylo vyhověno návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí/ má být přerušeno nejen do doby, než bude pravomocně skončeno soudní řízení ve věci určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož má být navrhovaný vklad práva proveden, popřípadě do doby rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, podaném proti rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti tohoto právního úkonu, ale také do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti tohoto právního úkonu nebo proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v této věci), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které platí přiměřeně i pro dovolací řízení (srov. § 243b o. s. ř.), pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Otázky, které jsou řešeny v řízení o ústavní stížnosti podané žalobcem proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2011, nemohou mít význam pro rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro přerušení dovolacího řízení navržené dovolatelem.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 11. 2003 ve výši 115 000 Kč uzavřel s V. P. dne 14. 11. 2003 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, že dne 29. 12. 2003 podal u bývalého Katastrálního úřadu ve Zlíně na základě této smlouvy návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve svůj prospěch a že Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z. rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004 řízení o povolení vkladu přerušil, neboť V. P. dne 9. 4. 2004 podala u Okresního soudu ve Zlíně žalobu o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 žalobu zamítl, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně však rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 opětovně změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2008 tak, že žalobě V. P. o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. 11. 2003 vyhověl. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 zamítnuto. Proti těmto rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu podal žalobce ústavní stížnost.

Podle konstantní judikatury soudů katastrální úřad zkoumá v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákona č. 265/1992 Sb.“). Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména § 37 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013), ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Podmínky taxativně vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1, věta druhá, zákona č. 265/1992 Sb.). K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009). Jestliže jsou podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).

Z ustálené judikatury soudů rovněž plyne, že, bude-li v průběhu řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zahájeno před soudem řízení, jehož předmětem bude posouzení platnosti právního úkonu, podle něhož se navrhuje vklad práva do katastru nemovitostí, katastrální úřad podle ustanovení § 64 zákona č. 500/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí přeruší a vyčká rozhodnutí soudu.

V řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) soud posuzuje věc vkladu práva do katastru nemovitostí pouze z hledisek, kterými se řídí při rozhodování o návrhu na povolení vkladu katastrální úřad. Soud proto zkoumá listinu, na jejímž základě má být vklad povolen, nikoliv z hlediska platnosti právního úkonu jako takového, ale z hlediska jen některých atributů platnosti, a to formy právního úkonu, určitosti a srozumitelnosti smluvního projevu, smluvní volnosti a oprávnění účastníků nakládat s předmětem smlouvy; ostatní atributy, které by případně mohly způsobit neplatnost smlouvy, soud není oprávněn v tomto řízení řešit. Probíhá-li občanské soudní řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož má být proveden vklad práva do katastru nemovitostí, je to - obdobně jako v řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí vedeném u katastrálního úřadu - důvodem pro přerušení řízení o žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení § 245 a § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Přerušení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem nebo řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí, která se projednává u soudu a o níž soud rozhoduje podle části páté občanského soudního řádu, trvá zásadně do právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení podle části třetí občanského soudního řádu ve věci určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož se navrhuje vklad práva do katastru nemovitostí. Bylo-li však rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti právního úkonu napadeno mimořádným opravným prostředkem, dospěl Nejvyšší soud již dříve (v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, vydaném přímo v této věci) k závěru, že včasné podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu a že přerušení řízení trvá až do rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku a, bylo-li mimořádnému opravnému prostředku vyhověno, až do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu.

Rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti právního úkonu vydané v řízení podle části třetí občanského soudního řádu nebo rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku podaném proti tomuto rozhodnutí může být napadeno též ústavní stížností. V takovém případě vzniká otázka, zda má být řízení před katastrálním úřadem nebo řízení podle části páté občanského soudního řádu přerušeno až do rozhodnutí o této ústavní stížnosti, popřípadě až do opětovného rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku, bylo-li rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku cestou ústavní stížnosti zrušeno, eventuálně až do opětovného skončení řízení ve věci určení neplatnosti právního úkonu, bylo-li na základě ústavní stížnosti zrušeno rozhodnutí vydané v této věci.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 182/1993 Sb.“), ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.).

Z citovaného ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že ústavní stížnost, kterou lze za podmínek uvedených v tomto ustanovení napadnout též rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, může směřovat jen proti rozhodnutí soudu, které již nabylo právní moci. Protože podáním ústavní stížnosti – stejně jako podáním mimořádného opravného prostředku - nedochází k suspenzi právní moci napadeného rozhodnutí, znamená to mimo jiné, že řízení se pokládá dnem právní moci rozhodnutí za skončené, i když rozhodnutí má být (v budoucnu) přezkoumáno Ústavním soudem na základě podané ústavní stížnosti. Lze proto poukazovat na to, že občanské soudní řízení (navzdory podané ústavní stížnosti) již neprobíhá, že pravomocné soudní rozhodnutí je (i když bylo napadeno ústavní stížností) závazné pro účastníky řízení, popřípadě též pro další osoby, stanoví-li to zákon, a v tomu odpovídajícím rozsahu též pro všechny orgány, a že v jiném řízení je možné z něho vycházet; kdyby bylo cestou ústavní stížnosti zrušeno (srov. § 82 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb.) a kdyby věc byla v novém rozhodnutí vyřešena jinak, může být v jiném řízení, v němž z něho soud nebo jiný orgán vycházel a v němž na něm založil své rozhodnutí, zjednána náprava pomocí obnovy řízení (§ 100 odst. 1 písm. b/ zákona č. 500/2004 Sb. /ve znění pozdějších předpisů/) nebo žaloby na obnovu řízení (§ 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem nebo v řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitosti, která se projednává u soudu a o níž soud rozhoduje podle části páté občanského soudního řádu, je však třeba vzít v úvahu, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí není přípustný žádný (řádný ani mimořádný) opravný prostředek podle správního řádu. Kdyby tedy katastrální úřad při rozhodování o zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí vycházel z pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později na základě ústavní stížnosti zrušeno, a kdyby v dalším řízení byla soudem otázka platnosti právního úkonu posouzena jinak, nemohou být tyto okolnosti v řízení před katastrálním úřadem, které již pravomocně skončilo, zohledněny. Na základě právního úkonu, který byl pravomocným soudním rozhodnutím posouzen jako platný, by sice bylo možné podat (znovu) návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, právní účinky vkladu práva by ovšem nastaly až ke dni, kdy by byl u katastrálního úřadu podán nový („další“) návrh na vklad práva do katastru nemovitostí; takovým postupem by nabyvatel práva nepochybně byl (mohl být) poškozen.

Rozhodnutí soudu o žalobě, vydané v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí, sice lze napadnout žalobou na obnovu řízení (srov. § 245 a § 228 o. s. ř.), současně je však nutné přihlédnout k tomu, že v mezidobí (od právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno řízení podle části páté občanského soudního řádu ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí, do rozhodnutí o podané žalobě na obnovu řízení) by se mohly právní poměry týkající se nemovitosti podstatně změnit a že by uplatnění principu priority zápisů podle pořadí, v jakém byl návrh na zápis doručen katastrálnímu úřadu (§ 12 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), mohlo zasáhnout do práv třetích osob a ohrozit (narušit) do té doby nastolenou právní jistotu všech dotčených osob.

Protože jsou nastíněné (možné) právní následky nežádoucí a protože občanské řízení nemá (nesmí) být zdrojem zpochybnění právní jistoty ve vztazích, zapisovaných do katastru nemovitostí vkladem práva, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že včasné podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, nebo proti rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku podaném proti tomuto rozhodnutí je důvodem pro přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem a pro přerušení řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu; přerušení řízení trvá až do rozhodnutí o ústavní stížnosti a, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, až do opětovného rozhodnutí soudu o mimořádném opravném prostředku (bylo-li rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku zrušeno), případně (bylo-li zrušeno rozhodnutí vydané v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jehož předmětem je určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí) až do právní moci nového rozhodnutí ve věci určení neplatnosti právního úkonu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

 

 

 

Poř. č. 2

 

 

            Právo na oddělené uspokojení (§ 28 zákona č. 328/1991 Sb.), které se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, zaniká i tehdy, byla-li zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka, která vznikla (až) v období posledních dvou měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011)

 

 

K r a j s k ý   s o u d   v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 rozhodl o žalobě žalobce K. banky, a. s., proti žalovaným 1) A. K. (popírajícímu konkursnímu věřiteli) a 2) zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce ET, spol. s r. o. (JUDr. L. B.), o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, mimo jiné tak, že:

Určil, že žalobce má vůči úpadci:

A)  Úvěrovou pohledávku v celkové výši 79 789 525,88 Kč, vzniklou na základě Dodatku č. 6 ze dne 28. 2. 2006 k Rámcové smlouvě o poskytování finančních služeb ze dne 28. 11. 2003 (dále jen „úvěrová pohledávka“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení budov a pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „zastavené nemovitosti“) a ze zpeněžení pohledávek úpadce za třetími osobami konkretizovanými ve výroku rozsudku (dále jen „zastavené pohledávky“).

B)  Nepodmíněné pohledávky z (šesti) bankovních záruk uvedených ve výroku rozsudku, vzniklé plněním ve prospěch označených beneficientů (dále jen „nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky“) a podmíněné pohledávky pro případ plnění ze (sedmnácti) bankovních záruk vystavených ve prospěch ve výroku uvedených beneficientů (dále jen „podmíněné pohledávky z bankovních záruk“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí (výrok II.).

Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1000 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1)  Žalobce a úpadce uzavřeli dne 28. 11. 2003 rámcovou smlouvu o poskytování finančních služeb, s tím, že se (mimo jiné) dohodli na poskytnutí revolvingového úvěru do výše 30 000 000 Kč za účelem profinancování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti. Úvěr měl být čerpán do 30. 11. 2004, s konečnou splatností 1. 12. 2004. Ke smlouvě uzavřeli úhrnem šest dodatků, přičemž v dodatku č. 6 ze dne 28. 2. 2006 sjednali poskytnutí revolvingového úvěru až do výše 80 000 000 Kč s dobou čerpání do 28. 2. 2007 a s konečnou splatností 1. 3. 2007.

2)  Žalobce poskytl úpadci úvěr ve výši 80 000 000 Kč, přičemž k 26. 9. 2006 „činil zůstatek úvěru 79 734 000 Kč a splatné úroky 55 525,88 Kč“; úvěr úpadce čerpal dne 1. 3. 2006.

3)   Dne 28. 12. 2004 uzavřeli žalobce a úpadce smlouvu o zastavení pohledávek, a to k zajištění závazku úpadce vůči žalobci z revolvingového úvěru ve výši 80 000 000 Kč včetně příslušenství a případně dalších nároků ve smlouvě specifikovaných. Zástavou byly (způsobilé) pohledávky úpadce za třetími osobami, uvedené v seznamu pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 smlouvy a dále pohledávky úpadce za třetími osobami, které úpadce předložil žalobci v novém seznamu pohledávek, který žalobce odsouhlasí (rozuměj zastavené pohledávky). Zástavní právo podle smlouvy vzniká jednak uzavřením smlouvy ve vztahu k pohledávkám obsaženým v příloze č. 1, jednak potvrzením „nového“ seznamu ve vztahu k pohledávkám tam uvedeným. Ke smlouvě byly následně zpracovány nové seznamy v období od 10. 1. 2005 do 12. 5. 2006, obsahující označení dlužníka, faktur, ze kterých pohledávka dlužníka za třetími osobami „vyplývá“, které žalobce odsouhlasil.

4)  Dne 18. 4. 2005 uzavřeli žalobce a úpadce zástavní smlouvu k zastaveným nemovitostem, a to k zajištění pohledávek žalobce za úpadcem vzniklých z úvěrů do 31. 12. 2015 (a to do výše 200 000 000 Kč) a vzniklých z bankovních záruk do 31. 12. 2015 (v celkové výši do 200 000 000 Kč); zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 18. 4. 2005.

5)  V souladu se záručními listinami plnil žalobce ve prospěch označených beneficientů z titulu bankovních záruk (na závazky úpadce), přičemž k těmto plněním došlo ve dnech 4. 12. 2006, 23. 2. 2007, 6. 6. 2007, 19. 6. 2007 a 8. 9. 2009 (viz nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky).

6)  Žalobce převzal bankovní záruku za závazky úpadce i ve vztahu k dalším beneficientům (viz podmíněné pohledávky z bankovních záruk).

7)  Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 9. 2006 prohlásil (na základě návrhu podaného dne 19. 7. 2006) konkurs na majetek úpadce; zvláštním správcem konkursní podstaty úpadce ustanovil JUDr. L. B.

8)   Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce úvěrovou pohledávku (včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí a zastavených pohledávek), dále nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky (včetně nároku na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí) a podmíněné pohledávky z bankovních záruk (včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí).

9)  Na zvláštním přezkumném jednání dne 22. 5. 2007 první žalovaný popřel všechny pohledávky žalobce co do důvodu, výše i pořadí (práva na oddělené uspokojení). Druhý žalovaný přihlášené pohledávky uznal co do důvodu a výše; částečně je popřel co do pořadí (práva na oddělené uspokojení).

Na tomto základě soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a maje žalobu za včasnou, uzavřel, že:

1.         Úvěrová pohledávka ve výši 79 789 525,88 Kč je po právu, když ve smyslu ustanovení § 497 a § 504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, úpadci vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, přičemž tuto povinnost v rozsahu výše zmíněné částky nesplnil.

2.         Po právu jsou i nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky, když v souladu se záručními listinami žalobce ve prospěch beneficientů ve smyslu ustanovení § 313 a § 319 obch. zák. plnil a podle ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. mu v rozsahu poskytnutého plnění vznikla pohledávka za úpadcem; žalobce přitom ve prospěch beneficientů plnil v období od 4. 12. 2006 do 8. 9. 2009.

3.         Pravé jsou i podmíněné pohledávky z titulu bankovních záruk.

4.         Žalobci svědčí (i) právo na oddělené uspokojení shora uvedených pohledávek ze zpeněžení zastavených nemovitostí.

5.         Žalobce má (rovněž) právo na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených pohledávek.

6.         V situaci, kdy žalobce „uzavřel k zajištění svých pohledávek zástavní smlouvy v roce 2005“ a návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 19. 7. 2006, nejde o případ předvídaný ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV. Zmíněná ustanovení mají zabránit tomu, aby ve lhůtě dvou měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu docházelo k uzavírání nových zástavních smluv mezi věřitelem a úpadcem, nikoli postihnout „bdělé“ věřitele, kteří si své pohledávky vůči obchodnímu partnerovi zajistili zástavním právem v době, kdy ještě nebylo patrno, že tento bude v budoucnu v úpadku.

V r c h n í   s o u d   v Olomouci k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 rozhodl (mimo jiné) tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně pravosti podmíněných pohledávek z bankovních záruk /konkrétně pohledávek č. 13 (z bankovní záruky do výše 678 804,85 Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta PSG, a. s., na základě záruční listiny ze dne 6. 4. 2006/ a č. 17 /z bankovní záruky do výše 417 693 Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta TE na základě záruční listiny ze dne 4. 4. 2006/) změnil tak, že určil pravost těchto pohledávek jako nepodmíněných (třetí výrok); ve zbývající části výroku II. (přihlížeje k tomu, že vzhledem k dispozitivním úkonům žalobce „zůstal předmětem přezkumu požadavek žalobce na určení úvěrové pohledávky ve výši 79 734 000 Kč, včetně nároku na oddělené uspokojení“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý a šestý výrok).

Jelikož v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce „bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví“ J. K., který vstoupil do tohoto řízení jako nabyvatel pohledávky (původního) věřitele (A. K.), odvolací soud ve věci dále jednal se jmenovaným (jako prvním žalovaným).

Odvolací soud se na základě zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování (ohledně skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010 plnil z bankovních záruk č. 13 a č. 17 částky 678 804,85 Kč a 417 693 Kč) – cituje ustanovení § 156 odst. 1 a 2, § 157 odst. 1 a § 159 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ustanovení § 313 a § 321 odst. 1 a 2 obch. zák. a § 14 odst. 1 písm. e) a f) a § 15 ZKV - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „ve vztahu k úvěrové pohledávce žalobce“, maje za prokázané čerpání úvěru úpadcem a dovozuje, že první žalovaný popřel (jen) pravost (a nikoli výši) zmíněné pohledávky. Po právu shledal (shodně se soudem prvního stupně) i nepodmíněné pohledávky žalobce vzniklé plněním na bankovní záruky, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010 plnil i na bankovní záruky (viz pohledávky č. 13 a č. 17), korigoval závěr soudu prvního stupně jen potud, že i v případě těchto záruk jde o pohledávky nepodmíněné.

Ve vztahu k právu žalobce na oddělené uspokojení ze zastavených nemovitostí a ze zastavených pohledávek  odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou zástavní smlouvy  určitými právními úkony ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., neboť „obsahují dostatečně určité vymezení předmětu zástavy – nemovitostí i zajišťovaných pohledávek určitého druhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníku (zástavci) v budoucnu. Z obsahu zástavních smluv vyplývá, že jsou zajišťovány pohledávky z úvěrů a z bankovních záruk vždy do celkové výše 200 000 000 Kč, jakož i to, že „předmětem zajištění jsou takové pohledávky, které vzniknou od uzavření smlouvy do 31. 12. 2015“.

S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2005 (správně 3. 11. 2005), sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 15, odvolací soud ve vztahu k okamžiku vzniku zástavního práva zdůraznil, že je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, když vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka. I když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat. Jakmile pak budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí.

V poměrech projednávané věci je tak nepochybné, že zástavní právo vzniklo ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť budoucí pohledávky (z titulu úvěru a bankovních záruk) po uzavření zástavní smlouvy vznikly. „Okamžikem vzniku těchto pohledávek se proto uplatnila pouze realizační funkce zástavního práva, tedy vznikem zajištěné pohledávky se prosadilo i zástavní právo, kterým byla pohledávka zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí s účinky vzniku tohoto zástavního práva ke dni jejího vkladu do katastru nemovitostí“.

Zástavní právo k pohledávkám pak vzniklo na základě platně uzavřené zástavní smlouvy ke dni 28. 12. 2004 a „jejích dodatků (seznamů pohledávek) uzavřených v období od 10. 1. 2005 do 12. 5. 2006, a to k jednotlivým pohledávkám jako předmětu zástavy uvedených v této smlouvě a jejích dodatcích, uzavřených více jak dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu“.

Z výše uvedených důvodů podle odvolacího soudu není opodstatněná výhrada prvního žalovaného o tom, že žalobce nemá právo na oddělené uspokojení pohledávek dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e), popř. písm. f) ZKV.

Přitom neshledal opodstatněným ani poukaz prvního žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2006“), když jak v R 70/2006, tak v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003 Nejvyšší soud shodně uzavřel, že zástavní právo na základě platné zástavní smlouvy nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.

Konečně v této souvislosti odvolací soud doplnil, že „zákonná úprava připouští zajištění i budoucí pohledávky, je-li tato pohledávka v zástavní smlouvě řádně identifikována. Jde tedy o pohledávku, která vznikne teprve po prohlášení konkursu, kdy již v době před prohlášením konkursu byl založen a platně existoval závazkový právní vztah, ze kterého věřiteli dosud nevzniklo právo na plnění (pohledávka) vůči dlužníku (úpadci). Takovou pohledávku musí věřitel do konkursního řízení, chce-li být v něm uspokojen, přihlásit jako podmíněnou pohledávku podle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV, včetně jejího případného práva na oddělené uspokojení ze zajištění. Právo na oddělené uspokojení věřiteli vznikne, je-li v průběhu konkursního řízení pohledávka zjištěna a splněna podmínka, na kterou je vázán její vznik. Umožňuje-li zákonná úprava přihlásit podmíněnou pohledávku, která se po splnění podmínky stala pohledávkou nepodmíněnou, pak stejný princip platí u budoucích pohledávek s právem na oddělené uspokojení ze zajištění. Tímto nedochází k transformaci nezajištěné pohledávky v zajištěnou, ale pouze podmíněná pohledávka s právem na oddělené uspokojení (ze zajištění) se stává splněním podmínky pohledávkou nepodmíněnou s právem na oddělené uspokojení“.

Proti rozsudku odvolacího soudu co do jeho třetího a čtvrtého výroku podal první žalovaný dovolání, spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky vzniku práva na oddělené uspokojení a otázky, zda okamžik vzniku zástavního práva a okamžik vzniku práva na oddělené uspokojení jsou vždy totožné či zda se mohou lišit, případně zda „právo na oddělené uspokojení k nemovitostem na základě zástavní smlouvy vložené do katastru nemovitostí sice vznikne až vznikem budoucí zajištěné pohledávky, ale vznikne se zpětným účinkem ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí dle předmětné zástavní smlouvy“.

Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to jde-li o posouzení „okamžiku, kdy vzniká věřiteli právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí či ze zpeněžení pohledávek a v důsledku toho o posouzení, zda věřitelé toto právo získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na konkurs či po jeho podání“.

Dovolatel akcentuje, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV, jakož i závěry formulované v R 70/2006, maje za to, že právo na oddělené uspokojení jako takové (z důvodu zástavního práva sloužícího k zajištění budoucích pohledávek) vzniká až okamžikem, kdy nastane poslední z níže uvedených skutečností, a to v případě zástavního práva k nemovitostem – „platné a účinné uzavření zástavní smlouvy a vklad do katastru nemovitostí“ (u zástavního práva k pohledávkám – „platné a účinné uzavření zástavní smlouvy a vznik zastavené pohledávky“) a vznik zajišťované pohledávky. „Teprve tehdy, jsou-li splněny všechny shora uvedené podmínky, lze hovořit o tom, že věřitel získal právo na oddělené uspokojení, tedy právo na uspokojení své pohledávky ze zpeněžení předmětu tvořícího zajištění. Do té doby právo na uspokojení pohledávky ze zástavy neměl, protože neměl ještě žádnou pohledávku, kterou by takto mohl uspokojit (jelikož ta dosud nevznikla)“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu „v napadených bodech“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d   zčásti rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve zbylé části pak dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a to ve výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV, jde-li o otázku vzniku práva na oddělené uspokojení, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězenou.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jakkoli dovolatel výslovně napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve třetím a čtvrtém výroku, posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) není pochyb o tom, že nesouhlasí jen s těmi částmi dotčených výroků, kterými odvolací soud rozhodl o právu žalobce, aby jeho pohledávky byly uspokojeny ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byly zajištěny.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má (mimo jiné) tyto účinky: (…) e) nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28), f) zanikají práva na oddělené uspokojení (§ 28), která se týkají majetku patřícího do podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu; byly-li však věci, práva nebo pohledávky v této době také zpeněženy, patří do podstaty získaný výtěžek.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 obč. zák. nebo postoupením pohledávky dle § 554 obč. zák. (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.

Podle ustanovení § 155 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (odstavec 1). Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 3).

Podle ustanovení § 156 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona (odstavec 1). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (odstavec 2). Jsou-li zástavou nemovité věci, které se neevidují v katastru nemovitostí, věci hromadné, soubory věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě (§ 157 odst. 2 a 3), musí být zástavní smlouva sepsána ve formě notářského zápisu (odstavec 3).

Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.

Podle ustanovení § 159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2).

Podle ustanovení § 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.

Podle ustanovení § 316 odst. 1, věty první, obch. zák. banka ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině.

Podle ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. dlužník je povinen zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem.

V poměrech projednávané věci je dále pro řešení otázky případného zániku práva na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV), které se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, podstatné, že zástavním právem byla zajištěna jednak budoucí pohledávka žalobce za úpadcem (rozuměj úvěrová pohledávka, u které je – z hlediska jejího vzniku – rozhodující, zda byl úvěr následně vskutku zcela nebo zčásti čerpán), jednak byly zajištěny pohledávky, jejichž vznik byl závislý na splnění podmínky (rozuměj pohledávky, jež měly žalobci vůči úpadci vzniknout až plněním žalobce vůči třetím osobám na základě bankovních záruk).

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že již v R 70/2006 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoli také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne. Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité podmínky (případně o kombinaci těchto skutečností), pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001 a ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76 a č. 6, ročník 2004, pod číslem 110).

K výše uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil (odkazem na důvody rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2217/2003) mimo jiné i v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003, přičemž (pouze) dodal, že jakmile budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí. Jinými slovy, jde-li o dobu vzniku zástavního práva, mezi R 70/2006 a rozsudkem sp. zn. 29 Odo 1014/2003 není rozpor.

I. K právu na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených nemovitostí.

Jelikož skutkové okolnosti týkající se uzavření zástavní smlouvy k (zastaveným) nemovitostem, vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a vzniku úvěrové pohledávky (čerpání úvěru), dovoláním nebyly (a vzhledem ke způsobu, jakým byla založena přípustnost dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud vychází z toho, že:

a)    Zástavní smlouvu žalobce a úpadce uzavřeli 18. 4. 2005.

b)   Zástavní právo podle výše zmíněné smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí 28. 4. 2005, s účinky ke dni 18. 4. 2005.

c)  Zástavním právem zajištěná úvěrová pohledávka vznikla (tj. úvěr byl úpadcem čerpán) 1. 3. 2006.

d)    Návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 19. 7. 2006.

Ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce získal právo na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených nemovitostí, tedy právo, které se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, dříve než v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Předpoklady pro zánik práva na oddělené uspokojení označené pohledávky určené ustanovením § 14 odst. 1 písm. f) ZKV potud naplněny nejsou a dovolání prvního žalovaného v této části není důvodné.

II. K právu na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených pohledávek.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud posuzoval otázku (ne)existence předpokladů pro (případný) zánik práva na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) ZKV ve vazbě na datum uzavření smlouvy o zastavení pohledávek (28. 12. 2004) a na data jejích dodatků (seznamů pohledávek) uzavřených v období od 10. 1. 2005 do 12. 5. 2006, přičemž dospěl k závěru, podle něhož právo žalobce na oddělené uspokojení vzniklo dříve, než v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu.

Jakkoliv platí, že zástavou může být i (způsobilá) pohledávka (srov. § 159 obč. zák.), přičemž může jít (i) o pohledávku, která dosud není splatná nebo která má vzniknout teprve v budoucnu, jestliže je jisté, že vznikne (srov. např. Bureš, J. – Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. doplněné vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 8), není pochyb o tom, že předpokladem vzniku zástavního práva k pohledávce je (mimo jiné) i existence (zastavené) pohledávky. Jinými slovy, nevznikne-li (zastavená) pohledávka, není zde ani zástavní právo; tím není dotčen závěr, podle kterého se po vzniku (zastavené) pohledávky prosadí i zástavní právo – a to co do pořadí – podle data uzavření zástavní smlouvy (nebylo-li sjednáno něco jiného).  Z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) ZKV je tak rozhodující, zda (zastavená) pohledávka vskutku vznikla dříve než v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu.

V situaci, kdy dodatky ke smlouvě o zastavení pohledávek byly uzavřeny v období od 10. 1. 2005 do 12. 5. 2006 a kdy k posledně uvedenému datu zastavené pohledávky již vznikly (o čemž ostatně nebylo mezi účastníky řízení sporu), ani v této části Nejvyšší soud nemá dovolání za opodstatněné.

III. K právu na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr o právu žalobce na oddělené uspokojení této skupiny pohledávek, má Nejvyšší soud za rozporné se závěry obsaženými (mimo jiné) v R 70/2006, jakož i v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003.

Jde-li o zástavní právo k zastaveným nemovitostem, jímž byly zajištěny pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky (včetně pohledávek č. 13 a č. 17), je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevné, že žalobce z titulu bankovních záruk ve prospěch beneficientů plnil (a v důsledku poskytnutých plnění mu vznikly pohledávky za úpadcem) v období od 4. prosince 2006 do 8. 9. 2009 (respektive v květnu a červnu 2010), tj. v období po podání návrhu na prohlášení konkursu (19. 7. 2006) a po prohlášení konkursu na majetek úpadce (6. 9. 2006). Vzniku práva žalobce na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV) tak bránilo ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV.

I v tomto ohledu se totiž plně uplatní pravidlo, podle kterého bez existence zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit o vzniku práva na oddělené uspokojení; skutečnost, že po vzniku zajišťované pohledávky se – co do pořadí vzniku zástavního práva – prosadí s účinky ke dni vkladu do katastru nemovitostí i zástavní právo, tím není dotčena.

Výše uvedený závěr přitom bez dalšího platí i ve vztahu k podmíněným pohledávkám z bankovních záruk (rozuměj k zajištěným pohledávkám, které žalobci vůči úpadci do data rozhodnutí odvolacího soudu ještě nevznikly).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není v rozsahu, v němž bylo určeno právo na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek žalobce vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek žalobce z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí, správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, jakož i v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.).

Ve zbývající části, tj. v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně práva na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze zpeněžení zastavených nemovitostí a zastavených pohledávek, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.)

 

 

Poř. č. 3

 

 

            Regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodné události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, lze uplatnit vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Tím je řidič vozidla nebo jeho provozovatel, nikoliv vlastník, který vozidlo nepojistil.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4134/2011)

 

 

O k r e s n í   s o u d   Praha - východ rozsudkem ze dne 16. 1. 2006 uložil druhé žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 62 359 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 21. 10. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vůči druhé žalované žalobě vyhověl na základě zákonné fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 4. 2006.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 5. 11. 2009 zastavil řízení o 3% úrok z prodlení p. a. z částky 62 359 Kč od 21. 10. 2004 do 9. 5. 2008 včetně vůči prvnímu žalovanému (výrok pod bodem I), prvnímu žalovanému a třetí žalované uložil, aby zaplatili žalobkyni částku 62 359 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 10. 5. 2008 do zaplacení společně a nerozdílně s druhou žalovanou (výrok bodem II), třetí žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 3,5% úrok z prodlení z částky 62 359 Kč od 21. 10. 2004 do 9. 5. 2008 včetně společně a nerozdílně s druhou žalovanou (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV až VI).

K odvolání třetí žalované   K r a j s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III ve vztahu k třetí žalované změnil tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby třetí žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 62 359 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 21. 10. 2004 do zaplacení, se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, že dne 2. 4. 2001 došlo k dopravní nehodě ve Spolkové republice Německo, jejímž účastníkem byl (a výlučně ji způsobil) první žalovaný jako řidič vozidla Škoda Felicia Combi; leasingovou nájemkyní tohoto vozidla v okamžiku dopravní nehody byla druhá žalovaná a vlastnicí vozidla třetí žalovaná. V době škodné události (dopravní nehody) nebylo k předmětnému automobilu sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Tato škodná událost byla likvidována německou pojišťovnou Allianz, přičemž žalobkyně vyplatila Německé kanceláři pojistitelů z garančního fondu celkovou částku 62 359,32 Kč (2000,62 EUR). V rámci regresu žalobkyně uplatnila žalobní nárok vůči všem třem žalovaným.

Odvolací soud se ztotožnil s níže uvedenou výjimkou závěru o pasivní legitimaci třetí žalované, i s právním posouzením soudu prvního stupně - s aplikací příslušných ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni škodné události (2. 4. 2001 – dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Uvedl, že zejména z ustanovení § 24 odst. 7 citovaného zákona vyplývá aktivní legitimace, tedy regresní nárok žalobkyně, která v řízení prokázala plnění vůči třetímu subjektu.

Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že pasivně legitimovanou v tomto řízení je, vedle prvního žalovaného a druhé žalované, rovněž třetí žalovaná jako vlastnice vozidla.

Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) konstatoval, že Česká kancelář pojistitelů nemá postižní právo podle ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. vůči vlastníkovi vozidla, který není osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu. Upozornil, že Nejvyšší soud již v předchozích rozhodnutích dovodil, že za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči níž má Česká kancelář pojistitelů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo na náhradu, je třeba považovat osobu, která za způsobenou škodu odpovídá, nikoliv (pouze) osobu, která nesplní povinnost uzavřít k vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu ustanovení § 4 tohoto zákona. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla totiž odpovídá podle ustanovení § 427 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jeho provozovatel a podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.  pak jeho řidič, pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. Má-li tedy žalobkyně podle ustanovení § 24 odst. 7 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Odvolací soud uzavřel, že vlastník vozidla, není-li řidičem ani provozovatelem vozidla (což je projednávaný případ), není osobou odpovědnou za vznik škody z dopravní nehody a podle tehdejší právní úpravy ustanovení § 24 zákona č. 168/1999 Sb. nemá vůči pohledávce žalobkyně solidární povinnost k plnění. Zcela irelevantní je přitom skutečnost, že dle nyní platného ustanovení § 24 odst. 9 citovaného zákona již tato solidární odpovědnost třetí žalované dána je.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci bylo dle dovolatelky způsobeno chybnou aplikací zákona č. 168/1999 Sb. odvolacím soudem.

Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně zejména v nesprávném posouzení odpovědnosti třetí žalované jako vlastnice vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Zdůrazňuje, že otázka odpovědnosti vlastníka škodícího vozidla byla v právní praxi již vyřešena usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06 (usnesení je - stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), z něhož dále cituje.

Dále odvolacímu soudu vytýká, že pominul odpovědnost třetí žalované jakožto provozovatelky vozidla. Uvádí, že odvolací soud své právní úvahy směřoval výhradně k vyvrácení odpovědnosti třetí žalované coby vlastnice vozidla. Zcela přitom pominul, že prvostupňový soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že třetí žalovaná byla nejen vlastnicí, ale s ohledem na ukončenou leasingovou smlouvu též provozovatelkou vozidla.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším podání pak dovolatelka odkázala též na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12 (uveřejněný pod č. 144/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž byl potvrzen závěr vyjádřený ve shora uvedeném usnesení Ústavního soudu České republiky.

Třetí žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

N e j v y š š í   s o u d   dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu ustanovení § 24 odst. 7 a § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. k závěru odlišnému od toho, k němuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, a v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3964/2008, v nichž dovodil, že není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů postižní právo podle § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. Rovněž v rozsudcích Nejvyšší soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, příslušné senáty dovodily, že za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči níž má Česká kancelář pojistitelů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo na náhradu, je třeba považovat osobu, která za způsobenou škodu odpovídá, nikoliv osobu, která nesplní povinnost uzavřít k vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 tohoto zákona. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. i v usnesení ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4309/2009, a v rozsudku ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008.

Z toho důvodu senát č. 23 rozhodl o postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka takové vady ani nenamítá.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že třetí žalovaná není jakožto vlastník předmětného vozidla v projednávané věci pasivně legitimována.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které žalobkyně uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatelkou namítanou otázkou výkladu ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) a § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. tedy ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp. ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., tedy ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 28. 9. 2005, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, v rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, v rozsudku ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008, v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2821/2008 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 1758/2010), v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3964/2008, či v rozsudku ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4309/2009. Nejvyšší soud v těchto rozsudcích dovodil, že za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči níž má Česká kancelář pojistitelů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo na náhradu, je třeba považovat osobu, která za způsobenou škodu odpovídá, nikoliv osobu, která nesplní povinnost uzavřít k vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 tohoto zákona.

K rozdílnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu, sp. zn. II. ÚS 561/12, a v nálezu z téhož dne sp. zn. II. ÚS 1463/11 uveřejněném pod číslem 140/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud České republiky dovodil, že povinnost České kanceláře pojistitelů k výplatě plnění namísto pojistitele primárně vzniká jako důsledek porušení povinnosti vlastníka vozidla stanovené mu v § 4 zákona č. 168/1999 Sb., proto České kanceláři pojistitelů přísluší podle § 24 odst. 7 (II. ÚS 561/12), resp. podle § 24 odst. 8 (II. ÚS 1463/11) citovaného zákona vůči vlastníkovi nepojištěného vozidla postižní právo. Vlastník nepojištěného vozidla je tedy osobou, která vyvolala povinnost plnit z garančního fondu České kanceláře pojistitelů, a proto je pasivně legitimován ve sporu o regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila za škodné události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenou.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud argumentoval v citovaných nálezech mimo jiné vývojem právní úpravy, který měl potvrzovat jeho závěr, je při zkoumání, zda odvolací soud věc správně právně posoudil, nezbytné předeslat, že zákon č. 168/1999 Sb. byl v rozhodných ustanoveních několikrát novelizován. Ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. s účinností do 30. 4. 2004 znělo:

„Kancelář (Česká kancelář pojistitelů) má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila. Kancelář má právo proti pojistiteli na náhradu toho, co plnila za pojištěného podle odstavce 2 písm. c). Kancelář je povinna požadovat na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e).“

S účinností do 28. 9. 2005 (po novele provedené zákonem č. 47/2004 Sb.) obsahoval regulaci této otázky odstavec 8:

„Výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila. Proti pojistiteli má Kancelář právo na náhradu toho, co plnila za pojištěného podle odstavce 2 písm. c) a podle § 24a odst. 1 písm. a). Kancelář je povinna požadovat na příslušném garančním fondu, popřípadě na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e) nebo formou náhradního plnění podle § 24a odst. 1 písm. b) a § 24b.“

Novelou č. 377/2005 Sb. se odstavec 8 s účinností od 29. 9. 2005 změnil následovně:

„Výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty první jsou solidárními dlužníky provozovatel a vlastník vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda; řidič je takovým solidárním dlužníkem, pokud za tuto škodu odpovídá. Proti pojistiteli má Kancelář právo na náhradu toho, co plnila za pojištěného podle odstavce 2 písm. c) a podle § 24a odst. 1 písm. a). Kancelář je povinna požadovat na příslušném garančním fondu, popřípadě na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e) nebo formou náhradního plnění podle § 24a odst. 1 písm. b) a § 24b.“

Novelou č. 278/2009 Sb., účinnou od 1. 1. 2010, však byla regulace této otázky upravena v ustanovení § 24 odst. 9 takto:

„Výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři právo vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a), b) a g), na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním tohoto práva; odpovídá-li za škodu více osob, pak za takovou pohledávku Kanceláře odpovídají tyto osoby společně a nerozdílně. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda; řidič pouze tehdy, pokud za škodu odpovídá. Nelze-li určit provozovatele, je solidárním dlužníkem vůči pohledávce Kanceláře vlastník vozidla. To neplatí pro vlastníka vozidla, jehož pojištění odpovědnosti zaniklo podle § 12 odst. 1 písm. d). Kancelář je povinna požadovat na příslušném garančním fondu, popřípadě na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e) nebo formou náhradního plnění podle § 24a odst. 1 písm. c) a § 24b.“

Pro posouzení dané věci je rozhodné, zda je třetí žalovaná osobou bez pojištění odpovědnosti, která odpovídá za škodu ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni pojistné události. Podle tohoto ustanovení poskytuje Kancelář z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Zákon č. 168/1999 Sb. ve znění rozhodném v řešeném sporu neobsahoval výčet subjektů, které jsou odpovědné. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích zabýval otázkou, které osoby vymezuje zákon pod pojmem „osoba bez pojištění odpovědnosti“.

V rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2821/2008, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3964/2008, či ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4309/2009, Nejvyšší soud dovodil, že za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči níž má Česká kancelář pojistitelů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) citovaného zákona právo na náhradu, je třeba považovat osobu, která za způsobenou škodu skutečně odpovídá, nikoli osobu, která porušila svoji povinnost vozidlo pojistit podle § 4 zákona. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle § 427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel a podle § 420 odst. 1 obč. zák. jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. 1964 (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 1 Cz 101/77, uveřejněný pod číslem 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní, je založena na tom, že pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou tímto provozem, což jsou osoby uvedené shora. Má-li tedy Česká kancelář pojistitelů podle § 24 odst. 7 ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu, že regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodné události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, a který je předmětem žaloby uplatněné před obecnými soudy, je nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 420 odst. 1 obč. zák.), případně plynoucím ze zvláštní odpovědnosti z provozu vozidla (§ 427 obč. zák.), nýbrž originárním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona (§ 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.), a že jej lze uplatnit vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Osoba, která povinnost plnit z garančního fondu vyvolala, je ale řidič vozidla nebo jeho provozovatel. Nikoliv vlastník, který vozidlo nepojistil.

Ústavní soud v citovaných nálezech nad rámec výše uvedeného připomněl, že zákonodárce ostatně novelou ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. (provedenou zákonem č. 377/2005 Sb.), zakotvující skutkovou podstatu regresního nároku stěžovatelky, upřesnil dikci zákonného ustanovení za účelem odstranění případných výkladových nejasností, neboť postavil najisto okruh pasivně legitimovaných subjektů mj. výslovným uvedením osoby vlastníka škodícího vozidla v případě, že tento je odlišný od osoby provozovatele vozidla. Ani z tohoto argumentu však nelze dovodit povinnost vlastníka vozidla k úhradě regresního nároku, jelikož následně (s účinností od 1. 1. 2010) došlo opět ke změně daného ustanovení tak, že odpovědným je provozovatel a řidič vozidla. Vlastník vozidla je solidárním dlužníkem jen v případě, že nelze určit provozovatele vozidla.

Neobstojí ani argument dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda je třetí žalovaná provozovatelkou vozidla.

V posuzované věci již byla druhé žalované uložena pravomocným rozsudkem povinnost plnit dovolatelce její regresní nárok, a to v důsledku fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. V žalobě přitom dovolatelka uváděla, že druhá žalovaná vozidlo provozovala a po výpovědi leasingové smlouvy neznemožnila jeho užívání prvním žalovaným. Regresní nárok dovolatelky tak byla podle pravomocného rozsudku povinna plnit jako provozovatelka vozidla druhá žalovaná. Odvolací soud proto nemohl přezkoumávat otázku, kdo byl provozovatelem vozidla, neboť o tom již bylo pravomocně rozhodnuto.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 4

 

 

            Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.

            Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

            Odvolací soud při posuzování, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

            Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být - ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013)

 

 

Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 1. 3. 2010 se žalobce domáhal, aby mu žalovaní 1) a 2) zaplatili 3 633 625 Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež specifikoval, s tím, že „plněním těchto závazků jedním ze žalovaných žalobci zaniká závazek druhého žalovaného v rozsahu tohoto plnění“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) uzavřel dne 30. 4. 1993 s A. bankou smlouvu o úvěru, ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. 5. 1994, ve výši 1 200 000 Kč, splatném do 20. 4. 1997, že tento úvěr byl mimo jiné zajištěn prohlášením ručitele – příspěvkové organizace TS - ze dne 8. 3. 1993, které podepsal žalovaný 2), jenž pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 24. 5. 1990 jako ředitel této příspěvkové organizace, že uvedená příspěvková organizace zanikla zrušením bez likvidace na základě rozhodnutí žalobce jako jejího zřizovatele ze dne 16. 6. 1993, na něhož přešly její závazky, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 byla žalobci uložena povinnost zaplatit právnímu nástupci A. banky - společnosti GDA - 818 000 Kč s 25% úrokem z prodlení p. a. z částky 1 138 671,10 Kč od 15. 1. 1999 do 27. 8. 2004 a smluvní úrok z prodlení ve výši 25 % p. a. z částky 818 000 Kč od 28. 8. 2004 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení 295 650 Kč a na nákladech řízení státu 411 Kč, a že dne 27. 2. 2009 žalobce podle tohoto rozsudku zaplatil společnosti GDA 3 633 625,93 Kč. Zaplacením této částky jednak žalobce v souladu s ustanovením § 308 obch. zák. „nabyl co do výše uhrazené částky práv věřitele vůči žalovanému 1) – dlužníkovi“, a jednak mu vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaný 2), který ve vlastním zájmu „protiprávně a nepřiměřeně ohrozil majetek svého zaměstnavatele a zřizovatele, namísto toho, aby řádně hospodařil s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem“, a který tím porušil povinnosti vyplývající pro něj ze zákoníku práce, ze zřizovací listiny a z organizačního řádu. Žalobce pokládá za nepochybné, že žalovaný 2) tuto škodu způsobil úmyslně, neboť „neexistuje nic, na co by spoléhal za situace, kdy by žalobce či jeho právní předchůdce musel plnit ručitelský závazek, kdo by to uhradil“. Dopisem ze dne 12. 3. 2009 žalobce vyzval žalované k „úhradě škody“ do 31. 3. 2009, žalovaní mu však požadovanou částku nezaplatili.

Okresní soud v Mladé Boleslavi - poté, co platebním rozkazem ze dne 27. 4. 2010 žalobě vyhověl a co oba žalovaní podali proti tomuto platebnímu rozkazu odpor – rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 3 337 975 Kč s úrokem z prodlení od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši „odpovídající procentní výši repo sazby stanovené ČNB k prvému dni příslušného kalendářního pololetí prodlení, zvýšené o 7 % bodů“, zamítl žalobu vůči žalovanému 1) co do 295 650 Kč s úroky z prodlení a vůči žalovanému 2) žalobu zamítl zcela; současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 234 163 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 135 141 Kč k rukám advokáta JUDr. M. N. Dospěl k závěru, že žalobce splněním ručitelského závazku TS plnil dluh žalovaného 1) ze smlouvy o úvěru uzavřené s A. bankou dne 30. 4. 1993, že se tím stal ve vztahu k němu věřitelem, a že má proto vůči němu právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 3 337 975 Kč představující jistinu úvěru, sjednané úroky a úroky z prodlení. Výrok o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1) co do částky 295 650 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů řízení podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, odůvodnil tím, že z obchodního zákoníku nelze dovodit právo žalobce jako ručitele na zaplacení této částky a že nejde ani o jeho nárok na náhradu škody, neboť „bylo svobodným rozhodnutím žalobce, nikterak ovlivněným žalovaným 1), že svoji ručitelskou povinnost nesplnil dobrovolně a rozhodl se vést soudní řízení“. Shledal, že žalovaný 2) porušil svoji právní povinnost zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. f) zák. práce a z organizačního řádu TS, a zejména pokyn zřizovatele ze dne 9. 4. 1992, týkající se zákazu dispozic s majetkem uvedené příspěvkové organizace a že „jednal v úmyslu pomoci žalovanému 1) získat úvěr na prostředky pro společné podnikání ve společnosti S.“ Dovodil, že u žalovaného 2) sice nešlo o „přímý úmysl vyvolat škodu“, že ale jako vedoucí pracovník musel vědět, že svým jednáním „škodu může zaměstnavateli způsobit a byl s tím srozuměn“, a že proto „platí pro promlčení desetiletá objektivní promlčecí lhůta“ podle ustanovení § 263 odst. 3, věty druhé, zák. práce, která marně uplynula. Uvedl, že „událostí, z níž škoda žalobci vznikla, je neopodstatněné převzetí ručení TS za úvěr žalovaného 1) dne 8. 3. 1993 v souběhu s tím, že uvedený obligační dlužník přestal závazek z úvěru plnit, dluh nevyrovnal ani po výzvě věřitele A. banky a žalobci nastoupila povinnost plnit jakožto ručitel“, a že k této události došlo nejpozději dne 20. 4. 1997, což je termín konečné splatnosti úvěru poskytnutého podle smlouvy ze dne 30. 4. 1993. Protože „již tehdy vznikl základ nároku na náhradu škody, započal tím běh objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3, věta druhá, zák. práce“; Soud prvního stupně uzavřel, že - vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána u soudu až dne 1. 3. 2010, tedy po uplynutí více než deseti let - jde o nárok promlčený, který nemůže být žalobci s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným 2) přiznán.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému 1) co do 295 650 Kč s úroky z prodlení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 117 082 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K., zrušil jej ve výrocích o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o desetileté promlčecí době, vycházejícím z toho, že žalovaný 2) se „škodného jednání“ dopustil „v nepřímém úmyslu způsobit škodu“, neboť „pro takto jednoznačný závěr není v provedeném dokazování dostatečný podklad resp. není zřejmé, na základě jakých konkrétních zjištění soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl“. K otázce počátku běhu objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že událostí, z níž škoda vznikla, od níž se odvíjí počátek běhu objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, je třeba rozumět nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, které posléze vedlo ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, neboť teprve od okamžiku vzniku škody (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích) lze uvažovat o vzniku nároku, jako právní možnosti uplatnit subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že „objektivní promlčecí doba počala běžet teprve od okamžiku skutečného vzniku škody“, a uložil soudu prvního stupně, aby se v novém rozhodnutí důkladněji vypořádal s otázkou formy zavinění a případné spoluodpovědnosti žalobce.

O k r e s n í   s o u d   v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 11. 2012 uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci 40 297 Kč s úrokem z prodlení od 1. 4. 2009 do 13. 11. 2012 ve výši 11 635,10 Kč a dále s úrokem z prodlení z částky 40 297 Kč od 14. 11. 2012 do zaplacení ve výši „repo sazby stanovené ČNB k prvému dni každého kalendářního pololetí prodlení, zvýšené o 7 % bodů“, s tím, že plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 1) podle rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 10. 2011, zamítl žalobu vůči žalovanému 2) co do 3 593 328 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 1. 4. 2009 do zaplacení a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Poté, co shledal věcnou legitimaci na straně žalobce i žalovaného 2), dovodil, že uzavřením ručitelského závazku TS „soukromé osobě“, který nesouvisel s činností této příspěvkové organizace, žalovaný 2) porušil svoji právní povinnost zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. f) zák. práce a z organizačního řádu TS, podle něhož se tato příspěvková organizace mohla zavazovat jen v rámci plnění úkolů vyplývajících ze zřizovací listiny a právních předpisů, a jednal v rozporu s pokynem zřizovatele ze dne 9. 4. 1992, který mu v souvislosti s připravovaným převodem majetku TS do majetku města zakazoval „jakékoliv manipulace s ním“, a že mezi tímto jednáním žalovaného 2) a škodou vzniklou žalobci zaplacením částky 3 633 625,93 Kč za žalovaného 1) jako dlužníka z úvěru právnímu nástupci původního věřitele A. banky je příčinná souvislost. Jednání žalovaného 2) kvalifikoval jako vědomou nedbalost, neboť žalovaný 2) „si nepochybně musel uvědomit, že pokud zavazuje příspěvkovou organizaci k povinnosti splnit povinnosti jiného dlužníka ze smlouvy o úvěru, může nastat následek, že TS by případně byly donuceny úvěr splácet“, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že TS „nebudou nuceny“ ručitelský závazek plnit, poněvadž dluh uhradí dlužník z výnosu svého podnikání a v „krajním případě prodejem nemovitostí či movitých věcí, kterými závazek rovněž zajišťoval“. V tom, že žalobce nezajistil „převedení ručitelského závazku“ na nově vznikající společnost CMB, soud prvního stupně neshledal spoluzavinění poškozeného a – jsa vázán právním názorem odvolacího osudu – nepokládal za opodstatněnou ani námitku promlčení vznesenou žalovaným 2). Náhradu škody uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci – vzhledem k tomu, že škodu způsobil z nedbalosti – ve výši rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného výdělku před porušením povinnosti, jímž způsobil škodu, který zjistil v rozhodném období posledního čtvrtletí roku 1992 ve výši 8955 Kč. Soud prvního stupně shledal, že jsou důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání náhrady nákladů řízení převážně úspěšnému žalovanému 2) ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., které spatřoval v tom, že „o výši náhrady škody je rozhodováno v roce 2012, zatímco k porušení pracovněprávních povinností žalovaným 2) došlo v roce 1993, kdy byla naprosto odlišná mzdová úroveň, podle níž je určována výše náhrady škody“, že „mezi zaviněním ve formě vědomé nedbalosti a nepřímým úmyslem je tenká hranice, ovšem z hlediska náhrady škody má veliký význam“, a že žalobce uhradil náklady řízení ve výši 295 650 Kč ve sporu o splnění ručitelského závazku TS, který byl vyvolán „pochybením“ žalovaného 2).

K odvolání žalobce a žalovaného 2)   K r a j s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 131 986,80 Kč k rukám advokáta JUDr. M. N. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný 2) jako ředitel TS podpisem ručitelského závazku porušil své pracovní povinnosti, a že proto odpovídá za škodu, která vznikla žalobci jako právnímu nástupci této příspěvkové organizace v důsledku jeho jednání. Vznik škody v příčinné souvislosti s porušením pracovních povinností žalovaného 2) shledal na rozdíl od soudu prvního stupně jen v plnění ručitelského závazku žalobcem ve výši 3 337 975 Kč a nikoliv též v jím zaplacené náhradě nákladů řízení ve výši 295 650 Kč podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o zavinění žalovaného 2) na vzniku škody ve formě vědomé nedbalosti, neboť „ručitelský závazek uzavřený žalovaným 2) nebyl jediným zajištěním poskytovaného úvěru, který byl zajištěn i zástavním právem k dlužníkovu majetku, jehož hodnota měla přesahovat výši poskytovaného úvěru a ručení se proto mohlo jevit pouze jako formální podmínka banky pro poskytnutí úvěru, k jejímuž naplnění fakticky nikdy nedojde“. Shledal, že soud prvního stupně posoudil správně i námitku spoluodpovědnosti žalobce na vzniku škody uplatněnou žalovaným 2), neboť „z toho, že žalobce, jako zřizovatel příspěvkové organizace TS, nezajistil přechod veškerých práv a povinností zanikajícího subjektu, včetně ručitelského závazku, na nově zřízený subjekt, který převzal předmět činnosti technických služeb, nelze dovodit jeho spoluodpovědnost na vzniku škody, resp. to nijak nesnižuje prvotní odpovědnost žalovaného 2) za její vznik“. V otázce promlčení nároku odvolací soud odkázal na svůj právní názor vyjádřený v předchozím rozsudku, který soud prvního stupně respektoval. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby žalovanému 2), který měl v řízení neúspěch jen v nepatrné části, nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce měl poté, co uspěl se svou žalobou před soudem prvního stupně jen v nepatrném rozsahu, „zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu“ i v odvolacím řízení; rozhodl-li se „přes pro něj nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí“. Nepřiznání náhrady nákladů řízení u soudu prvního stupně žalovanému 2) podle ustanovení § 150 o. s. ř. naproti tomu shledal „zcela namístě“.   

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) a žalovaný 2) (podle obsahu jeho dovolání proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek prvního stupně v části, v níž bylo žalobě vyhověno).

Žalobce v dovolání namítá, že závěr soudů o zavinění žalovaného 2) na vzniku škody ve formě vědomé nedbalosti není správný. Podle názoru dovolatele nelze mít podpis ručitelského závazku ani v případě jeho jiného zajištění za pouze „formální“, neboť kdyby tomu tak bylo, „tak by jej banky neuzavíraly“. Dovolatel uvedl, že ručitelský závazek se nepodepisuje pouze pro případ, že ostatní zajišťovaný majetek nebude stačit k uspokojení pohledávky věřitele, ale „věřitel si naopak může vybrat, který institut zajištění zvolí“, a že ručitelský závazek je „činěn právě pro případ, kdy dlužník není schopen svůj dluh hradit, a to ani z výnosů své podnikatelské činnosti, ani z jiného zajištění úvěru“; soudy proto měly posuzovat i skutečnost, „na co žalovaný 2) mohl spoléhat za situace, kdyby úvěr splácen nebyl a nestačily by ani jiné zajišťovací prostředky a peněžní ústav by požadoval zaplacení ručitelského závazku“. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení namítal, že odvolací soud „naprosto nedostatečně odůvodnil své závěry“, že i v odvolacím řízení mělo být přihlédnuto k důvodům zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému 2) a že nelze argumentovat tím, že tyto důvody „nejsou proto, že se žalobce odvolal“. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení a aby věc byla v této části vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 

Žalovaný 2) ve svém dovolání namítá, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 a sp. zn. 21 Cdo 3207/2008, ze kterých vychází právní názor odvolacího soudu, že objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody z pracovněprávního vztahu počne běžet až od vzniku škody, nebyla řešena otázka „extrémního nesouladu mezi smyslem promlčení a exaktním stanovením začátku běhu objektivní promlčecí lhůty“ a zda tato lhůta může vůbec začít běžet po uplynutí 10 let od události, z níž vznikla škoda. Dodává, že v daném případě škodní událost nastala dne 8. 3. 1993 a že podle názoru odvolacího soudu měla objektivní lhůta začít běžet až dnem 17. 3. 2009, tedy více než šest let po skončení objektivní promlčecí lhůty, a to „se všemi absurdními právními a hodnotovými následky z takového názoru vyplývajícími“. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 520/2009, v němž je řešena otázka promlčení nároku na náhradu škody způsobené advokátem klientovi a v němž je konstatováno, že „promlčecí doba je čtyřletá a končí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti“. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě vyhověno, jakož i žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně spolu s výrokem o nákladech řízení, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) zamítl, neboť „žádná rozdílná judikatura ohledně promlčení v pracovněprávních vztazích neexistuje“.

Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, eventuálně je zamítl, protože „žalobce polemizuje nikoli s právními, ale se skutkovými závěry soudů obou stupňů“, neboť bylo prokázáno, že žalovaný 2) „při podpisu ručitelského závazku nebyl veden ani eventuelním úmyslem způsobit svému zaměstnavateli škodu a nechtěný následek v podobě škody vzniklé až sedmnáct let po tomto úkonu řetězením mnoha kauzálních souvislostí bez možnosti tyto následně ovlivnit, si v roce 1993 žalovaný 2) nemohl představit ani jako možný a tím méně chtěný“. 

N e j v y š š í   s o u d   dovolání žalovaného 2) odmítl a dovolání žalobce zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Projednávanou věc je třeba i v současné době ve vztahu k žalovanému 2) posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení vůči žalovanému 2) je nárok na náhradu škody, k níž došlo v důsledku podpisu ručitelského prohlášení žalovaným 2) jako ředitelem TS dne 8. 3. 1993 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

V posuzovaném případě závisí napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, mimo jiné na vyřešení právní otázky, kdy začíná běžet promlčecí lhůta uvedená v ustanovení § 263 odst. 3, větě druhé, zák. práce. Tuto otázku hmotného práva vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že je pojmově vyloučeno, aby běh objektivní promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 263 odst. 3, větě druhé, zák. práce mohl započít ještě předtím, než vznikl (mohl vzniknout) - a než mohl být uplatněn před soudem - samotný nárok na náhradu škody, že okamžik porušení právní povinnosti nelze ztotožňovat s „událostí, z níž škoda vznikla“, neboť důsledkem porušení právní povinnosti ještě nemusí být (a často ani nebývá) vznik škody a vznik nároku jako právní možnosti uplatnit své subjektivní právo, že událostí, z níž škoda vznikla (§ 263 odst. 3, věta druhá, zák. práce), je třeba rozumět nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, které posléze vedlo ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, a že počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je třeba vztáhnout ke dni, kdy by obecně každý mohl vzniklé subjektivní právo uplatnit poprvé (kdy mohl podat žalobu) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, který byl uveřejněn pod č. 159 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3207/2008). Argumentuje-li žalovaný 2) v této souvislosti rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 520/2009, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, pak přehlíží, že tento rozsudek se týká případu, v němž se promlčení práva na náhradu škody řídilo obchodním zákoníkem (zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinným do 31. 12. 2013), ve kterém je počátek běhu objektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody upraven jinak než v ustanovení § 263 odst. 3, větě druhé, zák. práce (srov. § 398 obch. zák.). Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené části podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.

V části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení hmotněprávní otázky, kdy je škoda způsobená zaměstnavateli porušením povinností zaměstnance zaviněna zaměstnancem úmyslně a kdy z nedbalosti, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení závisí tento rozsudek mimo jiné na vyřešení právní otázky procesního práva, za jakých podmínek může být rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo zčásti nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, na kterou by měl podle výsledku tohoto řízení právo. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto částech podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný 1) uzavřel dne 30. 4. 1993 s A. bankou smlouvu o úvěru, na základě které mu tato banka poskytla úvěr ve výši 1 200 000 Kč, který se žalovaný 1) zavázal splatit spolu s úroky do 20. 4. 1997. Úvěr byl zajištěn jednak zástavním právem k nemovitosti dlužníka v hodnotě asi 1 200 000 Kč a k jeho movitým věcem v hodnotě 400 000 až 600 000 Kč a jednak prohlášením ručitele ze dne 8. 3. 1993, v němž se příspěvková organizace TS zavázala úvěr s úroky v plné výši splatit, jestliže dlužník svůj závazek nesplní ani po písemné výzvě banky. Podle organizačního řádu TS se tato příspěvková organizace mohla zavazovat jen v rámci plnění úkolů vyplývajících ze zřizovací listiny a z právních předpisů. Prohlášení ručitele za příspěvkovou organizaci TS podepsal žalovaný 2) jako její tehdejší ředitel, který se chtěl spolu se žalovaným 1) zapojit do připravované privatizace TS na úseku dopravy s tím, že úvěr bude splácen z výnosů jejich podnikání; ke schválení privatizace úseku dopravy jimi očekávaným způsobem však nedošlo. Protože žalovaný 1) úvěr zcela nesplatil, domáhal se právní nástupce věřitele GDA úhrady jeho nesplaceného zbytku po ručiteli. Vzhledem k tomu, že TS zanikly na základě rozhodnutí svého zřizovatele (žalobce) ze dne 16. 6. 1993 zrušením bez likvidace, domáhala se společnost GDA zaplacení své pohledávky nejprve neúspěšně po společnosti CMB (její žaloba byla ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi zamítnuta s odůvodněním, že společnost CMB není právním nástupcem příspěvkové organizace TS) a poté po žalobci, jemuž bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 uloženo zaplatit společnosti GDA 818 000 Kč s 25% úrokem z prodlení p. a. z částky 1 138 671,10 Kč od 15. 1. 1999 do 27. 8. 2004 a smluvní úrok z prodlení ve výši 25 % p. a. z částky 818 000 Kč ode dne 28. 8. 2004 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 295 650 Kč. Žalobce na splnění této povinnosti zaplatil uvedené společnosti dne 27. 2. 2009 celkem 3 633 625,93 Kč.

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce pracovník odpovídá organizaci za škodu, kterou jí způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Organizace je povinna prokázat pracovníkovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany organizace, odpovědnost pracovníka se poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také organizací, je pracovník povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti pracovníka (dále jen „zaměstnance“) vůči organizaci (dále jen „zaměstnavateli“) za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b/ a 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Zavinění jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zákoník práce rozlišuje dvě formy zavinění – úmysl (např. § 179 odst. 3 zák. práce) a nedbalost (§ 179 odst. 2, § 184 odst. 1 zák. práce).

Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.

Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

V projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že podpisem prohlášení ručitele ze dne 8. 3. 1993, v němž se příspěvková organizace TS zavázala splatit v plné výši úvěr s úroky poskytnutý žalovanému 1) pro účely společného podnikání obou žalovaných A. bankou ve výši 1 200 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 30. 4. 1993, jestliže dlužník svůj závazek nesplní ani po písemné výzvě banky, přestože nešlo o ručení v rámci plnění úkolů TS vyplývajících z jejich zřizovací listiny nebo z právních předpisů, k němuž by se mohla tato příspěvková organizace podle svého organizačního řádu zavázat, žalovaný 2) jako ředitel této příspěvkové organizace porušil svoji právní povinnost zaměstnance dodržovat právní a jiné předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, která vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce, jakož i povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, stanovenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Stejně tak je nepochybné, že žalovaný 2) věděl, že tímto svým jednáním může svému zaměstnavateli způsobit škodu, neboť si musel být vědom toho, že může nastat situace, že žalovaný 1) jako dlužník svůj závazek ze smlouvy o úvěru zcela nebo zčásti nesplní, a že proto vznikne povinnost k zaplacení dluhu jeho zaměstnavateli na základě ručení, které za dluh žalovaného 1) převzal (§ 303 a § 306 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007).

Zavinění ve formě úmyslu by bylo na straně žalovaného 2) dáno tehdy, kdyby žalovaný 2) podpisem prohlášení ručitele za TS chtěl svému zaměstnavateli způsobit škodu, nebo jestliže by byl s tím, že mu škodu způsobí, alespoň srozuměn. Protože v řízení nebyly prokázány skutečnosti svědčící o přímém úmyslu žalovaného 2) způsobit svému zaměstnavateli škodu (sledovaným cílem žalovaného 2/ při jeho jednání nepochybně bylo dosáhnout poskytnutí úvěru žalovanému 1/ pro účely společného podnikání obou žalovaných, a nikoliv toho, aby TS vznikla povinnost k plnění podle ručitelského prohlášení), mohla by být škoda vzniklá zaměstnavateli (jeho právnímu nástupci) splněním jeho ručitelského závazku zaviněna žalovaným 2) úmyslně jen v případě, že by žalovaný 2) byl se vznikem škody srozuměn, tj. – jak vyplývá z výše uvedeného – tehdy, jestliže by při svém protiprávním jednání nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla vzniku škody zabránit, nebo jestliže by spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku jeho jednání zamezit. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo, neboť žalovaný 2) podle zjištění soudů předpokládal, že k plnění závazku ručitele nedojde, protože úvěr bude splácen žalovaným 1) z výnosů jeho podnikání společně se žalovaným 2), popřípadě bude uhrazen zpeněžením zastavených věcí, kterými byl rovněž zajištěn. Protože uvedené předpoklady nepředstavují okolnosti, které by nebyly reálně způsobilé vzniku povinnosti ručitele plnit a tím i vzniku škody zamezit (i když v posuzovaném případě tomuto následku jednání žalovaného 2/ nezabránily), je správný závěr soudů, že žalovaný 2) nezavinil vznik škody úmyslně (a to ani v úmyslu nepřímém), nýbrž z vědomé nedbalosti, neboť věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů (jím předpokládané okolnosti takovými důvody v daném případě nebyly) spoléhal, že se tak nestane, a že má proto žalobce vůči němu nárok na náhradu škody jen v omezené výši, která vyplývá z ustanovení § 179 odst. 2, věty první, zák. práce.

Dovolání žalobce není opodstatněné ani v části, ve které žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.

Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.

V posuzovaném případě je při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro to, aby žalovanému 2), který měl v odvolacím řízení neúspěch jen v poměrně nepatrné části (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř.), nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, třeba přihlédnout zejména k tomu, že žalobce vedlo k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho setrvávání na nesprávném názoru, že žalovaný 2) zavinil škodu, jejíž náhrady se po něm domáhal, úmyslně a nikoliv z nedbalosti, jakož i k tomu, že žalobce je statutárním městem, jehož majetkové poměry nepochybně umožňují uhradit žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení, aniž by to mělo do poměrů žalobce významnější dopad. Za těchto okolností, a to ani se zřetelem k postojům účastníků v průběhu odvolacího řízení, nelze dospět k závěru, že by v projednávané věci bylo nespravedlivé uložit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci, který ve věci neměl (s výjimkou poměrně nepatrné části) úspěch, neboť ani odvolací soud neshledal správným jeho názor o úmyslné formě zavinění žalovaného 2), a že by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na žalovaném 2), aby náklady, které v odvolacím řízení vynaložil k účelnému bránění svého práva, nesl – přestože byl v tomto řízení (s výjimkou poměrně nepatrné části) úspěšný - ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalovanému 2), je proto správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 5

 

             Tvrzení dražitele, že při elektronické dražbě nemovitosti provedené soudním exekutorem prostřednictvím internetové stránky dražeb došlo k porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., spočívajícímu v tom, že se mu po uplynutí vymezeného času nezobrazilo na monitoru počítače poslední podání jiného dražitele (jemuž byl udělen příklep na nemovitosti), bylo v době od 1. 9. 2009 do 31. 12. 2012 možno poměřovat jen ustanovením § 336o o. s. ř., tedy, zda dražební vyhláška byla vydána v souladu s ustanovením § 336o odst. 2 o. s. ř. a zda při provádění dražby byl dodržen postup podle ustanovení § 336b až 336n o. s. ř., která se při dražbě nemovitostí prováděné soudním exekutorem použijí obdobně.

            Při provedení elektronické dražby je zákon porušen například tím, že programové vybavení portálu, na němž byla prostřednictvím internetu dražba prováděna, neumožňovalo provádět dražbu za podmínek, jež byly stanoveny dražební vyhláškou, nebo neumožňovalo stálý přístup všech účastníků dražebního jednání (i veřejnosti) ke všem úkonům a rozhodnutím provedeným (přijatým) v průběhu dražby nebo nebylo zabezpečeno proti zásahu zvenčí (třetí osobou, případně některým z dražitelů) a proti účelové manipulaci tím, kdo dražbu prováděl, nebo, že nebylo dostatečně zabezpečeno tak, aby elektronická data o průběhu dražby byla bezpečně přenášena k dražitelům a zpět a byla uchována, jakož i dodatečně dohledatelná (ověřitelná), aniž by s údaji (daty) o průběhu dražby bylo možno v průběhu nebo po dokončení dražby manipulovat; stejný závěr platí i v případě, že přes dostatečné programové vybavení a zabezpečení došlo k manipulaci (např. krátkodobému zablokování systému dražby, ovlivnění přenosu dat apod.) ze strany toho, kdo dražbu prováděl, jiného dražitele nebo třetí osoby, nebo nedošlo-li u dražitele k zobrazení části dražebního jednání (aniž to bylo způsobeno jeho zařízením) a nebylo možno zjistit z jaké příčiny.

            Za protokolu „obdobný“, který nahrazuje jak (soudní) protokol o jednání, tak i protokol ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je třeba považovat elektronický záznam o dražbě (o jejím průběhu), opatřený takovými prvky ochrany, které znemožňují jakoukoliv manipulaci (zásah do elektronických dat) s tímto záznamem (protokolem), a to jak v průběhu, tak po dokončení dražebního jednání tak, aby i dodatečně mohlo být věrohodně zjištěno (ověřeno), jaký byl skutečný průběh dražby. Má-li takový protokol i ostatní náležitosti, které jsou jinak pro protokol o jednání vyžadovány, je veřejnou listinou a lze podle něj průběh dražby posoudit; nesplňuje-li uvedené požadavky, nelze jej za veřejnou listinu považovat, a v takovém případě nemůže být elektronická dražba ani podkladem pro přechod vlastnického práva k draženým nemovitostem.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2972/2013)

 

 

Usnesením ze dne 25. 1. 2012, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012, Mgr. R. M.,  exekutorský kandidát pověřený soudním exekutorem JUDr. T. V.,   E x e k u t o r s k ý   ú ř a d   Přerov (dále též jen „exekutor“), udělil při elektronické dražbě konané dne 25. 1. 2012 vydražiteli Statutárnímu městu O. příklep na vydražených nemovitostech (ve výroku specifikovaných) za nejvyšší podání ve výši 1 330 333 Kč a rozhodl, že lhůta k zaplacení nejvyššího podání se stanoví do 15 dnů ode dne doručení vyrozumění o právní moci tohoto usnesení s tím, že na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota 80 000 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že „při dražebním jednání byly vzneseny námitky dražitelem MI, s. r. o., proti udělení příklepu uvedenému vydražiteli, že námitkám odůvodněným chybě v elektronickém systému nebylo vyhověno z důvodu, že chyba na počítači uživatele není zaviněním provozovatele systému elektronické dražby, že dražba proběhla řádně, že námitky byly zaprotokolovány a že dražební jistota bude vrácena až po právní moci usnesení o příklepu. Proto soudní exekutor podle § 336j o. s. ř. vydražiteli udělil příklep“.

