Smír ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem

§ 99 odst. 1 OSŘ

§ 7 odst. 1 ZáPrNe

    I ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti lze uzavřít soudní smír; podkladem pro zápis (ve formě záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí pak bude usnesení soudu, jímž byl takový smír schválen.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013

Z odůvodnění: Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka u soudu prvního stupně podala žalobu, jíž se domáhala zrušení již shora označeného usnesení téhož soudu, jímž byl mezi účastníky schválen (rovněž již shora vyloženého obsahu) smír deklarující věcně právní vztah žalovaných k předmětným bytovým jednotkám. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (ve stručnosti shrnuto), že zde nebyly naplněny podmínky pro zrušení tohoto smíru, neboť uzavřený smír nebyl shledán podle hmotného práva neplatným. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu vycházel z posuzování podmínek pro zrušení předmětného soudního smíru, a to ve světle judikatury NS (konkrétně čerpal z rozsudku NS z 4. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2007). Z napadeného rozhodnutí přitom nelze vyvodit, že by odvolací soud při posuzování, zda uvedený smír je či není podle hmotného práva neplatný, pochybil. K uzavření tohoto soudního smíru došlo ve sporu o určení vlastnictví ke třem bytovým jednotkám. Povaha věci přitom umožňovala takový smír (jenž by deklaroval předmětný věcně právní vztah nyní žalovaných k označeným bytovým jednotkám) uzavřít, byť do meritorních výroků byla zcela nepatřičně převzata nadbytečná, (obsahově) nesourodá a do jisté míry (bez použité interpretace celého textu) matoucí (zde především ve smyslu rozlišování mezi tzv. vkladovým principem a soudním rozhodnutím představujícím tzv. záznamovou listinu) formulace, že žalovaní jsou vlastníky označených bytových jednotek „na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003“. OS  pro Prahu 2 měl tehdy v rámci občanským soudním řádem stanovených procesních pravidel signalizovat účastníkům tuto formulační nepatřičnost s cílem, aby byla z petitorní části vypuštěna, nicméně pokud se tak nestalo a do určujících výroků (deklarujících vlastnické právo žalovaných k předmětným bytovým jednotkám) byla pojata i uvedená formulace, nemá tato okolnost přesto žádný vliv na správnost, resp. souladnost vydaného soudního s hmotným právem. Tímto uzavřeným soudním smírem totiž účastníci „odklidili“ mezi nimi dosud sporné právní vztahy k předmětným bytovým jednotkám.

     Účastníci tedy před OS pro Prahu 2 uzavřeli soudní smír, který nebyl v rozporu s právními předpisy. Smír obsahoval deklaraci věcně právního vztahu žalovaných k předmětným bytovým jednotkám, které byly označeny způsobem umožňujícím toto soudní rozhodnutí reflektovat v katastru nemovitostí v souladu s KatZ v rozhodném znění (srov. § 5 odst. 1 písm. e/ a násl.) a ZápPrNe, v rozhodném znění (srov. § 7). Uzavření smíru ve věci určení vlastnictví k nemovitému majetku připouštěla oběma soudy zmíněná judikatura Nejvyššího soudu. V již připomenutém R 23/2007 bylo zdůrazněno, že zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází. Pro zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru je významný především požadavek, aby smír byl učiněn určitě a srozumitelně. Proto je nezbytné, aby obsah uzavřeného smíru pojatý do výroku rozhodnutí soudu byl v souladu s údaji v katastru. Takový požadavek byl v daném případě naplněn a proto také zmíněné usnesení OS pro Prahu 2 se stalo předmětem zápisu (ve formě záznamu) a jeho obsah výroků byl přísl. katastrálním úřadem reflektován a zohledněn v katastru nemovitostí. když nepochybně i katastrální úřad před provedením zápisu do katastru nemovitostí ve formě záznamu správně interpretoval uvedených text výroků cit. usnesení včetně již zmíněného problematického odkazu na „platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003.“

     Závěr odvolacího soudu na str. 5 v odstavci 2 (na který rovněž poukazuje dovolatelka v podaném dovolání) o tom, že (ještě jednou citováno) „v posuzované věci zde chybí právní zájem na soudní ochraně, který tvoří bezpodmínečný předpoklad jakékoliv žaloby jakožto projevu uplatnění základního občanského práva na soudní ochranu…“, je sice matoucí, neboť pak by jen z tohoto důvodu měl odvolací soud vytěsnit odvolací argumentaci a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, avšak protože se tak nestalo a  protože primárním důvodem pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně byl závěr, že smír mezi účastníky, schválený cit. rozhodnutím soudu prvního stupně, nebyl shledán neplatným podle hmotného práva, nelze z tohoto problematicky zformulovaného právního názoru dovozovat věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu. Nelze v tomto směru ani z předmětné pasáže odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu činit závěr o jeho nepřezkoumatelnosti (pro nesrozumitelnost), neboť vzhledem k obsahu jeho odůvodnění je zcela zřejmé, na jakých nosných důvodech spočívá právně kvalifikační závěr odvolacího soudu o tom, že uzavřený soudní smír není neplatný podle hmotného práva a že tudíž podmínky pro jeho zrušení v posuzované věci splněny nebyly.

     Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.