Úvodní stránka > Rozhodnutí NS navržená k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zasedání OOK NS ČR únor 2015)

Rozhodnutí NS navržená k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zasedání OOK NS ČR únor 2015)

15.01.2015 11:37

Ke škodě věci nebylo do níže uvedeného materiálu zařazeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, týkající se výkladu § 441 odst. 2 o. z., ačkoliv jiná rozhodnutí z téhož období jsou již navrhována k projednání na únorové zasedání OOK NS. Usnesení sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 je v kategorii A, takže musí být předloženo na zasedání civilního kolegia NS k rozhodnutí o vhodnosti jeho publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom na uvedené rozhodnutí kriticky reagovalo např. Ministerstvo spravedlnosti zde: portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=339889, takže tím spíše mělo být rozhodnutí co nejdříve předloženo k projednání na kolegiu, aby Nejvyšší soud vyslal právní praxi jasný signál k otázce týkající se § 441 odst. 2 o. z. (pokud by kolegium nerozhodlo o publikaci cit. rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, znamenalo by to, že kolegium nesdílí právní názor, jenž v tomto rozhodnutí zaujal tříčlenný senát Nejvyššího soudu, a naopak v případě jeho publikace by takový právní názor byl i vyjádřením celého civilního kolegia Nejvyššího soudu).

Zde jsou rozhodnutí, jimiž se bude zabývat civilní kolegium na svém únorovém zasedání:

Poř. č. 1

V řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spolu úzce souvisí konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu (orgánu) za toto porušení; není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva, mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy.

Je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti. Odvolací soud může změnit (i zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele. To, že způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, neznamená, že by soud z hlediska požadované formy a zejména pak výše finanční satisfakce nebyl vůbec vázán (omezen) tím, čeho se žalobce domáhá.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014)

Rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 M ě s t s k ý s o u d v Praze k odvolání žalobkyně (výrokem I.) změnil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 9 ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") ve formě konstatování porušení práva na dodržení lhůty stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), v řízení o návrzích, které byly u ČTÚ vedeny pod sp. zn. 103 718/2010, 103 740/2010, 105 276/2010, 103 717/2010, 103 753/2010, 103 739/2010, 103 755/2010 a 103 754/2010, a potvrdil (výrokem II.) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení 102 499,59 Kč s příslušenstvím). Současně (výrokem III.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ČTÚ, spočívajícího v nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích mj. v osmi (v žalobě specifikovaných) správních řízeních, kde byla zákonná lhůta podle žalobkyně několikanásobně překročena. Způsobenou nemajetkovou újmu požadovala žalobkyně odškodnit v penězích, u každého řízení zvlášť, kdy částku stanovila jako součin počtu měsíců trvání správního řízení a částky 833,33 Kč, celkem za všechna řízení v částce 102 499,59 Kč.

Soud prvního stupně konstatoval (ve výroku I. svého rozsudku), že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod číslem jednacím 103 718/2010, 103 740/2010, 105 276/2010, 103 717/2010, 103 753/2010, 103 739/2010 a 103 755/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, bylo porušeno právo žalobkyně. Současně (ve výroku II.) zamítl návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 102 499,59 Kč s příslušenstvím, a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrokem III.). Soud prvního stupně přitom vyšel ze závěru, že všechna správní řízení, ve kterých žalobkyně uplatňovala vždy postoupenou peněžitou pohledávku společnosti T-M, nebyla rozhodnuta v zákonem stanovené lhůtě a žalobkyni tak vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, za které považoval konstatování porušení práva, s výjimkou řízení vedeného pod číslem jednacím 103 754/2010 (ve věci I. K.), neboť zde shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou.

K odvolání podanému pouze žalobkyní, která nesouhlasila se závěrem, že k odčinění nemajetkové újmy postačí konstatování porušení práva, s důvodností vznesené námitky promlčení a aplikací § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozhodl, jak je shora uvedeno. Odvolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že námitka promlčení nebyla vznesena důvodně. Nesouhlasil zcela ani se závěry soudu prvního stupně o lhůtách k vyřízení věci ve správním řízení, a to pokud jde o rozklad, když ke čtyřměsíční, ve zvlášť složitých případech šestiměsíční, lhůtě pro vydání rozhodnutí podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je nutno v případě podání rozkladu proti rozhodnutí ČTÚ přičíst 30 dnů pro rozhodnutí o rozkladu, přičemž tato lhůta počíná běžet již dnem podání rozkladu, nelze tedy připočítávat dalších 30 dnů na předání spisu Radě Úřadu.

Podle odvolacího soudu nebyla dodržena zákonná lhůta stanovená k projednání a rozhodnutí věci v § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, což představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věta první, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Správní řízení vykazovala standardní složitost. Délka řízení byla dotčena i postupem žalobkyně, která podala k ČTÚ v jednom měsíci více než 800 návrhů, čímž podstatně zvýšila průměrný měsíční nápad v této agendě. Předmětná řízení byla zahájena návrhy, které k výzvě správního orgánu musela žalobkyně doplnit o další konkrétní tvrzení týkající se každého konkrétního případu, a návrhy byly zpoplatněny až k výzvě správního orgánu, ačkoliv výše poplatku vyplývá z právního předpisu. Tím žalobkyně objektivně přispěla k procesnímu zdržení při projednávání svých návrhů, i když na výzvy ČTÚ reagovala v přiměřené době. Tyto okolnosti nelze přičítat k tíži státu. Nenasvědčují také pravdivosti tvrzení žalobkyně o jejím eminentním zájmu na rychlém vyřízení věcí. S ohledem na dobu vzniku žalobkyně (několik měsíců před zahájením správních řízení) a na její předmět podnikání, jehož základem byla realizace jednoho souboru odkoupených pohledávek, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by mohlo být v souvislosti s těmito řízeními a nedodržením lhůt k rozhodnutí ohroženo dobré jméno žalobkyně, její postavení na trhu či v hospodářské soutěži. Ve vztahu k odkoupeným pohledávkám byla i ustálená rozhodovací praxe správního orgánu, z níž nemohlo pro žalobkyni vyplývat legitimní očekávání kladného vyřízení každého z návrhů. Všechny uvedené okolnosti soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zvažoval při posouzení formy odškodnění a správně dospěl k závěru, že újma, která žalobkyni délkou správních řízení vznikla, je odčinitelná konstatováním porušení práva. Podle odvolacího soudu smyslem institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk je odškodnění skutečné újmy a nikoliv navýšení nebo úhrada zisku, jehož se účastníku dostalo či případně nedostalo z původního právního vztahu. Forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

Odvolací soud po zopakování listinného důkazu, sdělení předsedy rady ČTÚ ze dne 30. 5. 2012, dospěl k závěru, že je v něm obsaženo konstatování nedodržení lhůt k vyřízení předmětných návrhů a omluva za toto porušení práva, což odvolací soud považoval za zcela odpovídající satisfakci za nemajetkovou újmu, která žalobkyni nedodržením lhůt k vyřízení věcí před ČTÚ vznikla. Této satisfakce, odpovídající ustanovení § 31a OdpŠk, se žalobkyni dostalo již při předběžném projednání nároku a odvolací soud proto žalobu na zadostiučinění hodnotil jako nedůvodnou. Z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (a to i pokud jde o řízení ve věci I. K.) a v zamítavém výroku ohledně požadavku na peněžité plnění rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to pouze v měnícím výroku I. a v závislém výroku III. o nákladech řízení, když podle žalobkyně v případě výroku II. není dovolání přípustné, neboť žádný z několika dílčích peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem nepřesahuje částku 50 000 Kč.

Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky procesního a hmotného práva, přičemž tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny (s výjimkou dílčího nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).

Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázky procesního práva:

- zda je odvolací soud v řízení, jehož předmětem je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., vázán odvolacím návrhem žalobce,

- zda může přezkoumávat i výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které nebyly odvolání napadeny,

- zda může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva) v neprospěch žalobce (poškozeného) jako odvolatele, ačkoliv žalovaný stát odvolání nepodal, či zda platí zákaz změny rozhodnutí k horšímu v neprospěch odvolatele.

Odvolací soud nesprávně právně posoudil i otázky hmotného práva:

- zda může soud rozhodnout o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva ve vícero správních řízeních i za situace, kdy se správní orgán v rámci tzv. předběžného projednání nároku poškozenému omluví toliko za délku trvání některých (tedy ne všech) řízení,

- zda může rozhodnout o poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva i za situace, kdy správní orgán v rámci tzv. předběžného projednání nároku připustil nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí v některých (tedy ne všech) řízeních, aniž by však výslovně konstatoval, jaká konkrétní práva poškozeného a podle jakého právního předpisu byla porušena,

- zda lze poškozenému podle okolností případu poskytnout za způsobenou nemajetkovou újmu finanční kompenzaci, konstatování porušení práva i omluvu vedle sebe (současně).

Ve vztahu k otázkám procesního práva dovolatelka dále uvedla, že kompenzační řízení sice obecně patří mezi řízení, kde způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu, nicméně to neznamená, že by odvolací soud neměl ctít základní zásady občanského soudního řízení, tzn. zejména zásadu dispoziční a zásadu projednací. Žalobce jako dominus litis (a zde také jako odvolatel) má právo samostatně vymezit předmět občanského soudního řízení (zde kompenzačního řízení), resp. předmět odvolacího řízení a odvolacího přezkumu, k jehož zahájení dal svým odvoláním podnět. Soud ani v kompenzačním řízení nemůže žalobci přisoudit více, než čeho se žalobce domáhal. Odvolatel je i v rámci kompenzačního řízení oprávněn stanovit meze, v nichž má odvolací soud přezkoumat napadené rozhodnutí. Odvolací soud může přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze v mezích, které odvolatel stanoví. Odvolací soud tyto meze ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu prvního stupně nepřípustně překročil. Podle dovolatelky se i v kompenzačním řízení uplatňuje zákaz změny rozhodnutí k horšímu, přičemž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, je třeba poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyně nebyla ani oprávněna podat odvolání do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jelikož její žalobě bylo ve vztahu k sedmi z celkem osmi řízení vyhověno. S ohledem na subjektivní nepřípustnost odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku a s ohledem na nepodání odvolání žalovanou je nutno dospět k závěru, že vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci a bylo tak vyloučeno, aby jej odvolací soud přezkoumával a měnil.

Ve vztahu k otázkám hmotného práva dovolatelka dále uvedla, že omluva a konstatování porušení práva jsou dvě odlišné právní kategorie (instituty), které nelze v praxi zaměňovat ani směšovat. Skutečnost, že se správní orgán poškozenému za nesprávný výkon veřejné moci omluví, může pro poškozeného představovat jistou formu zadostiučinění, nejedná se však o konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. V praxi lze proto obě tyto formy zadostiučinění poškozenému poskytnout vedle sebe (a to dokonce i vedle a nad rámec zadostiučinění v penězích), zejména pak za situace, kdy poškozený omluvu po státu výslovně požaduje. Poškozenému tak lze podle okolností případu poskytnout finanční kompenzaci, konstatování porušení práva i omluvu současně (vedle sebe).

Pouze konstatování porušení práva autoritativně vyslovené nezávislým a nestranným soudem může představovat přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, pouhá omluva nebo konstatování porušení práva vyslovené správním orgánem jsou nedostačující. Dovolatelka poukázala na neformálnost sdělení podepsaného úředníkem příslušného úřadu, které není rozhodnutím a které ani nemusí být nijak zdůvodněno, a to oproti rozhodnutí soudu, které z hlediska formy a obsahu představuje zcela jinou kvalitu. Soud jako nezávislý a nestranný třetí subjekt po řádně provedeném právním procesu dá poškozenému za pravdu, přičemž konstatování porušení práva se děje přímo ve výroku soudního rozhodnutí, které musí mít předepsanou formu a obsah a musí být též náležitě odůvodněno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, lze postupovat i v případě, že správní orgán v rámci tzv. předběžného projednání porušení práva žalobce připustil či uznal.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání. Současně uvedla, že rozhodnutí soudů považuje za správná, neboť nedošlo k naplnění záměru na získání ekonomického profitu z institutu kompenzace nemateriální újmy, i když podle jejího názoru žalobkyni pro zjevný kalkul s překračováním lhůty pro rozhodnutí nemajetková újma vzniknout nemohla. Poukázala i na zjevnou snahu žalobkyně o maximalizaci nákladů řízení spočívajících v nákladech na zastoupení advokátem, kdy původně celý tvrzený nárok v celkové výši 10 936 622,92 Kč ve vztahu k cca osmi stům správních řízení byl u žalované uplatněn jediným podáním a následně byl rozdělen na cca 100 žalob.

Poukazuje-li dovolatelka, že omluva byla poskytnuta pouze ve vztahu k některým správním řízením, pak tato formulace byla důsledkem skutečnosti, že žalobkyně v uplatnění nároku nespecifikovala jednotlivá správní řízení podle čísla jednacího, v mnoha případech nebylo možno příslušné řízení identifikovat vůbec, nebo bylo zjištěno, že žalobkyní uváděná délka trvání řízení neodpovídá skutečnosti, příp. že bylo konkrétní správní řízení ukončeno v zákonné lhůtě rozhodnutím ve formě příkazu. Všechny tyto skutečnosti předseda Rady ČTÚ, tedy nikoliv úředník působící u správního orgánu, jak uvádí dovolatelka, ale vedoucí ústředního správního úřadu, uvedl v daném osobním dopise a konstatoval, že ČTÚ s ohledem na známé skutečnosti v mnoha případech není schopen vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě. Je tedy zjevné, že omluva, která následuje, se za těchto okolností musí vztahovat pouze k těm správním řízením, v jejichž rámci k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nikoliv ve vztahu ke všem správním řízením, z nichž mnohá nebylo možno ani identifikovat.

Žalovaná považuje přiznání nesprávného úředního postupu a omluvu žalobkyni za projev odpovědnosti v rámci zásad dobré správy v situaci, kdy k nesprávnému úřednímu postupu ve správních řízeních (některých) objektivně došlo. Podle žalované je osobní omluva vedoucího ústředního správního úřadu, zde předsedy Rady ČTÚ, spolu s uznáním nesprávného úředního postupu (konstatováním porušení práva žalobkyně) na vyšší kvalitativní úrovni než konstatování porušení práva nezúčastněným soudem.

Podle žalované rozhodl odvolací soud správně, když změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo konstatováno porušení práva žalobkyně, tak, že se žaloba zamítá. V situaci, kdy byla žalobkyní napadena pouze část rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl zamítnut její požadavek na přiznání finanční kompenzace, bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumání i té části rozsudku, která odvoláním žalobkyně napadena nebyla, neboť bylo nutno zkoumat, zda poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je možno nahradit peněžitou kompenzací. Pokud by odvolání vyhověl, pak by byl nucen změnit celý rozsudek včetně výroku konstatujícího porušení práva žalobkyně. Protože odvolací soud zkoumal věc v její celistvosti, dospěl při zkoumání vzájemného vztahu mezi jednotlivými výroky rozsudku k závěru, že nejenže není namístě poskytnout žalobkyni finanční kompenzaci, ale rovněž není možné kompenzovat tvrzenou nemateriální újmu konstatováním porušení žalobkyniných práv, neboť se jí kompenzace na přinejmenším stejné kvalitativní úrovni dostalo již před zahájením řízení.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předně formulovala-li dovolatelka dílčí otázky hmotného práva týkající se konstatování porušení práva a omluvy s poukazem na skutečnost, že v rámci předběžného projednání nároku připustil správní orgán nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí jen v některých (tedy ne všech) vleklých správních řízeních, pak z takového skutkového zjištění rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo a tudíž ani jeho rozhodnutí nemohlo záviset na takovém právním posouzení. Uvedené právní otázky tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají.

Ačkoliv žalobce vymezuje několik otázek procesního a hmotného práva, na jejichž vyřešení mělo záviset napadené rozhodnutí, jedná se ve své podstatě pouze o jednu otázku procesního práva, byť s více procesními důsledky, a jednu otázku hmotného práva.

Z hlediska procesního práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky, zda v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk se jedná o takový případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli ustanovení § 153 odst. 2 a § 212 písm. d) o. s. ř., a zda tedy odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, a rozsudek soudu prvního stupně může být k odvolání žalobce jako poškozeného změněn i v jeho neprospěch.

Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky, zda konstatování nedodržení zákonných lhůt k vyřízení předmětných návrhů a omluva za toto porušení práva, kterých se žalobci dostane v rámci předběžného projednání jeho nároku, brání konstatování téhož porušení práva soudem, pokud je soud shledá jako přiměřené zadostiučinění (samotná otázka možného souběhu jednotlivých forem zadostiučinění ve výroku rozsudku byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, jak bude uvedeno dále, navíc na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo).

V rozsahu těchto otázek je dovolání přípustným, neboť v předestřených konkrétních souvislostech nebyly tyto otázky v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání však není důvodné.

Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou hmotného práva, zda konstatování nedodržení zákonných lhůt k vyřízení předmětných návrhů a omluva za toto porušení práva, kterých se žalobci dostane v rámci předběžného projednání jeho nároku, brání konstatování téhož porušení práva soudem, pokud je soud shledá jako přiměřené zadostiučinění.

Podle dosavadní rozhodovací činnosti dovolacího soudu je zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podmínkou i pro uplatnění nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 31a OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Z ustanovení § 14 a § 31a OdpŠk tedy vyplývá, že žalobce (poškozený) svůj nárok nemůže u soudu uplatnit, jestliže jej předem neuplatnil u příslušného úřadu. Zákon tím stanoví, že nárok má být uspokojen již v rámci předběžného projednání, a pouze v případech, kdy se tak nestane, je možno nárok uplatnit žalobou u soudu.

Úspěšný se svým nárokem u soudu může být poškozený pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen, tedy jen když mu nebylo již v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění (nebylo mu poskytnuto vůbec anebo poskytnuté zadostiučinění nelze považovat za přiměřené).

V případě naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, soud rozhodující o žalobním nároku na přiměřené zadostiučinění musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním), je možno považovat za přiměřené. Teprve dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn.

S tímto posouzením úzce souvisí otázka vzájemného vztahu jednotlivých forem zadostiučinění. Z dikce ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru (formu) satisfakce, neboť se poskytne pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

Oproti tomu konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím konkrétního zadostiučinění.

Ve vztahu k těmto základním formám přiměřeného zadostiučinění dovolací soud již dříve konstatoval, že pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva a žádá po žalované tuto formu zadostiučinění, soud je takovým jeho zájmem vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Dospěje-li soud oproti orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení vysloví ve výroku rozsudku ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce in eventum nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).

Z citované právní věty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, současně vyplývá, že nemůže být správný dovolatelkou uváděný kategorický závěr, že soud konstatuje porušení práva i v případě, že správní orgán v rámci předběžného projednání porušení práva žalobce připustil či uznal (naopak vždy závisí na posouzení konkrétních okolností, jak bude ještě uvedeno dále).

Ve vztahu k omluvě dovolací soud již dříve konstatoval, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012). Z rozhodovací činnosti dovolacího soudu dále vyplývá, že jinou formou satisfakčního prostředku může být (v trestním řízení) i zmírnění trestu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010).

Jelikož je konstatování porušení práva poškozeného nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění. V případě přiznání finanční kompenzace soudním rozhodnutím to platí bez dalšího, neboť se jedná o zákonem výslovně upravenou formu zadostiučinění, kde naplnění předpokladu porušení práva žalobce ze zákona přímo vyplývá. Rozhodne-li tedy soud o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (uloží povinnost zaplatit stanovenou částku), pak již samostatně ve výrokové části rozsudku porušení práva žalobce nekonstatuje (žalobce se takového konstatování nemůže ani úspěšně domoci). Oproti tomu soud ve výroku rozsudku (pouze) konstatuje porušení práva poškozeného, shledá-li takovou formu zadostiučinění za přiměřenou, a to i v případě, kdy se žalobce (poškozený) konstatování porušení svého práva v žalobním petitu nedomáhal.

Oproti rozsudku soudu předběžné projednání nároku u příslušného úřadu postupem podle § 14 OdpŠk není nijak formalizované a tomu odpovídá nejen neformálnost žádosti, ale i neformálnost stanoviska příslušného úřadu. Ze stanoviska by nicméně mělo vyplývat, k jakým poznatkům příslušný úřad dospěl a jaké závěry k požadavku na přiměřené zadostiučinění z nich učinil. Nedojde-li příslušný úřad k závěru o nedůvodnosti žádosti, pak by logicky takové stanovisko mělo obsahovat minimálně konstatování porušení práva poškozeného. Projevem vstřícné vůle státu uznat chybu by (zpravidla) měla být i omluva za takové porušení práva, už jenom z hlediska slušnosti, i když se poškozený toho výslovně nedomáhá.

Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

Není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání.

Citovaná judikatura Nejvyššího soudu nepožaduje, aby výrok rozsudku (a tedy i stanovisko úřadu) obsahoval přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).

Jak bylo již shora uvedeno, dojde-li soud k závěru o vzniku nároku žalobce (poškozeného) na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním, např. v trestním řízení snížením trestu), je možno považovat za přiměřené. Pouze dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn.

Soud může dojít k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat porušení práva (i bez návrhu). Uložení poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva není vyloučeno dokonce ani v případě, že příslušný úřad již určitou omluvu poškozenému poskytl či sám porušení práva poškozeného konstatoval, avšak to jen tehdy, jestliže dojde soud k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu (a to i s přihlédnutím k celému obsahu stanoviska a kontextu, v jakém bylo přijato, zejména ve vazbě na obsah žádosti poškozeného).

V žádném případě zde ale není prostor pro přehnaný formalismus, vyznačující se lpěním na jednotlivých slovech či dokonce citacích zákonných ustanovení (vč. jejich číselného označení), nýbrž jde o vystižení smyslu a podstaty přiměřeného zadostiučinění. Nelze vycházet z úvahy, že konstatování porušení práva a uložení poskytnutí omluvy soudem oproti témuž projevu v rámci stanoviska úřadu představují vyšší formu zadostiučinění.

Ze shora uvedeného, ve vztahu k dovolatelem položené otázce, vyplývá, že konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva (v rámci předběžného projednání je možno přihlédnout i ke kontextu případu a obsahu žádosti), mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Je-li tedy porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání a příslušný úřad se za něj omluvil, a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Odvolací soud proto danou otázku posoudil správně.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou procesního práva, zda v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk se jedná o takový případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli ustanovení § 153 odst. 2 a § 212 písm. d) o. s. ř., a zda tedy odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, a rozsudek soudu prvního stupně může být k odvolání žalobce jako poškozeného změněn i v jeho neprospěch.

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva, žádá po žalované tuto formu zadostiučinění a soud je takovým jeho zájmem vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

Jak bylo již shora (ve vazbě na současně citovaná rozhodnutí) uvedeno, rozhodne-li soud o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, pak již samostatně ve výrokové části porušení práva žalobce nekonstatuje. Oproti tomu soud ve výroku rozsudku (jenom) konstatuje porušení práva poškozeného, shledá-li takovou formu zadostiučinění za přiměřenou, a to i v případě, kdy se žalobce (poškozený) konstatování porušení svého práva v žalobním petitu nedomáhal.

Ohledně formulace samotného výroku rozsudku dovolací soud dále uzavřel, že ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud do jisté míry ve smyslu § 31a odst. 2, věta první, OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění sice vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva), to však neznamená, že se výrokově s požadavkem na zaplacení peněžité satisfakce nemá vypořádat, takový návrh by měl zamítnout přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012).

V návaznosti na dosavadní rozhodovací činnost dovolacího soudu lze uzavřít, že z právního předpisu (§ 31a odst. 2 OdpŠk) vyplývá takový způsob vypořádání vztahu mezi poškozeným a státem, že uloží-li soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění v penězích, ve výroku rozsudku již porušení práva žalobce nekonstatuje. Naproti tomu, považuje-li za přiměřené zadostiučinění samotné konstatování porušení práva (nebylo-li již dříve poskytnuto v rámci předběžného projednání), pak ve výroku rozsudku konstatuje porušení práva, i když to žalobce nenavrhoval (formulace výroku rozsudku je zde především věcí soudu). Současné konstatování porušení práva a uložení povinnosti k zaplacení zadostiučinění v penězích není možné. Bude-li žalobce v žalobě navrhovat konstatování porušení práva ve výroku rozsudku vedle uložení povinnosti zaplatit zadostiučinění v penězích, pak v případě byť jen částečného vyhovění žalobě o zaplacení bude na místě požadavek na konstatování porušení práva zamítnout, a to ve znění uvedeném v žalobě.

Ze shora uvedených závěrů o vzájemném vztahu jednotlivých forem zadostiučinění a jejich obsahových náležitostech současně vyplývá, že uložení povinnosti zaplatit zadostiučinění v penězích nebrání tomu, aby žalovanému byla k návrhu žalobce uložena i povinnost k omluvě (formulace výroku rozsudku je zde opět především věcí soudu, nicméně především ohledně formy takové omluvy vychází soud z požadavku žalobce, považuje-li jej za přiměřený).

Závěr, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk představuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu, neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce (omluvu může soud uložit pouze na návrh) či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.

Ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. a ve vazbě na ustanovení § 14 a § 31a OdpŠk soud prvního stupně v prvé řadě posuzuje (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec), zda žalobci již v rámci předběžného projednání (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním) bylo poskytnuto zadostiučinění, které lze považovat za přiměřené. Dojde-li soud k závěru, že ano, žalobu jako nedůvodnou zamítne (a to nárok, jak byl vymezen žalobou). Dojde-li k závěru, že nikoliv, znovu rozhodne o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, a to ve formě (formách) a případně výši, které shledá (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním) za přiměřené a v zásadě bez ohledu na stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání. Pouze v případě zadostiučinění v penězích z hlediska formální vykonatelnosti svého rozhodnutí zohlední částku, která z téhož důvodu byla žalovaným již žalobci vyplacena, a ve výroku rozhodnutí uloží zaplacení pouze rozdílu mezi částkou, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění, a částkou, která z téhož důvodu byla již žalovaným státem žalobci vyplacena.

Obdobně odvolací soud ve smyslu § 212 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní § 212 písm. c/ o. s. ř.) posoudí, zda bylo žalobci jako poškozenému již v rámci předběžného projednání či v rozsudku soudu prvního stupně (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním) poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Nejsou-li dány důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a o. s. ř. a dojde-li k závěru, že bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění již v rámci předběžného projednání, pak rozhodne o zamítnutí žaloby (adekvátně přezkoumávanému rozhodnutí o změně či potvrzení rozsudku soudu prvního stupně). Dojde-li k závěru, že toto bylo poskytnuto v rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. Dojde-li k závěru, že dosud přiměřené zadostiučinění poskytnuto nebylo, přistoupí odvolací soud ke změně (případně částečné změně) rozsudku soudu prvního stupně, a to takové, aby poskytnuté zadostiučinění (a to případně i ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) bylo možno považovat za přiměřené a současně aby odpovídalo způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícímu z § 31a odst. 2 OdpŠk.

Bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt samostatně právní moci a vykonatelnosti. Výsledkem jiného postupu by mohlo být pravomocné rozhodnutí (ze spojení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu), které by právní vztahy mezi účastníky vypořádávalo jinak, než vyplývá z právního předpisu, a přitom by ani nebylo v souladu s žalobním návrhem (např. v této věci, pokud by odvolací soud shledal zcela důvodným požadavek na peněžní satisfakci, bylo by zde pravomocné rozhodnutí o konstatování porušení práva ve vztahu k sedmi řízením a zároveň o povinnosti zaplatit peněžní satisfakci v žalované částce za osm řízení).

Odvolací soud tedy může změnit (samozřejmě i zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). To platí i ve vztahu k dílčím výrokům, které nebyly napadeny odvoláním z důvodu, že odvolání proti nim není přípustné (typicky výroky, kterými bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., anebo proti kterým není odvolání jedné ze stran subjektivně přípustné).

Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).

Ze shora uvedeného vyplývá, že vyřešení dovoláním vymezených otázek procesního a hmotného práva odvolacím soudem bylo správné, a proto dovolací soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.

Poř. č. 2

Evidence osoby v materiálech Státní bezpečnosti není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bez zřetele k tomu, že soud určil, že šlo o evidenci neoprávněnou.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013)

M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013 potvrdil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 7, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 1 827 399 Kč (ušlá čistá mzda za období od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2010 ve výši 925 509 Kč, rozdíl na odchodném ve výši 47 430 Kč a rozdíl na výsluhovém příspěvku ve výši 854 460 Kč) a dále nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce byl jako příslušník Policie ČR od 1. 1. 2007, na dobu určitou do 31. 12. 2010, ustanoven na služební místo vedoucího oddělení jako komisař. Předpokladem pro zařazení do této funkce bylo dle zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie ČR a příslušníků Vězeňské služby ČR, splnění podmínek § 3 odst. 1 citovaného zákona (tzv. negativní lustrační osvědčení). Dne 13. 7. 2007 vydalo Ministerstvo vnitra ČR lustrační osvědčení, podle kterého byl žalobce osobou evidovanou ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) zákona č. 279/1992 Sb. Tato skutečnost vedla k propuštění žalobce ze služebního poměru ke dni 30. 9. 2007. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011 byla v řízení proti žalované na ochranu osobnosti deklarována neoprávněnost evidence žalobce v materiálech bývalé Vojenské kontrarozvědky s odůvodněním, že žalovaná neprokázala, že žalobce dal k zařazení do evidence Vojenské kontrarozvědky svůj souhlas. Před podáním žaloby v souzené věci uplatnil žalobce předmětný nárok u žalované dne 15. 6. 2011.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vydání lustračního osvědčení nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, pokud bylo prokázáno, že žalovaná postupovala zcela na základě a v mezích zákona a osvědčení je ve vztahu ke konkrétním skutečnostem i věcně správné. Žalobce však v řízení tvrdil, že nesprávný úřední postup spočíval v samotném zařazení žalobce do evidence spolupracovníků bývalé Vojenské kontrarozvědky, přičemž příčinná souvislost měla být zjišťována mezi tímto postupem a žalobci vzniklou škodou. Odvolací soud uvedl, že ani právní posouzení příčinné souvislosti mezi uvedenými skutečnostmi nevede k závěru o důvodnosti žaloby. Předně nárok na náhradu nemajetkové újmy je ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen. Žalobce se o vzniku újmy dozvěděl nejpozději v době skončení služebního poměru, tj. 30. 9. 2007. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba tedy uplynula dříve, než žalobce uplatnil svůj nárok u žalované (15. 6. 2011). Pokud jde o nárok na náhradu škody, důvodem jejího vzniku bylo propuštění ze služebního poměru, nikoliv vydání lustračního osvědčení, tedy nelze dovodit příčinnou souvislost mezi evidencí žalovaného ve svazcích bývalé Vojenské kontrarozvědky a peněžní ztrátou. Typově jde o nároky z (neplatného) propuštění ze služebního poměru, které nelze ani teoreticky přiznat z titulu odpovědnosti státu za škodu.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (a z části i procesního) práva, jež dosud v soudní praxi vyřešena nebyla, resp. v části byla řešena jinak a nepochybně ve světle pozdější judikatury má být řešena jinak. Za tuto otázku dovolatel považuje vztah nezákonné evidence a s tím související vydání pozitivního lustračního osvědčení a odpovědnosti dotčeného úřadu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Jako dovolací důvod uvádí dovolatel nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:

a) Je-li postavena najisto nezákonnost evidence dovolatele ve svazku bývalé Vojenské kontrarozvědky, pak je třeba uzavřít, že postup státní moci byl od počátku nepochybně podřaditelný pod pojem nesprávný úřední postup.

b) Na základě nesprávného úředního postupu byl dovolatel propuštěn ze služebního poměru. Soudem podsouvaná snaha označit takový nárok jako teprve následný, stojící vůči „zaměstnavateli“, je typickým příkladem upření práva zužujícím výkladem příčinné souvislosti. Uplatnit nárok vůči zaměstnavateli nebylo lze, neboť ten jednal na základě zákonem uložené povinnosti a byl bez možnosti přezkumu vázán lustračním osvědčením vydaným jiným orgánem státní moci.

c) Nikoliv dnem rozvázání služebního poměru, ale teprve právní mocí rozhodnutí soudu byla postavena napevno existence nesprávného úředního postupu a též i osoba škůdce. U imateriální újmy pak ani jiný výklad není možný, neboť ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk prodlužuje promlčecí lhůtu na 6 měsíců po skončení řízení, v němž k nesprávnému postupu došlo. Je-li nesprávným postupem nezákonná evidence ve svazku Státní bezpečnosti (dále jen "StB"), pak taková lhůta nutně neskončí dříve, než uplynutím šesti měsíců od právní moci deklaratorního rozsudku.

Dovolatel navrhuje, aby soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně a navrhuje, aby dovolací soud svým rozsudkem dovolání zamítl.

N e j v y š š í s o u d v části výroku I. a ve výroku II. dovolání zamítl, ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dle ustanovení § 32 OdpŠk: „(1) Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

(2) Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

(3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“

Odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně náhrady nemateriální újmy na závěru, že případný nárok dovolatele je promlčen. Tento závěr odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek z 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, promítnutí jeho základu do rozsudku velkého senátu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod R 115/2012, nebo do rozsudku z 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněného pod R 72/2013). Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk spojuje počátek běhu promlčecí doby (lhůty) s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Proto, odůvodňuje-li dovolatel vznik nemajetkové újmy jeho neoprávněnou evidencí v materiálech Státní bezpečnosti, pak - odhlédnuto v této souvislosti od toho, zda je správný jeho názor, že tomu předcházel nesprávný úřední postup ve výkonu veřejné moci - se o této evidenci nejpozději dozvěděl ke dni vydání pozitivního lustračního osvědčení, tj. 13. 7. 2007. Nepochybnou vědomost o vzniku nemateriální újmy odvolací soud spojil s okamžikem skončení služebního poměru (30. 9. 2007), neboť již v té době počal dovolatel pociťovat projevy snížení své vážnosti ve společnosti spoluobčanů. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že až okamžikem vydání deklaratorního rozsudku o neoprávněnosti evidence dovolatele v materiálech StB se dozvěděl o existenci nesprávného úředního postupu, osobě škůdce a vzniklé nemajetkové újmě. Naopak z okolnosti, že dovolatel toto řízení vedl, vyplývá jeho vědomost o daných skutečnostech. Nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené nesprávným úředním postupem není podmíněn předcházejícím soudním rozhodnutím, které by deklarovalo nesprávný úřední postup. V samotném řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. je pro přiznání nároku na náhradu nemateriální újmy (i škody) soud – obecně - oprávněn a povinen zkoumat, zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Řízení na ochranu osobnosti dle ustanovení občanského zákoníku, případně řízení o určení neoprávněnosti evidence, nesouvisí s řízením dle zákona č. 82/1998 Sb., tudíž nijak neovlivňuje běh promlčecí lhůty.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že z ustanovení § 32 odst. 3, věta druhá, OdpŠk vyplývá, že promlčecí lhůta nutně neskončí dříve, než uplynutím šesti měsíců od právní moci deklaratorního rozsudku. Dovolatel zjevně pomíjí, že dané ustanovení odkazuje na § 13 odst. 1, větu druhou a třetí, a § 22 odst. 1, větu druhou a třetí, OdpŠk. Daná ustanovení se zabývají nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, případně ve lhůtě přiměřené, není-li lhůta zákonem stanovena. Dovolatel se však v řízení nedomáhal náhrady újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, ale újmy vzniklé neoprávněnou evidencí v materiálech StB. Nehledě k tomu, že k dovolatelem tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, evidenci v materiálech StB, nedošlo v soudním řízení, jímž byla neoprávněnost evidence deklarována.

Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy lze uzavřít, že se Nejvyššímu soudu zjevně neotevřela možnost posouzení důvodnosti jeho uplatnění, v daném případě muselo být uplatnění nároku, jenž vznikl již v souvislosti s vydáním lustračního osvědčení - se zřetelem k časovým okolnostem - jeho prosazování vždy pokládáno v důsledku námitky promlčení ze strany žalované za soudně nevymahatelné. Vyšel-li zde proto odvolací soud s ohledem na hospodárnost soudního řízení (viz R 29/1983, k němuž se Nejvyšší soud přihlašuje i ve své soudobé rozhodovací praxi – např. rozsudkem z 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, nebo rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2614/2011) bude řešit otázku soudní (ne)vymahatelnosti uplatněného nároku pro námitku promlčení souladně s do úvahy připadající judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže dovolání proti takovému jeho rozhodnutí založit přípustnost dovolání a bylo třeba je za postupu dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Stran nároků na náhradu škody Nejvyšší soud předesílá, že žalobní konstrukce založená na tvrzení skutečností, které žalobce pokládá za významné a jimiž vysvětluje uplatňování nároků, neumožňuje jiné právní posouzení, nežli v poměrech právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tím, že žalobce zjevně přijímá v této konstrukci stav ukončení jeho služebního poměru jako zákonného (podle obsahu spisu čelil této skutečnosti neúčinně až do úrovně soudního správního přezkumu), nelze mít takové nároky za „typově z (neplatného) propuštění ze služebního poměru“, jak je poněkud nepřesně charakterizuje odvolací soud, neboť jejich posuzování jako nároků souvisejících se služebním poměrem zde není vůbec ve hře. Žaloba stojí na tom, že jde o škodu (ostatně i obsah škody je tak propočítáván), která vznikla neoprávněnou evidencí žalobce v materiálech StB, tím je vymezen i předmět tohoto soudního řízení. Žaloba tak zřetelně obchází zpochybnění oprávněnosti ukončení služebního poměru, a těží ze skutečnosti příznivého výsledku řízení o ochranu žalobcovy osobnosti o neoprávněnosti evidence jeho osoby v takových materiálech.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně náhrady škody na dvou závěrech, že totiž vydání lustračního osvědčení nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, a posléze že není dána příčinná souvislost mezi evidencí dovolatele v materiálech StB a vzniklou škodou. Dovolatelovy argumenty zakládají přípustnost jeho dovolání, neboť otázka obsažená v prvním závěru odvolacího soudu nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena.

Odvolací soud k ní implicitně zaujal negativní postoj, i k dovolatelově právnímu názoru, dle nějž neoprávněná evidence je onou příčinou nesprávného úředního postupu, když vyjádřil, že jakákoliv evidence osoby v materiálech StB - bez ohledu na výsledek řízení o ochranu osobnosti - nemůže být nesprávným úředním postupem.

Tento právní názor má i Nejvyšší soud za správný.

Povahou lustračního osvědčení se zabýval Ústavní soud v rozhodnutích ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. II. ÚS 1/93, a ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 357/97, přičemž uvedl, že „se nejedná o rozhodnutí správního orgánu, nýbrž o akt (veřejnou listinu), kterým Ministerstvo vnitra jako kompetentní orgán osvědčuje existenci nebo neexistenci určité jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Samotná registrace osoby zjevně nebyla výsledkem jakéhokoliv občanskoprávního či správního rozhodování, tedy výkonem veřejné moci ve smyslu soudobé právní terminologie. Tomu odpovídá i deklaratorní charakter osvědčení, kdy Ministerstvo vnitra v něm podle podkladů obsažených v registru svazků bývalé StB osvědčuje na základě zmocnění daného mu ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. existenci či neexistenci určitého stavu, tj. zda v těchto podkladových materiálech shledalo skutečnosti uvedené v § 2 zákona č. 451/1991 Sb. Ministerstvo vnitra není podle citovaného zákona oprávněno měnit lustrační osvědčení ani poté, co bylo soudem určeno, že osoba byla evidována neoprávněně, neboť lustrační osvědčení toliko osvědčuje, že osoba byla evidována.“ Správní orgán tak při vydávání lustračního osvědčení nijak neověřuje, zda daná osoba je ve zkoumaných materiálech evidována oprávněně, či nikoliv. Tato otázka může být předmětem až soudního řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že důsledkem evidence osoby v materiálech StB je vydání pozitivního lustračního osvědčení a deklarace takového historického stavu, a to i v případě, že se jedná o evidenci neoprávněnou. Skutečnost evidence určitého stavu má tak historický význam, ať již stavu bylo dosaženo „správným“ či „nesprávným úředním postupem“ z hlediska soudobého pozitivně právního přístupu. Z téhož úhlu pohledu přistoupil stát k jejímu využití a konstruoval na ní její právní důsledky zákonem č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dalšími zákony na tento předpis odkazujícími. Hodnotová disproporce mezi totalitním státem a jeho nástupcem, jenž se i svou Ústavou přihlásil k tomu, že je právním státem, byla k odstranění dříve nastalých křivd řešena v celé řadě rehabilitačních, restitučních a jiných zákonů. Ochrana proti neoprávněné evidenci osoby v archivech StB byla ponechána obecným právním prostředkům, z nichž v praxi byl využíván dotčenými individuálně institut ochrany osobnosti. Tento prostředek žalobce využil a dosáhl úspěchu. Na základě toho nyní usiluje o kompenzaci nespravedlnosti plynoucí z rozporu aplikace platných právních norem v rovině služebního poměru a stavu jeho ochráněné integrity cestou tvrzení o nesprávném úředním postupu totalitního státu.

Aplikovat však současné výklady pojmu nesprávného úředního postupu mechanickým poukazem na kontinuitu státní subjektivity nedemokratického státu a jeho právního nástupce (jak to činí žaloba) by znamenalo hrubě opomíjet smysl a účel jim vlastních právních zásad, norem a nástrojů. Připouští-li právní stát ochranu v totalitní minulosti neoprávněně evidovaného jednotlivce, tím ještě pasivně a absolutně nepřijímá odpovědnost za pochybné „úřední“ postupy založené na zcela jiných základních politických, společenských a mravních hodnotách – viz zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Výsledný stav ochrany jednotlivce projevující se v soudní deklaraci neoprávněnosti jeho evidence v materiálech StB nemůže, stejně jako samotná evidence kvalifikované formy spolupráce, založit stav nesprávného úředního postupu ve smyslu soudobé zákonné úpravy a žaloba je již proto nedůvodná, neboť je v podstatě založena na neexistujícím právním důvodu.

Ohledně otázky příčinné souvislosti mezi evidencí dovolatele v materiálech StB a vzniklou škodou spočívající v ušlé mzdě, rozdílu na odchodném a rozdílu na výsluhovém příspěvku, dlužno dodat, že otázka příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a konkrétní škodou je otázkou skutkovou. Právním posouzením je však vymezení, mezi jakou škodou a jakou skutečností má být příčinná souvislost zjišťována. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl: „V rozhodnutích týkajících se náhrady škody jsou obecné soudy kromě jiného povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potencionálního škůdce a vzniklou škodou. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Zmíněná úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, je rovněž otázkou právní.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013) se při řešení otázky příčinné souvislosti v případě více skutečností vedoucích k témuž škodlivému následku přiklání k závěrům uvedeným v komentářové literatuře: „Škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – ke škodě by nedošlo, nebo naopak, zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (více příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučuje jinou. Zásadně je třeba vycházet z toho, že každé jednání či opomenutí, bez něhož by následek nenastal, neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že k němu přistoupí další okolnost, jež při vzniku škody spolupůsobí. Podstatné je, zda toto jednání zůstává tou skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo, nebo zda nová skutečnost působí jako výlučná příčina, která – bez ohledu na původní okolnosti – samostatně způsobila následek. V takovém případě došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a původními okolnostmi.“ (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206).

Odvolací soud uzavřel, že výlučnou příčinou vzniku hmotné škody bylo (neplatné) propuštění dovolatele ze služebního poměru. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 279/1992 Sb.: „Nesplňuje-li policista nebo příslušník předpoklady pro výkon funkce uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) až e) a v § 5 odst. 1 písm. b) až e), považuje se to za důvod pro skončení služebního poměru propuštěním. Služební orgán rozhodne o propuštění policisty nebo příslušníka ze služebního poměru nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy důvod pro propuštění zjistil.“

Při vydání pozitivního lustračního osvědčení nemá služební orgán jinou možnost než rozhodnout o propuštění daného příslušníka ze služebního poměru, rozhodující je tu zjevně stav v okamžiku propuštění. Právní předpisy neumožňují ani takový postup, aby v případě probíhajícího řízení o určení neoprávněnosti evidence služební orgán s propuštěním vyčkal až do skončení tohoto soudního řízení. Je tudíž zřejmé, že propuštění dovolatele ze služebního poměru bylo nevyhnutelným následkem jeho evidence v materiálech StB.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že propuštění dovolatele ze služebního poměru bylo výlučnou příčinou, která - bez ohledu na původní okolnosti (evidenci dovolatele v materiálech StB) - samotně způsobila následek, vzhledem k výše uvedeným závěrům posoudil tuto otázku nepřesně.

Ačkoliv je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení příčinné souvislosti mezi evidencí dovolatele v materiálech StB a vzniklou škodou nesprávné, nemá to vliv na celkovou správnost jeho rozhodnutí, neboť již svým prvým závěrem vyloučil odpovědnost žalované, jeho další dovolatelem kritizované, a vskutku kritizovatelné, úvahy byly již pro rozhodnutí nadbytečné.

Jelikož žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení co do celého žalobou uplatněného nároku, měl se odvolací soud zabývat rovněž otázkou promlčení nároku na náhradu škody, Nejvyšší soud zde jen pro pořádek dodává, že námitka promlčení nebyla při zde zaujatých právních názorech v rozhodování přehlédnutelná.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku správné, Nejvyšší soud dovolání v jeho přípustné části za postupu dle § 243d odst. 1 o. s. ř. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení v souladu s § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. – v dovolacím řízení úspěšné žalované však žádné náklady nevznikly.

Poř. č. 3

Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Nelze uzavřít, že určitá skutečnost je sama o sobě vždy zvlášť závažným důvodem ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.

Skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalovaného, kterým mu byla způsobena škoda, a u soudu se domáhá náhrady této škody, je zásadně podstatnou okolností svědčící pro naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., nicméně nezakládá naplnění této podmínky bez dalšího a vždy záleží na dalších okolnostech konkrétního případu.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014)

Žalobce požadoval osvobození od soudních poplatků v řízení, ve kterém se domáhal zaplacení částky 12 997 010 Kč s příslušenstvím jako škody, kterou mu způsobil žalovaný svým trestným činem, když v postavení zaměstnance žalobce se zařazením na pozici hlavního účetního odčerpal peněžní prostředky žalobce ve výši 17 197 655 Kč ve svůj prospěch, za což byl pravomocně odsouzen.

O k r e s n í s o u d Praha – západ svým usnesením ze dne 7. 2. 2014 zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Vyšel ze zjištění, že žalobce vlastní tři osobní automobily, nemá ve vlastnictví žádné nemovitosti. Ekonomické ukazatele jeho hospodaření v posledních letech sice poklesly, ale jeho roční obrat se pohyboval v desítkách milionů korun a z daňového přiznání za leden až září roku 2013 (daňová povinnost v rozmezí 50 000 Kč až 170 000 Kč) vyplývá, že prodával svou produkci s přidanou hodnotou několika stovek tisíc korun měsíčně. Soud došel k závěru, že finanční situace žalobce není natolik špatná, aby nepřiznání osvobození od soudních poplatků znemožnilo uplatnit jeho práva u soudu. Soud připustil, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat i podnikateli či právnické osobě, ale pouze v případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání. Rizika spojená s podnikáním a případný podnikatelský neúspěch, včetně práce zaměstnanců, nelze přenášet na stát, a to ani formou osvobození od soudních poplatků. Na straně žalobce shledal soud dlouhodobě podceňovanou kontrolu odpovědných zaměstnanců, když trestná činnost žalovaného probíhala bez povšimnutí delší dobu. Tuto jistou „liknavost“ a z toho vzniklé finanční obtíže soud podřadil pod podnikatelské riziko žalobce. Soud uzavřel, že žalobce není osobou nemajetnou, hospodaří s milionovými obraty a jeho současná situace nemá původ ani v tzv. vyšší moci ani v nepředvídaných okolnostech, které nemají svůj původ v podnikání.

K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2014 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Dle odvolacího soudu nejde v daném případě o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soud konstatoval, že u právnických osob lze uvážit povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, jakož i stav a strukturu majetku a platební schopnost. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že trestná činnost žalovaného trvala delší dobu a při správně nastavených mechanismech kontroly mohla být odhalena dříve, na druhou stranu však zohlednil skutečnost, že činností žalovaného došlo k výraznému úbytku jmění žalobce a ke zhoršení jeho finanční situace. Dále zvážil výši soudního poplatku v dané věci (649 850 Kč) a skutečnost, že žalobce vypočítává zisk poměrně nízkými částkami, avšak obrat společnosti je nadprůměrný. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě přiznat žalobci osvobození od soudních poplatků právě z jedné poloviny.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), když má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil relevantní právní otázky pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně, zda lze považovat trestnou činnost žalovaného, kterou byla způsobena škoda žalobci, jejíž náhrady se předmětnou žalobou domáhá, za „zvlášť závažný důvod“ pro úplné osvobození žalobce od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. V důsledku jednání žalovaného byl nucen sjednat se svými věřiteli splátkové kalendáře a přestože v podnikatelské činnosti pokračuje, je neustále ohrožen platební neschopností a není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek v předmětné věci ani po částečném osvobození bez toho, aby se následně nedostal do úpadku. Za dané situace zasahuje nepřiznání osvobození od soudních poplatků do jeho ústavního práva na soudní ochranu. Proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v daných skutkových souvislostech nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena dovolatelem vznesená otázka, zda lze považovat trestnou činnost žalovaného, kterou byla způsobena žalobci škoda, jejíž náhrady se domáhá, za „zvlášť závažný důvod“ pro úplné osvobození žalobce od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti, tj. že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.)

Soud tak při posuzování majetkových poměrů účastníka domáhajícího se osvobození od soudních poplatků, při poměřování rozsahu jeho aktiv i pasiv a při přihlížení ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu, došlo by tím totiž k porušení rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků soud hodnotí pomocí výše uvedených kritérií poměry účastníka s důsledkem na jeho objektivní schopnost splnit poplatkovou povinnost v konkrétním případě. I když poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, musí soud dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V takovém případě osvobození přiznat nelze.

S účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv.

Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti.

Ve světle výše uvedeného lze tedy uzavřít, že skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalovaného, kterým mu byla způsobena škoda, a u soudu se domáhá náhrady této škody, je zásadně podstatnou okolností svědčící pro naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., nicméně nezakládá naplnění této podmínky bez dalšího a vždy záleží na dalších okolnostech konkrétního případu.

V daném případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že poměry žalobce odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Ke svému závěru dospěl odvolací soud na základě posouzení celé řady skutkových okolností, vzal v úvahu konkrétní majetkové poměry žalobce a jeho ekonomickou činnost, zvážil důkladně okolnosti, za jakých došlo ke vzniku škody, a přihlížel i k výši soudního poplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu tak lze považovat za souladné s právní úpravou a soudní praxí, když přihlédl ke všem relevantním hlediskům v jejich souhrnu a k veškerým okolnostem, jež vyšly v řízení najevo.

Jelikož z hlediska dovolatelem uplatněného důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

Poř. č. 4

Tvrzení, že pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o úpadku dlužníka, proti němuž již nelze podat opravný prostředek (odvolání nebo žalobu pro zmatečnost), je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení, je pro další chod insolvenčního řízení právně bezvýznamné; o důvod ke zrušení konkursu na majetek dlužníka nejde.

Insolvenční navrhovatel, jehož insolvenčnímu návrhu soud vyhověl rozhodnutím o úpadku, není osobou subjektivně oprávněnou k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, i když tvrdí, že rozhodnutí je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014)

Návrhem ze dne 18. 12. 2013 se dlužník CB domáhal zrušení konkursu na svůj majetek s odůvodněním, že insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele T nebyl opatřen elektronicky uznávaným podpisem osoby, která návrh podala.

Usnesením ze dne 20. 1. 2014 K r a j s k ý s o u d v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) tento návrh dlužníka zamítl.

Insolvenční soud především uzavřel, že pravomocná a vykonatelná rozhodnutí místně i věcně příslušného insolvenčního soudu nelze považovat za nicotné akty jen proto, že soud vycházel z návrhu, který nesplňoval všechny zákonem stanovené náležitosti. Taková rozhodnutí lze odstranit pouze způsobem stanoveným zákonem.

Důvody pro zrušení konkursu jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 308 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přičemž důvod uváděný dlužníkem mezi ně nepatří.

K odvolání dlužníka V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2014 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 141 a § 308 odst. 1 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 83/2012“/, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu)

- dospěl k následujícím závěrům:

1) Námitky dlužníka, že insolvenční návrh byl vadný, zásadně nejsou právně významné pro výsledek odvolacího řízení, v němž je posuzována správnost rozhodnutí o úpadku, proto nemohou být ani důvodem pro zrušení konkursu.

2) Při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle § 308 insolvenčního zákona se insolvenční soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o úpadku či prohlášení konkursu, případně správností rozhodnutí je potvrzujících.

3) Dlužník v návrhu netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by byly naplněny důvody pro zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 insolvenčního zákona a nepředložil ani návrh na zrušení konkursu schválený dle § 308 odst. 2 insolvenčního zákona všemi věřiteli a insolvenčním správcem.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, argumentem, že odvolací soud vyložil ustanovení § 97 odst. 2 insolvenčního zákona jinak, než v judikatuře dovolacího soudu, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 51/2011, uveřejněném pod číslem 33/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2012“).

Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), když oba soudy vyložily nesprávně ustanovení § 97 odst. 2 insolvenčního zákona, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl, že k insolvenčnímu návrhu se nepřihlíží.

Konkrétně dovolatel oběma soudům vytýká, že se nevypořádaly s námitkou „neplatnosti celého insolvenčního řízení“ způsobené tím, že návrh insolvenčního navrhovatele z 5. 8. 2011 nebyl řádně elektronicky podepsán. K tomu zdůrazňuje, že podle § 97 odst. 2 insolvenčního zákona se k takovému insolvenčnímu návrhu nepřihlíží.

Dovolatel poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sen. zn. 2 VSPH 1287/2012 (jde o usnesení č. j. KSPL 27 INS 13890/2011, 2 VSPH 1287/2012-A-102), s tím, že v něm Vrchní soud v Praze (s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 300/2009 /jde o usnesení ze dne 19. 6. 2009, č. j. KSHK 40 INS 2342/2009, 1 VSPH 300/2009-A-10/), objasňuje důvody, pro které zařadil zákonodárce do insolvenčního zákona ověřený podpis či uznávaný elektronický podpis na insolvenčním návrhu. Z něj cituje pasáž, podle které účelem této úpravy především bylo (a nadále je):

„jednoznačně identifikovat osobu, která podala insolvenční návrh tak, aby bylo eliminováno jeho zneužití v konkurenčním boji mezi účastníky hospodářské soutěže a dlužníkovi a jeho věřitelům bylo umožněno vymáhat případnou škodu vůči neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli postupem dle ustanovení § 147 insolvenčního zákona“.

Dovolatel dále poukazuje na závěry obsažené v R 33/2012, s tím, že při takové vadě nemá insolvenční návrh žádné účinky a jediným možným řešením je podání nového insolvenčního návrhu. Dovozuje dále, že z řečeného je zřejmé, že oba soudy postupovaly nesprávně a nevypořádaly se s jeho námitkou neplatnosti insolvenčního řízení pro neověřený elektronický podpis osoby, která podala insolvenční návrh.

V dotčených souvislostech má dovolatel za nepřiléhavý úsudek insolvenčního soudu, že účelem § 97 insolvenčního zákona je jen zabránit anonymním insolvenčním návrhům, jakož i úsudek odvolacího soudu vycházející z R 83/2012. Ustanovení § 308 insolvenčního zákona nepokládá dovolatel za významné pro posouzení jeho dovolání v této věci. Uzavírá dále, že jelikož se dle § 97 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlíží k insolvenčnímu návrhu, který není řádně podepsán, nelze takový návrh ani odmítnout podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je pak přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky, jaký vliv má vada insolvenčního návrhu spočívající v nedostatku řádného podpisu insolvenčního navrhovatele (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona) z hlediska splnění předpokladů pro zrušení konkursu na majetek dlužníka, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku nezodpovězenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle ustanovení § 97 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží.

Dle ustanovení § 308 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty, b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny, c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty (odstavec 1). Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (5. 8. 2011) a do 31. 12. 2013 nedoznala změn (§ 308 insolvenčního zákona nedoznal změny ani později).

Dle § 229 odst. 1 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže (…) d) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba.

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (5. 8. 2011) a později nedoznalo změn.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:

1) Pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (R 83/2012).

2) Insolvenčním návrhem, k němuž se pro absenci předepsaného podpisu nepřihlíží (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), nemůže být účinně zahájeno insolvenční řízení (§ 97 odst. 1 insolvenčního zákona) a takový insolvenční návrh nemůže být též dodatečně zhojen (tím, že příslušná osoba nechá svůj podpis úředně ověřit později). Jediným řešením je podání nového insolvenčního návrhu, jenž podmínku § 97 odst. 2 insolvenčního zákona splňuje (R 33/2012).

Pro poměry dané věci Nejvyšší soud na tomto judikatorním základě především přitakává dovolateli v názoru, že závěry, jež Nejvyšší soud formuloval (v R 83/2012) ohledně účinků věřitelského insolvenčního návrhu, jenž měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nejsou uplatnitelné pro poměry založené insolvenčním návrhem, k němuž se ze zákona nepřihlíží proto, že nebyl řádně podepsán (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona). Rozdíl mezi těmito situacemi tkví právě v tom, že jinak (než pro absenci předepsaného podpisu) vadný insolvenční návrh je podle insolvenčního zákona existujícím insolvenčním návrhem, jehož účinky zásadně pomíjejí (v souladu s ustanovením § 146 odst. 1, věty první, insolvenčního zákona) účinností rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona (odmítnutím nebo zamítnutím insolvenčního návrhu anebo zastavením řízení o něm), kdežto insolvenční návrh vadný proto, že nebyl řádně podepsán, je podle insolvenčního zákona insolvenčním návrhem, jehož zde není (ve smyslu § 97 odst. 2 insolvenčního zákona se k němu „nepřihlíží“).

Rozhodnutí, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 136 odst. 1 insolvenčního zákona) je rozhodnutím, jímž insolvenční soud současně (byť mlčky) osvědčuje, že byly splněny podmínky řízení, které mu dovolovaly rozhodnout o věci samé, včetně toho, že jde o rozhodnutí vydané na základě insolvenčního návrhu (insolvenční řízení je výlučně řízením návrhovým).

Rozhodnutí o úpadku vydané insolvenčním soudem na základě insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, jelikož nebyl řádně podepsán (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), je postiženo tzv. zmatečností. V intencích ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. jde totiž o meritorní rozhodnutí vydané v řízení (v insolvenčním řízení), v němž nebyl podán návrh na zahájení řízení (insolvenční návrh), ačkoliv podle zákona (podle insolvenčního zákona) ho bylo třeba.

I soudní rozhodnutí postižené tzv. zmatečnostní vadou řízení má ovšem až do doby svého zrušení stejné účinky jako rozhodnutí, jež takovou vadou netrpí. Jinak řečeno, soudní rozhodnutí postižené tzv. zmatečnostní vadou řízení není jen proto rozhodnutím nicotným. S přihlédnutím k institutu tzv. subjektivní přípustnosti opravného prostředku (odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost) není soudní rozhodnutí postižené tzv. zmatečnostní vadou řízení napadnutelné (zpochybnitelné) každým účastníkem řízení; opravný prostředek proti němu nemůže (vůbec) podat ten účastník (nebo jeho právní nástupce), jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno nebo kterému nebyla způsobena žádná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1812 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 73. U rozhodnutí o úpadku, jež insolvenční soud vydal na základě insolvenčního návrhu k tomu oprávněné osoby (věřitele nebo dlužníka), tak nemá insolvenční navrhovatel k dispozici opravný prostředek (lhostejno, zda řádný /odvolání/ nebo mimořádný /žaloba pro zmatečnost/) založený na tvrzené zmatečnosti rozhodnutí již proto, že jde o osobu, jejímuž insolvenčnímu návrhu bylo rozhodnutím o úpadku vyhověno (pro odvolání se tato zásada výslovně promítá v dikci § 141 odst. 1 insolvenčního zákona).

Je-li rozhodnutí o úpadku vydáno (jen) na základě věřitelského insolvenčního návrhu (není-li insolvenčním navrhovatelem nebo dalším insolvenčním navrhovatelem dlužník), je dlužník osobou aktivně legitimovanou k podání řádného opravného prostředku (odvolání) nebo mimořádného opravného prostředku (žaloby pro zmatečnost /nikoliv dovolání, kde zmatečnostní vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/) odůvodněného existencí zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Není-li ovšem takový opravný prostředek (včas nebo vůbec) podán, stává se rozhodnutí o úpadku nezměnitelným a tvrzení účastníka řízení, že je postiženo kteroukoliv z možných zmatečnostních vad řízení (včetně vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), právně bezvýznamným (z hlediska účinků pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, jehož vady již nemohou být zhojeny k tomu předepsaným opravným prostředkem, je tvrzení, že takové rozhodnutí je postiženo zmatečnostní vadou řízení, právně bezcenné).

Jinak řečeno, tvrzení, že pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o úpadku dlužníka, proti němuž již nelze podat opravný prostředek (odvolání nebo žalobu pro zmatečnost), je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení, je pro další chod insolvenčního řízení právně bezvýznamné; o důvod ke zrušení konkursu na majetek dlužníka nejde.

Pro poměry dané věci se z insolvenčního spisu dlužníka podává, že:

1) Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 10. 10. 2011, proti němuž nebylo podáno odvolání a které nabylo právní moci dne 1. 11. 2011. Šlo o usnesení vydané (podle jeho obsahu) na základě insolvenčního návrhu věřitele (insolvenčního navrhovatele T), proti němuž nebyla podána ani žaloba pro zmatečnost.

2) Konkurs na majetek dlužníka prohlásil insolvenční soud usnesením ze dne 13. 12. 2011, proti němuž nebylo podáno odvolání ani žaloba pro zmatečnost a které nabylo právní moci dne 18. 1. 2012.

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že:

1) Dovolatelem tvrzená vada řízení (insolvenční návrh nebyl řádně podepsán, takže se k němu dle § 97 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlíží) mohla založit (kdyby byla prokázána) pouze zmatečnost rozhodnutí o úpadku z 10. 10. 2011 vydaného na základě takového insolvenčního návrhu (zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). V situaci, kdy dovolatel (dlužník) tuto zmatečnost řádně a včas neuplatnil včasným odvoláním proti rozhodnutí o úpadku (odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo včasnou žalobou pro zmatečnost podanou proti rozhodnutí o úpadku (zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), platí presumpce správnosti rozhodnutí o úpadku. Dozajista se tato vada nemohla sama o sobě projevit ve vztahu k samostatně vydanému usnesení o prohlášení konkursu z 13. 12. 2011 (dokud by nebylo odklizeno pravomocné rozhodnutí o úpadku, nesměl by soud na základě takového tvrzení zrušit usnesení o prohlášení konkursu, ani kdyby proti němu byl podán včasný a přípustný opravný prostředek).

2) Zkoumat, zda jde o insolvenční návrh, k němuž se nepřihlíží (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), bylo možné jen do vydání rozhodnutí o úpadku; po vydání rozhodnutí se existence takové vady insolvenčního návrhu mohla projevit jen prostřednictvím projednání opravného prostředku (odvolání, žaloby pro zmatečnost) podaného proti rozhodnutí o úpadku.

3) Nehledě k nesprávné terminologii (insolvenční řízení nemůže nikdy být „neplatné“) tedy zjevně nemůže obstát představa dovolatele, že vada insolvenčního návrhu (spočívající v nedostatku řádného podpisu), podle kterého bylo vydáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o úpadku dlužníka, jež nebylo odklizeno na základě některého z opravných prostředků k tomu určených, má (může být) důvodem pro zrušení konkursu prohlášeného na majetek dovolatele (dlužníka) usnesením insolvenčního soudu z 13. 12. 2011.

Bez zřetele k dílčí nepřesnosti argumentace odvolacího soudu (co do poukazu na R 83/2012) je tedy správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelem tvrzený důvod nemůže vést (nevede) ke zrušení konkursu na majetek dovolatele (dlužníka) ať již v mezích důvodů taxativně vypočtených v § 308 insolvenčního zákona nebo (podle dovolatele) mimo rámec § 308 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Poř. č. 5

Zástavní věřitel, jenž má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoliv však osobním dlužníkem), je v případě, že zástava je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit zástavní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku.

Jestliže vady nebo neúplnost přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, které brání jejímu zařazení na seznam přihlášených pohledávek (§ 189 odst. 1, věta druhá, insolvenčního zákona, v rozhodném znění), nebrání současně posouzení včasnosti přihlášky, takže lze uzavřít, že přihláška je opožděná, lze přihlášku pohledávky z tohoto důvodu odmítnout (§ 173 odst. 1, § 185 insolvenčního zákona), aniž by předtím bylo nutné odstraňovat vady přihlášky.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014)

Usnesením ze dne 22. 8. 2013 odmítl K r a j s k ý s o u d v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky P49 věřitelky č. 42 JUDr. K. M., jako insolvenční správkyně dlužníka U. (bod I. výroku). Současně určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitelky č. 42 v insolvenčním řízení ohledně této pohledávky (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Usnesením ze dne 20. 5. 2013 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka R a vyzval věřitele dlužníka, aby své pohledávky přihlásili do třiceti dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, s poučením o následcích zmeškání této lhůty ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Posledním dnem lhůty k přihlášení pohledávky tak byla středa 19. 6. 2013.

2) K. M. přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R podáním z 5. 8. 2013 pohledávku vůči dlužníku R z titulu zajištění (osobním dlužníkem je jiná osoba).

3) Přihláška byla doručena insolvenčnímu soudu 8. 8. 2013; navíc nebyla podána na povinném formuláři dle ustanovení § 176 insolvenčního zákona.

Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 2 písm. g), § 109 odst. 1 písm. b), § 166 a § 185 insolvenčního zákona - uzavřel, že je důvod odmítnout přihlášku dle § 185 insolvenčního zákona, jelikož byla podána opožděně a navíc nikoliv na předepsaném formuláři.

K odvolání K. M. V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 21. 10. 2013 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud dále vyšel z toho, že:

1) Podání K. M. z 5. 8. 2013 bylo podáno u insolvenčního soudu osobně 8. 8. 2013.

2) K. M. tímto podáním přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R pohledávku, která by měla být uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka R, které jsou předmětem zajištění. Pohledávku vyčíslila částkou 64 552 089,19 Kč.

3) K. M. uvedla, že přihlašuje pohledávku vůči dlužníku R nikoliv coby osobní pohledávku (nejde o osobního dlužníka), nýbrž výlučně z titulu zajištění; dlužník R je pouze osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku dlužníka U vůči společnosti A (dále jen „osobní dlužník A“), jako osobnímu dlužníku ze smlouvy o úvěru poskytnutém osobnímu dlužníku A v celkové výši 42 000 000 Kč.

4) Na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené 4. 6. 2010 mezi dlužníkem U (jako zástavním věřitelem) a dlužníkem R (jako zástavcem a zástavním dlužníkem) je pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěna zástavním právem ke konkretizovaným nemovitostem ve vlastnictví dlužníka R (dále jen „sporné nemovitosti“).

Na tomto základě dospěl odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 2 písm. g), § 136 odst. 2 písm. d), § 166, § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona - k následujícím závěrům:

1) K. M. uplatnila pohledávku v insolvenčním řízení jako zajištěný věřitel z titulu zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou má vůči osobnímu dlužníku A zástavním právem ke sporným nemovitostem ve vlastnictví dlužníka R zřízeným na základě zástavní smlouvy.

2) K. M. nezpochybňuje, že pohledávku přihlásila opožděně, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty k přihlašování pohledávek, jejíž poslední den připadl na středu 19. 6. 2013 (K. M. podala přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu osobně až 8. 8. 2013).

3) I zajištěný věřitel má povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka), uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky (§ 165 a § 166 insolvenčního zákona). To je ostatně v souladu s důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká sněmovna ve svém čtvrtém volebním období 2002 až 2006 jako tisk č. 1120, přičemž podle důvodové zprávy v § 173 až § 175 „z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé, jinak riskují, že ze zajištění nebudou uspokojeni“); srov. k tomu v judikatuře například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. 1. 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

4) Odvolací soud nesouhlasí s názorem K. M., že když přihlásila pouze nárok ze zajištění, neaplikuje se obecná přihlašovací lhůta (že přihlášení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má samostatný právní osud a oproti přímým pohledávkám za dlužníkem není vázáno na lhůtu k podání přihlášek určenou v rozhodnutí o úpadku).

5) Platí-li, že i zajištění věřitelé, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, musí svou pohledávku vůči dlužníku uplatnit podáním přihlášky, pak také nepochybně platí, že tak musí učinit v přihlašovací lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku. Z žádného ustanovení insolvenčního zákona nelze dovodit, že přihlášení práva na uspokojení ze zajištění má zvláštní režim.

6) Odvolací soud nesouhlasí s K. M. ani v tom, že pohledávku mohla uplatnit v insolvenčním řízení až poté, co insolvenční správce sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka R. Přihlášení pohledávky nemohlo být závislé na tom, zda a kdy sepíše insolvenční správce majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka R.

7) V přezkoumávané věci byla K. M. (respektive dlužník U) zástavním věřitelem po celou dobu přihlašovací lhůty a sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužníka R (což dlužník R sám deklaroval již při podání insolvenčním návrhu v předloženém seznamu majetku). V dané věci tak nemohly vyvstat žádné pochyby o tom, zda sporné nemovitosti budou sepsány do majetkové podstaty dlužníka R. Odvolací soud proto odmítá argumentaci K. M., že přihlášením pohledávky před sepisem sporných nemovitostí do majetkové podstaty by byla vystavena riziku sankce dle ustanovení § 178 insolvenčního zákona nebo § 179 insolvenčního zákona.

8) Nedůvodná je rovněž argumentace K. M., že insolvenční správce ji nevyrozuměl o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, vycházející z ustanovení § 224 insolvenčního zákona. Povinnost vyrozumět o zahrnutí majetku do soupisu dle ustanovení § 224 insolvenčního zákona se vztahuje na situaci, kdy jsou do soupisu zapsány věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku, nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Jsou-li do majetkové podstaty zapisovány nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, není povinností insolvenčního správce vyrozumívat zástavního věřitele o jejich soupisu.

9) Co do poukazu insolvenčního soudu na to, že přihláška pohledávky nebyla podána na předepsaném formuláři, souhlasí odvolací soud s K. M. v tom, že potud jde o vadu, k jejímuž odstranění by K. M. měla být vyzvána. K takovému postupu však nebyl důvod, jestliže šlo o přihlášku opožděnou.

Proti usnesení odvolacího soudu podala K. M. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda věřitel přihlašující do insolvenčního řízení dlužníka pouze právo na uspokojení pohledávky ze zajištění (tedy nikoli osobní pohledávku za dlužníkem), je vázán třicetidenní lhůtou k podávání přihlášek. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že jde o otázku dovolacím soudem již vyřešenou, pak dovozuje přípustnost dovolání (dle § 237 o. s. ř.) z toho, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že otázku vázanosti takového zajištěného věřitele lhůtou k přihlášení pohledávek posoudil nesprávně. Konkrétně dovolatelka nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu podloženým poukazem na R 54/2012 (dle dovolatelky nepřípadným), že i zajištěný věřitel je povinen uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky v předepsané lhůtě.

Míní, že jelikož nešlo o uplatnění pohledávky za osobním dlužníkem, nýbrž pouze o nárok zajištěného věřitele plynoucí ze zajištění, není obecná přihlašovací lhůta na věc aplikovatelná. Přihlášení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má podle dovolatelky samostatný právní osud a oproti přímým pohledávkám za dlužníkem není vázáno na lhůtu k přihlašování pohledávek stanovenou v rozhodnutí o úpadku.

Dovolatelka je názoru, že pro počátek běhu lhůty k podání přihlášky pohledávky věřitelem, který uplatňuje pouze nárok na uspokojení ze zajištění, je podstatné, zda vůbec a kdy pojme insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka, respektive kdy dojde ke zveřejnění soupisu majetkové podstaty dlužníka, zahrnujícího předmět zajištění, v insolvenčním rejstříku. Až od tohoto okamžiku je totiž zřejmé - pokračuje dovolatelka - zda předmět zajištění byl zahrnut do majetkové podstaty dlužníka a podléhá tak režimu insolvenčního zákona. Není přitom rozhodné, zda dlužník uvedl předmět zajištění v seznamu svého majetku připojenému k insolvenčnímu návrhu. Tento seznam je pouze podpůrným dokumentem, z něhož má insolvenční správce vycházet při vytváření soupisu majetkové podstaty dlužníka. Nejde však o dokument závazný v tom smyslu, že by veškerý v něm uvedený majetek musel být posléze skutečně pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Vyhotovení takového seznamu tak nemá žádný vliv na závěr o vázanosti počátku běhu lhůty pro přihlášení práva na uspokojení nároku plynoucího jen ze zajištění pohledávky na zveřejnění soupisu majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním rejstříku.

Dovolatelka proto trvá na tom, že nemohla být povinna přihlásit pohledávku spočívající (jen) v právu na uspokojení ze zajištění před zveřejněním soupisu majetkové podstaty dlužníka R; před zveřejněním totiž nebylo postaveno na jisto, zda zastavené věci jsou součástí soupisu majetkové podstaty dlužníka R. Dovolatelka tedy nemohla mít povinnost přihlásit vůči dlužníku R nárok, který by se posléze (proto, že nedošlo k soupisu zástavy do majetkové podstaty dlužníka R) ukázal být neexistujícím, čímž by dovolatelce důvodně hrozila sankce podle § 178 insolvenčního zákona nebo podle § 179 insolvenčního zákona.

Dovolatelka proto na základě výše řečeného dovozuje, že přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R podala včas; v době jejího doručení insolvenčnímu soudu (8. 8. 2013) totiž soupis majetkové podstaty dlužníka R ještě nebyl zveřejněn v insolvenčním rejstříku (k tomu došlo až 20. 8. 2013).

Dovolatelka rovněž usuzuje, že odvolací soud nesprávně zhodnotil námitku nesprávného procesního postupu insolvenčního soudu, jenž měl její podání z 5. 8. 2013 za vadnou přihlášku (jelikož ve smyslu § 176 insolvenčního zákona nebyla podána na předepsaném formuláři) a odmítl ji i z tohoto důvodu (což neměl, když dovolatelka měla být vyzvána k odstranění této vady). Dovolatelka pak nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v situaci, kdy se přihláška odmítala pro vady, byl postup insolvenčního soudu správný. Dovolatelka míní, že bez ohledu na zamýšlený postup soudu, soud, který obdrží přihlášku, jež nebyla podána na předepsaném formuláři, musí předtím, než učiní jakékoli rozhodnutí, vyzvat věřitele k opravě této vady.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) je dáno tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2014.

Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když napadené usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena (zda lhůtou k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, určenou rozhodnutím o úpadku, je vázán i věřitel, který přihlašuje pouze pohledávku z titulu práva na uspokojení ze zajištění, a zda lze odmítnout přihlášku pohledávky jako opožděnou předtím, než soud přikročí k odstranění vad přihlášky).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K dovoláním otevřeným otázkám pak Nejvyšší soud přijal následujícím závěry:

a) K přihlašovací lhůtě.

Podle ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

Ustanovení § 165 insolvenčního zákona pak určuje, že věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky (odstavec 2).

Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

Z ustanovení § 173 insolvenčního zákona pak plyne, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odstavec 2). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 4).