K odvolání dražitele MI, s. r. o. (dále jen „dražitel“),   K r a j s k ý   s o u d   v Ostravě usnesením ze dne 28. 5. 2013 shora označené usnesení potvrdil. Odvolací soud zjistil z vyjádření společnosti TCR, a. s., ze dne 29. 2. 2012, zaslaného dražiteli k jeho stížnosti, že dne 25. 1. 2012 u přípojky (telefonní číslo dražitele) „neevidují nahlášenou poruchu“, a dále z vyjádření provozovatele elektronické dražby společnosti A., s. r. o., ze dne 21. 12. 2012 zjistil, že „dne 25. 1. 2012 provedl celkem 29 elektronických on-line dražeb, které probíhaly od 13.00 hod. do 15.16 hod. a nebyl zaznamenán žádný výpadek systému, serverů nebo přenosu dat na straně provozovatele ani u jiných dražitelů, či exekutora, vyjma údajného výpadku u dražby v projednávané věci, že lze jen spekulovat, proč vydražitel „neviděl“ poslední platné podání a viděl až výzvu k podání námitek, protože časový údaj je předán webovému prohlížeči, který následně provádí samotné odečítání času. To však probíhá na straně webového prohlížeče dražitele a v případě, že čas nadále nebyl odečítán, jedná se vždy o problém způsobený na straně dražitele. Není tedy možné, aby problém s odpočtem času byl způsobem na serverech www.okdrazby.cz. Jsou možné pouze tři varianty chyby, přičemž ani jedna možná chyba však není zaviněná provozovatelem serveru, exekutorem či jiným dražitelem, je možná pouze u příslušného dražitele. Na možnost selhání technického zařízení počítače, přenosu dat atd. u dražitele upozorňují mimo jiné všeobecné obchodní podmínky a je na jeho uvážení, jak si zajistí případné náhradní řešení či zařízení. Argument dražitele, že neviděl odpočtový čas, ale přesto došlo k reloadu stránky s blokem pro podání námitky, kterou následně učinil, je nemožný. Nebyly zaznamenány žádné ataky hackerů, či pokusy o hacknutí systému okdrazby.cz.“.  Při právním posouzení věci odvolací soud vyšel z ustanovení § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, z ustanovení § 336j, § 336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006) a k námitce dražitele, že při dražbě došlo k chybě elektronického systému, takže neměl možnost reagovat na poslední příhoz vydražitele, neboť ten se mu nezobrazil na monitoru počítače, z něhož při dražbě činil úkony, uvedl, že z obsahu spisu nevyplývá žádné porušení zákonných ustanovení při nařízení dražebního jednání anebo při provedení dražby, že na případné námitky proti udělení příklepu byli účastníci dražebního jednání dotázáni v souladu s ustanovením § 336j odst. 2 o. s. ř. a že podaným námitkám dražitele exekutor správně nevyhověl, když z uvedených vyjádření vyplývá, že nebyla evidována žádná porucha ani nebyl zaznamenán výpadek systému, serverů nebo přenosu dat na straně provozovatele ani u jiných dražitelů či soudního exekutora; pokud tedy došlo k jakékoliv chybě při elektronické komunikaci, muselo k ní dojít na straně dražitele. Poukaz dražitele na to, že při jiných (konkrétně vyjmenovaných) elektronických dražbách na portálu www.okdrazby.cz. došlo k výpadku přenosu dat, nemůže podle odvolacího soudu obstát, neboť „se netýkají projednávané věci, navíc v označených  případech byly závady v elektronické komunikaci objektivně zjištěny, provozovatelem serveru či soudním exekutorem uznány a dražby proběhly znovu od začátku nebo se v nich po odstranění závady pokračovalo. popř. bylo jejich konání odloženo, přičemž ve všech uvedených případech byli o závadách všichni zúčastnění informováni“. V projednávané věci však existenci závady v elektronické komunikaci namítá pouze dražitel, což svědčí spíše pro závěr, že se jednalo o závadu na jeho straně; došlo-li by skutečně k uvedené závadě v komunikaci na straně provozovatele, popř. soudního exekutora, pak by se nutně musela projevit u všech zúčastněných dražitelů. Dále odvolací soud dodal, že měl-li dražitel před konáním této elektronické dražby negativní zkušenosti a pochybnosti o správném fungování systému elektronické dražby, mohl využít možnost přístupu k technickému vybavení v sídle exekutorského úřadu (viz odst. XV., bod 3. dražební vyhlášky). Uzavřel, že usnesení, jímž byl vydražiteli udělen příklep na vydražené nemovitosti, je zcela v souladu s ustanovením § 336j odst. 1 o. s. ř., neboť učinil nejvyšší podání a splnil rovněž další podmínky stanovené zákonem; důvody pro změnu usnesení exekutorského kandidáta podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. tak, že se příklep neuděluje, proto neshledal. 

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dražitel dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky „zda závada v přenosu elektronických (dat) ze serveru provozovatele dražebního portálu a jejich zobrazení (správně zřejmě nezobrazení) na počítači dražitele je takovou vadou, která omezuje dražitele v účasti na probíhající elektronické dražbě do té míry, že se jí dražitel v podstatě nemůže aktivně účastnit“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil technickou závadu, která v průběhu elektronické dražby způsobila dočasný výpadek přenosu dat na počítači, jako chybu na jeho straně a nikoli jako vadu, díky níž se nemohl účastnit dražby, že udělení příklepu bylo v příčinné souvislosti s nezákonným postupem exekutora, který nepřipustil jeho námitky v průběhu dražby, čímž jej z účasti na dražbě v podstatě vyloučil, že samotná elektronická dražba nemohla být fakticky provedena v souladu s dražební vyhláškou, neboť chyba v přenosu elektronické komunikace zapříčinila, že nemohl aktivně zasáhnout do průběhu dražby a reagovat na poslední příhoz vydražitele.  Znemožnění aktivní účasti na dražbě proto dovolatel považuje za porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 věta první o. s. ř. K průběhu předmětné elektronické dražby uvedl, že „učinil svůj poslední příhoz v 15:11:45 hod. na částku 1 325 333 Kč, že od tohoto okamžiku běželo 5 minut pro možné podání dalšího příhozu druhým z dražitelů a že v průběhu této doby se na monitoru zobrazovaly výzvy: poprvé, podruhé, potřetí“. Při zobrazení výzvy „potřetí“ spolu s údajem o čase „0 dni 0 hodin 0 sekund“ měla být dražba ukončena a neměl být připuštěn další příhoz. Přesto došlo k situaci, kdy podle záznamu z monitoru dražba pokračovala, dražitel však neměl na monitoru zobrazený standardní průběh v rámci dražebního jednání podle jednotlivých příhozů, ale zobrazila se mu zpráva s tím, že vydražitelem je dražitel „fialovaiv“ s příhozem „1 330 333 Kč“. Tento příhoz se mu na monitoru nezobrazil, přestože měl stále zachováno spojení se serverem poskytovatele a měl zobrazenou základní masku. Nemohl tedy - ani v případě, že by dražba pokračovala v souladu s dražební vyhláškou - adekvátně reagovat a činit příhozy, neboť ze serveru nedostal na monitor počítače data o dalším příhozu. Až v okamžiku, kdy podle časomíry serveru zbývaly do podání námitek proti příklepu 2 minuty a 38 vteřin (od údajného ukončení dražby), se zobrazily údaje o posledním příklepu vydražitele, který měl učinit v čase 15:11:49 hod. na částku 1 330 333 Kč. Vzhledem k tomu, že jako dražitel neměl možnost reagovat na poslední příhoz vydražitele, považuje postup provozovatele serveru, který podle odst. I. dražební vyhlášky ukončil dražbu, za nesprávný; kromě toho nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky, které podal v průběhu dražebního jednání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že závada v přenosu dat a chybném zobrazení údajů na monitoru neměla původ u provozovatele serveru. Skutečnost, že spojení netrpělo závadami, kterou potvrdil poskytovatel vysokorychlostního připojení k internetu - společnost TCR, a. s., podle dovolatele nevylučuje a nezpochybňuje tvrzenou závadu v zobrazení dat na jeho počítači v průběhu dražby, tak jak ji popsal a průběhu odvolacího řízení podepřel navrženými důkazy. Podle názoru dovolatele není správná ani úvaha odvolacího soudu, že závadu v elektronické komunikaci namítal jen on, jelikož druhý z dražitelů (vydražitel) k tomu neměl důvod, když v rámci „závadné el. dražby získal nemovitý majetek za nižší cenu, než kdyby v řádné dražbě soutěžil s dovolatelem“. Domnívá se, že při elektronické dražbě, která je závislá na technických prostředcích, nelze vyloučit závadu či selhání materiálu nebo programového vybavení. Dovozuje, že „se jedná o jakýsi druh vyšší moci“, a je tedy lhostejné, zda závada v přenosu dat má původ u provozovatele dražebního severu, provozovatele přenosové sítě nebo přímo v počítači dražitele; tuto situaci analogicky přirovnává k náhlému zhoršení zdravotního stavu dražitele, který nastal objektivně, bez jeho zavinění. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se příklep neuděluje, případně, aby usnesení odvolacího soudu a soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d   zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda dražitelem tvrzená okolnost, že při elektronické dražbě nemovitosti provedené soudním exekutorem prostřednictvím internetové stránky dražeb se mu po uplynutí vymezeného času nezobrazilo na monitoru počítače poslední podání jiného dražitele (jemuž byl udělen příklep na nemovitosti), může být (je) porušením zákona při provádění dražby (§ 336k odst. 3 o. s. ř.). Protože v rozhodování dovolacího soudu tato otázka nebyla dosud vyřešena, je dovolání dražitele podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. IV., bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Z ustanovení § 1 ex. ř. vyplývá, že soudní exekutor při provádění exekuce vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva a že je na něj delegována část státní moci, jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí soud, tedy pravomoc nuceně vykonávat exekuční tituly. Úkony exekutora při provádění exekuce se podle § 28 ex. ř. považují za úkony exekučního soudu; tedy i usnesení o příklepu vydané exekutorem při prodeji nemovitosti v exekučním řízení má stejnou povahu jako soudní usnesení o příklepu ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle § 336j odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí soudního exekutora v případech, kdy je povolán k rozhodování, je postaveno na roveň rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 45 odst. 1 ex. ř.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004.

Podle ustanovení § 69 ex. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.

Podle ustanovení § 336o odst. 1 o. s. ř. lze dražbu uskutečnit i elektronicky. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dražební vyhlášce soud stanoví a) způsob registrace dražitelů, b) způsob elektronické dražby, c) čas zahájení a ukončení elektronické dražby, během kterého lze zvyšovat podání, d) způsob určení vydražitele v případě podle § 336j odst. 1, věty druhé, e) způsob zveřejnění usnesení o příklepu, f) termín přihlášení pohledávek, g) termín uplatnění předkupního práva a způsob sdělení rozhodnutí, zda je předkupní právo prokázáno, h) termín uplatnění námitek proti příklepu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení pro elektronickou dražbu platí obdobně ustanovení § 336b až 336n.

Smyslem ustanovení § 336o o. s. ř. je umožnit, aby dražba nemovitosti mohla proběhnout nejen při dražebním jednání, ale též elektronicky. Podmínky, za nichž lze provést elektronickou dražbu, jsou v § 336o o. s. ř. stanoveny jen rámcově. Proto soud v dražební vyhlášce stanoví všechny podmínky a předpoklady provedení elektronické dražby; jak má přitom postupovat, vyplývá z ustanovení § 336o odst. 3 o. s. ř. - obdobně podle § 336b až 336n o. s. ř. Před nařízením elektronické dražby zajistí soud splnění technických podmínek pro uskutečnění elektronické dražby. Soud musí disponovat technickým zařízením nebo programovým vybavením, případně jejich součástmi, které jsou spojeny se sítí nebo službou elektronických komunikací a umožňují prostřednictvím této sítě nebo služby provádění úkonů v elektronické podobě, včetně zpracování zahrnujícího digitální kompresi a uchovávání dat, technické zařízení, prostřednictvím kterého bude realizována elektronická dražba, musí splňovat podmínky přijímání a odesílání podání opatřených zaručeným (uznávaným) elektronickým podpisem, musí zajistit zaznamenávání přesného data a času doručených podání, stálý přístup všech účastníků dražebního jednání ke všem provedeným úkonům soudu a účastníků a rozhodnutím soudu v průběhu dražebního jednání. Technické zařízení musí zabezpečit obecně dostupnou elektronickou komunikaci, musí být slučitelné s běžně užívanými informačními a komunikačními technologiemi a mělo by být atestováno v atestačním zařízení. Elektronickým prostředkem, kterého lze využít k elektronické dražbě, je zejména internet a e-mail. Soud musí zajistit, aby v případě poruchy technického zařízení či jeho výpadku v průběhu dražby bylo zajištěno okamžité odstranění závady tak, aby mohla elektronická dražba pokračovat se všemi účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že k dražbě nemovitosti soud nařídí jednání, musí soud při nařízení elektronické dražby dále zajistit, aby dražební jednání proběhlo veřejně. Znamená to mimo jiné, že musí být zajištěno, aby měl každý, kdo se chce zúčastnit elektronické dražby, přístup ke všem údajům o probíhající dražbě, aby se mohl přihlásit jako veřejnost do probíhajícího elektronického jednání a mohl podle § 336j odst. 2 o. s. ř. případně vznést proti příklepu námitky (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2537 - 2539). Uvedené se logicky vztahuje i na elektronickou dražbu prováděnou soudním exekutorem (srov. § 69 ex. ř.).

Podle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ustanovení § 219a se nepoužije.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005) nemožnost zúčastnit se dražby je důvodem ke změně usnesení soudu prvního stupně o příklepu zejména tehdy, jestliže v důsledku nezákonného postupu soudu byl vyloučen z účasti na dražbě dražitel (nikoliv povinný, který dražitelem být nemůže). Při nařízení dražebního jednání soud poruší zákon například tehdy, jestliže vydal dražební vyhlášku, ačkoliv usnesení o ceně (§ 336a odst. 1 o. s. ř.) dosud nenabylo právní moci, jestliže dražební vyhláška neobsahovala všechny stanovené výroky, popřípadě některý z výroků byl v ní uveden v rozporu se zákonem, což vedlo (mohlo vést) k tomu, že účastník neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva. Při provedení dražby je zákon porušen například tím, že soud neumožnil dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, jestliže soud neodročil jednání, ačkoliv tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být navíc v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval).

V posuzované věci se elektronická dražba nemovitostí povinného, prováděná Mgr. R. M., exekutorským kandidátem pověřeným soudním exekutorem JUDr. T. V., konala dne 25. 1. 2012 prostřednictvím elektronického systému dražeb na portálu www.okdrazby.cz ., provozovaného společností A., s. r. o.

Elektronický typ dražby byl v té době upraven jak pro vykonávací řízení, tak i pro exekuční řízení pouze citovaným ustanovením § 336o o. s. ř., jelikož vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 491/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění vyhlášky č. 463/2009 Sb., jíž do vyhlášky č. 418/2001 Sb. bylo vloženo mimo jiné i ustanovení § 16a o dražbě nemovitosti provedené elektronicky, nabyla účinnosti až od 1. 1. 2013. Podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 418/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, platilo, že nestanoví-li zákon nebo vyhláška jinak, použijí se pro postup exekutora při provádění jednotlivých způsobů exekuce přiměřeně ustanovení části deváté oddílu druhého až pátého vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Podle ustanovení § 62 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, ve znění do 31. 12. 2012, platilo, že při dražbě nemovité věci (§ 336i až 336j o. s. ř.) mohou dražitelé zvyšovat podání nejméně o 1000 Kč. Dražba nemovité věci pokračuje, dokud dražitelé na vyzvání slovy „poprvé, podruhé“ činí vyšší podání. Není-li další podání, soudce upozorní dražitele, že nebude-li učiněno vyšší podání, udělí po vyzvání slovy „potřetí“ příklep. Jestliže bezprostředně po skončení postupu podle odstavce 1 neučiní žádný z dražitelů vyšší podání, soudce udělí příklep tomu dražiteli, který učinil nejvyšší podání (odst. 2).

Podle ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. po právní moci usnesení o ceně (§ 336a) soud nařídí dražební jednání (dražbu). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení ve výroku usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhlášce) soud uvede a) čas a místo dražebního jednání (§ 336d), b) označení nemovitosti a jejího příslušenství, c) výslednou cenu (§ 336a), d) výši nejnižšího podání (§ 336e odst. 1), e) výši jistoty a způsob jejího zaplacení (§ 336e odst. 2), f) práva a závady spojené s nemovitostí, g) závady, které prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou (§ 336a odst. 1 písm. c/), h) předpoklady, za kterých vydražitel může převzít vydraženou nemovitost a za kterých se stane jejím vlastníkem (§ 3361 odst. 1 a 2), i) upozornění, že při rozvrhu podstaty se mohou oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a další věřitelé povinného domáhat uspokojení jiných vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání, jestliže v přihlášce uvedou výši pohledávky a jejího příslušenství a prokáží-li je příslušnými listinami, a poučení, že k přihláškám, v nichž výše pohledávky nebo jejího příslušenství nebude uvedena, se nepřihlíží (§ 336f), j) výzvu, aby oprávněný, ti, kdo přistoupili do řízení jako další oprávnění, a ostatní věřitelé povinného, kteří požadují uspokojení svých pohledávek při rozvrhu podstaty (§ 336f), soudu sdělili, zda žádají zaplacení svých pohledávek, s upozorněním, že nepožádají- li o zaplacení před zahájením dražebního jednání, může vydražitel dluh povinného vůči nim převzít (§ 336g), k) výzvu, aby každý, kdo má právo, které nepřipouští dražbu (§ 267), je uplatnil u soudu a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání, s upozorněním, že jinak k jeho právu nebude při provedení výkonu rozhodnutí přihlíženo, l) upozornění, že osoby, které mají k nemovitosti předkupní právo, je mohou uplatnit jen v dražbě jako dražitelé a že udělením příklepu předkupní právo zaniká.

Otázku, zda při provedení elektronické dražby nemovitostí povinného konané dne 25. 1. 2012 došlo k dražitelem tvrzenému porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., spočívajícímu v tom, že nemohl reagovat na poslední podání druhého dražitele, jemuž byl udělen příklep na vydražených nemovitostech, či nikoliv, lze proto poměřovat jen ustanovením § 336o o. s. ř., tedy, zda dražební vyhláška byla vydána v souladu s ustanovením § 336o odst. 2 o. s. ř. a zda při provádění dražby byl dodržen postup podle ustanovení § 336b až 336n o. s. ř., která se při dražbě nemovitostí prováděné soudním exekutorem použijí obdobně. Podstatné tak je zjištění, zda programové vybavení portálu, na němž byla prostřednictvím internetu dražba prováděna, bylo dostatečné v tom smyslu, že umožňovalo provádět dražbu za podmínek, jež byly stanoveny dražební vyhláškou, zda umožňovalo stálý přístup všech účastníků dražebního jednání (i veřejnosti) ke všem úkonům a rozhodnutím provedeným v průběhu dražby, zda bylo zabezpečeno nejen proti zásahu zvenčí (třetí osobou, případně některým z dražitelů), ale i proti účelové manipulaci tím, kdo dražbu provádí, zda bylo dostatečně zabezpečeno tak, aby elektronická data o průběhu dražby byla bezpečně přenášena k dražitelům a zpět a byla uchována, a aby byla dodatečně dohledatelná (ověřitelná), aniž by s údaji (daty) o průběhu dražby bylo možno v průběhu nebo po dokončení dražby manipulovat. V případě, že všechny objektivní podmínky pro korektní (zákonný) průběh dražby byly splněny, je třeba objasnit, zda nedošlo k manipulaci (např. krátkodobému zablokování systému dražby, ovlivnění přenosu dat apod.) ze strany toho, kdo dražbu prováděl, jiného dražitele nebo třetí osoby, zda skutečně došlo k tomu, že k zobrazení části dražebního jednání u dražitele nedošlo, a zda tomu tak bylo z jiné příčiny, než pro závadu na zařízení dražitele, případně jeho zaviněním. Podmínkou řádného dražebního jednání (i elektronického), jehož výsledkem má být přechod vlastnického práva k dražené věci, je totiž - mimo jiné - zajistit, aby ten, kdo se dražebního jednání hodlá zúčastnit, tak mohl skutečně učinit, a aby také mohl práva dražitele v plném rozsahu uplatnit.

Vzhledem k tomu, že elektronická dražba byla provedena prostřednictvím internetu, je dále třeba posoudit, zda podmínky stanovené provozovatelem portálu, na němž byla dražba provedena, nejsou v rozporu s právními předpisy a dražební vyhláškou, a nebude-li žádný rozpor zjištěn, vyjít i z takových podmínek (tj. ze Všeobecných podmínek pro užívání portálu www.okdrazby.cz a účasti na elektronických dražbách nemovitostí, vydaných dne 1. 10. 2010 v Praze společností A, s. r. o. - dále jen „Všeobecné podmínky“).

V posuzované věci vydal Mgr. R. M., exekutorský kandidát pověřený soudním exekutorem JUDr. T. V., dražební vyhlášku o provedení elektronické dražby nemovitostí usnesením ze dne 28. 11. 2011. V jeho odstavci I. bylo stanoveno, že dražební jednání se koná prostřednictvím elektronického systému dražeb na adrese: www.okdrazby.cz. že sledování elektronické dražby je veřejně přístupné, že dražba bude zahájena dne 25. 1. 2012 ve 13.00 hod., že od tohoto okamžiku mohou dražitelé činit podání, že ukončení elektronické dražby je nejdříve dne 25. 1. 2012 ve 14:00 hod. s tím, že „dražba se však koná, dokud dražitelé činí podání (§ 336i odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) - bude-li v posledních pěti minutách před stanoveným okamžikem ukončení dražby učiněno podání, má se za to, že dražitelé stále činí podání a okamžik ukončení dražby se posouvá o pět minut od okamžiku učinění podání. Budou-li poté činěna další podání, postup dle předcházející věty se opakuje. Uplyne-li od posledního učiněného podání pět minut, aniž by bylo učiněno další podání, má se za to, že dražitelé již nečiní podání a dražba končí“. V odstavci II. je uvedeno, že předmětem dražby jsou nemovitosti povinného a jejich příslušenství (přesně specifikované), které tvoří jeden funkční celek a budou draženy s příslušenstvím a součástmi jako jeden komplex, v odstavci III. je uvedena výsledná cena nemovitostí a jejich příslušenství, která činí 203 000 Kč, v odstavci IV. je uvedeno nejnižší podání ve výši 135 333 Kč, v odstavci V., že výše jistoty se stanovuje částkou 80 000 Kč, a poučení o způsobu jejího zaplacení, v odstavci VI., že na dražených nemovitostech neváznou žádná práva ani závady, v odstavci VII. až XIII. obsahuje dražební vyhláška další poučení pro dražitele, vydražitele, oprávněného a věřitele povinného, jakož i pro každého, kdo má právo, které nepřipouští dražbu, a pro osoby, které mají k nemovitostem předkupní právo. Podle odstavce XIV. dražební vyhlášky registrace dražitelů do systému elektronických dražeb probíhá prostřednictvím webového formuláře na adrese www.okdrazby.cz. sekce Registrace/Přihlášení. Podle odstavce XV., v němž je pod body 1. až 13. stanoven způsob elektronické dražby, se v bodu 9. uvádí, že příhozy se činí tak, že do příslušného okénka dražitel vypíše částku příhozu (musí být stejná či vyšší než stanovený minimální příhoz určený dražebníkem, jinak se podání s částkou menší než minimální příhoz nezobrazí a má se za to, že nebylo učiněno), že klikem na tlačítko „přihodit“ je podání učiněno a že se zobrazí jako nejvyšší podání spolu uživatelským jménem dražitele, celkovou částkou a uvedeným přesným časem příhozu, v bodu 10., že po skončení dražby oznámí exekutor prostřednictvím systému elektronických dražeb osobu, která učinila nejvyšší podání v dražbě a výši nejvyššího podání, a v bodu 11., že od okamžiku oznámení osoby, která učinila nejvyšší podání a výši nejvyššího podání, běží osobám které mají právo vznést námitky proti udělení příklepu, lhůta 5 minut, ve které mohou vznést námitky proti udělení příklepu. V případě, že budou podány námitky proti udělení příklepu, rozhodne exekutor o těchto námitkách usnesením, které zveřejní v systému elektronické dražby. V případě, že budou námitky shledány důvodnými, pokračuje dražba vyvoláním předposledního podání; v opačném případě exekutor udělí příklep. V odstavci XV. bodu 3. dražební vyhlášky bylo dále uvedeno, že dražiteli nebo povinnému, který nesplňuje technické podmínky pro registraci a následnou dražbu, exekutor umožní na předchozí písemné vyžádání v sídle úřadu přístup k technickému vybavení.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že příklep na vydražených nemovitostech nebyl udělen proto, že při nařízení dražebního jednání došlo k porušení zákona (což dovolatel ostatně ani nenamítá), neboť dražební vyhláška obsahovala všechny zákonem stanovené výroky, přičemž tyto výroky jsou v souladu s ustanovením § 336b odst. 2 o. s. ř. Posoudit je tak dále třeba, zda elektronická dražba byla provedena v souladu s dražební vyhláškou a zda při jejím provedení došlo (či nikoliv) k porušení zákona.

Podle ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. po zahájení dražebního jednání soudce nejprve rozhodne, zda je prokázáno předkupní právo (§ 336e odst. 3), a oznámí, kteří věřitelé přihlásili své pohledávky a v jaké výši, kteří věřitelé požádali o zaplacení svých pohledávek a v jaké výši a které pohledávky může vydražitel převzít a jaká je výše těchto pohledávek. Po provedení úkonů podle odstavce 2 soudce vyzve ty, kdo mohou dražit, aby činili podání (odst. 3). Podle odstavce 4 tohoto ustanovení dražba se koná, dokud dražitelé činí podání; dražitelé jsou vázáni svými podáními, dokud soud neudělí příklep. Cena vydražené věci není omezena ustanoveními cenových předpisů.

Podle ustanovení § 336j odst. 1 o. s. ř. příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení před udělením příklepu se soudce dotáže osob přítomných při dražbě, zda mají námitky proti příklepu; námitky, které podali oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a dražitel, se uvedou do protokolu. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení, shledá-li soud námitky proti příklepu důvodnými, pokračuje se v dražbě vyvoláním předposledního podání; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V opačném případě soud usnesením udělí příklep.

Ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo (a stanoví i v současné době), že o každém úkonu provedeném v rámci exekuční činnosti sepíše exekutor protokol. Byl-li úkon učiněn v písemné formě a listina, v níž je úkon zachycen, je založena do spisu, protokol se nevyhotovuje. V protokolu se uvede a) označení exekutorského úřadu a spisová značka, b) označení oprávněného a povinného, c) místo, čas a předmět úkonu, d) jména a příjmení zaměstnanců exekutora, kteří se zúčastnili úkonu, jména a příjmení přítomných účastníků a jejich zástupců a jména a příjmení dalších osob, které byly při úkonu přítomny, pokud bylo možno zjistit jejich totožnost, e) stručné vylíčení průběhu úkonu, zejména obsah návrhů, které byly při něm podány (odstavec 2). Protokol musí být sepsán bezprostředně po skončení úkonu, pokud možno ještě na místě úkonu. Protokol podepíše exekutor, dále přítomní účastníci, jejich přítomní zástupci a ti, kteří potvrzují příjem peněz nebo věcí, a osoby přibrané k úkonu. Protokol podepíší i ti, jejichž prohlášení je nutno v protokolu uvést (odstavec 3). Výjimečně může být protokol sepsán dodatečně podle poznámek učiněných při úkonu (odstavec 5). Takový protokol exekutor podepíše sám a v protokolu uvede důvod, proč byl sepsán dodatečně.

Z citovaného ustanovení § 336j odst. 1 o. s. ř., jakož i z ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb. plyne, že soudní exekutor je povinen bezprostředně po skončení dražebního jednání sepsat protokol o provedené dražbě.

Judikatura Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000) i Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012, usnesení ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6, nebo usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2004, pod číslem 171) je zajedno v závěru, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je podle ustanovení § 134 o. s. ř. veřejnou listinou. Účastník, který tvrdí opak oproti údajům uvedeným ve veřejné listině, je proto povinen svá tvrzení prokázat a na něm tedy spočívá důkazní břemeno. Jestliže však protokol o jednání výše uvedené náležitosti neobsahuje, je povinností odvolacího soudu, aby - zejména jsou-li údaje v protokole zpochybňovány - i bez návrhu správnost zpochybňujících tvrzení prošetřil.

Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 336o odst. 3 o. s. ř. pro elektronickou dražbu platí ustanovení § 336b až 336n o. s. ř. „obdobně“, je třeba za protokolu „obdobný“, který nahrazuje jak (soudní) protokol o jednání, tak i protokol ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012, považovat elektronický záznam o dražbě (o jejím průběhu), opatřený takovými prvky ochrany, které znemožňují jakoukoliv manipulaci (zásah do elektronických dat) s tímto záznamem (protokolem) - dále jen „protokol“, a to jak v průběhu, tak po dokončení dražebního jednání tak, aby i dodatečně mohlo být věrohodně zjištěno (ověřeno), jaký byl skutečný průběh dražby. Má-li takový protokol i ostatní náležitosti, které jsou jinak pro protokol o jednání vyžadovány, je i on veřejnou listinou a lze podle něj průběh dražby posoudit; nesplňuje-li uvedené požadavky, nelze jej za veřejnou listinu považovat, a v takovém případě nemůže být elektronická dražba ani podkladem pro přechod vlastnického práva k draženým nemovitostem.

Podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř. platí, že při výkonu rozhodnutí soud poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

V posuzované věci vznesl dražitel do protokolu o elektronické dražbě konané dne 25. 1. 2012 námitky proti udělení příklepu vydražiteli z důvodu, že došlo k přerušení spojení - k chybě v elektronickém systému. Těmto jeho námitkám nebylo, jak se uvádí v usnesení o příklepu, dražebníkem vyhověno s odůvodněním, že chyba na počítači uživatele není zaviněním provozovatele systému elektronické dražby a že dražba proběhla řádně. Jak dále z obsahu spisu vyplývá, dražitel v odvolání proti usnesení o udělení příklepu mimo jiné namítal, že „rozhodnutí o udělení příklepu nevychází z řádně provedené dražby, že dražba nebyla provedena v souladu s dražební vyhláškou, že neměl možnost reagovat na poslední příhoz vydražitele, neboť tento se mu nezobrazil na monitoru počítače, z něhož činil jednotlivé úkony v rámci elektronické dražby“. Dále dražitel v odvolání uvedl, že průběh dražby byl snímán videokamerou, že kromě něj byly při dražbě přítomny i další dvě osoby (R. H. a R. L.), že „sice nemá přímé důkazy o možné manipulaci s dražbou, že však v době, kdy je možné atakovat i silně zabezpečené servery státních institucí po celém světě, by v případě takovýchto výpadků v rámci dražby mělo být šetřeno právo všech dražebníků na řádný průběh elektronického dražebního jednání, dražbu zrušit a znovu ji řádně opakovat“, a že jeho připojení k internetu uvedeného dne netrpělo závadami, což potvrdil i poskytovatel vysokorychlostního připojení k internetu. K prokázání těchto námitek navrhl, aby odvolací soud provedl další důkazy (v odvolání vyjmenované), včetně svědeckých výpovědí a videozáznamem dražby.

Odvolací soud se ovšem námitkou dražitele, že „rozhodnutí o udělení příklepu nevychází z řádně provedené dražby a že dražba nebyla provedena v souladu s dražební vyhláškou“, náležitě nezabýval, neboť neposoudil, zda protokol o elektronicky provedené dražbě má náležitosti veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř., či nikoliv, a při svém rozhodnutí vycházel jen z vyjádření společnosti TCR, a. s. (z něhož vyplývá jen to, že u přípojky dražitele nebyla nahlášena porucha, a nikoliv, že spojení mezi poskytovatelem internetu a počítačem dražitele netrpělo závadami, jak v dovolání namítá), a z vyjádření společnosti A., s. r. o., ze dne 21. 12. 2012. Dražitelem navržené důkazy odvolací soud neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí ani nevysvětlil, z jakého důvodu tak neučinil, ačkoliv v exekuci je odvolací řízení ovládáno zásadou úplné apelace (k tomu srov. § 254 odst. 6 o. s. ř.).

Na odvolacím soudu však - vzhledem k námitkám dražitele uplatněným v protokolu o dražbě i v odvolání proti usnesení exekutora o udělení příklepu na nemovitostech - bylo, aby na základě řádně provedeného šetření především najisto postavil, zda dražitel vůbec hodlal po posledním podání druhého dražitele (vydražitele) učinit další podání, zda skutečně došlo k tomu, že se mu po uplynutí vymezeného času nezobrazilo na monitoru počítače poslední podání druhého dražitele (vydražitele), což bylo možno objasnit právě výpověďmi dražitelem navržených svědků, kteří byli dražbě přítomni, a videozáznamem dražby, jakož i posoudit, zda protokol o elektronické dražbě obsahuje všechny náležitosti, tedy, zda má povahu veřejné listiny.

Byla-li by naposledy uvedená tvrzení dražitele prokázána a pokud by to dražitel navrhl, o čemž jej měl odvolací soud poučit podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř. (v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že protokol o dražbě nemá náležitosti podle § 134 o. s. ř., pak i bez návrhu), bylo dále třeba - za účelem objasnění námitek a tvrzení dražitele, jimiž zpochybnil, že elektronická dražba proběhla řádně a v souladu s dražební vyhláškou - vyžádat znalecký posudek znalce z oboru informačních a komunikačních technologií, jemuž by soud uložil, aby na základě všech dostupných údajů poskytnutých mu soudem, soudním exekutorem (exekutorským kandidátem, jenž elektronickou dražbu nemovitostí provedl), dražitelem a společností A., s. r. o., s využitím svých odborných znalostí zjistil (posoudil), zda programové vybavení portálu, na němž byla prostřednictvím internetu dražba prováděna, bylo dostatečné v tom smyslu, že umožňovalo provádět dražbu za podmínek, jež byly stanoveny dražební vyhláškou, zda umožňovalo stálý přístup všech účastníků dražebního jednání (i veřejnosti) ke všem úkonům a rozhodnutím provedeným v průběhu dražby, zda bylo zabezpečeno nejen proti zásahu zvenčí (třetí osobou, případně některým z dražitelů), ale i proti účelové manipulaci tím, kdo dražbu provádí, zda může vyloučit, že přesto k ovlivnění (manipulaci) dražby mohlo dojít, zda bylo dostatečně zabezpečeno, aby elektronická data o průběhu dražby byla uchována, dodatečně dohledatelná (ověřitelná), aniž by s údaji (daty) o průběhu dražby bylo možno v průběhu nebo po dokončení dražby manipulovat, a zda může vyloučit, že k takové manipulaci došlo. Dospěje-li znalec k závěru, že programové vybavení shora uvedené podmínky splňovalo a že může vyloučit, že by došlo k manipulaci s programovým vybavením, daty o průběhu dražby nebo při jejich přenosu, posoudí dále, jaká byla příčina toho, že dražiteli se po uplynutí vymezeného času nezobrazilo na monitoru počítače poslední podání dražitele (vydražitele), zejména, zda při předmětné elektronické dražbě mohlo dojít k softwarové závadě či chybě na serverech www.okdrazby.cz. provozovaných společností A., s. r. o., event. na počítači dražebníka či v elektronickém zabezpečení, nebo zda šlo o selhání technického zařízení počítače dražitele, případně o jinou závadu na (jakémkoli) komunikačním zařízení při přenosu elektronických dat.

Teprve v závislosti na výsledcích takto provedeného šetření (dokazování) v naznačeném směru by bylo možno učinit závěr, zda při předmětné elektronické dražbě došlo k porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. a zda je dán důvod pro změnu usnesení o příklepu tak, že se neuděluje. O takovou situaci by se jednalo zejména tehdy, bylo-li by zjištěno, že programové vybavení portálu, na němž byla prostřednictvím internetu dražba prováděna, neumožňovalo provádět dražbu za podmínek, jež byly stanoveny dražební vyhláškou, nebo neumožňovalo stálý přístup všech účastníků dražebního jednání (i veřejnosti) ke všem úkonům a rozhodnutím provedeným (přijatým) v průběhu dražby nebo nebylo zabezpečeno proti zásahu zvenčí (třetí osobou, případně některým z dražitelů) a proti účelové manipulaci tím, kdo dražbu provádí, nebo, že nebylo dostatečně zabezpečeno tak, aby elektronická data o průběhu dražby byla bezpečně přenášena k dražitelům a zpět a byla uchována, jakož i dodatečně dohledatelná (ověřitelná), aniž by s údaji (daty) o průběhu dražby bylo možno v průběhu nebo po dokončení dražby manipulovat. Stejný závěr by bylo nutno učinit, bylo-li by prokázáno, že přes dostatečné programové vybavení a zabezpečení došlo k manipulaci (např. krátkodobému zablokování systému dražby, ovlivnění přenosu dat apod.) ze strany toho, kdo dražbu prováděl, jiného dražitele nebo třetí osoby, nebo kdyby bylo napevno postaveno, že k zobrazení části dražebního jednání u dražitele nedošlo (aniž to bylo způsobeno jeho zařízením) a nebylo možno zjistit z jaké příčiny. Ve všech uvedených případech by byl namístě závěr, že příklep byl udělen proto, že při provedení elektronické dražby došlo k porušení zákona ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., a soud by tak svým rozhodnutím nemohl legalizovat elektronickou dražbu, byla-li by soudním exekutorem (pověřeným exekutorským kandidátem) provedena v rozporu s občanským soudním řádem, exekučním řádem nebo podzákonným předpisem.

