Senát 28 Cdo Nejvyššího soudu k otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí

09.11.2015 00:16

     Podle českého právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (respektive do 31. 12. 2014) zákon na dobrou víru nabyvatele nevázal bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládal právo oprávněné držby ve smyslu § 130 obč. zák., a možnost nabytí vlastnického práva vydržením (§ 134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka, přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015).

 

      Otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka se stala předmětem posuzování velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou tříčlenné senáty tohoto soudu vázány (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011) a od nichž se bez opětovné aktivace velkého senátu nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11).

 

      I s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vydané po R 16/2015  je nabíledni, že předložení věci velkému senátu (ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by za současného stavu postrádalo smyslu, poněvadž se z tohoto hlediska nenabízejí žádné nové argumenty, jež by velký senát ve výše odkazovaném rozsudku nemohl vzít v potaz.

 

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1722/2014)

 

     K věci: Nejvyšší soud v (kasačním) rozsudku ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 182/2011, přisvědčil právnímu názoru o nezbytnosti poskytnutí dobré víry nabyvateli jednajícímu v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a to následujícím způsobem:

 

      „Nižší instance se následně vyrovnají též i s faktem, že podle všeho je dosud žalovaný zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru a že tamtéž byl podle všeho dříve zapsán jako vlastník subjekt s názvem S. s. s. České republiky. Otázkou tedy je, zda lze přičíst nynějšímu žalovanému, že při převodu nemovitostí jako nabyvatel neměl dobrou víru v platnost tohoto převodu. Pro takový závěr by musely nižší instance snést zcela konkrétní a přesvědčivé argumenty. Dosud se tak nestalo. Jestliže by tyto argumenty nebyly k dispozici, pak nynější žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci a není důvodu, proč by přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem, který se uskutečnil dne 27. 12. 2006, neměl být shledán platným, a proč by mělo být zpochybněno právní postavení žalovaného v tomto ohledu.“ Z těchto důvodů dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

 

     Poté Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 43 C 185/2008-334, znovu určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce. Soud prvního stupně rozebral relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, načež konstatoval, že v projednávané věci by neměla být ochrana dobré víry nabyvatele nadřazována ochraně skutečného vlastníka, neboť se jedná o situaci odlišnou od těch případů, v nichž se Ústavní soud vyslovil pro ochranu nabyvatele vlastnického práva jednajícího v dobré víře. Žalovaný totiž v řešené kauze odvíjel své právo od absolutně neplatné kupní smlouvy sjednané se subjektem, kterému vlastnictví ke sporným nemovitostem nikdy nesvědčilo. Bylo tedy namístě dát průchod zásadě, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, a vlastníkem zmiňované budovy i pozemku, na němž se nachází, určit žalobce, jenž je základní organizací Sdružení technických sportů a činností, tedy pokračovatele Svazarmu jako jejich původního vlastníka.


     K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 13 Co 289/2013-379, změnil posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalovaného, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud uvedl, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně nepřednesl žádné argumenty, tvrzení či důkazy, jimiž by byla přesvědčivě vyvrácena existence dobré víry žalovaného při nabývání předmětných nemovitostí. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu bylo tedy třeba poskytnout ochranu žalovanému jako osobě, která jednala v důvěře ve státem garantované údaje z katastru nemovitostí. Vzhledem k chaotičnosti dělení majetku Svazarmu, kdy vedle sebe existovalo několik sdružení označujících se za nástupce této organizace, mezi nimi i subjekt, jenž se žalovaným uzavřel kupní smlouvu, nemohl žalovaný seznat, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí neměla být za pokračovatele Svazarmu považována, pročež je opodstatněný závěr, že jednal v dobré víře.

 

    K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1722/2014, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

 

      Z odůvodnění:

 

      Jelikož odvolací soud vyřešil právní otázku, zda lze nabýt vlastnictví k věci na základě samotné dobré víry v existenci vlastnického práva převodce, způsobem, jenž je v rozporu se současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je třeba dovolání žalobce shledat přípustným.