Podle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Dle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka R (20. 5. 2013) i v době, kdy měla skončit lhůta k přihlášení pohledávek určená rozhodnutím o úpadku (19. 6. 2013).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ve výkladu týkajícím se přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ustálena následovně:

1) I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) přihláškou pohledávky (R 54/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 721/12, které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže

- dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu).

2) K zachování lhůty k podání přihlášek stanovené insolvenčním soudem v rozhodnutí o úpadku postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit (srov. shodně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. KSHK 41 INS 128/2008, 1 VSPH 8/2008, uveřejněné pod číslem 49/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněného pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 25/2009“/).

3) Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 112/2012“).

4) I v insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže. Přihlášení takové pohledávky zajištěným věřitelem pohledávky není podmíněno tím, zda a kdy insolvenční správce sepíše majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98; ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2766/2013).

Důvod pro změnu těchto judikatorních závěrů neshledal Nejvyšší soud ani na základě obsahu dovolání podaného v této věci. Pro poměry dané věci pak Nejvyšší soud na tomto základě uzavírá:

1) Jakkoliv výklad podaný v R 54/2012, R 112/2012 i v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012 se vždy pojil s pohledávkou zajištěného věřitele (v prvních dvou případech šlo o zástavního věřitele a ve třetím o věřitele pohledávky zajištěné zajišťovacím převodem vlastnického práva), který byl současně osobním věřitelem dlužníka (insolvenční dlužník byl nejen dlužníkem z titulu zajištění /v prvních dvou případech zástavním dlužníkem/, nýbrž též věřitelovým dlužníkem osobním), ustanovení § 166, věty druhé, insolvenčního zákona výslovně ukládá (předepisuje) uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení formou přihlášky i zajištěnému věřiteli, který může pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění (zajištěnému věřiteli, který není dlužníkovým osobním věřitelem /dlužník není jeho osobním dlužníkem/). Dovolatelka je zástavním věřitelem, který vůči dlužníku R (coby zástavnímu dlužníku, jenž není osobním dlužníkem) uplatňuje pouze zástavní pohledávku (nárok z titulu práva na uspokojení ze zajištění pohledávky, kterou má zástavní věřitel vůči osobnímu dlužníku A).

2) Jinak řečeno, dlužník R je pouze osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele (dovolatelky) vůči jinému dlužníku (osobnímu dlužníku A). V poměrech „zástavní pohledávky“ srov. k tomu v literatuře např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/1998“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/1998“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2013“). Dovolatelku tudíž stíhá povinnost

(chce-li se podílet na uspokojení zástavní pohledávky z majetku zástavního dlužníka /dlužníka R/), přihlásit zástavní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R (srov. opět § 166, větu druhou, insolvenčního zákona).

3) Z R 54/2012 i R 112/2012 se podává, že je-li (insolvenční) dlužník zástavním dlužníkem i osobním dlužníkem zajištěného věřitele (zástavního věřitele), je zajištěný věřitel povinen přihlásit zajištěnou (osobní) pohledávku do insolvenčního řízení do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku. Právo na uspokojení pohledávky ze zajištění je v takovém případě považováno za přihlášení přednostního pořadí pohledávky do insolvenčního řízení, k němuž rovněž musí dojít v přihlašovací lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku. V porovnání s R 54/2012 srov. (totiž) změněnou dikci § 192 insolvenčního zákona, ve znění rozhodném pro tuto věc a zvláštní část důvodové zprávy k bodům 10. a 20. (změna § 192 a § 336 odst. 4) vládního návrhu novely insolvenčního zákona projednávané Poslaneckou Sněmovnou Parlamentu České republiky v 6. volebním období jako tisk č. 233 (přijaté posléze jako zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

4) Má-li zástavní věřitel (zajištěný věřitel) vůči (insolvenčnímu) dlužníku pouze zástavní pohledávku(není-li /insolvenční/ dlužník osobním dlužníkem, nýbrž pouze zástavním dlužníkem), pak důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2, věty druhé, insolvenčního zákona (skutečnosti, na nichž se /zástavní/ pohledávka zakládá) splývá s uplatněním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (s uplatněním přednostního pořadí pohledávky). Zvláštní povahu této pohledávky respektuje i pravidlo obsažené v ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. i výklad podaný v R 66/2013). K řešení tak zůstává pouze otázka, zda je důvod pro závěr, že propadná lhůta k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení, určená v rozhodnutí o úpadku, pro takovou pohledávku (jakkoliv i ona musí být přihlášena) neplatí.

5) V době do uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R určené v rozhodnutí o úpadku neobsahoval insolvenční zákon pravidlo, jež by pro tuzemské věřitele s pohledávkami, které mohou uspokojit pouze z dlužníkova majetku poskytnutého k zajištění (zajištěné věřitele, kteří nejsou dlužníkovými osobními věřiteli /dlužník není jejich osobním dlužníkem/) určoval jinou přihlašovací lhůtu než pro tuzemské věřitele s osobními pohledávkami za dlužníkem. Dovolatelka (též) není známým věřitelem dlužníka R ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona (k tomu srov. R 25/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka nemůže též spojovat žádná očekávání se zvláštní úpravou přihlašovací lhůty obsaženou s účinností od 1. 8. 2013 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů /zákon o obětech trestných činů/) v ustanovení § 173 odst. 1, poslední větě, insolvenčního zákona („Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.“); bez zřetele k diskriminační povaze tohoto ustanovení a (vysokému) riziku, jež podstupují věřitelé, kteří se na toto pravidlo spolehnou, i když pohledávku mohli přihlásit (jako nevykonatelnou) v propadné lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, totiž dovolatelka nepatří mezi osoby, jichž se toto pravidlo týká. A konečně, dovolatelka není ani věřitelem, kterého lze považovat za přihlášeného věřitele na základě právní skutečnosti, která nastala po uplynutí propadné lhůty určené k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení v rozhodnutí o úpadku; nejde (totiž) o případ, kdy dlužník nabyl vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení (a stal se zástavním dlužníkem) (srov. opět R 112/2012).

6) Právní skutečností, se kterou insolvenční zákon spojuje běh přihlašovací lhůty pro zajištěného věřitele, jenž může pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, není ani soupis majetkové podstaty dlužníka (a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li jinak). Názor, že přihlášení zajištěné pohledávky zajištěným věřitelem je podmíněno tím, zda a kdy insolvenční správce sepíše majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka, odmítl Nejvyšší soud (jako nesprávný) již ve shora označeném usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012. Jakkoliv šlo v tam rozebraném případě o jiný způsob zajištění (šlo o pohledávku zajištěnou zajišťovacím převodem vlastnického práva), jde o závěr obecně platný i pro jiné způsoby zajištění, včetně zajištění pohledávky zástavním právem. Oponuje-li dovolatelka tomuto požadavku poukazem na důsledky plynoucí z § 178 a § 179 insolvenčního zákona, pak k tomu Nejvyšší soud především uvádí, že tímto způsobem argumentace by dovolatelka v konečném důsledku zpochybnila potřebu přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka v propadné přihlašovací lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku právo na uspokojení pohledávky ze zajištění (uplatnit přednostní pořadí pohledávky z titulu zajištění) i u těch zajištěných věřitelů, kteří mají osobní pohledávku za dlužníkem (jde-li o zajištění zástavním právem, je dlužník jejich osobním i zástavním dlužníkem). Jak rozebráno výše, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (R 54/2012, R 112/2012) tito zajištění věřitelé jsou povinni přihlásit zajištěnou (osobní) pohledávku do insolvenčního řízení do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku a s účinností od 30. 3. 2011 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb.) nejsou po skončení této přihlašovací lhůty oprávněni disponovat formou dodatečného uplatnění lepšího (přednostního) pořadí uspokojení ani s pořadím zajištěné pohledávky (srov. § 192 insolvenčního zákona ve znění účinném před a po 30. 3. 2011). Úprava obsažená v ustanoveních § 178 a § 179 insolvenčního zákona tak důvodem pro odlišné zacházení se zajištěným věřitelem s osobní pohledávkou za dlužníkem na straně jedné a se zajištěným věřitelem, který nemá osobní pohledávku za dlužníkem, na straně druhé, není. Pro obě kategorie zajištěných zástavních věřitelů též platí, že je-li (insolvenční) dlužník zástavním dlužníkem zajištěného věřitele (zástavního věřitele), není skutečnost, že zajištěná pohledávka nebude uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy proto, že zástava nebyla (nemohla být) sepsána do majetkové podstaty dlužníka (nebo že z ní byla vyloučena nebo vyňata), důvodem pro uplatnění sankce dle § 178, věty druhé, insolvenčního zákona (v rozhodném znění) nebo dle § 179, věty druhé, insolvenčního zákona (v rozhodném znění); u zajištěného věřitele, který není osobním věřitelem dlužníka, pak nemá smysl zkoumat postupy dle § 178, věty první, insolvenčního zákona (v rozhodném znění) nebo dle § 179, věty první, insolvenčního zákona (v rozhodném znění), když uspokojení jeho pohledávky je závislé právě a jen na zpeněžení zajištění

(ocitne-li se zajištění mimo majetkovou podstatu dlužníka /nebude-li v ní zpeněženo/, neobdrží zajištěný věřitel bez osobní pohledávky za dlužníkem na uspokojení pohledávky z majetkové podstaty dlužníka ničeho, bez ohledu na to, že již případně byla zjištěna).

7) Nejvyšší soud tedy uzavírá, že také zajištěný věřitel, jenž může pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, je v případě, že majetek poskytnutý k zajištění je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku. Pro poměry zajištění zástavním právem lze řečené formulovat tak, že zástavní věřitel, jenž má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoli však osobním dlužníkem), je v případě, že zástava je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit zástavní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné procesní lhůty určené v rozhodnutí o úpadku. Dovolání tudíž potud není důvodné.

b) K vadám přihlášky.

Podle ustanovení § 176 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Dle ustanovení § 188 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do patnácti dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).

V rozsahu této námitky lze s dovolatelkou souhlasit jen potud, že obecně platí, že přihláška pohledávky, která nebyla podána na předepsaném formuláři (§ 176 insolvenčního zákona), je vadná a v takovém případě je namístě postup předepsaný ustanovením § 188 odst. 2 insolvenčního zákona pro odstranění vad přihlášky. Úsudek odvolacího soudu, že k takovému postupu nebyl důvod, jestliže šlo o přihlášku opožděnou, však Nejvyšší soud shledává přiléhavým.

Jestliže vady nebo neúplnost přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, které brání jejímu zařazení na seznam přihlášených pohledávek (§ 189 odst. 1, věta druhá, insolvenčního zákona, v rozhodném znění) nebrání současně posouzení včasnosti přihlášky, takže lze uzavřít, že přihláška je opožděná, lze přihlášku pohledávky z tohoto důvodu odmítnout (§ 173 odst. 1, § 185 insolvenčního zákona, v rozhodném znění), aniž by předtím bylo nutné přistupovat k odstranění vad přihlášky. Jiný postup by byl přepjatým procesním formalismem, jenž ve svých rozhodnutích obecným soudům opakovaně vytýká Ústavní soud. Dovolání tak ani potud není důvodné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Poř. č. 6

Ztratí-li fyzická osoba, po níž se žalobce domáhá uhrazení své směnečné pohledávky, v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu způsobilost být účastníkem řízení, je třeba zkoumat míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem (§ 470 obč. zák.) již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 o. s. ř.).

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012)

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 16. 6. 2006 se žalobce P. K. (dále jen „původní žalobce“) domáhal, aby mu žalovaný D. S. (dále též jen „původní žalovaný“) zaplatil 880 000 Kč s 6% úrokem (z částek a za období specifikovaná v žalobě) a směnečnou odměnou ve výši 2933 Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že původní žalovaný převzal směnečné rukojemství za zaplacení celkem šestnácti směnek vlastních, vystavených J. R. dne 17. 1. 2003 na řad původního žalobce, znějících vždy na směnečný peníz ve výši 55 000 Kč, přičemž na směnky nebylo doposud ani výstavcem, ani směnečným rukojmím zaplaceno ničeho. Současně navrhl, aby soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem.

Proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 26. 9. 2006, jímž soud prvního stupně návrhu původního žalobce vyhověl, podal původní žalovaný v zákonné lhůtě námitky. V nich namítal, že jednak výstavce již směnky zaplatil, jednak směnky nebyly směnečnému rukojmímu předloženy k placení a povinnost „platit směnečný závazek“ mu proto nevznikla.

V průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně zjistil, že jak původní žalobce (dne 9. 12. 2009), tak původní žalovaný (dne 1. 6. 2007) zemřeli.

Usnesením ze dne 20. 9. 2011 K r a j s k ý s o u d v Brně rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto původního žalobce se žalobkyněmi (výrok I.) a namísto původního žalovaného s M. S. (výrok II.).

Přitom zdůraznil, že na základě dohody o vypořádání dědictví, schválené usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 6. 2011, nabyly pohledávky ze směnek, o jejichž zaplacení v dané věci jde, rovným dílem žalobkyně a usnesením ze dne 18. 3. 2009 Městský soud v Brně potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli D. S. (jako jedinému dědici) M. S. Jelikož povaha dané věci umožňuje v řízení pokračovat, rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, o tom, že v řízení bude pokračováno s uvedenými osobami jako s právními nástupci původních účastníků.

V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 2012 k odvolání M. S. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že procesním nástupcem původního žalovaného je v dané věci M. S., jíž podle výsledků dědického řízení připadl veškerý majetek tvořící pozůstalost po zemřelém účastníkovi. Za opodstatněné přitom neměl výhrady odvolatelky, podle kterých jako dědic neodpovídá za dluhy původního žalovaného ve smyslu ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť původní žalovaný zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty (ve výši 1100 Kč) a probíhající řízení proto mělo být zastaveno podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., popřípadě mělo být soudem rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno jen ohledně pohledávky v uvedené výši. Podle odvolacího soudu by však takový postup přicházel v úvahu jen tehdy, jestliže by původní žalovaný neměl žádného právního nástupce (jako by tomu bylo v případě zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 o. s. ř.), taková situace však v posuzované věci nenastala.

Proti usnesení odvolacího soudu podala M. S. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že již v souvislosti s rozhodováním podle ustanovení § 107 o. s. ř. o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého původního žalovaného, nezkoumaly míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele. Dovolatelka přitom v posuzovaném případě neodpovídá za dluhy zůstavitele D. S. podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák., neboť zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Podle dovolatelky v takovém případě povaha věci neumožňovala v řízení, jehož předmětem byl dluh zůstavitele, pokračovat a řízení mělo být podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Tříčlenný senát číslo 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl k závěru, že pro rozhodnutí projednávané věci je určující (významné) vyřešení právní otázky, zda – v situaci, kdy fyzická osoba, po níž se žalobce domáhá uhrazení své (směnečné) pohledávky, ztratí (v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) způsobilost být účastníkem řízení – je třeba zkoumat míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem (§ 470 obč. zák.) již v souvislosti s rozhodováním podle § 107 o. s. ř. (tedy při rozhodování o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno), nebo zda se soud posouzením rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem musí zabývat až při rozhodování o věci samé. Uvedená otázka je přitom Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně.

V usnesení ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5198/2007 (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračovat poté, co dosavadní účastník (fyzická osoba) ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (§ 107 o. s. ř.), soud nezkoumá, v jaké výši právní nástupce dosavadního účastníka řízení odpovídá za jeho dluhy (§ 470 odst. 1 obč. zák.). Přitom zdůraznil, že v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se v tomto směru navíc prosadí závěr, podle něhož správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, s tím, že skutečnosti, k nimž došlo až po této době, nemohou být důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu a taková procesní obrana žalovanému přísluší až v řízení o výkon rozhodnutí.

Naopak v usnesení ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 32), Nejvyšší soud (ve věci, v níž byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný rovněž v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) uzavřel, že neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem buď vůbec (protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb), nebo odpovídá-li jen omezeně (protože zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví), neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení § 107 odst. 5, věty první, o. s. ř. zastaví řízení (zcela či zčásti) v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh zůstavitele neodpovídá.

Jelikož výše vymezený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu je dle přesvědčení senátu číslo 29 namístě odstranit v rozhodovací činnosti tohoto soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. též rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, uveřejněné pod čísly 96/2010 a 121/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), postoupil senát číslo 29 věc k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2012), se podává z části první, článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání M. S. je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle ustanovení § 107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5, věta první).

Podle ustanovení § 470 obč. zák. (platného v den smrti původního žalovaného, k tomu srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (odstavec 1). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odstavec 2).

Ustanovení § 471 obč. zák. pak stanoví, že je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (odstavec 1). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (odstavec 2).

Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 21 Cdo 220/2009 vysvětlil, že ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní řád vychází – jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. – ze zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (pro viribus hereditatis); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst. 2 obč. zák.).

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem je modifikována v případě, bylo-li v řízení o dědictví zjištěno předlužení dědictví a skončilo-li řízení o dědictví schválením dohody dědiců s věřiteli o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů (§ 471 odst. 1 obč. zák., § 175p a § 175q odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nebo byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace dědictví (§ 471 odst. 2 obč. zák., § 175t až § 175v o. s. ř.). V těchto případech dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem – na rozdíl od postupu podle ustanovení § 470 obč. zák., kdy odpovídá do výše ceny nabytého dědictví nejen zděděným, ale i svým vlastním majetkem – jen majetkem náležejícím do dědictví a k uspokojení zůstavitelových věřitelů tu výlučně slouží buď přenechané věci, práva a jiné majetkové hodnoty z dědictví (podle dohody o přenechání dědictví věřitelům) nebo výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku (při likvidaci dědictví).

Ustanovením § 471 odst. 2 obč. zák. se tedy neřídí odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vždy, je-li dědictví předluženo, ale jen tehdy, byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace předluženého dědictví. V případě, že soud v řízení o dědictví schválil dohodu dědiců, kterou si mezi sebou vypořádali předlužené dědictví, že potvrdí nabytí předluženého dědictví jedinému dědici nebo že potvrdí nabytí předluženého dědictví podle dědických podílů (§ 481, § 482 a § 483 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř.), odpovídá dědic (dědici) za dluhy zůstavitele vždy podle ustanovení § 470 obč. zák.; ostatně, rovněž tato právní úprava se (stejně jako ustanovení § 471 obč. zák.) dotýká právě předluženého dědictví, neboť omezení odpovědnosti dědice (dědiců) za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem má svůj význam jen tehdy, převyšují-li pasiva dědictví jeho aktiva, tedy je-li (řečeno jinak) dědictví předluženo.

Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 o. s. ř.), nemá zůstavitel procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem řízení je dluh, který – obecně vzato – přechází na dědice, povaha věci v takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení; soud proto řízení podle ustanovení § 107 odst. 5, věty první, o. s. ř. zastaví.

V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení § 107 odst. 5, věty první, o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.

Z uvedeného (mimo jiné) podle přesvědčení velkého senátu vyplývá, že omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení § 107 o. s. ř.), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž, jak důvodně namítá dovolatelka, neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení).

Shodný závěr (co do způsobu, jakým je v probíhajícím řízení nutné zohlednit rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je ostatně zastáván rovněž odbornou literaturou. K tomu srov. např. dílo Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 724, nebo dílo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374.

Výše učiněné závěry se přitom nepochybně plně prosadí rovněž v poměrech řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Jakkoli obecně platí, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou (k tomu srov. např. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), při zkoumání podmínek procesního nástupnictví po zemřelém žalovaném (pro účely rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř.) nejde o posouzení správnosti směnečného platebního rozkazu z pohledu žalovaným včas uplatněných námitek (jinak řečeno, o posouzení, zda by měl být směnečný platební rozkaz k námitkám žalovaného zrušen či ponechán v platnosti), ale o zkoumání podmínek řízení, za nichž vůbec soud může v jím projednávané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu meritorně rozhodnout. K tomu, zda takové podmínky jsou splněny, přitom přihlíží soud (i v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) kdykoli za řízení (srov. § 103 o. s. ř.).

Lze tedy uzavřít, že měl-li odvolací soud v poměrech projednávané věci pro rozhodnutí podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého dlužníka, za bezvýznamné to, zda (případně v jakém rozsahu) jeho dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví za dluh vůči žalobkyním odpovídá (§ 470 odst. 1 obč. zák.), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Poř. č. 7

Smlouva o rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012)

Rozsudkem ze dne 3. 2. 2011 M ě s t s k ý s o u d v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1) Zastavil řízení o vzájemné odpůrčí žalobě, kterou se žalovaný Ing. Z. S., jako insolvenční správce dlužnice E. D., domáhal vůči žalobkyni H. M. určení neúčinnosti rozhodčí smlouvy ze dne 4. 8. 2008 (dále též jen „rozhodčí smlouva“) a rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. F. B. ze dne 5. 8. 2008 (dále jen „rozhodčí nález“) (bod I. výroku).

2) Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému vyloučení jedné ideální čtvrtiny označené budovy a pozemku (dále jen „sporné podíly na nemovitostech“) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (bod II. výroku).

3) Rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (bod III. a IV. výroku).

Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1) Žalobkyně (jako dárkyně) uzavřela s dlužnicí (jako obdarovanou) dne 24. 5. 1994 darovací smlouvu, kterou na dlužnici (svou sestru) převedla sporné podíly na nemovitostech (dále jen „darovací smlouva“). Vlastnické právo dlužnice ke sporným podílům na nemovitostech bylo podle darovací smlouvy vloženo do katastru nemovitostí (jak dokládá výpis z katastru nemovitostí ze 17. 6. 2008).

2) Přípisem datovaným 13. 6. 2008 vyzvala žalobkyně dlužnici k vrácení daru dle ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

3) Jako důvod pro vrácení daru uvedla hrubé porušení dobrých mravů, s tím, že dlužnice jí v první polovině roku 2008 odmítla přenechat svůj byt k užívání poté, co se odstěhovala, a ve stejném období jí opakovaně odmítala i pomoc s její domácností (hlídání dětí).

4) Žalobkyně podala vůči dlužnici 30. 6. 2008 žalobu na vrácení daru se žádostí o rozhodnutí sporu rozhodcem F. B.

5) Dlužnice podáním ze dne 16. 7. 2008 odmítla vrátit dar.

6) Podle zápisu o jednání konaném 4. 8. 2008 před rozhodcem F. B. (advokátem) žalobkyně a dlužnice jmenovaly rozhodcem F. B. a uzavřely (společně s rozhodcem) dohodu, stanovící pravidla pro rozhodování sporu, včetně toho, že rozhodčí nález bude konečný, neodvolatelný a vykonatelný.

7) V rozhodčím řízení byla pouze čtena darovací smlouva, výpis z katastru nemovitostí a výzva k vrácení daru a dlužnice k dotazu rozhodce potvrdila, že neviděla žádný důvod k tomu, aby žalobkyni umožnila užívat její bývalý byt, a že asi pětkrát za posledních 6 měsíců odmítla žalobkyni hlídat její děti.

8) Rozhodčím nálezem ze dne 5. 8. 2008, vydaným F. B., bylo určeno, že vlastnicí sporných podílů na nemovitostech je žalobkyně.

9) Usnesením ze dne 24. 9. 2009 zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek.

10) Ze sedmi pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení uznala dlužnice při přezkumném jednání konaném 26. 11. 2009 jen pohledávku věřitele J. S. ve výši 114 660 591,74 Kč na jistině a 2 139 498,97 Kč na příslušenství.

11) Žalovaný jako insolvenční správce dlužnice zahrnul do soupisu majetkové podstaty dlužnice dne 18. 11. 2009 též sporné podíly na nemovitostech, maje rozhodčí nález F. B. za absolutně neplatný, o čemž žalobkyni vyrozuměl podáním z 30. 11. 2009 s poučením o nutnosti podat do třiceti dnů vylučovací žalobu.

12) Podle výpovědi žalobkyně v budově, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, bydlí v samostatných bytech kromě rodiny žalobkyně též dlužnice s dětmi a jejich rodiče.

13) Podle výpovědi svědka M. D., bývalého manžela dlužnice, před rekonstrukcí budovy, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, darovala žalobkyně dlužnici po dohodě sporné podíly na nemovitostech, aby tak manželé D. rekonstrukci spolufinancovali. Až do odstěhování do domu v N. (někdy začátkem roku 2008) bydleli manželé D. v budově se žalobkyní a její rodinou, aniž docházelo k nějakým problémům; ty nepostřehl ani po odstěhování. Matka žalobkyně a dlužnice byla celý život v domácnosti, takže mohla kdykoliv vypomáhat s hlídáním dětí, nehledě k tomu, že si obě rodiny vzájemně vypomáhaly, což platilo i po odstěhování do N. O tom, že dlužnice již není vlastnicí sporných podílů na nemovitostech, se svědek dozvěděl až v roce 2009, v souvislosti s rozvodem s dlužnicí.

14) Ve faktuře ze dne 13. 6. 2008, vystavené společností F. na částku 165 680 Kč, jsou jako odběratelé provedených úprav bytové jednotky v budově, o jejíž spoluvlastnický podíl jde, uvedeni manželé D.

Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 225 a § 232 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 39 a § 630 obč. zák., § 2 odst. 2, § 27 a § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) a z § 96 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - k následujícím závěrům:

1) Bod I. výroku (o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě) je odůvodněn tím, že žalovaný vzal vzájemnou žalobu zpět 31. 1. 2011 (§ 96 odst. 1 a 4 o. s ř.).

2) S ohledem na „absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy a v důsledku toho i rozhodčího nálezu“ se žalobkyně nestala opětovně vlastnicí sporných podílů na nemovitostech. Insolvenční soud dal v tomto směru za pravdu žalovanému, uvedl-li, že výzva k vrácení daru je jednostranným právním úkonem a v řízení o tom, zda jsou naplněny důvody ustanovení § 630 obč. zák., nelze uzavřít smír (§ 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).

3) Při volbě formy, kterou se dárce u soudu může domáhat restituce původního stavu, je nutno vycházet z konkrétní situace. Jde-li o nemovitost, lze v případech, kdy obdarovaný dále nemovitou věcí disponuje, užívá ji, podat žalobu na vyklizení; jestliže však žalovaný předmětnou nemovitost již vyklidil, svědčí v takovém případě dárci naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem darované nemovitosti.

4) V dané věci „je nepochybné“, že dlužnice nemovitost nevyklidila, ale byt tam užívaný rekonstruovala, takže byla na místě žaloba na vyklizení. Je tedy „zcela zřejmé“, že jednání dlužnice, „spočívající v účelovém uzavření rozhodčí smlouvy“, nesledovalo levnější, rychlejší a méně formální řízení, nýbrž „tímto neplatným právním úkonem“ se dlužnice, která si v té době již byla vědoma své platební neschopnosti, a proto se zřejmě snažila, za přispění žalobkyně, snížit hodnotu svého majetku tak, aby nepodléhal exekuci (respektive později insolvenčnímu řízení). O tom ostatně svědčí i průběh následného rozhodčího řízení, kdy „nebyl nejen proveden jediný důkaz a kde se dlužnice nejen nikterak nebránila, ale navíc se předem „vzdala možnosti opravného prostředku“, což vedlo ve svých důsledcích jednoznačně k obcházení insolvenčního zákona, jehož dopad již byl tehdy dlužnici s ohledem na její celkovou platební situaci zřejmý, když sama připouští pohledávku J. S. ve výši minimálně 116 000 000 Kč.

5) Je pravdou, že soud ani v tomto řízení neprováděl důkazy ohledně tvrzeného hrubého porušení dobrých mravů, nicméně i tak lze najisto postavit oprávnění vlastníka, (respektive spoluvlastníka) nemovitosti užívat zcela dle svého uvážení příslušnou část nemovitosti, aniž by odmítnutí jejího užívání dalším spoluvlastníkem bylo možno kvalifikovat dobrými mravy. U tzv. hlídání dětí žalobkyně, pak insolvenční soud „neměl nejmenších pochyb“ o účelovosti tohoto tvrzení, když navíc dle výpovědi svědka M. D. je zřejmé, že děti byla schopna hlídat matka žalobkyně, která byla a je v domácnosti. Předpoklady pro vrácení daru tedy soud neshledal.

6) Z provedeného dokazování je navíc více než zřejmé, že rozhodce nebyl vůbec seznámen s faktickou situací dlužnice, ostatně ani seznámen být nemohl, když „neprovedl jediný důkaz“ a dále „je mimo vší pochybnost“, že nikoli délka řízení před soudy, nýbrž snadný průběh rozhodčího řízení za tichého souhlasu dlužnice (byť verbálně popíraného) byl hlavním motivem pro zúčastněné strany k tomu, aby uzavřely dohodu se jmenovaným.

7) Kdyby totiž dlužnice trvala na nesouhlasu s vrácením daru, pak by zcela jistě byl soud povinen provést řádné důkazní řízení, na jehož základě by teprve mohl vynést rozhodnutí, nehledě k tomu, že dlužnice (kdyby nesouhlas jen nepředstírala), by mohla v případě negativního rozhodnutí využít práva odvolání (kterého se ovšem v rozhodčím řízení již předem vzdala).

8) Proto lze uzavřít, že dlužnice právním úkonem, spočívajícím v uzavření dohody s rozhodcem, nepochybně sledovala obcházení insolvenčního zákona, neboť předpokládala, že se jí takto snáze podaří vyloučit z exekucí (respektive insolvenčního řízení) majetek značné hodnoty, když ani rozhodci neposkytla žádné relevantní informace a v podstatě pak jen předstírala nesouhlas s předpokládaným negativním vyzněním rozhodčího řízení, když se navíc již předem vzdala možnosti opravného prostředku.

9) Rozhodčí řízení pak nemělo s ohledem na nemožnost uzavření smíru ani proběhnout, nehledě k nesprávné formulaci enunciátu, neboť dlužnice v té době v předmětném domě bydlela.

10) Proto má insolvenční soud za to, že není vázán rozhodčím nálezem vydaným „na základě absolutně neplatného právního úkonu minimálně na straně dlužnice“ a s ohledem na dikci ustanovení § 232 insolvenčního zákona je oprávněn (oproti mínění žalobkyně), v insolvenčním řízení sám posoudit otázku neplatnosti uvedené rozhodčí doložky a v návaznosti na to i předmětného rozhodčího nálezu. Ustanovení § 232 insolvenčního zákona totiž formuluje vázanost insolvenčního soudu rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, pouze v případech zjištění neplatnosti právních úkonů týkajících se majetku nebo závazků, o což v daném případě nejde.

K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a změnil jej v bodu III. výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně zamítavého výroku k následujícím závěrům:

I) K podjatosti soudce insolvenčního soudu.

Námitku žalobkyně, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce (JUDr. J. H.), neměl odvolací soud za důvodnou, odkazuje potud jednak na své rozhodnutí (jde o usnesení) ze dne 8. 1. 2010, jednak na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř.

II) K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy.

1) Potud odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení a z § 99 o. s. ř. - dospěl oproti insolvenčnímu soudu k závěru, že i spor o určení vlastnického práva k věci, k jejímuž vydání vyzval dárce obdarovaného podle § 630 obč. zák., může být ukončen smírem a obecně vzato i v tomto případě lze takový spor řešit v rozhodčím řízení.

2) Předpokladem přenesení pravomoci, jež přísluší soudu, na rozhodce, je uzavření rozhodčí smlouvy. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že jde o dvoustranný právní úkon, který musí splňovat náležitosti právních úkonů (musí být učiněn vážně, určitě, srozumitelně a svobodně, nesmí být v rozporu se zákonem a nesmí zákon obcházet nebo být v rozporu s dobrými mravy). Závěr, že rozhodčí smlouvu lze podřídit zkoumání z hlediska platnosti podle hmotně právních ustanovení, podporuje i ustanovení § 3 zákona o rozhodčím řízení, upravující formu a rozhodčí smlouvy a náležitosti, bez nichž by nebyla platná.

3) Po zhodnocení okolností, za nichž došlo k uzavření rozhodčí doložky, pak odvolací soud uzavírá, že ve skutečnosti nešlo o to, aby v rozhodčím řízení byla řešena důvodnost výzvy k vrácení daru, ale jen o prostředek, jak zmenšit rozsah majetku dlužnice a zmařit uspokojení pohledávky věřitele J. S. Rozhodčí smlouva je proto neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. V důsledku toho rozhodce rozhodoval v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, která nemohla založit jeho pravomoc k rozhodování předstíraného sporu mezi žalobkyní jako dárkyní a dlužnicí jako obdarovanou. Rozhodčí nález je proto nicotným právním aktem, jímž soud není vázán.

III) K vrácení daru.

Důvody k vrácení daru (dle § 630 obč. zák.) na základě výzvy žalobkyně z 13. 6. 2008 pak odvolací soud neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům „v plném rozsahu“) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. argumentem, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení povahy rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu, vymezení možností zásahu insolvenčního soudu do pravomocně skončeného rozhodčího řízení, stanovení rozsahu vázanosti insolvenčního soudu pravomocným rozhodčím nálezem a posouzení, zda je třeba, aby žalobkyně věděla o (majetkové) situaci dlužnice.

V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatelka následovně:

I) K podjatosti soudce insolvenčního soudu.

Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, že má „důvodné podezření o propojení žalovaného se soudcem J. H. (vycházející především z námitky, již vznesla již v předchozích fázích řízení, že syn soudce JUDr. P. H. pracuje ve stejné advokátní kanceláři jako žalovaný).

II) K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy.

Potud dovolatelka nesouhlasí s názorem obou soudů o nicotnosti rozhodčího nálezu v důsledku údajné neplatnosti rozhodčí smlouvy pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák.

Vytýká jim, že aniž blíže specifikovaly pojem nicotnosti, došly k závěru, který je v rozporu s právními předpisy. Zdůrazňuje přitom, že rozhodčí nález je postaven na stejnou úroveň jako rozhodnutí obecných soudů (§ 28 zákona o rozhodčím řízení, § 274 o. s. ř.) a lze jej zrušit pouze postupem podle ustanovení § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.

S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) pak dovolatelka též uvádí, že i insolvenční správce je vázán rozhodčími smlouvami sjednanými „úpadcem“.

Insolvenčnímu soudu (nikoliv odvolacímu soudu) dovolatelka též vytýká, že měl rozhodčí nález za „neúčinný“.

Posléze dovolatelka odmítá závěr obou soudů, že cílem rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu bylo vyvedení majetku z vlastnictví dlužnice, s úmyslem dlužnice zkrátit své věřitele. Podle dovolatelky též z ničeho nelze dovodit, že by spor u obecného soudu dopadl jinak (než u rozhodce).

Názor, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva na odvolání, má dovolatelka za zavádějící, zdůrazňujíc, že rozhodčí řízení je koncipováno primárně jako řízení jednoinstanční.

Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodčí doložka (a stejně i rozhodčí smlouva) je procesním úkonem, pro který neplatí hmotněprávní předpisy; potud odkazuje na článek Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení, Bulletin advokacie číslo 1, ročník 2007, str. 13-15).

III) K zásahům insolvenčního soudu do rozhodčího řízení.

Dovolatelka namítá, že v rozhodčím řízení bylo prokázáno splnění podmínek pro vrácení daru a insolvenční soud nemohl sám znovu zkoumat důvodnost výzvy k vrácení daru v situaci, kdy zde byl rozhodčí nález zakládající překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka i to, že se nevypořádal s pravidly stanovenými v § 231 insolvenčního zákona (kteréžto ustanovení se vztahuje pouze na rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení). Na danou situaci se mohlo aplikovat (dle mínění dovolatelky) pouze ustanovení § 232 insolvenčního zákona.

IV) K nákladovým výrokům

Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

N e j v y š š í s o u d rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc zásadně uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se pak podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

K přípustnosti dovolání.

a) K výrokům o nákladech řízení.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

b) K výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě, není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání. Potud nelze napadený výrok podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. a ve vztahu k § 237 odst. 1 o. s. ř. není splněn předpoklad, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 103.

c) K výroku o zamítnutí vylučovací žaloby.

Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o zamítnutí vylučovací žaloby, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). V tomto rozsahu Nejvyšší soud podle označeného ustanovení dovolání vskutku shledává přípustným, když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky účinků pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu na řízení o vylučovací žalobě. Potud je napadené rozhodnutí v rozporu s (níže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

K dovolacím důvodům.

Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“).

Dovolatelka - ač zastoupena advokátem - v dovolání ohlašuje „všechny“ dovolací důvody, aniž v další části dovolání konkretizuje, se kterým z ohlášených dovolacích důvodů tu kterou část dovolací argumentace pojí. Posuzováno z obsahového hlediska, činí Nejvyšší soud k ohlášeným dovolacím důvodům následující závěry:

a) K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

S tímto dovolacím důvodem pojí dovolatelka zřejmě především argumentaci založenou na tom, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce. Prostřednictvím této námitky však dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž ohlašuje (tvrdí) existenci tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U přípustného dovolání sice Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti i k těmto vadám řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nicméně již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu). Z dosavadního obsahu spisu se pak existence dovolatelkou tvrzené zmatečnostní vady řízení nepodává.

b) K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Očekávání, jež dovolatelka pojí s tímto dovolacím důvodem, jsou lichá, když kterýkoli z dovolacích argumentů, jenž by mohl být přiřazen tomuto dovolacímu důvodu, je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenný. Přímo z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž podává, že u dovolání, jehož přípustnost může být založena (jako v tomto případě) jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá dovolatel tento dovolací důvod k dispozici (jde o nezpůsobilý dovolací důvod).

c) K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014).

S tímto dovolacím důvodem se pojí především argumentace dovolatelky k povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy a „k zásahům insolvenčního soudu do rozhodčího řízení“.

S přihlédnutím k době uzavření rozhodčí smlouvy a vydání rozhodčího nálezu (4. a 5. 8. 2008) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodným znění zákona o rozhodčím řízení účinné do 30. 6. 2009 (tj. naposledy ve znění zákona č. 296/2007 Sb.). Jde o následující ustanovení zákona o rozhodčím řízení:

§ 2

(1) Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

(2) Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.

(3) Rozhodčí smlouva se může týkat

a/ jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo

b/ všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka).

(4) Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.

(5) Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí.

§ 27

Strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.

§ 28

(1) Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci.

(2) Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

§ 31

Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže

a/ byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,

b/ rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,

(...).

Pro právní posouzení věci je dále významné ustanovení § 159a o. s. ř. v tomto znění:

§ 159a

(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.

(3) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.

(4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

(5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. (ve znění, jež od 4. 8. 2008 do 1. 1. 2014, kdy byl tento občanský zákoník zrušen, nedoznalo změn), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v dané věci zjevně nešlo o problematiku tzv. „spotřebitelského rozhodčího řízení“, jež by vyvolala potřebu zabývat se úpravou, jejímž prostřednictvím byla do českého právního řádu transponována Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Dále Nejvyšší soud přitakává jako přiléhavému (a dovoláním nezpochybněnému) závěru odvolacího soudu, že spor o vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. je sporem, o jehož předmětu by strany mohly uzavřít smír a ohledně kterého tak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení lze platně uzavřít rozhodčí smlouvu.

Již v usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud osvětlil (ve vazbě na ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.), že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti výroku rozsudku pak věc nemůže být projednávána znovu. Tamtéž dodal, že vše, co bylo na dané téma řečeno o povaze pravomocného soudního rozhodnutí, platí v mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení a který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).

Z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát Nejvyššího soudu“) ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“) se dále podává, že obecně vzato lze rozhodčímu nálezu, který již nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, upřít účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení (a mít jej za nicotný) v důsledku specifických důvodů absolutní neplatnosti rozhodčí doložky (důle § 39 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka se tedy mýlí, usuzuje-li jinak.

V R 92/2013 poukázal velký senát Nejvyššího soudu mimo jiné též na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2011“), v němž Nejvyšší soud uvedl, že:

1) Není-li (vůbec) uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem.

2) Jiná situace (než v případě ad 1/) by nastala, kdyby rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.

Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pak vyústilo v korekci závěrů obsažených v R 83/2011 co do závěru ad 2) potud, že:

„Neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“, nelze mít za správný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v obecné rovině (i) v R 83/2011, o tom, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.

V takto nastaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že tam, kde se jako důvod neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci (o kterou v daném případě šlo ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a/ zákona o rozhodčím řízení) neprosazuje netransparentní výběr rozhodce nebo kde (v duchu závěrů R 92/2013) nebylo prokázáno, že vedle stran sporu se na vzniku rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci podílel se záměrem rozhodnout spor rozhodčím nálezem, jenž obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), sám rozhodce (zde F. B.), i nadále platí, že obrana strany sporu rozhodnutého rozhodčím nálezem, založená na tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci spočívá (má spočívat) v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu postupem dle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení (srov. i § 31 písm. b/ zákona o rozhodčím řízení).

Nepřiléhavou (a spekulativní) se v tomto ohledu jeví i dovolatelkou právem kritizovaná úvaha soudů, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva na odvolání, a to již proto, že ustanovení § 27 zákona o rozhodčím řízení vychází z principu jednoinstančnosti rozhodčího řízení (kdyby dlužnice neudělala nic, opravný prostředek by v rámci rozhodčího řízení též neměla k dispozici).

I kdyby strany sporu měly již při uzavření smlouvy o rozhodci v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich (zde dlužnice), nečinilo by to ze smlouvy o rozhodci neplatný právní úkon dle § 39 obč. zák. Ani smlouva o rozhodci uzavíraná stranami sporu s tímto úmyslem, svým obsahem nebo účelem zákonu neodporuje ani jej neobchází (přenesení sporu k rozhodci samo o sobě žádný takový důvod nezakládá), ani se nepříčí dobrým mravům (na přenesení sporu před rozhodce nic nemravného není).

Jinak řečeno, smlouva o rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný.

V daném případě podle skutkových závěrů obou soudů ve světle citované judikatury důvod pokládat rozhodčí nález za nicotný zjevně dán nebyl a vzhledem k době, kdy se stal pravomocným (před zahájením insolvenčního řízení), jím byl především vázán insolvenční správce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1534/2012, jejichž závěry, byť přijaté pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jsou využitelné i pro konkurs probíhající podle insolvenčního zákona).

Lze shrnout, že soudům rozhodujícím o vylučovací žalobě nedovoloval skutkový stav, z nějž vyšly, uzavřít, že rozhodčí nález je nicotný. S přihlédnutím k závěrům obsaženým k výkladu ustanovení § 159a o. s. ř. i v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak byly soudy v tomto řízení vázány určením, že v době vydání rozhodčího nálezu (5. 8. 2008) je (byla) vlastnicí sporných podílů na nemovitostech dovolatelka.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení (s výjimkou té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě) a potud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Pro úplnost zbývá dodat, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 225 insolvenčního zákona, nelze odložit podle § 243 o. s. ř., takže návrhem dovolatelky na takový odklad se Nejvyšší soud jako právně bezcenným nezabýval (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sen. zn. 29 ICdo 10/2012).

Poř. č. 8

Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013)

M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2013 potvrdil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a zaslání omluvy za újmu, která měla být žalobci způsobena provedením domovní prohlídky, prohlídky v sídle společnosti D., zadržením žalobce a odposlechem telekomunikačních hovorů žalobce.

Výše uvedené úkony byly provedeny v rámci trestního řízení na základě příkazů Okresního soudu Praha – východ. Důvodem pro provedení těchto úkonů mělo být zjištění policejního orgánu, že žalobce prodal panu J. P. sbírku mincí, která dle podezření policejního orgánu mohla pocházet z trestné činnosti. V průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu, a proto žalobci nebylo sděleno obvinění.

Již na základě tvrzení žalobce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nenárokuje náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, ale náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím. V daném případě totiž žalobce napadá postup státních orgánů (orgánů činných v trestním řízení), který vyústil ve vydání příkazů Okresního soudu Praha – východ k uvedeným úkonům. Žalobce však vůbec netvrdí, že by tato rozhodnutí byla v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), pro nezákonnost zrušena. Z toho vyplývá, že základní podmínka pro odpovědnost státu za vzniklou újmu nebyla splněna. K námitce žalobce, že se jedná o újmu vzniklou nezákonným a nedůvodným zásahem do jeho práv na soukromí, osobní svobodu a dobrou pověst, odvolací soud uvedl, že tato námitka je nepřípadná. Jestliže se žalobce cítí poškozen nedůvodným zásahem do uvedených práv, má k dispozici jiné instituty občanského práva, kterými se může domáhat odškodnění takového zásahu, nikoliv však instituty zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce vztahující se k možnosti postupu dle ustanovení § 314m zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“). Odvolací soud se v této otázce odchýlil od závěru soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že vyslovením porušení zákona dle uvedeného ustanovení se rozhodnutí neruší, tudíž ani takové usnesení by nezaložilo nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje dle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:

a) Policejnímu orgánu nic nebránilo v provozní době navštívit prodejnu společnosti D. požádat o předložení dokladů, vyžádat si vysvětlení žalobce a případně sbírku mincí zajistit pro účely znaleckého zkoumání. Namísto tohoto postupu byl po dobu tří měsíců prováděn odposlech hovorů žalobce, následně byl žalobce zadržen, byla provedena domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor, zadržena sbírka a po dobu celého dne byla omezena osobní svoboda žalobce. Výsledkem byl stejný rozsah informací, který si policejní orgán mohl zjistit mnohem jednodušším způsobem, s nesrovnatelně nižšími lidskými i finančními náklady a bez omezení osobní svobody žalobce a poškození jeho pověsti v místě bydliště. Jedná se tak o zjevný exces, přičemž soudy obou stupňů tuto argumentaci zcela opominuly. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 146/2008, a rozhodnutí ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3453/2011.

b) Odvolací soud podstatně zvýšil míru restriktivity výkladu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., když ve shodě se soudem prvního stupně nejen že vylučuje odpovědnost za nesprávný úřední postup odkazem na závěr, že tento postup byl konzumován vydáním rozhodnutí, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně vylučuje i možnost vzniku odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, pokud by byla dodatečně konstatována jeho nezákonnost deklaratorním rozhodnutím dle ustanovení § 314m tr. ř., případně na základě ústavní stížnosti.

c) Závěr odvolacího soudu nebere v úvahu postavení žalobce jako osoby bezprostředně dotčené rozhodnutím, ale bez formálního postavení účastníka řízení. Ve vztahu k žalobci proto nemohl být nesprávný úřední postup konzumován vydáním rozhodnutí, na rozdíl od typického případu, kdy se účastník řízení k věci má možnost vyjádřit, předkládat důkazy a tvrzení a průběh řízení tímto způsobem ovlivnit. U rozhodnutí, u nichž úřední postup fakticky nepředchází vydání rozhodnutí, neboť jeho jediným aktem je právě vydání rozhodnutí bez účasti kohokoliv, je nutno dovodit výjimku z pravidla, že vydáním rozhodnutí jsou konzumovány případné nedostatky úředního postupu, neboť zde obojí splývá. Tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

d) Odvolací soud žalobce odkázal na „jiný institut občanského práva“, jehož prostřednictvím by se bylo možno domáhat odškodnění za danou nemajetkovou újmu. Tímto institutem odvolací soud zcela zřejmě mínil žalobu na ochranu osobnosti. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily procesní otázku, jak naložit s podanou žalobou. Pro projednání žaloby na ochranu osobnosti nebyl věcně příslušný nejen soud prvního stupně, ale v daném stadiu ani soud odvolací, který měl věc projednávat v první instanci, nikoli v postavení odvolacího soudu. Pokud soud dospěl k závěru, že k projednání nároku na nemajetkovou újmu, který byl v žalobě s dostatečnou určitostí popsán, je příslušný v prvním stupni Městský soud v Praze, bylo jediným řešením postoupení věci soudu věcně příslušnému, neboť každé podání je třeba posuzovat dle jeho obsahu. Závěr, že je věcně nepříslušný soud oprávněn takovou žalobu, která by byla formálně označena určitým způsobem, ale vztahovala se k nároku jiné povahy, zamítnout, je nesprávným právním posouzením věci.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil též odpovídající část rozhodnutí soudu prvého stupně.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalších dovolatelem uvedených důvodů, a to odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, případně nebyla-li odvolacím soudem řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Dovolatel předně namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho argumentací, že orgány v trestním řízení se svým postupem dopustily excesu, přičemž dovolatel odkazuje na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatelem uvedená rozhodnutí vychází ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněného pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedené stanovisko a rovněž dovolatelem uvedená judikatura se vztahují k právnímu stavu před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Nejvyšší soud v citovaném stanovisku uvádí, že závěry stanoviska na spory dle ustanovení § 31a OdpŠk dopadají přiměřeně. Soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na závěru, že dovolatelem tvrzená újma nemohla být způsobena nesprávným úředním postupem, neboť daný úřední postup se bezprostředně projevil v soudních rozhodnutích vydaných v trestním řízní. Odpovědnost státu za dovolatelem tvrzenou újmu tudíž může být založena pouze v souvislosti s těmito rozhodnutími. Pro vznik této odpovědnosti však není splněna základní podmínka dle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, jelikož daná rozhodnutí nebyla zrušena. Neboť již tato okolnost byla důvodem k zamítnutí žaloby, nezabývaly se soudy výše uvedenou argumentací žalobce. Na této dovolatelem uvedené otázce tudíž napadené rozhodnutí nezávisí. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolací soud však shledal dovolání přípustným, jelikož napadené rozhodnutí částečně závisí na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to 1) zda rozhodnutí dle § 314m tr. řádu je rozhodnutím způsobilým naplnit podmínku dle § 8 odst. 1 OdpŠk a 2) zda v případě příkazu k domovní prohlídce, proti němuž není možný žádný opravný prostředek, představuje možnost ústavní stížnosti naplnění podmínky dle § 8 odst. 1 OdpŠk; částečně pak napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to totiž 3) zda v případě újmy způsobené zadržením dovolatele se nárok na náhradu této újmy posoudí dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., anebo dle obecných ustanovení o ochraně osobnosti. Dovolací soud shledal dovolání podstatně důvodným.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že řízení takovou vadou postiženo bylo, neboť již žaloba obsahovala vady, které v průběhu řízení nebyly odstraněny.

Dle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá. Projev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1, věta druhá, o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).

Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).