Naproti tomu z ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. nelze dovodit (viz výše citované závěry uvedení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005, a shodně též výklad obsažený v publikaci Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s. 552 a 617 - 629, či Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2528 - 2529), že by závada na straně dražitele (jeho technickém zařízení, při přenosu dat mezi jeho poskytovatelem internetu a jeho počítačem), která v rámci elektronické dražby způsobila tvrzený dočasný výpadek přenosu dat na jeho počítači a v jejímž důsledku neměl možnost reagovat na poslední příhoz jiného dražitele, představovala porušení zákona při provedení dražby.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť se nezabýval otázkou, zda protokol o elektronické dražbě má náležitosti veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř., protože řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., spočívajícími v tom, že neprovedl dražitelem navržené důkazy ani mu neposkytl poučení podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř., a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 6

 

 

            Uzavře-li zaměstnanec z důvodu převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli dohodu o rozvázání pracovního poměru s dosavadním zaměstnavatelem a zároveň pracovní smlouvu s přejímajícím zaměstnavatelem, může být v této pracovní smlouvě sjednána zkušební doba. Jestliže by však účelem takového postupu ze strany přejímajícího zaměstnavatele bylo vyhnout se přechodu práv a povinností z pracovního poměru mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem na přejímajícího zaměstnavatele proto, aby přejímající zaměstnavatel mohl zrušit pracovní poměr se zaměstnancem ve zkušební době, kterou při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze sjednat, bylo by ujednání o zkušební době pro rozpor s dobrými mravy neplatné.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013)

 

 

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14. 12. 2010 domáhala, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného ve zkušební době ze dne 14. 10. 2010 je neplatné“.  Žalobu zdůvodnila zejména tím, že 7. 10. 2009 uzavřela se společností E. pracovní smlouvu, na základě které pracovala pro tuto společnost jako kosmetička v Centru krásy YR v obchodním centru IČB, že v létě roku 2010 jí zaměstnavatel sdělil, že je nutné, aby ukončila svůj pracovní poměr a uzavřela novou pracovní smlouvu se žalovaným, který bude nadále Centrum krásy YR v obchodním centru IČB provozovat, že dne 15. 7. 2010 uzavřela se společností E. dohodu o rozvázání pracovního poměru a zároveň uzavřela novou pracovní smlouvu se žalovaným, u kterého zahájila výkon práce dne 16. 7. 2010 „se stejnou náplní práce, se stejným místem výkonu práce a v podstatě bez jakéhokoliv přerušení“, přičemž v této pracovní smlouvě byla sjednána tříměsíční zkušební doba, že jí žalovaný dne 14. 10. 2010 doručil zrušení pracovního poměru ve zkušební době a že žalobkyně dne 15. 11. 2010 doručila žalovanému dopis, v němž se dovolává neplatnosti tohoto úkonu a ujednání o zkušební době v pracovní smlouvě; neplatnosti těchto právních úkonů se dovolává i v žalobě. Má za to, že žalovaný „právně i fakticky přebral úkoly a činnosti E. – provozování centra krásy YR v obchodním centru IČB“, a že proto došlo ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti E. na žalovaného. Jestliže žalovaný uzavřel se žalobkyní novou pracovní smlouvu, mohlo se „maximálně jednat o dodatek k existující pracovní smlouvě, která na žalovanou společnost přešla“, ale v takovém dodatku není podle názoru žalobkyně možné sjednat „novou zkušební dobu v běžícím pracovním poměru“. 

O b v o d n í   s o u d   pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 2. 2012 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10 080 Kč k rukám advokátky Mgr. E. B. Dospěl k závěru, že zkušební doba byla v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 15. 7. 2010 se sjednaným dnem nástupu žalobkyně do práce 16. 7. 2010 sjednána „platně v souladu s § 35 zák. práce“, neboť se jednalo o „nově sjednaný pracovní poměr“ a nikoliv o dohodu o změně pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a jejím původním zaměstnavatelem E., jejichž pracovní poměr skončil dnem 15. 7. 2010 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 2. 7. 2010, jejíž neplatnost žalobkyně neuplatnila u soudu a jejíž neplatnosti se ani vůči společnosti E. nedovolala. Uvedl, že za situace, kdy žalovaný po skončení frančízingové smlouvy o provozování „Centra krásy IČB“, kterou uzavřel se společností E. dne 14. 10. 2009, začal ode dne 16. 7. 2010, který byl též dnem nástupu žalobkyně do práce u žalovaného, provozovat „centrum krásy YR v IČB“, nemohlo dojít k přechodu pracovněprávního vztahu žalobkyně k původnímu zaměstnavateli na žalovaného, neboť tento vztah již dne 15. 7. 2010 zanikl, a to ani kdyby „převzetí pronajatého prostoru a jeho vybavení a zásob“ bylo posouzeno jako převod činností a úkolů zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 338 zák. práce, neboť k takovému převodu by mohlo dojít – vzhledem k tomu, že „posledním dnem účinnosti frančízingové smlouvy a posledním dnem provozování centra krásy společností E.“ byl den 15. 7. 2010 – až ke dni 16. 7. 2010.

K odvolání žalobkyně   M ě s t s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 18 360 Kč k rukám advokátky Mgr. E. B. Dovodil, že dohoda o ukončení platnosti frančízingové smlouvy ze dne 14. 10. 2009 o provozování „centra krásy v IČB“, uzavřená mezi žalovaným a společností E. dne 28. 6. 2010, není právní skutečností, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele (společnosti E.) na přejímajícího zaměstnavatele (žalovaného), neboť v této dohodě se výslovně uvádí, že se „účastníci smlouvy dohodli na ukončení provozování centra krásy a že uzavřená frančízingová smlouva pozbývá na základě dohody účastníků platnosti ke dni 15. 7. 2010“, a nenastala ani jiná právní skutečnost, s níž je podle právních předpisů spojen převod úkolů nebo činnosti (nebo jejich částí) k jinému zaměstnavateli. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že pracovní poměr žalobkyně ke společnosti E. zanikl ke dni 15. 7. 2010, a dospěl k závěru, že „bylo legitimní v nově uzavřené pracovní smlouvě sjednat zkušební dobu a na jejím základě s žalobkyní ukončit pracovní poměr ve zkušební době, neboť se jedná o jiný pracovní poměr uzavřený s jiným zaměstnavatelem“. Usoudil, že kdyby „k tvrzenému přechodu pracovněprávních vztahů žalobkyně došlo, mohlo se tak stát nejdříve až dnem následujícím po ukončení platnosti frančízingové smlouvy, tj. dnem 16. 7. 2010“. Uzavřel, že na projednávanou věc se nevztahují rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie týkající se převodu podniku, na která poukazovala žalobkyně v odvolání, neboť v projednávané věci došlo k ukončení frančízingové smlouvy s dosavadním partnerem ke stanovenému datu, s povinností provést inventuru zásob, předání veškerého vybavení a zařízení, klíčů a prostor, zpětného odprodání zásob, převedení smluv na žalovaného atd., a nikoliv k „dohodě o jakémkoliv převodu čehokoliv podle stanovených kritérií“.   

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se společností E., která na žalovaného převedla „veškeré vybavení, klientelu a nájemní smlouvu na kosmetický salón“, v němž žalobkyně pracovala, a po uzavření pracovní smlouvy se žalovaným začala „bez jakéhokoliv přerušení a plynule“ pracovat „na stejném pracovišti, se stejnými pracovními prostředky, pro stejnou klientelu, se stejnými kolegyněmi, ovšem s novou sjednanou zkušební dobou“. Má za to, že v tomto případě došlo k převodu činnosti, části činnosti, úkolů či části úkolů zaměstnavatele a v důsledku toho k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce a že s ní proto nový zaměstnavatel nemohl sjednat zkušební dobu a následně zrušit pracovní poměr ve zkušební době. Dovolatelka je toho názoru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená se společností E. a pracovní smlouva sjednaná se žalovaným jsou „právními úkony nadbytečnými“. Vytýká soudům, že „umožnily“ žalovanému obcházení ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné či zjevně bezdůvodné, případně, neshledá-li důvody pro takový postup, aby je zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Uvedl, že tvrzený přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemohl nastat už z toho důvodu, že ke dni 15. 7. 2010 došlo k jejich zániku dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 2. 7. 2010, jejíž platnost žalobkyně v zákonné lhůtě „nenapadla“ u soudu. Jestliže tedy dne 16. 7. 2010 žalovaný „počal provozovat jakoukoliv činnost, byť v původní provozovně společnosti E., nebyla tu žádná práva ani žádné povinnosti žalobkyně z pracovněprávního vztahu, které by mohly na žalovaného přejít“.

N e j v y š š í   s o u d  zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3   o. s. ř.), že žalobkyně uzavřela se společností E. dne 7. 10. 2009 pracovní smlouvu na dobu jednoho roku ode dne podpisu smlouvy. Dne 28. 6. 2010 uzavřel žalovaný se společností E. dohodu o „ukončení platnosti frančízingové smlouvy ze dne 14. 10. 2009 o provozování centra krásy v IČB“, ve které bylo ujednáno, že uvedená frančízingová smlouva pozbývá na základě dohody účastníků platnosti ke dni 15. 7. 2010 a že společnost E. jako frančízant se zavazuje mimo jiné provést inventuru zásob, předat žalovanému veškeré vybavení a zařízení centra krásy a prostory, ve kterých se nachází, a odprodat žalovanému zpět zásoby. Dne 2. 7. 2010 uzavřela žalobkyně se společností E. dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 15. 7. 2010 a dne 15. 7. 2010 uzavřela se žalovaným pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ve které byl jako den nástupu do práce sjednán den 16. 7. 2010 a ve které byla sjednána zkušební doba v délce tří měsíců. Dne 14. 10. 2010 doručil žalovaný, který ode dne 16. 7. 2010 provozoval uvedené „centrum krásy“ namísto společnosti E., žalobkyni zrušení pracovního poměru ve zkušební době.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právních otázek, zda na základě dohody o ukončení platnosti frančízingové smlouvy o provozování centra krásy v „IČB“ uzavřené mezi žalovaným a společností E. mohla na žalovaného přejít práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu založeného pracovní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a společností E. a zda žalovaný mohl – poté, co byl rozvázán pracovní poměr mezi žalobkyní a společností E. – při uzavření pracovního poměru se žalobkyní sjednat zkušební dobu. Protože první z těchto právních otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože druhá z nich v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 14. 10. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010, a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb. a č. 155/2010 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 22. 2. 2011.

Podle ustanovení § 338 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem.

Podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele. Za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel (§ 7 až 10 zák. práce) pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.

Podle ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č. 2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků do českého právního řádu, jejímž cílem je „stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv“.

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem; ve větě druhé tohoto ustanovení se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za „úkoly“ nebo „činnosti“ zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, který byl uveřejněn pod č. 100 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011).

V posuzovaném případě dohoda o „ukončení platnosti frančízingové smlouvy ze dne 14. 10. 2009 o provozování centra krásy v IČB“, na základě níž žalovaný převzal od společnosti E., která „centrum krásy“ podle uvedené frančízingové smlouvy provozovala, prostory, v nichž se „centrum krásy“ nacházelo, spolu s veškerým vybavením, zařízením a zásobami potřebnými k provozování tohoto centra, nepochybně představuje - spolu s tím, že žalovaný bez přerušení (ode dne následujícího po ukončení frančízingové smlouvy) začal provozovat „centrum krásy“ namísto společnosti E. - právní skutečnost, s níž je ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti E., kteří u ní dosud pracovali při výkonu této její činnosti (úkolů) a jejichž pracovněprávní vztahy do té doby ještě neskončily, na žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že dohoda o ukončení platnosti frančízingové smlouvy, uzavřená mezi žalovaným a společností E. dne 28. 6. 2010, není způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele (společnosti E.) na přejímajícího zaměstnavatele (žalovaného), proto není správný.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce je-li sjednána zkušební doba, nesmí být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru (§ 36 odst. 1 zák. práce). Zkušební dobu je možné sjednat rovněž v souvislosti se jmenováním na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3 zák. práce). Sjednaná zkušební doba nemůže být dodatečně prodlužována, není-li dále stanoveno jinak. Zkušební dobu je možné sjednat nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce, popřípadě v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3 zák. práce). Zkušební dobu není možné sjednat, jestliže pracovní poměr již vznikl. 

Podle ustanovení § 35 odst. 3 zák. práce zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je neplatná.

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zkušební doba smí být sjednána jen v písemné smlouvě (dohodě), která byla uzavřena - jak je zřejmé ze znění ustanovení § 35 odst. 1, věty čtvrté a páté, zák. práce a jejich vzájemného logického vztahu - buď v době před vznikem pracovního poměru, nebo sice poté, co pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem již vznikl, avšak smlouva (dohoda) byla uzavřena v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce v pracovní smlouvě (zakládá-li se pracovní poměr pracovní smlouvou) nebo který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo (zakládá-li se pracovní poměr jmenováním). Smyslem (účelem) sjednání zkušební doby je, aby zaměstnavatel mohl náležitě posoudit, zda zaměstnanec splňuje všechny předpoklady pro řádný výkon práce, a aby zaměstnanec mohl uvážit, zda v novém pracovním poměru setrvá, nebo zda ho ještě před uplynutím zkušební doby - protože neodpovídá jeho očekávání – skončí (srov. § 66 zák. práce). Ze zákazu sjednat zkušební dobu v případě, že pracovní poměr již vznikl, vyplývá, že zkušební doba nemůže být sjednána při přechodu práv a povinností z (již vzniklého) pracovního poměru mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem na přejímajícího zaměstnavatele.

Přestože k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází – jak vyplývá z výše uvedeného - bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, je v souladu se zákonem a odpovídá zásadě autonomie vůle stran pracovněprávních vztahů i takový postup, že zaměstnanec uzavře z důvodu převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli dohodu o rozvázání pracovního poměru s dosavadním zaměstnavatelem a zároveň pracovní smlouvu s přejímajícím zaměstnavatelem. V takovém případě pracovní poměr mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem skončí sjednaným dnem a k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, mezi nímž a zaměstnancem vznikne nový pracovní poměr, nedojde. V pracovní smlouvě uzavřené mezi zaměstnancem a přejímajícím zaměstnavatelem mohou být nově (nezávisle na pracovní smlouvě mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem) sjednány podmínky pracovního poměru, a tedy i zkušební doba. Jestliže by však účelem uvedeného postupu ze strany přejímajícího zaměstnavatele bylo vyhnout se přechodu práv a povinností z pracovního poměru mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem na přejímajícího zaměstnavatele proto, aby přejímající zaměstnavatel mohl zrušit pracovní poměr se zaměstnancem ve zkušební době, kterou při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze sjednat, bylo by ujednání o zkušební době neplatné, neboť by se za těchto okolností příčilo dobrým mravům (§ 18 zák. práce a § 39 obč. zák.).            

V projednávané věci uzavřel žalovaný se žalobkyní dne 15. 7. 2010 pracovní smlouvu, v níž byla sjednána zkušební doba, poté, co byla dne 2. 7. 2010 uzavřena mezi žalobkyní a společností E. dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 15. 7. 2010, a to z důvodu převodu činnosti spočívající v provozování „centra krásy“ v IČB ze společnosti E. na žalovaného na základě dohody o ukončení platnosti frančízingové smlouvy ze dne 28. 6. 2010, která představuje – jak bylo uvedeno výše – právní skutečnost, s níž je ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti E., kteří u ní dosud pracovali při výkonu této její činnosti a jejichž pracovněprávní vztahy do té doby ještě neskončily, na žalovaného. Protože k takovému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů by došlo – kdyby nebyla mezi žalobkyní a společností E. uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru – též u žalobkyně a protože v takovém případě by s ní žalovaný nemohl - jak vyplývá z výše uvedeného – sjednat zkušební dobu, měl se odvolací soud zabývat tím, zda účelem postupu žalovaného spočívajícího v uzavření pracovní smlouvy se žalobkyní po rozvázání pracovního poměru mezi ní a společností E. se sjednáním zkušební doby nebylo vyhnout se přechodu práv a povinností z tohoto pracovního poměru proto, aby mohl zrušit pracovní poměr se žalobkyní ve zkušební době, a zda se proto ujednání o zkušební době v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 15. 7. 2010 nepříčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce). Protože se odvolací soud – veden nesprávným názorem, že dohoda o ukončení platnosti frančízingové smlouvy, uzavřená mezi žalovaným a společností E. dne 28. 6. 2010, není právní skutečností, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti E. na žalovaného – věcí z tohoto pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že sjednání zkušební doby v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným a následné zrušení pracovního poměru žalovaným ve zkušební době „bylo legitimní“, (zatím) správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 7

 

 

            Skutečnost, že prodávající postoupil třetí osobě pohledávku na zaplacení kupní ceny, která byla splatná před dodáním zboží, nebrání kupujícímu, aby od kupní smlouvy odstoupil pro prodlení prodávajícího s dodáním zboží. Důsledkem odstoupení od kupní smlouvy je i v takovém případě zánik pohledávky na zaplacení kupní ceny.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012)

 

 

             K r a j s k ý   s o u d   v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2011 zamítl žalobu o určení, že žalobce (Ing. L. L.), jako insolvenční správce dlužnice (H. V.) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu oprávněně popřel co do pravosti vykonatelnou pohledávku žalované (insolvenční věřitelky SMC), a to v celé výši.

            Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Usnesením ze dne 22. 6. 2010 zjistil úpadek dlužnice, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

2) Žalovaná přihlásila (přihláškou č. P6 ze dne 21. 7. 2010) do insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1 527 724,40 Kč (přiznanou platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, který nabyl právní moci 14. 12. 2007 – dále též jen „sporná pohledávka“). Označeným platebním rozkazem přitom soud uložil dlužnici, aby zaplatila žalované částku 1 162 401,50 Kč s úroky z prodlení v platebním rozkaze specifikovanými a na náhradě nákladů řízení částku 49 500 Kč.

3) Podle protokolu o přezkumném jednání ze dne 11. 8. 2010 spornou pohledávku popřeli co do pravosti a výše  insolvenční správce i dlužnice.

4) Sporná pohledávka za dlužnicí vznikla původně věřiteli, společnosti S, za dodávky zboží dle daňových dokladů, vystavených v období od 19. 4. 2007 do 2. 5. 2007.

5) Podle rámcové smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2007 a příloh č. 1 ze dne 24. 4. 2007 a č. 2 ze dne 3. 5. 2007 postoupila společnost S pohledávky za dodávky zboží (dle daňových dokladů shora) žalobkyni.

6) Dlužnice podáním ze dne 6. 10. 2008, adresovaným společnosti S, „odstoupila od uzavřené kupní smlouvy na dodávku zboží, a to z důvodu, že sjednané zboží neobdržela“.

 Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že měla-li dlužnice eventuální námitky vůči pohledávce z titulu vztahů se společností S, tyto vůči žalované nemůže vznášet. Sporná pohledávka (s výjimkou částky představující náhradu nákladů řízení dle platebního rozkazu) v době postoupení existovala a byla uznána. „Pokud bylo (možná) následně od smlouvy odstoupeno, jednalo by se o ryze obchodněprávní vztah mezi účastníky smlouvy, kdy účinky odstoupení od smlouvy nastávají tzv. ex nunc. Pokud před tímto úkonem došlo k postoupení pohledávky vzniklé na základě řádně existujícího smluvního vztahu (platného a účinného, nedotčeného v okamžiku postoupení odstoupením), nemůže mít následné (byť třeba i platně učiněné) odstoupení vliv na existenci postoupené pohledávky. Tato pohledávka i nadále trvá a odstupující účastník má pouze eventuální právo (nárok) vůči původnímu oprávněnému. Práva faktoringové společnosti (rozuměj žalované) nemohou být odstoupením od smlouvy dotčena, pokud nedošlo k uplatnění námitek postupem dle ustanovení § 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.   

            V  r c h n í    s o u d   v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 3. 2012 změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že „žalovaná nemá vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1 527 724,40 Kč podle platebního rozkazu ze dne 22. 11. 2007“; ve zbývající části (tj. ohledně pohledávky ve výši 49 500 Kč z titulu nákladů řízení přiznaných označeným platebním rozkazem) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud – odkazuje na zjištění insolvenčního soudu a cituje ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – akcentoval, že „dlužnice v řízení, jež skončilo vydáním platebního rozkazu, neuplatnila žádné skutečnosti, jimiž by zpochybnila právo na zaplacení pohledávek z titulu práva na zaplacení kupní ceny zboží, které předchůdce žalované nedodal. Proto byl žalobce oprávněn uplatnit v řízení o určení pravosti této vykonatelné pohledávky námitku, že právo na zaplacení pohledávek zaniklo“.

Z výše uvedených zjištění dále plyne, že dříve než byl vydán platební rozkaz, potvrdila společnost S dobropisy dlužnici, že vůči ní nemá právo na zaplacení vyúčtované ceny objednaného zboží. V důsledku odstoupení dlužnice od rámcové kupní smlouvy zanikly podle ustanovení § 351 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pohledávky společnosti S za dlužnicí, jakkoliv byly „mezitím postoupeny“ žalované.

Z toho vyplývá – pokračoval odvolací soud – že společnost S „svým postupem“ způsobila, že postoupené pohledávky zanikly, týmž okamžikem přestala být žalovaná věřitelem dlužnice a vznikl jí vůči společnosti S „nárok na vrácení úplaty za postoupené pohledávky“.

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce důvodně popřel vykonatelnou pohledávku žalované v rozsahu jistiny a úroku z prodlení; ohledně pohledávky ve výši 49 500 Kč naopak dovodil, že jde o pohledávku vzniklou „nově“ v řízení vedeném pod sp. zn. Ro 923/2007, a to z titulu náhrady nákladů tohoto řízení, pročež žalobu v tomto rozsahu důvodnou neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Jakkoliv dovolatelka dovolání podává výslovně „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zjevné, že ve skutečnosti brojí proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Dovolatelka zdůrazňuje, že:

            a) Smlouva (rozuměj smlouva, na základě které vznikly společnosti S za dlužnicí pohledávky z titulu dodávek zboží) výslovně neupravovala možnost dlužnice odstoupit od smlouvy.

            b) Dlužnice „odstupovala“ od smlouvy 18 měsíců po vystavení faktur a zcela nepochybně tak neučinila „bez zbytečného odkladu“.

            c) Dlužnice nevyzvala společnost S  k  dodatečnému splnění její smluvní povinnosti.

            d) Jelikož pohledávka společnosti S  za dlužnicí v době postoupení existovala (a byla dlužnicí uznána) a následně byla přiznána i pravomocným rozhodnutím soudu (platebním rozkazem), nemůže mít následné (byť třeba i platně učiněné) odstoupení vliv na existenci postoupené pohledávky. Navíc, měla-li postoupená pohledávka zaniknout na základě „tvrzených a účelových dobropisů“, tato skutečnost byla známa již před vydáním platebního rozkazu a obrana žalované v tomto směru ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí nemůže obstát.

e) Dlužnice navíc „odstupovala“ pouze od rámcové smlouvy a nikoliv od jednotlivých dodávek; „neodstupovala od ničeho“ (ani od dodávek, ani od rámcové smlouvy) ve vztahu k žalované, ale pouze ve vztahu ke společnosti S.

Konečně dovolatelka akcentuje, že napadené rozhodnutí dává přednost ochraně dlužníka (faktického dlužníka) před věřitelem, aniž by dávalo věřiteli jakoukoliv možnost se bránit, legalizuje tak zcela „evidentní podvod“ na věřitele. Poukazuje rovněž na skutečnost, že „ve věci byla pravomocně nařízena exekuce a byl pravomocně zamítnut návrh na její zastavení“.

Žalobce setrvává na stanovisku, podle něhož pohledávka (jakkoliv přiznaná platebním rozkazem) zanikla před vydáním platebního rozkazu v důsledku vystavení dobropisů společností S. Navíc v důsledku odstoupení od smlouvy dlužnicí zanikla povinnost společnosti S dodat zboží a současně i pohledávka vůči dlužnici na zaplacení kupní ceny. V tomto směru je nerozhodné – pokračuje žalobce – že pohledávka byla přiznána vykonatelným exekučním titulem. Konečně se ohrazuje „proti výkladu zásad spravedlnosti v podání žalované“, když žalovaná uplatnila v insolvenčním řízení pohledávku za zboží, které prodávající (společnost S) dlužnici (kupující) nikdy nedodala.

N e j v y š š í   s o u d   zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

          

Z   o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

            Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

            Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

            Podle ustanovení § 529 obč. zák. námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky (odstavec 1). Dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné (odstavec 2).

             Podle ustanovení § 409 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (odstavec 2).

             Podle ustanovení § 450 odst. 1, věty první, obch. zák., nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.

            Podle ustanovení § 272 obch. zák. smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (odstavec 1). Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (odstavec 2).

            Podle ustanovení § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.

            Podle ustanovení § 345 obch. zák., znamená-li prodlení dlužníka (§ 365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla (odstavec 1). Pro účely tohoto zákona je porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné (odstavec 2). Oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od smlouvy po uplynutí této lhůty (odstavec 3).

            Podle ustanovení § 346 obch. zák., znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta (odstavec 1). Jestliže však strana, jež je v prodlení, prohlásí, že svůj závazek nesplní, může druhá strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění nebo před jejím uplynutím (odstavec 2).

            Podle ustanovení§ 349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.

            Podle ustanovení § 350 obch. zák., je-li dodatečná lhůta poskytnutá k plnění nepřiměřená a oprávněná strana odstoupí od smlouvy po jejím uplynutí, nebo oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností (odstavec 1). Při poskytnutí dodatečné lhůty může oprávněná strana druhé straně prohlásit, že odstupuje od smlouvy, jestliže druhá strana nesplní svou povinnost v této lhůtě. V tomto případě nastávají účinky odstoupení marným uplynutím této lhůty, je-li přiměřená nebo uplynutím přiměřené lhůty, jestliže stanovená lhůta nebyla přiměřená (odstavec 2).

           Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu popření pohledávky a k datu podání žaloby) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v rozsudku ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodující určené) výši (nižší, než je výše přihlášené pohledávky) (spor o výši).

Promítnuto do poměrů projednávané věci je tak zcela zjevné, že skutková námitka ohledně vystavení dobropisů společností S, popřípadě odstoupení od smlouvy, na základě které pohledávka přiznaná platebním rozkazem vznikla, je způsobilým důvodem popření pravosti vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Jde-li o právní posouzení sporné pohledávky, nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že platebním rozkazem přiznaná pohledávka (její jistina) je pohledávkou na zaplacení kupních cen, které byly (podle dohody smluvních stran – společnosti S a dlužnice) splatné před dodáním zboží, tj. dříve než společnost S (jako prodávající) splnila ve vztahu ke dlužnici (jako kupující) povinnost dodat sjednané zboží (srov. § 409 a § 450 odst. 1 obch. zák.).

Současně je zcela zjevné, že nesplnila-li následně společnost S povinnost dodat dlužnici sjednané zboží (dostala-li se se splněním této povinnosti do prodlení), vzniklo dlužnici právo od uzavřených smluv odstoupit. Výhrady dovolatelky založené na tom, že dlužnice neodstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu, respektive že nevyzvala společnost S  k dodatečnému plnění (rozuměj neposkytla společnosti S dodatečnou lhůtu k plnění), shledává Nejvyšší soud (v obecné poloze) právně nevýznamnými. K tomu srov. shora citovaná ustanovení § 345, § 346 a § 350 obch. zák., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1237/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 92.

Případné nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti, má totiž za následek jen to, že prodlení společnosti S s dodáním zboží lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od  smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti.

Konečně je nepochybné, že se strany kupní smlouvy mohou dohodnout (nejde-li o situaci, kdy smlouva již zanikla splněním oběma smluvními stranami – k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněné pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na jejím zrušení; skutečnost, že obchodní zákoník (ani občanský zákoník) v rozhodném znění takový způsob zániku smlouvy výslovně neupravoval, je v tomto směru nevýznamná (viz v této souvislosti např. ustanovení § 457 obč. zák.).

Zbývá posoudit, zda a případně jaké důsledky má platnost výše formulovaných závěrů (co do podmínek pro odstoupení od smlouvy nebo co do možnosti smluvních stran zrušit smlouvu) skutečnost, že smluvní strana (prodávající) postoupila pohledávku za kupující na zaplacení kupní ceny třetí osobě.

Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal. Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83).

Jinými slovy, důsledkem (platné) smlouvy o postoupení pohledávky není změna stran kupní smlouvy. Postupitele (prodávajícího) tak i nadále tíží povinnost dodat kupujícímu sjednané zboží a kupující má  - bez ohledu na změnu v osobě věřitele pohledávky z titulu kupní ceny – této povinnosti odpovídající právo požadovat po prodávajícím dodání zboží; kupujícímu zůstává bez dalšího zachováno i právo od kupní smlouvy pro porušení této povinnosti prodávajícím odstoupit, přičemž nic nebrání stranám kupní smlouvy, aby se (za takové situace) dohodly na zrušení kupní smlouvy. Jelikož se postupník nestal stranou kupní smlouvy (namísto prodávajícího – postupitele), je zcela zjevné, že odstoupení od kupní smlouvy musí druhá smluvní strana (kupující) učinit ve vztahu k prodávajícímu; stejně tak dohodu o zrušení kupní smlouvy nemůže s kupujícím uzavřít postupník, nýbrž postupitel, který zůstává nadále stranou kupní smlouvy (prodávajícím).

Odstoupí-li (platně a účinně) kupující do kupní smlouvy nebo dohodnou-li se smluvní strany (platně a účinně) na zrušení kupní smlouvy, smlouva zaniká a smluvním stranám vzniká povinnost vrátit si poskytnutá plnění (srov. § 351 odst. 2 obch. zák. a § 457 obč. zák.). V případě, že žádná ze smluvních stran doposud ani zčásti neplnila, spočívají důsledky odstoupení od kupní smlouvy, popřípadě zrušení kupní smlouvy (jen) v zániku práv a povinností kupní smlouvou založených (s výjimkami stanovenými zákonem nebo dohodou smluvních stran). Skutečnost, že v mezidobí prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny postoupil třetí osobě, není způsobilá na důsledcích odstoupení od kupní smlouvy (dohody o zrušení kupní smlouvy), tj. na zániku pohledávky z titulu zaplacení kupní ceny a zániku pohledávky na dodání zboží, nic změnit.

Důvod pro jiný (dovolatelkou zastávaný) závěr přitom neskýtá ani ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak již proto, že i původní věřitel (postupitel) pohledávky na zaplacení kupní ceny si musel být vědom toho, že bez ohledu na splatnost této pohledávky před dodáním zboží, má - vzhledem k povaze kupní smlouvy jako smlouvy o vzájemném plnění (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněného pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - vzájemnou povinnost dodat sjednané zboží, tj. že případné nesplnění této povinnosti může mít v konečném důsledku (ve spojení s reakcí kupujícího na porušení povinnosti dodat zboží) vliv na další existenci pohledávky z titulu kupní ceny.

V poměrech projednávané věci tak bylo rozhodující, zda kupní smlouvy, na základě kterých vznikly společnosti S vůči dlužnici pohledávky z titulu kupních cen, jež společnost S postoupila žalované, vskutku zanikly.

Se závěrem odvolacího soudu o zániku pohledávky v důsledku odstoupení od „rámcové kupní smlouvy“ Nejvyšší soud nesouhlasí.

Ve své rozhodovací praxi totiž opakovaně vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011).

I kdyby v důsledku odstoupení ze strany dlužnice zanikla (podle ustanovení § 349 a násl. obch. zák.) „rámcová kupní smlouva“, nemělo by takové odstoupení vliv ani na existenci již uzavřených realizačních kupních smluv, ani na existenci pohledávek na zaplacení kupních cen dle těchto smluv.

Jelikož odvolací soud založil své právní posouzení věci (jen) na tom, že postoupené pohledávky zanikly v důsledku odstoupení dlužnice od „rámcové kupní smlouvy“ podle ustanovení § 351 obch. zák., Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném (tj. s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, a odst. 3, věta první, o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud jednak opětovně posoudí, zda dlužnice vskutku odstoupila (jen) od rámcové smlouvy nebo od realizačních kupních smluv (potud viz odlišná formulace obsažená v důvodech rozhodnutí insolvenčního soudu „…odstoupila od uzavřené kupní smlouvy“), jednak vyhodnotí právní důsledky skutečnosti, že společnost S vystavila dlužnici dobropisy na faktury, jimiž původně vyúčtovala dlužnici kupní ceny zboží, které měla dlužnici následně dodat; v této souvislosti se vypořádá i závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012.

 

 

 

 

 

Poř. č. 8

 

 

            Je-li proti poškozenému nepřiměřenou délkou řízení krom kárného řízení vedeno pro tentýž skutek rovněž řízení trestní, stav nejistoty ohledně jeho právního postavení se vztahuje ve větší míře k výsledku řízení trestního, neboť výsledek trestního řízení může mít pro poškozeného zpravidla daleko závažnější důsledky než výsledek řízení kárného, což výrazně ovlivňuje význam kárného řízení pro poškozeného.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013)

 

 

O b v o d n í   s o u d   pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 3. 2013 zamítl žalobu co do části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 82 418 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu co do části, kterou mělo být konstatováno, že v řízení o kárné žalobě vedené Exekutorskou komorou a následně Nejvyšším správním soudem došlo k průtahům v řízení, a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

M ě s t s k ý   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2013 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou řízení o kárné žalobě projednávané Exekutorskou komorou a následně Nejvyšším správním soudem (výrok I.), a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že proti žalobci, soudnímu exekutorovi, probíhalo v době od 5. 6. 2007 do 12. 10. 2011 kárné řízení vedené u Exekutorské komory a posléze u Nejvyššího správního soudu (dále jen „posuzované řízení“). Celková délka řízení činila 4 roky a 4 měsíce. Řízení bylo zastaveno s ohledem na to, že žalobce byl odvolán z funkce soudního exekutora z důvodu, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, uznán vinným trestním činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let. Souběžně s předmětným kárným řízením probíhala proti žalobci další čtyři kárná řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci tedy vznikl nárok na odškodnění. Při posuzování významu řízení pro žalobce, v rámci zhodnocení konkrétních okolností případu, dospěl odvolací soud k závěru, že odškodnění finanční formou není na místě, a to zejména s ohledem na souběžně probíhající trestní řízení, kdy potenciální odsouzení mohlo žalobci přinést mnohem závažnější důsledky, než předmětné kárné řízení. Odvolací soud dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), dle níž je smyslem poskytnutí zadostiučinění odškodnění nejistoty, jež účastníku v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vznikla, nikoliv sankcionování státu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje a contrario k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., kdy je napadán rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 82 418 Kč s příslušenstvím. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci. Dle tvrzení dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, jež stanoví, že se v případě nepřiměřené délky řízení újma na straně poškozeného presumuje, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009. Zároveň dovolatel považuje za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou otázku posouzení významu věci pro žalobce při souběhu trestního a správního (kárného) řízení. Dovolatel argumentuje především podobností významu kárného řízení, tedy řízení dotýkajícího se podnikání exekutora, s věcmi pracovněprávními, tudíž je zde dána domněnka zvýšeného významu řízení pro poškozeného. Zvýšený význam řízení lze rovněž odůvodnit tím, že kárné řízení má obdobnou povahu jako řízení trestní. Dále dovolatel považuje postup soudů za rozporný s principem presumpce neviny, kdy soudy hodnotily význam řízení jako nepatrný s ohledem na probíhající, a tedy dosud neskončené, trestní řízení. Dovolatel má za to, že správná úvaha ohledně významu věci (kárného řízení) pro poškozeného by měla být založena na proměnlivosti takového významu v průběhu času a vývoje souběžně konaného trestního řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí, přičemž navrhuje, aby soud dovolání jako nepřípustné odmítnul.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí dovolatel v dovolání (mimo jiné) vymezit v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání vymezil a contrario k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Ustanovení § 238 o. s. ř. však vymezuje případy, kdy dovolání přípustné není. Nejedná-li se o případ vyjmenovaný v ustanovení § 238 o. s. ř., nelze z této okolnosti a contrario dovodit, že dovolání přípustné je. Dovolání totiž může být přípustné pouze při naplnění některé z podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu § 237 o. s. ř. I přes tuto vadu dovolání však z jeho obsahu vyplývá, že dovolatel přípustnost dovolání spatřuje částečně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Z judikatury Nejvyššího soud, zejména ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva pak vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízená znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nevyžaduje (viz Apicella, § 93), neboť újma vzniká již samotným porušením práva. Evropský soud pak zpravidla poskytuje zadostiučinění v penězích, přičemž však připouští možnost konstatace porušení práva, zejména byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný.

V projednávaném případě nelze učinit závěr o tom, že by odvolací soud nerespektoval dovolatelem uváděnou domněnku existence nemajetkové újmy v případě shledání řízení nepřiměřeně dlouhým. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a přiznal dovolateli odškodnění ve formě konstatování porušení práva, aniž by dovolatel vznik újmy prokazoval. Z napadeného rozhodnutí je tudíž zřejmé, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nijak neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž dovolatel odkazuje, naopak z této judikatury vycházel. 

Jádrem nesouhlasu se především jeví nespokojenost dovolatele s přiznanou formou zadostiučinění, neboť považuje za přiměřené poskytnutí zadostiučinění v penězích. Nejvyšší soud však ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4353/2011).

Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda v případě, kdy je proti účastníku řízení vedeno několik kárných řízení a rovněž řízení trestní, lze význam jednoho z kárných řízení považovat za nepatrný. Dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

Nejvyšší soud již judikoval, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřeném např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10.

Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem IV. písm. d) uvedl, že určitým zobecňujícím postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, jimž je třeba věnovat zvláštní pozornost, a to jsou typicky trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Nejvyšší soud k tomu dodal, že se jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Avšak z téhož závěru – tedy, že se jedná o hledisko obecné, typové – vyplývá, že i řízení, jehož předmět spadá do některé z výše uvedených skupin, může mít za přihlédnutí ke zvláštním okolnostem případu pro poškozeného nižší význam (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013).

Lze přisvědčit námitce dovolatele, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Odvolací soud uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro dovolatele nepatrný zejména vzhledem k souběžně probíhajícímu trestnímu řízení. S tímto závěrem odvolacího soudu se lze bez dalšího ztotožnit od okamžiku, kdy v trestním řízení byl dovolatel pravomocně odsouzen, přičemž jako jeden z trestů mu byl uložen zákaz činnosti soudního exekutora. Od tohoto okamžiku totiž kárné řízení pro dovolatele význam zcela ztratilo.

Při hodnocení významu posuzovaného řízení před nabytím právní moci rozhodnutí v řízení trestním však rovněž nelze odhlédnout od toho, že proti dovolateli toto trestní řízení bylo vedeno, a to aniž by byla popírána presumpce nevinny dovolatele, jak dovolatel namítá. Újma vzniklá v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení, jak již bylo uvedeno výše. Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soud, že v případě, kdy je proti dovolateli krom kárného řízení vedeno rovněž řízení trestní, stav nejistoty ohledně jeho právního postavení se zpravidla (zejména v případě totožného skutkového základu) vztahuje ve větší míře k výsledku řízení trestního, neboť výsledek trestního řízení může mít pro dovolatele daleko závažnější důsledky než výsledek řízení kárného, a to aniž je negativní výsledek řízení pro dovolatele předjímán, neboť újma spočívající v nejistotě je založena právě na potenciálním nepříznivém výsledku řízení.

Konečně nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že dovolatel byl v trestním řízení pravomocně odsouzen, a to právě za skutek, který byl spáchán při výkonu exekutorské činnosti. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Posuzované řízení skončilo zastavením, tudíž v řízení nebylo rozhodnuto o věci samé, nicméně pouze z toho důvodu, že dovolatel již byl pravomocně odsouzen v řízení trestním, které bylo logickým důsledkem jeho trestné činnosti. Jelikož dovolatel je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu souvisejícího s výkonem exekutorské činnosti, je nezbytné i tuto okolnost zohlednit při hodnocení významu kárného řízení vedeného proti dovolateli.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že význam posuzovaného řízení byl pro dovolatele nepatrný, tudíž dovolací soud neshledal přiznané zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva zjevně nepřiměřeným.

Dovolací soud proto postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 9

 

 

            Předpoklady odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce, která představuje sankci za porušení právní povinnosti zaměstnance stanovené v § 249 zák. práce, jsou vznik škody, porušení povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak.

            Jsou-li splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013)

 

 

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 91 778 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 8. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl zaměstnán u žalobce jako řidič autobusové dopravy, dne 12. 7. 2011 během výkonu práce zjistil, že z levé zadní části jím řízeného autobusu BOVA FUTURA, typ FHD 12-340, uniká „značné množství dýmu“, a že o tom telefonicky informoval dispečera, který dal žalovanému pokyn zajet na parkoviště u čerpací stanice LUK OIL v Praze 9, Novopacká ulice, vyložit cestující a odstavit vozidlo. Žalovaný však pokyn dispečera respektoval jen částečně, neboť autobus na uvedené čerpací stanici, kam dojel, neodstavil a po krátké zastávce pokračoval v jízdě sníženou rychlostí směrem ke konečné zastávce Praha, Černý Most. Následně došlo ke vznícení klimatizační jednotky a k požáru autobusu, který po vystoupení všech cestujících zcela shořel. Jednání žalovaného, který „hrubě podcenil příznaky vzniku požáru a neučinil potřebné kroky, které by zabránily bezprostřednímu vzniku škody“ a který nerespektoval pokyn dispečera k odstavení autobusu, zakládá podle názoru žalobce odpovědnost žalovaného za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ustanovení § 251 zák. práce. Žalobce proto požaduje, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody spočívající ve zničeném autobusu v hodnotě 683 900 Kč částku odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku zjištěného ve výši 30 592,53 Kč.

Žalovaný zejména namítal, že se v dané situaci „choval zodpovědně a s přihlédnutím ke svým mnohaletým zkušenostem řidiče autobusu“ a že „v danou chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozil požár vozidla a bylo by tedy třeba přijímat nějaká ochranná opatření“.

O k r e s n í   s o u d   v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 26. 10. 2012 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16 941 Kč k rukám advokáta JUDr. K. K. a že žalovaný je povinen „uhradit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi náhradu dvou třetin nákladů řízení, které nese stát, ve výši, která bude specifikována v samostatném usnesení“. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2003 jako řidič autobusu, dne 12. 7. 2011 při řízení autobusu RZ MBM 9496 na lince č. 260811, spoj 3, na trase Mladá Boleslav – Praha, Černý Most, „podcenil vzniklou situaci – dýmání ze zadní části autobusu“, nerespektoval „domluvu“ s dispečerem L. T., že autobus zastaví a nechá cestující vystoupit, ale po krátké zastávce na parkovišti u čerpací stanice LUK OIL na 48.80 km pokračoval v jízdě, byť se sníženou rychlostí, aniž by pokračování v jízdě s dispečerem konzultoval, a následně došlo na 49.48 km k požáru autobusu, který zcela shořel, a že, kdyby žalovaný autobus zastavil a v jízdě nepokračoval, k požáru by nedošlo. Tímto svým jednáním žalovaný podle názoru soudu prvního stupně porušil svou povinnost předcházet hrozícím škodám, a je proto povinen zaplatit žalobci na náhradě škody částku odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku, tj. 91 778 Kč. Při stanovení výše náhrady škody soud prvního stupně přihlédl k celkové škodě zjištěné znaleckým posudkem ve výši 678 000 Kč a k tomu, že „žalovanému v podstatě nic nebránilo, aby autobus nechal odstavený a v jízdě nepokračoval, neboť náhradní doprava pro cestující byla přislíbena a na místo měl v krátké době přijet pro cestující jiný autobus“.

K odvolání žalovaného   K r a j s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do 61 778 Kč s příslušenstvím, potvrdil jej v částce 30 000 Kč s úroky z prodlení „s tím, že tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9603 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7841 Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. D. M., LL.M., a že „žalovaný je povinen zaplatit 2/9 a žalobce 6/9 nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi do tří dnů od právní moci rozsudku, které budou specifikovány v samostatném usnesení soudu prvního stupně“. Po zopakování výslechu svědka L. T. vycházel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný se s dispečerem L. T. dohodl na odstavení autobusu, z něhož vycházel dým, a že, kdyby byl autobus odstaven u čerpací stanice LUK OIL a kdyby žalovaný nepokračoval v jízdě, nedošlo by k následnému požáru a shoření autobusu. Dospěl k závěru, že, i když žalovaný upozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na závadu autobusu, jeho následné počínání nezabránilo vzniku škody, a že proto odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle ustanovení § 249 a § 251 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud dodal, že „jeho úvaha“ by byla shodná i v případě posouzení odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 250 zák. práce. Při rozhodování o výši náhrady škody odvolací soud vycházel z ustanovení § 258 zák. práce a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se snažil škodě zabránit, avšak „posléze nesprávně vyhodnotil závažnost situace“, a že „byl samotným žalobcem hodnocen jako dobrý a spolehlivý zaměstnanec“, usoudil, že „v dané věci je možno určit výši náhrady škody částkou 30 000 Kč“.

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 28. 8. 2013 uložil povinnost zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi“ na náhradě nákladů řízení žalobci 194 Kč a žalovanému 1065 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „prakticky blíže nezdůvodnil“, z jakých hledisek vycházel při snížení náhrady škody na 30 000 Kč, a že skutečnost, že žalobce hodnotil žalovaného jako spolehlivého zaměstnance, žalobce zohlednil již tím, že se po žalovaném nedomáhal náhrady škody „dle ustanovení o obecné odpovědnosti“, jejíž výše „by činila 4,5 násobek průměrného výdělku“, i když „by se tato možnost nabízela“, nýbrž náhrady škody způsobené porušením prevenční povinnosti podle ustanovení § 251 zák. práce, jejíž výše je limitována trojnásobkem průměrného výdělku zaměstnance. Dovolatel zdůrazňuje, že při stanovení výše částky, již je zaměstnanec povinen zaplatit zaměstnavateli na náhradě škody, je nutno přihlédnout k okolnostem, jež zaměstnanci bránily ve splnění povinností, a k významu škody pro zaměstnavatele, a poukazuje na to, že žalovanému „prakticky žádné skutečnosti“ nebránily ve splnění jeho povinnosti zakročit proti hrozící škodě a že žalovaný pouze zcela nepřiměřeně spoléhal na to, že vzdálenost do konečné stanice již není velká a že během této jízdy uskutečněné menší rychlostí k žádné škodě nedojde. Z hlediska významu škody pro zaměstnavatele žalobce poukazuje na zůstatkovou hodnotu autobusu ve výši 683 900 Kč, která z hlediska jeho hospodaření „rozhodně není bezvýznamná“, a na to, že mu vznikla i další škoda spočívající v „nutnosti vyčlenit pro přepravu osob jiné vozidlo“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že „je přesvědčen o své nevině“.

N e j v y š š í   s o u d  zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný, který u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 10. 2003 jako řidič autobusu, dne 12. 7. 2011 při řízení autobusu RZ MBM 9496 na lince č. 260811, spoj 3, na trase Mladá Boleslav – Praha, Černý Most, zjistil, že v zadní části autobusu se tvoří dým, a že po tomto zjištění telefonicky kontaktoval dispečera žalobce L. T., se kterým se domluvil, že autobus odstaví na parkovišti u čerpací stanice před Prahou, že pro cestující bude zajištěna náhradní doprava a že na uvedené místo se dostaví pracovníci dílny žalobce, aby zjistili příčinu závady. Po kratší zastávce u čerpací stanice a po prohlídce vozidla žalovaný pokračoval sníženou rychlostí v jízdě do cílové stanice vzdálené 3 km a přitom došlo ke vznícení autobusu v hodnotě 678 000 Kč, který – po vystoupení cestujících - celý shořel. Příčinou požáru byla technická závada na klimatizační jednotce; kdyby byl autobus odstaven s vypnutým motorem, k požáru by nedošlo.

Za uvedeného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení hmotněprávní otázky, jaké jsou podmínky odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ustanovení § 251 zák. práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v uvedené části opodstatněné.

Požadavek žalobce, aby se žalovaný podílel na náhradě škody způsobené žalobci požárem autobusu, je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že ke škodní události došlo dne 12. 7. 2011 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011.

Podle ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Podle ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké podle § 116 obč. zák.

Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.

Podle ustanovení § 257 odst. 1 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

Podle ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

Podle ustanovení § 258 zák. práce při určení výše náhrady škody podle § 251 zák. práce se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Z citovaných ustanovení § 249 odst. 1 a 2 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec má vedle obecně působící prevenční povinnosti, která mu ukládá chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, aniž by ještě hrozila nějaká škoda či bezdůvodné obohacení, zvláštní oznamovací povinnost a zvláštní povinnost zakročit v případě hrozící škody. Oznamovací povinnost má zaměstnanec vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci; je přitom nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, stejně jako to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví, nebo škoda na majetku, a v jakém rozsahu škoda hrozí. Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a kdy je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru. Povinnost zakročit zaměstnanec nemá jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost (například jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, který je třeba k odvrácení hrozící škody ovládnout, nebo fyzické schopnosti potřebné k zakročení), a jednak tehdy, jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké (srov. § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013).

Na zaměstnanci, který vědomě nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, může zaměstnavatel – jak vyplývá z citovaného ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce - požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody představuje sankci za porušení právní povinnosti stanovené v ustanovení § 249 zák. práce a jejími předpoklady jsou vznik škody, porušení povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak (například proto, že škůdce nebyl zjištěn, nebo proto, že od něj nelze úhrady dosáhnout). Sankční povaha odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je dána tím, že nejde o vlastní náhradu škody, která by nebyla vznikla, kdyby zaměstnanec dostál své zvláštní prevenční povinnosti uložené mu ustanovením § 249 zák. práce, nýbrž že se jedná jen o podíl zaměstnance na náhradě této škody, jehož rozsah musí být přiměřený okolnostem případu a při jehož určení se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele s tím, že výše náhrady škody je limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je třeba odlišovat od odpovědnosti zaměstnance za škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady, které je žalobce (poškozený zaměstnavatel) v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce povinen tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 250 odst. 3 zák. práce, § 101 odst. 1 písm. b/ a 120 odst. 1 o. s. ř.), byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. Jsou-li splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce, neboť tento odpovědnostní vztah může vzniknout – jak vyplývá z výše uvedeného - jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, kterou nezpůsobil sám svým vlastním jednáním. Způsobil-li zaměstnanec škodu zaměstnavateli svým vlastním jednáním, kterým zaviněně porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, má zaměstnavatel vůči němu nárok na náhradu škody ve výši limitované čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (byla-li škoda zaměstnancem způsobena z nedbalosti), nebo ve výši skutečné škody (způsobil-li zaměstnanec škodu úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek), jejíž výše může být přiměřeně snížena jen soudem z důvodů hodných zvláštního zřetele (srov. § 264 zák. práce), a nemůže vůči zaměstnanci místo nároku na náhradu škody uplatňovat požadavek, aby se podílel na náhradě způsobené škody v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 258 zák. práce, který je opodstatněný pouze v případě odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, kterou zaměstnanec nezpůsobil sám svým vlastním jednáním. 

V projednávané věci vznikla žalobci škoda požárem autobusu řízeného žalovaným, jehož příčinou byla technická závada na klimatizační jednotce a k němuž by nedošlo, kdyby žalovaný poté, co zjistil, že v zadní části autobusu se tvoří dým, a co autobus zastavil na parkovišti u čerpací stanice, nepokračoval v jízdě do cílové stanice. Škoda tedy nevznikla v důsledku toho, že by žalovaný porušil svou povinnost upozornit žalobce na hrozící škodu (tuto povinnost splnil oznámením poruchy dispečerovi) nebo povinnost proti ní zakročit (tuto povinnost splnil zastavením autobusu na nejbližším parkovišti), nýbrž v důsledku toho, že žalovaný po krátkém zastavení vozidla – přes dohodu s dispečerem, že autobus odstaví na parkovišti u čerpací stanice, kam se dostaví pracovníci dílny žalobce, aby zjistili příčinu poruchy - pokračoval v jízdě do cílové stanice. Protože škoda nebyla způsobena nečinností žalovaného spočívající v nesplnění jeho oznamovací povinnosti nebo povinnosti zakročit v případě hrozící škody, ale jiným jednáním žalovaného vedoucím k jejímu vzniku, je odpovědnost žalovaného za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce – jak vyplývá z výše uvedeného – vyloučena a žalovaný může odpovídat za vzniklou škodu jen za podmínek uvedených v ustanovení § 250 zák. práce. Uvádí-li odvolací soud, že „jeho úvaha“ by byla shodná i v případě posouzení odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 250 zák. práce, přehlíží, že podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle tohoto ustanovení, jakož i rozsah náhrady škody (srov. § 257 odst. 2 zák. práce) jsou oproti odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody odlišné.        

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v jeho dovoláním napadeném měnícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení (spolu s usnesením soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu, které je na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislé - srov. § 243e odst. 2, větu třetí, o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

 

 

 

Poř. č. 10

 

 

            Dítětem podle ustanovení § 62 zák. o rod. se rozumí i dítě zletilé. V takovém případě při posuzování zájmu zletilého dítěte nelze vycházet z Úmluvy o právech dítěte. Vedle zájmu zletilého dítěte je třeba stejně pečlivě vážit také zájmy dalších osob, které by popřením otcovství matrikového otce mohly být dotčeny.

            Test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý, nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti podle § 15 obč. zák., je nezákonně získaný důkaz, a jako takový v řízení nepřípustný.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012)

 

 

Nejvyšší státní zástupkyně podala z podnětu žalované 1) k Okresnímu soudu v Berouně žalobu na popření otcovství podle ustanovení § 62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neboť považovala za vyloučené, že by zesnulý Z. Z. byl biologickým otcem dítěte a dospěla k názoru, že zájem dítěte vyžaduje popření otcovství matrikového otce. Žalovaná 1) s žalobou souhlasila, neboť se domnívá, že jejím biologickým otcem je zesnulý J. S. K názoru žalované 1) se připojila i žalovaná 2), matka žalované 1).

O k r e s n í   s o u d   v Berouně rozsudkem ze dne 26. 8. 2010 zamítl žalobu Nejvyšší státní zástupkyně podanou dne 30. 11. 2009, jíž se domáhala určení, že zesnulý Z. Z. není otcem žalované 1) Z. P., z žalované 2), matky A. Z.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) vyrůstala v úplné rodině s žalovanou 2) A. Z., matkou a manželem žalované 2), zesnulým Z. Z., matrikovým otcem. Žalovaná 1) převážnou většinu svého života považovala matrikového otce za svého biologického otce, ten zastával v životě žalované 1) roli sociálního otce, žalovaná 1) ho oslovovala „tati“ a její děti ho oslovovaly „dědo“. Tuto roli v životě žalované 1) zastával nejen do doby její zletilosti, ale i v období dospělosti, kdy ji například na svatbě vedl k oltáři. Žalovaná 1) byla po smrti matrikového otce povolána k dědění a dědictví neodmítla. Skutečnost, že matrikový otec není jejím biologickým otcem, se žalovaná 1) měla dozvědět až v dospělém věku, po smrti svého matrikového otce a asi pět let před smrtí domnělého biologického otce, J. S. Tuto informaci jí sdělila matka, žalovaná 2) a měl jí ji potvrdit také zesnulý J. S. Ten nechtěl řešit popření a určení otcovství, ale údajně tvrdil, že sepíše závěť, kde žalované 1) vše odkáže. Ta dle svých slov respektovala přání J. S., a proto se určení otcovství za jeho života nedomáhala. Podnět Nejvyšší státní zástupkyni podala poté, co zjistila, že jí J. S. v poslední vůli nic neodkázal. Žalovaná 1) předtím J. S. znala, občas se vídali, od dětství ho považovala za rodinného známého, ne za svého otce. Žalovaná 1) a 2) nechaly po smrti J. S. vyhotovit test DNA, který měl prokazovat jeho otcovství. Vzorek DNA měl být odebrán znalcem z oboru genetika na žádost žalovaných 1) a 2) po smrti J. S. Žalovaná 1) uvedla, že má zájem stát se právně dcerou zesnulého J. S., a to nejen z majetkových důvodů, kdy má zájem stát se jeho dědičkou.

Soud prvního stupně dospěl na základě takto zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobě podané Nejvyšší státní zástupkyní nelze vyhovět. Neměl za prokázané, že by zesnulý J. S. byl skutečně biologickým otcem žalované 1), neboť vzorek DNA nebyl získán v souladu se zákonem, a proto považoval provedený test DNA za nepřípustný důkaz. Možností vypracování nového znaleckého posudku z oboru genetiky se soud prvního stupně nezabýval. Vzhledem k vztahu žalované 1) k právnímu i domnělému biologickému otci se soud prvního stupně nedomníval, že byla naplněna podmínka zájmu dítěte ve smyslu ustanovení § 62 zák. o rod. Uvedení právního stavu do souladu s biologickou realitou by nebylo v zájmu dítěte ani v případě, že by otcovství J. S. bylo prokázáno. Test otcovství tak soud prvního stupně označil v takové situaci za nadbytečný.

K r a j s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2011 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Akcentoval zejména morální stránku věci a zdůraznil, že popření otcovství nemůže být v zájmu dítěte, když žalovaná 1) po celý život považovala zesnulého Z. Z. za svého otce a při své snaze dosáhnout popření otcovství je fakticky vedena pouze majetkovými zájmy. Odvolací soud také vyjádřil názor, že žalovaná 1) vůbec nemůže být považována za dítě ve smyslu § 62 zák. o rod., neboť není dítětem nezletilým. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil, že pořízený test DNA je jako důkaz nepřípustný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal Nejvyšší státní zástupce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž dovolací důvod shledává dovolatel jak v tom, že je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vymezil dvě otázky zásadního právního významu: 1) zda dítětem ve smyslu § 62 zák. o rod. může být jen fyzická osoba, která dosud nenabyla zletilosti a 2) zda mohou existenci zájmu dítěte na podání žaloby podle § 62 zák. o rod. přezkoumávat obecné soudy. Podle dovolatele si soud obě tyto otázky nesprávně vyložil. Dovolatel se domnívá, že pojmem dítě použitým v § 62 zák. o rod. se rozumí potomek v řadě přímé. Jiný výklad by byl dle dovolatele odepřením účinného právního prostředku ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolatel se dále domnívá, že je jeho výhradním oprávněním posuzovat splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na podání žaloby. Dovolatel také uvedl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se nezabýval možností existence případných dochovaných biologických vzorků zesnulého Z. Z. a zesnulého J. S., které by mohly být využitelné pro srovnávací genetickou analýzu ve vztahu k žalované 1). S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru je dovolání nepřípustné, neboť dovolatel nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani se k odvolání nevyjádřil, řízení před odvolacím soudem se nezúčastnil a v podstatě tak akceptoval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Vedlejší účastnice nepovažuje otázky vymezené Nejvyšším státním zástupcem za otázky zásadního právního významu. Domnívá se, že jedinou otázkou zásadního právního významu v předmětném sporu je, kdo nese důkazní břemeno a jaké skutečnosti je třeba prokázat, aby mohlo být vyhověno návrhu na popření otcovství. Dále vyjádřila svůj názor, že Nejvyšší státní zástupce je oprávněn posoudit splnění podmínek pro podání návrhu na popření otcovství podle zákona o rodině, neztotožňuje se však s názorem, že by obecné soudy nemohly přezkoumávat zájem dítěte. Vedlejší účastnice odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09. S ohledem na vše výše uvedené vedlejší účastnice navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítnul a zavázal dovolatele k úhradě nákladů dovolacího řízení.  

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem  řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud se k námitce vedlejšího účastníka nejdříve zabýval posouzením subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu). V stanovisku ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. Cpj 136/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1994, Vrchní soud vyložil, že v řízení o popření otcovství zahájeném k návrhu generálního prokurátora podle ustanovení § 62 zák. o rod. je generální prokurátor (resp. Nejvyšší státní zástupce) účastníkem řízení. Bylo-li návrhu vyhověno, není oprávněn podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Jestliže tedy rozhodnutím odvolacího soudu nebylo vyhověno žalobě Nejvyššího státního zástupce na popření otcovství, nelze mu upřít subjektivní legitimaci k podání dovolání, a to i když dovolatel nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nerozhodné je i to, že jak dovolatel v procesním postavení žalobce, tak i odvolatelka v postavení žalovaného, se domáhají téhož (popření otcovství), neboť jejich procesní postavení je přímo upraveno zákonem (§ 62 odst. 2, věta před středníkem, zák. o rod.).

Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelem označená otázka zásadního právního významu, zda v řízení o popření otcovství podle ustanovení § 62 zák. o rod. je soud oprávněn zkoumat zájem dítěte na popření otcovství nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již byla vyřešena. V rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012 Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh Nejvyššího státního zástupce podle § 62 zák. o rod. je soud oprávněn zkoumat zájem dítěte na popření otcovství. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že postupovaly v souladu s R 102/2012.

Další dovolatelem vymezená otázka zásadního právního významu, zda dítětem ve smyslu § 62 zák. o rod. může být jen fyzická osoba, která nedosáhla zletilosti, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu ve své úplnosti vyřešena. Protože dovolatel namítá nesprávné vyřešení této otázky a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatel polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, že ustanovení § 62 zák. o rod. na posuzovanou věc nedopadá, neboť první žalovaná je již „dávno zletilá“. Oporu pro takový závěr dovolací soud v citovaném ustanovení skutečně neshledává. Zákon o rodině z hlediska ratione personae nestanoví jednoznačně meze svého užití. Například v ustanovení § 31 hovoří o nezletilém dítěti, o zletilých dětech pojednává např. v ustanovení § 86 odst. 3, většinově však hypotézy jednotlivých norem hovoří pouze o dětech jako v § 62. Není-li gramatický výklad dostatečný, je třeba přistoupit k účeloslovnému výkladu předmětné normy. Smyslem ustanovení § 62 zák. o rod. je uvedení právního stavu do souladu se stavem faktickým, na kterém může mít zájem i zletilé dítě, jakkoliv takový případ bude spíše výjimečný. Jak se totiž podává z judikatury ESLP, právo znát své příbuzné se v každém případě nachází v poli působnosti pojmu "soukromý život", který zahrnuje důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást. V projednávané věci se proto uplatní ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších předpisů (sdělení federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992 Sb. ,dále jen „Úmluva“) (srov. též věci Keegan proti Irsku, 26. 5. 1994, č. 16969/90, Nylund proti Finsku, 29. 6. 1999, č.27110/95, Odievre proti Francii, 13. 2. 2003, č. 42326/98).

V takovém případě však nelze bez dalšího postupovat zcela stejně jako v případech dětí nezletilých a považovat zájem dítěte za přední hledisko (a primary consideration, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012). Tento požadavek totiž plyne z Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., dále jen „Úmluva o právech dítěte“), která však dle článku 1 dopadá pouze na děti do 18 let věku a je jako takový výrazem nutnosti zvýšené ochrany nezletilého dítěte. V případě zletilého dítěte jsou jeho zájmy zásadně rovnocenné zájmům ostatních účastníků, aniž by se zletilé dítě mohlo dovolávat vysokého standardu založeného Úmluvou o právech dítěte a není důvodu, aby test proporcionality zásahu do práva na soukromý život nebyl aplikován ve své obvyklé podobě. Vedle zájmu zletilého dítěte je proto třeba stejně pečlivě vážit a stejnou váhu přiznat také zájmům dalších osob, které by mohly být takovým rozhodnutím dotčeny. V přezkoumávané věci jde zejména o zájem vedlejšího účastníka, který je matrikovým potomkem J. S., neboť popření otcovství k matrikovému otci žalované 1) by zároveň otevřelo cestu k určení otcovství J. S. k žalované 1) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010).

I za předpokladu, že by však zájem dítěte na popření otcovství byl dán, byl by takový závěr relevantní výhradně tehdy, bylo-li by otcovství stávajícího matrikového otce vyloučeno. V rozsudku ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 693/2010, Nejvyšší soud vyložil, že závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit otcovství muže, který souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, je nepochybně test DNA, jestliže analýzou alel v genotypech a jejich opakování v DNA nesdílí žalovaný muž všechny společné "otcovské" genetické znaky. Protože k provedení testu DNA je zapotřebí odborných znalostí, ustanoví soud k jeho provedení znalce (§ 127 o. s. ř.). V případě, že nebudou závažné okolnosti zjištěny (prokázány), nemůže být soudem přijat závěr o vyloučení otcovství muže, bylo-li zjištěno (prokázáno), že souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, i kdyby byly za řízení (žalovaným mužem) namítány. Jakkoliv byly výše uvedené závěry vztaženy k tzv. třetí domněnce otcovství (§ 54 odst. 1 a 2 zák. o rod.), uplatní se i u první – rovněž vyvratitelné domněnky – svědčící manželu matky dítěte (ustanovení § 51 odst. 1 zák. o rod.).

Otcovství matrikového otce však v přezkoumávané věci vyvráceno nebylo. Za důkaz zpochybňující otcovství ani dovolací soud nepovažuje test DNA opatřený žalovanou 1). Jak již Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněném v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39/99, navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Rovněž Ústavní soud již opakovaně judikoval, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05).

V přezkoumávané věci předložila žalovaná 1) test DNA prokazující, že zemřelý J. S. je jejím otcem, čímž zamýšlela vyloučit otcovství matrikového otce. Test DNA byl vyhotoven na základě vzorku DNA, který získal znalec na žádost žalované 1) po smrti J. S. Soud prvního stupně a soud odvolací shodně posoudily takový důkaz jako nepřípustný. I s tímto názorem se dovolací soud ztotožnil. Ustanovení § 15 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, stanoví, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, není-li jich, jejím rodičům. Z tohoto ustanovení je třeba dovozovat nejen právo vymezených osob domáhat se této ochrany u soudu, ale také jejich právo udělit (či neudělit) souhlas se zásahem do práva zemřelého na ochranu osobnosti, pokud sám zemřelý se k této otázce za svého života již nevyjádřil.

Jestliže tedy v přezkoumávané věci zůstavitel sám za svého života neurčil, jak má být s jeho ostatky naloženo a nebyl ani získán souhlas osob oprávněných takový souhlas udělit, bylo svévolným odběrem vzorků DNA zemřelého zasaženo do práva na pietní ochranu osobnosti, jejíž výkon přísluší manželu a dětem zemřelé fyzické osoby, a není-li jich, jejím rodičům (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2268/07, ze dne 29. 2. 2008, uveřejněný pod N 45/48 SbNU 527). Dovolací soud tedy neshledal namítanou vadu řízení, jestliže soudy takto získaný důkaz nepřipustily a nepřihlížely proto k němu.

Soud prvního stupně a soud odvolací následně přistoupily k posouzení zájmu žalované 1) na popření otcovství matrikového otce, a to i přesto, že k tomuto kroku obvykle soudy přistupují, až je-li spolehlivě prokázáno, že matrikový otec není biologickým otcem dítěte. Vzhledem ke složité důkazní situaci ohledně vyvrácení otcovství matrikového otce, kdy by bylo nutné opatřit vzorky DNA rodinných příslušníků zemřelého, nelze takový postup považovat za nedůvodný. Oba soudy shodně uzavřely, že za dané situace, kdy matrikový otec převážnou část života žalované 1) zastával roli sociálního otce, plnil veškeré otcovské povinnosti, žalovaná 1) neměla o jeho otcovství pochybnosti a dokonce po něm dědila, není zájem žalované 1) na popření otcovství dán. S uvedenými závěry se nelze než ztotožnit. Žalovaná 1) je ve své snaze popřít otcovství k matrikovému otci vedena zcela zjevně pouze majetkovými zájmy, konkrétně zájmem stát se dědičkou zemřelého J. S. Žalovaná 1) sama uvedla, že přání pana S. nezasahovat do nastolených právních vztahů respektovala do té doby, než zjistila, že ji neuvedl v závěti. Čistě majetkový zájem žalované 1) nelze považovat za dostatečný důvod k zásahu do nastolených rodinných vazeb.

Pro takový závěr lze najít podporu o v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci Haas proti Nizozemí (rozhodnutí ze dne 13. 1. 2004, č. 36983/97) vyslovil, že právo stát se dědicem samo o sobě z článku 8 Úmluvy nevyplývá. Podobně i ve věci Bourimi proti Nizozemí (rozhodnutí ze dne 3. 10. 2000, č. 28369/95) Evropský soud pro lidská práva vyslovil, že právo na rodinný a soukromý život samo o sobě nezahrnuje právo dědit, nejsou-li dány další významné okolnosti. Ve věci Jäggi proti Švýcarsku (rozhodnutí ze dne 13. 6. 2006, č. 58757/00) Evropský soud pro lidská práva shledal, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, když stěžovateli nebylo umožněno, aby získal vzorky DNA zemřelého za účelem provést test otcovství. V tomto případě však stěžovatel žil celý život v konstantní nejistotě, kdo je jeho otcem. Naopak v projednávané věci je žalovaná 1) o otcovství J. S. přesvědčena, důkaz o otcovství si pořídila pouze pro účely soudního řízení. Evropský soud pro lidská práva navíc v této věci uvedl, že poskytnutí vzorků DNA by nebylo nepřiměřeným zásahem do práv dědiců mimo jiné i proto, že stěžovatel zamýšlí pouze potvrdit či vyvrátit jeho příbuzenský vztah se zemřelý, aniž by měl v úmyslu stát se jeho dědicem.

S ohledem na to, že soudy dospěly k závěru, že zájem žalované 1) není v projednávané věci dán, dovolatelem navrhovaný důkaz testem DNA na základě vzorků odebraných žijícím příbuzným zemřelého J. S. nebo na základě dochovaných vzorků DNA zemřelého neprovedly. Takový postup však nelze považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy jasně a přesvědčivě vyložily, proč není v projednávané věci dán zájem žalované 1) na popření otcovství a takový důkaz by byl proto nadbytečný, neboť by nemohl změnit výsledek řízení.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 11       

 

            Porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, není způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 597/2014)

 

 

Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. 9. 2012 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s 6% úrokem od 6. 3. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 3333 Kč a náklady řízení.

Podáním doručeným do emailové schránky Krajského soudu v Plzni dne 29. 3. 2013, doplněným originálem podaným na poštu k přepravě dne 30. 3. 2013 (a doručeným Krajskému soudu v Plzni 2. 4. 2013), podala žalovaná návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu a současně uplatnila „obecné námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu“.

K r a j s k ý   s o u d   v Plzni usnesením ze dne 9. 4. 2013 návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu zamítl.

Vycházeje z toho, že směnečný platební rozkaz byl žalované doručen posledního dne desetidenní lhůty, jež začala běžet ode dne, kdy byla zásilka (obsahující směnečný platební rozkaz) připravena k vyzvednutí (tj. ode dne 27. 9. 2012) a odkazuje na ustanovení § 49 odst. 4 a § 50d odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, soud prvního stupně uzavřel, že omluvitelným důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu není skutečnost, že se žalovaná na adrese svého trvalého bydliště nezdržuje.

V r c h n í   s o u d   v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 27. 9. 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

 K důvodům, pro které návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu zamítl soud prvního stupně, doplnil, že „žalovaná ani v odvolacím řízení netvrdila a nedokládala, že by soudu sdělila adresu pro doručování a že na tuto adresu soud prvního stupně směnečný platební rozkaz nedoručoval, ani v odvolacím řízení nezpochybňovala okolnost, že v době doručování směnečného platebního rozkazu v evidenčním systému (centrální evidence obyvatel) byla jako adresa trvalého pobytu uvedena adresa L., Z.“, tj. adresa, na kterou jí byl směnečný platební rozkaz doručován.

Konečně „pro úplnost“ odvolací soud „uvedl“, že předmětem odvolacího řízení je toliko posouzení rozhodnutí a postupu soudu, jímž byl zamítnut návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu. „Vzhledem k tomu, že žalovaná zpochybňuje též postup při doručování směnečného platebního rozkazu a tvrdí, že jí ve skutečnosti směnečný platební rozkaz nebyl doručen ani na základě fikce doručení, bude na soudu prvního stupně, aby se danou otázkou zabýval, a to již proto, že nevyhnutelně musí zaujmout stanovisko ke včasnosti žalovanou podaných námitek“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

 Podle dovolatelky soudy nižších stupňů (nesprávně) restriktivně vyložily ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. a naopak extenzivně vyložily ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř.

Dále dovolatelka popisuje okolnosti, týkající se jejího faktického bydliště, doručování písemností, jakož i vztahu k synovi žalobkyně (a k žalobkyni), uzavírajíc na straně jedné, že jí směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen, přičemž „neúčinnost doručení by měla být prohlášena i za situace, kdy došlo k jakékoli pochybnosti o řádnosti doručení písemnosti“ a na straně druhé, že „v rámci svých podání uplatnila též žádost o zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř., kterou se soudy nezabývaly“. Současně snáší argumenty ohledně „dohody“ mezi ní a poštovní doručovatelkou ohledně místa doručení (ke kamarádce žalované), nedodržení této dohody ze strany poštovní doručovatelky a opakuje též tvrzení, podle něhož měl syn žalobkyně klíče od poštovní schránky a „mohl tedy výzvu ze schránky, pokud ji tam doručovatelka vhodila, odebrat“.

Konečně zdůrazňuje, že „možnost aplikace fikce doručení u směnečného platebního rozkazu není souladná s ochranou ústavně zaručených práv a zásadami právního státu“, zastávajíc názor, že soudy by měly dát Ústavnímu soudu podnět ke zrušení zákonného ustanovení, které takový způsob doručení umožňuje.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to jde-li o otázky dovolatelkou předestřené a Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. doposud beze zbytku nevyřešené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 50d o. s. ř. na návrh účastníka rozhodne odesílající soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. V návrhu musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uveden den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána (odstavec 1). Omluvitelným důvodem podle odstavce 1 nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, skutečnost, že v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby se na adrese pro doručování nikdo nezdržuje (odstavec 4). Rozhodl-li soud o tom, že doručení písemnosti je neúčinné, považuje se písemnost za doručenou dnem právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (odstavec 5).

            Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že závěr, podle něhož skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se nemohl seznámit s doručovanou písemností, výslovně plyne z ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř.; k tomu srov. dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1576/2014.

V situaci, kdy samotná dovolatelka v návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu potvrdila, že se na adrese L., Z. (rozuměj na adrese trvalého pobytu) od 1. 4. 2012 nezdržuje, tak není pochyb o tom, že označená skutečnost nemohla vést k závěru o neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu žalované.

Další argumentace obsažená v dovolání se pak vztahuje k tomu, že dovolatelce nebyl směnečný platební rozkaz řádně doručen.

Shora citované ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř vychází z toho, že důvodem, pro který na návrh účastníka odesílající soud rozhodne o neúčinnosti doručení, je skutečnost, že se účastník (nebo jeho zástupce) nemohl z omluvitelného důvodu s doručovanou písemností seznámit. Jedním z předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení, tak je skutečnost, že písemnost byla opravdu doručena.

Jinými slovy, nebyla-li písemnost (zde směnečný platební rozkaz) účastníku (nebo jeho zástupci) řádně doručena, nelze vyhovět ani jeho návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. A ještě jinak, porušení právních norem upravujících doručování soudních písemností, v důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, není způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení § 50d o. s. ř.

Jestliže žalovaná (jak patrno ze spisu i z důvodů napadeného rozhodnutí) uplatnila námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, projeví se úsudek soudu ohledně „řádného“ doručení směnečného platebního rozkazu při posouzení včasnosti takto uplatněných námitek (§ 175 o. s. ř.).

Konečně k výhradám dovolatelky ohledně (ne)ústavnosti právní úpravy umožňující náhradní doručení směnečného platebního rozkazu Nejvyšší soud poukazuje např. na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 901/09, a ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3525/11.

Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

V další fázi řízení se soudy nižších stupňů (mimo jiné) „vypořádají“ i s dovolatelkou tvrzenou žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

 

 

 

 

 

 

 

Poř. č. 12

 

 

             Je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu dle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Před vydáním rozhodnutí, jímž vyzve k určení místně příslušného soudu Nejvyšší soud, je soud, u kterého byla podána žaloba, povinen náležitě zkoumat, zda v případě sporu s mezinárodním prvkem je dána pravomoc českého soudu, a tento svůj závěr v takovém rozhodnutí (dospěje-li k závěru, že pravomoc českých soudů je dána, takže je namístě postup dle § 11 odst. 3 a § 105 o. s. ř.) náležitě odůvodnit.

            Nelze-li určit jiný místně příslušný soud, zakládá místní příslušnost pro majetkové spory a jiné majetkové věci (a tedy i pravomoc soudů České republiky) ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013)

 

 

            Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 12. 9. 2013 předložil shora označenou věc Nejvyššímu soudu podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu k rozhodnutí o tom, který soud věc projedná a rozhodne, neboť podmínky místní příslušnosti, podle nichž by bylo možno určit příslušný soud, chybějí nebo je nelze zjistit.

V projednávané věci se návrhem ze dne 1. 2. 2013 složitelka, likvidátorka společnosti SH (dále „společnost“), u Okresního soudu v Břeclavi domáhá vydání usnesení, kterým by bylo rozhodnuto o přijetí finanční částky ve výši 885 Kč do soudní úschovy pro příjemkyni L. Z., provdanou B., posledně známým bydlištěm N., M., Česká republika. Tato částka představovala výplatu likvidačního zůstatku výše jmenované společnosti, jež byla ke dni 13. 12. 2012 vymazána z obchodního rejstříku a tudíž zanikla. Složitelka byla k 23. 6. 2011 jmenována likvidátorkou společnosti. Ke dni 6. 2. 2012 učinila složitelka veškeré úkony nezbytné k provedení likvidace, vypracovala zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku a sestavila mimořádnou účetní závěrku společnosti, jež byla ověřena auditorem. Auditovaná mimořádná účetní závěrka i návrh na rozdělení likvidačního zůstatku byly schváleny mimořádnou valnou hromadou společnosti k 6. 2. 2012. Poté, co žádný z akcionářů společnosti neuplatnil právo domáhat se přezkumu výše podílu na likvidačním zůstatku, přistoupila likvidátorka k rozdělení likvidačního zůstatku v souladu se schváleným návrhem. Dne 5. 12. 2012 byl likvidační zůstatek rozdělen mezi všechny akcionáře společnosti v souladu s § 75a odst. 1 obch. zák. Dne 13. 12. 2012 byla společnost na základě usnesení Městského soudu v Praze vymazána z obchodního rejstříku. V rámci výplaty likvidačního zůstatku byla L. Z., jedné z akcionářů společnosti (dále také „příjemkyně“), zaslána šeková poukázka na částku 885 Kč, kterou si příjemkyně ve stanovené šedesátidenní lhůtě nenechala proplatit. Složitelka se proto obrátila na Okresní soud v Břeclavi s návrhem na přijetí dané částky do soudní úschovy. V odůvodnění návrhu uvedla, že závazek vyplatit příjemkyni její podíl na likvidačním zůstatku nelze splnit, neboť příjemkyně řádně nabízené plnění nepřijala a složitelka je tudíž v prodlení se splněním svého závazku. Složitelka nevyloučila, že se příjemkyně na uváděné adrese v M. již nezdržuje.

Okresní soud v Břeclavi výpisem z centrální evidence obyvatel ze dne 8. 2. 2013 zjistil, že příjemkyně se k 21. 1. 2001 provdala, jmenuje se nyní příjmením B., a že má na území České republiky ukončený pobyt občana. Příjemkyně tedy na území České republiky evidovaný pobyt ani bydliště nemá.

Okresní soud v Břeclavi s ohledem na výše uvedené vyslovil v usnesení ze dne 12. 9. 2013 svou místní nepříslušnost. Odkázal přitom na ustanovení § 88 písm. k) o. s. ř., podle kterého je k řízení o soudních úschovách místo obecného soudu místně příslušný soud, v jehož obvodu je místo plnění. Jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k řízení příslušný soud, který řízení zahájí nejdříve. Vzhledem k tomu, že místo plnění nebylo žádným způsobem smluveno, určil soud dle ustanovení § 337 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jako místo plnění bydliště příjemce, které však není na území České republiky. Okresní soud tak uzavřel, že místní příslušnost nelze určit, neboť místo splnění závazku se nachází mimo území České republiky, pravomoc k řízení o úschově ale dána je. Proto věc postoupil Nejvyššímu soudu, aby za nedostatku podmínek pro určení místní příslušnosti ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil místně příslušný soud, který věc projedná a rozhodne.

N e j v y š š í   s o u d  určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Tříčlenný senát soudního oddělení 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu věc projednat a rozhodnout o ní, dospěl při posouzení otázky postupu Nejvyššího soudu v případě, kdy není dána pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout a otázky určení místně příslušného soudu v řízení o úschově ve prospěch příjemce, který nemá na území České republiky bydliště, k závěru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Nd 34/2002, ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 26 Nd 35/2002, ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 21 Nd 36/2002, ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 30 Nd 37/2002, ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 30 Nd 38/2002, ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 32 Od 57/2003 a 32 Od 58/2003 a 32 Od 59/2003 a 32 Od 60/2003 a 32 Od 61/2003 a 32 Od 62/2003, v nichž Nejvyšší soud vyslovil, že se neurčuje soud, který věc projedná a rozhodne, neboť dospěl k závěru, že v řízení o složení finanční částky (nevyplaceného podílu na likvidačním zůstatku) do soudní úschovy je pravomoc soudů České republiky dána, jen pokud je místo plnění peněžitého závazku na území České republiky, což v uvedených věcech nebylo splněno.

Oproti tomu v usnesení ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 4 Nd 52/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení o složení finanční částky (podílu na likvidačním zůstatku) nelze určit místně příslušný soud podle místa plnění ve smyslu § 337 odst. 1 obch. zák., jelikož bydliště věřitele není na území České republiky. Bydliště věřitele (příjemce) ve Slovenské republice ale neznamená, že by nebyla dána pravomoc soudů České republiky, proto Nejvyšší soud s ohledem na požadavek hospodárnosti řízení uzavřel, že není vhodné určit jako místně příslušný jiný soud, než ten, u kterého byl podán návrh na přijetí peněz do úschovy.

Vedle toho v usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 568/2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení o uložení finanční částky (likvidačního zůstatku) do soudní úschovy ve prospěch příjemce, kdy se místo plnění závazku nebo jiného dluhu nachází mimo zemí České republiky, je dána pravomoc českých soudů, má-li příjemce v České republice majetek a místní příslušnost je tedy založena podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.

S ohledem na shora uvedené rozhodl tříčlenný senát jednomyslně o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Jak vyplynulo ze zjištění Okresního soudu v Břeclavi, akcionářka (příjemkyně) L. Z. – B., má na území České republiky ukončený pobyt občana. Na základě ověření adresy bydliště a dalších informací z technologického centra MV ČR a také na základě dotazu vzneseného na rodiče příjemkyně Nejvyšší soud zjistil, že L. B., rozená Z., má v současné době bydliště na adrese R. R., H., Nový Zéland.

Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu.

Z ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud může určit soud, který má věc projednat a rozhodnout v případě chybějících podmínek místní příslušnosti jen tehdy, jde-li o věc spadající do pravomoci českých soudů.

Splnění podmínky pravomoci českých soudů pro rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. však Nejvyšší soud zkoumá toliko v případě, kdy je mu přímo předložen návrh na určení soudu, který věc projedná a rozhodne, a to společně s žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení, tj. tehdy, jestliže řízení v dané věci před žádným z českých soudů dosud neprobíhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Nd 290/2013). Oproti tomu, jestliže řízení ve věci již probíhá a procesní soud vysloví svou místní nepříslušnost a postupem podle § 105 odst. 2 o. s. ř. věc předloží Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne, nemá Nejvyšší soud jinou možnost, než takový soud určit, aniž by sám mohl přezkoumávat, zda je podmínka pravomoci českých soudů v dané věci splněna. Ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř. totiž odkazem na splnění podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů, jakož i tím, že podmínky pro určení místně příslušného soudu chybějí, dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud.

Jinak řečeno, je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu dle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud proto určil (dle § 11 odst. 3 o. s. ř.) soudem příslušným k projednání a rozhodnutí věci Okresní soud v Břeclavi, jako soud, v jehož obvodu měla oprávněná poslední známé bydliště.

Pro úplnost (a bez vlivu na výsledek rozhodnutí dle § 11 odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud (v rámci předejití sporů o pravomoc českých soudů v dané věci) uvádí, že před vydáním rozhodnutí, jímž vyzve k určení místně příslušného soudu Nejvyšší soud, je soud, u kterého byla podána žaloba, povinen náležitě zkoumat, zda v případě sporu s mezinárodním prvkem je dána pravomoc českého soudu, a tento svůj závěr v takovém rozhodnutí (dospěje-li k závěru, že pravomoc českých soudů je dána, takže je namístě postup dle § 11 odst. 3 a § 105 o. s. ř.) náležitě odůvodnit.

K tomu lze dále uvést, že pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině může být obecně založena několika způsoby (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 26, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Nd 276/2012):

a) přímo použitelným předpisem Evropské unie (EU), v případě neexistence mezinárodní smlouvy uzavřené Českou republikou před vstupem do EU nebo mezinárodní smlouvy, která spadá do působnosti unijního předpisu a má před ním aplikační přednost;

b) mezinárodní smlouvou v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovením § 2 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním;

c) zákonem č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním.

Mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů v závazkových vztazích plynoucích z občanských a obchodních věcí je na úrovni práva Evropské unie upravena nařízením Rady ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (nařízení Brusel I). V souladu se zásadami přednosti a přímého účinku je proto třeba se předně zabývat možností aplikace nařízení Brusel I na projednávanou věc.

Článek 1 odst. 1 nařízení Brusel I stanoví, že nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní. V souladu s článkem 4 nařízení Brusel I, nemá-li žalovaný bydliště na území členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23.

To pro dané řízení znamená, že jelikož v projednávané věci aplikace článků 22 a 23 nepřichází v úvahu a jelikož se oprávněná příjemkyně dle zjištění Nejvyššího soudu nenachází na území České republiky a má své bydliště na Novém Zélandu, mezinárodní pravomoc českých soudů nelze dovodit podle pravidel příslušnosti obsažených v nařízení.  Z toho důvodu není ani nezbytné se zabývat eventuálním předložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně aplikovatelnosti jurisdikčních pravidel nařízení z hlediska jeho věcné působnosti i na taková řízení, jako je řízení o uložení plnění do soudní úschovy, které má nespornou povahu, protože zodpovězení této otázky by ve smyslu doktríny CILFIT (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT [1982] ECR 3415) nemělo dopad na aplikovatelnost práva EU a rozhodnutí ve věci samé, a bylo by tak pouze hypotetickou otázkou.

Dále je třeba se zabývat otázkou, zda je pravomoc soudů České republiky v daném případě založena mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Odpověď na tuto otázku je přitom záporná, jelikož mezi Českou republikou a Novým Zélandem neexistuje žádná dvoustranná mezinárodní smlouva upravující otázku pravomoci soudů.

Protože pravomoc soudů České republiky pro předmětné řízení není upravena ani unijním právem ani mezinárodní smlouvou,  je třeba zkoumat, zda lze pravomoc českých soudů dovodit za aplikace vlastních pravidel mezinárodního práva soukromého.

Vzhledem k ustanovení § 123 odst. 2, věta první, zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů, je třeba při přezkumu pravomoci českých soudů v této věci postupovat podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též „ZMPS“).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.

Podle ustanovení § 88 písm. k) o. s. ř. je namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je místo plnění, jde-li o řízení o úschovách; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení.

Podle ustanovení § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 86 o. s. ř. je v případě, kdy žalovaný, který je občanem České republiky, nemá obecný soud anebo nemá obecný soud v České republice, příslušný soud, v jehož obvodu měl v České republice poslední známé bydliště (odst. 1). Proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetkové práva u soudu, v jehož obvodu má majetek (odst. 2).

 

Výlučná úprava místní příslušnosti v ustanovení § 88 písm. k) o. s. ř. způsobuje v řízení o úschovách nemožnost založit místní příslušnost soudu podle obecného soudu účastníka, proti němuž návrh směřuje (§ 84 o. s. ř.), anebo u soudu na výběr daného podle ustanovení § 87 o. s. ř. V řízení o úschovách jsou tak zásadně místně příslušné soudy podle místa plnění, kterým je ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 obch. zák. sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště věřitele (srov. Novotný in: Drápal a kol. Občanský soudní řád, komentář, I. díl, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 571-579; a také Přidal in: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 313-314). Vzhledem k tomu, že má příjemkyně bydliště na území N. Z., nelze pravomoc českých soudů podle § 37 odst. 1 ZMPS, za použití § 88 písm. k) o. s. ř. dovodit.

Výlučnost místní příslušnosti v řízení o úschovách, omezená na soud místa plnění, však ještě neznamená, že by se i pravomoc českých soudů omezovala jen na ty úschovy, u kterých se místo plnění nachází na území České republiky a že by i v této věci nemohla být založena pravomoc českých soudů podle jiných kritérií.

K založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu totiž podle § 37 odst. 1 ZMPS postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §§ 84 až 89a o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již dříve ve své judikatuře dovodil, že za situace, kdy nelze určit jiný místně příslušný soud, zakládá místní příslušnost pro majetkové spory a jiné majetkové věci (a tedy i pravomoc soudů České republiky) ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 568/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr se přitom vztahuje na všechny typy řízení bez ohledu na jejich spornou nebo nespornou povahu, jelikož, jak zdůraznil Nejvyšší soud v  usnesení sp. zn. 21 Cdo 568/2007, „ze znění ustanovení § 86 odst. 2 a z logiky věci vyplývá, že se jím řídí všechny případy, bylo-li uplatněno u soudu majetkové právo a není-li možné jinak určit místní příslušnost soudu v České republice (...toto ustanovení přitom) nedopadá pouze na případy, kdy uplatňuje své majetkové právo žalobce proti žalovanému (ve sporném řízení), ale i na situaci, kdy své majetkové právo uplatňuje jiný navrhovatel proti dalším účastníkům v tzv. nesporném řízení“.

V posuzované věci sice není známo, zda má příjemkyně na území České republiky majetek, a zda je proto dána pravomoc českých soudů podle § 37 odst. 1 ZMPS, za použití § 86 odst. 2 o. s. ř. Za majetek příjemkyně přitom nelze považovat její pohledávku z titulu výplaty likvidačního zůstatku v situaci, kdy původní dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku a prostředky, které mají být příjemkyni vyplaceny, má v držení osoba s bydlištěm na Slovensku.

Předestřené úvahy se však uplatní i ve vztahu k příslušnosti založené podle § 37 odst. 1 ZMPS, za použití § 86 odst. 1 o. s. ř., neboť i v případě, kdy je příjemcem ze soudní úschovy český občan, je dána potřebná blízká vazba mezi působností českých soudů na straně jedné a předmětem řízení a osobou příjemkyně na straně druhé.

Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc českých soudů k vedení tohoto řízení je dána.

 

 

Poř. č. 13

 

 

            Podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013)

 

 

            O k r e s n í   s o u d   v Benešově rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, ve znění usnesení ze dne 23. 5. 2012, určil, že vlastníky budovy č. p. v obci S. – P., část obce M., postavené na pozemku st. p. č. 50, pozemku st. p. č. 50 a pozemku p. č. 894 (dále již „předmětné nemovitosti“ (poznámka: pojem „nemovitost“ - coby legislativní zkratka pro nemovitou věc - je obsažen v § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/, a proto i v hmotněprávních poměrech od 1. 1. 2014 používání tohoto pojmu má podklad v platné právní úpravě), jsou žalobce a žalovaná každý v rozsahu id. 1 (vzhledem k celku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud vzal za prokázané, že jako vlastnice předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, a to na základě nabývacího titulu, jímž je kupní smlouva ze dne 18. 7. 2007 s právními účinky vkladu ke dni 13. 8. 2007, uzavřená mezi prodávající společností H., spol. s r. o., a žalovanou. V době prodeje byla společnost H., spol. s r. o., zapsaná v katastru nemovitostí jako jediný vlastník předmětných nemovitostí. Dále soud vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena v době trvání sdružení založeného podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, žalobcem a společností H., spol. s  r. o. První smlouvu o sdružení na dobu určitou uzavřeli žalobce a společnost H., spol. s r. o., dne 1. 7. 1994 v trvání do 31. 12. 1995, přičemž poté následovala smlouva uzavřená dne 31. 12. 1995. Účelem sdružení bylo společně podnikat na majetku, který je ve vlastnictví nebo v nájmu účastníků smlouvy. Šlo o veškeré lesní a rybniční pozemky, které společnost obhospodařovala, a u žalobce o veškeré lesní a rybniční pozemky, které obhospodařoval a spravoval, dále o stavební pozemky a sádky v katastrálním území J. Účastníci se dohodli, že jejich společná činnost bude spočívat v hospodaření v lesích a rybnících s využitím vloženého majetku a ve vnitrostátní nákladní dopravě. Soud vzal dále za prokázané, že společnost H., spol. s r. o., uzavřela, jako kupující, s A. Š., J. H., M. J. a D. J., jako prodávajícími, dne 19. 12. 1995 kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 2. 1. 1996. Nemovitosti (bývalá hájenka a pozemky) byly zakoupeny pro příležitostné ubytování zaměstnanců a hostů. Kupní cena byla zaplacena z prostředků sdružení. Soud po posouzení věci podle § 834 obč. zák. dospěl k závěru, že majetek získaný uvedenou smlouvou, kterou společnost uzavřela za trvání sdružení a kupní cenu zaplatila z prostředků sdružení, je majetkem získaným při výkonu společné činnosti, a stal se tak ze zákona spoluvlastnictvím obou účastníků sdružení, tj. žalobce a společnosti H., spol. s r. o., v poměru id. 1 u každého; proto společnost H., spol. s r. o., nemohla platně na žalovanou převést spoluvlastnický podíl id. 1, který jí vlastnicky nenáležel.

K r a j s k ý   s o u d   v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobce a žalovaná. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že je vlastníkem id. 1 předmětných nemovitostí. Nemá však naléhavý právní zájem na určení, že spoluvlastníkem v rozsahu id. 1 je žalovaná, a to z tohoto důvodu, že tato skutečnost není mezi účastníky sporná, především však, že žalovaná je již jako vlastnice zapsaná v katastru nemovitostí. Proto v této části shledal důvod k zamítnutí žaloby.

Odvolací soud dále dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že i když společnost H., spol. s r. o., byla na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 1995 v katastru nemovitostí zapsána jako jediný vlastník předmětných nemovitostí, ve skutečnosti se jednalo o majetek nabytý při výkonu společné činnosti sdružení do spoluvlastnictví žalobce a firmy H., spol. s r. o., na nějž dopadal režim § 834 obč. zák., jak je patrno z toho, že k uzavření smlouvy došlo za trvání sdružení, že kupní cena byla zaplacena z prostředků sdružení i účel koupě měl vést k naplnění činnosti sdružení. V tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně za správné. Společnost H., spol. s r. o., tak převedla smlouvou ze dne 18. 7. 2007 na žalovanou více práv, než sama měla.

Odvolací soud dále zkoumal, zda v daném případě nepřevažuje princip ochrany dobré víry nové vlastnice (žalované) nad principem ochrany vlastnického práva původního vlastníka (žalobce), přitom vycházel z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 7. 2007 byla společnost H., spol. s r. o., zapsaná v katastru nemovitostí jako jediný vlastník nemovitostí, totéž také společnost prohlašovala v kupní smlouvě, přičemž v řízení nevyšlo najevo a ani to žalobce netvrdil, že by žalovaná měla vědomost o existenci sdružení, ve kterém byla sdružena prodávající firma a žalobce, a za nepodstatnou nepovažoval ani skutečnost, že od zápisu vlastnického práva pro uvedenou společnost do katastru nemovitostí na podkladě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1995 uplynulo 13 let, což rovněž podporovalo dobrou víru žalované ve správnost zápisu. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalovaná byla s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že nemovitosti koupila od vlastníka. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce se jako spoluvlastník od roku 1995 nepostaral, aby zápis v katastru nemovitostí odpovídal skutečnému stavu, neučinil tak ani po zániku sdružení v roce 2003 ani neuvedl žádné objektivní důvody, které by mu v tom bránily. Odvolací soud dospěl k závěru, že obecné představě spravedlnosti odpovídá ochrana dobré víry žalované při nabytí spoluvlastnického podílu žalobce před ochranou spoluvlastnického práva žalobce, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta žalobce (dále již „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že odvolací soud, i když považoval závěry soudu prvního stupně za správné, v konečném důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl s odkazem na výklad ochrany dobré víry v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 a sp. zn. IV. ÚS 3653/11. Dovolatel má za to, že uvedené nálezy soud vyložil příliš široce, při snaze balancovat mezi dvěma protichůdnými principy porušil zákonná práva žalobce na ochranu jeho vlastnického práva i jeho právní jistotu a své rozhodnutí opřel toliko o diskutabilní tvrzení o závaznosti údajů v katastru nemovitostí. Výpis z katastru nemovitostí je veřejnou listinou požívající presumpci správnosti, pokud není prokázán opak. Dovolatel poukazuje na to, že katastrální úřady při vkladu práv k nemovitostem nezkoumají platnost listin, ale pouze jejich formální náležitosti. Samotný zápis práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví. K ochraně práv nevlastníka, který nabyl nemovitosti v dobré víře, slouží jiný institut, a tím je vydržení. Odvolací soud vytýká dovolateli zejména dlouhou dobu od nabytí vlastnického práva do jeho zapsání. V jeho případě se však jedná o vztah, který zanikl až v roce 2005 (ukončení sdružení dle smlouvy) a do té doby dovolatel nepředpokládal, že dojde k nějakým sporům, a i po té době jednal se společností HA., spol. s r. o., o rozdělení sdružení a neměl zájem na podání žaloby. Spravedlnost u soudu hledal teprve v době, kdy dospěl k závěru, že společník má úmysl připravit dovolatele o majetek. Nikde není stanoveno, v jaké době musí vlastník žádat vrácení svých nemovitostí. Společník nejenže neprovedl vyúčtování, údajně mu byly doklady odcizeny, ale dokonce rozprodal i nabyté nemovitosti. Předmětné nemovitosti nejsou jediné, které řeší soud. Podle názoru dovolatele lze omluvit použití institutu dobré víry a ochrany dobrých mravů tam, kde není náležející právní úprava, ale nelze jej používat za situace, které psané právo jednoznačně upravuje. Odvolací soud svým rozhodnutím porušil princip právní jistoty a oprávněného očekávání vlastníka, že bude jeho vlastnickému právu, které nabyl zákonným způsobem, poskytnuta právní ochrana (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Dovolatel poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje závěry odvolacího soudu za správné. Poukazuje na skutečnost, že dovolatel po dobu 13 let neusiloval o změnu zápisu v katastru nemovitostí a k výzvě odvolacího soudu po sdělení jeho nového právního náhledu na věc dovolatel netvrdil žádné další skutečnosti a neuvedl žádné další důkazy. Dovolání je zatíženo vadou, neboť z něj není pro nesrozumitelnost zřejmé, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí napadá, když uvádí, že odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a částečně zrušil, což je v rozporu s výrokem rozsudku odvolacího soudu. Dovolání je rozporuplné. Fakticky odvolacímu soudu vytýká pouze, že příliš široce aplikoval principy ochrany dobré víry. Princip, že je chráněn ten, kdo nemovitosti nabyl v dobré víře ve stav zapsaný v katastru nemovitostí, je běžný v mnoha zemích a navíc žalovaná ani z listiny, na základě které nabyla vlastnického právo společnost HA., spol. s r. o., nemohla zjistit spoluvlastnictví dovolatele. Dovolatel ničím neprokázal své tvrzení, že se začal u soudu domáhat svého vlastnického práva až v situaci, kdy zjistil, že společník ho chce připravit o majetek. Navíc toto tvrzení není pravdivé. Žalovaná poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 řešící obdobnou věc a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3314/11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl, případně zamítl.

N e j v y š š í   s o u d   rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Tříčlenný senát č. 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s ohledem na dobrou víru nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, k odlišnému názoru od toho, jenž byl vyjádřen např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 22 Cdo 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013. V předkládací zprávě senát č. 30 Nejvyššího soudu uvedl, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ovšem nezbývá, než respektovat aktuální judikaturu Ústavního soudu, který např. v aktuálním nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, zaujal právní názor, že‚ i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.‘ V tomto nálezu Ústavní soud vytěsnil jako nedůvodnou dosavadní judikaturu senátu č. 30 Nejvyššího soudu, vycházející ze závěru o nepřípustnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka, byť zde existuje dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a k tomu výslovně uvedl, že ‚Jakmile Ústavní soud po zralé úvaze odmítne konkrétní argument, který obecný soud nabízel jako konkurující úvahu, nemohou jej obecné soudy už znovu přednést.‘ V naznačených souvislostech proto možnosti rozhodování ‚malého‘ senátu (senátu č. 30) Nejvyššího soudu v otázce, jež byla řešena také Ústavním soudem se shora vyloženým přístupem k judikatuře Nejvyššího soudu, byly prakticky vyčerpány a senátu č. 30 nezbývá, než zaujmout shora uvedený právní názor, který je odklonem od jeho dosavadní rozhodovací praxe.“

Proto tříčlenný senát č. 30 rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel velký senát z ustanovení části první čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne účinnosti tohoto zákona. Dovolací soud přihlédl rovněž k čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle kterého pro řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti (shora uvedené části) meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné, neboť odvolací soud otázku nabytí vlastnického práva k nemovité věci posoudil (podle právních předpisů účinných k datu uzavření předmětné převodní smlouvy) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dospěl-li senát Nejvyššího soudu k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, kdežto označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu lze v rozhodovací činnosti tohoto soudu odstranit jen postoupením věci k rozhodnutí velkého senátu dle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3 uvedeného zákona, anebo nebyl-li již odlišný právní názor vysloven právě velkým senátem.

Tříčlenný senát č. 30 v předkládací zprávě sice poukazuje na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odvíjející se od rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „R 56/2010“), současně však uvádí, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, dosavadní judikaturu senátu č. 30 Nejvyššího soudu (vycházející též z R 56/2010) v řešení otázky nabytí od nevlastníka „vytěsnil jako nedůvodnou“ a „zaujal právní názor, že ‚i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“

V posledně zmíněném nálezu Ústavní soud zaujal (bod č. 77 odůvodnění nálezu) právní názor, „že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“

V tomto nálezu (bod č. 75 odůvodnění) Ústavní soud současně zdůraznil, že „je obeznámen s přístupem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 ze dne 13. 6. 2012, podle něhož ‚přísluší rozpory v rozhodování soudu Nejvyššího řešit zákonem stanoveným způsobem velkému senátu Nejvyššího soudu a prosté převzetí názoru Ústavního soudu procesním senátem Nejvyššího soudu do jeho rozhodnutí ke sjednocení rozhodování nepostačuje.‘ Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že z jeho pohledu, respektive z pohledu ústavněprávního je nerozhodné, jakým postupem dojde ze strany obecných soudů k respektování jeho právních názorů v rámci jejich precedenčního působení - konkrétně z ústavněprávního pohledu není podstatné, zda se tak stane cestou rozhodování velkého senátu či podobné zvláštní formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším soudu), anebo cestou rozhodování ‚malých‘, procesních senátů bez aktivace zvláštní rozhodovací formace (jak se uplatňuje na Nejvyšším správním soudu; srov. jeho rozsudek sp. zn. 2 Afs 180/2004, ze dne 14. 9. 2005). Z ústavněprávního pohledu je totiž podstatné a zásadní toliko to, aby vždy bylo dodrženo pravidlo obsažené v článku 89 odst. 2 Ústavy, tedy pravidlo závaznosti nálezů (rozhodnutí) Ústavního soudu, jak bylo přiblíženo v předchozích bodech. Jinak řečeno, je věcí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, jakou procesní cestu ke sjednocení judikatury své s judikaturou Ústavního soudu zvolí, pokud přitom nedojde k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. To by mohlo nastat třeba tehdy, pokud by se velký senát Nejvyššího soudu odmítl zabývat právní otázkou, kterou řešil již v minulosti, ale jež byla v mezidobí odlišně posouzena Ústavním soudem, a to právě s odůvodněním, že k předmětné otázce se velký senát již jednou vyjádřil (...). Tím spíše by pak k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy mohlo dojít též tehdy, pokud by bylo ponecháno na úvaze ‚malých‘ procesních senátů Nejvyššího soudu, aby posoudily kvalitu a přesvědčivost odlišného právního názoru Ústavního soudu a podle toho se rozhodly buď následovat původní právní názor velkého senátu, anebo věc postoupit k rozhodnutí velkému kolegiu (míněno zjevně „velkému senátu“) dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).“

V popsané situaci proto senát č. 30 Nejvyššího soudu správně uvedenou věc předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již shora zmíněném R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Za dané procesní situace je tudíž velký senát Nejvyššího soudu povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí se zčásti změněné judikatuře některých senátů Ústavního soudu.

Velký senát se v R 56/2010 přihlásil k dosavadní rozhodovací praxi, podle níž kdo kupuje nemovitost od nevlastníka, vlastnické právo nenabývá, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Současně zdůraznil, že akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení podmiňující nabytí věcí též zákonem určenou dobou trvání (u movitých věcí tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.). Velký senát uzavřel, že za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom výše zmíněný nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06, jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů Ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu ochrany dobré víry neplyne.

Nejvyšší soud při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími soudy řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí ve své judikatuře (z níže rozvedených důvodů) i nadále důsledně vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb.

I když prvně označeným plenárním nálezem Ústavního soudu byla primárně řešena otázka ústavního souladu nabytí věci od nevlastníka ve smyslu § 446 tehdy platného obch. zák., a druhým plenárním nálezem byly zase řešeny důsledky odstoupení od platně uzavřené převodní smlouvy ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák., je z obou těchto plenárních nálezů zřejmý nezpochybnitelný závěr, že mimo zákonem upravené způsoby nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti na základě pouhé dobré víry držitele nemovitosti („dobrověrného nabyvatele“) v zápis do katastru nemovitostí.

V plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 750/04 Ústavní soud uzavřel, že § 466 obch. zák. zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny základních práv a svobod) a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny), jež je třeba vykládat tak, aby byla šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým výkladem tolerováno či aprobováno. V interpretaci tohoto nálezu pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, uvedl, že z výše uvedeného je zřejmé, že extenzivní výklad § 466 obch. zák., resp. jeho analogická aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly v rozporu s jeho povahou a účelem tak, jak jsou vyloženy výše. Shodný závěr se pak prosadí i ohledně ostatních ustanovení upravujících nabytí vlastnictví od nevlastníka. Přestože tedy za určitých výjimečných, zákonem přesně specifikovaných,  okolností lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem od osoby, jež není jejich vlastníkem, nelze tuto možnost (s ohledem na ústavním pořádkem chráněné vlastnické právo původního vlastníka) rozšiřovat pomocí extenzivního výkladu dotčených ustanovení či jejich analogické aplikace.

V plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 Ústavní soud uzavírá, že „jeho judikatura, jmenovitě nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, od jehož závěrů nemá důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, poskytuje dostatečné vodítko k dosažení ústavně konformního výkladu ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák.“ Přitom ve zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 77/2000, se mj. uvádí: „Mezi stěžovatelkou a 1) vedlejším účastníkem vznikl vztah obligační, závazkový, nikoliv vztah věcné povahy, tzn., že práva a povinnosti z takového vztahu se týkaly pouze stran tohoto vztahu, nikoliv třetích osob. Proto se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná, působící i vůči třetím osobám. Stěžovatelka však své vlastnické právo při uzavírání kupní smlouvy nezajistila věcněprávními prostředky, včetně vyznačení v katastru nemovitostí. Od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí dne 3. 10. 1995 proto mohl 1) vedlejší účastník jako vlastník s nemovitostmi disponovat. Její odstoupení od kupní smlouvy proto mohlo mít účinky pouze vůči 1) vedlejšímu účastníkovi. Toto odstoupení se proto nemohlo promítnout do věcněprávního postavení 2) vedlejšího účastníka, který vůči ní v žádném závazkovém vztahu nebyl. Naopak z jeho řádně nabytého vlastnického práva vyplýval nárok na jeho ochranu i vůči stěžovatelce právě ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu s § 39 o. z.“ Z toho nelze jinak, než interpretovat, že v případě absolutní neplatnosti právního úkonu (převodní smlouvy) dle § 39 obč. zák. se nabyvatel nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť takové vlastnické právo vůbec nenabyl. I z tohoto plenárního nálezu (jeho „nosných důvodů“) je tedy zcela zřejmý závěr, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka z titulu dobré víry v zápis v katastr nemovitostí.

Z označených plenárních nálezů tedy vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcněprávní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je tak třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná.

Kromě toho je zapotřebí přihlédnout i k dalším (níže vyloženým) souvislostem významným při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí.

Do 31. 12. 2013 platný a účinný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., zde „obč. zák.“) v ustanovení § 130 obsahoval následující právní regulaci:

„(1) Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

(2) Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.

(3) Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil po dobu oprávněné držby a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.“

Z citované právní úpravy je nepochybné, že ten, kdo získal držbu (i nemovité) věci v dobré víře (založené i na stavu zápisů v katastru nemovitostí) je povinen k jejímu vrácení skutečnému vlastníkovi. Není tedy ani z teoretického, resp. doktrinálního hlediska (k tomu srov. odůvodnění níže) odůvodněné, aby v zásadě v opozici k této právní úpravě byl pouze vlastním soudním rozhodnutím, mimo zákonem předvídané způsoby nabývání vlastnického práva k věcem, založen ve své podstatě paralelní způsob nabytí vlastnického práva (i k nemovité) věci od nevlastníka oprávněným držitelem. Že k prosazení nabytí vlastnického práva od nevlastníka (neoprávněného) je zapotřebí zákonné reglementace takového právního institutu a že nelze tento originární způsob nabytí vlastnictví dovozovat pouhým soudním výkladem, je zřejmé i z vůle zákonodárce v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), (k tomu srov. mj. důvodovou zprávu k § 976 až 978 o. z. – arg.: „... věcná práva i právo dědické působí vůči každému. Z /této zásady/ je v dalších ustanoveních návrhu upraveno několik výjimek. Jde např. o návrh ustanovení o nabytí vlastnického práva od nevlastníka...“, nebo /k § 1109/ „Ochrana dobré víry náleží k významným principům právního státu. Zákon může stanovit meze základních práv, tedy i práva vlastnického, avšak tato omezení musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.“).

Obdobný právní názor již dříve zaujal expert na katastrální problematiku a katastrální legislativu Petr Baudyš, který ve svém článku „K obnovení důvěryhodnosti zápisů o právních vztazích v katastru nemovitostí, publikovaném v Bulletinu advokacie č. 3/2001 na str. 61 a násl., zaujal následující právní názor: „...ten, kdo získal držbu nemovitostí v dobré víře, třebas založené na stavu zápisů v katastru, je povinen ustoupit jejímu skutečnému vlastníkovi. Totéž platí i u jiných věcných práv k nemovitostem. Náš právní řád totiž (s výjimkou jednoho ustanovení obchodního zákoníku, které se ovšem týká pouze nabývání zboží) nepřipouští nabytí vlastnického práva k věci od nevlastníka.“

Stejného názoru je i zákonodárce, jak lze dovodit např. z důvodové zprávy (čl. I., obecná část) k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v níž se v souvislosti s kritikou zásady materiální publicity katastru nemovitostí podle předchozí právní úpravy, uvádí:

„Nepříznivě však působí zejména polovičaté uplatnění zásad, na kterých by měla být veřejná evidence nemovitostí založena, aby se na zápisy v takové evidenci bylo možné spolehnout.

Nedostatkem vedoucím k nižší důvěryhodnosti katastru je nedůsledné uplatnění zásady materiální publicity. Tato zásada má chránit toho, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů v katastru. Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru… Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.

K uvedenému problému se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 z 1. 8. 2006, když konstatoval: "Ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem. Katastr nemovitostí ČR není založen na takových zásadách, které by umožňovaly jednat s plnou důvěrou v jeho obsah a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané právem očekávají. Informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských a právních vztazích splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li nadána pravdivostí. Neobsahuje-li katastr údaje, jež by bylo lze takto označit, jsou právní subjekty při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku, což považuje Ústavní soud za závažný problém."

Rovněž převažující část autorů odborné literatury (dle předchozí právní úpravy do 31. 12. 2013), včetně vedoucího rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku prof. Karla Eliáše, odmítá možnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. Adam, J.: Nabytí vlastnického práva od nevlastníka, Právní praxe č. 4/1997, Svoboda, L.: Výhrada vlastnictví podle občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 10/2001, str. 1015 a násl., Bejček, J.: Existuje smluvní svoboda?, Právník č. 12/1998, str. 1017 a násl., Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam č. 2/2007, str. 48, Eliáš, K.: Jaký má být nový občanský kodex? Právní rozhledy č. 4/2001, str. 189 a násl., Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 16 a násl., Eliáš, K.: Mobilia non habet sequelam /O nabytí vlastnického práva od neoprávněného/, Obchodněprávní revue č. 4/2009, str. 64 a násl., Tégl, P.: Některé teoretické problémy nabytí od neoprávněného, Právní rozhledy č. 10/2009, str. 343 a násl., Frinta, O., Tégl, P.: O návrhu nového občanského zákoníku /a taky o kontinuitě a diskontinuitě/, Právní rozhledy č. 14/2009, str. 495, Baudyš, P.: Katastr a nemovitosti, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 15 a násl., Syllová, J.: Ochrana nabytí vlastnictví k věci v dobré víře, Srovnávací studie č. 5.304, leden 2011, Parlamentní institut, Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Petr, B.: Zásada „nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od nevlastníka, Právní rozhledy č. 20/2012, str. 695 a násl.).

Nejvyšší soud, též s vědomím převažující právní doktríny, ve své judikatuře proto důsledně respektuje právní dosah uvedených plenárních nálezů Ústavního soudu a kontinuálně judikuje, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, k tomu srov. § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od (pouhého) nevlastníka, aniž by takový způsob upravoval zákon. Jinými slovy řečeno (jak již zformuloval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, či v navazující judikatuře ústící v posléze přijatý rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006), na dobrou víru nabyvatele zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby (§ 130 obč. zák.) a možnost nabytí práva vydržením (§ 134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby, která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem (v případě nabytí od spoluvlastníka výlučným vlastníkem) této věci.

Z popsaného zorného úhlu je proto nezbytné posuzovat odchylný názor, že jedním z originálních způsobů nabytí vlastnického práva při splnění podmínek uvedených v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je dobrá víra „dobrověrného nabyvatele“.

Velký senát Nejvyššího soudu pro pořádek připomíná, že rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, akcentující dobrou víru nabyvatele od nevlastníka, byly vydány až po řadě rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, v nichž byla dovolacím soudem jednotně řešena otázka nepřípustnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka (mimo zákonem stanovené způsoby). Přitom však ani v jedné z uvedených věcí nebylo postupováno ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., tj. věc nebyla postoupena k rozhodnutí velkému senátu.

Lze též citovat nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, ve kterém se uvádí: „Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce;  příkaz, dle kterého ‚nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci‘ (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (…) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy. Tyto závěry se plně uplatní v posuzované věci, proto na ně Ústavní soud odkazuje.“

Případ rozporné judikatury v otázce prolomení zásady „nemo plus iuris…“ podle názoru velkého senátu nepředstavuje ani např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 (řešící důsledky překročení obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů v souvislosti s převodem učiněným jedním z manželů dříve, než druhý manžel se dovolal relativní neplatnosti uvedeného právního úkonu), ale naopak prezentuje důsledné respektování plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Konečně i v  rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, byl primárně učiněn výklad § 39 obč. zák. a rovněž ani v tomto rozhodnutí nedošlo k žádnému posunu, resp. odklonu od výše připomenuté judikatury dovolacího soudu.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

            Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Dodatkový protokol“) v čl. 1 stanoví:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

Formulace uvedeného ustanovení neobsahuje podklad pro rozšiřující výklad zákonem stanovených způsobů nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Vyvodit důvody nezbytnosti poskytnutí ochrany vlastnického práva „dobrověrnému nabyvateli“ není možné ani z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla zrušena novela občanského zákoníku z r. 1964 provedená částí druhou čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. V tomto nálezu plénum Ústavního soudu rozhodlo, že „Část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná‚ Změna občanského zákoníku čl. II.‘, se zrušuje dnem 31. 12. 2004.“ Ústavní soud uzavřel, že „Právo na vydání pozemku do vlastnictví, které bylo založeno ustanovením § 879c a násl. obč. zák., by vzniklo až od 1. 7. 2001. Zrušením uvedených ustanovení občanského zákoníku napadenou částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. vlastnické právo odňato nebylo, o zbavení majetku se tedy nejednalo. Na druhé straně subjekty, kterým svědčilo dobrodiní § 879c obč. zák., žily až do 30. 6. 2001 v legitimním očekávání, že se následující den stanou bezúplatně vlastníky dotčených pozemků. Toto očekávání bylo tedy reálné, zcela legitimní a velmi silné, což mj. podporuje i výše uvedený přehled o transformaci některých užívacích vztahů k pozemkům na vztahy vlastnické. Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud uzavírá, že zmíněný postup zákonodárce byl zásahem do legitimního očekávání shora uvedených subjektů, ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“

Obdobně tomu je i v případě nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 642/03. Podstatou projednávaného případu byla otázka, zda je ústavně konformní takový právní závěr obecných soudů, podle něhož je překážkou stěžovatelčina restitučního nároku skutečnost, že předmětné nemovitosti byly v době mezi publikací nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a jeho vykonatelností převedeny kupní smlouvou z povinné osoby na třetí subjekt. Ústavní soud s odkazem na „legitimní očekávání“ stěžovatelky v této věci restitučního charakteru mj. konstatoval, že povinné osobě bylo známo, že stěžovatelka vznáší svůj uplatněný restituční nárok a že po publikaci nálezu Ústavního soudu pod č. 164/1994 Sb. lze usuzovat, že měla být seznámena s jeho obsahem a účinky, tedy i s dalším příp. postupem stěžovatelky. V nálezu se také uvádí, že „V daném kontextu má tedy Ústavní soud za to, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky vylučující účinky nálezu Ústavního soudu ve vztahu ke stěžovatelce byla uzavřena v rozporu s požadavkem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť dobré mravy je třeba v daném kontextu interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva stěžovatelky spočívajícím v legitimním očekávání tak, jak bylo vymezeno shora.“ Ústavní soud zde tedy implicite – v důsledku konstatované absolutní neplatnosti převodní smlouvy mezi převádějící povinnou osobou a „nabyvatelem“ (třetí osobou) – jinými slovy uzavřel, že nevlastník nemůže převádět vlastnické právo a že oprávněné osobě tak (ve skutkových poměrech dané věci) svědčilo „legitimní očekávání“ stran uspokojení jejího restitučního nároku s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu ani z tohoto nálezu nelze tedy dovodit konstrukci další případné alternativy nabytí nemovitého majetku.

V rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále již „ESLP“) o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002, č. 39794/98, byl posuzován případ, kdy stěžovatelé v roce 1978 nabyli na základě kupní smlouvy nemovitosti (rodinný dům a pozemky) a v roce 1982 vycestovali do Švýcarska, odkud se již nevrátili. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 8. března 1983 odsoudil stěžovatele v nepřítomnosti pro trestný čin opuštění republiky k dvouletému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. V říjnu 1983 stát prodal manželům C. nemovitosti zabavené stěžovatelům. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. 9. 1990 podle § 2 zákona č. 119/1980 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil ex tunc odsuzující rozsudek vynesený nad stěžovateli, jakož i veškerá navazující rozhodnutí. Ústavní soud poté nálezem ze dne 12. 7. 1994 zrušil podmínku trvalého pobytu na území České republiky pro osoby oprávněné žádat restituci, a stanovil novou lhůtu pro uplatnění nároku na restituci oprávněnými osobami, která končila dne 1. 5. 1995. Stěžovatelé vůči manželům C. učinili výzvu k uzavření dohody o vydání věci a s ohledem na negativní reakci podali předmětnou žalobu o vydání věci. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 9. 1996 zamítl žalobu stěžovatelů s tím, že žalobci nesplňovali jednu z podmínek zákona o mimosoudních rehabilitacích (podmínku státního občanství). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 2. 1997 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 9. 1997 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. ESLP v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98, připomenul „ustálenou judikaturu orgánů Úmluvy, podle níž může ‚majetek‘ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 představovat buď »existující majetek« (viz Van der Mussele proti Belgii, /č. 8919/80/, rozsudek /pléna/ ze dne 23. 11. 1983; …rozhodnutí Brežný a Brežný proti Slovensku; Malhous proti České republice, č. 33071/96, rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 12. 2000), anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň ‚legitimní očekávání‘, že dojde k jejich realizaci (viz například …rozsudek Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii a Ouzounis a ostatní proti Řecku, č. 49144/99, rozsudek ze dne 18. 4. 2002…). Naproti tomuto nelze považovat za ‚majetek‘ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 pouhou naději, že se obnoví již dávno zaniklé vlastnické právo anebo podmíněná pohledávka, která zanikla v důsledku nesplnění dané podmínky.“ ESLP dovodil, že „stěžovatelé neprokázali, že mají pohledávku, která je natolik podložená, aby mohla být vymahatelná, a že se tedy nemohou dovolávat ‚majetku‘ tak, jak je chápe článek 1 Protokolu č. 1. V důsledku toho ani rozsudky vnitrostátních soudů, ani použití zákona o mimosoudních rehabilitacích ve věci stěžovatelů nepředstavují zásah do užívání jejich majetku a skutková podstata případu stojí mimo dosah článku 1 Protokolu č. 1.“ Také z tohoto rozhodnutí tedy nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit závěry opodstatňující judikatorní rozšíření způsobů nabytí vlastnického práva.

Podstata případu řešeného rozsudkem ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008, č. 55179/00, spočívala v tom, že stěžovateli, který se narodil v roce 1923 v bývalém Československu, v roce 1936 daroval jeho děd sbírku arabských uměleckých předmětů. V roce 1939 uprchla rodina stěžovatele před nacistickým pronásledováním do Velké Británie, přičemž sbírka byla uložena v Městském muzeu v Žatci, kde si ji stěžovatel po svém návratu po roce 1945 vyzvedl.  Dne 27. 6. 1947 sepsal otec stěžovatele poslední vůli, že v jeho bytě se nalézají arabské předměty patřící synovi stěžovatele již od smrti jeho děda, a proto otec stěžovatele nemůže o nich pořizovat. V roce 1948 stěžovatel emigroval do Spojených států amerických, přičemž před odjezdem dal umělecké předměty do úschovy Židovskému muzeu v Praze, což toto muzeum potvrdilo stěžovateli dopisem z téhož roku.  V roce 1975 Židovské muzeum převedlo sbírku Náprstkovu muzeu, které je součástí pražského Národního muzea. Stěžovatel posléze podal žalobu o vydání předmětných věcí, která byla ovšem rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 1999 zamítnuta. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 1999 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a  ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999 odmítnuta. ESLP v předmětném rozsudku k čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 mj. vyložil, že „ochrana poskytovaná článkem 1 Protokolu č. 1 se za jistých okolností může vztahovat i na ‚legitimní očekávání‘, jehož předmětem je nabytí majetkové hodnoty. V případě, že majetkový zájem má charakter pohledávky, lze předpokládat, že dotyčná osoba má ‚legitimní zájem‘, jestliže má tento zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například je-li potvrzen ustálenou judikaturou soudů. O existenci ‚legitimního očekávání‘ však nelze hovořit, panují-li rozpory o tom, jak má být vnitrostátní právo vykládáno a uplatňováno, a jestliže vnitrostátní soudy definitivně odmítly argumenty předložené v tomto ohledu stěžovatelem (viz…rozsudek Kopecký proti Slovensku…)…článek 1 Protokolu č. 1 státu ukládá, aby přijal opatření potřebná k ochraně práva na pokojné užívání majetku, a to i v případě sporu mezi jednotlivci nebo soukromými společnostmi. Stát má zejména povinnost zajistit stranám takové soudní řízení, které bude vykazovat požadované procesní záruky tak, aby vnitrostátní soudy mohly rozhodnout účinně a spravedlivě v rámci příslušných právních předpisů. Soud však připomíná, že má pouze omezenou pravomoc při posuzování, zda bylo vnitrostátní právo správně interpretováno a aplikováno; úkolem Soudu není nahrazovat vnitrostátní soudy, jeho úlohou je zejména se přesvědčit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo zjevně nerozumná (viz Anheuser-Busch, Inc. proti Portugalsku /velký senát/, č. 73049/01, § 83, ESLP 2007).“ Ani z tohoto rozhodnutí nelze podle Nejvyššího soudu dovodit podklad pro další způsob nabytí vlastnického práva.

Závěrem velký senát poznamenává, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. 12. 2013) reglementované výseče soukromoprávních vztahů. Tím, že zákonodárce upravil institut držby, právní důsledky vyplývající z plynutí času, časově vymezil podmínku pro vydržení nemovité věci lhůtou deseti let atd., zcela jasně a zřetelně nastavil pravidla pro nabytí věci pro „dobrověrného nabyvatele“, jímž nemůže být nikdo jiný, než oprávněný držitel ve smyslu § 130 obč. zák. Nyní platná a účinná právní úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů oproti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věcí i od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz § 984 až 986 o. z.), jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.

Velký senát uzavírá, že při neměnnosti předmětné právní úpravy je Nejvyšší soud povinen plenární nálezy Ústavního soudu, které byly zmíněny v předchozím výkladu, plně respektovat, což také ve své judikatuře i nadále činí.

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu proto neshledal důvod ke změně ustálené judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku, představoval nepřípustný zásah do právní jistoty a byl v rozporu s rozhodovací praxí pléna Ústavního soudu.

Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu – v dovoláním napadeném rozsahu – není věcně správný, a proto jej Nejvyšší soud dle § 243b odst. 2, větou za středníkem, o. s. ř. zrušil, jak je vyjádřeno ve výroku shora, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poř. č. 14

 

 

            Představuje-li podání žaloby na plnění překážku pro získání úředního povolení k výkonu určité činnosti žalovaným, není ušlý zisk žalovaného (pro nemožnost vykonávat takovou činnost) v příčinné souvislosti s průtahy v řízení o podané žalobě na plnění.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2863/2014)

 

 

Rozsudkem ze dne 5. 3. 2014   M ě s t s k ý   s o u d   v Praze změnil rozsudek   O b v o d n í h o   s o u d u pro Prahu 2 ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně příslušenství pohledávek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (v rozsudku blíže určený) úrok z prodlení z částek 114 935,21 Kč a 24 157 Kč od 6. 5. 2010 do zaplacení, jinak rozsudek, pokud bylo na úroku z prodlení žalováno více, změnil tak, že žalobu zamítl. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ve vztahu k žalobě o zaplacení částky 5161 Kč s 0,5% složeným úrokem z prodlení denně od 6. 8. 1996 do zaplacení a k žalobě o odškodnění za ztrátu výdělku měsíčním příplatkem ve výši 4950 Kč ke starobnímu důchodu, který bude valorizován shodně se starobním důchodem) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Nárok na náhradu škody ve výši 5161 Kč s příslušenstvím žalobce dovozoval z toho, že mu tato částka byla přisouzena v jednom z posuzovaných řízení. Následně však nebyla vymožena z důvodu, že se dlužník žalobce v důsledku průtahů v řízení stal nemajetným.

Odvolací soud ohledně tohoto nároku vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce své pohledávky vůči společnosti G. přihlásil do likvidace dopisem ze dne 29. 4. 2000. Na výzvu likvidátora společnosti, aby doplnil přihlášku pohledávky a doložil nárok s tím, že jinak nebude k přihlášce přihlíženo, nereagoval. Dne 7. 7. 2000 však podal proti společnosti žalobu u soudu. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobce nesplnil základní podmínku pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody po žalované, neboť svojí nečinností při uplatnění pohledávky zavinil, že tento nárok mu nemohl být vyplacen z likvidované podstaty dlužníka. Rozhodl-li se žalobce, že dlužnou částku nebude požadovat mimosoudně ale jen v rámci soudního řízení, zvolil tím současně, a to na vlastní riziko, že v případě dlouhého soudního řízení se této pohledávky z majetku společnosti nedomůže. Žalovaná za tuto volbu žalobce nezodpovídá, a není proto povinna žalobci nahradit škodu ani za situace, kdy k nepřiměřené délce soudního řízení skutečně došlo.

Nárok na náhradu škody formou měsíčního příplatku ke starobnímu důchodu ve výši 4950 Kč žalobce dovozoval z toho, že v důsledku žaloby, která byla v dalším posuzovaném řízení podána proti němu jako žalovanému, nesplňoval podmínku důvěryhodnosti podle zvláštního předpisu a nemohl tak vykonávat funkci makléře. V důsledku toho mu za dobu průtahů ušel příjem, což se následně odrazilo ve výši starobního důchodu.

Odvolací soud ohledně tohoto nároku konstatoval, že nebylo třeba provádět dokazování, neboť již ze samotných skutkových tvrzení žaloby vyplývá, že zde chybí vztah příčinné souvislosti se vznikem škody, za niž žalobce požaduje náhradu. Odvolací soud vyšel z toho, že příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody je dána, jestliže nebýt konkrétní škodní události, ke škodě by nedošlo. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité události, která byla pro vznik škody rozhodující. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že nepřiměřené délky soudních řízení ve sporech vedených žalobcem se společností G., nemohly žalobci způsobit majetkovou újmu a nemohly se stát příčinou vzniku jeho škody. Jeho újma má příčinu v té okolnosti, jež ztrátu na výdělku způsobila a kterou byla ztráta jeho způsobilosti vykonávat činnost makléře.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl převážně procesně neúspěšný (úspěšný byl do částek 142 935,21 Kč a 24 157 Kč, a to jen s částí původně žalovaného příslušenství, neúspěšný byl ohledně částky 5161 Kč s 0,5% denním úrokem z prodlení od 6. 8. 1996 a ohledně pravidelné měsíční renty ve výši 4950 Kč, a to na dobu neurčitou), přičemž se nejednalo o situaci, kdy by výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. Žalované přitom žádné náklady řízení nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že daná právní otázka má být dovolacím soudem rozhodnuta jinak.

Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 5161 Kč s příslušenstvím podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 3 o. s. ř. a odepřel tak žalobci právo na přístup k soudu. Dovolatel poukázal, že žalobu podal až po odmítnutí dlužníka dobrovolně plnit a jednalo se tak o oprávněný výkon žalobcova práva. Majetek dlužníka i podle skutkových zjištění soudů by při přiměřené délce soudního řízení k vymožení pohledávky postačoval. Jedinou právně relevantní příčinou vzniku škody tak bylo nevydání rozhodnutí v přiměřené době.

Ve vztahu k nároku na přiznání měsíčního příplatku ke starobnímu důchodu ve výši 4950 Kč je podle dovolatele právní posouzení věci odvolacím soudem zjevně nesprávné a v rozporu se zavedenou judikaturou týkající se řetězení příčin vzniku škody. Odvolací soud nerozlišoval mezi řetězením příčin a mezi paralelními příčinami. Podle dovolatele, pokud by k průtahům nedošlo, mohl již od roku 2004 vykonávat své původní povolání makléře na kapitálovém trhu a ne být nezaměstnaným. Soudy se odchýlily od ustálené judikatury ohledně řetězení příčin a dospěly tak k chybnému rozhodnutí. Ohledně výpočtu výše škody odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4555/2009, a ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002.

Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení odvolacím soudem v otázce, zda je v řízeních ve věci odškodnění majetkové újmy aplikovatelný postup vzájemného poměřování částečného úspěchu a neúspěchu. Podle dovolatele, pokud byl navrhovatel úspěšný v meritu věci, pak není důvod, proč mu plně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a ze dne 9. 7. 1009, sp. zn. II. ÚS 1625/09, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Co 173/97. Krom toho z hlediska poměru přiznaných a nepřiznaných částek poukázal, že mu byl přiznán nárok na úhradu cca 169 000 Kč a nebyl přiznán pouze nárok na zaplacení 5161 Kč s příslušenstvím a na měsíční rentu ve výši 4950 Kč měsíčně, i v tomto právním posouzení spatřuje dovolatel nesprávnost.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

N e j v y š š í   s o u d  v části výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání zamítl, ve zbývající části odmítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 5161 Kč s příslušenstvím není podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání založené na přípustnosti podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by se jednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. K příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží a skutečnost, že je výše příslušenství (úroku z prodlení) vymezena smluvně na tom nic nemění. Argumentoval-li dovolatel právě výší příslušenství jako součástí škody, nezbývá než konstatovat, že odvolací soud rozhodl o žalobním nároku tak, jak jej vymezil sám žalobce, tedy nikoliv v kapitalizované výši ke konkrétnímu datu (je přitom věcí žalobce, jak svůj žalobní nárok vymezí).

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k nároku na příplatek ke starobnímu důchodu, pokud dovolatel poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. V daném případě není splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání, neboť na vyřešení hmotněprávní otázky výše škody napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo v situaci, kdy se jí odvolací soud pro absenci základu nároku nezabýval.

Dovolání není přípustné ani ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, na který poukazuje dovolatel, se týkal rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), tedy o nikoliv o nároku na náhradu škody jako v nyní projednávané věci, na což i poukázal odvolací soud, když uvedl, že "se nejednalo o situaci, kdy by výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu."

V případě dovolatelem citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1625/09, byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, nadto se týkala aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.

Dovolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu tedy nejsou pro rozhodnutí v dané věci použitelná.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), konstatoval, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li úspěch ve věci na znaleckém posudku či na úvaze soudu o výši plnění. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejednalo.

Z uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání z tohoto důvodu proti němu není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel rovněž namítal, že nebyl správně stanoven ani poměr částek, které žalobci přiznány byly a které přiznány nebyly, a z toho důvodu bylo odvolacím soudem nesprávně aplikováno ustanovení § 224 o. s. ř. Tím ovšem z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nijak nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soud nebyla řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody v podobě příplatku ke starobnímu důchodu dovolatel rovněž napadal z hlediska posouzení příčinné souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou soudního řízení.

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008).

Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud spatřuje nesprávně příčinu vzniku škody pouze ve ztrátě způsobilosti žalobce vykonávat činnost makléře, zatímco dovolatel spatřuje příčinu i v nepřiměřené délce soudního řízení, je tím napadáno nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti.

Právní otázka, zda nepřiměřená délka soudního řízení o žalobě, s jejímž podáním zvláštní předpis spojuje ztrátu předpokladů pro výkon určité činnosti, může být příčinnou vzniku škody ve formě ušlého zisku z výkonu takové činnosti, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z tohoto důvodu je tedy podle § 237 o. s. ř. dovolání ve vztahu k nároku na příplatek ke starobnímu důchodu přípustné.

V dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, žalobci vznikla škoda v důsledku toho, že nemohl vykonávat podnikatelskou činnost. K tomu vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to pravomocné odsouzení žalobce pro spáchání trestného činu a rozhodnutí živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobci. Za relevantní příčinu vzniku škody nebylo možno považovat rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem skutečnosti, že žalobce po pravomocném odsouzení přestal splňovat podmínku bezúhonnosti vyžadovanou živnostenským zákonem. Rozhodnutím živnostenského úřadu o odebrání živnostenského oprávnění tedy nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi odsouzením pro spáchání trestného činu a tvrzenou škodou. Za relevantní příčinu, na základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobcem tvrzené škody, bylo nutno považovat právě rozsudek o vině žalobce a o jeho odsouzení pro trestný čin.

Dovolatelem citované rozhodnutí není použitelné pro posouzení významu průtahů v řízení jako příčiny vzniku škody.

Ve vztahu k posouzení významu průtahů v řízení jako příčiny vzniku škody Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, konstatoval, že ukládá-li ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb., není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. Proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě.

Obdobně v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení, neznamená to bez dalšího, že právě tento postup byl příčinou toho, že žalobce musel zaplatit věřiteli i úroky z prodlení, a stát tak lze činit odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu na straně žalobce. Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 1 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004).

Jestliže v nyní posuzované věci podaná žaloba na plnění měla podle dovolatele ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., ve znění účinném v roce 2004, ve spojení s § 2 odst. 2 písm. c) bod 3. prováděcí vyhlášky č. 268/2004 Sb. bránit v získání povolení k činnosti makléře z důvodu ztráty důvěryhodnosti, pak příčinou ztráty důvěryhodnosti bylo výlučně podání žaloby. Pouze na tom, zda tato žaloba byla důvodná či nikoliv, závisí, kdo je za případnou újmu (spočívající ve ztrátě příjmu z činnosti makléře) odpovědný (ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.), zda žalobce, který podal nedůvodnou žalobu, či žalovaný, který svoji povinnost řádně a včas nesplnil. Ani případný nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení nemůže být relevantní příčinou vzniku škody, neboť nic nebránilo odpovědnému subjektu, aby buď jako žalobce vzal nedůvodnou žalobu zpět nebo jako žalovaný svoji povinnost splnil.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem bylo správné, a proto ve vztahu k nároku na příplatek ke starobnímu důchodu dovolací soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.

V rozsahu, v jakém dovolání není přípustné nebo trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání odmítnul.

 

 

 

 

Poř. č. 15

 

 

            Stát neodpovídá konkursnímu věřiteli za škodu spočívající v marně vynaložených nákladech právního zastoupení při podání přihlášky jeho pohledávky, nejde-li o náklady vynaložené jím na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013)

 

 

          M ě s t s k ý    s o u d   v  Praze  rozsudkem  ze  dne 10. 10. 2012  potvrdil  rozsudek    O b v o d n í h o   s o u d u pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku vydání dvou nezákonných rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobkyně (konkrétně se jednalo o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2007 a 14. 7. 2008, která byla zrušena usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2007, resp. ze dne 10. 10. 2008). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2009 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs potřetí, kteréžto rozhodnutí nabylo právní moci, a konkursní řízení trvá dosud. Škoda měla spočívat ve (zbytečně) vynaložených nákladech na právní zastoupení advokátem při podáních prvých dvou přihlášek pohledávky žalobkyně do konkursního řízení. Žalobkyně se – coby konkursní věřitelka – musela po každém rozhodnutí o prohlášení konkursu přihlásit se svojí pohledávkou, přičemž při těchto úkonech byla zastoupena advokátem, který si účtoval na základě dohody mimosmluvní odměnu za poskytnuté právní služby.

Soud prvního stupně vzal tvrzení žalobkyně o průběhu konkursního řízení a podání jejích přihlášek za prokázaná, dospěl však k závěru, že nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, konkrétně není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. První dvě rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobkyně sice byla zrušena, avšak v dalším řízení byl konkurs pravomocně prohlášen.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho posouzením věci po stránce právní. Souhlasil s názorem žalobkyně, že usnesení o prohlášení konkursu je podle § 13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“), svým charakterem předběžně vykonatelné a že žalobkyně v konkursním řízení náklady na právní zastoupení nemůže požadovat, neboť podle § 33 ZKV jsou vyloučeny z uspokojení. Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala dvakrát přihlášku své pohledávky s vědomím, že tyto náklady nemůže při skončení konkursu uplatnit a její zastoupení advokátem nebylo povinné. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí. Další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje právě přímo uložená povinnost, např. pokuty či odnětí věci. V souzené věci za vynaložené náklady se žalobkyni dostalo ekvivalentu v podobě služby advokáta, a proto se bezdůvodně nesnížil okruh jejího majetku. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), počítá v § 9 s odškodňováním i za vynaložené náklady řízení pouze v případě rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a to právě proto, že vzetí do vazby je důvodem nutné obhajoby. Nárok žalobkyně, jak byl vymezen v žalobě na náhradu škody, spočívající v nákladech na právní zastoupení za přihlášení pohledávky do konkursu, není obdobný situaci, která byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, v němž se jednalo o nárok na náhradu škody spočívající v požadavku na zaplacení peněžitého ekvivalentu za hodnotu věcí, které byly zpeněženy správcem konkursní podstaty v průběhu řízení následujícím po vydání později zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí daného tím, že odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jedná se o otázku, zda pro náhradu škody podle OdpŠk je splněna podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu, jestliže v dalším řízení bude konkurs pravomocně prohlášen. Dovolání je podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně uvedl, že žalobkyně podala v zastoupení advokátem dvakrát přihlášku své pohledávky s vědomím, že tyto náklady nemůže v řízení uplatnit a že zastoupení v řízení není povinné. Odvolací soud sice dále vypočetl podmínky odpovědnosti státu za škodu, avšak na daný skutkový stav je neaplikoval a bez souvislosti uvedl, že v souzené věci se za vynaložené náklady žalobkyni dostalo ekvivalentu v podobě služby advokáta, a proto se nesnížil okruh jejího majetku.

Dovolatelka namítá, že v dané věci došlo opakovaně k vydání rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc, které bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem ve smyslu § 8 OdpŠk. Tím došlo ke splnění podmínky pro náhradu škody z důvodu nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu, přestože byl v dalším řízení konkurs pravomocně prohlášen. Další průběh již pravomocně nařízeného konkursního řízení nemá na náhradu škody vliv a soudy by k němu neměly přihlížet. Vznik škody spočívá ve vynaložení finančních prostředků ve výši 90 000 Kč na právní zastoupení spočívající v úkonech, které nevyvolaly vinou nezákonných rozhodnutí zamýšlené právní účinky. Každý právní úkon byl vyčíslen v souladu s vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Při podání přihlášky pohledávky do konkursního řízení byla žalobkyně srozuměna s podáním přihlášky bez nároku na náhradu nákladů za její zpracování a zastupování v řízení advokátem pouze v jednom případě, nikoliv po dvojím zrušení nezákonného rozhodnutí hned třikrát. Ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy. Postupem konkursního soudu, který nezákonná rozhodnutí vydal, bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva žalobkyně na ochranu vlastnictví, neboť žalobkyně byla nucena vynaložit náklady, které by jí jinak nebyly vznikly vydáním procesně perfektního rozhodnutí o prohlášení konkursu. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, když napadené rozhodnutí považuje za věcně správné.

N e j v y š š í   s o u d   dovolání zamítl

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, https://nalus.usoud.cz.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.

Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud jednak vyřešil v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu právní otázku, zda je ve smyslu § 8 OdpŠk splněna podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu, jestliže v dalším řízení bude konkurs pravomocně prohlášen, a dále dovolatelkou vymezená otázka odpovědnosti státu za jí vynaložené náklady právního zastoupení při podání přihlášky do konkursu v situaci, kdy bylo opakovaně rozhodnutí o prohlášení konkursu zrušeno a uvedené náklady byly proto vynaloženy zbytečně, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu dovolatelka ničeho nenamítala a dovolací soud žádné takové vady neshledal. Proto se zabýval právním posouzením věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zaprvé na řešení právní otázky, zda byla v daném případě naplněna jedna ze tří kumulativních podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to existence nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně dovozovala vznik škody z nezákonnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 46 K 24/2007 – 201, a ze dne 14. 7. 2008, č. j. 46 K 24/2007-789, kterými byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka žalobkyně a jež byla v rámci odvolacího přezkumu zrušena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se o nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk nejedná.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, přičemž poukázal na to, že na daný případ nelze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007 (dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud uvedl následující: „(o)dvolací soud v dané věci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 593/2003 dovodil, že podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu není splněna, pokud v dalším řízení bude konkurs znovu pravomocně prohlášen. Závěr převzatý z tohoto rozhodnutí, které řeší odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o dodatečném vyměření cla a DPH, však nelze bez dalšího v této věci použít, a to jednak pro skutkovou odlišnost obou případů, jednak vzhledem k charakteru škody, jejíž náhrada je uplatňována. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí; další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje právě přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, publikovaný v Souboru pod C 7216); není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení.“

Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto závěry zmínil, není zcela zřejmé, kterak je aplikoval na zjištěný skutkový stav. Jejich přijetí totiž vylučuje aprobaci závěru soudu prvního stupně dosaženého jím s odkazem na tentýž rozsudek Nejvyššího soudu, že podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu není splněna, pokud v dalším řízení bude konkurs znovu pravomocně prohlášen.

Pokud hodlal odvolací soud uvedený závěr soudu prvního stupně skutečně potvrdit, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné, neboť zrušená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk bez ohledu na to, že nakonec k prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobkyně přece jen došlo.

Je pravdou, že v některých případech je třeba zohlednit konečný výsledek řízení, a to především tam, kde škodu představuje přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci). Jde o situace, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným – pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, bylo nejprve rozhodnutí městského úřadu o odebrání týraných zvířat zrušeno jako nezákonné z důvodu nedostatečného odůvodnění, nezahájeného správního řízení a nepříslušnosti městského úřadu. Již věcně i místně příslušným úřadem pak bylo opět rozhodnuto o odebrání zvířat. V takovém případě pak žalobci nemohla vzniknout škoda spočívající ve snížení jeho majetkového stavu o hodnotu těchto zvířat, neboť jejich odebrání bylo posléze příslušným úřadem legalizováno (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010).

Otázka dalšího vývoje řízení však může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, eventuálně příčinné souvislosti, nikoliv již z hlediska existence nezákonného rozhodnutí. Byť se tedy může ukázat nezákonné rozhodnutí v dalším řízení jako věcně správné, na jeho nezákonnosti ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nemění – například zmíněné rozhodnutí nepříslušného městského úřadu zůstává z pohledu § 8 OdpŠk nezákonným. Novým rozhodnutím, v němž se již příslušný úřad s původním rozhodnutím po věcné stránce ztotožnil, došlo k „legalizaci“ následku tohoto rozhodnutí (odebrání zvířat), nikoli rozhodnutí jako takového, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku. Pro bližší výklad k této problematice srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013.