    V rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, k tomu srovnej § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohlo dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabyl vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, aniž by takový způsob upravoval zákon. Jinými slovy řečeno, na dobrou víru nabyvatele zákon nevázal bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládal právo oprávněné držby ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚obč. zák.‘), a možnost nabytí vlastnického práva vydržením (§ 134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka, přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci.


     Pakliže tedy měl v projednávané věci odvolací soud za to, že žalovaný vlastnické právo k výše označeným budově a pozemku nabyl, protože při uzavírání smlouvy o jejich převodu jednal v dobré víře ve správnost stavu zápisů v katastru nemovitostí, není jeho úvaha s nastíněným právním názorem Nejvyššího soudu konformní. Odvolacímu soudu, dlužno podotknout, nelze vytýkat, že citovaný judikát nerespektoval, neboť rozhodoval v době předcházející jeho vydání a řídil se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem v dřívějším kasačním rozsudku v této věci. Zároveň však není možno přejít, že se otázka, na níž napadený rozsudek spočívá, stala předmětem posuzování velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou tříčlenné senáty tohoto soudu vázány (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011) a od nichž se bez opětovné aktivace velkého senátu nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11). Rovněž je nabíledni, že předložení věci velkému senátu (ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by za současného stavu postrádalo smyslu, poněvadž se z tohoto hlediska nenabízejí žádné nové argumenty, jež by velký senát ve výše odkazovaném rozsudku nemohl vzít v potaz. Konečně je namístě zdůraznit, že kategoricky formulovaná teze velkého senátu, dle které právní úprava účinná do 31. 12. 2013 s výjimkou případů předvídaných zákonem nepřipouštěla nabytí vlastnického práva k nemovitosti s ohledem na dobrou víru v obsah katastru nemovitostí, zjevně dopadá i na řešený spor a nelze se domnívat, že by bylo v kontextu rozhodovaného případu o této otázce možno učinit odlišný závěr s poukazem na specifické skutkové okolnosti věci. Jelikož tedy napadený rozsudek ve světle odkazovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neobstojí, musel dovolací soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.

     Vzhledem k výše uvedenému bylo bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami, jež se vztahují k existenci dobré víry žalovaného při nabývání předmětných nemovitostí. Byla-li zasažena vadou právního posouzení úvaha o přípustnosti nabytí vlastnického práva k řečeným věcem z titulu dobré víry v dispoziční oprávnění nevlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, nebylo nezbytné přezkoumávat přiléhavost konstatování dobré víry žalovaného, neboť ať už žalovaný v dobré víře v právo převodce zcizit sporné věci byl, či nikoli, úsudek, podle nějž k nim přímo na základě kupní smlouvy uzavřené s nevlastníkem nabyl vlastnického práva, nemohl být pokládán za správný.“

 

Komentář: Jak je zřejmé z internetových stránek Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, z informací publikovaných v odborné literatuře nebo z  rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (R 16/2015), v předchozí době se senát (pod předsednictvím Ludvika Davida, nynějšího soudce Ústavního soudu) ve dvou, respektive dokonce ve třech rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 182/2011, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 a sp. zn. 28 Cdo 3342/2011) odchýlil od v té době již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázky přípustnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, aniž by aktivizoval zákonem předvídaný proces směřující k předložení věci velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (srov. § § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

 

Nynější publikované rozhodnutí senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu již předvídatelně navazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v předmětné otázce, s vědomím, že nálezům (některých tříčlenných senátů) Ústavního soudu, v nichž byla stejná otázka řešena naopak ve prospěch dobrověrně jednajícího nabyvatele, nelze přiznat precedenční účinky, poněvadž dosud nebyla překlenuta právní argumentace zmíněného rozhodnutí velkého senátu a na něj navazující judikatury dovolacího soudu. Například v nálezu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15, Ústavní soud na právní argumenty obsažené v R 16/2015 vůbec nereagoval  a pouze připomenul svou dosavadní judikaturu.