V tomto řízení se žalobce domáhal náhrady újmy způsobené odposlechem a náhrady újmy způsobené domovní prohlídkou. Z žaloby není zřejmé, zda se žalobce rovněž domáhal náhrady újmy způsobené omezením osobní svobody v důsledku zadržení dne 24. 11. 2010, nebo zda tuto okolnost uvedl pouze nad rámec a této újmy se nedomáhal. Žalobce se tak v řízení domáhal, aby bylo rozhodnuto o dvou, případně třech, nárocích se samostatným skutkovým základem. Požadoval přiznání odškodnění jak ve formě omluvy, tak ve formě peněžité náhrady. Uvedl však pouze souhrnnou částku ve výši 100 000 Kč. Žalobce však v žalobě neuvedl, jakou konkrétní částku z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Soud prvního stupně měl postupem dle ustanovení § 43 o. s. ř. tuto vadu žaloby odstranit. Jelikož soudy obou stupňů v řízení pokračovaly, aniž by bylo zřejmé, o jakých jednotlivých nárocích žalobce rozhodují, bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jádrem podaného dovolání je námitka dovolatele, dle níž nesprávný úřední postup, s nímž dovolatel spojuje vznik újmy, se ve vztahu k dovolateli nemohl projevit ve vydaných rozhodnutích, neboť dovolatel nebyl účastníkem řízení, v němž daná rozhodnutí byla vydána. Soudy nižších stupňů tak dle dovolatele neměly trvat na podmínce zrušení rozhodnutí, neboť vzniklou újmu měly posoudit ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu, který předcházel vydání rozhodnutí. V soudní praxi dovolacího soudu je již ustálen právní závěr, dle nějž v případě nesprávného úředního postupu, třebaže není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). Jinými slovy při rozhodovací činnosti jde pouze o takový úřední postup, jehož případná nesprávnost se nijak nedotkla správnosti samotného rozhodnutí. Soudy obou stupňů nijak nepochybily, když uzavřely, že v posuzované věci o takový postup nejde. Z tvrzení dovolatele a rovněž z dovolacích námitek jednoznačně vyplývá, že dovolatel vznik újmy spojuje s tím, že uvedené úkony v trestním řízení (domovní prohlídka, odposlech hovorů) provedeny být neměly, nikoliv s tím, že samotná rozhodnutí o nařízení těchto úkonů jsou správná, avšak v řízení došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu. Je tudíž zřejmé, že dovolatel brojí proti správnosti rozhodnutí, jimiž byly úkony v trestním řízení nařízeny.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda rozhodnutí dle § 314m tr. ř. je rozhodnutím způsobilým naplnit podmínku dle § 8 odst. 1 OdpŠk.

Dle ustanovení § 314l odst. 1 tr. ř.: „Na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.“

Dle ustanovení § 314m odst. 1 tr. ř.: „Shledá-li Nejvyšší soud, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu byl vydán nebo jeho provedení bylo v rozporu se zákonem, vysloví usnesením porušení zákona.“

Dle ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř.: „Státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle § 174a a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle § 174 odst. 2 písm. e).“

Dle ustanovení § 88 odst. 9 tr. ř.: „Informaci podle odstavce 8 předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 tr. zák.), nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, včetně řízení uvedeného v odstavci 6, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.“

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, uvedl: „Nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., je též takové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, jehož nezákonnost byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaného na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž zároveň došlo ke zrušení takového rozhodnutí.“ Rovněž deklaratorní rozhodnutí je tudíž způsobilé naplnit podmínku dle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk, tudíž daný závěr lze vztáhnout i na rozhodnutí dle ustanovení § 314m tr. ř. Bylo povinností žalobce, aby v řízení tvrdil a prokázal existenci tohoto rozhodnutí, neboť dle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk v případě újmy způsobené odposlechem provedeným na základě příkazu je nezbytné, aby byla rozhodnutím Nejvyššího soudu deklarována nezákonnost vydání příkazu nebo provedení odposlechu. Pokud žalobce nemohl uplatnit postup dle § 314l a násl. tr. ř., např. z důvodu, že v rozporu s ustanovení § 88 odst. 8 a 9 tr. ř. nebyl o odposlechu informován, šlo by zde vskutku o nárok odvozovaný od nesprávného úředního postupu, tedy o nárok založený na jiném skutkovém základu, jenž by tak měl být uplatněn a projednáván, z obsahu žaloby a ani z přednesů žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 14. 11. 2012 však nic takového nevyplývá. Ani obsahem svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně takový nárok neuplatňuje - ve vztahu ke skutečnosti, že nebyl o svém odposlechu informován, vyčítá, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda v případě příkazu k domovní prohlídce, proti němuž není možný žádný opravný prostředek (vyjma ústavní stížnosti), je nezbytné trvat na naplnění podmínky dle § 8 odst. 1 OdpŠk.

Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).

Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.

V případě domovní prohlídky jde však vždy o zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného mimo jiné čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V případech vyjmenovaných v druhém odstavci téhož ustanovení je takový zásah oprávněný. Dle čl. 13 Úmluvy: „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

V případě nezákonného příkazu k provedení domovní prohlídky je jediným možným prostředkem nápravy podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ač není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, z jeho četné judikatury k této problematice lze dovodit, že Ústavní soud se přezkumem příkazů k provedení domovních prohlídek zabývá, a že lze ústavní stížnost považovat za účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Ostatně v usnesení Ústavního soudu z 19. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 1149/14, ve věci ústavní stížnosti právě dovolatele (avšak ohledně jiného obdobného nároku) jsou uvedeny četné odkazy na prejudikaturu, jíž se stěžovatelům podařilo nezřídka dosáhnout zrušení příkazů k provedení domovních prohlídek a je dovozen závěr, že stěžovatel (zde dovolatel) této možnosti nevyužil a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, tudíž neexistuje žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Lze proto mít za to, že právní závěry odvolacího soudu o těchto otázkách jsou neúplné, nepřesné a nesprávné.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda v případě újmy způsobené zadržením dovolatele se nárok na náhradu této újmy posoudí dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., anebo dle obecných ustanovení o ochraně osobnosti.

Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Jak již bylo uvedeno výše novela č. 160/2006 Sb. zavedla do zákona č. 82/1998 Sb. ustanovení § 31a, dle nějž je odškodňována rovněž nemajetková újma. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než dle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, a další).

Uplatnil-li žalobce nárok na náhradu újmy způsobené zadržením, pak tím žalobce namítal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, přičemž zákonnost tohoto úředního postupu měla být zkoumána. Lze tak přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, když jej odkázal na postup podle občanského zákoníku cestou ochrany osobnosti, neboť odvolací soud měl tento nárok žalobce posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Lze rovněž přisvědčit námitce dovolatele, že ani tento chybný právní závěr odvolacího soudu nemohl vést k zamítnutí žaloby, ale k postupu dle § 104a o. s. ř.

Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínky dle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk a posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy dovolatele nesprávné, nadto řízení je postiženo vadami, a ježto se taková nesprávnost i vady řízení projevují i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Poř. č. 9

Skutková podstata nepřípustné srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obch. zák. je naplněna i porovnáním kupních cen výrobků jednoho soutěžitele s kupními cenami výrobků druhého soutěžitele v různých časových obdobích.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2000/2013)

Žalobkyně se domáhala na žalované ochrany před jednáním nekalé soutěže žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se nekalé soutěže, spočívající v napodobování (v žalobě blíže specifikovaného určitými prvky) obalů produktu Ječmen GREEN WAYS u obalu produktu žalované Ječmen Fresh a v napodobování (v žalobě blíže specifikovaného určitými prvky) obalů produktu Chlorella GREEN WAYS u obalu produktu žalované Chlorella Fresh, a dále, aby zaplatila žalobkyni částku 500 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění a částku 7800 Kč z titulu nákladů spojených s vypracováním exekutorského zápisu.

Podle tvrzení žalobkyně se žalovaná dopouští jednání nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. - generální klauzule nekalé soutěže a dále podle § 47 obch. zák. (vyvolání nebezpečí záměny), § 48 obch. zák. (parazitování na pověsti), § 45 obch. zák. (klamavá reklama) a § 50a obch. zák. (nepřípustná srovnávací reklama). Nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalované jako nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák.

K r a j s k ý s o u d v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2012, výrokem I., zamítl žalobu s žádostí, aby žalované byly uloženy povinnosti:

- zdržet se napodobování obalů produktů Ječmen GREEN WAYS u obalu produktu žalované Ječmen Fresh v těchto prvcích:

- imitace barevného oddělení plochy od vrchní části obalu pomocí vlnovky,

- zobrazení sklenice naplněné zeleným ječmenem v kombinaci s hromádkou zeleného hrášku v levé dolní části obalu,

- označení výrobku Ječmen v provedení typem písma Liberation Sans;

- zdržet se napodobování obalů produktu Chlorella GREEN WAYS u obalu produktu žalované Chlorella Fresh v těchto prvcích:

- imitace barevného oddělení plochy od vrchní části obalu pomocí vlnovky,

- zobrazení hromádky tablet v levé spodní části obalu,

- označení výrobku Ječmen Chlorella v provedení typem písma Liberation Sans;

- zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění a

- zaplatit žalobkyni částku 7800 Kč z titulu nákladů spojených s vypracováním exekutorského zápisu;

výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, výrokem I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil pro své rozhodnutí všechna potřebná skutková zjištění, a přijal závěr, že tato zjištění soudu prvního stupně přebírá pro své rozhodnutí a plně z nich bude vycházet při právním posouzení věci.

Odvolací soud nejprve konstatoval, že výtky, které ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně vznesla žalobkyně v doplnění odvolání, je třeba odmítnout, neboť soud prvního stupně dostál své poučovací povinnosti, a vzhledem ke kompletnosti skutkových tvrzení a dostatku označených důkazů umožňujících věc posoudit z hlediska právního důvodu tvrzeného žalobkyní, nebylo v konkrétní věci třeba poučení podle § 118a o. s. ř. Pokud žalobkyně v odvolání rozšířila skutková tvrzení oproti skutkovým tvrzením v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud konstatoval, že se jedná o tvrzení nová, k nimž, s ohledem na zásadu neúplné apelace, vyjádřenou v § 205a o. s. ř., ale také s ohledem na zásadu koncentrace řízení, vyjádřenou v § 118b odst. 1 o. s. ř., nemohl přihlédnout.

Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný z hlediska nepřiznání odpovědnosti žalované za jednání nekalé soutěže a že námitky žalobkyně, podle nichž lze dovodit naplnění všech tří základních podmínek generální klauzule nekalé soutěže, nejsou důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jednání žalované ve vztahu k žalobkyni není jednáním protiprávním podle § 44 odst. 1 obch. zák., a to pro absenci dvou základních znaků generální klauzule nekalé soutěže (chybí rozpor s dobrými mravy soutěže a objektivní způsobilost jednání přivodit újmu žalobkyni). Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyní vytýkané jednání žalované nenaplnilo základní pojmové znaky generální klauzule nekalé soutěže a žalobkyni tak nároky uplatněné z tohoto právního důvodu nesvědčí.

Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci se nejednalo o nepřípustnou srovnávací reklamu ve smyslu § 50a obch. zák., jestliže klamání spotřebitele vylučovala zjištěná skutečnost, že žalovaná ve zveřejněné srovnávací tabulce produktů účastníků uvedla ceny platné k různým datům a tento časový údaj byl ve srovnávací tabulce uveden stejným tiskem jako ostatní srovnávací údaje, jako názvy produktů a velikost balení, kdy pouze cena byla vytištěna tučně.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Dovolání považuje dovolatelka za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí podle dovolatelky jednak na vyřešení otázky procesního práva – otázky poučovací povinnosti soudu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, týkající se nepřípustnosti srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obch. zák.

K procesně právní otázce dovolatelka namítla, že postup soudu prvního stupně i závěry soudu odvolacího v dané věci jsou v hrubém rozporu se stávající platnou a aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, ze dne 29. 6. 2010 a sp. zn. 32 Cdo 2/2010, ze dne 27. 1. 2011. Dovolatelka má za to, že poučení podle § 118b o. s. ř. a ani poučení podle § 119a o. s. ř. nemůže svým charakterem nahradit poučení podle § 118a o. s. ř., tím méně pak v situaci, kdy došlo ve věci k rozsáhlému dokazování, ve vztahu k celé řadě tvrzení učiněných jak žalobkyní tak žalovanou. Pokud soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako účastník řízení, který byl přítomný u soudního jednání, neunesl, byť jen zčásti, břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, měl o tomto žalobkyni poučit ve smyslu § 118a o. s. ř., tedy měl žalobkyni vyzvat k doplnění skutkových tvrzení, event. vyzvat ji k označení dalších důkazů k prokázání všech svých sporných tvrzení, a zároveň ji měl poučit o následcích nesplnění této výzvy. Rovněž tak měl soud učinit v případě, kdy dospěl k závěru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru. Nesplnění této povinnosti soudem hodnotí dovolatelka jako procesní pochybení mající vliv na výsledek soudního řízení, neboť odlišný postup soudu v předmětné věci je v rozporu jak se zásadou legitimního očekávání, tak se zákazem překvapivých soudních rozhodnutí.

K neřešené hmotně právní otázce dovolatelka uvedla svoje přesvědčení, že oba nižší soudy nesprávně posoudily otázku, zda se žalovaná nedopustila nepřípustné srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obch. zák., když zveřejňovala srovnávací tabulku produktů žalobkyně a žalované porovnávající kupní ceny výrobků žalobkyně a žalované v různých časových obdobích. Poukazuje na skutečnost, že předmětná problematika nebyla Nejvyšším soudem dosud judikatorně řešena, když podobné případy řešily jen soudy nižších stupňů, zejména pak vrchní soudy, proto se domnívá, že dovolání je proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve vztahu k vyřešení otázky nepřípustnosti srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obch. zák. v případě, že žalovaná zveřejňovala srovnávací tabulku produktů žalobkyně a žalované porovnávající kupní ceny výrobků žalobkyně a žalované v různých časových obdobích. Dovolatelka nepovažuje za dostatečnou argumentaci odvolacího soudu, že „jediným ne zcela korektním jednáním žalované bylo zveřejnění srovnávací tabulky produktů; tato nekorektnost spočívala v tom, že žalovaná srovnávala ceny produktů různých dodavatelů …nicméně poukazovala na to, že se jedná o ceny platné k různým datům…“, neboť neuvádí, v čem danou nekorektnost jednání spatřuje, ani nespecifikuje hranici, které jednání žalované lze považovat za jednání v souladu s pravidly hospodářské soutěže a které již nikoliv. Dovolatelka má za to, že specifikace této skutečnosti je naprosto nezbytná, neboť bez takovéhoto stanoviska lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za projev libovůle a nahodilosti a odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za úplné a správné, není-li v této otázce přezkoumatelné. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky vůbec nezabýval otázkou, jaké konkrétní jednání je ze strany žalované v dané konkrétní situaci ještě přijatelné a jaké už nikoliv, když rozhodl pouze ad hoc pro daný případ bez toho, aby se věcí zabýval systémově v širších souvislostech. Podle názoru dovolatelky právě tím, že srovnávací tabulky byly distribuovány spotřebitelům v listinné podobě spolu s výrobky žalované, kdy tito spotřebitelé neměli bezprostřední možnost relevantnost údajů o výši kupních cen výrobků jakkoliv ověřit, žalovaná klamala spotřebitele (žalovaná ani neuvedla zdroje, z nichž by si spotřebitelé mohli tato data bezprostředně ověřit). S ohledem na význam srovnávací tabulky cen, kdy tato se svým účelem prezentuje jako relevantní nástroj k srovnání, přičemž porovnávaná data jsou manipulovaná v tom smyslu, aby hovořila ve prospěch žalované, jde o jednoznačnou snahu o klamání spotřebitele. V kontextu celé srovnávací tabulky si spotřebitelé mohou vyložit, že srovnávané ceny, byť uvedené k různým datům, jsou cenami stále aktuálními a jejich objektivní srovnání je možné (přestože možné vůbec nebylo). Jednání žalované považuje dovolatelka za ještě závažnější, že takto působila vůči určité skupině spotřebitelů – zejména bývalým klientům žalobkyně, s nimiž navázal jednatel žalované kontakt, když svým jednáním nejen obdobnou formou, ale i za využití prospektů žalobkyně se pokoušela vzbudit zdání, že se jedná o navazující činnost žalobkyně. Dovolatelka se zde odvolává na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 12/99, ze dne 27. 3. 2000 („je v rozporu s dobrými mravy soutěže a jednáním klamavé reklamy, pokud soutěžitel při zahájení své podnikatelské činnosti, kdy zde chybí jakýkoliv vztah právního nástupnictví, jakkoliv naznačuje či předstírá návaznost své činnosti na dosavadní činnost jiného soutěžitele…“). Dovolatelka poukázala rovněž na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 33/2007, ze dne 18. 6. 2007, a sp. zn. 3 Cmo 30/1998 a též sp. zn. 3 Cmo 36/1992.

Dovolatelka s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

K dovolání žalobkyně podala své vyjádření žalovaná. Má za to, že dovolání není přípustné, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 721/2008, ze dne 23. 6. 2010, řešící otázku poučovací povinnosti soudu. Namítá, že dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího soudu je vytržena z kontextu a nevztahuje se na posuzovaný případ. K položené hmotněprávní otázce ohledně nepřípustné srovnávací reklamy, za situace, kdy žalovaná zveřejňovala srovnávací tabulku produktů žalobkyně a žalované porovnávající kupní ceny výrobků žalobkyně a žalované platné k různým datům, žalovaná uvedla, že provedené důkazy jednoznačně prokázaly, že srovnávací tabulky neobsahují jakékoliv nekalosoutěžní prvky. Dovolání v této části považuje navíc za zmatečné, jestliže tvrzení žalobkyně ve vztahu ke srovnávací tabulce nemají jakoukoliv oporu v petitu žaloby a nároky týkající se srovnávací, resp. klamavé reklamy, byly žalobkyní vzaty zpět na podkladě žalobního petitu v doplnění žaloby ze dne 18. 5. 2012. Pokud by přesto dovolací soud dovolání žalobkyně neodmítl, navrhla jeho zamítnutí.

N e j v y š š í s o u d zrušil zčásti rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání žalované odmítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelkou vytýkaným nesprávným procesně právním posouzením věci, kdy odvolací soud měl podle dovolatelky rozhodnout v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když se dopustil pochybení spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě odvolací soud nepostupoval procesně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť nebyl důvod pro poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř., jak správně dovodil odvolací soud s ohledem na kompletnost skutkových tvrzení a dostatku označených důkazů umožňujících věc posoudit z hlediska právního důvodu tvrzeného žalobkyní. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že pokud žalobkyně v odvolání rozšířila svá skutková tvrzení a oproti skutkovým tvrzením před soudem prvního stupně tvrdila další skutečnosti, jedná se o nová tvrzení, k nimž s ohledem nejen na zásadu neúplné apelace vyjádřenou v § 205a o. s. ř., ale též na zásadu koncentrace řízení vyjádřenou v § 118b odst. 1 o. s. ř. nebylo možno přihlédnout (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, rozsudek ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, rozsudek ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009, rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, všechny veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, podle nichž poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci soudem vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení (a navržené, případně nenavržené, ale provedené důkazy) pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat). Nejvyšší soud proto uzavřel, že namítaná procesně právní otázka ohledně poučovací povinnosti soudu nebyla řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pokud dovolatelka namítá vady řízení, tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud žádnou otázku týkající se jiné vady řízení neřešil, tuto otázku řešil pouze soud prvního stupně.

Nejvyšší soud proto z tohoto důvodu dovolání podané proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena část výroku I. soudu prvního stupně, týkající se zdržovacích nároků, podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání z pohledu námitek dovolatelky směřujících proti výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajících se peněžitého plnění, a jimiž dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda se žalovaná nedopustila nepřípustné srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obch. zák., když zveřejňovala srovnávací tabulku produktů žalobkyně a žalované porovnávající kupní ceny výrobků žalobkyně a žalované v různých časových obdobích.

Před posouzením této námitky se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě kumulativně naplněny všechny základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže.

Naplnění první podmínky generální klauzule nekalé soutěže (podle § 44 odst. 1 obch. zák.), tj. jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, není sporné. V posuzovaném případě se žalobkyně i žalovaná zabývají prodejem tzv. zelených potravin, jsou tedy přímými soutěžiteli (v přímém konkurenčním vztahu), a podle správných závěrů nižších soudů není pochyb ani o tom, že žalovaná jednala se záměrem prosazení se v hospodářské soutěži. V posuzovaném případě konkurencí žalobkyně je každý soutěžitel (tedy i žalovaná), s nímž spotřebitelská veřejnost spojuje nabídku výrobků shodného nebo podobného druhu zboží a služeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009).

Pokud jde o další dvě podmínky generální klauzule nekalé soutěže, dovolací soud nesouhlasí s odůvodněním nižších soudů, že popsané jednání žalované vůči průměrnému spotřebiteli, který je dostatečně pozorný, vnímavý a obezřetný, není nepravdivé a klamavé. Dovolací soud na rozdíl od obou nižších soudů považuje uvedené jednání žalované vůči průměrným spotřebitelům za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže (pro nepravdivost a klamavost srovnání výrobků žalované s výrobky jiných výrobců, tedy i s výrobky žalobkyně) a které zároveň je způsobilé přivodit újmu žalobkyni (spočívající v poškození její dobré pověsti, ztrátě rozlišovací způsobilosti jejího produktu a ztrátě prestiže). Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo o snahu žalované o klamání spotřebitele, neboť ve srovnávacích tabulkách cen žalovaná uvádí porovnávaná data tak, že jednoznačně vychází ve prospěch žalované; spotřebitelé se tak mohou mylně domnívat, že srovnávané ceny, byť uvedené k rozdílným datům, jsou cenami stále aktuálními a jejich objektivní srovnání je možné. Žalovaná tak zcela záměrně působila vůči jisté skupině spotřebitelů – zejména vůči bývalým klientům žalobkyně, s nimiž jednatel žalované navázal kontakt a za využití prospektů žalobkyně se pokoušel u nich vzbudit dojem, že se jedná o navazující činnost žalobkyně. Přitom lze považovat za rozpor s dobrými mravy soutěže a jednáním klamavé reklamy, pokud soutěžitel při zahájení své podnikatelské činnosti naznačuje či předstírá návaznost své činnosti na dosavadní činnost jiného soutěžitele.

Předmětné jednání žalované považuje tedy dovolací soud za jednání, které naplňuje všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže. Dovolací soud v jednání žalované spatřuje nekalé soutěžní jednání zejména v podobě tzv. free riding (tzv. neoprávněné „vezení se” na výkonech soutěžitelových, zde na výkonech žalobkyně), které lze subsumovat pod generální klauzuli nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.). K tomu blíže viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009 (dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

Vyvolání nebezpečí záměny výrobků (potravinových doplňků) žalobkyně a žalované podle § 47 obch. zák. a parazitování na pověsti žalobkyně podle § 48 obch. zák. spatřuje dovolací soud zejména v tom, že žalovaná na svých internetových stránkách a v obsahu dodávky šíří informace o cenách podobných produktů žalované a žalobkyně, přičemž srovnání nelze považovat za objektivní; navíc žalovaná k distribuovanému zboží přikládá katalog žalobkyně, čímž se snaží vyvolat dojem o vzájemném propojení účastníků, případně i tímto parazitovat na pověsti žalobkyně. Dovolací soud spatřuje v jednání žalované klamavou reklamu podle § 45 obch. zák. i nepřípustnou srovnávací reklamu ve smyslu § 50a odst. 2 obch. zák., když žalovaná zveřejňovala srovnávací tabulku produktů v různých časových obdobích. Cenová reklama, přestože s pravdivými údaji, byla tím klamavá, srovnání cen nebylo objektivní, což je namístě považovat za nepřípustnou srovnávací reklamu.

S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky nepřípustné srovnávací reklamy ve smyslu § 50a odst. 2 obch. zák. byl uplatněn důvodně, což mělo dopad na nesprávné právní posouzení uplatněného nároku na peněžité plnění, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., jíž byla potvrzena část zamítavého výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 ohledně zaplacení částky 500 000 Kč na přiměřeném zadostiučinění a částky 7800 Kč z titulu nákladů spojených s vypracováním exekutorského zápisu, a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poř. č. 10

Výluka z poskytnutí pojistného plnění, jež zahrnuje škody vzniklé na vozidle, které v době škodné události (mající svůj původ v havárii vozidla) nebylo k provozu způsobilé, se vztahuje na případ závad na pneumatikách spočívající v jejich opotřebení pod mez stanovenou právními předpisy.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1660/2014)

M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013 potvrdil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 8 ze dne 11. 1. 2013, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 200 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá nárok na zaplacení pojistného plnění v požadované výši z titulu škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s dopravní nehodou dne 14. 3. 2010 na jeho vozidle havarijně pojištěného u žalované, neboť žalovanou byly důvodně uplatněny podmínky výluky z pojistného plnění zakotvené v čl. III. odst. 1 písm. m) Všeobecných pojistných podmínek (dále jen VPP), které jsou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2009. V uvedeném ustanovení VPP je uvedeno, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé na vozidle, nebylo-li vozidlo v době škodné události (mající svůj původ v havárii vozidla) k provozu způsobilé. Ze závěrů Policie České republiky a ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. J. Ť. soud zjistil, že v době nehody byl technický stav pojištěného vozidla shledán jako nevyhovující z důvodu opotřebení předních pneumatik pod mez stanovenou právními předpisy. Odvolací soud věc posoudil s ohledem na ustanovení § 36 odst. 1 vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, stanovící, že pokud jsou na vozidle závady, které ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí, a též vzal v úvahu odstavec 7 písm. a) uvedeného ustanovení, podle něhož je závadou podle odstavce 1 na pneumatikách vozidla vždy, je-li hloubka dezénu hlavních dezénových drážek nebo zářezů menší než 1,6 mm u vozidel všech kategorií. Protože podle § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcova polemika o způsobilosti vozidla k provozu, zejména s odkazem na závěry státní technické kontroly (STK), není namístě a je formalistická a ryze účelová, neboť pojem „vozidlo nezpůsobilé k provozu“ je třeba chápat v širším smyslu, a to nejen jak je užíván vyhláškou č. 341/2002 Sb., ale je třeba ustanovení o výluce z pojištění VPP vyložit nikoliv striktně, jak činí žalobce, nýbrž s ohledem na smysl daného ustanovení, které má z pojištění vyloučit škody, kterým lze s ohledem na prevenční povinnost zakotvenou v § 415 obč. zák., myšleno platného do 31. 12. 2013, předejít vlastním přičiněním pojištěného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a kterou odvolací soud podle názoru žalobce vyřešil v rozporu s hmotným právem. Za dovolacím soudem neřešenou otázku považuje otázku, kdy není vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích ve smyslu využití tohoto pojmu jako výluky z pojištění, a zda je tomu tak v případě sjetého dezénu pneumatik pod přípustnou mez.

Dovolatel je přesvědčen, že výluka z pojištění se nevztahuje na případ závady na pneumatikách v podobě nedostatečné hloubky dezénu, která sice ohrožuje bezpečnost provozu, ale nečiní vozidlo nezpůsobilým k provozu, neboť k naplnění znaku nezpůsobilost vozidla k provozu, jak je formulován ve smluvním ujednání výluky, nepostačuje, že závada ohrožuje bezpečnost provozu. Pokud pojišťovna chtěla do výluky zahrnout i závadu v podobě sjeté pneumatiky nebo jiné nebezpečné závady, měla tak učinit jinou formulací takové výluky. Jestliže tak učiněno nebylo, je podle dovolatele nesprávně právně věc posouzena, zamítl-li odvolací soud žalobu s tím, že žalovaná byla oprávněna uplatnit výluku z pojistného plnění. Na podporu svého závěru dovolatel zdůraznil, že jeho pojištěné vozidlo mělo v době nehody platnou technickou kontrolu a bylo tak způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Poukázal též na § 36 odst. 10 zákona č. 341/2002 Sb., kde jsou označeny závady, které způsobují, že vozidlo je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, avšak závada na pneumatikách mezi těmito závadami uvedena není. Závada na pneumatikách, označená takto v § 36 odst. 7 zákona č. 341/2002 Sb., sice podle § 36 odst. 1 cit. zákona ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, ale z těchto ustanovení nevyplývá, že činí vozidlo nezpůsobilým k provozu. Závada na pneumatikách v podobě sjetého dezénu pod stanovenou mez podle dovolatele není tedy důvodem pro uplatnění výluky z pojištění a odmítnutí pojistného plnění.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s tím, že základ nároku je po právu a v dalším řízení je nutno se zabývat oprávněností jeho výše.

K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání. Má za to, že závada na pneumatikách, spočívající v nedostatečné hloubce dezénu pod hranici stanovenou právním předpisem, je důvodem pro výluku z pojištění. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12, řešící ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí soudu, z něhož vyplynulo, že stěžovatel v posuzovaném případě porušil právním předpisem stanovenou povinnost tím, že použil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické předpoklady, neboť hloubka dezénu jedné pneumatiky dosahovala toliko 1 mm. Konkrétně v tomto poukazovaném usnesení Ústavní soud konstatoval: „Závěr, že nepřípustné použití vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích bylo vedle dalších skutečností v příčinné souvislosti s posuzovanou dopravní nehodou, lze tedy ze všech shora uvedených důvodů považovat za ústavně souladný.“ Žalovaná poukazem na toto rozhodnutí míní doložit oprávněnost kvalifikace vozidla žalobce, jako vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích, byla-li na vozidle shledána závada na pneumatikách, spočívající v nedostatečné hloubce dezénu, a zároveň oprávněnost uplatnění výluky z pojištění podle cit. článku III. odst. 1 písm. m) VPP.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku dovolatelem položenou, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Nejprve je třeba konstatovat, že právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Oba soudy v dané věci vyšly ze zjištění, že žalovaná uplatnila vůči žalobci výluku z pojistného plnění zakotvenou v čl. III. odst. 1 písm. m) Všeobecných pojistných podmínek, jako součásti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2009, kde je uvedeno, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé na vozidle, nebylo-li vozidlo v době škodné události (mající svůj původ v havárii vozidla) k provozu způsobilé. Soud vyšel dále ze závěrů Policie České republiky a ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. J. Ť., že v době dopravní nehody byl technický stav pojištěného vozidla shledán jako nevyhovující z důvodu opotřebení předních pneumatik pod mez stanovenou právními předpisy.

Odvolací soud na daný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 36 odst. 1 vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, podle něhož, jsou-li na vozidle závady, které ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí, a toto ustanovení aplikoval správně ve spojení s odstavcem 7 písm. a) cit. ustanovení, podle něhož je závadou podle odstavce 1 na pneumatikách vozidla vždy, je-li hloubka dezénu hlavních dezénových drážek nebo zářezů menší než 1,6 mm u vozidel všech kategorií. Rovněž správně aplikoval § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, stanovící, že silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud tyto právní normy nejen správně použil, ale správně je též v jejich souvislostech vyložil, proto nelze dospět k závěru, že by odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, tj., zda v případě sjetého dezénu pneumatik pod přípustnou mez, je vozidlo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích ve smyslu využití tohoto pojmu jako výluky z pojištění.

Nejvyšší soud dopěl k závěru, že ustanovení § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, stanovící, že silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, je třeba vyložit tak, že závady na vozidle, ohrožující bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, činí vozidlo nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích. Jestliže hloubka dezénu hlavních dezénových drážek nebo zářezů na pneumatikách nesplňuje požadavky dané ustanovením § 36 odst. 7 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ohrožuje tato závada na pneumatikách bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (§ 36 odst. 1 vyhlášky č. 341/2002 Sb.), a proto je namístě dovodit, že takové silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Byla-li výluka z poskytnutí pojistného plnění sjednána tak, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé na vozidle, které v době škodné události (mající svůj původ v havárii vozidla) nebylo k provozu způsobilé, pak takto sjednaná výluka z poskytnutí pojistného plnění se vztahuje na případ závady na pneumatikách spočívající v jejich opotřebení pod mez stanovenou právními předpisy. Jestliže tedy odvolací soud žalobu zamítl s tím, že žalovaná byla oprávněna uplatnit výluku z pojištění, jedná se o správné právní posouzení věci.

S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky odmítnutí plnění z pojistné smlouvy nebyl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, je-li rozhodnutí odvolacího soudu správné (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Poř. č. 11

Soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014)

K návrhu původní oprávněné UCL, a. s. (dříve CL, a. s.), O k r e s n í s o u d v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 27. 12. 2006 nařídil na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. P. W. ze dne 25. 9. 2006 exekuci na majetek povinné, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 46 454 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. od 12. 5. 2006 do zaplacení, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 2380 Kč a ve výši 13 827,80 Kč, nákladů této exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny; a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. R. B., Exekutorský úřad Praha 10.

Usnesením ze dne 18. 4. 2012, které vydal Mgr. E. S., exekutorský kandidát pověřeného soudního exekutora Mgr. R. B., Exekutorský úřad Praha 10, byl vydražiteli P. K., (dále jen „vydražitel“), udělen příklep na vydražené nemovité věci povinné, a to na pozemek, o výměře 591 m², trvalý travní porost, pozemek parc. č. 2038/20, o výměře 81 m², zastavěná plocha a nádvoří,pozemek parc. č. 3758/20, o výměře 172 m², ostatní plocha, pozemek parc. č. 3758/22, o výměře 118 m², ostatní plocha, stavba č. p. 939, rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. 2038/20, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném pro Pardubický kraj, kat. pracoviště Ú. n. O., pro obec Ž., katastrální území Ž., na listu vlastnictví č. 2540, a to se všemi součástmi a příslušenstvím, které tvoří elektro přípojka, vodovodní a kanalizační přípojka, přípojka plynu, oplocení včetně vrátek, sklep a zpevněné plochy k nim přináležejícím, za nejvyšší podání 1 538 000 Kč.

Ještě před tím, než byl v dané věci pověřeným soudním exekutorem proveden rozvrh rozdělované podstaty, bylo u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 18. 10. 2013 vyhláškou proti povinné zahájeno insolvenční řízení. Usnesením téhož soudu ze dne 12. 3. 2014 soud povolil řešení úpadku dlužníka (zde povinné) oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. J. L. (zde dovolatel).

Usnesením ze dne 17. 3. 2014, které vydal Mgr. E. S., exekutorský kandidát pověřeného soudního exekutora Mgr. R. B., Exekutorský úřad Praha 10, byl insolvenčnímu správci JUDr. M. L. vydán výtěžek exekuce ve výši 1 270 063,19 Kč, neboť náklady exekuce byly určeny částkou ve výši 221 435,38 Kč plus 21 % DPH ve výši 46 501,43 Kč, celkem tedy 267 936,81 Kč. Uvedl, že o vydání výtěžku insolvenčnímu správci rozhodl podle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“). Částka 1 270 063,19 Kč představuje výtěžek z exekuce získaný prodejem nemovitých věci povinné ve výši 1 538 000 Kč po odpočtu nákladů exekuce ve výši 267 936,81 Kč. Náklady exekuce byly určeny v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 ex. ř. v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 3. 2013, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2013.

K odvolání insolvenčního správce povinné K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 5. 2014 usnesení pověřeného soudního exekutora (resp. exekutorského kandidáta) zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že námitka insolvenčního správce, že mu měl soudní exekutor vydat celý výtěžek dražby, není důvodná, a tudíž není důvodné ani odvolání insolvenčního správce. I přesto však bylo nutné odvoláním napadené usnesení zrušit a věc soudnímu exekutorovi vrátit, protože soudní exekutor „nedostál při vydávání usnesení podle § 46 odst. 7 ex. ř. povinnostem zde uvedeným. Uvedl sice, že jeho náklady exekuce jsou ve výši 267 936,81 Kč, z ničeho ale neplyne, jak k této částce dospěl – odkaz na vlastní příkaz k úhradě nákladů ze dne 1. 3. 2013 je nedostatečný, neboť insolvenčnímu správci tento příkaz k úhradě doručován tehdy pochopitelně nebyl a nebyl mu doručen ani nyní (resp. z obsahu spisu neplyne, že by mu doručen byl), takže insolvenční správce není schopen přezkoumat, zda náklady exekuce byly vyčísleny správně podle vyhlášky č. 330/2001 Sb.“. Soudní exekutor proto musí při vydávání nového usnesení podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. „pečlivě“ vysvětlit výši svých nákladů exekuce.

Usnesení odvolacího soudu napadl insolvenční správce včasně podaným dovoláním, v němž namítá, že soudní exekutor nepostupoval správně, když si po zahájení insolvenčního řízení na základě svého rozhodnutí ponechal část prostředků náležejících do majetkové podstaty dlužníka (povinné) pro sebe na úkor ostatních věřitelů, místo toho, aby se se svým nárokem – jako ostatní věřitelé – přihlásil v insolvenčním řízením. Podle názoru dovolatele „je třeba rozlišovat okamžik, kdy lze uspokojit individuální nároky samostatnou cestou a kdy je nutné se podrobit kolektivnímu principu spočívajícímu technicky v přihlášení se k podílu na majetku podstaty odvislému od výše majetku a výše pohledávek mezi které se bude tento majetek dělit a kterým je okamžik úpadku v řádně vedeném insolvenčním řízení. Od tohoto okamžiku lze již uplatňovat pohledávky pouze za podmínek insolvenčním zákonem stanoveným“. Nesouhlasí tedy se závěry odvolacího soudu, který toliko opsal zákonnou úpravu obsaženou v exekučním řádu a opomenul jeho vazbu na speciální právní úpravu obsaženou v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014 zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

N e j v y š š í s o u d usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Vztah insolvenčního řízení k exekučnímu řízení je upraven v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, podle kterého po zahájení insolvenčního řízení výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Již nařízená exekuce tedy po zahájení insolvenčního řízení nemůže být provedena a exekutor je povinen do majetkové podstaty vydat insolvenčnímu správci podle ustanovení § 206 téhož zákona všechny věci a práva, které doposud zajistil.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

V této věci dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to shora citovaného ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Jestliže insolvenční zákon říká, že „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. ř. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, jak správně dovozuje dovolatel „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě (rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7, věta druhá, ex. ř. v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř., § 52 odst. 2 ex. ř.).

Poř. č. 12

Věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízeni aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a občanského zákoníku - zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů); to platí i tehdy, jestliže svou pohledávku neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou a jestliže proto nemůže být pohledávka v rámci insolvenčního řízení uspokojena.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013)

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 4. 6. 2012 domáhal, aby bylo určeno, že "dva právní úkony dlužníka žalobce", a to "akcept kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2010 (vložené do KN) a dědické dohody schválené usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13. 9. 2010, jimiž tento dlužník převedl na žalovanou J. D. id. 2/6 rodinného domu na pozemku parc. č. st. 244, poz. parcely č. st. 244, zast. pl. a nádv. a poz. parcely č. 203/7 - orná půda, zapsaných na LV KN č. 190 vedeném pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště F.-M.", jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníkovi Ing. J. Š. pohledávku ve výši 1 899 142 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2009, že proti dlužníkovi byla následně zahájena exekuce a že "na základě dlužnického návrhu" byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2011 zjištěn úpadek dlužníka a současně mu bylo povoleno oddlužení. Žalobce svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil; vzhledem k tomu, že již měl "informace o způsobu, jakým dlužník naložil se svým nemovitým majetkem", považuje "za mnohem racionálnější cestu vedoucí alespoň k částečnému uspokojení uvedené pohledávky využití institutu odporovatelnosti právním úkonům" podle ustanovení § 42a obč. zák., neboť prostřednictvím kupní smlouvy a "dědické dohody" se dlužník "účelově zbavil exekučně postižitelného nemovitého majetku v době, kdy již Městským soudem v Brně bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce ze dne 31. 8. 2010".

O k r e s n í s o u d ve Frýdku - Místku - poté, co mu věc byla na základě pravomocného usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 7. 2012 postoupena jako soudu místně příslušnému - usnesením ze dne 10. 12. 2012 řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14 454 Kč k rukám advokátky Mgr. J. S. Zjistil, že žalobce podal odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák. až poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení o dlužníku Ing. J. Š., a dovodil, že žalobce "měl svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by byl oprávněn podat odpůrčí žalobu insolvenční správce, a v případě úspěšnosti této žaloby by byli poměrně uspokojeni všichni věřitelé", že "zákon neumožňuje soudu samostatné projednání odpůrčí žaloby, jíž je odporován úkon dlužníka v insolvenčním řízení, neboť by takovým způsobem došlo k obcházení insolvenčního řízení a zkrácení práv ostatních věřitelů", a že proto "nejsou splněny podmínky pro řízení v této věci"; řízení proto muselo být podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze dne 3. 4. 2013 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení žalované k rukám advokátky Mgr. J. S. pouze 10 521 Kč; v dalším je potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6413 Kč k rukám advokátky Mgr. J. S. Odvolací soud dospěl k závěru, že po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka - jak vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona - pouze insolvenční správce, že "v tomto případě nelze projednat" odpůrčí žalobu podanou podle ustanovení § 42a obč. zák., a že proto řízení muselo být zastaveno podle ustanovení § 103 a 104 odst.1 o. s. ř. a ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že uplatnění odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. nebrání okolnost, že ohledně majetku dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení, že žalobce se nechce uspokojit v rámci již dříve zahájené exekuce z majetku dlužníka Ing. J. Š., ale z majetku žalované, jenž nespadá do majetkové podstaty dlužníka, a že tedy řízení o jeho žalobě "nemůže podléhat žádné blokaci podle insolvenčního zákona". Insolvenční správce navíc nevyužil právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona a uplynutím jednoroční lhůty odpůrčí nárok zanikl. Protože "prekluzí odpůrčího práva insolvenčního správce byl s konečnou platností majetek převedený dlužníkem ještě před zahájením insolvenčního řízení na třetí osobu nenávratně zcela ztracen", nelze podle názoru žalobce úspěšně argumentovat tím, že by žalobcem podanou odpůrčí žalobou mohlo být "obcházeno insolvenční řízení" a že by tak mohlo dojít ke "zkrácení práv ostatních věřitelů". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla zejména, že názor žalobce, podle kterého může po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák. věřitel, který svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, je třeba považovat za nepřijatelný, neboť by neoprávněně zvýhodňoval takového věřitele na úkor jiných věřitelů, jež se přihlásili. Žalovaná dále poukazuje na ustanovení § 243 insolvenčního zákona a dovozuje z něho, že do majetkové podstaty dlužníka nenáleží plnění z odporovatelného právního úkonu jen tehdy, jestliže "rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu nabylo právní moci před rozhodnutím o úpadku", a na ustanovení § 239 insolvenčního zákona, podle něhož je zahájení insolvenčního řízení překážkou pro řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák., která způsobuje, že řízení o odpůrčí žalobě musí být přerušeno, a uzavírá, že řízení o žalobě podané žalobcem podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo zastaveno v souladu se zákonem.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013, neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce má proti dlužníku Ing. J. Š. pohledávku ve výši 1 899 142 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2009 a v jejíž prospěch byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 nařízena exekuce na majetek dlužníka. Dlužník se žalovanou jednak dne 13. 9. 2010 uzavřel kupní smlouvu, kterou jí prodal id. 1/6 předmětných nemovitostí ("rodinného domu č. p. 140 na pozemku parc. č. st. 244, poz. parcely č. st. 244, zast. pl. a nádv. a poz. parcely č. 203/7 - orná půda, zapsaných na LV KN č. 190 vedeném pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště F.-M.") za kupní cenu 125 000 Kč, podle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (právní účinky vkladu vznikly dnem 13. 9. 2010), jednak dohodu o vypořádání dědictví po J. Š., zemřelé dne 7. 5. 2010, podle které spoluvlastnický podíl k id. 2/6 předmětných nemovitostí nabyla žalovaná, jež se zavázala zaplatit dlužníku na jeho dědický podíl 125 000 Kč (dohoda byla schválena usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13. 9. 2010). Dlužník Ing. J. Š. podal u soudu dne 2. 3. 2011 insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení; Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 5. 2011 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho oddlužení a usnesením ze dne 12. 7. 2011 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Žalobce, který svou pohledávku za dlužníkem nepřihlásil do insolvenčního řízení, se žalobou podanou u soudu dne 4. 6. 2012 domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 13. 9. 2010 a dohoda o vypořádání dědictví po J. Š., zemřelé dne 7. 5. 2010, schválená usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13. 9. 2010, jsou vůči němu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právně neúčinné. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký má pro uplatnění odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. ze strany věřitele význam skutečnost, že u dlužníka, jehož právním úkonům věřitel odporuje, bylo ještě před podáním odpůrčí žaloby u soudu zahájeno insolvenční řízení, v němž byl (posléze) zjištěn úpadek dlužníka. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 a podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 6. 2012 (dále jen "ins. zák.").

Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné (§ 42a odst. 1, věta první, obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 obč. zák.).

V insolvenčním řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. § 239 odst. 1, část věty před středníkem, ins. zák.). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst. 2, větu první a druhou, ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst. 3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst. 2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst. 4, větu první, ins. zák.).

Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně insolvenční správce a že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 ICdo 3/2013, které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.

Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby (než insolvenčního správce), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (srov. § 239 odst. 1, větu druhou, ins. zák.). Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní moci rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty (§ 243 ins. zák.).

Z ustanovení § 239 odst. 1, věty druhé, a § 243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.

V zákoně není výslovně upraveno, jak má být postupováno v případě, že v době po zahájení insolvenčního řízení podal odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák. (rozumí se u "obecného" soudu v občanském soudním řízení) věřitel, který svoji pohledávku neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou, ačkoliv bylo potřebné k uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení ji podat.

Věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon (srov. § 5 písm. d/ ins. zák.).

To, co ušlo z dlužníkova majetku v důsledku odporovatelných (právně neúčinných) právních úkonů dlužníka, smí být (v podobě výtěžku jeho zpeněžení) zdrojem uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele - jak vyplývá z výše uvedeného - v době po zahájení insolvenčního řízení, jen jestliže rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vyhověno, nabylo právní moci buď ještě v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo sice až po zahájení insolvenčního řízení, avšak dříve, než nabylo právní moci usnesení o úpadku. V ostatních případech plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových právních úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (nebo o věřitele, kteří se v rámci insolvenčního řízení uspokojují, aniž by se museli přihlásit), a jestliže na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle ustanovení § 239 odst. 1 ins. zák. náleží ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4 ins. zák. do majetkové podstaty.

Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 odst. 1 ins. zák. jen ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku, a že marným uplynutím této lhůty odpůrčí nárok zaniká. Prekluze odpůrčího nároku podle ustanovení § 239 odst. 3, věty druhé, ins. zák. totiž slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch), a nemůže být využívána ve prospěch uspokojování pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili (a tím "rezignovali" na zásadně poměrné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení). Účel úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem spočívá (rovněž) v tom, aby osoby, v jejichž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch, nebyly v době po uplynutí lhůty stanovené insolvenčnímu správci k uplatnění odpůrčího nároku dále vystaveny požadavkům věřitelů, kteří se záměrem dosáhnout lepší uspokojení svých pohledávek než "poměrné" se nepřihlásí do insolvenčního řízení a kteří chtějí využít (případnou) prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce jen ve svůj prospěch; kdyby měl být správný názor žalobce, postrádalo by ustanovení § 239 odst. 3 ins. zák. o lhůtě k odpůrčí žalobě pro insolvenčního správce jakýkoliv rozumný smysl.

Se žalobcem lze v projednávané věci souhlasit pouze v tom, že řízení o odpůrčí žalobě, podané věřitelem podle ustanovení § 42a obč. zák. v době po zahájení insolvenčního řízení ohledně úpadce nepodléhá "žádné blokaci podle insolvenčního zákona", a že tu tedy není žádný nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo možné řízení o této odpůrčí žalobě zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti - jak se podává z výše uvedeného - věřitel nemá v době po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák., což je důvodem k zamítnutí žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Poř. č. 13

Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců. Běžná profesní spolupráce advokátů nemusí sama o sobě znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení. Důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení by mohla vyvolat spolupráce nikoli jednorázová, ale dlouhodobá, mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012)

M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2011 vyloučil rozhodce JUDr. Ing. P. Š. z projednávání a rozhodování v rozhodčím řízení mezi účastníky o žalobě o zaplacení 9 790 610 Kč ze dne 2. 7. 2010 (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalované, která k odůvodnění návrhu na vyloučení rozhodce JUDr. Ing. P. Š. z důvodu jeho podjatosti zmínila řadu procesních pochybení, nestandardní úkony při určování osoby rozhodce a přijetí této funkce a poukázala na propojení zástupce žalobkyně s veřejnou obchodní společností Advokátní kanceláří K. Š., kdy společně podnikají, ucházejí se a realizují veřejné zakázky a rozsáhlé právní služby, za které nesou společnou a nerozdílnou odpovědnost. Dále učinil zjištění, že pro zastupování České republiky v rozhodčím řízení se společností KVP byla vítězným uchazečem společná nabídka uchazečů K. a Š., v. o. s., KŠ, AK, v. o. s., že obě zmíněné společnosti vyhrály společně výběrové řízení na zastupování státu ve sporu s německým občanem G. G., že učinily společnou nabídku Ministerstvu obrany ČR, přičemž o svém vyloučení vedly společně obě kanceláře jako navrhovatelé správní řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a následně pak rozkladové řízení, a že rozhodce i zástupce žalobkyně jsou členy Disciplinární komise FAS AČR z 11. 11. 2009.

Po právní stránce posoudil uplatněný nárok dle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZRŘ“). Dospěl k závěru o určitém stupni propojení zástupce žalobkyně a rozhodce, který má za následek důvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, což znamená vyloučení rozhodce z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Dodal, že zjištěné propojení není jen historické povahy, a to pro případné související nároky.

K odvolání žalobkyně V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. pak v tom správném znění, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 14 820 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil je pouze o obsah článku, uveřejněného na webových stránkách www.finance.cz dne 18. 2. 2010, zabývajícího se přehledem rozhodčích řízení, jejichž účastníkem je Česká republika. Z obsahu tohoto článku zjistil, že mezi neskončené arbitráže, vedené proti České republice, byl zahrnut i spor s G. G.

Upozorňuje, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 14 o. s. ř., když ZRŘ obsahuje ve svém ustanovení § 8 a § 11 samostatnou úpravu podjatosti rozhodce, se nicméně ztotožnil s jeho výsledným skutkovým i právním hodnocením. Souhlasil s jeho závěrem o existenci důvodných pochybností o nepodjatosti rozhodce JUDr. Ing. P. Š., když z provedeného dokazování byla zjištěna spolupráce advokátní kanceláře rozhodce s advokátní kanceláří zástupce žalobkyně trvající (i když zřejmě jen formálně) jak v minulosti, tak i v roce 2010, kdy bylo zahájeno předmětné rozhodčí řízení. Uvedl, že se jednalo o opakovanou, nikoliv pouze nahodilou, spolupráci zmíněných advokátních kanceláří. Rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení rozhodce tedy jako správné potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve vyřešení otázky, za jakých podmínek a předpokladů lze dospět k závěru o podjatosti rozhodce, která jej vylučuje z rozhodování v rozhodčím řízení, zda důvodem podjatosti rozhodce dle § 8 ZRŘ může být profesionální spolupráce rozhodce s právním zástupcem jedné ze stran ve věci a pokud ano, pak za jakých podmínek. Dle názoru dovolatelky samotná profesní spolupráce mezi advokátní kanceláří právního zástupce žalobkyně a advokátní kanceláří rozhodce, která je navíc historickou záležitostí spadající do období let 2006-2007, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti rozhodce. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR týkající se podjatosti soudců.

Dále odvolacímu soudu vytýká, že neodstranil procesní vady soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně bez dalšího vyšel, že ve věci nebyl proveden důkaz Směrnicí International Bar Association o konfliktu zájmů v mezinárodním rozhodčím řízení ze dne 22. 5. 2004, na níž žalobkyně v řízení poukazovala. Namítá, že soudy nezjišťovaly okolnosti důležité pro rozhodování věci, závěr, že mezi právním zástupcem žalobkyně a rozhodcem existují konkrétní aktuální propojení plynoucí z jejich profesní spolupráce, nevyplývá z žádných ve věci provedených důkazů.

V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, když v dané věci existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce. Následně uvádí skutečnosti tyto důvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce vyvolávající.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil otázku vyloučení rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci v rozhodčím řízení.

Odvolací soud v projednávané věci aplikoval nesprávnou právní normu, když otázku podjatosti rozhodce posoudil podle § 8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění účinném po 1. 4. 2012. Rozhodným zněním pro posouzení věci je přitom daný právní předpis do 31. 3. 2012. Ustanovení § 8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění do 31. 3. 2012, neobsahovalo vlastní úpravu vyloučení rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci. Zákonodárce tak učinil až ve znění po 1. 4. 2012, kdy podle § 8 odst. 1 citovaného zákona je rozhodce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. V rozhodném znění citovaného předpisu do 31. 3. 2012 bylo třeba postupovat podle § 11 ve spojení s § 30 ZRŘ a otázku možné podjatosti rozhodce posuzovat obdobně jako otázku podjatosti soudce podle § 14 o. s. ř. K uvedenému závěru dospěla i judikatura Nejvyššího soudu, např. v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4476/2011, podle něhož jelikož ZRŘ neupravoval podjatost rozhodce a jeho vyloučení z řízení, chyběla konkrétní úprava okolností, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce a stát se tak důvodem pro vyloučení. Při podjatosti rozhodce se tedy aplikuje ustanovení § 30 ZRŘ, podle něhož, pokud zákon nestanoví jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Občanský soudní řád upravuje v § 14 možnou podjatost soudců a přísedících. Podle tohoto ustanovení jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2000, s. 113 nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).

Za přiměřeného použití občanského soudního řádu podle § 30 ZRŘ lze dospět k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců.

Při posuzování možné podjatosti rozhodce však nelze odhlédnout od toho, že v případě rozhodčího řízení je autonomie stran a právo volby určitého rozhodce nebo podílení se na jeho určení jednou ze základních zásad rozhodčího řízení (srov. obdobně Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 420)

Je-li stranami zvolený rozhodce zvolen z řad advokátů, lze předpokládat a současně jej nelze v takové činnosti omezovat, že bude v běžném pracovním styku v kontaktu např. s jinými advokáty, přičemž takováto běžná profesní spolupráce nemusí sama o sobě znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru takového rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení. Důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícího účastníka rozhodčího řízení by mohla vyvolat např. dlouhodobá spolupráce mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v letech 2005 až 2007 ve třech případech advokátní kancelář rozhodce (advokátní kancelář K. a Š., v. o. s.) a zástupce žalobkyně spolupracovali při podávání nabídek k zastupování České republiky. Tato jejich profesní spolupráce (navíc i odvolacím soudem hodnocená jako formální) důvodné pochybnosti o podjatosti rozhodce vyvolat nemohla.

Důvodnou pochybnost o podjatosti rozhodce nemůže v projednané věci vyvolat ani společná účast rozhodce a zástupce účastníka v profesní nebo společenské organizaci, zde v Disciplinární komisi FAS ČR.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poř. č. 14

Skutečnost, že žalovaný je před podáním žaloby nečinný a svůj dluh neplní, sama o sobě nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který může soud podle ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř. výjimečně žalobci přiznat náhradu nákladů řízení.

(Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 75 Co 245/2014)

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. 3. 2014 O k r e s n í s o u d v Olomouci uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 31 835,48 Kč spolu s úroky ve výši 30 % ročně a úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně, oboje z částky 31 835,48 Kč od 15. 7. 2011 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalobci by jako plně procesně úspěšnému účastníku svědčilo dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, avšak žalobce neprokázal odeslání předžalobní upomínky žalovanému a nebyla tak splněna podmínka dle ustanovení § 142a o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal včasné odvolání žalobce, domáhaje se jeho změny tak, že mu bude přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 11 318 Kč s odůvodněním, že žalobce získal žalobou uplatněnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 3. 2013, přičemž postup pohledávky byl žalovanému oznámen dopisem ze dne 15. 4. 2013, jehož součástí bylo též vyčíslení dlužné částky a následně byl žalovaný vyzván k úhradě vzniklého dluhu předžalobní upomínkou ze dne 25. 5. 2013. Dále žalobce uvedl, že žalovaný po odeslání uvedených listin neuhradil ničeho, žalobce nekontaktoval a nesnažil se dluh vyřešit smírnou cestou a žalobci nezbylo než se domáhat ochrany svých práv u soudu. Žalobce rovněž poukázal na to, že k podání žaloby došlo více než 6 měsíců od odeslání předžalobní upomínky a je tak evidentní, že žalovaný nikdy neměl v úmyslu plnit dlužnou pohledávku dobrovolně. S ohledem na uvedené a na skutečnost, že žalovaný se ani nevyjádřil k žalobě, nedostavil se k nařízenému jednání, jsou dle žalobce dány důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě by žalobci měla být náhrada nákladů řízení přiznána dle ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř.

Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

K r a j s k ý s o u d v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Z o d ů v o d n ě n í :

Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též jen „žaloba“) bylo u okresního soudu zahájeno řízení, v němž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 31 835,48 Kč spolu s úroky ve výši 30 % ročně a úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně, oboje z částky 31 835,48 Kč od 15. 7. 2011 do zaplacení z titulu nesplaceného debetního zůstatku na běžném účtu vedeném předchůdcem žalobce společností VDZ pro žalovaného č. ú. V žalobě žalobce tvrdil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 25. 5. 2013, kterou k žalobě připojil, a to v podobě počítačového tisku bez jakéhokoliv podpisu osoby oprávněné takovou upomínku učinit. Žalobce však již nijak nedoložil odeslání uvedené upomínky žalovanému na adresu pro doručování, popř. poslední známou adresu. K doložení této skutečnosti byl žalobce okresním soudem vyzván výzvou ze dne 5. 2. 2014. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval u jednání dne 7. 3. 2014, kde zástupce žalobce uvedl, že žalobce není schopen odeslání uvedené upomínky žalovanému doložit.

Podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

Podle ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.

S účinností od 1. 1. 2013 byl do o. s. ř. zákonem č. 396/2012 Sb. zaveden institut předžalobní výzvy k plnění (§ 142a o. s. ř.), jakožto zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v žalobách o splnění povinnosti. Smyslem uvedeného institutu je upozornění žalovaného na existenci dluhu a možnosti jeho úhrady před zahájením řízení, které s sebou nese vždy zvýšené náklady v podobě nákladů řízení. Zákonodárce stanovil minimální požadavky na uvedenou výzvu, tedy, že se musí jednat o výzvu k plnění následně žalobou uplatněného nároku a tato výzva musí být odeslána (nikoliv doručena) žalovanému. Pro případ, že by nastaly důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně žalobci náhradu nákladů řízení přiznat i když žalobce výzvu k plnění nezaslal. Takovým důvodem však nemůže být sama o sobě skutečnost, že žalovaný je nečinný, svůj dluh neplní a ve vztahu k žalobci je zcela nekontaktní. Z hlediska aplikace ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř. může mít nečinnost žalovaného před i po zahájení řízení vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že žalovaný svůj dluh neplní, okolnosti další, které však musí mít skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Takové okolnosti se však z obsahu spisu nepodávají, když skutečnost, že žalovaný svůj dluh dlouhodobě neplní, sama o sobě, jak již bylo uvedeno výše, takovým důvodem zvláštního zřetele hodným není. Okresní soud tudíž správně uzavřel, že žalobce, byť ve věci samé zcela úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 142a o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů krajský soud napadený rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

Poř. č. 15

Soudní poplatek za návrh na zahájení občanského soudního řízení o vyklizení bytu se po 1. 1. 2014 vybere dle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku zákona o soudních poplatcích.

(Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 71 Co 376/2014)

Usnesením O k r e s n í h o s o u d u v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 5. 6. 2014 bylo rozhodnuto, že žalobci nebude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 3000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce a domáhal se jeho změny tak, aby mu byl přeplatek soudního poplatku ve výši 3000 Kč vrácen. Namítal, že v souvislosti s podáním žaloby na vyklizení bytu zaplatil soudní poplatek ve výši 5000 Kč. Podle položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. účinného od 1. 1. 2014 činí výše soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, jehož předmětem není peněžité plnění za každou nemovitou věc 5000 Kč. Podle položky 4 odst. 1 písm. c) téhož sazebníku účinného od 1. 1. 2014 činí výše soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, jehož předmětem není peněžité plnění v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak 2000 Kč. Až do 31. 12. 2013 obsahovalo uvedené ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích druhou větu, v níž výslovně bylo uvedeno, že pro účely zákona o soudních poplatcích se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor, přičemž tato věta byla vypuštěna po novele zákona provedené zákonem č. 293/2013 Sb. Za této situace poplatková povinnost po 1. 1. 2014 za řízení o vyklizení bytu činí pouze 2000 Kč, a to podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků, neboť zákon o soudních poplatcích již nepodřizuje vlastní definici pod nemovité věci byt, který není jako samostatná jednotka zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví tak, jak tomu bylo do 31. 12. 2013. S odůvodněním napadeného usnesení soudem prvního stupně nelze proto souhlasit. Byt jako samostatná jednotka v katastru nemovitostí je totiž toliko součástí jiné věci - většinou pozemku, v některých případech toliko stavby stojící na cizím pozemku a jako součást jiné věci nemůže sám o sobě být samostatnou věcí v právním smyslu, neboť neexistuje možnost samostatných právních dispozic jen s takovou součástí jiné věci. Tato jiná nemovitá věc se zapisuje do katastru nemovitostí a teprve k této věci se váže poplatková povinnost podle položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků. Byt nezapsaný v katastru nemovitostí nelze dle aktuální právní úpravy považovat za nemovitou věc. Argumentace soudu prvního stupně by bezesporu musela platit i za předchozí právní úpravy zákona o soudních poplatcích ve znění do 31. 12. 2013 rovněž v případě, že by ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích neobsahovalo onu druhou větu. Úmysl zákonodárce však byl odlišný, neboť zákonodárce teprve připojením druhé věty jednoznačně stanovil, že rozšiřuje pro účely zákona o soudních poplatcích nemovitosti o byty a nebytové prostory, které pro tento účel podřadil pod definici nemovitosti, pod kterou zjevně dle zákonodárce primárně nespadaly. Za použití historického a teleologického výkladu dané normy nelze než dospět k závěru, že pokud zákonodárce nyní vypustil druhou větu ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích, počítal s tím, že občanská soudní řízení týkající se vyklizení bytu a nebytových prostor, které nejsou zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví, budou nadále zpoplatněna částkou 2000 Kč, nikoliv částkou 5000 Kč, jak to bylo před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. Nelze pominout, že soudy podle úpravy zákona o soudních poplatcích účinné do 31. 12. 2013 vybíraly soudní poplatek ve výši 5000 Kč podle položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku jen z toho důvodu, že ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích obsahovalo druhou větu, podle které byly mezi nemovitosti včleněny pro účely tohoto zákona jakožto zákona speciálního také byty a nebytové prostory. Pokud tedy zákon o soudních poplatcích definoval a definuje nemovitosti, resp. věci nemovité odlišně, než občanský zákoník, který obecnou definici pojmů obsahuje, je třeba poté, co došlo k zásadním změnám právního řádu, přihlédnout k vývoji stanovení výše soudních poplatků podle zákona o soudních poplatcích v té které době a dovodit, že ačkoliv nedošlo pro tento účel ke změně první věty ustanovení § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích ve významném měřítku, došlo k vypuštění věty druhé tohoto ustanovení, jehož příčinou je právě změna výše poplatkové povinnosti. Úmyslem zákonodárce při provádění novelizace zákona o soudních poplatcích již v roce 2011 bylo reflektovat na společenské a ekonomické změny a reagovat na zvýšení složitosti sporů a nákladů na provoz soudu. Proto došlo ke zvýšení sazeb soudních poplatků již v novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Sazebník soudních poplatků je koncipován tak, že spory běžné povahy a právně méně složité jsou zpoplatněny sazbami v řádech stovek korun až maximálně 2000 Kč. Složitost a náročnost sporů se promítá do sazby ve výši 5000 Kč, přičemž extrémně složité a finančně náročné spory jsou zpoplatňovány sazbou vyšší. Ve sporech o vyklizení bytu soud posuzuje pouze formální splnění zákonných podmínek ukončení nájemního vztahu, tyto zpravidla končí u prvního jednání a nejsou veřejností obecně považovány za právně složité. Žalobce má za to, že zákonodárce neměl v úmyslu tyto druhy sporů podřadit pod kategorii právně složitých sporů zpoplatněných zpřísněnou sazbou soudního poplatku ve výši 5000 Kč, ale hodlal evidentně naopak tyto spory podřadit pod spory běžné zohledněné sazbou ve výši 2000 Kč. Tato skutečnost se promítla do novelizace zákona o soudních poplatcích účinné od 1. 1. 2014 vypuštěním dovětku „za nemovitost se pokládá byt a nebytový prostor“. Zákon o soudních poplatcích je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, a jeho úprava má tudíž přednost před tímto zákonem. V postupu zákonodárce je znát snaha odstranit přílišnou tvrdost zákona týkající se poplatkové povinnosti u vyklizovacích sporů, jejích předmětem jsou nájemní byty nezapsané samostatně do katastru nemovitostí, s ohledem na negativní sociální dopady takto vysoké poplatkové povinnosti na žalované. Zákonodárce si patrně uvědomil, že osoby, které jsou v převážné míře žalovány o vyklizení bytu, jsou osoby, které se již před zatížením povinností uhradit náklady řízení ocitly na sociálním dne. Právě byty nezapsané v katastru nemovitostí jsou totiž v největším měřítku ve vlastnictví obcí, které tyto byty primárně pronajímají osobám sociálně slabším, mladým rodinám s dětmi a seniorům. Výše uvedené argumentaci rovněž přisvědčuje fakt, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ustanovení § 2202 stanoví, že pronajmout lze i část nemovité věci, tzn. že předmětem právních vztahů může být rovněž i část nemovité věci, tedy např. samostatný pokoj či místnost, která je součástí nemovitosti. V takovém případě by dle výkladu zákona o soudních poplatcích soudem prvního stupně byly zpoplatněny i spory o vyklizení takové části nemovitosti zpřísněnou sazbou ve výši 5000 Kč. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo zpoplatnit také spory o vyklizení bytu či jiné obdobné spory částkou 5000 Kč, použil by v ustanovení § 6a odst. 6 následující formulaci „Za nemovitou věc se pro účely tohoto zákona pokládají všechny nemovité věci včetně jejich součástí zapsaných v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví“.

K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesení soudu prvního stupně změnil.

Z o d ů v o d n ě n í :

Vzhledem k podanému odvolání přezkoumal odvolací soud napadené usnesení v souladu s ustanovením § 212a odst. 6 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Žalobce podal dne 14. 3. 2014 vůči žalovaným žalobu s návrhem na vyklizení bytu, když na výzvu soudu ze dne 24. 3. 2014 zaplatil soudní poplatek ve výši 5000 Kč. Podáním ze dne 16. 5. 2014 požádal žalobce o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3000 Kč v návaznosti na novelu zákona o soudních poplatcích účinnou od 1. 1. 2014, konkrétně ustanovení § 6a odst. 6 zákona č. 549/91 Sb. Dle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku činí výše soudního poplatku za návrh na vyklizení bytu částku 2000 Kč, když byt, jehož vyklizení je požadováno, není samostatně zapsaný v katastru nemovitostí a nelze jej pro účely zákona o soudních poplatcích považovat za nemovitou věc. Z tohoto důvodu nemůže být na návrh na vyklizení bytu aplikován soudní poplatek dle položky 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Na to bylo soudem vydáno napadené usnesení.

Dle ustanovení § 6a odst. 6 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro účely tohoto zákona se za nemovitost pokládají všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Pro účely tohoto zákona se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor.

Dle ustanovení § 6a odst. 6 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2014, pro účely tohoto zákona se za nemovitou věc pokládají všechny nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví.

Dle položky 4 odst. 1 sazebníku zákona o soudních poplatcích účinného od 1. 1. 2014 za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění činí soudní poplatek dle písm. a) za každou nemovitou věc 5000 Kč, dle písm. c) v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak 2000 Kč.

Dle položky 2 sazebníku soudních poplatků k zákonu o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2011 za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění činí soudní poplatek a) za každou nemovitost 3000 Kč, c) v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak 1000 Kč.

Dle § 10 odst. 1, věty druhé, zákona č. 549/1991 Sb. soud vrátí poplatek z účtu soudu, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost.

Odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že soudní poplatek z návrhu na vyklizení bytu podaného po 1. 1. 2014 dle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku zákona o soudních poplatcích účinného od 1. 1. 2014 činí 2000 Kč. Již za účinnosti zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2011 bylo vydáno rozhodnutí, a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 22Co 129/2001, ohledně výše soudního poplatku ve sporech o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ve kterém soud vyslovil názor, že soudní poplatek v takovém případě dle položky 2 písm. c) sazebníku poplatků ve znění do 31. 8. 2011 činí 1000 Kč. Tento názor se opíral o ustanovení § 119 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), z něhož vyplývá, že byt nemovitostí není, ale je třeba jej považovat podle ustanovení § 118 odst. 2 obč. zák. za jiný předmět občanskoprávních vztahu. K tomuto závěru se přiklonil také Nejvyšší soud ve svém stanovisku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2002. Tyto vyslovené závěry přestaly platit až s účinností novely zákona o soudních poplatcích č. 218/2011 Sb., která v ustanovení § 6a odst. 6, věta druhá, výslovně uvádí, že „pro účely tohoto zákona se za nemovitosti pokládají všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Pro účely tohoto zákona se za nemovitost pokládá byt a nebytový prostor“. Pouze po dobu účinnosti tohoto zákona pak bylo nezbytné vycházet z tohoto speciálního zákonného ustanovení, pro účely poplatkové povinnosti považovat byt za nemovitost a vybírat soudní poplatek dle položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků. Jakmile však další novelou zákona o soudních poplatcích č. 293/2013 Sb. účinnou od 1. 1. 2014 byla z ustanovení § 6a odst. 6 vypuštěna věta druhá, nelze již nadále byt považovat za nemovitou věc. Jelikož předmětný byt není zapsán v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví a ani z tohoto pohledu jej není možné považovat za nemovitou věc, je třeba při stanovení výše poplatkové povinnosti vycházet z položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku, kdy výše soudního poplatku činí 2000 Kč.

Odvolací námitky žalobce vztahující se k této argumentaci byly odvolacím soudem shledány důvodnými.

Jelikož žalobce zaplatil na soudním poplatku víc, než činila jeho poplatková povinnost, je na místě postup daný ustanovením § 10 odst. 1, věta druhá, zákona o soudních poplatcích a žalobci přeplatek soudního poplatku vrátit.

Ze shora uvedeného důvodu bylo odvolacím soudem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí změněno tak, že žalobci bude vrácen z účtu soudu přeplatek soudního poplatku ve výši 3000 Kč.

Poř. č. 16

Jestliže v průběhu řízení o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného insolvenční soud zjistí úpadek povinného, odvolací soud po právní moci rozhodnutí o úpadku zruší usnesení o nařízení exekuce a řízení zastaví (§ 140e odst. 1 insolvenčního zákona).

(Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 66 Co 319/2014)

Usnesením ze dne 1. 8. 2012 O k r e s n í s o u d v Ostravě nařídil exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. P. E., se sídlem Exekutorského úřadu v Ostravě. Exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. J. S., rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 20. 1. 2012 (dále jen „předmětný rozhodčí nález“), a to k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 133 821,80 Kč s příslušenstvím.

Proti vydanému usnesení okresního soudu podal včasné odvolání povinný a namítal, že rozhodčí nález nebyl doručen ani fikcí, oprávněný by měl prokázat doručení do datové schránky tak, jak ukládá občanský soudní řád. Odkázal v této souvislosti na judikaturu. Až doručením exekučního příkazu do datové schránky dne 16. 9. 2012 se povinný dozvěděl, že proti jeho společnosti bylo bez jeho vědomí vedeno rozhodčí řízení a nebyl doručen ani „rozsudek“. Nebyl tak dodržen zákonný postup při doručování exekučního titulu dle § 45 odst. 2 o. s. ř., tedy písemnost nebyla doručena do datové schránky. Z uvedeného důvodu povinný podal u soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Dále (s poukazem na judikaturu), namítal, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, s tím, že se odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Navrhl, aby odvoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Odvolací soud o podaném odvolání povinného rozhodl svým usnesením ze dne 9. 7. 2013, kdy usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, rozhodl o nákladech řízení a o nákladech exekuce.

Na základě podaného dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud, a to svým usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 282/2014-79, kdy shora citované usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil rovněž závazný právní názor ohledně relevantní právní problematiky v této věci, který se týkal doručování rozhodčího nálezu prostřednictvím datové schránky.

K r a j s k ý s o u d v Ostravě zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil.

Z o d ů v o d n ě n í :

Krajský soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a poté, aniž by bylo potřeba nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. a § 254 odst. 8, část věty před středníkem, o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí je nutno zrušit a řízení zastavit.

Vzhledem k tomu, že k zahájení řízení došlo před 1. 1. 2013 a řízení je nutno dokončit podle dosavadních právních předpisů, bylo odvolání projednáno a rozhodnuto o něm podle občanského soudního řádu a exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 1. a čl. IV, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.).

Návrh na nařízení exekuce byl v předmětné věci podán u soudního exekutora dne 26. 7. 2012.

Odvolacím soudem bylo z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, z oddílu C, vložky 32818 a dále z insolvenčního rejstříku zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2014 byl zjištěn úpadek povinného, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a byl ustanoven insolvenční správce. Usnesení (vyjma výroku o ustanovení správce) nabylo právní moci 9. 5. 2014.

Podle § 52 odst. 1 ex. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle § 254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodovat ve věci samé (podmínky řízení).

Podle § 104 odst. 1, věta první, o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle § 140e odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014) v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5.

V předmětné exekuční věci je nutno rozhodnout o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce. Děje se tak poté, kdy dříve vydané rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dovolacím řízení zrušeno (viz shora). Odvolací soud však nyní rozhoduje za nové situace, která je dána skutečností, že byl v průběhu tohoto odvolacího řízení zjištěn v rámci insolvenčního řízení úpadek povinného.

Dosavadní právní úprava (která platila i v době, kdy o nařízení exekuce rozhodoval exekuční soud) umožňovala exekuci nařídit nebo zahájit, nikoliv však provést (srov. § 109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). S účinností od 1. 1. 2014 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. Uvedená novela podrobněji a jiným způsobem vymezila další účinky spojené s rozhodnutím o úpadku, přičemž zdůraznila prioritu insolvenčního řízení (jako kolektivního řízení) před řízením individuálním (exekučním). Novým účinkem vztahujícím se k rozhodnutí o úpadku je zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. § 140e odst. 1 insolvenčního zákona).

Ve vztahu k exekučnímu řízení tudíž uvedená novela nově stanovila, že úpadek povinného brání zahájení a nařízení exekuce. Zákonodárce tímto postupem zřetelně prohloubil koncepci dominance insolvenčního řízení nad řízením exekučním s tím, že veškeré pohledávky (včetně nákladů exekuce) mají být uspokojeny v insolvenčním řízení.

Lze proto konstatovat, že v absenci úpadku povinného je nutno spatřovat zvláštní podmínku řízení určenou insolvenčním zákonem pro exekuční a vykonávací řízení s tím, že svou povahou jde o tzv. neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 103, §104 odst. 1 a § 211 o. s. ř.). Tato podmínka řízení v projednávané věci (v době, kdy rozhoduje odvolací soud – srov. § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.) splněna není, neboť povinný je v úpadku (srov. zjištění shora). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) rozhoduje za situace, kdy nová úprava zakazuje „nařídit exekuci“ (tedy příp. potvrdit usnesení o nařízení exekuce). K existenci úpadku povinného je tudíž odvolací soud povinen přihlédnout, i když k jeho zjištění došlo až za odvolacího řízení.

Odvolací soud proto rozhodl podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a usnesení okresního soudu zrušil a řízení dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.