Nesprávná je rovněž úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nevznikla vynaložením částky 90 000 Kč na právní zastoupení při podání přihlášek v konkursním řízení škoda.

Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

OdpŠk sám pojem škody neupravuje, a proto je třeba k jeho výkladu vyjít z obecné úpravy v občanském zákoníku.

Podle § 442 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí; majetkový stav je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně.

Jestliže se tedy majetková podstata žalobkyně oproti stavu před vydáním dvou nezákonných rozhodnutí o prohlášení konkursu snížila o 90 000 Kč, došlo u žalobkyně ke vzniku škody v uvedeném rozsahu.

Poslední otázkou, kterou je třeba zhodnotit pro posouzení odpovědnosti státu za uvedenou škodu, je příčinná souvislost mezi uvedenými nezákonnými rozhodnutími a žalobkyní tvrzenou škodou.

Podle § 31 OdpŠk, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (odst. 4).

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Z citovaného § 31 OdpŠk vyplývá, že součástí škody, za kterou stát v režimu daného zákona odpovídá, jsou i ty náklady řízení, jež musel poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná. Smyslem této úpravy je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných § 31 OdpŠk musel uplatnit § 441 obč. zák. s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil.

Z hypotézy § 31 odst. 1 OdpŠk však vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní § 441 obč. zák. a takto vynaložené náklady si nesou ze svého (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005).

Z uvedeného je zřejmé, že není dána příčinná souvislost mezi žalobkyní vynaloženými náklady právního zastoupení při podání přihlášky v rámci konkursního řízení a vydáním dvou nezákonných rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobkyně, když příčinou jejich vynaložení bylo rozhodnutí žalobkyně tak učinit, nikoliv vydání nezákonných rozhodnutí (v dané věci nelze ani uvažovat o tom, že by si nezákonná rozhodnutí vynaložení daných nákladů právního zastoupení vynutila – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013 – jak se snaží tvrdit žalobkyně s odkazem na čl. 37 Listiny, když zastoupení v konkursním řízení advokátem není povinné).

Protože je rozsudek odvolacího soudu věcně správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 16

 

 

            Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

            Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013)

 

 

Rozsudkem ze dne 1. 3. 2011 rozhodl  O b v o d n í   s o u d   pro Prahu 5 o žalobě JUDr. T. P., jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka - bytového družstva, tak, že žalovanému Ing. B. S. uložil vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku ve výroku označenou nebytovou jednotku - garáž (bod I. výroku). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 13 189 Kč (bod II. výroku).

Šlo o druhý rozsudek obvodního soudu ve věci, když první rozsudek ze dne 16. 6. 2009, jímž obvodní soud žalobě vyhověl ve stejném rozsahu ještě vůči původnímu žalobci - bytovému družstvu, zrušil k odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2010 a věc vrátil (postoupil) k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1) Bytové družstvo (obvodní soud opakovaně nesprávně užívá v rozsudku pro bytové družstvo označení „žalobce“, ačkoliv v době, kdy o věci rozhodoval, již byl žalobcem insolvenční správce bytového družstva) je (podle výpisu ze dne 17. 12. 2008) zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník garáže.

2) Bytové družstvo (jako budoucí prodávající) uzavřelo se žalovaným (jako budoucím kupujícím) dne 15. 10. 1997 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se zavázalo uzavřít kupní smlouvu ohledně garáže do 9 měsíců od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173 200 Kč (bez daně z přidané hodnoty a bez ceny za poměrnou část pozemku), splatnou do 15 dnů od podpisu smlouvy. Strany si sjednaly, že právní vztahy účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se budou řídit ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

3) Žalovaný uhradil dohodnutou kupní cenu dne 13. 10. 1997 a dne 8. 1. 1999 uhradil 26 782 Kč jako poměrnou část ceny pozemku.

4) Bytové družstvo (jako pronajímatel) uzavřelo se žalovaným (jako nájemcem) dne 15. 10. 1997 smlouvu označenou jako „nájemní smlouva“, na dobu „určitou“, vymezenou dnem podpisu smlouvy a vkladem vlastnického práva žalovaného ke garáži do katastru nemovitostí, kterou garáž „pronajalo“ žalovanému bezúplatně.

5) Kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. 6. 1997, povolil stavební úřad počínaje 30. 6. 1997 užívání stavby „Hromadné garáže I. etapa“ (k níž patří i předmětná garáž).

Na tomto základě dospěl obvodní soud k následujícím závěrům:

1) Jelikož žalovaný není a nebyl členem bytového družstva, řídí se režim smlouvy o smlouvě budoucí ustanoveními občanského zákoníku.

2) Devítiměsíční lhůta k uzavření kupní smlouvy začala běžet od kolaudace (od 30. 6. 1997) a uplynula (marně) 30. 3. 1998.  Vzhledem k ustanovení § 50a odst. 1 a 2 obč. zák. pak jednoroční promlčecí doba (k uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy) uplynula 31. 3. 1999. Jelikož žalovaný do té doby nepodal žalobu a žalobce vznesl námitku promlčení, nemohl již obvodní soud přihlížet ke smlouvě o smlouvě budoucí.

3)  Nájemní smlouva musí obsahovat cenu nájmu. „Nájemní smlouva“ z 15. 10. 1997 byla uzavřena jako bezúplatná, takže ji nelze považovat za nájemní smlouvu ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Podle obsahu šlo o smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák.

4) Insolvenční správce, jenž je po prohlášení konkursu (na majetek bytového družstva) oprávněn nakládat s majetkovou podstatou bytového družstva (§ 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/), navrhl pokračování v (tomto) řízení, čímž vstoupil do řízení na místo původního žalobce (§ 264 odst. 1, § 265 odst. 1 insolvenčního zákona). Tento vstup insolvenčního správce do řízení tedy nelze než považovat za požadavek na vrácení předmětu výpůjčky dle § 255 insolvenčního zákona.

5) Jestliže se tedy žalobce (rozuměj bytové družstvo jako původní žalobce) domáhal vyklizení garáže s odůvodněním, že k ní žalovaný nemá žádný právní vztah (užívá ji bez právního důvodu), pak po vstupu insolvenčního správce do řízení tato skutečnost nastala. Proto obvodní soud vyhověl žalobě podle § 255 insolvenčního zákona a § 126 obč. zák. Lhůtu k vyklizení garáže určil obvodní soud podle § 160 odst. 1, části věty před středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

6) K otázce „dobrých mravů“ či „legitimního očekávání“ lze dodat, že nebyla-li se žalovaným uzavřena kupní smlouva v dohodnuté době a nedovolal-li se svého práva v zákonné lhůtě, pak již nemůže legitimně očekávat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí (§ 3, § 50a obč. zák.).

7) Námitka žalovaného, že smlouva o smlouvě budoucí je ve skutečnosti kupní smlouvou, odporuje skutečnému obsahu této smlouvy a na její nedůvodnost lze usuzovat i z toho, že nikdo nepodal návrh na vklad vlastnického práva žalovaného podle této smlouvy do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.).

K odvolání žalovaného proti rozsudku obvodního soudu ze dne 1. 3. 2011 M ě s t s k ý   s o u d   v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 14 552 Kč (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 13 189 Kč (druhý výrok).

Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci, když první rozsudek ze dne 12. 4. 2012, jímž odvolací soud původně změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 1. 3. 2011 tak, že žalobu zamítl, zrušil (k dovolání žalobce) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že je ve smyslu § 243d odst. 1, věty první, o. s. ř. vázán závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, konkrétně názorem, že žalobu o vyklizení garáže, tedy nebytového prostoru, nelze zamítnout na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Na tomto základě pak - vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu - dospěl k následujícím závěrům:

1) „Nájemní smlouva“ z 15. 10. 1997 skutečně není nájemní smlouvou ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. (neboť neobsahuje cenu nájmu).

2) Obvodní soud se správně vypořádal s tím, že mohlo jít o „výpůjčku“, u které insolvenční správce vstupem do řízení uplatnil požadavek na vrácení předmětu výpůjčky.

3) Správný je i závěr obvodního soudu, že žalovanému nesvědčí (z důvodů obsažených v rozsudku obvodního soudu) právo garáž užívat ani na základě smlouvy o smlouvě budoucí.

4) Obvodní soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu a správně uložil žalovanému garáž vyklidit (dle § 126 obč. zák.) ve správně určené lhůtě.

5) Námitka, že povinnost k vyklizení garáže měla být v žalobě podmíněna povinností „prodávajícího“ vrátit „kupujícímu“ kupní cenu, není důvodná již proto, že žádná kupní smlouva nebyla uzavřena (žalovaný odvíjel právo užívat garáž od absolutně neplatné „nájemní smlouvy“).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, tedy, „že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek obvodního soudu se mění tak, že žaloba o vyklizení garáže se zamítá.

Dovolatel úvodem (na podporu závěru o přípustnosti dovolání) poukazuje na článek 89 odst. 2 Ústavy, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 5/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivé řízení, jež je imanentní součástí práva na spravedlivý proces a do jeho ústavního práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále se dovolatel odvolává na základní principy, na nichž je založen výkon soudnictví v České republice, k čemuž cituje pasáže z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11 (uveřejněného pod číslem 200/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (uveřejněného pod číslem 42/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 (uveřejněného pod číslem 58/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4791/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 56 a dostupného - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. 1. 2001 - i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (uveřejněného pod číslem 118/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu snáší dovolatel výhrady k následujícím právním otázkám.

I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže.

V tomto řízení se posuzuje, zda užívací právo žalobce je silnější než užívací právo žalovaného. S odkazem na ustanovení § 123 obč. zák. může být „užívací právo“ žalobce sice založeno i na právu vlastnickém, ale nemusí tomu tak být nutně.

Soudy všech stupňů (včetně dovolacího soudu v předcházejícím řízení), tudíž fatálně pochybily, když právo žalobce užívat garáž (založené na zápisu vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí) nepoměřily se skutečností, že žalovaný (dovolatel) je kupujícím garáže, a tudíž dovozuje oprávněnost užívání garáže od „fakticky a prokazatelně zrealizované koupě“ (od ústně uzavřené kupní smlouvy). Tím (podle dovolatele) zasáhly do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku.

II.  K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu.

Odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že (dovolatelem) zaplacená kupní cena je bezdůvodným obohacením na straně prodávajícího (bytového družstva). Tato úhrada totiž nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedených v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.

III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.

Soudy nevzaly při rozhodování v úvahu Dohodu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 5. 10. 1990 (srov. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic, uveřejněné pod číslem 459/1991 Sb.).

Dovolatel je totiž státním občanem Švýcarské konfederace, který ze svého majetku investoval nemalé prostředky na koupi garáže a Česká republika je tedy povinna zabránit tomu, aby bez poskytnutí adekvátní náhrady došlo k faktickému „odnětí majetku“ oprávněně užívaného zahraničním investorem.

IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem.

Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3303/11 a na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 (jde o nález uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a namítá, že je-li insolvenční správce coby žalobce sám advokátem, nelze tu část nákladů řízení, která zahrnuje odměnu jím zmocněného jiného advokáta považovat za nezbytný a účelně vynaložený náklad.

Dovolává se též aplikace § 150 o. s. ř.

V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže.

Dovolatel oběma soudům vytýká, že zcela nesprávně posoudily užívací titul, který jej opravňuje k užívání garáže. K tomu přednáší dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry (vlastní popis skutkového děje), načež zdůrazňuje, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí a „nájemní smlouvy“ uhradil bytovému družstvu celou kupní cenu (199 982 Kč) a převzal garáž od bytového družstva protokolárně do držby a bytové družstvo od něj převzalo celou kupní cenu (199 982 Kč) a garáž mu předalo do držby. Odtud uzavírá, že reálným právním jednáním bytového družstva (prodávajícího) a dovolatele (kupujícího) tedy došlo k uzavření ústní kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 obč. zák. K tomu zdůrazňuje (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009) rozdíl mezi reálným jednáním (koupě je zrealizována faktickým jednáním, které naplní všechny znaky uvedené v ustanovení § 588 obč. zák.) a „sepisem kupní smlouvy coby listiny vkladné do katastru nemovitostí“ (tedy promítnutím již zrealizované koupě do právní formy předvídané zákonem pro následné vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí).

Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98 (uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), o tom, že je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až intabulací, tj. vkladem do katastru nemovitostí a z nálezu cituje pasáže k výkladu § 133 odst. 2 obč. zák.

Zdůrazňuje též, že ve většině případů v okamžiku uzavírání smluv o smlouvě budoucí bytové ani nebytové jednotky ještě „právně“ ani „fakticky“ neexistovaly, že uzavření „klasické“ kupní smlouvy bránily požadavky vyplývající z dikce § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a že „skutečnými investory“ byli „poškození kupující“ (včetně něj), kdežto bytové družstvo mohlo být pouze zdánlivým vlastníkem.

Dovolatel rovněž míní, že smlouva o smlouvě budoucí není pouhou smlouvou ve smyslu § 50a obč. zák.; jde o písemný dokument, který:

1) Stvrzuje, že prodávající (bytové družstvo) a kupující (dovolatel) uzavřeli ústní kupní smlouvu o koupi garáže.

2) Stvrzuje, že mezi prodávajícím (bytovým družstvem) a kupujícím (dovolatelem) vznikl platný závazek vyhotovit v budoucnu „listinu vkladnou“ (písemnou kupní smlouvu o prodeji garáže).

VI. K synallagmatické povaze závazku.

Podle dovolatele mělo reálné jednání prodávajícího (bytového družstva) a kupujícího (dovolatele) za následek vznik synallagmatického závazku, což má za následek povinnost prodávajícího vrátit kupujícímu jím zaplacenou kupní cenu a takto musí být formulována i žaloba o vyklizení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 32/2011“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008 pod číslem 10).

VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Dovolatel má s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 (uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) za to, že otázka, zda žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) lze zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 13. 3. 2013 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3887/2012.

S přihlédnutím k výše formulovaným otázkám pak dovolatel požaduje, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. Napadené rozhodnutí má za plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013. Potud žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3887/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3268/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3950/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2233/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1745/2013) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1517/2012, dodávaje, že Nejvyšší soud v označených rozhodnutích provedl výklad typových „nájemních smluv“ a shodně se soudy v této věci dospěl k závěru, že nejde ani o smlouvu o výpůjčce ani o smlouvu inominátní, nýbrž o absolutně neplatnou nájemní smlouvu.

Žalobce též zdůrazňuje, že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, a to ani „ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání“, neboť dovolatel sice uzavřel s bytovým družstvem smlouvu o smlouvě budoucí, na ochranu z ní vyplývajících práv však nic neučinil a nechal marně uplynout veškeré lhůty. Co do aplikovatelnosti institutu „legitimního očekávání“ poukazuje žalobce na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11 (o tom, že článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nechrání „jen tvrzený majetkový nárok“). Potud se dovolává též závěrů formulovaných k legitimnímu očekávání v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/2012).

Postup, jímž by se institut „legitimního očekávání“ aplikoval i na situace, kdy dotčená osoba nevyužila práv, jež jí zákon přiznával (dovolatel nikdy neučinil výzvu k uzavření kupní smlouvy, ani nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle), by byl v rozporu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva) a „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost práva neomlouvá).

Upozorňuje též na to, že dovolatel udává adresu pobytu ve Švýcarsku, takže garáž v souvislosti s bydlením zjevně ani neužívá.

K námitkám dovolatele k výroku o náhradě nákladů řízení žalobce poukazuje na to, že judikatura Ústavního soudu se vztahuje k hromadnému vymáhání bagatelních pohledávek a na to, že Nejvyšší soud mu jako insolvenčnímu správci dlužníka zastoupenému advokátem sám v minulosti přiznával náhradu nákladů právního zastoupení (potud příkladmo odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1139/2011); dovolává se též závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3297/10.

N e j v y š š í   s o u d   zčásti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, ve zbývající části je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2013, č. j. 28 Nd 370/2013-348, rozhodl, že soudci Nejvyššího soudu Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., JUDr. Miroslav Ferák, JUDr. Pavlína Brzobohatá a JUDr. Jitka Dýšková  nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 23/14) dospěl při posouzení otázky, zda žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) lze zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž vyjádřil ve zrušujícím rozsudku ze dne 13. 3. 2013, a v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3887/2012, jakož i od toho, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněném pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/2002“).

Proto tříčlenný senát č. 26 rozhodl o postoupení věci (dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.           

Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vytyčených dovolatelem - nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.

I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II.  K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.

V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.  Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

Jak popsáno výše, dovolatel vymezuje (v samostatném odstavci dovolání) přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, tedy, „že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), i v řadě dalších svých rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:

„Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.

Srov. k tomu opět i usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.

Dovolatel - ač odvolacím soudem přiléhavě poučen o podmínkách přípustnosti dovolání a ač zastoupen advokátkou - shora citovanou pasáží dovolání nevymezil přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem.

Jelikož ve vztahu k právním otázkám formulovaným pod body I. až III. dovolání (I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II.  K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.) nezjednal dovolatel nápravu v dotčeném směru v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.) ani v dalších částech dovolání (posuzováno podle obsahu dovolání), Nejvyšší soud se pro tuto - po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou - vadu dovolání právními otázkami vadou postiženými již nezabýval (vada, kterou si dovolatel v této části vadným dovoláním způsobil sám, znemožnila Nejvyššímu soudu učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání).

Ve vztahu k otázce ad III. (K dohodě o vzájemné ochraně investic.) je dovolání nezpůsobilé věcného přezkumu též proto, že dovolatel ji otevírá (předkládá k posouzení dovolacímu soudu) na základě skutečnosti (že je švýcarským občanem), kterou nepřípustně nově uplatnil až v dovolacím řízení (obvodní soud vycházel z toho, že dovolatel je českým občanem a jiné tvrzení před soudy nižších stupňů nezaznělo). Přihlédnout k takové skutečnosti je Nejvyššímu soudu zapovězeno ustanovením§ 241a odst. 6 o. s. ř.

IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem.

Touto dovolací argumentací brojí dovolatel proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení (před soudy všech stupňů). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).

Jestliže dovolatel brojí (i prostřednictvím poukazu na § 150 o. s. ř.) proti tomu, aby byl jakkoli zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů žalobci, pak dovolání v této části směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27 741 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (aniž by šlo o některý z případů, který uplatnění limitu 50 000 Kč pro účely přípustnosti dovolání vylučuje).

Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů na dané téma a bez vlivu na výrok o odmítnutí dovolání) Nejvyšší soud upozorňuje, že v konkursních souvislostech (při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) uzavřel pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 186 (362), že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce, a že ve své dosavadní praxi při rozhodování o náhradě nákladů řízení v insolvenčních souvislostech (ve vazbě na insolvenční zákon) přiznával procesně úspěšnému insolvenčnímu správci též náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1139/2011, žalobcem přiléhavě zmíněné ve vyjádření k dovolání).

V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže. VI. K synallagmatické povaze závazku.

Potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k jejíž změně velký senát nenalézá důvod ani na základě dovolání podaného v této věci, takže dovolání v rozsahu této otázky přípustné není.

K závěru, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, srov. v typově shodných věcech (z rozhodnutí zmíněných ve vyjádření k dovolání) např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, sp. zn. 26 Cdo 3268/2011 a sp. zn. 26 Cdo 2233/2012.

Není-li dovolání přípustné za účelem prověření správnosti závěru odvolacího soudu, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, pak je nelze věcně zkoumat (není přípustné) za účelem posouzení synallagmatické povahy závazku založené na dovolatelově mínění, že kupní smlouvu uzavřel.

            Argumentace rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, R 32/2011 a sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 není případná již proto, že tato rozhodnutí se váží právě ke kupní smlouvě (první řeší otázku určitosti vymezení předmětu kupní smlouvy a další se zabývají synallagmatickou povahou závazku z neplatné kupní smlouvy).

VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

V tomto rozsahu dospívá velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož dovolacím soudem (jeho tříčlenným senátem) vyřešená právní otázka má být posouzena (velkým senátem Nejvyššího soudu) jinak.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce, pro niž shledal dovolání přípustným.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (15. 10. 1997) a do 1. 1. 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen, nedoznala změn.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu (což je případ tvrzený žalobcem v této věci) odpovídá žalobě o vydání věci dle § 126 odst. 1 obč. zák. (reivindikační žalobě) žaloba o vyklizení nemovitosti (její části).

Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:

1)  Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62).

2) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126).

3) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

4) Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod číslem 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 36/1996“).

5) Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani pro účely této věci.

V  R 12/2002 Nejvyšší soud též uzavřel, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, je-li smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. Na R 12/2002 výslovně odkazuje i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3887/2012. K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti - bez právního důvodu - představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Z tohoto dlouhodobě ustáleného názoru vycházel i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013.

Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“ nebo „R 6/2010“), Nejvyšší soud dále uzavřel, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

I když v tomto stanovisku vycházel Nejvyšší soud z názoru, že obecné pravidlo, že výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, odepře soud (zcela nebo zčásti) ochranu, se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob, vztahovalo se toto stanovisko výslovně jen k žalobám na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení).

Oproti uvedeným názorům dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 (dovolatelem přiléhavě zmíněným), i v nálezu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13 (jež se týkají obdobných věcí stejného žalobce), k závěru, že i žalobě na vyklizení garáže (nebytového prostoru) lze odepřít ochranu, jde-li o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť „nelze dovodit jediný rozumný důvod, proč by žaloba na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení mohla být zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy na jedné straně, a proč by - na straně druhé - a priori (paušálně) žaloba na vyklizení garáže zamítnuta pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy být nemohla.“

S ohledem na východisko vyplývající z R 6/2010, že odepření ochrany výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy přichází v úvahu při výkonu veškerých „soukromých“ práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z nich byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob, i s přihlédnutím k obsahu uvedených nálezů Ústavního soudu dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

Jelikož odvolací soud vycházel (vázán nesprávným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013) z jiného názoru, jeho rozhodnutí potud správné není.

V rozsudku ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, Nejvyšší soud též dospěl (opět v typově shodné věci téhož žalobce - insolvenčního správce) k závěru, že pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je bez právního významu okolnost, že v řízení vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Tamtéž dodal, že je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal.

Byť Nejvyšší soud tento názor v označeném rozhodnutí zformuloval pouze formou obiter dicta („nad rámec uvedeného“ a „již jen pro úplnost“), shledává velký senát Nejvyššího soudu žádoucím (právě s přihlédnutím k tomu, že šlo o typově shodnou věc) uzavřít, že jde o názor nepřiléhavý, z nějž tříčlenné senáty Nejvyššího soudu ve své rozhodovací praxi nemají dále vycházet.

Velký senát Nejvyššího soudu především uvádí, že teze zformulovaná v rozsudku Nejvyšší soud sp. zn. 26 Cdo 649/2012 odporuje výše shrnuté ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Mají-li být při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, zváženy všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, a jsou-li oněmi rozhodnými okolnostmi i ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po „žalobci“ spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96 a obdobně R 36/1996), pak je skutečnost, kdo se vyklizení domáhá (kdo je žalobcem) obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný spor.

V insolvenčních poměrech založených účinky prohlášení konkursu na majetek původního žalobce (mezi něž patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce - srov. § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), jež měly za následek i změnu v osobě žalobce (postupem dle § 264 odst. 1 a § 265 odst. 1 insolvenčního zákona, v tehdejším znění), platí závěr zformulovaný v předchozím odstavci tím více, že insolvenční správce je osobou reprezentující (též) společný zájem věřitelů.

  Podle ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona tento zákon upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Dle ustanovení § 2 písm. j) insolvenčního zákona je společným zájmem věřitelů zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku; tím není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů.

Ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona pak insolvenčnímu správci též ukládá vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (první věta, část věty za středníkem), s tím, že společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob (věta druhá).

Obecně lze předpokládat (mít za to), že dlužník, jehož úpadek nebo hrozící úpadek byl v posledku řešen likvidační formou, tedy konkursem (§ 4 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), v minulosti nekonal vždy řádně při udržování a správě svého majetku (jinak by zpravidla nebyl v úpadku řešeném konkursem). Osobní stav dlužníka založený rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek pak logicky má (vzhledem k tomu, že lze očekávat jen poměrné uspokojení pohledávek jeho věřitelů) vliv i na způsob, jakým se prosazují práva a oprávněné zájmy dlužníka při ochraně jeho majetku ve vztahu ke třetím osobám (např. též formou vindikační žaloby dle § 126 odst. 1 obč. zák.).

Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy (dlužníka, zde bytového družstva), tedy soud musí ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít (dle § 3 odst. 1 obč. zák.) právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

Velký senát Nejvyššího soudu dále uvádí, že odvolací soud přehlédl i další insolvenční souvislosti dané věci. Dovolatel již podáním z 12. 8. 2009 poukázal v řízení před obvodním soudem na to, že garáž je předmětem vylučovací žaloby a v průběhu jednání před odvolacím soudem, konaného 5. 4. 2012, uvedl, že řízení o žalobě, kterou se u Městského soudu v Praze domáhal vyloučení garáže z majetkové podstaty dlužníka, bylo přerušeno usnesením tohoto soudu. Již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů tak vyšla najevo skutečnost, že mezi účastníky (dovolatelem coby žalobcem a insolvenčním správcem coby žalovaným) je veden incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě, kterou se dovolatel domáhá (ve smyslu ustanovení § 225 insolvenčního zákona) vyloučení garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Veškeré úvahy na téma, zda je důvod odepřít žalobci v této věci (insolvenčnímu správci dlužníka) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) výkon práva na vyklizení garáže na základě posouzení „předinsolvenčních“ poměrů bytového družstva a dovolatele, jsou tudíž předčasné.

Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel).

I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník (bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve sporu o vylučovací žalobě.

Odvolací soud tedy pochybil i tím, že uvedenou skutečnosti ignoroval (jelikož ji neměl za významnou) a celou věc nesprávně posuzoval mimo jakýkoli kontext insolvenčního práva.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

 

 

 

Poř. č. 17

 

 

            Okolnostmi rozhodujícími pro určení místní příslušnosti soudu podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jsou údaje obsažené v  žalobě.  Právo  na  náhradu  škody  je  žalobou uplatněno, vyplývá-li ze skutečností tvrzených v žalobě, které vyjadřují hmotně-právní předpoklady vzniku tohoto práva.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014)

 

 

V r c h n í     s o u d    v  Praze   usnesením  ze  dne  28. 6. 2013  potvrdil   usnesení   M ě s t s k é h o   s o u d u   v Praze ze dne 12. 9. 2012, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 11. 2012, v tom správném znění, že námitka žalovaného o nedostatku místní příslušnosti Městského soudu v Praze se zamítá. Podle posouzení odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, neshledal-li námitku žalovaného o nedostatku místní příslušnosti soudu prvního stupně důvodnou.

Z obsahu spisu se podává, že se žalobkyně, jako insolvenční správkyně dlužnice C., podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která vznikla společnosti C. (dále též jen „dlužnice“) v důsledku nesplnění podmínek ve smlouvě o advokátní úschově uzavřené se žalovaným, který tehdy vykonával advokátní praxi v České republice a měl své sídlo v Praze, v níž došlo i k uskutečnění finančních transakcí, jimiž byla škoda způsobena. Podle žalobních tvrzení finanční prostředky nebyly vydány dlužnici ani její insolvenční správkyni, nýbrž byly odeslány z účtu úschovy bez písemných pokynů dlužnice a na účet, který dlužnici nenáleží. Podle názoru odvolacího soudu a s přihlédnutím k obsahu spisu je tak zde dána místní příslušnost Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož v jeho obvodu došlo k tvrzené skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle jeho mínění jde o otázku, „zda je pro účely stanovení místní příslušnosti soudu nutné vycházet ze skutečné povahy nároku uplatněného žalobou a nikoliv pouze z údajů a označení uváděných žalobcem v rámci jeho žaloby.“ Dovolatel rozporuje právní závěr odvolacího soudu o místní příslušnosti Městského soudu v Praze. Podle jeho názoru není tento soud ve věci místně příslušný podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve skutečnosti se o žádnou škodu a o uplatnění nároku na její náhradu nejedná. Pokud se žalobkyně domnívá, že žalovaný v rozporu se smlouvou naložil s finančními prostředky složenými dlužnicí do advokátní úschovy, měla se podle jeho mínění vůči němu domáhat vydání těchto prostředků, resp. zaplacení příslušné finanční částky. Tvrzení žalobkyně o vzniku škody nemůže podle názoru dovolatele bez dalšího obstát, neboť pro účely stanovení místní příslušnosti soudu je nutné vycházet ze skutečné povahy uplatňovaného nároku, jelikož v opačném případě by pravidla pro stanovení místní příslušnosti soudu zcela postrádala významu. Podle názoru dovolatele odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně o jeho místní příslušnosti ve věci, aniž toto své posouzení jakkoli relevantně odůvodnil.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

N e j v y š š í   s o u d  dovolání zamítl.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka okolností rozhodných pro určení místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, není však důvodné.

Podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném v době zahájení řízení (tj. ke dni 20. 1. 2012, kdy byla podána žaloba) vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04, či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 1977, sp. zn. 9 Co 718/77).

Okolností rozhodnou pro určení místní příslušnosti dané na výběr podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není žalobcova právní kvalifikace žalobního nároku, protože ji není povinen provést (nejde o náležitost žaloby dle § 79 o. s. ř.). Právní posouzení je výhradně věcí soudu (iura novit curia). Pokud proto žalobce právní důvod požadovaného plnění uvede, není soud jeho právní kvalifikací vázán (srov. např. závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod číslem 54, v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, dále např. rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 78/2004 a 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).

Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotně-právní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost). Na uplatnění práva na náhradu škody (přestože by je tak žalobce v žalobě označil) by nebylo možné usuzovat například tehdy, když by žalobní tvrzení naplňovala hmotně-právní předpoklady jiného práva než práva na náhradu škody. Tak tomu však v souzené věci nebylo.

V předmětné věci byly uvedené okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti dle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolacím soudem správně posouzeny, neboť uplatněné právo na náhradu škody vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, vyjadřujících hmotně-právní předpoklady vzniku tohoto práva. Možnost soudu odchýlit se na základě svých skutkových zjištění v průběhu dalšího řízení od žalobcova právního názoru je pro určení místní příslušnosti soudu bez významu. Namítá-li proto dovolatel, že pro účely stanovení místní příslušnosti soudu je nutné vycházet ze skutečné povahy uplatňovaného nároku, není tato jeho kritika opodstatněná.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl naplněn.

Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolání žalovaného bez nařízení jednání (srov. § 243a odst. 1, větu první, o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (srov. § 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 18

 

 

            Vyhoví-li soud žádosti oprávněného o změnu soudního exekutora, podané podle § 15 odst. 5 ex. ř. poté, co výkon exekutorského úřadu původnímu soudnímu exekutorovi zanikl, rozhodne nově pověřený soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce o nákladech exekuce vzniklých do rozhodnutí soudu o změně soudního exekutora (§ 44b odst. 4 ex. ř.).

 

            (Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 40 Co 227/2014)

 

                                                                          

O k r e s n í   s o u d   v Olomouci usnesením ze dne 12. 2. 2014 zprostil soudního exekutora Mgr. E. D. pověření k provedení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2005 a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. T. V., Exekutorský úřad Přerov. Okresní soud rozhodl o změně soudního exekutora dle § 15 odst. 5 ex. ř. na základě návrhu oprávněného.

Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání soudní exekutor Mgr. E. D. Namítal, že v projednávané věci mělo být postupováno dle § 44b ex. ř., kdy okresní soud měl posuzovat, zda návrh na změnu je důvodný. Dovolatel dále namítal, že zcela absentuje výrok o náhradě nákladů pověřeného exekutora. Pokud by však soud rozhodl o změně v souladu s § 44b ex. ř., pak by o nákladech rozhodl nový soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce. Odměna exekutora, který exekuci dosud vedl, se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce. Zároveň dle § 44b odst. 5 ex. ř. náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou exekutora podle § 44b odst. 1 ex. ř. nese oprávněný. Z těchto důvodů odvolatel navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K r a j s k ý   s o u d   v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

 

Z   o d ů v o d n ě n í :

Podané odvolání bylo projednáno podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na existenci článku IV. odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým byl novelizován exekuční řád.

            Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomuto úkonu oprávněnou, krajský soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 12a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání soudního exekutora není důvodné.

            Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že v návrhu oprávněného Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 3. 2005 nařídil exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. F. G., Exekutorský úřad se sídlem ve Valašském Meziříčí. Dle vyznačené doložky rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 10. 2005. Z obsahu spisu dále vyplývá, že ke dni 1. 12. 2013 byl do uvolněného Exekutorského úřadu Vsetín v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně poté, kdy Mgr. F. G. ke dni 30. 11. 2013 zanikl výkon exekutorského úřadu, jmenován Mgr. E. D. Podáním ze dne 20. 1. 2014 oprávněný požádal o změnu exekutora a současně navrhl, aby provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. T. V., se sídlem Exekutorského úřadu Přerov. Okresní soud poté vydal odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 15 odst. 5 ex. ř. exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, převezme spisy tohoto exekutorského úřadu a provádí dále exekuční i další činnost. Účastníky exekučního řízení o tom informuje a oprávněného poučí, že může požádat o změnu exekutora. Exekutor, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, zajistí předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů nově jmenovanému exekutorovi a předání razítek, průkazů a pečetidel podle § 103 odst. 1.

Výběr osoby soudního exekutora, který bude provádět exekuci (srov. § 38 odst. 1 ex. ř.), je v dispozici oprávněného. V případě zániku výkonu exekutorského úřadu z důvodů uvedených v § 15 odst. 1 ex. ř. (mj. odvoláním exekutora), exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, převezme spisy tohoto exekutorského úřadu a oprávněného poučí, že může požádat o změnu exekutora. V takovém případě je dán ze zákona důvod pro změnu exekutora, pokud oprávněný využije práva daného mu ustanovením § 15 odst. 5 ex. ř. a navrhne změnu exekutora; důvody soud nezkoumá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 2255/11; též Kasíková, M., a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Komentář, 2. vydání, Praha 2010, s. 188). Soud musí (s jedinou výhradou, a to že osoba označená v návrhu není oprávněna k výkonu exekuční činnosti) takovému návrhu vždy vyhovět, přičemž se principy vymezené v ustanovení § 44b ex. ř. neuplatní. Uplatnění limitů daných ustanovení § 44b ex. ř. je pak při rozhodování o návrhu na změnu exekutora ve smyslu ustanovení § 15 odst. 5 ex. ř. vyloučeno, neboť z principů, na nichž je úprava exekucí realizovaných dle exekučního řádu zřetelně vystavěna, vyplývá, že je to výlučně oprávněný, kdo s konečnou platností rozhodne, který exekutor jím vyvolanou exekuci provede. Význam ustanovení § 44b ex. ř. je ve smyslu výše uvedeného zřetelně „preventivní“, když vedle zakotvení práva oprávněného změnit v průběhu exekuce osobu exekutora současně zcela evidentně směřuje i k zamezení zneužívání zákonné možnosti volby konkrétního exekutora.

Okresní soud proto nepochybil, pokud v souvislosti se zánikem výkonu exekutorského úřadu Mgr. F. G. a poté, co oprávněný využil práva daného mu stanovením § 15 odst. 5 ex. ř. a navrhl změnu exekutora, rozhodl odvoláním napadeným usnesením, neboť takovému návrhu oprávněného musel vyhovět, neboť je to výlučně oprávněný, kdo s konečnou platností rozhodne, který exekutor jím vyvolanou exekuci provede. Zpochybňuje-li současně odvolatel závěry exekučního soudu tvrzením, že mu náleží odměna za exekutorskou činnost a úhrada výdajů, o kterých nebylo rozhodnuto, přisvědčit mu nelze. Platí totiž, že nově pověřený soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodne o nákladech exekuce vzniklých do rozhodnutí soudu o změně soudního exekutora (srov. § 44b odst. 4 ex. ř.), přičemž proti části příkazu k úhradě nákladů exekuce, která určuje výši jeho odměny a náhrady výdajů, může podat původní exekutor námitky (§ 88 odst. 3 ex. ř.).

Veden těmito důvody krajský soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (ustanovení § 219 o. s. ř.).