 

Vhodné je také připomenout, že proti rozsudku velkého senátu R 16/2015 sice byla podána ústavní stížnost, leč Ústavní soud (soudcem zpravodajem) tuto stížnost usnesením ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15, odmítl, když se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, která dovozovala, že případ přesahuje její osobní zájem na výsledku věci, neboť se dotýká vyjasnění vztahů mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, jakož i obecného prosazení závaznosti a precedenčního charakteru nálezů Ústavního soudu. Ústavní soud se ovšem s touto argumentaci stěžovatelky, poukazující na výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti, neztotožnil a její ústavní stížnost – jak již bylo uvedeno – usnesením odmítl. Přesto však stěžovatelce odpověděl na její nejzásadnější otázku týkající se řešení problematiky nabytí nemovitosti od nevlastníka, když na úplném závěru odůvodnění svého velmi stručného usnesení uvedl: „Řízení před krajským soudem bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry v budoucnu učiněné krajským soudem. Nehledě na pochybnosti stěžovatelky není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl krajský soud respektovat judikaturu Ústavního soudu za předpokladu existence dobré víry stěžovatelky při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti.“

 

Ústavní soud tedy v tomto odmítacím usnesení dospěl k závěru, že není třeba se ústavní stížností zabývat z věcného hlediska, neboť nebyla naplněna výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti v procesní situaci, kdy stížností napadený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu je kasačního charakteru. Může být však již mnohým interpretům tohoto rozhodnutí málo pochopitelné, proč bylo takto postupováno v situaci, kdy stížností byl napaden rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu v natolik exponované právní otázce, a to též s přihlédnutím k tomu, že byl v něm obsažen pro odvolací soud závazný právní názor, s nímž ovšem Ústavní soud v předmětném usnesení (jímž ovšem obecné soudy nejsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány) vyslovil nesouhlas, odkazující na svou předcházející judikaturu, s níž se však v onom rozsudku velký senát Nejvyššího soudu vypořádal tak, že tato judikatura v žádném případě nemůže představovat překlenutí předchozí plenární judikatury Ústavního soudu, dosavadní právní doktríny, ale též i úmyslu zákonodárce (který v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. vyložil, že podle dosavadní úpravy nebylo možné nabýt vlastnické právo k nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí). Velký senát Nejvyššího soudu snesl v odůvodnění svého rozsudku celou řadu významných právních argumentů, které jej vedly k závěru, že i nadále je třeba vycházet z právního závěru, že vyjma zákonem stanovených způsobů nelze nabýt nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Bylo přitom zřejmé, že bez případného rozhodnutí Ústavního soudu ve formě nálezu nemůže v daném případě krajský soud nerespektovat závazný právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu a za daného stavu nemůže případně posléze o dovolání proti takovému rozhodnutí krajského soudu tříčlenný senát dovolacího soudu se (bez dalšího) odklonit od právního názoru velkého senátu, který se k otázce nabytí od nemovitosti od nevlastníka (i ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu) zcela jasně vyjádřil. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta, nevyjasněnost problému z pohledu Ústavního soudu ovšem přetrvala a – bohužel - i nadále přetrvává. 

 

V publikovaném rozhodnutí i senát 28 Cdo zdůrazňuje, že není žádného důvodu se odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka, respektive, že není důvodu, aby příslušný tříčlenný senát Nejvyššího soudu skutkově a právně obdobnou  věc předkládal k novému rozhodnutí velkého senátu, jelikož stále přetrvává závaznost právní argumentů, jak byly vyloženy v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu R 16/2015. Přitom sama okolnost, že i po R 16/2015 byly vydány nálezy Ústavního soudu, jimiž došlo ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž tříčlenné senáty vycházely z právní argumentace zmíněného velkého senátu, nemůže vést ke změně judikatury dovolacího soudu, obzvláště v situaci, kdy Ústavní soud velkým senátem vyložené právní argumenty k dané materii nevytěsnil, případně je v některých svých nálezech pominul. 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy